Moje články

A/N: Hádejte, kam právě vyrazila moje dcera? Volných míst je tam sedm...
Zběsile vyráží ze dveří paneláku a u silnice se taktak rozhlíží - autobus už stojí na zastávce, jestli jí ujede, je to v čudu rovnou. Kterej blbec určil nástup na přijímačky na gympl na půl osmou? Musí to dát, prostě musí. Otevírají dvě třídy, to je šedesát lidí, hlásí se jich kolem dvou set, bude to řežba. Zvládá proskok zavírajícími se dveřmi městské, stíhá prezenci, je nahnána do třídy a zapíná mozek na maximum. Viděl - vyděl, sakra ono existuje obojí, á plus bé na druhou... Doma pak sedí u počítače a v pravidelných intervalech mačká F5. Šedesátá, být tak maximálně šedesátá!

A/N: BJB. Ano, přiznávám, už mi z toho hrabe :-)
Milé děti, dneska si povíme pohádku o třech prasátkách. Tak tedy: tři prasátka se rozhodla postavit si domeček. První bylo líné a chtělo si už rychle hrát, tak si postavilo domeček ze slámy. Druhé bylo pečlivější a postavilo si domeček ze dřeva. Třetí prasátko si začalo stavět domeček z cihel. První dvě prasátka se už bavila a hrála si, dokonce se třetímu prasátku i smála, přesto třetí prasátko vytrvalo a domeček dostavělo. Nějakou dobu spokojeně bydleli, než přiběhl z lesa vlk. Zboural domeček ze slámy i dřeva, ale do cihlového se nedostal. Vidíte, milé děti, jak důležitý je kvalitní materiál.

Na patentovém úřadě.
"Dobrý den, přišel jsem patentovat perpetuum mobile."
"Perpetuum mobile neexistuje."
"Tohle ano. Vyrobil ho můj prapředek před 250 lety a pak podle téhož návodu každý první mužský potomek v každé generaci. Mám jich doma třináct a všechny fungují."
"Co to pohání?"
"Nic. Kdyby to něco pohánělo, časem by to došlo a pak by to nebylo perpetuum mobile."
"Určitě tam je nějaký pohon. Ukažte - mohu to rozmontovat?"
"Jistě."
"Hmmm, opravdu tam není žádný viditelný pohon. V tom musí být nějaké čáry. Zkoušel to zkonstruovat někdo mimo vaši rodinu?"
"Ne."
"Proč ne?"
"Všichni přece ví, že perpetuum mobile neexistuje..."

A/N: BJB, básnické střevo bylo dáno do vínku mé sestře, nikoli mně :-)
Rozněžněný alkoholem
sňatek dívce slibuje
spousta dalších párů kolem
po parketu rotuje.
Nad skleničkou bloodymary
svatbu velkou plánují
matky, známí, jejich dcery
tam přec chybět nesmějí.
Barva šatů, kytek, kravat,
vše musí být bez chyby
na ubrousek to naškrabat
ať pak nejsou pochyby.
Velký mejdan rozjíždí se
v přeútulné vinárně
oslavovat můžem přece
času oba dost máme.
Nepříjemné překvapení
ráno dívce nastává
chlapec k nalezení není
snad jen doma vyspává.
První slova jako sprcha
„totální já okno mám“
ztělesňuje slovo mrcha
když o svatbě vykládá.
Dívka smutně myje schody
matka rozumy jí nutí:
netahej ho do hospody
na životní rozhodnutí.

Jako každé dítě milovala hvězdy, často zvedala oči k obloze a uvažovala, jaké by bylo podívat se na Zemi z výšky. Jako téměř každý dospívající odložila své sny do tajné přihrádky a nechala svůj život ubíhat přízemnějším směrem. Vždyť učit děti je tak krásné a přínosné povolání! Pak vyhlásili program Učitel ve vesmíru a ona uchopila příležitost za pačesy. Porazila 11000 jiných kandidátů a stala se specialistkou pro užitečná zatížení. Pravda, znělo to trochu směšně, ale splní si svůj sen! Už za chvilku se stane prvním vesmírným cestujícím, bude učit děti z oběžné dráhy…
„Posádka raketoplánu Challenger, nástup!“
Bylo 28.1.1986.

A/N: Upřímně přiznávám, že z časových důvodů jsem použila vtip, který mi kdysi přišel e-mailem. Moje zásluha je jen zkrácení na 100 slov. Pokud by se vám tedy drabble náhodou líbilo, tleskejte neznámému pachateli :-)
Vzal jsem si vdovu s dospělou dcerou, která se stala mojí nevlastní dcerou. Mého otce zaujala a pak se s ní oženil, takže moje nevlastní dcera teď byla mojí nevlastní matkou. Má žena porodila syna, který byl samozřejmě taky tátův švagr, protože to byl bratr jeho manželky. Moje nevlastní dcera byla také mojí nevlastní matkou, takže její malý bratr byl teď i mým strýčkem. Proto moje žena, která je matkou mé nevlastní matky, je také mojí babičkou a já jsem její vnuk. A protože mám za ženu nevlastní babičku, nejsem jen její manžel a vnuk, ale jsem také svůj dědeček.

Rodinná sešlost se pomalu začínala rozcházet, maminka balila svým dospělým dětem zbytky jídla s sebou, tatínek pobíhal zahradou a galantně stříhal tu trošku kvetoucích květin pro snachy i dceru, a mladá generace se snažila odtrhnout od sebe nejmladší generaci a narvat do svých aut pokud možno vlastní děti. Po chvilce už zůstalo na příjezdové cestě jenom jedno auto; jeho odjezdu bránilo vlastním tělem malé škvrně:
„Či papučíč!“
„Broučku musíme jet.“
„Ne-e, počebuju papučíč!“
„Cože potřebuješ?“
„Pšeče papučíč!“
Zoufale popadla malou ručičku:
„Pojď a ukaž mi ho.“
Chvilka tažení k záhonkům a pak vítězné: „Papučíč.“
Smíchy poprskala poslední tatínkem neustřižený petrklíč.

Dočetla poslední slova pohádky, pohladila spící andílky po vláskách, políbila na čelíčko a zhasla lampičku. Pomaličku se zvedla a potichoučku vykročila ke dveřím. Vtom jí noha ujela na neuklizeném autíčku; ve snaze chytit balanc rozhodila rukama a narazila si loket o šatník, který ji odrazil na roh peřiňáku. Vší silou ovládajíc chuť řvát bolestí namířila ven, ovšem nábytkový ping-pong ji odhodil dále než předpokládala, takže zakopla o aktovku a zatímco obličej dorazil ke dveřím, zbytek se rozplácl do lega. S hvězdičkami okolo hlavy a nalisovanými kostičkami po těle se vyplazila do chodby a ulevila si: „Tady poteče krev!!!“ Svoji nemyslela.

BJB
Dámy a pánové, vítám vás na kurzu tvarování postavy. Dnešní první lekce má název Jak na pevné boky. Především si musíme uvědomit, že pevné boky jsou částí populace chápány špatně. Co je tenké a kostnaté, může být tvrdé, ale rozhodně ne pevné. Také nejsme blázni, abychom si kůži napínali cvičením zvenčí, jsme inteligenti a budeme zpevňovat vycpáním zevnitř, a to vrstvou pevného materiálu, nejvíce se osvědčilo alespoň pět centimetrů sádla. Jak na to: ideální je šest kalorických jídel denně, nezanedbáváme hlavně druhou večeři, hodí se hranolky, řízky, smažený sýr a podobně. Po občerstvovací přestávce následuje lekce Jak na ploché břicho.

"Tak vás hoši vítám, jsem rád, že jste přišli, protože mám pro vás důležité oznámení. Začnu zeširoka - vždycky jsem byl velice pyšný, že jsem se vypracoval od píky a poctivě, že jsem vždycky plnil své závazky a sliby, a taky jsem jim to řekl do kamery, když o mně točili pořad. No a za pár dní se objevila Anna s tímhle papírem, takže vás zvu příští sobotu na svatbu."
"Cože? To jsou testy otcovtství?"
"Ale ne, čti."
Na linkovaném papíře viditelně vytrženém ze školního sešitu bylo napsáno:
"Až budu velkej a bohatej, vezmu si Aničku Konopáskovou za ženu. Tonda Dvořák"

Do onoho osudného dne to považoval za jedno z nejhorších filmových klišé, za nepotřebnou scénu, která má jen ukázat, jak se hrdina bez bázně a hany zase jednou správně rozhodne, jak opět bez ztráty kytičky unikne smrti případně zachrání svět. Proto nikdy nevěnoval přesnému mechanismu hrdinových myšlenkových postupů žádnou pozornost; teď by nejraději mlátil hlavou o zeď. Jenže koho by napadlo, že se do stejné situace také dostane? Takže tu teď seděl u časované bomby odtikávající poslední vteřiny a s nůžtičkami z kapesního reklamního nožíku dumal nad tím, zda je správný červený nebo černý drát. Pak se nadechl - a střihl...

A/N: BJB
Od chvíle, kdy poprvé uviděla ten nádherný svetřík na své oblíbené filmové hvězdě, nedokázala myslet na nic jiného. Ta nádherná světlefialová barva a i z plátna viditelná měkkost! Takový kdyby sehnala, ženské v kanceláři by pukly závistí a Roman, zatím nezabírající na žádný z jejích ženských triků, by ji určitě alespoň vzal na vědomí, pokud by jí přímo nepadl k nohám. Hned druhý den prošmejdila Prior i Otavan, samozřejmě marně, nakoukla i do Tuzexu, ale ani tam nic, zaplaťpánbůh, kde by sháněla bony? A pak ji uviděla. Pletací příze Gloria 53111. Proč, proboha proč ji maminka nikdy nenaučila pořádně plést?

Stála v pustině a zoufale se rozhlížela; lehká práce při dohlednosti páru metrů. Je hezké sbalit kufry, definitivně prásknout dveřmi a vydat se k rodičům, ale nesmí se špatně odbočit a píchnout pneumatiku.
Najednou zastavilo auto a stál tam on, nejkrásnější muž, jakého kdy viděla. Než se stihla probrat ze šoku, měla nasazenou rezervu a krasavec se loučil.
„Dáte mi svoje číslo? Rád bych se ujistil, že dojedete v pořádku.“
Načmárala číslice na starou jízdenku a s díky se rozloučila. Nasedla a zděšeně zjistila, že jízdenku pořád žmoulá v ruce.
„Počkejte!“
To už ale zadek vozu neznámého mizel v mlze...

Navařeno má. Uklizeno má. Snad dostatečně. Za chvíli tu jsou. Tchán a tchyně. Tchán je v pohodě, toho zabaví štamprlí. Tchyně se zabaví sama. Šmejděním. Hledáním sebemenšího smítka.
„Mamí! Pšečteš mi pohádtu?“
„Teď ne, miláčku, dej mi ještě chvilku. Jdi třeba na dvorek a natrhej babičce kytičku.“
Znovu přetře podlahu v hale a prachovkou posté přejede nábytek. Nenajde, tentokrát tchyně smítko nenajde.
Na rohu ulice se objevuje auto. Na konci haly se objevuje batole, zablácené odshora dolů a pyšně třímající hrneček, z kterého při každém krůčku vycákne na všechny strany hnědá tekutina.
„Titičtu jšem nenašel, tak šem babičče uvažil polívečtu.“

Když se konečně rozhodli, že si pořídí psa, zjistili, že výběr nebude jednoduchý. Tatínek chtěl něco exotického a originálního, vlčáka mají přece na vesnici všichni. Maminka trvala na velkém hlídačovi a ochránci, když všichni odjedou pryč, sama se v domku bojí. Syn si představoval kamaráda, věrného a silného, aby mu kluci dali pokoj. Dcerka zase toužila po mazlíkovi, se kterým by se dalo pěkně ňuchmat a s pěkně huňatým kožichem, aby ji mohl hřát v postýlce. Nakonec si koupili slovenského čuvače. Dokonale splňoval všechny požadavky. Než je začali mlátit sousedé, když se po celé vesnici začala rodit velká bílá štěňata.

Dvě důchodkyně si povídají v tramvaji:
„Čoveče Boženo, já ti mám poslední dobou nějakou smůlu. Nedávno začal dědek frflat, že vypadám hrozně, ať se sebou něco dělám. Ale aby pustil prašule, to nééé, tak když jsem našla v ledničce pár prošlých jogurtů a bylo mi je líto vyhodit, vyrobila jsem si z nich podle babiččina receptu zábal na vlasy a pleťovou masku.“
„No a co, pomohly?“
„Holka, katastrofa. Slezly mi všechny vlasy, takže jsem musela vyvalit tři tisíce za paruku, a na kožním mi předepsali na tu děsnou vyrážku, co mi vyskočila na ksichtě, mastičku s doplatkem přes tři stovky.“
„To je hrůza...“
„Tak jsem myslela, že mám vyhráno, když jsem našla ve schránce tenhle leták. Vono to zní dobře, poslouchej: Správný pitný režim Vám pomůže od únavy, malátnosti, bolesti hlavy, ztráty koncentrace a někdy i od chuti na sladké. Vaše pleť bude pružná a vypnutá bez zbytečných vrásek. Ušetříte za krémy a potravní doplňky, kila půjdou dolů sama.“
„A co se děje, nefunguje to?“
„Co já vím? Ráno jsem vstala, doporučovali tam tekutiny bez bublin, tak jsem si napustila vodu z vodovodu a ta byla tak ledová, že mi rupla zubní protéza. Patnáct stovek jsem teď dala za opravu!!!

Milá dcero,
jsme rádi, že jsme ti mohli pomoci s prázdninovým hlídáním dětí a sblížit se s nimi. Babičce se už podařilo vyprat a vydrhnout následky zapití třešní mým pivem, slepice po týdnu zase nesou, když se dostaly zpět do kurníku, jen ten modrý nátěr je znervózňuje - co to vůbec je Tardis? Také jsme pochytali skoro všechny králíky. Proč ale píšu - prošacuj ty nezvedené mladé sviště a pošli mi zpátky klíč od dřevníku, už mě zmáhá lézt tam oknem, a babičce zuby, co si nimi hráli na nějakou Bellu a Edwarda, po týdnu na jogurtech s ní nejde vydržet.
Otec

Zoufale se plíží večerní tmou, padá po zakopnutí o kořeny a zase tvrdošíjně vstává. Musí jít vpřed, musí dorazit včas. Proč, proč zrovna teď muselo auto vypovědět službu, když už má jen pár minut a potřebuje urazit dvacet kilometrů? Dává se do běhu, vědom si toho, že tím to rozhodně nevytrhne, vzdálenost je příliš veliká a čas se krátí. Každá minuta je kritická, má zaručené zprávy, že jich na ni bude moc. Vyklopýtá na silnici a srdceryvně mává na projíždějící auto. Sláva, zastavuje! Od rozcestí dobíhá poslední kilometr. Dokázal to! Za maminčinou svíčkovou by klidně běžel až na kraj světa...

"Tak čau mami, čau tati, mějte se na chalupě hezky a myslete na mě, jak se tu učím, až se ze mě kouří".
Sotva zaklaply dveře, prozvání Martina, a za dvě minuty už si vychutnává jeho objetí a žhavé polibky.
Klíče v zámku. Panika. Strčit Martina do skříně.
"Co je?"
"Píchli jsme pneumatiku hned za rohem a rezerva je prázdná."
Bezva. Hlavně neplašit, odklidit rodiče do obýváku a vypustit Martina chodbou.
"Tak si sedněte k televizi, přinesu vám kafe," nabízí.
O chvíli později vytahuje Martina a otvírá dveře pokojíčku.
"Zprava dobrý," šeptá.
"Zleva otec," ozve se. "Zapomněla jsi naservírovat cukr."

Fialové tričko! To mi sluší. Kruci, černé kalhoty mám v prádle. Dolů s tím. Červené, to bude ono. S bílou sukní. Sakra, flek. Tak jinak. Začneme odspodu. Riflové šortky. Ale né, modřina na stehně. Oukej, bleděmodré rifle. A to černé tričko s hlubokým výstřihem. Nekouká podprda? Dobrý. Kam mi zmizely všechny ponožky? Brácha, zatraceně, jednou ho musím zabít. No jasně, zase všechny v jeho skříni. Ták, dobrý. Ještě to chce nějaký šperk na krk. Ale né, napřed make-up! Doprčic, došel mi. Kde má máma šminky, safraporte? Překvapený hlas zezadu "Co běsníš?" Jak vysvětlit matce, že mě David pozval na rande?

Seděla v zasedací síni podniku a škodolibě pozorovala příchozí. Dneska chytne toho dobráka, který jí neustále krade jídlo z ledničky i šuplíku ve stole. Poslední bonbónek včera napustila projímadlem a před chvílí zmizel. Na chvíli zalitovala, že použila právě svou oblíbenou bonbonieru, ale co by neobětoval bojovník za spravedlnost? Doufala, že si jejího velmi brzkého příchodu na poradu nikdo nevšimne, obvykle patřila mezi poslední dorazivší, ale přepočítávání kolegů a odškrtávání podezřelých ji strašlivě bavilo. Sál se pomalu, ale jistě plnil. Ještě pět, čtyři, tři, dva... a sakra. Jediné neobsazené zůstalo křeslo v čele stolu. Proč to musel být zrovna ředitel?

Odmalička ho učili, že život je jedinečný, že každá živá bytost má právo na život a Stvořitel měl důvod, proč jsou životní formy rozmanité tvarem, velikostí i formou. Nikdo, naprosto nikdo nemá právo vzít druhému život, žádný důvod není dostatečně vážný k tomu, aby jeden rozhodoval o smrti druhého. Jak stárnul, uvědomoval si, že ne každý má tak silné morální cítění jako on, viděl řadu zabití i vražd, ale hodlal zůstat silný a udržet si svou mravní sílu. Až do teď. Týden snášel tu bolest, červené skvrny na vlastním těle i nesnesitelné svědění hojících se ran. Pak toho komára zabil.

Když ho poprvé uviděla, srdce se jí zastavilo a pak se rozeběhlo dvojnásobnou rychlostí. Byl nádherný! Pozorovala ho přes sklo a představovala si, jak by jim to spolu slušelo, jak by bylo krásné mít ho pořád u sebe, jak neskutečný pocit jistoty by jí dodával každého rána, jak nádherné by byly procházky s ním v dešti. Na každé cestě do práce se zastavila, aby se na něj podívala, celý den myslela jen na něj a těšila se, že ho na cestě domů zase zahlédne. Po měsíci se konečně osmělila a vešla dovnitř. To byl konec. Tisícovku za deštník prostě nedá.

„Dýchej, miláčku, dýchej, vždyť víš, jak nás to na kurzu učili.“
„Si to pojď zkusit, ty nádhero!“
„Je to jednoduché, broučku, nádech, výdech, nádech...“
„Uáááááááá!“
„Ale jdi, tolik to zase bolet nemůže. To já, když jsem si zlomil nohu, to byla bolest. Tohle nic není, vždyť denně rodí miliony žen a takhle nevyvádí.“
„Já už to nevydržím!“
„Drahoušku nepřeháněj, mělas vidět, když si Pepa...“
Do manželského dialogu vstupuje porodník: „A teď maminko tlačte!“
Mezi nohama rodičky se objevuje hlavička. Doktor narovná záda: „Tak tatínku, můžete... Kam že se poděl ten váš hrdina?“
Odpovědí je mu jen těžké žuch od podlahy.

Z vysoké závěje u rodinného domku se ozývají dětské hlasy.
„Správný horník má na hlavě přilbu,“ dí jeden.
„Táta tomu odborně říká blembák,“ říká druhý.
„Přestaňte kecat a kopejte, za chvíli na ty diamanty musíme narazit,“ volá třetí.
„Jenže nám furt chybí kanárek na kontrolu. Nechceme se přece udusit důlním plynem,“ konstatuje čtvrtý.
„Venca už pro něj šel, musí tu být každou chvíli,“ tvrdí první.
Zvenku přichází Venca. „Kanárka mi máma zakázala, že by umrzl,“ vrčí. „Ale sehnal jsem slepici, ta musí fungovat taky,“ kření se a pouští zvíře z pytle do díry.
Zbytek konverzace ze sněhového dolu není publikovatelný.

Stojím u bílého pultíku a přes slzy stále zírám na rozsudek smrti, který mi právě předal lhostejný mladík, pro nějž je to zřejmě denní chléb. Neměli by tito lidé mít speciální školení? Ze superšpatné zprávy na papíře přede mnou se mi klepou kolena, mám dojem, že brzy omdlím, ale nikde okolo tu není žádná židle ani lavička, která by mi pomohla udržet si důstojnost a vzpřímenou polohu. To není přece normální, na to by tu měli být snad zařízeni, ne? V hlavě mi zní pohřební zvony a já stále nevěřícně zírám na vyřčený ortel: "Nejsou náhradní díly, hodinky nelze opravit".

Donna se nudila. Po poněkud nepovedeném přistání (podle Doktora; ona by to nazvala zřícením) zalezl Doktor pod podlahu a už hodiny něco opravoval. Posledních deset minut se alespoň bavila pokusem, kolik sežmoulaných kuliček z papírového kapesníku se jí podaří nepozorovaně hodit Doktorovi do kštice.
Konečně! Doktor vylezl, zaklapl poklop, nonšalantně si prohrábl vlasy, čímž se jakoby mimochodem kompletně zbavil všech kuliček, a zeptal se Donny, kam si zkušebně zaletí. Dobytí Bastily? Fajn.
Za to, že ji za milion let nevykopali jako součást rašeliny, vděčila jen pohotovému zásahu Doktora. Zkouška nevyšla. Doktor opět zalezl pod podlahu. Donna vylovila další papírový kapesníček.