Moje články

Tak jsem tuhle zase koukala na Stargate - Atlantis a přepadaly mě podivné myšlenky. Jako obvykle mě nedojímalo utrpení hlavních hrdinů, koneckonců tam vlezli dobrovolně a ještě celou tu pohromu způsobili. Ne, snažila jsem se na celou situaci nahlížet očima Wraitha, pro kterého jsou lidé jenom krmnou zvěří. Představila jsem si jen tak cvičně rozumné bytosti v podobě jídla a pravděpodobný výsledek našeho setkání. A došla jsem k jedinému závěru - kdyby se se mnou snažilo konverzovat grilované kuře, mohlo by klidně opakovaně pronášet moudré hlášky o zakřivení časoprostoru, jiných dimenzích a studené fůzi. Já bych přesto stejně slyšela jenom „sněz mě“.

Když děda vyměnil tuhle zahradu, nebyla sem zavedena voda. Tehdy bylo připojení na vodovod docela problém, tak jsme objednali proutkaře. Ten objevil pramen, ale prý je hluboko. Následně objednaní kopáči se jen smáli, oni jsou přece machři, budou to mít za hoďku. Po deseti hodinách vytahování vrtací hlavice a sypání štěrku do vrtu je smích přešel. Nakonec byla studna vyvrtána, čerpadlo spuštěno... Po osmém zničeném čerpadle jsme to vzdali a intalovali tohle. Tak se přestaň ptát "Proč tam stojí tamta pumpa?" a nasaď zpátky ten pytel, než nás někdo práskne a ještě budeme muset za tu pitomou studnu platit poplatek.

Lopatu zařízne do hlíny, nabere, hodí, zakymácí se, chytí balanc, zaryje, nabere, zakolísá, odrazí se od náhrobku, hodí, už tam bude, už se to dozví... Zdáli se tmou blíží hlasy.
"Jednou jsem dostal hlášení o hanobení hrobu, tak to musím vyšetřit."
"Pepane, neblbni, přece bys ho nezabás, jenom ho kluci příliš ožrali na loučení se svobodou."
"To jako že se šel zahrabat nebo co? Noc před vlastní svatbou?"
Uniformovaná osoba se blíží ke kopáči.
"Občane přestaňte a řekněte mi, co tu děláte!"
"Děda mi vždycky dobře poradil, tak jsem se ho přišel zeptat, jestli je lepší být mrtvej než ženatej..."

Po hodině vysvětlování, jak jsem se ocitla v Británii bez pasu a navíc se stihla v umývárně při smývání vajec rozmnožit, se mi povedlo ukecat inspektora Lestrada, že si skočím ven na čouda. Opřela jsem se o příhodně stojící modrou policejní budku, když z ní vylezl chlapík v dlouhém kabátě a converskách.
„Tardis zaznamenala několik multidimenzionálních přesunů neslučitelných s touto časovou linií,“ pronesl přísně. Pak mi přistrčil syna. „Tento chlapec stačil během pár minut zničit vesmírnou loď Antares. Naštěstí to svedou na nějakého Charlieho. Vlezte dovnitř, skočím pro vaši dceru a dáme vše do pořádku.“
Za chvíli jsme byli doma.

Každé zlo je k něčemu dobré, říkala jsem si v umývárně Scotland Yardu, když jsem se převlékala do čistého, na náklady britské vlády dodaného oblečení, aby mohli na forenzním prozkoumat zbytky vajec z mého původního, jediné to důkazy v závažné kauze.
„Ehm,“ ozvalo se za mnou. Už v průběhu obrátky jsem začínala nadávat, že to je ženský záchod, ale při pohledu na důstojného starce v hábitu jsem zmlkla.
„Mohu vám prosím vrátit dceru?“ zeptal se unaveně a postrčil ke mně zubící se puberťačku. „Ty desítky otázek typu Proč Harry neviděl testrály už nás lehce obtěžují.“
Fajn. Jedno dítě skoro doma.

Patřím ke šťastlivcům s ohleduplnými střevy, volání přírody na mě přijde vždycky půl hodiny po snídani. Bohužel, toho dne jsem na to nemyslela, přijímačky na vejšku byly ohlášeny na osmou ranní a já měla před sebou 150 kilometrů. Takže ty tlaky po pár minutách v dálkovém autobuse bez jediné zastávky přišly poněkud nevhod, stejně jako zavřené záchodky na Florenci. V metru už jsem skoro neviděla a při příchodu do školy pro mě přijímačky nebyly prioritou. Do posluchárny jsem vpadla pozdě, zrovna v momentě, kdy u katedry hlásali: „bez příjímacích zkoušek je přijata PMdA.“ To mi to sakra nemohli oznámit poštou?

Výlet do lesa, kde se podle pověstí vyskytuje průchod do jiných dimenzí, nebyl dobrý nápad. Po pár krocích přišel záblesk.
„Může mi někdo vysvětlit, kdo je ta žena, co nám právě zničila jediné důkazy?“ ozve se za mnou.
„Stojíme s Lestradem celou dobu vedle tebe, Sherlocku,“ někdo odpovídá.
Pokusím se vstát a pod rukou mi cosi křupne, doprčic co tu dělá vejce?
„To byl poslední netknutý kus,“ konstatuje pohřebně fešák se šedivými vlasy.
Hrabu se z hromady slizu a skořápek. No zdá se, že mám zase štěstí v neštěstí.
„Pane Holmesi, prosím vypátráte, do jakých realit se dostaly moje děti?“

Naposledy se ohnout, vyrýpnout tisící pampelišku z jahod a budu mít hotovo. Až se mi povede narovnat záda, půjdu si konečně dojíst tu kachnu, co jsem si nechala od oběda. Co to? Dveře od chaty otevřené, jednou manžela přerazím, zas to tam bude samá moucha a komár. Při pohledu na stůl na mě jdou mdloby, kachna pryč, talíř vylízaný. „Já tě zabiju!“ řvu hystericky. Manžel přichází zvenku s nechápavým výrazem. Na schodech z patra se objevuje sousedův pes baskervilský, který evidentně umí otevírat dveře. „Promiň,“ říkám manželovi neochotně. „Ale kdo mohl vědět, že v jednom z tisíce případů budeš nevinně.“

Napřed byl mladý, schopný a plný iluzí. S manželkou a jedním dítětem to v garsonce přežívali; pak ale bylo na cestě druhé. Podepiš vstup do KSČ a dáme ti větší byt, řekli. Podepsal, vždyť o nic nejde. Pak šel čas a děti rostly. Potřebujeme informátora ve tvém prostředí a tvé děti nebudou mít problém dostat se na školy, řekli. Podepsal a semtam pustil informaci o něčem, co už stejně dávno věděli. Kolegové jím pohrdali a označili ho za přizdisráče. Když ale stál na promoci svého prvorozeného, necítil to tak. Ustoupil nátlaku pro blaho rodiny, nikomu neublížil. Považoval se za hrdinu.

Pokud nemáte za rodiče dva jedináčky, jednoho dne zjistíte, že máte spousty příbuzných. Tetičky se na vás sesypou ze všech stran, zejména mají-li již děti starší a zasteskne se jim po ožužlávání nožiček. Bratranci a sestřenice se počnou objevovat v nepravidelných, poměrně častých intervalech, neb jejich rodiče usoudí, že žena na mateřské se přece nudí a když už je stejně doma, mohla by toho pohlídat více. Jako poslední se zpravidla vyskytnou strýčci, obvykle ve chvíli, kdy již dokážete vytvořit souvislou větu, ale o to větší je s nimi sranda. Mě osobně dneska nejvíc mrzí, že jsem si více strýce neužila.

Naše babičky říkávaly "sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná najdou tě". A taky že muž je pán tvorstva, má vždycky pravdu a právo na cokoli. Při pohledu na udřené a utrápené stařenky to další generaci moc nelákalo. Tak si ženy ostřihaly vlasy, začaly nosit kalhoty, vymohly si rovnoprávnost a začaly dělat mužské práce. S úžasem zjistily, že po nich muži nešílí, že je namísto respektu a lásky nechají dřít jako koně a pro vztah vyhledávají načančané bezbranné panenky. Další generace tedy začala hledat cestu pravé ženy. S úžasem zjistila, že to není ani puťka, ani mužatka. Stačí být prostě Žena.

Vzpomínáte si, milé děti, na pohádku o kohoutkovi a slepičce? Jak se hamižný kohoutek nechtěl se slepičkou podělit a zaskočilo mu semínko? Ležel tam v oboře, nožky měl nahoře a bál se, bál že umře. A tak slepička běhala, od studánky ke švadlence, od švadlenky k ševci, od ševce ke svini, od svině ke sladovníkovi, od sladovníka ke krávě, od krávy k louce, a až nebe se slitovalo. Teď se na tuto složitou transakci podíváme realisticky. Louka dostala rosu, kráva trávu, sladovník smetanu, svině mláto, švec štětiny, švadlena střevíčky, studánka šátek a kohoutek vodu. Jen ta udřená slepice utřela hubu...

Vyklouznout z domu bylo jednoduché, rodiče něco řešili na zahradě a nevnímali okolí. Doběhnout do vsi pro čokošky a čipsy byla otázka páru minut. Jako problém se ukázala zpáteční cesta neboli rodiče na terase s výhledem na přístupový chodníček. Musí přes sousedy, jen nepotkat tu jejich baskervilskou bestii, křížence vlčáka s rozvajlerem. Snad bude v kotci. Pomalu a potichoučku se plíží šeřící se zahradou. K plotu zbývá už jen kousek, když zpozorují velkou černou skvrnu pádící tryskem směrem k nim. "Ví o nás," řvou a zrychlují. Marně; za chvíli leží na zádech. Ještě že jediné hrozící nebezpečí je oblemcaný obličej.

Sluníčko svítí vysoko na obloze, hladina rybníka se třpytí jako veliké zrcadlo a na mě dopadá obvyklý neklid, kterým se hlásí nedostatek nikotinu. Nenápadně se vytratím z domu, proplížím se zahradou k díře v živém plotě, mému tajnému tunelu na svobodu, proběhnu cestičkou a chvilku si vychutnávám pocit spiklence. Pak zatočím k rákosí, ještě se naposledy rozhlédnu, jestli mě nesledují, a protáhnu se do tajné jeskyně tvořené orobincem, která neodbytně připomíná chřtán draka. Sednu si na placatý kámen, mé oblíbené sedátko, vytáhnu tabatěrku a ještě chvilku se týrám očekáváním. Pak si zapálím, vyfouknu kouř a konečně se oddám sladkému pábení.

Jaro je na zahradě u rybníčka bahňáku vždycky časem hemžení. Ovocné stromy a keře, obsypané květy, se pod náletem včel vlní před očima jako předzvěst bohaté úrody. Na trávníku není kam šlápnout, protože je úplně posetý stovkami malých žabiček, snažících se dojít k vodě, takže máte pocit jako na moři. Samotný rybník často vypadá, jako by se voda vařila, ale to jen nová násada kapříků bojuje o potravu, kterou jim ochotně připravila příroda ve formě líhnoucích se larev komárů. Ti, kterým se podařilo uniknout, se pak v téměř neprůhledných hejnech vznášejí ve vzduchu. A pak se začnou všude šmrdolit koťata.

První, co jsem začala vnímat, bylo nepříjemné pípání srdečního monitoru. Potom jsem zaregistrovala bolest. Patrně vycházela z břicha, asi mi někdo vyndal všechny vnitřnosti a pak je naházel zpátky dovnitř. Ba ne, bolelo úplně všechno. Strašná tíha tlačila celé mé tělo dolů, jako by na mně ležel náhrobní kámen. Zdálo se mi, že na mě někdo mluví, ale doléhalo to ze strašlivé dálky a tak nezřetelně. V tu chvíli jsem ucítila dotyk na ruce a zkoncentrovala se na něj. Musím otevřít oči. Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu a já zaostřila na obličej osoby, která říkala: "Maminko, máte krásnou holčičku!"

Sedím v kadibudce uprostřed jahodových polí, dělám to, co se obyčejně v takových kadibudkách dělá a kvůli čemu jsem sem na poslední chvíli doběhla, a do mysli se mi kradou vzpomínky. Na prázdniny u babičky, na podobnou budku, klaustrofobické přítmí. Na hlas, který se z malé vyděšené holky snaží dolovat hříchy, pravda mu nestačí, nene, musím si vymýšlet, abych pak mohla vyfasovat dvacet zdrávasů a otčenášů, a časem oplatku. Reality se prolínají a mezi úpěním potichu spouštím: „Milé vnitřnosti, vyslechněte mou zpověď. Zhřešila jsem, vím, byla to blbost zapíjet ty jahody pivem.“ Kdyby tak chtěly tentokrát zabrat zdrávasy a otčenáše.

Spousta lidí si myslí, že zahrada posetá pampeliškami je krásná. Možná. Dokud vám ty svině nevlezou úplně všude. Tu zadusí jahodu, támhle přerostou kapustu a onde zase nevyraší mrkev. V takovém okamžiku se naštvete tak, že vám jde pára z uší, a vyhlásíte pampeliškám boj. Velice brzy zjistíte, že likvidace pampelišek popravou stětím je zoufale neúčinná, ty mrchy se do týdne objeví znovu. Chemické zbraně už si většinou nemůžete dovolit kvůli kulturním plodinám. Pro skutečné zájemce mám bezva fintu fň - vezměte ocelovou trubku a šikmo ji seřízněte. Vzniklým dutým píchákem pak celou rostlinu hladce vyrýpněte i s kořenem. Smrt pampeliškám!

Když jsem byla malá, měly jsme se sestrami vlastní pohádkovou říši, vlastní království. Na louce se pásli koně, které jsme musely chránit před dravými šelmami svými meči, v temném lese jsme skoro nedýchaly strachy a co teprve ve strašidelné jeskyni! Pak šel čas. Naše koně kdosi považoval za staré drátěnky a vyhodil, z dravých šelem se vyklubaly kočky domácí a naše milované meče si někdo přiložil do kamen. Kůlna po úklidu přestala připomínat jeskyni, natož aby byla strašidelná, z temného lesa se vyklubaly hustě rostoucí švestky. Ale když v podvečer vyjdu na zahradu a přimhouřím oči, občas ještě zahlédnu prince.

Přijde v životě ženy okamžik (v mém rozhodně přišel), kdy zjistíte, že se vám srazilo zrcadlo. Zatímco donedávna bylo schopno vám ukázat celou postavu i s okolím, nyní zbaběle ukazuje jen kousky. Vzhledem k tomu, že se vám již nějakou dobu sráží oblečení, zpočátku vám to ani nepřijde divné. Pak začnete pátrat po příčinách a způsobech řešení. Ať děláte co děláte, v určitém okamžiku natrefíte na slovo dieta. Zkoušíte jíst ty blafy, co vám ten šotek předepisuje, protivní jste jak veš a jakmile zjistíte, že naoko solidární rodina se za rohem doráží houskou se salámem, koupíte radši nové, větší zrcadlo.

Nikdy jsem nechápala nakukování do kočárků a jásavé "vy máte ale krásné miminko!" Většinou jsem v takových chvílích uvažovala nad duševním zdravím vykřikujících a vhodností navštívit očaře. Pak se mi narodila dcera a já v ní viděla nejhezčí miminko na světě. "Už v té mateřské slepotě taky lítám," říkala jsem si, "asi je to přírodní obranný mechanismus, abychom je za ten řev nezakously". Potom se narodil syn a já si mohla oddechnout - nejsem slepá. I já jsem viděla, že z té řady malých a ošklivých na bečárně byl on ten nejškaredější. Naštěstí to dopadlo jako v pohádce o ošklivém káčátku.

„Haló, je tu ještě někdo? Já se bojím...“
„Ano, jsem tady, a můžu říct, že už nějakou dobu. A moc mě to tu nebaví, jsem tu zavřená a dost se nudím.“
„No je fakt, že je tu tma a tak nějak sychravo. Jsem upřímně ráda, že mám společnost a můžeme si aspoň zkrátit čekání tím, že si popovídáme.“
„S cizíma se nebavím!“
„Jejda, dovolte abych se představila, jsem - ééé - CX2258.“
„Vážně? Já jsem CX2257. Jsme ze stejné šarže, takže jsme vlastně ségry!“
„Tak to musíme hodit pokec.“
Obě duše pro horská kola se ve skladišti cykloservisu pustily do dlouhého rozhovoru.

Nakrájíme čtyři velké cibule, půl hlavy česneku a dáme na dno pekáče. Zalijeme vodou tak, aby jí byl výškově asi centimetr, na to položíme vykuchanou a staženou nutrii, kterou osolíme, opepříme a prošpikujeme slaninou. Zbytek slaniny nakrájíme na kostičky a hodíme do cibule. Pečeme asi hodinu, klidně víc, podléváme a aspoň jednou obrátíme. Podáváme s knedlíkem a zelím.
Přepadne-li nás v tu chvíli návštěva, nenápadně odkrojíme ploutve ze pstruha, co máme na zítra, osmažíme je bokem a zapíchneme do hřbetu nutrii, čímž tato získá lehce punkový vzhled. Vydáváme pak pokrm za vzácného drahého obojživelníka koupeného specielně pro takto vzácnou příležitost.

Už od šesti hodin sedím u počítače, tupě zírám na obrazovku a jen sem tam se mi podaří přečíst pár drabblů, než se zase zakoukám a probere mě padající hlava. Ale zařekla jsem se, že počkám, až se dcera vrátí z divadla, tak holt sedím. Vleže bych v tu ránu usnula. Z polodřímoty mě konečně probírá zvonek, sláva, je to dcera, můžu jít spát. Zavírám účetnický program (nevím proč byl vůbec otevřenej), zavírám e-maily, ještě juknu, jaký je na zejtra téma --- snad mě šálí zrak jako u Danaina heroinu --- ne, fakt to tam je. Punková nutrie. Tak to asi nedám.

„Víš, to je tak. Přijde ti ženská v nejlepších letech, hranaté tváře a krk jak jelito. Já na ni kouknu, popadnu pastely a začnu tvořit. Tady přidám trochu tvaru, tuhle křivku trochu narovnám, vynechám vrásky, přidám objem vlasům, protáhnu krk, vyhladím šíji. Nakreslit je tak, aby se ještě poznaly, ale aby už byly nádherné, to je ten pravý kumšt. Kdybych mohl dělat umění pro umění, bylo by to fajn, ale to lidi dneska nekupujou. Tímhle s přehledem uživím rodinu.“
Do židličky usedá další dívka a na papíře vzniká skvost. Na jeho ústech stále hraje vlídný úsměv, ale oči má smutné.

Když bych měla náš národ nějak popsat, asi bych řekla, že jsme velmi hrdí. Především, nikdy jsme nepracovali, nepracujeme a pracovat nebudeme. Jídlo se nám válí všude kolem, když máme hlad, prostě jíme. Teplo máme také zajištěné, většina z nás se může pochlubit luxusními kožíšky, co na tom, že nejsou naše. Také jsme národ kočovníků. Dennodenně jsme na cestách, ne že bychom chodili, my se prostě vezeme. Někdo blíž, někdo dál, vypráví se historka o příbuzném, který se jako černý pasažér podíval až do Egypta. Ostatní nás nemají moc rádi, ale nám to nevadí. My blechy máme prostě nádherný život.

Na jedné vesnici slouží dva policajti – Jožka a Ferka. Jelikož nejsou zrovna výkvět inteligence, zato se nebojí a nebrání pracovat potmě, tak slouží převážně v noci, proto vyfasovali k běžné výstroji i baterky. Jednou v noci jsou zase jednou na pochůzce a na Ferku přijde nutkání navštívit velkou stranu. Zaleze si tedy do chroští. Po chvíli se z křoví ozve úpěnlivý hlas: "Jožko, půjč mi prosím tě baterku!" Jožka se mu vysmívá: "To si chceš posvítit na to hovno?" "Kdepak hovno, to už jsem měl třikrát v ruce, ale baterku nemůžu najít a toho tady s kudlou v zádech legitimovat."

Začala hořet policejní stanice, plameny se rychle rozšířily z přízemí do pater a policajti museli před ohněm utéci až na střechu. Když přijeli hasiči, roztáhli plachtu a policajti začali jeden po druhém skákat dolů. Ale vždycky, když policajt skočil, tak hasiči s plachtou uhnuli, pro jistotu ještě pokaždé jinam, a děsně se smáli, když se policajt dole rozmázl. Až přišel na řadu poslední - náčelník. Ten tušil podraz, a protože si nechtěl nechat vrazit hydrant do zad, tak vytáhl pistoli, namířil na hasiče a výhrůžně zařval: "Mně se vám nepodaří oblafnout! Ruce vzhůru, plachtu na zem a všichni tři kroky dozadu!"

Služka požaduje u paní zvýšení platu, prý ze tří důvodů.
"Dobře, tak jaký je ten první?"
"První důvod je ten, že žehlím líp než vy."
"Kdo to tvrdí?"
"Váš manžel."
"No dobře. A druhý důvod?"
"Protože vařím lépe než vy."
Paní podrážděně: "Neříkej, že i tohle říkal můj manžel!"
"Ano, paní."
"A třetí důvod?"
"Třetí důvod je, že jsem lepší v posteli. "
"No dovol," rozzlobí se paní, "chceš mi tvrdit, že i tohle ti říkal můj manžel?"
"Né paní, to tvrdí Váš zahradník."
Krůpěje studeného potu stečou po pomyslné kudle v zádech a paní zašeptá:
"Dobře, Marie, kolik bys chtěla?"

Tak se do toho pustíme. Zákon o vlastnictví bytů nám zrušili, v novém Občanském zákoníku na nás zapomněli, takže -
„Nevíš, kde mám telefon?“ zajímá se manžel.
„Na ledničce!“
- budeme muset účtovat nějak aby se vlk nažral a koza zůstala celá -
„Mami, mám si vzít tohle tričko nebo tohle?“ ptá se dcera odcházející na rande.
„To tyrkysové!“
- čili budeme to muset hodit na příspěvky podle stanov -
„Už jsi mi podepsala tu omluvenku za včerejšek?“ vloží se syn.
„Jo!“
- tak jenom jestli to dát na 682 nebo 684 -
„Někdo zvoní, půjdeš otevřít?“
Hlavně klid. Vražda je bohužel v Trestním zákoníku upravena jednoznačně.

Není dne, abych se na ni nadšeně nedíval, není noci, kdy bych neobdivoval její absolutní dokonalost. Když ji zahlédnu i jen koutkem oka, probouzí ve mně vášeň a nepotlačitelnou chuť. Boky má trochu širší, ale v hloubi duše si uvědomuji, že by to jinak nešlo, aby ji nesrazil kdejaký vánek. Úzké hrdlo je pak naprosto bez vady, dokážu hodiny pozorovat, jak se v ladné křivce mírně zužuje až k jedinečnému zakončení elegantní plochou čepičkou. Když ji pak konečně uchopím a laskám, vždy si vychutnávám její úžasnou hladkost i to, jak nádherně padne do ruky. Pivní lahev má prostě dokonalý tvar.

Její výprava autem z Prahy do Pardubic nezačala nejlépe. Tři spolucestující mužského pohlaví se ještě na parkovišti zhádali o pozice Velitele, Řidiče a Navigátora. Na její návrh, že by zvládla všechno, slyšela jen naduté trojité "Velení nech na mně". Po chvíli dohadování si chlapi role rozdělili mezi sebe a vyrazili. Že špatně odbočili již na páté křižovatce ještě řekla nahlas. Že pokus o nápravu směru by vyšel pouze pokud by byl na mapě nahoře jih už si nechala pro sebe. V pozici Provianťáka, s báglem jídla u ruky, jí nic nechybělo. Když dorazili do Plzně, jejich ksichty byly k nezaplacení.

Probouzí mě štěkání psa pod oknem, tak lezu z postele a natahuju ruku, abych zavřela ventilačku. V tu ráno šok - na odhaleném předloktí jsou dlouhé černé chlupy! A ruka je moc velká, tlustá, a s mozoly! Tohle přece není moje kůže! Zběsile běžím do koupelny a pohled do zrcadla to potvrzuje - pleš, strniště - jsem chlap! V záchvatu absolutní paniky klušu na záchod, stahuju pyžamo - a je to tam. Co teď? Potřebuju vyprázdnit měchýř, budu to umět? Mířím tím objektem do záchodové mísy a tlačím, ale nejde to... nejde to... V tu chvíli se probouzím doopravdy. Zaplaťpánbůh ne v cizí kůži.

Když jsem se narodil, byl jsem jedním z osmi dětiček. Sourozenci postupně zmizeli, až jednou jsem se i já probudil a byl jsem sám na úplně neznámém místě. Zase tak moc mi to nevadilo, měl jsem pro sebe domeček, kolotoč a každý den přísun čerstvé stravy. I na mazlení občas došlo, jinak jsem hlavně spal, jedl, myl se a běhal. Když to tak hodnotím zpětně, bylo to dost jednotvárné, ale já jsem si nestěžoval. Pak jsem umřel a sleduje vše shůry jsem se těšil, jak po mně budou všichni truchlit. Jenže ti zrádci si do druhého dne pořídili nového křečka.

„To jsem zvědavá, kdo nám teď bude sekat plevel na zahradě, když starý Kropáček zemřel,“ pravila maminka.
„Jeho dědici přece, naši otcové uzavřeli neprůstřelnou smlouvu!“ odvětil tatínek.
Najednou vstoupil jakýsi mladík a začal cpát do batohu nádobí a prostěradla. Když začal odpojovat myčku, maminka se vzpamatovala.
„Co to proboha děláte?“
„No než tatínek zemřel, kladl mi na srdce, že smlouvy se musí dodržovat,“ vrazil jí papír. Stálo tam:
„Jaroslav Kropáček a poté jeho dědicové jsou povinni každého prvního odstranit všechno bílý, co se bude vyskytovat na pozemku Nováčků.“
Mamince spadla brada. Nechte smlouvu sepisovat dědky, co měli z gramatiky čtyřku.

Napřed se protáhla porada, pak nejely tramvaje, tudíž jí ujel vyhlédnutý vlak. Další měl půl hodiny zpoždění, takže už byl pryč i původně navazující poslední noční autobus. Jakmile zamířila na stopa, začalo lít jako z konve a vichr jí zlomil deštník. Jediné zastavivší auto ji popovezlo jen kousek a vysadilo v úplné pustině. Mokrá, zmrzlá a naštvaná se brodila bahnem a doufala, že aspoň drží směr. Když po pár hodinách provazce deště zčistajasna zmizely a nad ní se ukázal kousek nebe s hvězdami, zajásala, že stojí kousek od chalupy. Nadšení ji přešlo v okamžiku zjištění, že klíče nechala v práci.

Ten pocit důvěrně znáš, přichází s neúprosnou pravidelností, a přesto tě pokaždé překvapí nepřipravenou. Ještě v polospánku vnímáš radostné štěbetání ptáků a sluníčko za oknem, těšíš se na krásný jarní den a pak přijde šok: oči nejdou otevřít. V záchvatu paniky se pokusíš zhluboka nadechnout pro uklidnění, ale jako bys měla polštář na obličeji, nosem nic neprochází. Zalapeš po dechu a k smrti tě vyděsí z blízka přicházející podivné sípavé zvuky; až po chvíli si uvědomíš, že je vyluzuješ s každým nádechem ty. Poslepu se doštracháš k lékárničce a zašmátráš po antihistaminiku. Ta zatracená pylová sezóna už je tady zas.

Obléct se tak, abyste splynuli s okolím.
Vyčíhnout si okamžik, kdy si konečně sedne.
Nenápadně popadnout zbraň hromadného ničení.
Pomalu a opatrně se připlížit zezadu.
Nešlápnout na suché listí, sluch má výborný.
Pamatovat také na bezvadné periferní vidění.
Podlézt pod stromem, vyndat větvičku z oka, neřvat.
Ignorovat pavučinu na uchu i přilepené hovínko na botě.
Nespouštět oči z cíle, lstivě se připlížit za záda.
Natáhnout ruku, přesně zamířit a stisknout spoušť.
Pro příště - ruku stáhnout rychleji, nebo použít rukavice.
Najít obvazy a zastavit mnohočetné krvácení.
Opakovat postup, dokud se nepodaří aspoň jeden zásah.
Odblešování koček sprejem je zatraceně riziková činnost.

Tak jdeme na to. Herdek stůjte a přestaňte se mi tu courat! Takže v uhláku je Sylva a její čtyři koťata - Stříška, Šeredulka, Mourečka a Beník. V bedně na jablka leží Holčička a Flekalinka a jejich pět koťat, o která se starají rukou - eee - packou společnou a nerozdílnou. V posteli je stulený Bambulka, na stole trůní Batman a Arnoldička. Čili zváženo a sečteno - čtyři dospělé kočky po třech kilogramech, dva puberťáci po dvou, a devět koťat po půl. Celkem patnáct koček a 20,5 kilogramu. Jedna odčervovací tableta je na šest kilo, takže musíme koupit čtyři a ještě zbyde na příště...

Neskutečně miluji svou rodnou hroudu, což je pro mě asi dvacetikilometrový pruh země spojující mé bydliště s mým rodištěm. Nikde jinde (empiricky opakovaně prokázáno) nejsem schopna se cítit doma. Jako ne že bych nemilovala svou vlast jako celek, ale rodná hrouda je prostě tady. Jsem praštěná natolik, že i po návratu z několikahodinové cesty mimo okres začínám dojatě slzet, když se vyhoupnu na kopeček a jukne na mě mé město. Je-li to potmě a město svítí, slzy se přímo koulí. Jsem prostě exot, při každé cestě, kdykoli a kamkoli, se nejvíc těším na návrat domů. Ale co se mnou naděláte...