Souhrn: Zcela mírumilovná momentka z panské kuchyně.
Poznámka: Obsahuje osoby podměrečné výšky a věku. Autorka má těžkou tvůrčí krysu. Tento příběh je zcela fiktivní. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná. Místopis je taktéž fiktivní. Za beta-read děkuji Veveričce.
V kuchyni se vstávalo brzo. Pacholci roztápěli pec ještě za hluboké noci a kuchařka paní Owenová a její pomocnice nevstávaly o mnoho později, aby panstvo mělo k snídani na talíři čerstvý chléb i jiné pečivo. Sotva byla snídaně sklizená a nádobí umyté, začínalo se s přípravami oběda i večeře. Kuchyní se linula vůně sušených bylin a koření, zatímco paní Owenová hnětla těsto na moučník. Byla to statná žena, která nastoupila do služby do domu pana Miltona už jako děvčátko ještě v době, kdy zde pevnou, ale spravedlivou rukou vládl nebožtík starý pán. Od tmy do tmy se otáčela v domě i v kuchyni a vlastní pílí se vypracovala na místo panské kuchařky. Teď sama předávala své znalosti mladičké kuchtičce.
Dívčina v prostých šatech z hrubé vlny a v bílém čepečku, která zametala kupičky mouky a dalšího smetí, které skončily na podlaze, opatrně nakoukla pod poklici velkého hrnce v domnění, že ji kuchařka nevidí. Paní Owenová však měla oči všude a pevně děvče napomenula, ať si hledí práce a nestrká nos, kam nemá. Děvče zrudlo až ke kořínkům světlounkých vlasů a pokračovalo v zametání právě ve chvíli, kdy do kuchyně nakoukla dvojice dětských obličejů.
Malý George Milton s mladším bratrem Benjaminem se protáhli do kuchyně a napůl zvědavě, napůl dychtivě se rozhlíželi. Chlapci dobře věděli, že paní Owenová je přísná na kuchtičku i na pacholky a lokaje, ale pro mladé pány vždy najde trochu laskavosti v pomoučených, mozolnatých dlaních, a možná i pár sladkých opražených mandlí nebo sušených křížal.
„Co to bude? Koláč?“ zeptal se George a opřel se o dřevěný stůl, až si vestičku z jemné vlny umazal od mouky, a mlsně se olízl.
Malý Benjamin, který se ho prve držel za rukáv košile, se pustil a usadil se vedle kamen. O nohy se mu otíralo odrostlé mourovaté kotě s bílými punčoškami. Myšilovka z kuchyně ho spolu s čtyřmi dalšími sourozenci vrhla do slámy ve stáji na samém konci léta. Štolba je našel příliš pozdě na to, aby koťata utopil. Tři rozdal domkařům z předměstí. Čtvrté poslal kuchařce do domu staré paní Miltonové, jen mourovatá punčoška zůstala. Nejmladšímu z mladých pánů projevovala mimořádnou náklonnost, otírala sametovou hlavu o lýtka v punčochách, nechala se drobnýma ručkama drbat pod krkem i na břiše a packami hravě chytala Benjaminovy prsty.
Paní Owenová založila roce v bok a zpražila dvojici chlapců na oko přísným pohledem.
„Pane Georgi, vy jste zase utekli chůvě?“
George složil ruce za zády a naklonil kučeravou hlavu.
„S chůvou není žádná legrace,“ zamumlal skoro provinile, ale v očích se mu šibalsky blýskalo.
„Máme zaracha,“ doplnil ho mladší bratr, zatímco laškoval s kotětem.
„Zakázala nám chodit do stáje za Dickem,“ doplnil Benjamina George, ale už zase mlsně pokukoval po dveřích od spíže, za kterými tušil dózy s ořechy, sladkými mandlemi, sušeným ovocem, hrnec s medem a dokonce cukrovou homoli.
„O kuchyni nic neříkala,“ dodal s dětskou sebejistotou, aby podpořil své přesvědčení, že nedělají nic špatného, když se vplížili do kuchyně jako páreček mlsných psisek.
„Tak co s vámi?“ zavrtěla paní Owenová hlavou. Přeměřila si oba chlapce laskavým pohledem a pomyslela si, že od Dicka ze stáje by mladí pánové beztak nic dobrého nepochytili. Dick Nattles si možná rozuměl s koňmi a loveckými psy, ale když na to přišlo, dokázal ten hubený chlapec klít tak, že by se červenaly i pouliční holky z přístavu.
„Skočte za Maud, ať vám najde zástěrky, a pomůžete mi upéct sušenky k odpolednímu čaji,“ navrhla paní Owenová věcně.
Odpovědí jí bylo dvojí radostné zavýsknutí. Pomoc v kuchyni znamenala, že určitě dostanou ochutnat kousek cukru, ořechů nebo mandlí, a když se nebude kuchařka dívat, možná si uždíbnou i kousíček sladkého těsta. Za chvíli už se oba chlapci předháněli v tom, kdo donese mouku nebo ořechy.
Paní Owenová pečlivě odvažovala přísady do mísy. Malý Benjamin nechal kotě kotětem, posadil se na hrubou desku stolu, klátil nožkama ve vzduchu, prohlížel si olověná závaží a podával kuchařce ta, která zrovna potřebovala, a vůbec ho netrápilo, že má zadnici celou od mouky, zatímco starší bratr se dychtivě rozhlížel a natahoval ruku k dóze s ořechy. Rychle ji však schoval za záda i s lupem, když se něj paní Owenová obrátila.
„Pomůžete mi to těsto uhníst?“
George horlivě přikývl, přisunul si stoličku a postavil se na ni, aby do mísy lépe dosáhl.
„Nejdřív ale přidám ještě jednu tajnou přísadu,“ řekla a téměř spiklenecky na chlapce mrkla.
„Jakou?“ vyhrkl Benjamin s očima na vrch hlavy a přemýšlel, jakou dobrotu asi kuchařka donese ze spíže nebo vytáhne z kapsy u zástěry nebo z rukávu jako kouzelník.
Jeho bratr nasadil vševědoucí výraz a naklonil se k Benjaminovi:
„Ty jsi ale trdlo, Benji! To přece nemůže říct, když je tajná!“ pronesl se sebejistotou svých bezmála sedmi let.
Paní Owenová se pousmála a sama došla do spižírny. Když se vrátila, postavila před chlapce pytlík z hrubého plátna a dovolila jim ho otevřít. Byl plný drobných, tmavých sušených bobulí.
„Já vím, co to je! To jsou borůvky!“ vyhrkl George a už už se hrnul, že do pytlíku sáhne, když ho paní Owenová napomenula, aby neujídal. Měla jen ten jeden pytlík. Na konci léta jí ho stejně jako každý rok poslala starší sestra, která se provdala za syna farmáře ze severu, co se na jih vydal na zkušenou, a po svatbě se s manželem odstěhovala na venkov skoro až ke Glenmore. Musely jí vydržet zase až do příštího léta. Nabrala hrstičku a přidala ji do mísy. Teprve potom pustila chlapce k hnětení.
George s Benjaminem vykrajovali z tence vyváleného těsta kulaté sušenky, předháněli se v tom, kdo je má hezčí a kulatější, když do kuchyně vešla Katherine Miltonová. Chlapci měli tmavé čupřiny bílé od mouky, ruce upatlané od těsta skoro až po lokty a vlněné vestičky nedošly úhony jen díky kuchařčině prozíravosti. Zástěrky už takové štěstí neměly. Malý Benjamin měl od těsta umazané i špičky střevíců. George se s matčiným příchodem pokusil schovat upatlané dlaně za zády, zatímco Benjamin si zaujatě olizoval těsto z prstů.
Katherine se rozhlédla po kuchyni, dlaní si urovnala širokou sukni z jemné pruhované látky a obrátila se na kuchařku, která v přítomnosti paní domu ustala v práci a věnovala jí uctivé pukrle. Katherine jí odpověděla nepatrným pokynutím, usmála se na chlapce a obrátila svou pozornost zpět ke kuchařce.
„Pozítří nás opět navštíví můj bratr s poručíkem Doylem. Přijdou na odpolední čaj a zdrží se na večeři,“ oznámila věcně.
„Budete si přát pro pány připravit něco speciálního?“ zeptala se paní Owenová úslužně. Za roky, co u Miltonových sloužila, už byla zvyklá, že bratr paní domu se často objevuje nečekaně, a tak ji to sdělení nijak nevyvedlo z míry. Přestože jeho návštěva obvykle neznamenala velké změny v předem daném jídelníčku, považovala za svou povinnost zeptat se, jestli mají hosté nějaká zvláštní přání.
„Ne, paní Owenová, není třeba měnit plány. Jen možná...“
Katherine se na krátký okamžik zamyslela. Bystrému oku hostitelky během poslední bratrovy návštěvy neuniklo nejen to, že se Tomova přítelkyně necítila ani ve skromné společnosti ve své kůži. Nepadnoucí kabát uniformy nedokázal schovat skutečnost, že od doby, kdy to zvláštní, nemluvné děvče viděla před lety naposledy, ještě víc pohubla. A za nemluvností se zjevně skrývalo víc, než docela obyčejné rozpaky.
Katherine nemívala ve zvyku se vyptávat. Za ty dlouhé roky už věděla, že jí bratr neříká a nepíše všechno. Přesto se neubránila otázkám, kde celou tu dobu, co o ní neslyšeli, byla. Pravděpodobně to nevěděl ani Tom. Ale z toho mála, co zmínil, tušila, že si Frances nejspíš neprožila nic hezkého. Kdo ví, jestli vůbec měla pořádné jídlo. Přesto Katherine věděla, že otevřený projev soucitu nebo účasti by pravděpodobně odmítla.
„K čaji nechte připravit místo mléka smetanu a nešetřete máslem do omáčky,“ doplnila věcně. Nemusela říkat víc. Mohla se spolehnout, že paní Owenová už se postará, aby večeře byla nejen chutná, ale také vydatná.
Paní Owenová přikývla a snad chtěla ještě něco říci, když George, který celu dobu netrpělivě přešlapoval s umazanýma rukama za zády, nevydržel a vyhrkl:
„Maminko, my děláme sušenky!“
Katherine se na syna krátce nespokojeně zamračila, napomenula ho, že dospělým se neskáče do řeči, ale jakmile se chlapec omluvil, pohladila ho po hlavě a usmála se.
„Tak sušenky?“
Chlapci ochotně přikyvovali.
„Maminko, můžeme nějaké schovat pro strýčka?“ zeptal se George.
„Je v nich tajná pžísada!“ přisadil si malý Benjamin a spěšně vyndal prst z pusy, aby ještě nedostal od matky vyčiněno, že se nechová způsobně jako jeho starší bratr.
Katherine jen shovívavě pokývala hlavou. Byla si docela jistá, že jakákoliv jiná odpověď než souhlas by v malých pomocnících vyvolala velké zklamání. Neviděla však žádný důvod jim nevyhovět. K odpolednímu čaji budou sušenky s tajnou přísadou rozhodně vhodným občerstvením.