Moje články

Chlapík, ignorující varování místních, tráví klidný den rybařením na jezeře Loch Ness. Najednou na jeho člun zaútočí pověstná příšera. Ta jediným máchnutím ocasu vyhodí člun i s rybářem do vzduchu a otevře tlamu, aby oba spolkla.
Za letu vzduchem muž, celý život zapřisáhlý ateista, zoufale vykřikne: "Pane Bože, pomoz mi!"
Jako zázrakem všechno znehybní a rybář zůstane i se člunem viset ve vzduchu. Z nebes zazní pobavený hromový hlas: "Já jsem myslel, že ve Mne nevěříš?!"
"No jo, Pane Bože, ale na mou drobnou obranu – o lochnesské příšeře jsem si ještě před minutou taky myslel, že je to jenom chiméra!"

Děda letí poprvé v životě letadlem a dělá se mu špatně.
Zavolá si letušku a povídá: „Promiňte, jsem v létání úplný zelenáč, co když se mi bude chtít zvracet?“
Letuška mu dá pytlík a říká: „Kdyby něco, dědo, tak zvracejte do toho pytlíku.“
Později se letuška vrátí k dědovi, který spokojeně sedí, ale všichni kolem jsou pozvracení od hlavy k patě.
„Že vy jste nepoužil ten pytlík?“ zeptá se letuška dědy.
„Ale použil,“ odpoví jí děda. „Jenomže jsem pořád hodně zvracel, až se to do toho pytlíku nevešlo, a tak jsem trochu upil a kvůli tomu pak blilo celý letadlo.“

Važuzel vstoupil do Oválné kanceláře. „Pane, velitel Elánius právě přišel ohlásit, že na Náměstí Zlomených Měsíců přistál létající talíř. Zjevně z něj vystoupili mimozemšťané a chtějí hovořit s nejvyšším vládcem, tak je přivedl sem.“
Lord Vetinari pokynul rukou, aby byli hosté vpuštěni. Vstoupilo pět modrých postav.
„Vítám vás na Zeměploše,“ pronesl Patricij. „Jak vám můžeme pomoci?“
Největší návštěvník začal žbrblat a z věcičky v jeho ruce se linul překlad: „Máte tady speciální sloučeninu, za kterou jsme ochotni platit čímkoli.“
„Ach, o jakou sloučeninu by se jednalo?“ zeptal se Vetinari.
„Místní termín nenalezen, opis: teče to zde v řece místo vody.“

U cesty v lese takhle stojí zajíc. Když jde okolo vlk, tak na něj drze houkne: „Hele, vlku, naval padesát korun.”
„Ty zajíci jeden, že tě sežeru,” rozčiluje se vlk.
„Tak si to pojď rozdat do křoví,” vyzve ho zajíc.
Za chvíli vyběhne z křoví vlk celej pomlácenej. Rychle si opráší kožich a utíká pryč, jak nejrychleji dovede.
Po chvíli jde kolem liška a zajíc zase u cesty: „Hele, liško, naval padesát korun.”
„Ty jeden drzej zajíci, že tě sežeru.”
„Tak si to pojď rozdat do křoví,” kasá se zase zajíc.
„Jó, to znám. Skládáte se s medvědem na pivo.”

Elánius nakráčel ve dvě v noci do Oválné kanceláře. Za stolem seděla hora papírů s černou čepičkou. Elánius zamrkal. Oprava: za stolem seděl Lord Vetinari a skoro nebyl vidět za stohem papírů.
„Ah, Elánius,“ vykouknul Patricij. „Co mi k tomu nadělení můžete říct za hlídku?“
„Napřed přišel Noby na noční čerstvě vykoupaný. Pak Chrysopras odevzdal všechny drogy a že prý se dá na tesařinu.“
Vetinari zamumlal něco jako „Odkraglli se mi přišel omluvit…“
„Tak jsem radši šel rovnou na Univerzitu a Arcikancléř Výsměšek vzkazuje, že ten opilý student už byl vyloučen a že to nepovedené kompulzní kouzlo do rána vyřeší.“

Manželé se rozvádějí a poslední účty si vyřizují u soudu. Soudce sklesle sedí za stolem a nenápadně si tře spánky, zatím se skoro ani nedostal ke slovu. Konečně se zberchá natolik, že se mu podaří manžele přerušit.
„Tak podívejte, chápu, že je mezi vámi spousta zlé krve, ale mohli byste mi vysvětlit, proč nutně chcete rozvod, pane navrhovateli?“
Manžel odpoví: „Pane soudce, pořád jsme se hádali a ta mrcha si každou naši hádku zapisovala do sešitku. To nešlo vydržet!”
Soudce: „Ale to přece není nic strašného, to dělají i jiné ženy.”
„Jenže ona si to psala i na týden dopředu!”

„Nepřátelská lodi, sklopte štíty a okamžitě se vzdejte, nebo budeme muset použít fotonová torpéda!“ zní ve tmě chraptivým dívčím hlasem z první postele.
„To vy sklopte štíty! My máme tajnou paprskovou zbraň a provrtáme vám trup rup ťup!“ odpovídá chlapecký hlásek z druhé postele naproti a následně se mohutně rozkašle.
Z první postele vyletí plyšový medvěd a zasáhne noční stolek, kde vyleje stydnoucí čaj. „To byl varovný výstřel, hnusáku!“
„Tak za to zaplatíš, ty smradlavá hromado slizu,“ zabliká světlo baterky.
Jó, když jsou děti šílené už v základu ještě k tomu nemocné, a navíc obě najednou, stojí to za to.

Samuel Elánius, rudý vzteky, odstrčil Važuzla a vletěl do Oválné kanceláře.

„Vy zrůdo, už toho mám dost, vždy jsem stál při vás, ale tohle je moc, chtít ty zmatené stoupence popravit…“

„O čem to…“ zkusil se zeptat Patricij, ale Elánia nešlo přerušit.

„…za tak drobný prohřešek…“

Vetinari vstal. „Nemám tušení, o čem mluvíte,“ řekl chladně.

„No tady, v tom rozkaze, je to černé na bílém…“

Patricij mu vykroutil papír z ruky. „Je tu napsáno, že se ta situace musí napravit!“

Elánius zblednul. Vetinari mu položil ruku na rameno.

„Kdy jste naposledy spal, veliteli? Běžte domů, vyřeším to s kapitánem Karotkou.“

Je ráno, do koupelny svítí sluníčko a před zrcadlem stojí chlap po brutální chlastačce.

Kouká na sebe zleva zprava, poškrabe se na zadku a ze rtů mu jde odečíst: „To asi ne…“

Po chvíli chytne hlavu do dlaní, poškrabe se ve vlasech a potichu pronese: „To taky ne…“

Za okamžik zajede prsty mezi nohy, poškrabe se na koulích a to již jde slyšet po koupelně: „Do prdele tak jak?!“

Tu se ze dveří ozve žena: „Klidně se tu ještě škrábej, Franto, ale budeš pak chtít kafe nebo čaj?“

Chlap koukne do zrcadla na pomačkaný obličej a zajásá „No jasně, Franta!“

Velitel Elánius se rozkročil a s výhrůžným výrazem shlédl na soustředěné mužstvo (v současné době obsahující také ženstvo, trollstvo, trpasličstvo, golemstvo, vlkodlačstvo, upírstvo, zombijstvo a možná i nějaké další -stvo, na které zapomněl).

„Jdu právě z Paláce, kde jsem byl informován, že na včerejším gala, kde část z nás zajišťovala i ostrahu, zmizelo z kapsy Lorda Bucciniho zlaté vejce. Takže vy se teď rozprostřete po městě, obrátíte každý kámen a prošťouráte každý koutek, a to vejce budu mít ráno na stole. Je to jasné?“

„Ano, pane!“ ozvalo se sborem a mužstvo se rozeběhlo. Vzadu někdo zůstal.

„Noby, proč nehledáš? Noby?!?“

Obrovské černé cosi zakrylo oblohu. Poryvy větru rozvlnily trávu okolo. Skupinka hladovců ani nedutala, budou mít dneska štěstí? Žuch, ozvalo se a zároveň s obnoveným slunečním svitem se kousek od nich objevila obrovská hromada jídla.

„To je všechno moje,“ stoupl si před ni Velký.

„Neblázni, poděl se s ostatními,“ přesvědčoval ho Moudrý.

Pak něco opět zakrylo slunce.

„Tak, Květuško, teď to Alíkovo hovínko hezky seber do pytlíku tak, jak jsem ti to ukazovala,“ zadunělo nad hladovci.

Skupinka hovniválů zdrceně sledovala, jak jídlo mizí v dáli.

„Ty jsi takovej blbec,“ vrhl se Odvážný na Velkého. „Kdybys nehamounil, mohli jsme se najíst.“

Bojový plameňák: „Tak jak jde vyjednávání, veliteli?“

Sem vložte svoje uživatelské jméno: „Fajn, jen drobné zádrhele, hlášení podám později.“

Smrtka bez kosy: „Ještě později než po dalších třech dnech?“

Sem vložte svoje uživatelské jméno: „Řek jsem později.“

Golfová tyčka: „A řekněte těm svým hackerům, ať mi okamžitě přestanou měnit uživatelské jméno, nebo půjdou ke koťátkům.“

Sem vložte svoje uživatelské jméno: „Velitel nemůže psát z důvodu zraněné ruky, takže mi to diktuje a já píšu co řekne. Ať mi políbí… ne to škrtněte. Vyjednávání úspěšně ukončeno sjednáním míru, pomalu se vracíme domů.“

Nejvyšší vládce: „Rozhodně nespěchejte, veliteli, malému Samovi čtu osobně.“

Claire sklesle seděla v hangáru mezi zajatou posádkou a marně hledala chvíli, kdy se to všechno pokazilo. Vždyť v jejím obývacím pokoji ještě ležely na vedlejším stolku rozehrané historické Monopoly půjčené od kohosi z posádky, i s Isaacovou figurkou ve tvaru boty na políčku žaláře, ke kterým Marcus a Ty dotáhli Isaaca vždycky, když příliš mockrát po sobě vyhrál v elektronických hrách. A teď? Loď je plná vraždících robotů a navíc míří k Zemi s flotilou neporazitelných lodí a jedním jasným účelem, vyvraždit lidstvo. Ale Isaac takový přece není, nenechá je to udělat, takhle to určitě nemůže skončit. Nebo ano?

Sedí lord sklesle v klubu a hází do sebe jednoho panáka za druhým. Vidí ho přítel, přisedne k němu a hned se vyptává, co ho jako trápí.

„Ále, předevčírem mi umřela teta, taková milá stará fosílie, a odkázala mi milion liber.”

„Tak si to tak neber,“ praví kamarád. „Vždyť tetička už byla stará, užila si života, a ty bys měl oslavit ty peníze, ne truchlit.“

Lord povídá: „No jo, ale včera mi umřel strýček a odkázal mi dva miliony liber.”

„No tak tím tuplem máš slavit,“ vykřikne přítel nadšeně.

Lord depresivně prohlásí: „No jo, jenže dneska, dneska jako když utne.”

V silně věřící vesnici se domlouvá svatba. Už už se začínají řešit konkrétní podrobnosti svatebního obřadu, když tu ženich prohlásí, že nebude kupovat zajíce v pytli. Chce vidět nevěstu, jak ji pánbůh stvořil.

Její rodiče bojují těžký duševní boj, ale protože jde o velmi dobrou partii a oni na peníze budoucího zetě čekají jako na smilování, dají konečně svolení.

Ženich pět minut důkladně prohlíží svlečenou nevěstu, několikrát ji obejde kolem dokola a dokonce si dřepne, a pak prohlásí rezolutně: „Já si ji nevezmu. Nelíbí se mi její nos.”

Nastávající noci ženich neženich zmizel. Šušká se, že byl prodán na orgány.

Moje láska k rodině je bezmezná. Když jsem poznala manžela a zamilovala se, měla jsem pocit, že mi můj tehdy útlý hrudníček musí tím obrovským množstvím emocí puknout, že mi ho ten příliv euforie musí roztrhnout. Pak přišly děti a světe div se, té lásky se tam vešlo ještě mnohokrát víc, dělala jsem pro ně všechno možné a často i nemožné, jen aby byli šťastní, i když to někdy znamenalo probdělé noci a proplakané dny, případně trvalé padání na držku únavou. Jak ale miláčci opakovaně zjistili, i u mě existuje jistá mez – na ten biftek mi prostě nikdo šahat nebude.

„Už toho mám plný zuby,“ řval Samuel Elánius a oháněl se obuškem. „Doufal jsem, že boje na jedoucím vlaku jsem si odbyl na cestě do Bjonku!“
Pleskot srazila sekerou z vagonu dalšího útočníka. „Podle Vetinariho je nezbytně nutné dovézt tu lokomotivu do Pseudopolisu.“
„Měla to být poklidná manipulační jízda,“ zavrčel Noby a kopl dalšího banditu do koulí.
„Ti magoři se dostali na lokomotivu, pane,“ zahulákala Angua. „Ale mám dojem, že tam mají nějaký problém!“
Na plošině lokomotivy stál topič Potemník, kterého si Elánius pamatoval z minula, a efektivně likvidoval houfy ozbrojenců lopatou uhelkou. Elánius zaostřil.
„Já ho zabiju vlastníma rukama!“

Mladý muž vejde do květinářství a nervózně se rozhlíží, očividně je tam poprvé v životě.

Přijde k němu prodavačka: „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“

„Potřebuju nějakou hezkou kytku,“ vychrlí mladík.

Prodavačka zvedne jeden z květináčů: „Mám tady krásný tchynin jazyk, velmi oblíbená pokojová květina a naprosto nenáročná na údržbu.“

„Ne, vy mi nerozumíte,“ vykoktá mládenec. „Já potřebuju kytku na rande, aby to bylo ňák dobře podle květomluvy.“

Květinářka říká: "Ach ták, takže když ji chcete něžně hladit tak narcisy, když líbat tak orchidej..."

Mladík ji chvilku poslouchá a pak ji zarazí: „Víte co, dejte mi kaktus... snad to pochopí."

Je krásný den a u vodního toku sedí rybář. Hladina je jako zrcadlo, všude je klid přerušovaný jen slabým tik-tok jeho hodinek a vzdáleným tokáním tetřeva. Najednou sebou splávek zatřepe a rybář táhne a táhne, a vytáhne zlatou rybku.

„Prosím rybáři, pusť mě zpátky do vody a já ti za to splním tři přání,“ žadoní rybka.

„Tak jo,“ povídá rybář. „Já chci být bohatý, mít krásnou ženu a chci být slavný.“

Když se ráno vzbudí, kouká – všude zlato, obrazy, luxus. Otevřou se dveře, vstoupí překrásná žena, přijde k posteli, políbí ho na čelo a říká:

„Vstávej, Ferdinande, musíme do Sarajeva!”

Dobrý kamarád nabídne policajtovi ke koupi zahradu. Domluví si prohlídku na místě. Policajt celou zahradu obejde, oťuká ovocné stromky, nahlídne za každé křoví, vleže prohlídne trávník, pak se podrbe za uchem a povídá: „Kámo, je to moc pěkná zahrada, ale je pro mě moc velká.”

„Ale neblbni, máš velkou rodinu, to se vám bude hodit. Sem dáš cibuli, tady mrkev, sem slepice.”

„No tak dobrá, dohodnuto.”

Za nějakou dobu se zase potkají a ten prodávající se ptá: „Tak co zahrada?”

„No perfektní,“ povídá policajt nadšeně. „Cibule obrovská, mrkev až po pás, jenom ty slepice... Jestli jsem je nedal moc hluboko!”

„Pane Ze Slova,“ řekl Lord Vetinari, „před měsícem jste otiskli v Kometě inzerát ve znění „mladý perspektivní muž v uniformě hledá ženu za účelem sňatku“, a od té doby se mi tu množí stížnosti, že po korespondenci s citlivým a chápavým partnerem vždy přišlo na schůzku individuum, které se muselo prokázat písemným potvrzením, že je člověk. Dvě dámy dokonce uvedly, a to cituji, že jim to zlomilo srdce.“

„Můj pane, ale to není vina našich novin,“ vykoktal Mikuláš. „Rubrika je uvedena slovy, že neručíme za obsah inzerátů, tento byl zaslán poštou a my jsme netušili, že ho podal Noby Nóblhóch…“

Doktorovi v domě praskla vodovodní trubka, nu což, co na tom může být za vědu? Chvíli se snažil vyzrát na díru vlastními silami, ale když už se v kuchyni brodil vodou, vzdal to a zavolal instalatéra. Ten přijel, vybalil brašnu s nářadím a součástkami, a chvíli se porůznu hrabal v trubkách a dělal takové ty složité instalatérské věci. Pak si umyl ruce a napsal doktorovi účet na 1800 Kč.

Doktor podiveně zakroutil hlavou: "1800 korun? To je šílené, jako doktor si tolik za hodinu nevydělám!"

Instalatér ho nechal domluvit a pak klidně odvětil: "No, já jako doktor taky tak nevydělával."

„Holka nešťastná, co budeme dělat?“ spráskla ruce stará paní Elániová. „S outěžkem teď, když ten tvůj šamstr hrdinně padnul ve válce. Ale já to zařídím, znám jednu čarodějku, ta nás toho problému zbaví.“

---

„Jak že nechceš přijít o jedinou památku na Samuela, ty trdlo? Paní Oukřepková je tady a už jsem jí i zaplatila!“

Stará čarodějka stiskla mince v kapse.

„Tak to uděláme jinak,“ položila ruce na těhotenské bříško, „tohle dítě bude výjimečné a jednou si vezme nejlepší partii v okolí,“ zadeklamovala a zdrhla.

---

„Kdepak je má kravička,“ četl Elánius, vévoda z Ankhu malému Samíkovi a políbil Sybilu na tvář.

Osamocený sluneční paprsek prokukující skrze mraky ozařuje hladinu horského jezírka za zábradlím, u kterého se srocují turisté vystupující z autobusů, rozespale si protírají oči a kochají se krásou té části amerického národního parku, kterou mají zatím v dohledu.

Ihned se jich ujímá hlídač parku a důkladně je seznamuje s bezpečnostními pokyny a vhodnými způsoby chování v přírodní rezervaci. Svou řeč zakončí radou „…a kdybyste náhodou potkali medvěda, tak vemte do ruky hovno, hoďte mu ho mezi oči, a - zatímco se bude medvěd utírat - zdrhněte.”

„Ale kde vezmeme hovno?” ptá se skepticky jedna z turistek.

„Však počkejte, až se objeví medvěd!”

Je večer a sedadla v divadle se plní švitořícími diváky. Pan Kropáček s manželkou pozorují nově příchozí a šeptem obdivují nebo kritizují jejich vzhled.

Tu si vedle nich na kraj řady přisedne muž a na jeho rameni sedí kocour. Pan Kropáček očekává problémy, ale kocour celé první dějství pozorně sleduje dění na jevišti a ani nemukne.

Pana Kropáčka to zaujme a tak se o přestávce obrátí na souseda: „To je obdivuhodné, jak ten váš kocour vydrží potichu bez hnutí sedět a nezlobit.”

„Nic divného,” opáčí muž, „on totiž Mourek četl knížku a je celý napjatý, jak ji zpracoval tento dramaturg.”

Pražák zaplatí rodině prázdninový pobyt na farmě. Rodinka se hned vydá na procházku mezi ohradami. Když zahlédnou muže, kydajícího hnůj, zamíří k němu a otec rodiny se ho zvědavě zeptá: „Prosím vás, proč tahle kráva nemá rohy?”

Kydač hnoje se pětkrát zhluboka nadechne, vzpomene si na školení jak jednat s platícími hosty a odpoví: „Obecně platí, že pokud krávy nemají rohy, tak se mezi sebou méně poškozují, a případná fraktura rohu je bolestivé zranění, takže někdy se jim rohy odřezávají, dokonce jsou i plemena, která rohy nemají vůbec. Ale v tomto případě je hlavním důvodem to, že je to kůň.”

Babka táhne ulicí dvě igelitky, z jedné z nich občas vypadne tisícikoruna. Uvidí to policajt.
„Matko, padají z vás peníze, odkud jsou, neukradla jste je?" zažertuje.
Babka odpoví: „Víš synáčku, já mám zahradu sousedící s parkovištěm u stadionu, a chlapi mi čůrají skrz plot na květiny. Tak já stojím za plotem a čekám se zahradnickými nůžkami, a vždycky, když některý prostrčí svého ...hmehm... skrz díru v plotě, chytím ho a zavolám - TISÍCOVKU, NEBO TI HO USTŘIHNU!"
Policajt pobaveně: „Hm, to zní fér, tak hodně zdaru! Jo, a co máte v té druhé igelitce?"
Babka: „Nooo, ne všichni jsou ochotni zaplatit..."

Jednou večer se takhle policista postaví naproti baru a čeká, jestli po zavíračce nechytne někoho pro alkohol za volantem.

Když začnou z baru vycházet lidi, hned si všimne chlápka, který se potácí a motá mezi auty. Vyzkouší zámky u pěti, než najde svoje, pak sedí ohnutý pod volantem a zápasí s klíčky. Tou dobou už všichni ostatní hosté odjeli.

Když konečně motor naskočí, policista neváhá a vyrazí kupředu. Zastaví rozjíždějící se auto a nechá muže fouknout do balónku. A nic! Policajt udiveně říká: „Sakra, jak je tohle možné?”

A chlápek mu povídá: „No, dneska jsem byl jako volavka určenej já!”

Rozhodly se dvě blondýny, že si udělají piknik. Ta první navrhuje, že by se měly posadit pod stromem. Ale ta druhá říká: „Ne, ne, pojďme si sednout sem, doprostřed silnice, je tu krásný výhled!“ Tak si sednou na silnici.

Po chvíli jede auto, řidič prudce cukne volantem, aby do blondýnek nenaboural, a narazí do stromu. Rána jako z děla, náraz chlapíkovi utrhne hlavu a vymrští ji do oblak. Po chvíli se rozpleskne hlava vedle deky.

Blondýna, co navrhovala piknikování na silnici se otočí na tu druhou a říká: „Jen se podívej, jak bychom dopadly, kdybychom si sedly pod ten strom.“

„Pane, jdu vám oznámit, že na náměstí Zlomených měsíců, nedaleko Neviditelné univerzity, leží na dláždění obrovský zlatý mravenec.“

„A? Co říkají lidé?“

„Že to je božské znamení. Že někdo chtěl ukrást zlato z Královské banky a přišlo mu to jako nenápadný způsob. Že nás čeká invaze mimozeměplošských mravenců a tohle je jejich vůdce. Že v tom je zabudované vaše naslouchací zařízení. Že to je varování před šťouráním do mravenišť. Že z toho vyskáče armáda vojáků a všechny nás tady pobije. A spoustu dalšího. Celé město nemluví o ničem jiném.“

„Výborně, tak to si té nové daňové reformy nikdo ani nevšimne.“

V nemocnici leží spolu na pokoji dva fotbalisti se zraněnou nohou. Každý den za nimi docházejí dva fyzioterapeuti a pořádně se do nich pouští, střídají masážní techniky, proklepávání malíkovou hranou, rytí palci, různě jim nohou kroutí, natahují ji a ohýbají.

A každý den stejná scénka – zatímco první chlapík řve, jako by ho na nože brali a z očí mu stříkají potoky slz, druhý snáší to mučení absolutně tiše a s naprostým klidem.

Po týdnu už to prvnímu muži nedá a zeptá se: „Jak to děláš, že to vydržíš bez křiku?”

„Jak? Ty myslíš, že si dávám masírovat tu bolavou nohu?”

„Co je tohle, Važuzle?“ zeptal se Lord Vetinari.
„Ach, s tou pozvánkou přišel ráno pan Veselý, který koupil halu Orkán. Je to nová zábava původem z Pseudopolisu, jmenuje se to disco a je to moderní styl hudby i tance. Zvou vás na otevření.“
„Nejsou v tom žádná kouzla, že ne?“ zeptal se Patricij opatrně.
„Ne, pane,“ odvětil Važuzel. „Nechal jsem to osobně prověřit Arcikancléře Výsměška.“
„A mohl bych to slyšet a vidět?“
Važuzel vytáhl Dezorganizátor, zmáčknul ovladač a předvedl pár pohybů. Vetinari ho chvilku pozoroval, pak vstal a vyšvihnul dokonalé taneční číslo.
„Měl byste jít, pane. Tohle se rozhodně ujme.“

Chlápek pozve dívku na diskotéku, ale ona bohužel nedorazí, takže tam teď sedí a nudí se.

Zrovna pozoruje dva zvukaře, jak upravují aparaturu, když jeden najednou z ničeho nic vyskočí a předvede nádherné, prudké taneční figury a pak odejde dozadu.

Chlápek je úplně unesen a hned běží za druhým zvukařem: „Váš kolega je jeden z nejlepších tanečníků disco, jaké jsem viděl, jsem ochoten mu zaplatit tisícovku, když mi to předvede ještě jednou a nechá se natočit na mobil.”

Druhý zvukař také zamíří dozadu a volá na prvního: „Hej, Pepo, myslíš, že za tisícovku bys znova šlápnul na ten obnaženej drát?”

„Jsem ti říkal, že jsme měli na tom druhém rohu zatočit doprava, teď jsme minuli most a určitě se do skrýše nedostaneme dřív, než nás začne nahánět hlídka, sakra,“ ulevil si Jožka Bezucho.

„Přestaň plašit,“ snažil se ho uklidnit jeho komplic Arnošt Nešvara. „Vezmeme to teď tady mezi těma stromama na lávku do Stínova a tam už se nějak ztratíme v docích.“

„Jsi debil, tudy jít nemůžeme, koukej, u cesty je hlídka!“ zavyl Jožka nešťastně. „Kvůli tobě nás zavřou!“

Arnošt odbočil k řece. „Klídek, tohle je Ankh, po tom se dá chodit, už jsem to dělal mockrát, dívej!“

DOBRÝ DEN.

„Teda na to, jak ten byt krásně vypadá, tak je úžasně levný,“ obrátila se paní Vylítalová na manžela od vybalování prádla do skříně.
Pan Vylítal jí podal další krabici. „Musím přiznat, že jsem v centru Ankh-Morporku také čekal mnohem vyšší nájmy,“ připustil. „Třeba je sleva za ty trochu špatně zaflikované díry ve zdech?“
„A nebo to možná bude tím, že jsme vedle budovy Cechu Alchymistů, tak to tu asi jednou dvakrát do roka bude trošku cítit nějakou chemikálií?“ pokračovala v odhadech paní Vylítalová.
„Teď když o tom mluvíš, Anežko, nezdá se ti, že to tu zrovna teď trochu zapá---“
Buuuuuum!

Když Važuzel ohlásil dalšího návštěvníka, Lord Vetinari se zaradoval, že přichází zdroj zábavy.
„Aaah, pan von Rosret! Copak vás přivádí?“
„Potřebuju větší budovu pošty,“ hlesl zničeně Vlahoš.
„Kvůli množství zásilek?“
Vlahoš vzdychl. „Ne. Začínali jsme s dvěma záchody a dvěma převlékárnami, pánskými a dámskými. Kvůli Grácii jsme museli ustanovit převlékárny pro golemy podle pohlaví, ačkoli ho nemají a nepřevlékají se, a přidělit jim záchody, ač je nepotřebují, ale cítili se diskriminováni. Když to viděli trollové, chtěli taky svoje. Pak ta hrůza s trpaslíky, všechno trojmo, pro muže, ženy a konzervativce. A dneska přišli upíři…“
Patriciovi zacukaly koutky úst. Vlahoš nezklamal.

Školní inspektor pověřil ředitele dvou gymnázií snížit výskyt drog na jejich školách. Zanedlouho zašel za prvním ředitelem zjistit, jak dopadl.
„Snížili jsme výskyt drog o dvacet procent! Udělali jsme plakáty se dvěma kruhy, k velkému nápis Tohle je váš mozek před drogou, k malému Tohle je váš mozek po droze.”
Inspektor šel poté do druhé školy.
„Snížili jsme výskyt drog o osmdesát procent! Udělali jsme plakáty se dvěma kruhy, malým a velkým.”
„Nechte mě hádat... Zobrazovaly mozek před a po droze?”
„Ne, byl tam nápis Tohle je vaše prdel před vězením, a Tohle je vaše prdel po vězení. Nějaké otázky?”

„Zpočátku jsme samozřejmě čelili řadě obtíží způsobených nedomyšleností důsledků pobytu pod vodou,“ vyprávěl kapitán Nemo. „Byl jsem tehdy přesvědčen, že nutnost nabírat čerstvé zásoby zvýší riziko prozrazení. Takže jsme zvířata na maso chovali přímo na lodi.“
Ned Land se zamračil. Profesor Arronax se zeptal: „Ukončili jste to kvůli zápachu?“
„To byste čekal, že? Ale ne. Začalo to útěkem býčka z teletníku, který pak zlomil nohu kuchaři, pokračovalo zmizelým seletem, které zalezlo k pákám a změnilo kurz, a poslední kapka byly slepice, které ve snaze proklovat se z ubikací do skladu obilí zkratovaly kabel okysličovače a málem jsme se všichni udusili!“

Adam se brouzdá rajskou zahradou a nudí se. Jednoho dne zavolá na Boha: "Pane, promiň, ale cítím se osamělý!"
"Adame, na to mám výborné řešení," říká Bůh. "Já pro tebe stvořím ženu."
"Co je to žena?" ptá se Adam.
"Žena bude nejinteligentnější, nejcitlivější, nejstarostlivější a nejkrásnější stvoření. Vycítí každou tvoji náladu a učiní tě šťastným. Její krása bude nadpozemská,“ říká Bůh. „Ale bude tě stát tvou pravou ruku, pravou nohu, pravé oko, pravé ucho a pravé varle."
Adam o tom dlouho přemýšlí a pak se zeptá: "Ehm... a co bych tak mohl dostat za jedno žebro?"
A zbytek je historie...

Daleko za vesnicí, uprostřed přírody, na malém statečku žijí biootec s biomatkou. Veškerý čas věnují svému hospodářství, nepoužívají žádné technologie a vybudovali si již úplnou soběstačnost.
Když jde jejich syn na vysokou školu, otec mu dá poštovního holuba, aby mohl poslat domů zprávu. Po třech měsících se syn dostane domů a diví se, že mu neposlali ani buchty, o které si psal.
Oni mu zase vyčítali, že o sobě nedal vůbec vědět. Vtom někdo klepe na dveře, otec jde otevřít, vrátí se, dá synovi hroznou facku a říká:
„Příště, až budeš posílat poštovního holuba, tak mu rozvaž křídla, došel pěšky.“