Moje články

No dobře, nedal mi kytku na Valentýna. Přes to už jsem se nějak přenesla. Dokonce ani do toho blbýho kina mě nevzal. Ale nakonec, fakt nic tak světobornýho nedávali.
Teď má příležitost to napravit. Už fakt poslední. Jako poslední poslední.
Je první máj, lásky čas, stojím na Petříně a smrdím pod třešní s cigaretou. Doufám, že nepřijde pozdě. Teda jako později než normálně pozdě.
A hele, tamhle se sype. Nese nějaký zelí, že by naděje?
Aha. Červenej karafiát. Sakra, copak je MDŽ? To je snad zlej sen!
Červený karafiát viděti, za přítele vola míti.
Ach jo. Já jsem taková kráva...
---
Tohle byla moje první asociace a nešlo odolat. Pro fandomu neznalé:
http://www.youtube.com/watch?v=W1xrXpzYJDw&feature=relmfu

Každý den jejich kořínky zasahují hlouběji a hlouběji. Pátrají po kapkách vody, šíří se a poutají hlínu do pevné sítě, ze které ji ani silné jarní deště nevyplaví. Kořeny se proplétají mezi sebou, až vznikne zdánlivě jeden velký organismus.
Nahoře nad zemí natahují větve ke slunci. Každý den sahají o trochu výš.
Jsou to pokrevní bratři; stojí si bok po boku. Všichni mají jednoho otce – starého, nemluvného muže s okovanou holí a kapsou plnou žaludů. To on je celé roky trpělivě sázel do vyprahlé země, jednoho vedle druhého.
Až jednou zemře, jejich koruny poskytnou stín jeho hrobu. Mlčenliví zelení bratři.

Každý večer postaví ke stolu devět židlí. Když si toho někdo všimne, řekne, že se přepočítala. Ale Molly se nepřepočítává. A nepřestává doufat.
Arthur si z něj utahoval, že se svojí láskou ke knihám měl být Havraspár. Jeho bratři se ušklíbají a říkají, že je to nevděčný zmetek a že s tou svojí ambiciózností stejně patří do Zmijozelu.
Ale ona ví to, na co zapomněli – Percy je Nebelvír, jako jeho otec, bratři, jako její bratři. Jednoho dne znovu najde svoji nebelvírskou odvahu a vrátí se domů.
A Molly doufá, věří, musí věřit, že až všechno skončí, nebude žádná židle prázdná.

Tenký led mu jemně křupal pod tlapkami, když se opatrně brodil okrajem potoka. Voda příjemně chladila, ale k jeho překvapení nestudila. Sníh kolem se pomalu ze závějí měnil v jemný poprašek, ale velký černý pes si toho zatím nevšímal. Veškerou pozornost upíral k trojím čerstvým stopám, které dychtivě sledoval. Kopýtka vzrostlého jelena se tu proplétala s o něco menšími stopami laně, opodál svítila řádka velkých otisků mohutného vlka.
Velký černý pes radostně zavyl a rozběhl se za nimi.
Už nikdy žádné zdi.
Už žádný led.
Jen stále silněji vonící jaro, a svaly, které se nikdy neunaví, a nekonečná širá krajina.

Říkejte tomu paranoia, ale nemohla se zbavit dojmu, že ji všichni sledují - jako by věděli, že strávila zatraceně zajímavou noc někde úplně jinde, než původně zamýšlela. Metař, pejskaři, lidé na ostrůvku tramvaje.
...neskutečné, něco takového chovat ve městě...
...ti mladí dneska...
...myslíte, že je to cvičené?
Konečně přijela tramvaj. Teď se snad těch čumilů zbaví. Jenže místo odjezdu k ní zamířil rozčílený řidič.
„Dámo, nevím, co si sakra myslíte, že děláte, ale to zvíře musí mít náhubek. A jízdenku!“ ukázal za ni.
Otočila se. Velký černý panter si ležérně olízl přední packu a prohlásil: „Uajííí.“
Vlastně to asi měla čekat.

Náhrada za téma: poslední petrklíč (18/4)
Na okraji lesa, kam slunce za celý den nezasvítilo, kvetl v trávě petrklíč. Byl červenec - tahle zmatená rostlina musela být pro letošek poslední svého druhu.
Minerva tam stála polovinu noci. Nadšení, které jí po Dougalově vyznání a žádosti kolovalo v žilách, opadalo a studilo.
Když to udělám, budu žít jako matka, uvědomila si. Hůlka zamčená ve skříni. Věčně sehnutá, abych nepřitahovala oči podezřívavých sousedů. A lži. Spousta lží.
Toho rána odešla. Nemohla to Dougalovi vysvětlit a ani se o to nesnažila.
Na tom kousku trávy pod lesem už nikdy prvosenky nevykvetly.
Mudlové, sami nevěděli proč, se tomu místu začali vyhýbat.
---
Dle oficiálního kánonu.

Bžhruk, prohlásil seržant Zagro Škudla procítěně, žbrgul.
Elánius ho zaujatě pozoroval. „Zajímavé. Víte, když jsem říkal, abyste mu dal něco proti bolesti, než mu ten prst přišijete zpátky, myslel jsem prostě nějaký alkohol.“
Igor s provinilým výrazem schoval lahvičku do zástěry. Elánius si stačil všimnout, že v neidentifikovatelné tekutině plavaly chuchvalce čehosi. Jeden na něho mrknul.
„Bhylinky, bháne,“ vysvětlil Igor neurčitě. Když viděl Elániův nedůvěřivý výraz, dodal: „Phřevážně.“
„No, rozhodně kvalitní materiál,“ zhodnotil velitel. Zagro něžně škytnul. „Mohl byste mu klidně přišít třetí ruku a vůbec by si toho nevšiml.“
„Myslíte, bháne?“ rozzářil se Igor. „Měl bych tu jhednu rhezervní.“

Toho jara co nám bylo dost,
na okno psali jsme dechem vzkazy.
Dodnes mám to před očima
to divné jaro, dubnové mrazy,
na to, jak jsme mladí, nazí,
tiskli dlaně ke sklu.
Ve tmě byl celý svět.
Dnes už jen málokdy to cítím
a těžko složím do pár vět
co tehdy věděl jsem tak samozřejmě
co dnes je lepší nevědět.
Když voda padá dolů z mraků
studený průvod starých slzí
a smáčí okna paneláků
chtěl bych ti říct, jak moc mě mrzí,
že jsem ti tehdy na okno
ten poslední vzkaz nevyryl.
Abys ho nikdy neztratila.
Abych tě nikdy neztratil.
---
Svatá makrelo, nepsala jsem poéziji snad sto let! Omluvte prosím sníženou kvalitu obrazu. Poruga nem im vassom aparatula. :)

„Je to... zajímavé,“ poznamenal Patricij.
„Je to vlastně hrozně jednoduché. Skřeti uvázaní ke kolu, každý má před sebou odměnu. Čím rychleji běží, tím rychleji odměna mizí... vlastně vzniká energie bez pohonu. Nejtěžší bylo přijít na to, jaká odměna je nejvíc motivuje,“ vykládal Leonardo. „Samozřejmě, celé to funguje jenom proto, že tihleti skřítci jsou trochu hloupí.“
„Skutečně?“
„Strašně, mylorde. Přemýšlím, že to pojmenuji perpetuum debile.“
Vetinari pozoroval, jak se skřeti zoufale dřou. Něco takového mohla vymyslet jen tak čistá mysl, jako Leonardova.
„Nebojte, pane, jsem si jist, že byste něco podobného také dokázal,“ utěšoval ho vynálezce.
„Toho se právě obávám, Leonardo.“
Čestně prohlašuji, že jsem vůbec dneska neměla čas číst si výtvory ostatních, takže jestli někdo něco podobného už použil, je to pouze shoda okolností. Fakt. Čestné skautské. :)

Kryštof se spokojeně nadechl čerstvého vzduchu a vychutnal si pohled na malé, tiché nádražíčko. Bíle omítnutý drážní domek, zelený plot, vysoká, plody obsypaná švestka. Bylo hezké být zpátky.
Vzpomínal si, jak sem jezdili jako děti, s bratry a s otcem; vždy každý rok touto dobou.
Teď, o dobrých dvacet let později, se sem vrátil s vlastními syny. Z cesty drezínou měli oči navrch hlavy zrovna tak, jako tehdy oni.
Před vechtrovnou postával debatní kroužek. Poznal mezi nimi starého známého vechtra Hájka. Dědek jeden, skoro vůbec se nezměnil.
„Drobotino, nástup!“ zavelel Kryštof Nastoupil nové generaci harantů. „Košíky do rukou a česat!“

Stála před zrcadlem a pozorovala svůj odraz. Nezajímavý obličej; řídké vlasy myší barvy; oči, které směřovaly každé jiným směrem. Věděla, že moc krásy nepobrala. Ani talentu. Její otec jí to připomínal často. Že za to mohl on sám, protože se – tak jako bylo v jejich rodě tradicí – oženil s vlastní sestřenicí, to mu připomenout nemohla.
A pokud si někdy pomyslela, že dokonale čistá krev nemusí znamenat dokonale zdravou krev, nechala si to pro sebe.
Nikdy neměla odvahu se mu postavit.
Až teď.
Merope Gauntová se usmála na své těhotné břicho. Ona byla možná k ničemu, ale její syn bude někdo.

Fandom: Černé dřevo (originální fandom)
Bryně bylo šestnáct. Byl máj, vzduch voněl zeleně a ona měla plnou hlavu jara.
Udělala to, co vždycky. Vylezla na černý dub, největší ze tří, které patřili k jejich pozemku. Měl rozsochu, ve které se skvěle snilo.
Byla tak zamyšlená, že si nejdřív neuvědomila, co se děje. Až ji zastudila dlaň. Odtáhla ji od kmene – na kůře byl velký, mokvající vřed a vytékala z něj černá šťáva.
Ten dne znamenal začátek konce světa, jak ho Bryna znala. Až do konce svého dlouhého života si pamatovala ten den, kdy jí dlaň poznamenala krev jejího milovaného stromu.
Její srdce krvácelo s ním.
Brutálně osekáno z původních asi 150 slov a bohužel to asi dost utrpělo.

Cvičební karimatka s protiskluzovým povrchem – 349 korun.
Sexy funkční top v extra módních pastelových odstínech – 699 korun.
DVD relaxační hudby s přiloženou kuchařkou zdravé výživy – 499 korun.
Kurs pilates vedený profesionálním trenérem v renomovaném centru – 2499 korun.
Skvělý pocit z vyrýsovaného zadečku, plochého bříška a pevných boků – k nezaplacení.
Některé věci si nekoupíte. Na všechno ostatní je tu mastercard.
***
Vítejte v bankomatu České spořitelny. Prosím, vložte vaši kartu.
vllll
Zadejte pin.
XXXX
Přejete si vybrat hotovost?
enter
Zadejte částku.
1600
Litujeme, ale na vaší kartě není dostatek hotovosti. Peníze na váš účet můžete vložit na pobočce. Nejbližší pobočka je...
„**@%*!!!“

téma: Danajský dar (11.4.)
Někdo ho nechal – úplně promáčený třítýdenní uzlíček – na jejím zápraží. Špinavě šedý, s nafouklým bříškem a jedním zeleným okem zpola rozlepeným a pozorujícím veskrze nedůvěřivě ten studený a mokrý svět okolo. Stařenka Oggová ho zabalila do teplého vlněného plédu, který upletla jedna z jejích snach. (Ta, co měla silnou alergii na kočičí chlupy. Stařenka měla vždycky skvělý smysl pro rovnováhu.) A bylo to.
Pravda, možná ji mělo varovat, když jí jako čtyřměsíční přitáhl před práh mrtvého vlka.
A když v kraji začal být kritický nedostatek poštovních doručovatelů.
Ale to už byl Silver zaseknutý ostrým drápkem pěkně hluboko v jejím srdci.

Život má neoddiskutovatelný talent podrazit vám nohy přesně ve chvíli, kdy si myslíte, že na nich konečně stojíte pevně. Dudley byl alespoň o této pravdě hluboce přesvědčen. A taky – navzdory tomu, co si kdy jeho bratranec myslel – nebyl úplný idiot a nebyl posledních jedenáct let úplně slepý.
Takže ho vlastně ani doopravdy nepřekvapilo, když toho srpnového rána přišel do kuchyně a na parapetu seděla sova. V zobáku svírala obálku a tvářila se velmi důležitě.
Dudley pronesl velmi sprosté slovo. Párkrát nadechl a vydechl, ale nakonec došel k závěru, že nemá cenu to dál odkládat.
„Olivie!“ zavolal. „Vstávej, máš tu dopis!“
---
Rowlingová uvedla v nějakém rozhovoru, že vážně uvažovala o tom, že by se v Epilogu na King's cross objevil taky Dudley, vyprovázející na vlak svoje magické dítě. Nakonec se té myšlenky vzdala s tím, že podle jejího přesvědčení nemůže žádný latentní magický gen přežít Vernona Dursleyho. Má asi pravdu, ale mně se ta myšlenka stejně moc líbí. :)

Fandom: Sanaelova flétna (originální fandom)
Když Lyra po úsvitu dorazila do přístavu, válely se mezi koráby velké chuchvalce ranní mlhy. Vála ale bríza a než Lyra došla k šestému molu, mlha se rozestoupila a před jejíma očima se objevila mohutná loď. Do očí udeřila záplava červené a černé – vysoké boky z černého dřeva, zábradlí a rámy oken kajut z krvomědi. A na přídi postava, rudá a bílá.
Lyra vydechla. O téhle části se jí jaksi zapomněli zmínit.
Sklouzla očima na název lodi, vyvedený velkými písmeny jen kus pod děsivou živou sochou na přídi. NEVINNOST.
Lyra se hořce usmála té ironii. Nevinnost ztratila už hodně dávno.

Většinu času si svou práci užívá. Ale pak jsou chvíle jako tato. Kdy má ze všeho nejvíc chuť něco rozbít.
Holčičce může být tak dvanáct. Zcuchané vlasy, podvýživa, oči plné vzdoru.
„Jak ti říkají, malá?“
„Gloria,“ odpoví. „A vy tady nemáte co dělat. Do labyrintu smí jenom Vyvolený a to jsem já,“ dodá nepřátelsky. „Jinak přijde Minos a všechny nás zničí.“
Tiše dodá: „každý rok musí někdo do labyrintu, jinak…“
Daniel si přes její hlavu vymění s Jackem výmluvný pohled.
„Víš co, Glorio?“ dřepne si Jack k holčičce, „co kdysme šli s tebou a trochu se s tím Minosem seznámili?“
Těžké BJB a kroužení kolem tématu širokým obloukem, já vím...

Toho rána jako by se džungle rozpustila v mlze. Tam, kde ještě včera byl les, nekonečná záplava tisíce odstínů zeleně, byly dneska jen husté, bílé chuchvalce. Člověk by si mohl myslet, že ve spaní omylem vyšplhal nahoru mezi mraky.
Dian, plíživou vlhkou mlhou promočená na kost, otřela objektiv foťáku a uvelebila se mezi větvemi pohodlněji.
Tak pojď, Digite, pobídla tiše svého chlupatého přítele, pojď a zapózuj, budeš slavný.
Jako na povel to v křoví zapraštělo a z mlhy se vysunul mohutný chlupatý zadek.
Dian se zasmála a stiskla spoušť.
Gorilí zadek v mlze, pomyslela si, tak to tu ještě nebylo.
-----
Dian je samozřejmě Dian Fossey, název odkazuje na film Gorily v mlze. První asociace, kterou jsem k tomu zadku v mlze měla. :)

Od té doby, co ji poprvé uviděl, začala voda studit. Cítí neklid, který nerozežene ani dlouhá procházka po břehu jezera, ani pohled na hvězdy a měsíc dorůstající k úplňku. Vodní tráva, kolébající se pomalu na vlnách, mu připomíná její vlasy. Bledý měsíc její bílé šaty. Třpyt hvězd její smích.
Pomalu se v něm rodí rozhodnutí. Musí ji mít a bude ji mít. Proč by si alespoň jednou nemohl prostě vzít, co chce?
Černá voda pod jeho nohama studí jako led.
Voda nikdy nepřestala studit. Pamatuje si teplo jen jako pocit, jako sen o čemsi krásném, kdysi dávno, v jiném životě. Bylo tam slunce a vůně a chuť, sladkost na jazyku, vítr ve tváři. Vzpomíná si, že se uměla smát, ale teď si nemůže vzpomenout, jak se to dělá. Vlasy kolem ní plují jako vodní tráva, promočené bílé šaty svítí jako břicha leklých ryb a ona zapomněla, jaké to je dýchat. Jaké to je cítit.
Říkal jí, že si zvykne. Že se naučí ho milovat a zase se radovat z vody. Nevěřila mu, ale doufala, že v ní něco probudí dítě. Ale její nitro, i když dalo život, zůstávalo studené a mrtvé.
Černá voda v jejím srdci dál studí jako led.

Eli Taylorová byla hrdá, že dokázala získat tohle místo – přeměňování v Bradavické škole čar a kouzel. Šťastně se zahleděla na svoji první třídu. Zamrkala.
Do očí jí udeřila nepravděpodobná rudá záplava. Určitě tahle třída nebelvírských a havraspárských druháků neměla vypadat jako armáda klonů?
Sklonila se k seznamu studentů. Na začátku se ustrašeně krčilo pár jmen a pak to přišlo. Weasleyová, Dominique. Weasleyová, Molly. Weasley, Fred.
Následovala drobná holčička s rozčepýřenými hnědými vlásky.
„A ty jsi...?“ usmála se Eli snaživě.
„Rose Weasleyová,“ odpověděla a Eli se roztřásla kolena.
Hnízdo, pomyslela si posledním kouskem příčetné mysli. Někde cestou jsem musela minout hnízdo.

Poznámka nad čarou: dá se na tohle téma vůbec napsat něco normálního??
Příručka pro nezvedené mladé sviště, kapitola pět: pomáhejte potřebným! Jistě se i ve vašem okolí vyskytují osaměle žijící starší lidé, kteří ocení vaši společnost a pomoc. Buďte zdvořilí, ochotní a přátelští a uvidíte, jak vás váš dobrý skutek zahřeje.
Darek přemýšlel, kde udělali nezvedení mladí svišti chybu. Ta stará paní žila osaměle a ocenila jejich společnost a pomoc. Přesto se nemohl zbavit dojmu, že je něco strašně špatně. I když na druhou stranu, bylo zcela zřejmé, že nejmladšího a nejtučnějšího nezvedeného malého sviště - kterého drobná stařenka s radostným chichotáním právě otáčela na rožni – teď jeho dobré skutky zahřívají opravdu skvěle.

Když jí matka vyprávěla dobrodružné příběhy, vždycky dopadly dobře. Hrdinové porazili příšery, potkali krásné dívky, zamilovali se do sebe a došli s nimi až na konec světa.
K Fleur láska nepřilétla s vířením bubnů v jediném okamžiku. Přicházela k ní po kapkách; s každou ztratila kousek vílího pozlátka a získala trochu tepla.
Teď je svět jen kouř a prach a chuť krve na jazyku. Není to příběh; je to život. Uprostřed bitvy o Bradavice není jen dámou v nesnázích. A není sama.
„Fleur!“ Bill překřičí praskot magie kolem nich. „Půjdeš se mnou?“ Natáhne k ní ruku.
„Až na konec světa.“
Pozn. autora: Jeden z mých oblíbených a z nějakého důvodu poněkud opomíjených kanonických párů. Už od začátku DMD jsem věděla, že chci napsat něco o Billovi a Fleur - konečně k tomu byla příležitost.

V tom snu moře běsnilo. Provazy deště bičovaly rozzuřené vlny, blesky křižovaly oblohu. Divoký vichr s sebou nesl zoufalý křik mnoha hlasů, praskot dřeva, skřípění kovu, nářek, a ještě něco. Starý nápěv, polozapomenutý žalm. Za ty, kdož jsou vystaveni nástrahám moře.
Když se reverend Charles Morgan probudil, zněla mu ta melodie pořád v uších. Celý dojem ze snu mu přetrvával jako pachuť v ústech a nedovolil mu znovu usnout.
Následujícího večera zahájil mši právě tímto hymnem. Jeho ovečkám to hluboko v kanadském vnitrozemí muselo připadat trochu zvláštní.
Bylo čtrnáctého dubna 1912. O několik tisíc mil dál se právě potápěl Titanic.

„Mám toho právě dost,“ prohlásila toho večera. „Končím. Stěhuju se. Někam hodně daleko!“
Nechápavě se na ni zahleděl. „Ale miláčku, proč bys odcházela? Copak bychom si počali jeden bez druhého? Vždyť jsme přeci dokonalý pár!“
Povzdechla si, až se zvedl obláček prachu. „Vůbec nemáš pochopení pro moji jemnou duši. Furt se někde couráš. Navíc jsi pořád levej a smrdíš! Mám toho zkrátka po lem!“ S tím odešla a nechala ho zmuchlaného a schlíplého. Definitivní konec.
Ráno se po ní Péťa sháněl. Koukl do skříně, za stůl i pod postel, ale ona nikde.
„Mamííí!“ zavolal nakonec bezradně, „nevíš, kde mám ponožku?“

Jdeš po střepech a zůstává za tebou krvavá cestička. Jdeš na sever a země pod tvými prsty je čím dál promrzlejší.
Jdeš a při chůzi je spousta času na přemýšlení.
krok
Takovouhle cestu by vlastně měl podnikat nějaký hrdina, ne holka jako ty, urousaná, unavená.
krok
Ty přece žádný hrdina nejsi.
krok
Ty jsi jenom obyčejná dívka.
krok
Co nehodlá nechat nějakou jinou, aby jí odvedla jejího kluka.
krok
I když je ta jiná náhodou Sněhová královna.
krok
Rozhodně ne, dokud si s ním všechno pěkně nevyříkáš.
krok
Ach bože, Káji, počkej, až tě najdu. Já ti dám Sněhovou královnu.

Doba byla zlá a Arthur chtěl, aby se to kouzlo naučila. Pro všechny případy.
Dvojčata usnula hned po večeři, malý zázrak.
Charlie odpadl v polovině kapitoly Toulek Trnoocasého Toníka.
Bill se rozhodl předstírat spánek, aby zjistil, proč rodiče večer chodí ven a občas odtud přichází stříbrné světlo. Předstíral usilovně, dokud neusnul.
A tak byl čas cvičit.
Dosud se jí dařila jen stříbrná mlha, ale Molly měla pocit, že se tomu konečně dostává na kloub. Jen to zvládnout rychle, než se některé dítě probudí.
Expecto patronum!
Musela Arthurovi přiznat ke cti, že se ani neusmál.
Velká stříbrná slepice odkvokala do tmy.

To je konec, pomyslím si, když motor škytne a zhasne.
Tohle bylo třetí rande. Poprvé kino – v polovině vypadl proud. Minule večeře. Když jsem jí podával víno, kdosi do mě vrazil.
Dneska nabourám.
Bože, já jsem vůl.
Mrknu na ni. Sedí a strnule zírá před sebe. Je dokonalé ticho.
A pak to nevydrží. Zakloní hlavu a začne se smát. Strašně. Jako by to chtěla udělat už hodně, hodně dlouho.
Nakonec se ke mně otočí. Srdce mi mizí pod sedadlem. Teď to přijde.
„Podívej,“ říká, „co kdybysme se příště šli prostě projít?“
A najednou je mi nádherně.
Mám před sebou příště.