Jeden ten jeho harant

Kryštof se spokojeně nadechl čerstvého vzduchu a vychutnal si pohled na malé, tiché nádražíčko. Bíle omítnutý drážní domek, zelený plot, vysoká, plody obsypaná švestka. Bylo hezké být zpátky.
Vzpomínal si, jak sem jezdili jako děti, s bratry a s otcem; vždy každý rok touto dobou.
Teď, o dobrých dvacet let později, se sem vrátil s vlastními syny. Z cesty drezínou měli oči navrch hlavy zrovna tak, jako tehdy oni.
Před vechtrovnou postával debatní kroužek. Poznal mezi nimi starého známého vechtra Hájka. Dědek jeden, skoro vůbec se nezměnil.
„Drobotino, nástup!“ zavelel Kryštof Nastoupil nové generaci harantů. „Košíky do rukou a česat!“