Moje články

Fandom: Kunta Kinte (tedy Kořeny)
Po nějakém čase – po hodně, hodně dlouhém čase – se přece jen nějak smířil sám se sebou a se svým osudem. Byla tu Bell, pak, na chvíli, i Kizzy. A jeho původní život se zdál tak vzdálený, jako vyprávěný sen někoho jiného.
Přesto každé ráno obracel tvář k východu a pátral ve vzduchu po stínu vůně Afriky. Přesto mu pokaždé srdce zaznělo v hrudi, když kolem farmy projel vůz z čerstvým zbožím a on spatřil, jak se na něm krčí Wolof, Mandingo, Fula.
Nikdy nezapomněl, nikdy nepřestal doufat. Dokud jeho okoralé černé srdce nepřestalo bít, toužil po Africe, toužil po domově.

Fandom: originální
Poznámka: Zas tak originální ne. :o)
Kdysi to mohlo být reprezentativní sídlo, dnes spíš ruina. Rozbořené, zčernalé zdi, vytlučená okna. V opuštěných pokojích teď roste tráva, zjara jedovatě zelená, posetá bílými hlavičkami sedmikrásek. Čistá vůně jara se mísí s kovovým pachem krve. Seržantka Králová se otřese.
„Ošklivý případ,“ poznamená fotograf. „Tu holku něco doslova roztrhalo na kusy.“
„Tohle místo maléry přitahuje,“ zahučí soudní lékař, který právě dorazil na místo činu.
„Co, už se tu něco podobného stalo?“ ptá se seržantka.
„Majitel tohohle sídla padl v první světové. Jeho žena pak zešílela a zavraždila všech svých sedm dětí. Říká se, že tu straší,“ patolog pokrčí rameny.
Večer se sem Lenka Králová vrátí. Stmívá se, a dům obrostlý kvítky vypadá kdoví proč depresivně. Ticho na ni padá jako kámen. Najednou na ni přijde strach a dýchá se jí těžce.
Cosi za ní zašramotí. Otočí se, s rukou na zbrani.
Ale je to jen drobná holčička v dlouhých bílých šatečkách, která na ni přemýšlivě hledí. Má světlounké vlásky a tmavé kruhy pod očima.
„Ahoj,“ řekne seržantka. „Lekla jsem se tě.“
„Ahoj,“ odpoví děvčátko. Usměje se; má malé ostré zoubky. Napřáhne k ní ruku. „Nechceš sedmikrásku?“
„Nechceš sedmikrásku?“ ozve se jí za zády šestihlasá ozvěna.
Seržantce Králové naskočí husí kůže.

Fandom: HP
Maminka vždycky říkala, že se člověk musí pořád učit.
Luna se učí.
Co žere testrál a jak se o něj starat. Jak najít poztrácené boty a jak rozuzlovat svázané tkaničky. Jak si užít pudink o slavnostní večeři. Jak se bránit proti škrknám – to byla těžká lekce. A to, že se jich člověk nikdy nezbaví úplně – ta byla ještě těžší.
Jak neprozradit tatínkovi, že chropotalové možná neexistují.
Jak neříkat vždycky všechno; a někdy neříct vůbec nic.
Jak hrdý může člověk být, když poprvé vykouzlí vlastního Patrona. Odzbrojí protivníka. Omráčí spolužáka.
Jak hřeje kouzelná mince v dlani.
Bylo to jako mít přátele.

Téma: V pasti!
Fandom: Firefly
Jak ji uviděl, byl v pasti. Úplně přestal vnímat tlusťocha, který se mu snažil prodat žlutočernou bachratou kocábku typu Bumblebee.
Byla ve strašném stavu – sotva víc než kus šrotu, ale i pod nánosy rzi a vesmírných přílipek mohl rozeznat její charakter. Třída Firefly, to byly svého času skvělé lodě. Na jedné z nich začínal – první plavidlo, které mu armáda svěřila. Dnes už poněkud vyšla z módy – ale tím líp, nebude přitahovat zbytečnou pozornost.
Říkám vám, takováhle loď - když se o ni budete trochu starat, vydržíte s ní do konce života.
To tedy ano.
Už věděl, jak jí bude říkat.
Serenity.

Téma: Nektar a ambrózie
Fandom: Brněnská zoo
Poznámka: Opravdu by mě zajímalo, kterého sadistu napadlo umístit výběh s ovcí kamerunskou hned vedle toho vlčího.
Attila spokojeně postává na nejvyšším kopečku v expozici a prohlíží si menu. Loňský beran – moc tuhý, navíc šlachy by nedostal ze zubů aspoň týden. Starší ovce – moc naštvaná. Takovou žlučovitou ochechuli by trávit nechtěl. Ale moment! Attila spočine pohledem na letošních jehňatech. Mladá maminka svá dvojčata pyšně předvádí po celém výběhu. Attila se olízne. Toho vlevo pokřtí Ambrózie a toho vpravo Nektar.
„Veliteli,“ mladší vlk vyběhne na kopec. „Hlásím, že postupujeme. Rozšířili jsme náš podhrab o dalších třicet centimetrů.“
Attila spokojeně zamručí. Tunel, důmyslně maskovaný před lidskými ošetřovateli se uspokojivě rozrůstá. Ještě to bude chvíli trvat, ale trpělivost přináší oběd.

Dobře se, vlci, dívejte!
Měsíční paprsek svítí na Poradní skálu, když rozechvělá máma Vlčice postrčí Mauglího dopředu. Tygří řev se žene džunglí. Šér Chán chce to, co mu již jednou uniklo.
Přimluví se medvěd Bálú, po něm Baghíra. Člověčí mládě je malé. Člověčí mládě je slabé. Ať si běhá se smečkou.
„Chceš si ho tedy, Vlčice, ponechat?“
„Přišlo ke mně, maličké bylo, zuby ani drápy nemá, ale nebálo se. Ráda si ho ponechám. Přinese nám štěstí.“
Džungle zná cenu štěstí, odvahy i cenu dobrého skutku. Akéla přijme lidské mládě do smečky.
Dobře se, vlci, dívejte! Dobře – dobře se, vlci, dívejte!

Fandom: Marťanská kronika
Poznámka: Kurzíva je citace z původního textu.
Bylo to dobré město. Ne příliš velké – Marťané si moc nepotrpěli na velká města – ale útulné. Otcovské pro všechny, kdo toužili po jeho ochranitelské náruči. Spender věděl, nebo si alespoň myslel, že ví, jak muselo být krásné tu žít. Vzdušné zahrady, prostorné stáje, divadelní domy. Náměstí s fontánami a sochami podivných zvířat, hudbou, která se line z oken stovek křehkých věžiček.
Spender záviděl mrtvým tohle město. Všechno to, co měli, dokonce i přes to, že o to pak tak krutě přišli.
„A tihle Marťané jsou nalezení lidé?“ vyzvídal kapitán.
Ano, pomyslel si Spender. Jak rád bych byl jedním z nich.

Všichni herci do posledního měli tento instinkt dokonale vycvičený. Sešli se právě ve chvíli, kdy se zkouška začala nezvratně hroutit. Dobře věděli, že teď začne ta zajímavá část.
Principál to věděl taky, jen o několik minut déle odmítal opustit své iluze.
Ale když se Standa poosmé přeřekl ve větě o pěti slovech, vzdal to i slovutný mistr.
„Pane principál...“ zaprosila Anežka.
„Tak jo,“ povzdechl si, „tak Vane vichr z hor, no...“
A zatímco se ansámbl nadšeně pustil do tahání kulis a srdceryvných zvolání, popřemýšlel tiše nad tím, jestli to se svojí teorií oživlého dřeva přece jen o pár kroků nepřehnal.
***
Fandom: Jára da Cimrman
Pozn.: Já vím, že na to, jak je to vtipnej fandom, to vůbec není vtipný, ale znáte to, bod je bod. :o)

„Musíme si něco vyjasnit,“ otočil se můj šéf pan Žalud jako na obrtlíku, sotva jsem vkročila do jeho kanceláře. Vypadal fakt naštvaně. Tak si říkám, že přivést do práce štěně asi vážně nebyl dobrý nápad. Sotva jsem zkroušeně pozdravila, už se to z něj sypalo.
„Jestli si sem ještě někdy přivedete tu bestii, tak jedině s košíkem, nebo ho příště, až ho uvidím, zkopu do krychle,“ soptil. „Ty roztrhané kalhoty kolegům nahradíte! A taky byste mu mohla vymyslet nějaké lepší jméno, protože říkat psovi Ivan je vážně stupidní.
Jo, a zapomeňte na to, že byste ještě někdy dostala nějaké volno!“

Fandom: Historie, bohužel realita
Varování: Tohle není pěkné. Ani trochu.
Do poslední chvíle si není jistá, jestli to opravdu udělá. Ale musí. Nemůže je tu nechat, teď, když je jasně, že se ta nádherná idea, ten svět, pro který žila, nikdy nestane skutečností.
Kráčí mechanicky od jednoho k druhému, Smrt s vůní mandlí. Heide. Hedda. Holde. Helmut. Hilda. Všude to stejné. Křupnutí rozkousnuté kapsle, pár trhavých nádechů, závan hořké vůně, klid. Helga se napůl probere, bojuje. Dostala málo chloroformu. Tiskne jí ruce k tělu, dokud jed nezačne působit.
Všichni ostatní muži kolem ní, nacisté, zabíjeli z nenávisti, z přesvědčení.
Ona vraždí z lásky.
Snad je právě ona ta největší zrůda.
***
Kdo, neví, nezná: http://en.wikipedia.org/wiki/Magda_Goebbels (poslední část, pod heslem Suicide) (dávám to sem anglicky, protože v české verzi wikipedie jsou nepřesnosti, děti nedostaly injekce, ale byly jim rozbity kapsle s kyanidem v ústech).

„Neviděli jste někdo Prasátko?“ ptá se Medvídek Pú. „Není ve svém domečku ani nikde jinde v lese.“
Ale nikdo o Prasátku neví. Ani Králík, ani Sova, ani Tygr, dokonce ani Klokanice s Klokánkem.
„Zdá se mi to divné,“ mudruje Ijáček, „Prasátko je strašpytel, samo by přece nikam neodešlo.“
„Třeba jen potkalo někoho zajímavého,“ pokrčí Sova křídly. „Určitě se brzy vrátí.“
A všechna zvířátka se shodnou, že to je pravda, že se Prasátko určitě brzy vrátí.
Jen Kryštůfek Robin mlčí. Z domu, kde maminka chystá oběd, se line vůně pečeného vepřového.
Maminka říká, že musí papat hodně kalorií, aby hezky rostl.

Téma: Kluci nepláčou
Fandom: Bayou
Poznámka: Bod-je-bod! Bod-je-bod!
Amadeo stál opřený o zábradlí na terase Bethanina domku a po tváři mu tekly slzy jako hrachy. Břečťan opodál předváděl břišní tance. Zahrada bolestně kňučela.
„Co se to tady u svatýho Dinga děje?“ nestačil se divit John, který si to přihasil se saxíkem přes rameno rovnou od Poslední smyčky. „Co brečíš? Nevíš, že kluci nepláčou?“
Amadeo jen naštvaně mávl rukou ke dveřím. John vzal za kliku a otevřel. Z domu se vyvalily oblaky štiplavé páry a Bethany v plynové masce.
„Fakva nemůvete chvilku nevotvavovat?“ zahuhlala a dveře zase přibouchla.
John se rozkašlal.
„Bethany,“ popotáhl Amadeo, „zase experimentuje se superostrým chilli.“

Vzoromil Výsměšek měl špatný den. Zpočátku to nevypadalo jako tak špatný nápad. Vnést na Univerzitu trochu čerstvého větru. Zaměstnat mladší kolegy*. Vždyť co může být víc povznášejícího než divadlo? Nemrtvá princezna měla v Genově veliký úspěch. Upíři, vlkodlaci a mnozí efektové.
Jenže Rozšafín Ctibum s umělými špičáky příšerně šišlal. Kvestor si nejenže nepamatoval text, ale nebyl schopen ani pořádného vytí. Pokud jde o ostatní-
„Oook?“
„Cože? Samozřejmě, že nemůžete hrát hlavní roli!“
„Oook!“
„Ne, ani když mi dáte banán!“
„Ook. Ek! Ek!“
„Poslyšte, knihovníku, mějte rozum. Nemrtvou princeznu přece nemůže hrát nějaká opic-“
Opravdu špatný den.
*Rozuměj mladší osmdesáti let.

Poznámka: Ano, chtěla jsem napsat něco vážného a vznešeného, ale už toho opravdu nejsem schopná. Takže jedna totální blbost. BJB růls!
Fandom: Ultimate survival (Boj o přežití)
Bear leží ve vlastnoručně vyrobeném přístřešku z palmových listů, kručí mu v břiše, má žízeň a komáři ho žerou zaživa. Počasí mu leze na nervy, tahle pitomá džungle, která nevypíná zvuk ani v noci mu leze na nervy, a kameraman s puchýřem na patě, který nepřetržitě kňučí posledních šest hodin, ho přímo... rozčiluje. Už se těší, až zítra natočí poslední klapku, skočí do vrtulníku a pojede rovnou domů. Obejme ženu, dá si steak a pořádně se vyspí. Vezme kluky na ryby.
Povzdechne si. Ještě že má tak skvělou rodinu. Milující ženu a zvídavé děti.
Znovu si povzdechne. Ten steak by si fakt dal.
Shara leží stočená na gauči a pospává. Zítra se vrátí Bear. Rozrazí dveře a požene se hned k ní. Bude příšerně špinavý od bůhvíjakého svinstva a bude smrdět jako tři dny chcíplé prase bradavičnaté. Bude chtít steak. Pak se svalí do postele a bude spát nejmíň dvacet hodin. Vezme kluky na ryby. Všichni přijdou tak špinaví, že bude mít chuť nacpat je všechny do pračky vcelku. Zároveň.
Povdechne si. Ještě že má tak skvělou rodinu. Manžela, který furt někde lítá a hyperaktivní synáčky, kteří jsou celí po něm.
Znovu si povzdechne. Ten steak by si taky dala.

Fandom: Harry Potter, někdy těsně po konci pátého dílu
Poznámka: Přiznávám se, že jde o těžkou recyklaci mé starší drabble z r. 2008. Snad to není v rozporu s pravidly.
Pozoruju paprsek stříbrnýho světla, jak se pomalu plazí po pokoji. Za oknem se sadisticky šklebí měsíc, skoro v úplňku, bílej a zdrclej jako nedovařenej knedlík. Že jsem opilej? Jo, to sakra jsem. A vy se mi divíte? Ztratit a najít a zase ztratit. To jsem já. Můj život je jedna velká hromada sraček. Pitomej Sirius. Pitomej odbor záhad.
Dobře si vzpomínám, jaký to bylo poprvé. Úplněk. Seděl jsem schoulený v koutě zahradního domku, čerstvý jizvy mě pálily, čekal jsem, co bude.
Tenkrát ráno jsem si myslel, že už mně nikdy nemůže být hůř.
Ale jak to tak vypadá, tak může.

Poznámka: BJB. Morbidita úměrná tématu.
Rudolf si vždy užíval svoji práci, ale tohoto „klienta“ si vychutnal mimořádně důkladně. S nadšením okukoval tělo na pitevním stole a úvodní řez ve tvaru Y vedl obzvláště precizně.
„Pěkné, pěkné,“ pobrukoval si spokojeně, „nekuřák. Dokonce vlastní apendix.“
Potom se chvíli ozýval jen skřípot pilky, rozřezávající hrudní kost - a zvuk stříkající vody ze dvora, kde Bertík zatím drhl jejich milované auto, černé jako uhel.
„Bertíků,“ zatrylkoval Rudolf šťastně, „chystej led! Za chvíli budou jatýrka!“
A zatímco Bertík klusal do mrazáku pro led, obrátil se Rudolf na ztuhlého etnologa na svém stole.
„A máš to, blbečku. Já ti dám městská legenda.“

Ve chvílích, kdy by většina lidí ječela jako puberťačka na horské dráze, zachovával Vetinari ledový klid. Snad jen lehce pozvednuté obočí, o něco ztuhlejší rysy a ruce poněkud křečovitě sevřené mohly něco naznačovat. Když zastavili, vydechl možná maličko hlasitěji.
„A jak že tomu říkáte?“ otázal se opatrně.
„Pořádná kára, mylorde,“ zazubil se šťastně Leonardo. „Jede to na osm skřetů. Zatraceně rychlé potvůrky, jestli dovolíte. Samozřejmě nejtěžší je vyladit převody a –“
„Dobrá, dobrá,“ přerušil ho rychle Patricij. „O detailech si promluvíme později.“
Důstojně se zvedl a zamířil zpět k paláci. Dlouhá procházka mu neuškodí. Možná i sprcha. A rozhodně nové prádlo.

Olle nacpal do tašky poslední knížky a naposledy se rozhlédl po pokoji. Oči mu padly na starý prak. Usmál se.
Dobře si vzpomínal ten den, kdy si ho přivezl z pouti. Hned první večer mu ho Lasse ukradl. Olle ztropil obrovskou scénu; Lasse dostal pár za ucho a byl donucen mu prak vrátit.
Když potom hráli obíhanou, Bosse Ollemu podrazil nohy. Ne snad, že by schvaloval to, co Lasse udělal, ale bratra musíte bránit vždycky.
Olle vyšel před dům a našel správně velký kamínek. Toho dne vystřelil z praku naposledy. Byl už velký chlap; nejvyšší čas nechat Bullerbyn za sebou.

Ender hleděl na vzdalující se modrý srpek. Země zářila do chladného vesmíru jako dokonale vybroušený démant. Ještě nikdy se mu nezdála tak krásná.
„Je spousta jiných planet,“ ozvala se v jeho mysli Královna úlu.
„Ano,“ pomyslel si Ender. „A na spoustě z nich umírají lidé.“
„Jen jednotlivci,“ poznamenala Královna. „Nejsou důležití. Záleží jen na úlu.“
„Ty přemýšlíš jinak než my,“ povzdechl si Ender.
„Ano,“ připustila Královna úlu, „proto jsem poslední.“
Pak dlouho mlčeli. Země se pozvolna měnila v bezvýznamnou tečku a Ender přemýšlel, jestli je vesmír dost nekonečný na to, aby někde, daleko odtud, začali on i Královna úlu znova.

Varování: Černý humor. Velcí plazi. Berní úřad!
Bethany Fairfaxová byla překvapená opravdu velmi zřídka. Tentokrát se však – když se ozvalo důrazné zaklepání na dveře – nemohla ubránit jistému mírnému úžasu.
„Dobrý den. Jsem Hugo Krutibrk z berního úřadu. Musím Vám sdělit, že dlužíte státu New Orleans daň z nemovitosti za...“ úředníček v buřince na moment ztratil nit, když v papírech uviděl zcela nepravděpodobný údaj,. „... za dlouho! Bude vám doručena soudní obsílka...“
Větu už nedokončil. Kolem kotníků se mu obtočil šlahoun břečťanu a vzápětí milý mužík zmizel pod hladinou bayou. Po chvíli se vynořil dobře vykrmený aligátor a vyplivl požvýkaný klobouk.
„Ale odvahu měl,“ podotkla Bethany. Zahrada spokojeně zapředla.

Vystřídala za svůj život tolik jmen, že si je ani všechna nepamatovala. Krátká, dlouhá, častá i nezvyklá. Od jisté doby měla ale určitou slabost pro Saffron.
Švihla kolenem s nonšalancí zkušeného vraha budoucích generací. Strážný tichoučce vykvikl a složil se do úhledného balíčku. Sebrat mu přístupovou kartu bylo otázkou pár vteřin. A dál už to bylo snadné.
O pár dní později už popíjela nealkoholické mojito na střeše luxusního baru na Ariel. Byl vlahý letní večer s jasnou oblohou, celou posetou čarami spalin startujících lodí. Vzhlédla k ní a ušklíbla se.
„Jen se těš, Male. Paní Reynoldsová je zase ve hře.“