Černá voda

Od té doby, co ji poprvé uviděl, začala voda studit. Cítí neklid, který nerozežene ani dlouhá procházka po břehu jezera, ani pohled na hvězdy a měsíc dorůstající k úplňku. Vodní tráva, kolébající se pomalu na vlnách, mu připomíná její vlasy. Bledý měsíc její bílé šaty. Třpyt hvězd její smích.
Pomalu se v něm rodí rozhodnutí. Musí ji mít a bude ji mít. Proč by si alespoň jednou nemohl prostě vzít, co chce?
Černá voda pod jeho nohama studí jako led.
Voda nikdy nepřestala studit. Pamatuje si teplo jen jako pocit, jako sen o čemsi krásném, kdysi dávno, v jiném životě. Bylo tam slunce a vůně a chuť, sladkost na jazyku, vítr ve tváři. Vzpomíná si, že se uměla smát, ale teď si nemůže vzpomenout, jak se to dělá. Vlasy kolem ní plují jako vodní tráva, promočené bílé šaty svítí jako břicha leklých ryb a ona zapomněla, jaké to je dýchat. Jaké to je cítit.
Říkal jí, že si zvykne. Že se naučí ho milovat a zase se radovat z vody. Nevěřila mu, ale doufala, že v ní něco probudí dítě. Ale její nitro, i když dalo život, zůstávalo studené a mrtvé.
Černá voda v jejím srdci dál studí jako led.