Moje články

Často sedává večer na parapetu okna, kouká na kousek nebe orámovaný jeho popraskaným rámem a snaží se představit si nekonečno. Nedaří se jí to; a když se snaží moc dlouho, objeví v sobě ozvěnu dávné sebedestruktivní touhy být s někým, kdo ji bude celou noc objímat – a ráno jí dá pár facek a řekne, že je úplně blbá.
Pak přijde Charlie, položí jí ruce na ramena a uvaří kakao.
V noci leží vedle něj, poslouchá klidný rytmus jeho dechu a rukama ohmatává vlídnou tmu. Mezi dlaněmi jí proklouzne kousek nekonečna a praskne jako mýdlová bublina, když se na něj usměje.

Ne, že by nezachytil pár překvapených nebo dokonce vyděšených pohledů, to ne. Nemohl se ale zbavit dojmu, že souvisí spíš s tím, že capká po studených betonových chodbách bosky a nemá na sobě nic než tu pitomou vlajku, než s tím, že právě vstal z mrtvých.
Sám musel uznat, že už to začíná být trochu ohraná písnička.
Jack ho předběhl pár metrů před ošetřovnou, rozrazil dveře, a s hlasitým: “Janet! Už je tady zas!” ho vtáhnul dovnitř.
Možná hodně ohraná písnička.
Daniel Jackson si povzdechl. Asi by měl zapracovat na nějakém jiném triku. Voda, víno, ryby... něco v tom smyslu.

Oheň kreslí stíny po stromech, spolužáci jsou opilí a Mara někam zmizela.
„Kde je Mara?“
„Kde by,“ odpoví, „je to rusalka, ne? Běhá po lese a láká poutníky do hlubin.“
Smějí se, pitomci. Rusalka, tu přezdívku jí vymysleli, že má zelené oči a věčně mokré vlasy.
Přitom ona jen miluje tu chladivou vlhkost, když jí pramínek vody stéká po zádech.
Nejhezčí holka z ročníku. Moje Mara.
Stojím na okraji lesa.
„Maro,“ hlesnu nejistě.
„Tady jsem,“ ozve se ze tmy. Vykročím tím směrem.
„Maro?“ volám a pod nohama mi měkce čvachtá bláto.
„Pojď... už jsi skoro u mě.“
A já jdu.

„Takže vy věříte, že se vás někdo pokouší zavraždit, aby mohl obsadit vaše místo?“ zeptal se úředník nejistě.
Elánius naštvaně odfrkl. „Já tomu tedy opravdu nevěřím. To z vaší kanceláře poslali... no, vás, abyste to prověřil. Prý to dokážete spočítat.“
„No, spočítané to mám přesně. Hlídka má 321 zaměstnanců, z toho je 86 trpaslíků, 21 trollů, 6 golemů, 3 nemrtví, 1 upír, 1 vlkodlak a desátníka Nóblhócha se mi nepodařilo zařadit do přesnější kategorie než 'živočich'.“
„A?“
Úředník si posunul brejličky. „No, pane, pokud by někdo toužil po tom tuhle partu vést... doporučil bych mu přinejmenším mokrý hadr na hlavu.“

Narodila se na Shinonu, v městě světel. Je to prý nejkrásnější planeta soustavy, ale ona si na život před Akademií vlastně skoro nepamatuje.
Vždycky se považovala za chmýří nesené větrem – nechala se nést kamkoliv, hlavně když zůstávala v pohybu. Usadit se, zapustit kořeny – to znamenalo pomalu zemřít, a Inara zemřít nechtěla. Navštívila mnoho planet, centrálních i těch na samém okraji, ale stále nenacházela, co hledala; ani odpověď na otázku, co vlastně hledá.
Pak si od válečného veterána najala jeden z člunů jeho lodi.
A všechno se změnilo.
Pořád byla jen pápěřím na křídlech větru – teď se ale měla kam vracet.

Panu Thorpemu byla celá záležitost mírně trapná. Považoval za nevhodné, aby muž v jeho věku a postavení pociťoval takové... city. Na druhou stranu neznal jediné společenské pravidlo, které by explicitně bránilo mužům po šedesátce (šedesát devět není sedmdesát, že ano) dvořit se dámě.
Probral to téma s lady Leannou (ostatně odvádí ze svých daní královské rodině dost na to, aby mohl dostat něco zpět), a ta mínila, že by měl paní Aloisii obdarovat růžemi.
Inu, proč ne.
O rok později se jeho Aloysia umisťovala na čelních místech pěstitelských soutěží. Byla bílá s rudým lemem a spoustou trnů. Voněla po čaji.

Milý Watsone,
píši Vám, abych Vám sdělil
Moc formální.
Milý Johne,
To zní příšerně. Nikdy předtím jsme si neříkali jmény.
Watsone,
oproti všem předpokladům nejsem mrtvý! Doufám, že mi můžete odpustit-
-že jsem vás dva roky nechal v domnění, že nežiju. Nechal vás vyřídit všechny ty ošklivé záležitosti, oznámit to bratrovi a žít s tím, že kdybyste se nenechal tak hloupě odlákat... Jistě, to se přece odpouští snadno.
Sherlock Holmes si unaveně protřel oči a přidal zmačkanou kouli papíru k narůstající hromadě.
Povzdechl si.
I člověku s minimální empatií, jako byl on, bylo jasné, že tohle se dopisem prostě nespraví.

Někdy v noci na něj padne tíha jeho vin. Lapá po dechu, cítí, že umírá, snad stokrát.
Když nakonec zemře doopravdy, je to stejné – krátký dech, rozdrcené hrdlo, tma.
Znovu prožije každé špatné rozhodnutí, zaváhání, chybu. Chápe to jako trest – jen zabít by ho bylo málo.
Pak, po dlouhé době, přijde světlo.
Stojí na měkké trávě. Slunce hřeje, jezero se třpytí. Oni sedí pod stromem.
Je tohle peklo? Vidět je, spolu, a nemít už nikdy právo k nim patřit?
Náhle se Lily otočí a pokyne mu, aby přišel blíž.
„Už toho bylo dost,“ řekne.
A Petr jde.
Vrací se domů.

Petr naštvaně mumlal cosi o posledním stádiu idiocie. Školní trest ve tři hodiny ráno byl i na Poberty neobvyklý.
James zarytě mlčel. Musel uznat, že to byl debakl. Profesor Dippet řval tak, že ho musel chrlič na nádvoří unaveně požádat, aby toho nechal. James se sice snažil z celé záležitosti vykroutit výmluvou, že trénovali na maškarní dvouhrbého velblouda, ale podle profesorova výrazu to moc nepomohlo.
„Jedině ty,“ prohlásil Sirius a výhrůžně na něj namířil chcíplou žábou, „jedině ty se můžeš přehmátnout a vzít místo neviditelného pláště prošívanou deku!“
A nejhorší na tom bylo, že Remus musel přečkat úplněk docela sám.

Seděla na zídce nad údolím a pozorovala západ slunce. Kýčovité, možná. Ale velmi lidské.
Když si k ní přisedl, nepatrně ztuhla. Člověk by si toho jemného zatnutí šíjových svalů možná nevšiml, ale on taky nebyl člověk.
V teple posledních paprsků mu šupinatá kůže nabrala temně červený odstín.
„Krásné, že?“ prohodil tiše. Když neodpověděla, dodal: „celá tahle planeta je krásná.“
Přikývla. Nikdy si to neuvědomovala tak jasně, jako od invaze.
„No, nebudu rušit,“ řekl po chvíli a zmizel.
V hlavě jí křičelo tisíc myšlenek a teprve, když slunce úplně zapadlo, uslyšela jednu vítěznou:
Nejhorší na tom je, že jsou tak zdvořilí.

Vnouček chtěl pohádku a tak dědeček vypravoval.
„Byl jednou jeden želvák, o kterém všichni říkali, že je nesmrtelný. Všechna zvířátka mu od narození říkala strejčku, ale pak zestárla a umřela a želvák nic.
Nakonec tomu želvák začal sám věřit. Pyšně chodil po lese, a všude říkal, jak je úžasný. A jednou se natřásal tak moc, až ho kleplo a on umřel,“ dovyprávěl dědeček.
„Co z toho plyne?“
„Že každej jednou umře,“ přitakal vnouček důležitě.
„No, vlastně to bylo 'pýcha předchází pád', ale tohle taky jde,“ zasmál se dědeček trochu hořce.
Poslední dobou mu mráz v kostech nerozpustil ani rozpálený krb.

Miluje Londýn; hrdé, barevné velkoměsto, které ji ochotně přijímá do svých zdí a každý večer konejší ke spánku ukolíbavkou šumění řeky a troubení taxíků. Miluje oba Londýny. Ten první, divoký a moderní, jeho divadla, galerie, knihovny a nákupní centra. A to druhé město, staromódnější, nebezpečnejší; spojené s tím prvním víc, než by si přálo.
Jde po ulici, v květovaných šatech a saku, zapadá do davu prvního města. A hůlka, kterou cítí v kapse, ji neodvolatelně spojuje s tím druhým.
Tak jako město i ona je dvojí. Země i kouzla, černá i bílá, krev obou světů.
Jinak by to ani nechtěla.

Práce mám až nad hlavu, diplomku na krku a oni mi zrovna teď musí přidělit erasmačku. Němku, odněkud od Rýna. Nějakou Gertrúdu s hranatou čelistí a rukama jak lopaty od mlýna. Z životopisu mi utkvělo, že prej ráda zpívá. No jasně.
Lezu do Karbonu a přes cigaretovej opar vidím nepravděpodobně hezkou holku samotnou u stolku. Usmívá se, trochu nejistě, zlatý (klišé, vím, ale to se jinak nedá nazvat) vlnitý vlasy se jí kroutí po zádech, a ta figura...
„Du bist die Neue?“ ptám se stupidně a snažím se udržet oběh krve v horní části těla.
„Na ja,“ usměje se, „Lorelei.“

Lidé mají ze staré školy strach.
Já se nebojím.
Ano, škola je plná duchů. Ale děsiví nejsou, to ne. Děsivé je to, proč tam jsou, ale to je dávno pryč.
Chodím tmavými chodbami a zakrývám díry ve střeše, aby na ně nepršelo. Nikdy je nevidím přímo, jen občas koutkem oka. Samozřejmě je slyším. Cupitání, smích, někdy zvuky hádky, někdy pláč. Jako teď.
„No tak, malá,“ konejším ji. „Nebreč. Ani předtím by to ničemu nepomohlo, a teď už to určitě nestojí za to.“
Po chvíli cítím, jak mi do dlaně vklouzla drobná ruka.
Ne, nebojím se. Oni nejsou děsiví. Jen osamělí.

Pamatuje si, jak běžel po zasněženém poli, křup křup křup, čerstvý prašan mu praskal pod nohama. Užíval si to – byl to první sníh té zimy.
O půl roku později mu křupání věčné sněhové krusty lezlo dost na nervy.
O pět let později by dal všechno za jaro. Za kvetoucí stromy a sladkou vůni ve vzduchu a vlahý vítr ve tváři.
Za dalších deset let začal pochybovat o tom, že někdy nějaké jaro vůbec bylo. Led na jezeře za domem potměšile křupal.
O čtyřicet let později se jeho šestiletý vnouček dost vyděsil, když se dědeček rozplakal v polovině pohádky o jaru.

Mašinka dlouho poctivě pracovala. Tahala osobní vlaky a projezdila celou zemi. Funěla do kopců, prodírala se sněhem, v létě se opékala na slunci a srážel se jí lak.
Ale přece stárla a nakonec už byla tak pomalá a dýchavičná, že s ní žádný strojvůdce nechtěl jezdit. Odstavili ji na vedlejší kolej a tam stála, rezla a byla smutná.
Až pak jednou přišel pán, dlouho ji obcházel a okukoval, a pak milou mašinku odtáhli pryč.
Dostala nový lak, nablýskali ji a postavili doprostřed muzea.
A kolem chodily děti a dělali jůůůů a páni a koukej, tati! a mašinka byla zase šťastná.

„Vy jste zámečník?“ zeptala se rozčepýřená holčička po skončení prohlídky.
„Ne, já jsem kastelán.“
To ji zmátlo. „Ale staráte se přece o tenhle zámek, ne? Tak byste měl být zámečník!“
Blahosklonně se usmál (první chyba).
„Zámečník se stará o zámky ve dveřích. O zámky a hrady se starají kasteláni.“
„Ale neměli by se kastelání starat spíš o kostely?“
Zasmál se (druhá chyba), a pak to dorazil úplně, protože pronesl tu větu:
„To pochopíš, až budeš starší.“
Vrhla po něm znechucený pohled a zmizela.
Toho dne nefungoval žádný zámek, který se pokusil otevřít. Bylo to docela jistě jen náhoda.
Jenom náhoda.

Michal si myslel, že babička Klára je dost cool. Má sněhobílé vlasy vyčesané nahoru, v koutku úst dunhillku a umí říkat kurva dvanácti tóny hlasu. A co je vůbec nejvíc super, má tetování. Vzadu na krku. Pět písmen, kostrbatých, jakoby psaných dětskou rukou. P-I-F-K-A.
„To mi tehdy rodiče dali, když jsem s tím přišla. Udělala mi ho kamarádka špendlíkem a tuší.“
„Ale co to znamená?“
Babička zvážní. Chvíli se štrachá ve skříni a pak před něj položí starou sépiovou fotku.
Pět bosých děvčat se směje do objektivu. A pod tím:
Petra – Izabel – Frída – Klára – Aloisie. Terezín 1942.
Nakopeme válce zadek.

„Jak se dělají vejce?“ zeptal se Axel a Tomovi zaskočila snídaně. Bylo mu jasné, že Axela nezajímá vaření.
Tomovi byla jasná spousta věcí. Bylo čím dál těžší předstírat opak. (Věděl o vajíčku, schovaném v pokoji. O tom, co snesla Bronte.)
„Axele!“ okřikla saura Agnes. „Co to máš za hloupé otázky?“
„Koukal jsem v akváriu na rybičky, a ty...“
„Ryby se rozmnožují třením,“ poučila ho Agnes.
„To je jako když si ty a Doc třete čumáky o sebe?“
Tom si s Agnes vyměnil pohled. Pak Agnes mávla výhrůžně ocasem a zmizela.
Tom nedojezenou omeletu hodil do koše. Nějak ho přešla chuť.

První věc, kterou udělám, je, že se pořádně protáhnu. Rakev byla vážně nepohodlná. Hned poté utrhnu princi hlavu. Blbeček, to má za to, že vážně věřil, že si může jenom tak zahrávat se smrtí.
(Mrtví přece obživnout nemůžou, ne doopravdy.)
Pak zmasakruju všech sedm trpaslíků; dám si na tom záležet. Akorát Rejpala zabiju rychle a bezbolestně, protože ten jedinej měl ánunk o tom, jakej je život pes. Chudák malej.
Nakonec se vydám navštívit moji drahou macešku. Její výraz za tu skleněnou rakev stál.
„Myslela jsem, že jsi mrtvá,“ vyhrkne nesmyslně.
„Byla jsem,“ zašklebím se na ni, „ale už to přešlo.“

Samuel Fox nenáviděl déšť. Kapky ledové vody na hlavě a gumovitý puch vlhkého pršipláště. Jak se nebe začalo mračit, prchal do bezpečí. Mohl si samozřejmě vzít deštník, ale ty obrovské, těžké, neskladné věci mu vadily ještě víc.
„Ty s tím tak naděláš,“ prohlásila žena jednou, když měli někam jít, lilo a Samuel hudral.
Nasoukala se do krinolíny, služka k ní přiskočila a začala jí utahovat korzet, složitou konstrukci z drátů a plátna.
Samuel se pozorně díval, jak se tvar jeho manželky mění, a najednou to měl.
O pár let později se skládací deštníky s „foxovou konstrukcí“ prodávaly po celém světě.

Byli všude. Všude! Dusot kopyt, lesk křižáckých pancířů, ostré čepele mečů. Prosmýkám se mezi nimi, rozdávám rány, jako zázrakem jsem zatím žádnou nedostal. Z dálky slyším řev našeho vůdce, že se nemáme bát a nehledět na množství nepřátel – no tomu se to za vozovou hradbou mluví. Proti mně vyráží obrovský voják, výhrůžně mává palcátem, z dálky slyším křik nějaké ženy, cosi mě rýpne do ramene, a pak---
„Petře, vzbuď se!“
„...?“
„V koupelně.“
Sbírám z gauče a setřásám zbytky snu.
Na umyvadle sedí pavouk.
„Kvůli tomu mě budíš? Křižák, no. Vždyť je jenom jeden.“
Asi bych toho Sapkowského neměl tak žrát.

Vcházím do arény a hned cítím, že tyto hry jsou jiné. Pokud budu dnes poražen, jistojistě zemřu.
Zvedám hlavu, abych spatřil svého soupeře. Překvapeně zírám do Priscovy tváře. Vypadá stejně vyděšeně jako já. To mám bojovat právě s ním? Priscus je přítel...
Ztratím štít – Priscus zahazuje svůj. Pak mu vyrazím z ruky meč. I svůj upustím a bijeme se dál pěstmi. Oči mám plné krve a potu a písku, nevidím, neslyším, nevím, už ani, jestli chci vyhrát... pak nás odtrhnou od sebe.
Zvedáme hlavy k císaři. Zvedá ruce – vyhlašuje nás vítězi oba.
Ani on nemá odvahu postavit se síle příběhu.

„Byl obrovskej!“
„Ale nebyl!“
„Byl! Měl tááákovýhle klepeta!“
„Kecáš, Bosse, byl to docela obyčejnej rak a jenom tě trochu štípnul.“
„Jo, Bosse hned ječel jak holka!“
Kluci běhali po břehu a vyváděli. My holky jsme s tatínkem uklízeli boudu.
Letos to na Nockenu bylo ještě lepší než obvykle. Chvojí, na kterém jsme leželi, vonělo smůlou a obloha byla plná hvězdiček.
Ráno jsme pak vytahali sítě a moje byla ze všech nejplnější. To budou v Bullerbynu hody. A vůbec nejlepčejší klepítka dostanu já, že jsem toho nalovila nejvíc.
Musím to mamince všecko vyprávět, o racích a chvojí.
A jak voní noc.

Kde se bere odvaha začínat věci, které nutně musí špatně skončit, to nikdy nechápala. Snad je přirozeností člověka doufat – opečovávat bláznivou naději, že to hezké přebije všechnu tu bolest potom.
Přestože věděla, že ten okamžik přijde, Elfinstonova smrt Minervu těžce zasáhla. Vstoupit naposledy do jeho pracovny bylo nejtěžší. Na stole pořád ležel pergamen s poznámkami a kulatým otiskem hrníčku ranní kávy.
Těch nemnoho studentů, kteří měli v následujících letech příležitost vypít s ní čaj, si mohlo všimnout, že hrnek odkládá vždy přesně do otisku na starém pergamenu na stole pod sklem.
Byl to jediný malý kousek sentimentu, který si dopřála.

Zvon na Petrově odbyl poledne, i když hodiny ukazovaly zatvrzele jedenáct. V tu chvíli desítky nenechavých rukou začaly chňapat naslepo v otvorech černého čehosi uprostřed náměstí.
„Asi jsem beznadějně zaostalý, ale nepřipadá vám to celé přece jen poněkud frivolní, Raduite?“ zeptal se starší pán ve staromódním obleku svého společníka. Ten se uchechtl.
„Dneska je jiná doba, pane Ogilvy. Ale máte pravdu, kdybych tehdy viděl tohle, asi bych se s tou obranou tak nenamáhal.“ Odmlčel se, zatímco úspěšný výherce kuličky křepčil okolo.
„Na druhou stranu, postavili mi tady kousek u Jakuba moc pěkný pomník,“ pochválil, „chudák Torstenson mi ho dodnes závidí.“

Oheň kreslí stíny po stromech, spolužáci jsou opilí a Mara někam zmizela.
„Kde je Mara?“
„Kde by,“ odpoví, „je to rusalka, ne? Běhá po lese a láká poutníky do hlubin.“
Smějí se, pitomci. Rusalka, tu přezdívku jí vymysleli, že má zelené oči a věčně mokré vlasy.
Přitom ona jen miluje tu chladivou vlhkost, když jí pramínek vody stéká po zádech.
Nejhezčí holka z ročníku. Moje Mara.
Stojím na okraji lesa.
„Maro,“ hlesnu nejistě.
„Tady jsem,“ ozve se ze tmy. Vykročím tím směrem.
„Maro?“ volám a pod nohama mi měkce čvachtá bláto.
„Pojď... už jsi skoro u mě.“
A já jdu.

„To mi chcete vážně říct,“ hlesla Anežka trochu zklamaně, „že tím důvodem, proč bylo pro Jodine tak těžké Peccadilla opustit, bylo, že se zasekly dveře?“
„Ano,“ přikývl pan Musikfutteral, „krom toho jim vrzaly panty.“
„Och?“
„Přímo strašlivě. Navíc zcela mimo tóninu. Madam Gigliová kvůli tomu ztropila děsivou scénu v b-moll. Kulisáci je museli naladit a nakonec i všechny ostatní dveře v celé operní budově, dokud se konečně neuklidnila.“
Musikfuterral si zasněně povzdychl. „Ach, veká Gigliová. Operní divy dříve byly takové... plnokrevné," naznačil rukama tvary. „Dneska už je to všechno jinak,“ zamračil se znechuceně, „ani ty dveře už nejsou, co bývaly.“

K mládí idealismus patří a než jsem potkal Morisse, byl jsem přesvědčen, že zlá zvířata neexistují.
Moriss byl cenný kůň a farmář si to uvědomoval – vybudoval mu dokonce nové stání.
„Dalo práce to tu vybílit, pane Herriot,“ chlubil se pyšně. A pak - „potřebuju, abyste mu vzal krev.“
Vyschlo mi v ústech. Moriss si mě měřil s čirou nenávistí.
Zabodl jsem jehlu. Kůň držel a já si užuž myslel, že to vyšlo--
Tu nohu jsem vůbec neviděl. Jen ampule s krví najednou proletěla vzduchem a roztříštila se o nově omítnutou zeď.
V tu chvíli jsem měl jasno.
Moriss byl prostě parchant.

Zvednou oči od novin, až když stojí u jejich plotu. Dívka je mladičká a bože, vypadá tak unaveně a smutně a známě.
„Promiňte,“ řekne Wendell pomalu, „neznáme se náhodou odněkud?“
Přikýne. „Já... mám to na jazyku,“ zašeptá Wendell zmateně.
Dívka si setře slzu hřbetem ruky z tváře, známým gestem, Moničiným gestem. A má Wendellovy vlasy, vlnité, nezkrotné...
… A Monika najednou stojí a drží ji a ze srdce jí klouže balvan ledu a taje na všechny ty slzy strachu, co za ni nikdy neprolili, protože nevěděli, protože zapomněli... jak na ni mohli zapomenout?
„Hermiono,“ zašeptá Monika, a to jméno je kouzlo.

Na první pohled vypadala docela nevinně. Teprve když jste byli blízko, mohli jste si všimnout, že má oči trochu příliš černé, vlasy trochu příliš rudé a zuby trochu příliš bílé a ostré.
Byl s ní už spoustu let. Když začali, vypadali snad jako mladí milenci. Dnes by mohla být jeho vnučka.
Dříve miloval to, co po něm chtěla. Nasládlá vůně strachu, tichý výkřik, krev. Ale bylo čím dál těžší držet s ní krok. Slábnul, ale její hlad neutichal. Věděl, že jednoho dne se obrátí proti němu, a pak ho pohltí.
„Půjdeme?“ usmála se.
Sevřel v kapse klubko struny a přikývl.

„Podívej se na sebe!“ řekla jedna druhé. „Neplníš své povinnosti! Místo, aby ses dramaticky svíjela, tak splihle visíš!“
„Dej mi pokoj,“ zívla druhá, „od toho věčného syčení se mi udělal koutek. Krom toho tady nikdo není.“
„Že mě to nenapadlo,“ zvolala třetí a prověsila se taky.
„Ti mladí dneska,“ zasyčela čtvrtá, „to já když byla hádě..."
„Když tys byla hádě, tak byl Poseidón ještě panic,“ ušklíbla se pátá. Čtvrtá ji chtěla kousnout a trefila se do sedmé.
A za chvíli už byly všechny zmije v sobě.
Medúza si povzdechla. Mít bad hair day bylo v jejím případě opravdu za trest.

Profesor Blackthorn si jako mladý archeolog předsevzal, že objeví savce alfa – prasavce, spojovací článek s plazem. Roky cestoval po nalezištích, snášel horko, písek, všelijaké jedovaté potvory, ale - nic.
S léty mu ubývalo nadšení a nakonec se vzdal. V sérii článků zcela odmítl nejdříve existenci spojovacího článku, pak celého vývojového stromu savců a nakonec evoluci vůbec.
Když zemřel, jeho kompletní sbírka připadla muzeu. Včetně nenápadné zkameněliny, kterou mu kdysi věnovali kamarádi na oslavě přijetí na fakultu. Opilý ji hodil na dno skříně, kde už zůstala.
Chlupaté zvířátko s šupinatým ocáskem stočeným pod tělem.
Alfasavec vypadal, že klidně spí.
Už miliony let.

Explózius: Jak jsem říkal, Lewízia je vskutku příjemná a bystrá pomocnice. Až na tu drobnou nehodu si na ni nemohu stěžovat.
Lady Hippopotáma: Nehodu, mistře?
Explózius: Ano, jen takové drobné zaškobrtnutí s kotlíkem plným levitačního lektváru. Slečna si jím polila celé popr... popředí.
Lady Hippopotáma (zděšeně): Och, a to měla zrovna nové šaty. Mistře, řekněte, bude to mít nějaký vliv na její budoucnost?
Explózius (opatrně): Inu, jak se to vezme. Dá se říct, že vaše dcera je teď jaksi do větru. Tedy po větru. *vyhlédne z okna a pozoruje meteorologické podmínky* Madam, vyjádřila vaše dcera někdy zájem navštívit severní kraje?

Říkali tomu Krášlení. O jarním slunovratu vyšel průvod k dubovému háji. Ověsili stromy barevnými pentlemi – jak se vyjímaly na černých větvích plných bledězelených pupenů. Pro mladou Brynu bylo Krášlení nejoblíbenější slavností v roce.
Až do toho jara po vypuknutí Nemoci, kdy rozzuření lidé vyběhli k sadu v neuspořádaném houfu, ozbrojeni žhnoucími pochodněmi. Vítr hnal dým krajem a stáčel ho do šedivých pentlí.
Bryna byla už velmi stará žena, když nový doubek vyrostl dost na to, aby na jeho tenounkou větev pověsila úzkou stužku.
Zemřela s úsměvem na rtech o tři dny později a Daniel jí rudou pentli stočil do dlaní.

„Dědo, ze kterýho muzea jste to vyhrabal?“ ušklíbl se mladík z protější sedačky.
„Vyhoďte to a kupte si pořádnej stroj,“ doporučil a zamával svým Kindle 27 supreme edition.
Starý muž se zamračil. Tyhle stroje. Nemají duši a nevoní.
„Páni, to je opravdická knížka?!“ vyjekla zcela jiným tónem dívka přes uličku. Přesedla si vedle něj a naklonila se nad knihu. Hrudník se jí zajímavě vyklenul pod tenkou blůzkou. Štíhlé nohy pod kratičkou sukní slibovaly, že budou až do pasu.
Stařík se přes její hlavu ušklíbl na mladíka se čtečkou.
Časy se mění, stroje vítězí, ale studentky filozofie jsou pořád stejné.
Zaplaťpánbůh.