Moje články

Byla jsem v Aldormě už dva roky. Za tu dobu se hodně stalo. Leoně v náručí spokojeně spala malá Abigail, Lucie s Michaelem pozorovali v kolébce svá dvojčata Patrika a Lenku, která se narodila sotva před týdnem a já si říkala, co mě tady ještě čeká, když veškeré problémy jsou vyřešeny.
V tom na mě promluvil Frundor.
„Už je čas jít. V tvém světě se nic nezměnilo, ty dva roky, které jsi byla tady, budou jen mžik tam u vás.“
„Já ještě nechci, tyhle přesuny musí mít přeci nějaký návod k použití,“ zoufala jsem a přála si naposled vidět Damiána.

Seděla jsem s Lucií a Michaelem u konvice Lianemu a probírala směr naší cesty. Měli jsme jet tajně, jen v šesti lidech a navštívit jednotlivé vévodství. Tahle chvíle mi připomínala čajové dýchánky u nás doma, s lidmi, které jsem už dlouho neviděla. Kdo ví, jaké to bude, až se vrátím. Navždy mi budou chybět lidé, co jsem tady poznala. A nejvíc Damián.
Měla to být jejich svatební cesta, na které poznají území, kterému budou později vládnout. Kromě nich měli jet dva komorníci, já a Damián. Půl roku s ním skoro o samotě. To může být opojné jako šálek zeleného čaje.

Fandom: Sága trhlinové války
V Rillanonském přístavišti, až tam vzadu u posledního mola, čekala královská loď s příhodným jménem Královská vlaštovka. Odpočívala pokojně, neboť zdárně přivezla všechny hrdiny z války a teď jen čekala, než se lidé upokojí na svatbě Puga.
Toho využil Amos Trask, bývalý pirát, který se rozhodl, že si loď na nějakou dobu půjčí bez vědomí krále.
Nemusel, mohl si o ní říct a určitě by ji dostal, ale chtěl využít své mazanosti, aby se jí zmocnil. Byl na sebe pyšný, všechno zvládnul bez chybičky.
A dokonce jim dal indicie, aby ho mohli najít.
Vychutnával si oslovení blázne, kterým ho počastovali.

Když jsem se po čtrnácti dnech v Aldormě poprvé dostala na Wildaran, nevěděla jsem, co čekat. Najednou jsem zjistila, že nejhorší, co mě může potkat je nuda. Velký hrad s obrovskou zahradou sice představoval spoustu možností na vycházky, ale takhle jsem nechtěla trávit celé dny.
Chyběl mi každodenní řád, práce, která by mi zaplnila den.
A tohle všechno jsem našla ve stájích, kde jsem potkala i Damiána.
Byl zvláštní, neboť jedna z jeho prvních vět zněla: „Čichni si.“
Tenkrát jsem ho ještě nechápala, ale dneska už vím, že myslel vůni koní.
Souznění s přírodou a příslib dálek. A také lásku.

Jedním slovem byl úžasný. Něžně roztomilý, trpělivý, smyslný. Muž, který věděl, co chce od života. Ukazoval mi, co můžu v životě mít a byl nádherně přesvědčivý.
S ním jsem zapomněla na čas, na trápení, která mě čekala v mém světě a věci, které jsem nemohla teď ovlivnit. Otevřel v mém srdci místo, které do té doby nikdo nenavštívil.
Možná jsem to měla zastavit, možná jsem se měla bránit, ale lákalo mě poznávat víc a víc jeho tajemství, sdílet s ním jeho život.
Bylo mi jedno, jaké byly ostatní hříchy, ale pro mě teď byl osmý a hlavní hřích ho nemilovat.

„Michaeli, už jednou jsem ti vysvětloval, co se od tebe na plese očekává,“ řekl rozhodným hlasem Creagan.
„Já ti zase říkal, že na ten pitomý ples jít nechci,“ oponoval mu syn.
„Nemusím ti snad opakovat, že tady nemáš na výběr,“ zvýšil král hlas a zatvářil se při tom káravě.
„Opravdu nemám zájem hledat si nevěstu mezi šlechtickými dceruškami, když mám Lucii.“
Výbuch vzteku Creagana nepřekvapil, znal povahu svého syna, který měl tuto vlastnost po své zemřelé matce. Věděl, že nejlepší je počkat, než se to uklidní, protože dnes by už nic neprosadil.
Je horší vládnou své rodině než celému království.

Fandom: bohužel nebo bohudík realita
Poznámka:
M – malá
A – ambiciózní
R – rychlá
D – dominantní
O – ochranitelská
M - milá
Byly chvíle, kdy mi psaní bylo vším. Byly chvíle, kdy mě psaní udržovalo jako jediné nad vodou. Ale taky byly chvíle, kdy si múza odešla na dlouhý výlet kolem světa.
Píšu už dlouho, baví mě to, ale zrovna jsem ve fázi, kdy hledám zbytky svého umění (dá-li se to tak nazvat).
A letošní DMD je k tomu jako stvořený. Už loni jsem věděla, že se má konat, ale to byla múza někde v Japonsku a ani letos jsem si nevěřila (a proto jsem nikde nahlas neříkala, že to chci zkusit).
Pokud chcete číst mé díla, najdete je: www.mardom.blog.cz a http://aldorma.snow-fox.cz.

Když se Leona probrala, nejprve se nechápavě dívala po lidech kolem.
„Co se stalo,“ zeptala se slabým hlasem.
Nikdo se neměl k tomu odpovědět.
Dívala se na svého manžela, pak na lékaře a vzápětí pochopila.
Chytila se za břicho a tiše zavzlykala. „Bohové, bohové, proč jste mě opustili.“
„Teď odpočívej má drahá, potřebuješ nabrat sílu,“ utěšoval ji Creagan.
„Proč se to jen stalo? Já si opravdu přeju dítě, už tolik let se snažím a stále nic,“ lkala stále dál.
„To chce čas, miláčku, jednou přijde den, kdy budeš mít dítě a budeš tou nejlepší matkou.“
„Ale kdy, kdy to bude?“

Čekala jsem s Lucií v pokoji, než ples začne. Ani jedné z nás se nechtělo, neboť jsme se takové akce měli zúčastnit poprvé, ale bylo by nevhodné odmítnout pozvání krále.
„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptala se mě s obavami v hlase.
„Určitě ano,“ prohlásila jsem rozhodněji, než jsem se cítila.
„Myslím, že si nás tam budou prohlížet?“ pokračovala v otázkách.
„To je pravděpodobné. Víš co, zkus si představit, že jsi na plese příšer. Vždycky, když tě bude někdo pozorovat, tak si představ, že je tam třeba jako vodník, čert, upír nebo jiná pohádková bytost.“
„Dobře a co je to vodník?“

Muž, jdoucí vpředu jako stopař, se na chvíli zastavil, poté něco chvíli zkoumal, dokonce si kleknul, aby lépe viděl a pak se otočil ke svým společníkům. Gestem jim ukázal, aby mlčeli, a když se tázavě podívali, tichým hlasem začal vysvětlovat.
„Tady dál jsou lvi, Numa s lvicí Sabor a taky nějaké mláďata. Pokud bychom přešli mýtinu, tak přibližně za dvěma sty yardy bychom našli jejich doupě. Naštěstí vítr vane od nich k nám.“
„Jak to tak všechno více, lorde Greystocku,“ zeptal se obdivně jeden z mužů.
„Jsem Tarzan z rodu Opů, vyrůstal jsem zde a bez těchto znalostí bych nepřežil.“´
fandom: Tarzan z rodu Opů

fandom: originální
poznámka: raději 15+, ačkoliv myslím, že tam nejsou popisné scény. Jsem znechucena sama sebou, co jsem to dokázala vymyslet. Ale realita bývá občas krutá. Podobnost čistě (ne)náhodná.
*
Byl krásný podzim, venku ještě kvetly sedmikrásky, bylo brzo po poledni a sluníčko svítilo.
Šla domů ze školy, poslední část cesty sama. Byla už velká holka.
Chtěla utrhnout pár kytiček do vázičky, jen tak, mamince pro radost. Bylo jich tady hodně, velká sídliště byly daleko a kousek dál bylo spoustu zahrádek a na nich i hezčí kytičky, ale jí stačili ty malé bílé chudobky, obyčejné a přesto krásné.
Najednou ji zastínil nějaký stín.
Podívala se vzhůru, aby zjistila, co se stalo, a uviděla siluetu muže.
Nebála se, ale kdyby tušila, co se bude dít v dalších chvílích, asi by měla strach.
Dal ji ruku přes pusu, v té chvíli si uvědomila, že to není jen kolemjdoucí.
Chtěla křičet, ale neměla jak, a kdo ví, jestli tu byl někdo, kdo by ji slyšel.
Netušila, co po ní bude chtít.
V aktovce byl její mobil, může mu ho dát, když ji pustí.
Hlavou běželo spoustu nápadů, co říkat, pokud dostane možnost mluvit.
Už tu možnost nedostala.
Nejprve ji dal do pusy kus hadru. Vypadalo to, že je připravený.
Potom ji začal svlékat.
Kroutila se, očima prosila, aby toho nechal.
Poté se svlékl i on.
Bolelo to.
Doufala, že to brzo skončí.
Skončilo.

Seděla jsem u královnina lože, dělala jí společnost a podávala, co bylo zrovna potřeba. Po nečekaném potratu byla fyzicky slabá, ale co bylo horší, byla psychicky na dně.
Překvapilo ji, když mě viděla, nebylo to tak dávno, co se mnou zrovna nevycházela, ale já cítila, že potřebuje ženskou společnost, někoho, kdo by pochopil, čím právě prochází.
„Odpočívejte a nemyslete na to, co se stalo.“
„Na to nejde zapomenout,“ řekla slabým hlasem. „Není to poprvé, co jsem přišla o dítě. A celých patnáct let čekám, až si budu v náručí chovat dědice.“
„Leono, nevzdávejte to, jste mladá a naděje umírá poslední.“

Po plese, který skončil dost nešťastně Leoniným potratem, jsem splnila slovo, které jsem dala Lucii. Začala jsem ji učit číst, psát a počítat. Michael neměl učení rád, svůj volný čas chtěl trávit jinak, ale jako člen šlechty měl privilegium vzdělání, zatímco Lucie patřila k vesnickým dívkám.
Každý den jsme trávily hodinu učením. Nebylo to mnoho, ale ty první dny pro ni byly spíš mučení. Neuměla správně držet brk, aby nekapal a ruce, zvyklé na drsnější práci jako praní na valše, poklízení dobytka, zprvu nedokázaly pracovat jemně. Ale poté přišel pokrok a já viděla spokojenost na její tváři. Poprvé se podepsala.

Znovu a dokolečka jsem si přehrávala své pocity k Damiánovi. Snažila jsem si dokázat, že si jen namlouvám, že jsem do něj zamilovaná, že všechno mé chování je vlastně úplně normální, ale čím víc jsem se o tom přesvědčovala, tím méně jsem si byla jistá.
On byl jedním slovem úžasný. Galantní, milý, veselý, nádherně ironický. Kdybych si mohla vybrat, jakého chci partnera pro život, byl by to on. Ale já tu možnost neměla. Předpokládala jsem, že až můj úkol skončí, vrátím se zpátky do naší reality. Sama. Byla jsem v pasti. Miloval jsem ho, ale přesto jsem ho nemohla mít.

Fandom: Aldorma
„Creagane, musíš se oženit,“ přesvědčoval ho snad potisící jeho nejbližší důvěrník a rádce Trivet.
„Šlechta je nervózní a neustále se snaží intrikovat, aby získala moc.“
„Já se nechci oženit, dědice už mám a to je nejdůležitější, královnu nepotřebuju.“
„Měl už bys na ni zapomenout, příteli. Umřela a nic to už zpátky nevrátí.“
A jen v duchu dodal: „A ty bys potřeboval někoho, kdo by se o tebe staral a kdo by tě měl rád.“

O pár týdnů později...
„Z politických důvodů jsme vybrali za vaši manželku Leonu.“
„Kvůli půdě mám obětovat lásku. Taková je cena za štěstí země,“ rezignoval Creagan.

fandom: Aldorma
poznámka: využila jsem toho, jak popisuje Telmir Bilkis a Eillen a přidala jsem pohled pro změnu asi 150 let po Eillen. Tohle téma mi moc nesedlo, tak snad se to příště otočí.
Uplynulo něco přes rok od doby, kdy umřel král Velvrik Elat, poslední panovník tohoto příjmení. Celá země se nacházela ve válce. A ta nepřinášela dobro nikomu, ani chudým, ani šlechtě, neboť celé jejich postavení a bohatství bylo zničeno tím, čemu se říká ctižádostivost možných následníků trůnu.
První dědičkou byla Ester a její manžel Karl, ale ti padli za obět Jasonu Prescottovi prakticky měsíc poté, co byli korunováni.
Mark Stone se s Jeniffer usadili v Telmiru, stověžatém tatíčkovi Aldormského království. Bohužel válka nechala vyhasnout životy dalších možných dědiců a srovnala hodně věží se zemí. Marné je chtít zachovat krásu navěky věků.

„Dorotko, zjisti mi prosím, odkud vítr vane, abych mohl správně nastavit plachty,“ zavolal Dick na svou sestru, se kterou podnikal první samostatnou plavbu na své nové plachetnici. Přitom se nezapomněl podrbat na bradě, jak to dělal vždycky, když se hluboce soustředil.
„Ze severozápadu, Dicku,“ zavolala Dorotka, která svou roli brala vážně. Bratr na ni spoléhal. Ona sama si představovala, jak potkají nějakého trosečníka a zachrání ho.
„Dobře, přenastavím plachty, nerad bych, aby mi Vlaštovky a Amazonky řekli, že neumíme plachtit. Jak mi to John s Rogerem jenom ukazovali,“ přemýšlel nahlas.
„Děláš to dobře Dicku. Víš co, já půjdu připravit lana.“

Vždy, když si na Sophii vzpomněl, ucítil vůni hořkých mandlí. Netušil, proč si jako první vybaví její konec. Prožili toho spolu tolik a přesto tak málo. S Nathanem chtěla začít nový život, tolik jim to přál, když ji nemohl mít pro sebe, ale jejich život skončil kyanidovou kapslí v puse.
Žena, která přetrpěla příliš mnoho na to, aby mohla normálně žít.
Od té doby neměl žádný normální vztah, pokaždé čekal, že to skončí stejně a ty dívky neměli tolik trpělivosti ani starostlivosti, aby ho z toho dostaly.
A tak začal psát, neboť to byla jediná terapie, kterou si mohl dovolit.

„Ha, Ivan, nečekán, nezván,“ ozvalo se z televize a pozorní diváci mohli vidět domeček, co se točil jak na obrtlíku. Kolegům se můj výběr pořadu na silvestrovské směně moc nelíbil, viděli Mrazíka už mockrát.
Každý by měl raději volno než pohotovost. Petr si stavěl z papíru krychle a slečna Romana se koukala z okna. Přes roztrhané mraky se ukázalo slunce a každého zamrzelo, že je zavřený v práci. S košíkem jídla přišla jedna z manželek a chtěla si vyjasnit, kdy muž dorazí domů.
Nebýt toho, že to sypalo, nikdo by tu nebyl dobrovolně.
„Desítka žalud,“ hlásil kolega karbaník s vervou.

Mladý Tom chodil často do studovny a hledal knihy, které by mu pomohly stát se největším kouzelníkem všech dob. Nejprve prohledával dostupnou literaturu, i tam se mohly schovat ty nejtajnější možnosti jak být nesmrtelný.
Jednoho dne objevil řecké pověsti, mudlovskou knihu, která pojednávala o jejich bozích. Ti byli v mnohém podobni lidem, až na to, že byli nesmrtelní a měli moc.
V knize bylo napsáno i to, že tuto schopnost získávají jídlem a pitím. Božský nektar a ambrozie uchovávající nesmrtelnost a věčné mládí.
Což o to, nesmrtelnost hledá, ale věčné mládí od patnácti není dobré, to by se ho nebáli.

Vždycky jsem měla maximálně 50 kilo, a jak někteří říkali, tak i s postelí.Ať jsem jedla cokoliv a v jakémkoliv množství, tak jsem nepřibírala.
Ale teď jsem byla v Aldormě, bez stresu a s pravidelným jídlem a já cítila, že mi oblečení začíná být malé. Bohužel, neměli tu žádnou váhu, takže jsem si své pozorování nemohla jednoduše ověřit.
Ačkoliv, jedna možnost tu byla. Vytáhla jsem oblečení, ve kterém jsem se tu objevila a zkoušela jsem si ho obléct. Marně. Kalhoty jsem tak o 5 cenťáků nedopla a tričko bylo jako smrsklé.
Chce to upravit jídelníček, ale kalorie tady nespočítám.

„Kde to jsem, co se stalo,“ ozvalo se ze tmy lehce vyděšeně.
„Pst, ticho, slyším nějaký zvuk,“ prohlásil kovboj Woody a jako správný zálesák začal zjišťovat, odkud pochází.
„Kašlete na to a pojďte hrát,“ ignoroval ho rakeťák Buzz, který se nedávno stal Andyho nejoblíbenější hračkou.
„Pomozte mi, prosím, nemůžu se vyhrabat ven,“ ozval se znovu hlas.
„Asi bychom měli pomoc, vložil se do hovoru dinosaurus Rex a ostatní hračky souhlasně přizvukovaly.
„Kdo jsi?“ zeptal se Woody poté, co panenku vysvobodili.
„Já jsem princezna Bonnie a patřím Molly.“
„A co tu děláš?“
„Nevím. Najednou jsem se probudila. Jsem asi nemrtvá princezna.“

„A teď si budeš muset vybrat svou snoubenku, Michaeli,“ prohlásil Creagan nesmlouvavě.
„Ale já mám Lucii, tati, já si nechci nikoho jiného vybírat,“ odporoval mu zatvrzele.
„Já vím, že si myslíš, že už sis našel manželku, ale znáte se čtrnáct dní, za tu dobu nemůžeš poznat, jaká je, jestli vám to bude klapat.“
„Takže když mi vybereš nevěstu ty, tak mi to samozřejmě bude klapat,“ prohlásil ironicky Michael.
„Michaeli, pochop, že nejde o mně, mě je jedno, koho si vezmeš, ale tady jde o šlechtu.“
Začaly mu slzet oči, tak raději řekl jen: „Chápu.“
Kluci přece nepláčou ani před králem.

Historie se opakuje. Tohle by vám řekl každý, kdo studuje dějiny různých zemí. Vzestup a pád, válka a mír, to vše v neměnné pravidelnosti určuje náš osud. Ale co je příčinou, to už vyžaduje větší zkoumání.
On sám vyrůstal v celkem poklidné době, země byla sice ve válce s barbary, ale protože vojsko bylo skvěle vycvičené, bojovalo se většinou na území barbarů a Aldorma se rozrůstala o další a další území.
Jako dědic jednoho z vévodství, byl už od mládí vychováván na královském dvoře. Vzhledem k tomu, že král měl samé dcery, tak se mu věnoval s láskou, kterou měl vyhrazenu pro syna. Zde poznal Amy, jeho nejmladší dceru. Byl o deset let starší než ona, ale když mohl, byl jejím rytířem a doprovázel ji na jejích toulkách.
Když bylo Amy osmnáct let, král umřel. Tušil, že to byla vražda. Jednal s ním o tom, že si vezme Amy a někdo se bál, že by byl ustanoven jeho dědicem. A protože měl ke králi blízko, byla to reálná hrozba.
Bál se o svůj i Amyin život, a tak utekl před válkou do Tristenolu. Život byl důležitější než trůn. Občanská válka byla krutá a hlad pronásledoval nevinné obyvatele stejně jako mor.

Umíral. O tom nebylo pochyb. Byl starý, ne moc na umírání, teprve něco málo přes šedesát let, ale cítil se na sto. Měl velké plány, jak zvětšit království Aldormy, skvělou armádu, vycvičenou v bojích s barbary, ale málo času.
Jak moc si přál následníka trůnu, syna, který by po něm tohle všechno převzal. Ale osud mu nepřál, měl samé dcery. Zatratil draky - kdyby měli božskou moc, tak by mu jeho přání splnili. Toužil vidět světlo, místo toho ho obklopovala tma a beznaděj.
Nevidomý stařec upoutaný na lůžko, král jen titulem, bez moci, kterou se tak hýčkal. Mohl jediné - předat vládu.

„Další umírající,“ řekl si Zane ve chvíli, kdy jeho hodinky signalizovali, že si má vyzvednout novou duši. Získal tento úřad tím, že zastřelil Smrt. Neměl na vybranou. Pokud by nestřílel, byl by zastřelen.
Když se dostal na místo, uviděl pitevní stůl a na něm mrtvou ženu. Ale to přeci nemůže být má klientka, pomyslel si Zane. Jeho úkolem bylo vzít duši, která byla přesně v rovnováze, ani dobrá, ani špatná. Podíval se na hodinky. Byl tu správně a včas.
V tom okamžiku vstoupil do místnosti muž. Sundal si kalhoty a začal si užívat. Infarkt ho zastihl přímo na pitevním stole.

„Čáro, kam se to chystáš,“ řekl Lucky, když ho uviděl připraveného ve skafandru u Meteoru.
„No přeci s tebou, Lucky, jedeme chytit piráty.“
„Ale to nemůžeš, musím letět sám,“ odporoval mu.
„Meteor je pořádná kára, ta nás oba dva unese,“ odporoval mu Čára.
„Jenže já se chystám letět kratší cestou blízko slunce a to bys nepřežil.“
„Chystáš se použít ten Marťanský dar,“ zeptal se se zájmem a měl na mysli štít, který jsem si mohl obléci, a který pohlcoval všechnu energii kolem mě kromě té, co jsem potřeboval.
„Ano, jedině tak mám šanci tam být dřív než Anton.“
„Hodně štěstí.“

Nikdy netušila, že bude tak náročné skončit. Všechny ty peníze, za které si mohla koupit cokoliv, co si přála. Luxusní byt, sportovní auto, nespočet bot a oblečení, některé měla na sobě jen jednou, exotické dovolené, tohle všechno teď chtěla změnit kvůli němu.
Věci ji zůstanou, ale životní styl bude muset změnit. Netuší, jak si bude vydělávat na obyčejný život, jen ona a on. Byl na ni krutý, ale stejně ho chtěla. Právě to se jí na něm líbilo, neptal se, ale rovnou poroučel. A ona poslouchala. Věděla, že ji má v hrsti. To je ten lesk a zároveň bída kurtizán.

Už měl dost toho umírání kolem. Válka trvala nechutně dlouho a za tím vším byla snaha ovládnout aldormský trůn. Poté, co starý král umřel a zanechal po sobě osm dcer s nemálo ctižádostivými manžely, připomínala země bitevní pole. Koho zajímalo, jestli mají poddaní co jíst a pít. O lidi se teď nikdo nezajímal.
Amy Elata byla nejmladší dcerou krále a v době, kdy umřel, jí bylo šestnáct let a byla svobodná. Jett Veill ji miloval celým srdcem a netoužil po trůně, jenže i on musel díky Amyině nároku čelit svým švagrům. Než uprchli, posledním výstřelem zajistil, aby je nikdo nepronásledoval.

„A co jsi se na Graalu dozvěděl, Kayi,“ zeptal se Tommy poté, co unikli agentům SIB v Sarančeti, jediném neregistrovaném plavidle, které mohli dostat.
„Zjistil jsem, že tím, že Curtin von Curtis dosáhl Hranice snů, může každému jednotlivému jedinci vytvořit vlastní vesmír, přesně podle jeho představ. Prostě vesmír je dost nekonečný pro každého. Kromě toho, že ovládá znalost A-tanu, nesmrtelnosti člověka, ze které získá peníze, díky Hranici snů dosáhne toho, že každý jedinec, ať už je to mimozemšťan nebo člověk bude mít svůj vlastní vesmír, přesně podle svých preferencí. A tím náš svět vylidní.“
„Ale to je šílené, Kayi.“
„Přesně.“

Seděla jsem u jezírka, které bylo nádherně lemované kvetoucími rostlinami všech možných barev. Od té doby, co mě sem Damián vzal, už uplynulo pár měsíců a já se sem ráda vracela. Většinou jsem se pohybovala blízko jeskyně, ale tentokrát jsem se rozhodla prozkoumat jinou část skrytého údolí. Po pár minutách chůze mě zaujalo jedno zvláštně barevné místo. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že se jedná o oranžový klobouk, který visel na keři s trny a byl v ubohém stavu. Přemýšlela jsem, komu asi patřil a představila si Cao, která tu trávila hodně času, a šel by ji k pleti.

Přečetla jsem si další článek v novinách - Politici plánují univerzální sazbu daně: 19 procent téměř na všechno. To je od nich hezké, pomyslela jsem si. Tenhle rok se s reformami roztrhl pytel. Poprvé státní maturita, zdanění příspěvku u stavebního spoření padesáti procenty, zrušení porodného a další reformy, které člověku vezmou peníze. Makej člověče, ať z tebe ten stát něco má. Chceš byt – vem si hypotéku a plať do důchodu jak mourovatý, chceš jíst, klidně, ale zaplať vyšší daň, chceš děti – tak si je měj, ale my ti nedáme nic. Jojo, proč bychom se netěšili, když máme ten úžasný stát.