Moje články

A/N - věnováno Eillen, která Aldormu stvořila a Jackie, která v tom má taky prsty
Někdy jsem si říkala, proč jsme to právě my, kdo se dostává do Aldormy, aby jí pomohl v těžké době. I když těžko říct, pro koho jsou to těžké doby. Třeba já jsem dostala celkem banální úkol. Nebyla žádná válka, žádný problém – jen tvrdé hlavy otce a syna.
Možná v nás Frundor měl nějaký trumf a nám ho neráčil říct. Možná to bylo tím, že jsme té zemi věřily, že jsme s ní byly spojené. Sedm žen – z toho pět kamarádek. Země, která by možná neexistovala nebýt fantazie jedné z nás. Ale dnes je nám domovem stejně jako Česká země.

Pokrok přináší životu jisté standardy, které člověk později bere za samozřejmé. Nevím, co by naši potomci řekli na standard, který teď uznáváme, ale vím, bez kterých věcí bychom se neradi obešli.
Teplá voda, elektřina a výrobky, které ji používaly, to vše jsem v Aldormě postrádala. Nikdy bych nevěřila, jak se bez nich žije těžce. Domácí práce nikdy nebyly mým koníčkem, ale bez moderních vymožeností mi to připomínalo otrockou práci.
Má vlastní hrdost mi nedovolila požádat o služku. A to jsem nemusela mýt nádobí, jen jsem si prala vlastní prádlo a uklízela si v pokoji.
Ale stejně se mi tady líbilo.

V tomhle jsem asi jako každá ženská. Miluju kytky. Sem tam si je i sama natrhám, ale není nad to, když mi je přinese můj drahý. V tom případě mi je jedno, jestli naškubal pampelišky a sedmikrásky z trávníků za domem, přinesl mi luční kvítí nebo se plácnul přes kapsu a kytici nechal udělat v květinářství.
Tím, že je dostávám málokdy, nejsem ani vybíravá v druhu. Stejně mě nejvíc potěší růže a šeřík. Jedinou kytku, kterou opravdu nemusím, je karafiát – hlavně ten červený. Připomíná mi totiž pohřby.
V Aldormě naštěstí karafiáty nemají. Dostala jsem sice divnou kytku, ale z lásky.

Damián se nikdy nechlubil tím, že umí hrát na flétnu. Ale když někdo projevil zájem o jeho hru, rád vyhověl, pokud mu to čas dovoloval.
Jednou mě učil slova jedné z písní, kterou hvízdal. Nebránila jsem se, dokud mi neřekl: „A teď zpívej.“
Možná jsem kdysi uměla zpívat, ale před ním jsem se styděla. Bála jsem se, že můj zpěv bude příliš nedokonalý vzhledem k jeho hraní. Ale on se nedal.
„Budeme zpívat oba, tak se lépe naučíš slova.“
Možná jsem podlehla jeho kouzlu, možná jsem nechtěla zbytečně odmítat. Najednou jsem s ním zpívala a svět kolem mě byl krásný.

Věděla jsem, že Creagan i Trivet přežili díky Dračímu právu Ceaty, ale nechápala jsem, co víc mohli mít společného, když je dělilo šestnáct let. A přece jsou nyní nejlepšími přáteli.
„Tuhle historku moc lidí nezná,“ začal jednou Creagan své vypravování.
„Trivet, mohlo mu být tak deset let, mě vyzval na souboj mečem,“ pokračoval.
„Na souboj?“
„Nevím, jak ho to napadlo, ale mířil na mě dřevěným mečem a myslel to smrtelně vážně. Nechtěl jsem se mu smát, tak jsem navrhnul příměří.
„A přijal to?“
„Přijal. Ale dal si podmínku, že s ním musím uzavřít pokrevní bratrství. Jsem rád za jeho přátelství.“

Účastnit se hádky mezi Creaganem a Michaelem bylo asi tak stejně bezpečné jako dostat se na tenký led a doufat, že mě udrží. Oba dva měli tvrdé palice a svůj názor prosazovali jako jediný možný.
Jenže oni potřebovali někoho, kdo by je trochu usměrnil, nějakého mediátora, který do toho nebude plést emoce.
„Chci si vzít Lucii a je mi jedno, kolik mladých, urozených holek mi představíš,“ ječel Michael na svého otce, rudý vzteky.
„Je mi jedno co chceš, musíš se oženit ve prospěch království.“
„Nic nemusím.“
„Můžu Vám dvěma něco vysvětlit?“ vložila jsem se do rozhovoru.
„Ne,“ ozvalo se dvojhlasně.

Mladý muž se s dívkou potkal na kopci za vesnicí. Utíkali z města, ve kterém žili skoro celý život. Milovali se. Toužili se vzít, ale aby to mohli udělat, museli odejít za hranice.
„Amy, už jsem tady, byl bych tu dřív, ale zjistil jsem, že tě sledují. Musíme být opatrní.“
„Co si s nimi udělal?“
„Radši se neptej, neměl jsem na vybranou. Chtěli tě zajmout a prodat některému švagrovi.“
„Copak jsem nějaké zvíře? Oni snad po smrti otce zešíleli.“
„Nediv se, chtějí vládnout a další dědička by jim mohla stát v cestě.“
„Jeffe, já nechci vládnout, chci být s tebou.“

Seděl na židli u její postele, a kdyby to situace dovolovala, asi by ji neopustil ani v noci, ani na jídlo. Všechno mohlo počkat. Chtěl znovu vykouzlit na její tváři smích, ale zatím se v jejích očích zrcadlil pouze hluboký smutek.
Další potrat, tentokrát těhotenství trvalo dlouho. Slzy se jí kutálely po tvářích. Měla je všechny spočítané – všechny ty chlapce a dívky, kteří se nikdy nenarodili. Zmařené naděje. Jediný princ, který žil, nebyl její krve.
Tak moc mu chtěla dát dítě, tak moc si přála být matkou. Milovala Michaela, vychovávala ho od miminka, ale touha po vlastním dítěti byla silná.

„První, druhá, třetí, čtvrtá, třetí, sakra, teď mi jedna spadla na zem.“
Dva kluci se v lese skláněli nad bandaskou, do které něco házeli.
„To si mamka zase vymyslela práci, tohle mě nebaví.“
„Neremcej a počítej.“
„Dvacátáprvní, dvacátádruhá,… třicátá.“
„Já bych radši šermoval s mečem nebo cokoliv jiného. Já se o žádný koláč neprosil, tak nevím, proč bych to měl sbírat.“
„Čtyřicátá, čtyřicátáprvní,… padesátá. Už můžu skončit?“
„Ještě ne, teď jsme stěží pokryli dno bandasky.“
„Padesátásedmá, padesátáosmá, padesátádevátá, šedesátá.“
„Vidíš, jak ti to jde.“
„Kašlu na to. Tyhle borůvky jsou tak mrňavé, že nejdou počítat. Tos nemohl vymyslet lepší soutěž?“

„Myslíš, že v tom něco najdu?“ ptala jsem se Michaela a prstem jsem ukazovala na stůl, na kterém ležela kronika.
„Teda nechápu, že se ti v tomhle chce hledat, pro mě to bylo za trest.“
„Mě to baví, jen netuším, kdo sepsal tuhle konkrétní kroniku, to víš, každý autor mohl ovlivnit historii tím, jak to napsal.“
Přece mu nebudu povídat o tom, jak někteří autoři píšou úplné nesmysly a ještě se tím chlubí.
„Otec říkal, že je to kvalitní zdroj, protože tuhle psal Bhreig.“
„Jak jsi poznal autora?“
„Ten obal poznám, učil jsem se z něj častěji než bych chtěl.“

Když jsem byl mladší, asi bych se větě To je život na draka jen zasmál. Řekl bych si, že lidé neví, o čem mluví. Dlouhý život má svůj obrovský půvab, ať už se jedná o draky nebo lidi.
Když Lenka umírala, slíbil jsem jí, že se postarám o její potomky. Jak jsem měl u všech draků tušit, že to bude tak složité.
Strom jejích potomků se rozrůstal, společnost degenerovala a přestala v nás věřit. Měli jsme se stát pouhými loutkami v rukou vládců. Můj rod se rozhodl z tohoto světa odletět, ale mě zde váže přísaha.
Jak dlouho trvá věčnost?

Vím, že život ve svých rukou mám,
Prošla jsem bouří mládí, už nehledám,
Kam směrovat, s kým svůj život prožívat,
Mám tebe a každou chvíli chci užívat.
Mé velké sny ohladil čas,
Tohle si zažije každičký z nás,
Jít vlastní cestou je těžká věc,
Na plný plyn, na vlastní pěst.
Nač je vám kariérní postup, vyšší plat,
Když jenom sílu a čas bude ubírat,
Proč se mám honit, proč se mám hnát,
Chci s tebou ráno vstávat, večer usínat.
Do očí tvých se podívám,
že lásku tvou stále mám,
Otevřu okno, ať slunce rozzáří,
Pokoj i duši, úsměvem na tváři.

Král Karl si svůj nástup na trůn představoval jinak. Jako manžel nejstarší dcery krále byl ten nejvhodnější kandidát. Akorát to trvalo moc dlouho. Zatím vládnul pouze nejvýznamnějšímu vévodství, které získal smrtí otce před osmnácti lety.
A teď si jeho švagr Jason dělá nároky na trůn a tvrdí, že bude vládnout lépe než on. Ten cizák! Tvrdí sice, že je „významný“ šlechtic ze sousedního Tristenolu, ale to neznamená, že se může povyšovat nad rodilého Aldormského vévodu. Jen co předložím svůj dokonalý rodokmen, rada mě jistě podpoří proti cizákovi.
Byl si tak jistý svým nárokem, že si nevšimnul zástupu vojáků pod hradbami.

Když si mladý Bhreig pročítal kroniky, zjistil, že Talron založilo jen pár rodin. Měli s sebou majetek, co unesli a také pár koní. Od té doby uplynulo přes čtyřicet let, a ač byl Talron jen větší vesnice, chovu koní opravdu rozuměli.
Dnes už by nikdo nezjistil, jak bylo zpočátku těžké zabránit příbuzenské plemenitbě. A to nejen u koní, ale také u lidí. Zdrojů bylo málo a jen výjimečně přišli do vesnice noví lidé nebo noví koně. Sice tu byly vazby na Tristenol, ale pokud chtěli zůstat v utajení, nebylo dobré ukazovat se často.
A bez koní by byl útěk nemožný.

Aldorma byla zvláštní tím, že prakticky neznala zimu. Ano, bylo chladněji, ale sníh tu nepadal a led se nevyskytoval ani v nápojích. Rozdílnost jsem viděla také v rostlinách, které jsem při svých procházkách nacházela. Skoro jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem naposled viděla svůj poslední petrklíč.
Vzpomínky mě vrátily na jarní louku plnou žlutých kvítků, kam se člověk podíval, tam byly. Netoužila jsem je utrhnout, stačilo se jen koukat a užasnout nad tou nádherou. Rozesmutnilo mě to. Bylo to opravdu dávno. Od té doby už jsem tam nikdy nebyla. Ale možná jednou, až přijde správný čas, se tam zase vrátím.

Když jsem vyšla ze stájí, neohlížela jsem se ani nalevo ani napravo. Kdyby přede mnou někdo stál, tak bych ho smetla, aniž bych si ho všimla. Krev mi vřela v žilách, chtěla jsem vybuchnout, pořádně si zařvat, ale nehodlala jsem nikomu dopřát možnost vidět mě v tomto stavu.
Jeho štěstí bylo, že mi to neřekl sám. Takové lidi mám nejradši. Mají vždycky pravdu, hrají si na mistry světa a přitom kolikrát ani nevystrčili nos z města, kde se narodili. Jako bych nevěděla, co dělat. Pomalu jsem opouštěla zahrady, když jsem do něj málem vrazila. Kdyby pohled zabíjel, byl by mrtvý.

Byla jsem v Aldormě zhruba půl roku, když jsem měla pocit, že nevím, proč tam ještě jsem. Všechno fungovalo skoro normálně, vztahy byly relativně dobré, jen já jsem měla ve svém srdci zmatek.
A ten kdo to všechno zavinil, se mi nechtěl ukázat. Vím, že vidět draka je věc vzácná, a to i v Aldormě, která v draky věří. A to jsem toužila s ním pouze mluvit. Nebylo by špatné se proletět na jeho hřbetu, jak se o tom psalo ve fantasy knížkách. Představa, jak bych ho nohama stiskla kolem pevných boků, mě rozesmála. Tak velkou roznožku bych asi nezvládla.

Když jsem Margaritu požádala o půjčení kronik, měla jsem pocit, že vše, co v nich bude uvedeno, bude podle skutečnosti. Byla jsem překvapena, když jsem zjistila, jak je období Lenčiny přítomnosti zapsáno. V některých ohledech se hodně lišilo od toho, co mi vypravovala a co popsala v knize Drak v mém srdci.
Říká se, že kroniky píšou vítězové a asi v tom bude hodně pravdy. I dnešní média dokáží zkreslit realitu jen tím, jak to podají veřejnosti. A tady tomu nebylo jinak. Byla jsem ráda, že ještě žijí pamětníci těch časů - vždyť to bylo pouhých šestnáct let. Znala jsem pravdu.

DMD č. 13. pro 13. 4. 2012. Téma: Gloria
O Michaelově svatbě se kromě pár vybraných lidí nedozvěděl nikdo z šlechticů. Creagan si uvědomoval, jak vzácné je najít člověka, s kterým si bude v manželství rozumět. Hlavně poté, co Leona potratila další dítě v řadě, si uvědomil, jak je šťastný, že ji má. Rád by jí pomohl, ale neměl jak. A proto dal na její naléhání a přestal bránit Michaelovi vzít si neurozenou Lucii.
I přesto že se svatby účastnilo deset lidí a dračí kněz, byla to velká sláva. Byl to krátký obřad, ale plný lásky a pochopení. A draci stvrdili jejich sňatek svým požehnáním. Začínal jim nový život.

Po obědě jsem si šla do knihovny pro nějakou odpočinkovou knihu, abych si zpříjemnila odpoledne po skvělém obědě. Creagan s Trivetem byli zaujati nad stolkem, a tak jsem šla blíž, abych zjistila, co je tak zajímá. Uviděla jsem desku s červenými a černými zuby proti sobě a na ní byly postaveny kameny dvou barev a dvě hrací kostky. Chvíli jsem je pozorovala, jak střídavě hází a posunují kameny.
"Co to hrajete?" zeptala jsem se zaujata tím, co dělali.
"Hrajeme přesuny."
"Připomíná mi to jednu hru. U nás se jmenuje jinak."
"A nechceš si s námi zahrát?"
"Raději vás budu pozorovat."

Vyjeli jsme na cestu – princ Michael s novomanželkou, já, Damián a dva další sluhové. Měla to být tajná svatební cesta, ale pro Michaela také získávání informací o vévodstvích, o tom, co tam pěstují, vyrábějí a vlastnosti místních šlechticů. Hned první den padla mlha tak hustá, že jsem před sebou stěží viděla koňský zadek. Cestu jsme měli naplánovanou tak, abychom každou noc mohli přenocovat v nějakém menším či větším sídle. Měli jsme být pryč půl roku. V každém vévodství měsíc, což není mnoho, vzhledem k tomu, jak jsou rozlehlé. Budeme si muset zvyknout na dlouhé cesty na koni i nevlídné počasí.

Když mě Creagan kvůli plesu jmenoval baronkou, neviděla jsem v tom ještě nic špatného. Ovšem netušila jsem, jaký to bude nechtěný dárek. Do té doby jsem byla očím aristokratů skrytá – skoro nikdo si nevšimnul, zda je na hradě o jednoho či dva lidi více. Ale jako člen nižší šlechty jsem byla součástí velké hry o trůn. Každý zjišťoval, odkud jsem, co tam dělám a nenápadně se ptali na mé úmysly. Oni se hlavně snažili zabezpečit své potomky vhodným sňatkem, nejlépe s princem nebo jiným členem královské rodiny a já jsem byla dost blízko Michaelovi, tudíž také brána jako nevyzpytatelná osoba.

Cítila jsem se smutná. Moje nálada neměla nic společného s tím, co se poslední dobou stalo, spíš s tím, že jsem netušila, co bude dál. Chtěla jsem zmizet někam daleko od lidí a na to se hodilo jedno místo, které znalo jen pár lidí. A doufala jsem, že ty tam nepotkám. Od mé první návštěvy jezírka s Damiánem už uplynul rok a půl. Tenkrát mě tak nádherně sváděl a získával mě různými romantickými gesty, že ještě teď, když na to myslím, z toho mám úžasný pocit.
Od té doby jsme tam byli několikrát, takže jsem si cestu už dobře pamatovala. Osedlala jsem si Sally, neboť jsem věděla, že ji u jezírka nebudu muset uvazovat.
Místo mě jako pokaždé zcela uchvátilo. Vyndala jsem si deku, abych si lehla a vychutnala letní paprsky. Po hodince na slunci jsem si řekla, že by nebylo špatné se ochladit v jezírku. Bohužel ani letní paprsky ho neprohřály natolik, aby se v něm dalo koupat. Chvíli jsem se brouzdala, voda mi dosahovala po kolena, ale dál jsem se neodvážila, neboť dno se prudce svažovalo.
Tenhle výlet mi krásně zlepšil náladu. Věděla jsem, že ať už odsud odejdu kdykoliv, že jsem se tu nakonec cítila jako doma.

Když mě Michael přivezl na Wildaran, mohla jsem obdivovat pouze siluetu hradu v záři červánků. Těšila jsem se na chvíli, kdy mě provede hradem. Z vyprávění jsem věděla, že ho vytvořili draci a byla jsem zvědavá, jak se liší od hradů, které jsem již navštívila.
Kdybych čekala galerii obrazů mapující generace místních vladařů, byla bych zklamaná, ale hrad oplýval jinou krásou. Audienční síní se linula příjemná vůně růží a tichá hudba, a když jsem zvedla hlavu, všimla jsem si barevné vitráže znázorňující mladou ženu – podoba s Michaelem nešla popřít. Spousta drobných barevných kamínků tvořila nádhernou mozaiku, ze které přecházel zrak.

Ten den bylo ve vesnici rušněji než obvykle. Nebylo se čemu divit, Dračí noc byla jen jednou za rok. Nejvíc vážně to brali mladíci na ženění a slečny na vdávání. A nejvíce povyku ztropili ti, kterých se to bude týkat zanedlouho. Nezvední mladíci popichovali své starší kamarády a tropili jim různé naschvály.
Některé její starší sestry už byly zaslíbené, další z nich měla mít obřad dnes. Její otec – král Velvrik si tak jistil mocné zetě. Chtěla provést něco nepatřičného, schovat sestře šaty nebo schovat boty, ale věděla, že by se jí to nevyplatilo. A tak aspoň pomáhala krýt své kamarády.

„Musím jít,“ těžce jsem sbírala odvahu k tomuto rozhovoru. Bylo skoro jisté, že to nepochopí.
„Na jak dlouho?“
„Navždycky.“
„To nemyslíš vážně!?“
„Už je to tady,“ pomyslela jsem si.
„Víš, Damiáne, šla bych s tebou až na kraj světa, kdyby to bylo možné, ale můj skutečný život je jinde.“
„Budeš mi chybět,“ ozvalo se smutně.
„Ty mi taky, hrozně moc. Pomohl jsi mi najít klid a udělal mě šťastnou, na to nikdy nezapomenu.“
„A proč odcházíš, když je ti fajn?“ podotknul ironickým tónem.
„Protože nemám na výběr. Můj čas tady skončil, ale nechci odejít bez rozloučení.“
„Ať tě draci provází.“

Svůj meč jsem si zasloužil v mnoha bitvách i soubojích. Měl jsem rád vzrušení a nebezpečí. Ale byl jsem rád, že jedeme z války domů. Můj bratr byl zraněný, takže se stěží držel na koni. Byli jsme blízko hradu, když nás napadla banda psanců.
Byli jsme dva, zatímco jich deset. Docela slušná přesila.
Sesedl jsem, abych chránil bratra. Naštěstí většina jich zamířila ke mně. Asi si mysleli, že mě dostanou počtem, protože neměli pořádné zbraně.
Pár jsem jich složil, když se někdo snažil dostat se ke mně z boku. „Zprava dobrý, brácho,“ ozvalo se a muž klesl mrtvý k zemi.

Bitva se přiostřovala. Na každé straně ležela spousta mrtvých vojáků. Ti živí se snažili bitvu vyhrát pro svého krále. Všude byla spousta špíny, krve a utrpení. Ale bojovalo se o Aldormský trůn, a tak se na to moc nehledělo. Každý chtěl na konci být na vítězné straně.
Uprostřed této vřavy se nacházelo i několik žen. Tohle nebylo místo pro ně, ale ony už ztratily vše, co měly - domov, rodinu. A tak doprovázely ty, co jim zbyly.
V táborovém stanu, který stál v klidnějším místě, tu noc porodila jedna z žen chlapce. Dala mu jméno Roy. Netušila, jak moc bude důležitý.

Vím, že autosugesce může mít velkou sílu, ale to, že bych byla až tak dobrá, že se mi povede přesunout do Aldormy, to jsem netušila. Mé přání bylo jednoduché – vypadnout z tehdejší strašné reality a být chvíli ve světě své fantazie.
Přiznám se, že přesun byl trošku frmol, ani jsem si nemohla připravit věci, které by se mi mohly hodit a rozloučit se s blízkými. Tedy čert vem rozloučení, vybavení mi chybělo o dost víc. Když jsem se po chvilce vzpamatovala, prozkoumala jsem, co mám s sebou. Bohužel bylo léto a v kapsách jsem našla jen poslední bonbón a kapesník.

Celé dětství jsem musel snášet jeho příkazy, zákazy a ponižování a moje nenávist k němu neustále rostla. Ale můj strach z něj byl příliš velký, než abych mu nějak ublížil. Dospěl jsem a snažil jsem se na něj zapomenout, ale neustále jsem žil ve stínu jeho výchovy.
Ale má chvíle nakonec přišla. Trvalo to příliš dlouho, desítky let, ale nakonec se z něj stal nemohoucí stařec. Nyní byl v mých rukou. Dlouze jsem přemýšlel, jak se mu pomstít, abych mu vrátil všechna příkoří, kterých se na mě dopustil.
Nakonec jsem zjistil, že nejhorším trestem pro něj bude nechat ho žít.

Byl v mých očích ten nejlepší a nejchytřejší kluk. Premiant třídy a přitom žádný šprt. Svaly se mu rýsovaly, protože často cvičil. Toužila jsem, aby mi věnoval aspoň chvíli své pozornosti. Já byla nevýrazná šedivá myška a tak jsem si hýčkala každou chvíli, kdy se mi věnoval, i když mě jen využíval. Naivní láska.
Možná by v mých očích byl princem navždy, ale stačila vteřina a všechno bylo jinak. Nikomu jsem nic neřekla, ale už jsem se na něj nemohla dívat stejnýma očima jako dřív. Pochopila jsem, že to byla jen MÁ představa a iluze, kterou jsem na něm milovala.

Tenkrát jsem byla tak mladá a naivní, ale byl to nádherně strávený čas. V zemi mého otce nezáleželo na tom, zda jsem chlapec nebo dívka, důležité byly především osobní zásluhy. A přesto jsem nakonec posloužila tím, v jaké rodině jsem se narodila.
Sňatek s králem je pro mnoho lidí synonymem úspěchu. Krále jsem viděla jen jednou, když žádal o mou ruku. Toužil jen po mém věnu, kterým bylo rozsáhlé území. Já toužila především po lásce a doufala, že se někde objeví můj hrdina, který mě zachrání z domluvené smlouvy. Protože cenou měla být má svoboda.
Bohužel mé čekání bylo marné.

„Doufám, že mi žádnou z těch slečinek nevybere otec za manželku,“ povzdechl si Michael pár dní po plese.
„To se ti žádná z nich nelíbila?“ zeptala jsem se pochybovačně. Přeci jenom některé z dívek byly opravdové krasavice.
„O krásu přece nejde,“ ohradil se Michael, „ale kdybych zavřel oči, znělo by to stejně jako kvokání slepic. Ty taky od sebe nerozeznáš. Samé, jak si přejete princi, jak se Vám líbí, ale nic inteligentního pro normální rozhovor, jen lichotky.“
„To máš těžké, většina z nich tak byla vychována.“
„Ale já chci manželku, s kterou budu moct mluvit o různých tématech. Chci Lucii.“

„Naděje umírá poslední,“ pomyslel si Frundor, když sledoval válku, která zachvátila zemi po smrti krále Velvrika. Když tenkrát dával Lence slib, že se postará o její potomky, netušil, že to bude tak náročné. Nyní žilo dokonce sedm dcer krále a každá z nich měla nárok na trůn. Podle práva vládnul nejstarší potomek, ale král mohl určit svého následovníka. „Jak je mám chránit, když jdou proti sobě navzájem?“
Ještě mnohokrát za svůj život uvažoval, kdy jeho úloha tady skončí. Ale nechtěl porušit své slovo. Země už dávno nevěřila v draky a jeho druzi odlétli na jiný svět. Jen on jediný zůstával.