Moje články

Snažila se být dokonalou ženou, dokonalou matkou, dokonalou milenkou, dokonalou zaměstnankyní, dokonalou hospodyní. Ale den měl pořád jen dvacetčtyři hodin. Začínala zjišťovat, že ji ta dokonalost nesmírně vyčerpává. Snížila spánek o pár hodin, aby všechno dokonale stihla. Ale občas ani to nestačilo, děti byly nemocné, manžel doma nepomáhal, proč taky, když má doma dokonalou manželku, která to zvládne sama a z dokonalé ženy se stával pouhý stín, protože neměla čas pořádně jíst, spát ani starat se o sebe. V práci po ní chtěli víc a víc, protože byla dokonalá. Zhroutila se a celé dny jen ležela. Tak skončila dokonalá žena.

Chtěla jsem mu odporovat, říct, že takhle to určitě nebude, ale cítila jsem bezmoc, protože jsem mu dříve slíbila, že to bude jinak. Jenže okolnosti se změnili, najednou jsem měla pocit, že předtím jsem vůbec netušila, co to slibuju. Měla jsem svázané ruce, protože co jednou slíbím, tak se snažím splnit, jinak by mé sliby neměly žádnou váhu. Zbývala ještě jedna možnost. Zkusit mu vysvětlit, proč se můj postoj změnil a přimět ho, aby mě pochopil a podporoval. Nakonec jsme se domluvili na kompromisu, ale já pochopila, že i slib daný v dobré víře se postupem času může stát problémem.

Napsala si seznam, co všechno musí stihnout připravit, než nastane den D. Ta večeře měla být vrchol jejich dosavadního vztahu a všechno muselo klapnout. Její partner poprvé přivede na návštěvu své rodiče, aby ji poznali. Byla nervózní, ale věřila, že udělá dobrý dojem. Pečlivě si připravila menu, aby všechno chuťově zapadalo. Sice to byly náročné recepty, ale věřila, že to jeho rodiče ocení. Připravila hovězí vývar s játrovými knedlíčky a nudlemi, poté udělala svíčkovou s hovězím masem a houskovým knedlíkem a do misek nachystala řapíkatý celer. Rodiče se při pohledu na menu omluvili, že jsou na celer alergičtí. Přesto prošla.

Není nic horšího než když vám do života začnou kecat příbuzní. Chápu, že to myslí dobře, ale obvykle to komplikuje situaci. Ne nadarmo se říká, že nejhorší jsou nevyžádané rady. Ale i to se dá zvládnout, pokud si člověk pomyslí něco o zadní části těla a pak si to udělá po svém. Horší situace nastává, když jdete na společnou akci a vaši příbuzní se chovaji jako děti, když dostanou novou hračku. Asi posté začnou vyprávět historku z vašeho dětství, nejlépe tu, kterou byste nechali schovanou na dně šuplíku, ale je neustále přitahuje jako můru světlo. Hrdinovi trapní příbuzní baví společnost.

Je Hermiona Grangerová těhotná se svým profesorem?
Pokud se chcete o této vzrušující novince dozvědět více, přečtěte si náš článek na straně tři.
Náš tým oslovil jeden nejmenovaný spolužák, který uviděl Hermionu, jak trpí nevolnostmi a jistý nejmenovaný profesor lektvarů ji starostlivě drží kolem ramen.
„Už nějakou dobu je taková pobledlá a neustále přichází do hodin pozdě, navíc ji profesor viditelně přiznává úlevy a nemusí dělat vše stejně jako ostatní,“ dodal náš informátor.
Zkusili jsme se na názor zeptat samotné Hermiony Grangerové a ta nám pouze sdělila, že ji nebylo dobře po tlačence, kterou ten den snědla a těhotenství vyvrátila.

Zjistila jsem, že mezi základní výbavu na cesty, pokud máte s sebou asi tak dvou až tříleté batole, patří i pastelky a kousek papíru. Když je potřeba dítě zabavit (a to netřeba zdůrazňovat, je potřeba neustále), umí pastelky na dlouhou dobu zabavit. Připravte si ovšem dostatečnou zásobu papíru (ať žijou naše lesy), neboť dítě na papír udělá jednu čáru (případně kolečko) a prohlásí hotovo a hodí pohled – tak mi dej nový papír. Horší situace nastává, pokud se dítě s pastelkami přiblíží k vašim důležitým dokumentům z práce a snaží se vám udělat radost malým obrázkem. To pak pastelky doslova proklínáte.

Znáte to, když se lidé domluví, že udělají něco, o čem nejsou přesvědčeni, ale protože to řekl, a teď si dosaďte správného člověka (soused, nejlepší kamarád, maminka, učitel, nebo je to prostě a jednoduše in), tak do toho jdou. A tak jde více lidí, než ale dojdou na místo, tak už jdou jen tři, a pak dva a nakonec do cíle dojde jen jeden, protože co kdyby to náhodou znamenalo, že pak budou problémy a zase si dosaďte to správné (v práci, ve škole, v rodině, v budoucnosti). A takový je typický český človíček, plnou pusu řečí a skutek utek.

Za každou chvíli s tebou platím, víc než se ti může zdát, hrálo v rádiu. Měla jsem tu písničku Hanky Zagorové ráda, i když byla strašně smutná. Zaposlouchala jsem se do slov, nechala na sebe působit melodii a truchlila jsem pro chvíle, které byly už dávno pryč. Byla jsem taková, jaká jsem byla hlavně díky tomu, co všechno jsem prožila. Jak byl člověk krásně naivní v dětském věku, krásně zamilovaný v dospívání a jak později platil cenu dospělosti. Ani jsem si to neuvědomovala do doby, než se z mého miminka začal tvořit človíček, který musel dělat vlastní chyby a omyly.

Skoro ani nemohli dospat, jak potřebovali být už půl hodiny před otevírací dobou před obchodňákem. Dneska nastal ten správný den. Začínal nový leták plný úžasných, skvělých a bezkonkurenčních slev. Každý týden takto čekali, s vozíky připravenými zaútočit, s holemi, kterými si vytvářeli prostor. Co na tom, že to zboží nepotřebovali, hlavně že bylo levné a mohli si ho dopřát. A když to nebylo pro ně, tak jím podarovali své blízké – děti, vnuky a vnučky, protože nikdy nevíte, kdy se vám to může hodit. Byla to jedna z jejich málo radostí v životě.
Byli levnou kořistí pro marketingové strategie těchto prodejců.

V souvislosti s uprchlickou krizí v Evropě nastal čas zjistit něco o jejich kultuře. Přeci jenom, když chci o něčem mluvit a něco hodnotit, je dobré o tom i něco znát. Základním pilířem muslimů, kterých bylo jako uprchlíků nejvíc, je korán. Člověk se tam dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Co mě zaujalo, byli džinové. A to hlavně tím, že oni mohli vidět nás, ale my nemohli vidět je. Ale když jsem se chtěla dozvědět něco o tom, jak to slovo vzniklo, nic jsem nenašla. Všechno odkazovalo na gin, no jo chlast nebo džíny, pro změnu hadry, ale o džinech ani slovo.

„Nechte si chutnat,“ popřál mi číšník poté, co mi položil na stůl polévku. Při objednávání jsem se ptal, jestli obsahuje celer, protože jsem na něj byl alergický a byl jsem ujištěn, že do vývaru celer opravdu nedávají. Protože se už oprávněně bojím, nejprve jsem polévku očichal. Celer má totiž dost charakteristickou vůni, takže ho poznám. Byl tam. Sice jen malé množství, ale cítil jsem ho. Pro jistotu jsem zkusil nabrat na špičku lžičky a ochutnal. FUJ. No když může mléko obsahovat stopy korýšů, tak proč ne vývar celer. Číšník to okomentoval tím, že na 50l vývar byl jen jeden celer.

Když byli všichni vzhůru, tak k domluvě zjevně nedošlo, to už mu dostatečně ukázali. Chtělo by to nějakou neutrální půdu. A pokud možno zjistit, kdo za co může. Jinak ty tři nerozsoudí a až se probudí, tak mu udělají z Tardis děravé sítko. Šel postupně od jednoho k druhému a zabavil jim všechny zbraně. Rozhodl se, že nejlepší způsob, jakým poměřit jejich síly, jsou olympijské závody. A vzhledem k tomu, že tady chtěli neustále střílet, tak ve střelbě. Lehce je zhypnotizoval, i když v tom nebyl moc dobrý, byl to rozumný způsob, aby se hned po probuzení do sebe nepustili.

Tak moc jsem se chtěla flákat, neboť jsem potřebovala odpočinek jako sůl, až se mi stalo přesně to, co se mi nehodilo do plánu – spousta práce, která musela být udělána právě dnes. Chvilkami jsem si přišla v pokušení to nějak zaonačit, aby to nebylo jen na mě, ale věděla jsem, že by to neprošlo. A tak jsem zatnula zuby a řekla si, že ten den navíc ještě obětuji. Úklid domácnosti, hraní s dcerou počkají. Nebylo sice žádné vidoucí oko, které by mě sledovalo, ale výsledek samotný jasně signalizoval, jestli jsem svůj úkol zdárně splnila. Nakonec odpoledne došlo i na domácnost.

Konec března byl vražedný. Slova účetní závěrka znějí sice normálně, ale je za tím spousta dřiny, dohledávání dokladů a čísel. Zvlášť pokud jste ve firmě pracovali AŽ od září, ale musíte zpracovat vše UŽ od ledna. Aby to nebylo tak jednoduché, od září se měnila i účetní firma. Lidi, kteří mají informace, je minimum (a samozřejmě si to nepamatují). Nakonec se to nestihlo, březen je krátký. V dubnu jsou ještě týden milosrdní, takže jsem pracovala dlouho do noci a litovala, že si místo toho nemůžu číst drabble. Ale dnes jsem poslala poslední informace. Záblesk naděje, že si ještě DMD užiju.

Dost často lidé říkají, že by se chtěli mít jako domácí mazlíčci jiných lidí. Už jsem takové mazlíčky i majitele potkala a člověk si díky tomu dokáže představit ráj na zemi. Jistě bych ale nechtěla být květinkou v mé domácnosti. Byly doby, kdy jsem i kytky zalívala celkem pravidelně a celkem se jim u mě dařilo. Ale postupem času mají vláhu občas jednou za tři týdny a občas dvakrát do týdne. Takže to, že to většina z nich vůbec přežila, svádím na velmi odolné druhy. No nejsem žádná květinka, takže raději jím a piju pravidelně, protože mou péči bych nepřežila.

Těhotenství s sebou přináší kromě známých věcí i další změny. Jedním z nich je častější návštěva doktorů. Netuším proč, ale ač jste do té doby zdravé jako rybičky, najednou potřebujete spoustu razítek a kontrol. Jedna z povinných návštěv je u zubaře. Říká se, že ženu každé těhotenství stojí jeden zub. No asi na tom něco bude. Ani normálně nepatří můj chrup k bezproblémovým, ale těhotenství jeho stav zhoršilo mnohonásobně. Šest kazů bylo moc. A kdyby jen kazů. Bohužel, jeden zub se zachránit nepodařilo. Prostě musel z kola ven. Doufám, že jsem si to minule vybrala i za to nynější těhotenství.

Chtěl být originální, ale zase ne natolik, aby to vyčnívalo. Týmový večírek v převlecích. A vítěz dostal jako výhru poukaz na dovolenou ve slušné hodnotě. To už stálo za to trochu nad tím popřemýšlet. Nejprve vyzkoušel klasiku typu superman, batman a spiderman, ale vypadal v tom jako divný nagelovaný chlápek. Ani s indiánským a kovbojským převlekem nevypadal o moc lépe. Zavrhl i pirátské oblečení, starwars a podobné stylové věci. Pak zkusil obléknout se podle jednotlivých módních vln, ale pořád mu to nepřišlo to pravé ořechové. No musí jít dále do minulosti - oděl se do oceli. Jako novodobý rytíř byl spokojený.

Byla už dlouho sama, něco hodně přes třicet, ale rozhodla se, že ještě není pozdě někoho potkat a založit s ním rodinu. Jenže kam se obrátit, když město bylo malé, v práci všichni zadaní případně nepoužitelní (když už se našel rozvedený, tak to rozhodně nebyl exemplář, který by si chtěla přivést domů). Rozhodla se pro seznamku. Anonymní, protože nechtěla, aby každý věděl, že už je tak zoufalá, že si hledá chlapa takto.
Nadešel den D. Přijela na místo, kde se mělo setkat deset mužů a deset žen.
Sotva muže spatřila, řekla: „Ahoj Petře, čau Tomáši.“
Nějak ji ta anonymita nevyšla.

Takové náhody se opravdu nestávají často. A ten den začal normálně. Jenže pak to normální nebylo. Pracovní telefonát střídal jeden druhý, dítě do toho neustále vyžadovalo pozornost, a že by byl čas na nějaký odpočinek, to se nedalo ani trochu čekat. A to byla prosím neděle. Člověk by si řekl, že je to něčí naschvál, ale když nevěřil ani v boha ani v satana, tak se to špatně na někoho svalovalo.
Jo, když se někdy něco stane, tak je to jako potkat strom, ale když se náhody vrší jedna za druhou, tak je to doslova les náhod. Mohlo být hůř.

Jsou chvíle, kdy si člověk pokládá spoustu stupidních otázek. A většinou v první chvíli ani netuší, že jsou stupidní. Hlavně když má práce až nad hlavu, že neví kam dřív skočit, doma je nepořádek v míře, že by se dal přemisťovat vidlemi, dítě si dělá co chce a sám má chuť se nechat vystřelit nejlépe na Měsíc, ne-li rovnou někam dál. Když se k tomu přidá příprava večeře a pak i manžel se tváří, že by chtěl dostat i on svůj díl pozornosti a zájmu, tak si člověk říká: „Nejsme na to už moc staří?“ A myslí to smrtelně vážně.

Tyto oblíbené obyčejné sklenice má doma hodně domácností a já jsem nebyla výjimkou.
Skandinávský obchod se podílel na vybavení naší domácnosti ve velké míře. Nepotřebovala jsem, aby mi nábytek vydržel sto let, bohatě mi stačilo deset nebo dvacet, vzhledem k ceně a předpokládaným životních změnám, jsem očekávala, že to bude stačit.
Sklenice to byly hezké, oproti jiným vydržely i nalévání horkého čaje a občas i pád na dlažbu. Zdálo se, že jsou nerozbitné. Pak stály v klidu na lince a najednou exploze a sklenice se roztříštila do prostoru. Nevím, zda se chtěla reinkarnovat, protože jsem myslela, že budou žít věčně.

Jeden obyčejný byt, obvyklé odpoledne
Lucka: Holka okaoka, hólka okaoka, holka oka tam.
Maminka: V potoce se voda točí, podemele tvoje oči.
Lucka: Holka okaoka, okaoka tam.
Maminka: V potoce je hastrmánek, zatahá tě za copánek.
Lucinka se chytí vzadu za vlasy a zatahá za ně
Lucka: Holka okaoka, okaoka tam.
Maminka: Holka modrooká byla krásná holčička, ale nebyla moc praktická, protože jinak by neseděla zbůhdarma u vody, ale pomáhala by doma mamince. A co ty, budeš pomáhat mamince uklízet?
Lucinka odběhla do kuchyně a za chvíli se vrátila s vítězoslavným úsměvem a malou lopatkou a smetáčkem.
Maminka: No sice jsem chtěla dělat něco jiného, ale klidně můžeme zamést, jen to tím bude trvat asi dlouho.
Lucka: Kákal pes, pes oves.
Maminka se přidává k opakovanému kákal pes.
Maminka: Přes zelenou louku, šel za ním myslivec, péro na klobouku.
Lucinka mezitím smetáčkem rozmetá nepořádek po celém bytě, začíná se točit do kolečka a k tomu zpívat.
Lucka: Kalamajka mik mik mik.
Maminka se rozhodne vzít raději vysavač, protože by ráda trochu uklidila.
Lucka: Já taky, já taky.
Maminka předává vysavač Lucince.
Lucka: Tu tu tu, auto už je tu.
Maminku už z toho zpívání bolí hlava a jde si lehnout.

Už od mládí hodně čtu, ale zatímco jsem si dřív pamatovala nejen děj, ale i jména hrdinů, všech knížek, které jsem kdy četla, s přibývajícím věkem je to se mnou horší. Kdybych měla popsat děj knihy, většinou skončím u dvou až tří krátkých vět, občas si po nějaké době vybavím jednoho nebo dva hlavní hrdiny jménem, ale tím to končí.
Naštěstí lidé, kteří nic nenapsali, bývají dobrou inspiraci pro nás pisálky, když už nemůžeme použít fandomy, které znají ostatní, protože jsme zapomněli jejich reálie. Skutečná realita umí vytvořit spoustu komických i tragických situací, na které se dají napsat různé drabble.

Nejprve jsem si říkala věty se slovy až. Jako třeba až se začne plazit, až začne lézt, až začne chodit. Myslela jsem si, že to bude jednodušší. Nebylo. Každý další zdolaný level přidal nějakou vrásku na mém čele.
To dítě bylo vynalézavé. A nejvíc ve chvíli, kdy jsem měla plné ruce nebo se na chvíli věnovala něčemu jinému.
Rozhodně o ní neplatilo, že kde ji položím, tam ji najdu. Teda pokud nepočítám první tři měsíce života. Byla útěkářkou z přesvědčení. Když jsem se nedívala, dala nohy na ramena a hlavně co nejdál od maminky. Časem se ze mě stával sprinter.

Mája byla hezká copatá holka, která musela dělat přesně to, co my. Takže s námi jedla, spala, nosila botičky a další jiné věci. Občas jsem si říkala, kolik má asi životů, protože s ní nebylo zacházeno zrovna nejlépe. Ale ona to zvládala dokonce i bez oděrek.
Po nějaké době ovšem nastaly první velké pády – třeba ze schodů nebo z okna. Doufala jsem, že se jí nic nestane a bude s námi ještě dlouho, ale bohužel, dvanáctý větší pád byl její poslední. Zvládla toho hodně, ale bohužel po pádu skončila v silnici a tam ji přejelo auto. Byla to krásná panenka.

Když jsem letos poprvé zašla na zahrádku, schylovalo se zrovna k dešti. Čekal mě tentokrát těžký úkol, potřebovala jsem porýt místo, kde rostla tráva.
Po dlouhých letech jsem držela v rukou rýč, většinou to za mě udělal nějaký silný chlap, ale v mé představě to bylo relativně jednoduché. Ne ovšem ve skutečnosti. Každý centimetr hloubky byl utrpení.
V duchu jsem se omluvila průkopníkům, kteří se usazovali na novém místě, protože dřív jsem to odbyla se slovy, to přece nic není. Ale věřím tomu, že ta první úroda jim za to stála. Teda i ty další, ale to už byla brnkačka.

Seděla u postele a držela ho za ruku. V téhle místnosti byly tři postele, spousta přístrojů a neustále se ozýval jemný bzukot.
Ruka, kterou svírala, nijak nereagovala. Mluvila na něj, hladila ho, slibovala. V duchu se modlila za zlepšení.
Chtěla být silná, aspoň tady neplakat, ale slzy měla na krajíčku.
Když přišel večer a s ním i čas odchodu, zamávala mu ještě na rozloučenou a zašeptala mu, že ho miluje.
Na JIP bohužel nemohla přespávat.
Ráno se chystala, že za ním zase přijde. Ale na cestě ji zastihl telefon.
„Je nám líto, ale Váš muž před chvílí zemřel.“
Naděje umřela.

To ticho bylo nepříjemné a hlavně trvalo dlouho. Obvykle se po hádce hned usmířili, ale tentokrát už to trvalo dva dny a on se jí ještě neomluvil. Ale ona byla v právu, takže neviděla důvod začít s usmiřováním, ale to ticho, to ticho ji vadilo.
Vlastně celá ta hádka byla zbytečná.
Neměla začínat s touhle debatou, když byl unavený a hladový.
Možná má na tom taky svůj podíl viny, možná by mohla udělat takový malý, vstřícný krok.
Uklidila celý byt, uvařila dobrou večeři a čekala, až přijde domů.
„Miláčku, doufám, že se už nezlobíš,“ řekla a pohladila ho po tváři.

Tyto oblíbené obyčejné sklenice má doma hodně domácností a já jsem nebyla výjimkou. Skandinávský obchod se podílel na vybavení naší domácnosti ve velké míře. Nepotřebovala jsem, aby mi nábytek vydržel sto let, bohatě mi stačilo deset nebo dvacet, vzhledem k ceně a předpokládaným životních změnám, jsem očekávala, že to bude stačit.
Sklenice to byly hezké, oproti jiným vydržely i nalévání horkého čaje a občas i pád na dlažbu. Zdálo se, že jsou nerozbitné. Pak stály v klidu na lince a najednou exploze a sklenice se roztříštila do prostoru. Nevím, zda se chtěla reinkarnovat, protože jsem myslela, že budou žít věčně.

Tohle byla zapeklitá situace. Doslova zamotaný kruh. Jako první onemocněla malá. Nejprve průjem, potom zvracení. Pak jsem to dostala já. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, navíc to byl den, kdy jsme měli jít nakoupit, takže lednička zela prázdnotou.
Nemá smysl popisovat další průběh, protože záchod byla jediná místnost, kde jsem trávila svůj čas. Jediný, kdo to neměl v tak hrozné podobě, byl manžel. Ale i ten raději den držel preventivní hladovku.
Jenže pak nastal problém – něco jsme jíst museli, protože bez jídla nebyla energie na uzdravování. Ještě že obchod je kousek a není to tu jak u snědeného krámu.

Bylo to jako hledání jehly v kupce sena. Člověk měl nejasný pocit, že tu věc opravdu nedávno viděl, měl ji pod rukama, ale teď, když ji potřeboval, tak najednou nebyla k nalezení.
Pak uplynulo pár dní, a když už nebylo dané věci potřeba, tak se znenadání objevila.
Jenže časem začalo případů přibývat. Na stopě těchto ztrát jsem strávila pár dní. Přemýšlela jsem, čím to je, zda se stávám senilnější a roztržitější, ale na nic jsem nepřišla.
Pak jsem nenašla plavky. A to těsně před odchodem na bazén. Dvakrát jsem prošla celý byt než jsem objevila zašitou slečnu, jak je zkouší.

Kdo má doma batole, ví, že má neustále plné ruce práce (nebo dítěte). Takže se snaží najít způsob, jak dítě zabavit a získat nějaký čas a pokud možno i prostor a jednu nebo obě ruce volné.
Nejprve jsem zkusila číst knížku, ale byl problém v tom, že jsem ji musela držet. Poté přišli na řadu říkanky, ale ačkoliv jsem se jich hodně naučila, tak jich pořád nebylo dostatek.
Tak jsem zkusila lidové písničky, tady už byl výběr větší. Ale neustálé opakování mě po pár dnech přestalo bavit. Zachránil mě internet – ten kouzelný zpěv, který šetřil mé hlasivky, byl k nezaplacení.

Jedno časté klišé o ženách na mateřské dovolené praví, že ženy jsou doma neupravené, s mastnými vlasy a nosí ušpiněné tepláky nebo legíny. Ten, kdo to psal, jistě neměl děti.
Murphyho zákony pracují dokonale. Ve chvíli, kdy chce člověk opustit byt (ideálně bez dítěte), se najednou přiřítí malý človíček a upatlanýma rukama se jde rozloučit. V lepším případě se člověk jen umyje bez převlečení.
Doma pak jsou nejlepší hry takové, u kterých se člověk zašpiní – razítka, voskovky, křídy, v nouzovém případě stačí i zbytky jídla jako je třeba jogurt nebo omáčka.
Takže raději mám tepláky a legíny a šťastné dítě.

Venku bylo studené počasí a padaly kroupy. Bohužel nebyl leden, ale duben, kdy už by jaro mělo klepat na dveře. No neklepalo, asi se schovávalo doma jako všichni, kdo mohli.
A jelikož jediné ohřátí jsem mohla zažít v sauně, ve vaně s teplou vodou nebo pod peřinou, začala jsem hezky plánovat letní dovolenou.
Představa teplého písku, šumivého moře a taky spousty dobrého jídla, pití a zážitků mě naplňovaly sladkým očekáváním červnového pobytu. Už si jen vybrat zemi, kterou chceme navštívit. V úvahu přicházelo víc možností. Důležitá kritéria byly jen teplo, moře a dobrá letecká dostupnost.
Hned se má nálada zlepšila.

Sama o sobě s oblibou říkám, že jsem žena činu. A čím jsem starší, tím více mě iritují lidi, kteří mluví o tom, co by chtěli, ale většinou neudělají nic pro to, aby toho dosáhli. Marně jsem se snažila pochopit, proč o tom pak vlastně mluví, když je to tak jednoduché.
Takže já hlásám toto. Nesnaž se mluvit o tom, co chceš udělat, ale ukaž, jaké kroky podnikáš k tomu, abys to splnil.
Ano, i já mám nesplnitelné sny, něco, po čem sice toužím, ale nikdy mít nebudu, ale o nich už moc nemluvím. Raději konám ty, co splnit jdou.

Mám ráda určitý chaos, ale taky řád. Proto si neustále dělám nějaké plány, rozvrhy, hlavně ve spolupráci s kalendářem. Jenže rodičovská dovolená je na tohle mor. Žádné pondělí a pátek tak jak to mívá pracující člověk. Dny utíkají tak nějak bez ladu a skladu. Co si člověk nenaplánuje sám, jako by nebylo.
A tak jsem jednoho dne hezky vstala s tím, že dnes je středa, připravila dítě na odjezd a jela na obvyklý kroužek. Tam se na mě sice dívali podivně, ale cvičení probíhalo stejně a další aktivity toho dne taky. Že bylo teprve pondělí mně došlo až další den.

Páteční večer by se měl nejlépe prosedět v klidu u skleničky vína, hezkého filmu nebo jiné zábavy dle vlastního výběru. Hezky relaxovat, naladit se na poklidný víkend.
Když jsem si tak prohlížela skoro v jedenáct večer náš byt, tak tu vládla totální anarchie. Dítě nahé lítalo po celém bytě a snažilo se získat pozornost, já přemýšlela, zda dřív napsat drabble, najíst se nebo umýt zuby, protože manžel už podesáté upozorňoval, kolik je hodit a že by to opravdu chtělo jít spát.
A to už vůbec nemluvím o nepořádku, který kolem vládnul. Ještě že mi to téma dneska hraje do karet.

„Kdyby lidi používali mozky, tak bychom tyhle problémy nemuseli řešit,“ postěžoval si provozní ředitel hotelového komplexu svému kamarádovi u piva.
„Tak to bys po nich chtěl příliš. A co ti vlastně provedli?“ zeptal se účastně.
„Ale měli jsme tu teď natáčecí štáb, který vypil vše, co teklo a pak se snažili projít zavřenými dveřmi, takže kromě výměny skleněných výplní jsme museli ještě řešit ošetření v nemocnici. Navíc ten člověk, kterému se to povedlo, je herec, takže maskérky měli ráno víc práce, protože museli zamaskovat jeho šrámy a modřiny.“
„Pokud se nezabil, tak je to v pohodě, to se maskuje hůř.“

Koupil jsem u řezníka deset deka salámu, mého oblíbeného, loveckého. Těšil jsem se, jak si na něm doma pochutnám. Vzal jsem i čerstvé rohlíčky a máslo, aby chuť byla dokonalá. Vyložil jsem vše na stůl, když v tom mě vyrušil pracovní telefon.
Po deseti minutách jsem se vrátil a salám nikde. Byla ho celá kupa, to se nemohl jen tak vypařit. Hledal jsem pod stolem, v tašce, ale nikde nic.
Podezříval jsem psa, ale uviděl jsem ho zavřeného na balkoně. Pak jsem objevil stopu. Mastný papír u skříně.
V ní seděla má dcera a v každé ruce měla kolečko salámu.

To byla parádní a rychlá jízda. Zážitek s řízením Ferrari člověk nemá každý den. Dárkový poukaz jsem dostal od přítelkyně k narozeninám, ale těch zaplacených deset minut bylo strašně krátkých. Bylo to jako droga. Ta síla motoru, zrychlení, skvělá ovladatelnost i perfektní práce brzd. Zažil jsem to poprvé a chtěl jsem ještě víc. Naštěstí týpek, co tam přivezl to auto, měl čas. Tak jsme se domluvili, že mu dám na ruku čtyři tisíce a můžu si zajezdit další půl hodinu. Ještě že jsem měl s sebou železnou zásobu peněz. Vytáhnul jsem peněženku a sednul si zpátky za volant. Motor zavrčel…