Moje články

Když ještě Tobin bydlela v odlehlé tvrzi a jediný výlet, který kdy podnikla, byl do Alestunu, záviděla všem, kteří cestovali, a toužila být na jejich místě. Kdepak ty časy jsou. Byla naivní a neviděla, že odlehlost je pro jejího otce jedinou možností, jak ji mohou ukrýt. Tenkrát to byl sen, být na cestách a vidět různé místa Skaly, o kterých ji otec vypravoval.
Teď jako královna, ale bez dědičného meče, musela cestovat a získávat loajalitu šlechticů, aby ji podpořili v jejím nároku na trůn. Nenáviděla ženské šaty a náročnost cest, ale musela osobně ukázat, že není jen další uzurpátor trůnu.

Když ho Tobin, tedy vlastně Tamír, žádala, aby s ní zůstal přes noc v pokoji, docela znervózněl. Bylo něco jiného spát s ní v jedné posteli jako panoš, ale teď když byla ženou a královnou k tomu, tak to prostě nebylo správné. Nechtěl se jí dotknout, ale neslušelo se to.
Hlavně klid, říkal si, když se ho dotkla a on v sobě dusil touhu po ní. Jako chlapce ho nemohl milovat a teď je zase dělil původ. Raději si šel lehnout do šatny nebo se na noc vytrácel, aby ho nemohla žádat o to, aby s ní byl přes noc.

Když se Arkoniel začal od Leah učit, bylo znát, že druh magie, kterou její rasa používá, je výrazně odlišný od té, kterou se učil on. Chtěl přijít na kloub kouzlu, kterým se mu zjevovala a díky kterému se přemisťovala.
Začal ho postupně zkoumat, opatrně zvyšoval obtížnost. Věděl, že se ho nesmí dotknout, protože všechno živé se na druhou stranu dostalo mrtvé. Ale Leah to uměla.
Bylo to jako vytesat sochu z kusu kamene nebo vyřezat figurku z kusu dřeva. Vše co potřeboval, bylo jen najít dokonalý tvar.
A pak jednoho dne stvořil okno. Zranil si prst, ale kouzlo mělo tvar.

Když dostala Královská družina první možnost zúčastnit se opravdového boje, všichni byli nadšení. Tolikrát zkoušeli proti sobě bojovat na cvičišti, ale nikdy je nepustili do války. A jen proto, že princ Korin byl jediný dědic.
Jenže teď měl projevit svou odvahu v boji, aby se mohl oženit, protože zplodil dítě, které by se narodilo nelegitimní.
Ukázalo se, že vyhrát, neznamená jen bojovat. Když došlo na taktiku, princ zcela propadl. Snad každý z jeho družiny měl chuť říct, velení nech na mně, ale nemohli ho zostudit. To on je měl vést do války. Díky jeho zaváhání zbytečně zemřela spousta jeho lidí.

Královna Tamír II, řečená Veliká, se narodila vévodovi Rhiovi a princezně Arianě. Jejím strýcem byl Erius, matčin bratr. Prvních patnáct let života prožila jako Tobin Erius Akandor. Žila v osamělé tvrzi v horách spolu s šílenou matkou, která umřela, když ji bylo devět a otcem, který padl v bitvě, když ji bylo dvanáct a také duchem, který byl jejím bratrem – dvojčetem. Další tři roky sloužila v Královské družině prince Korina, svého bratrance. Již jako žena vedla svůj lid do války s Plenimarem za osvobození Era.
Když si Tamír přečetla, co kronikáři zapsali, věděla, že zdaleka nevystihují to, co opravdu zažila.

Tobin stála před zraky čarodějů a dalších lidí zcela nahá. Před chvíli byla ještě princem, ale teď všichni viděli dívčí tělo. Už jednou se viděla jako žena, ale pořád to byl obrovský nezvyk.
Tolik let žila v cizí kůži, takže její vlastní ji přišla nepohodlná.
Bylo ji líto Bratra, že musel zemřít, aby ona přežila. Kdyby král nedal zabíjet ženy, které mohly vznést nárok na trůn, mohli v klidu prožívat svoje dětství. Takhle byl bratr mrtev při narození, její matka z toho zešílela a otec se trápil, než ho zabili v bitvě.
Jim všem toho hodně dlužila.
Pro slávu Skaly.

Jsou smlouvy, které jsou sepsána tisíci slovy, podepsané důležitými lidmi a přesto netrvá dlouho, než je někdo poruší. Pak jsou dohody, které se uzavřou jen ústně, ale platí pevně, dokud se nezmění okolnosti.
Málo časté, zato opravdu účinné, jsou slova, kterými čarodějové přísahají.
Tohle všechno si Nysander uvědomoval. Už to bylo dlouho, co svou přísahu složil. Jak rád by tohle břímě odložil, jak rád by se někomu svěřil. Ale nemohl to udělat. Ve hře bylo příliš mnoho životů. A smlouvy se mají plnit.
Byl strážce a bylo teď na něm, aby se zlo, které šířili Plenimarští, zastavilo. Nesmí Skalu zklamat.

Když se Tobin probudil, vůbec netušil, kde je. Poslední, co si pamatoval, byl Bratr, který se tyčil nad ním a pak omdlel. Válečníci by neměli mít tuhle slabost. Když se pokusil v posteli posadit, chlapec sedící vedle se rychle zvednul a úlevně se usmál.
„Bál jsem se o tebe, Tobine.“
„Kde to jsem, Ki?“
„V Tharinově pokoji. Přinesl tě, když jste byli navštívit tvého poručníka.“
V tom si vzpomněl, jak ho lord Orun obviňoval, že psal králi. Chtěl místo Kima dosadit jiného panoše. Křičel a pak ho začal škrtit.
„Je mrtvý, Ki. A teď mi pomoz, chci vidět kousek nebe.“

Potlačila zívnutí. Zase se pořádně nevyspala. Že spí jen šest hodin denně, to už si zvykla, ale že nedá šest hodin v kuse, ale třikrát dvě hodiny, na to se snad ani zvyknout nedá. Přebaleno, nakrmeno, zabaveno.
Těšila se na ranní bílou kávu a domácí rohlík. Potřebovala se něčím probrat. Všechno si nachystala před klávesnici s vidinou odpočinku, ve kterých si přečte nějaké nové drabble.
Najednou se ozvalo pár zvuků. Klap, ťap, klap, ťap. Přemýšlela, co se to ozývá.
Zvuky se opakovaly, tentokrát ovšem následoval křik vyžadující pozornost.
Už je tady zas, to dítě mi nedá ani 15 minut klidu.

„Jak se Vám daří mladá paní?“
„Dobře pane doktore, zatím si nemám na co stěžovat.“
„Jak jsme se minule domluvili, čeká nás dneska větší kontrola. Nejprve se podíváme, zda je všechno v pořádku.“
„Jinak pohyby cítím neustále, mimino tam nejspíš nacvičuje nějaký nový artistický kousek.“
„Jen ať se hezky protahuje, maminko. Teď vaše děťátko zvážíme a sečteme.“
„Sečteme? Já myslela, že ho budete měřit.“
„To sice ano, ale trošku jinak, než jste zvyklá. Jak je tam teď tak skrčené, tak bychom správnou délku nezjistili. Proto budeme měřit jednotlivé části a pak je všechny hezky sečteme a vyjde nám výsledná délka.“

„Řekněte mi, jak těžké je sebrat jen pár věcí a usadit se tisíce kilometrů daleko,“ ptal se novinář slavné emigrantky.
„Pro mě to byla jediná možnost. Pokud jsem chtěla dělat svou práci, musela jsem emigrovat.
„A není Vám smutno po rodné zemi?“
„Občas ano, ale zvládla jsem to. Víte, když mi bylo nejvíc smutno, tak mi pomáhalo tohle,“ řekla a vytáhla z psacího stolu malou vyřezávanou dřevěnou truhličku.
„Co to je?“
Žena odemkla zámeček a odklopila víko.
„Ale to vypadá jako hlína,“ užasl novinář.
„Většina lidí na rodnou hroudu nostalgicky vzpomíná, já jsem si ji pro jistotu vzala s sebou.“

Příručka pro muže praví, že pokud si přejete získat nějakou ženu, je vhodné ji často donášet květiny. Jednou z univerzálních druhů je růže.
A co jednotlivé barvy znamenají?
Rudá – láska.
Modrá – věrnost.
Zlatá – důstojnost.
Hnědá – zloba.
Fialová – pokora.
Zelená – naděje.
Tmavě růžová – vděčnost.
Růžová – odpuštění.
Světle růžová – obdiv, sympatie.
Oranžová – vášeň.
Žlutá – ztráta lásky, zrada, rozchod.
Bílá – nevinnost, pokora, upřímnost a větu: „Zasloužíš si velkou lásku.“
Znovu a znovu uvažoval, co vlastně chce tou kytkou říct. Některé barvy si ani nedokázal představit. Vzpomněl si na ni a rozhodl se, že se vykašle na růže a raději natrhá kytici lučního kvítí.

Jsou situace, kdy je partnerský vztah prakticky prvním krokem k vězení.
Jednou z takových situací je nakupování.
I když jsem žena, nakupování oblečení je pro mě horší než cokoliv jiného.
A když se k tomu přidá nakupování s partnerem, bývá na bolest hlavy a zoufalství zaděláno.
Navíc pokud máte pocit, že partner něco potřebuje, ale on ne, tak se snadno může stát, že návštěva obchodu bude na dlouhou dobu poslední.
Člověk může mít trpělivost, dobrou náladu a přesto bude mít chuť vzít nějaký ostrý předmět nebo klidně i tupý a tomu druhému prostě a jednoduše ublížit. Jinak řečeno – zabít málo.

„Vidíte támhle ty kočky?“
„Myslím, že nevypadají špatné, ta menší má i slušné kozy.“
„Mohli bychom je zkusit sbalit a pak ojet.“
„Tak schválně, kdo to zkusí.“
„Klidně já.“
…po pár dnech
„Tak co, dostal jsi ji?“
„Ani mi nemluv, odpálkovala mě. Že prý pro ni nejsem dost dobrý. No chápeš to?“
„Teda nevím, jakého šampóna nebo modela by chtěla.“
…jindy
„Teda tohle nejsou holky, to jsou slonice.“
„Vidíš, jak jí lezou z kalhot ty špeky?“
„Myslím si, že se s námi nevsadíš, že tuhle dostaneš.“
„A proč ne. Myslím, že pokud dá, tak pod dekou mi to bude jedno.“

Milý pane doktore,
možná se divíte, proč píši právě Vám tenhle dopis, když jste se se mnou potkal pouze třikrát. Ale jste jediný, kdo si dokázal získat mou důvěru. A chtěla bych, aby aspoň někdo věděl, co se chystám udělat a jaký mám k tomu důvod.
Už nevím, jak dál. Ačkoliv jsem se neustále snažila najít nějaké východisko, všechno to byly jen slepé konce, které mě zatlačovaly hlouběji.
Myslím, že beze mě bude svět veselejším místem. Nevyčítejte si, že jste mi v tom nedokázal zabránit. Nemůžu dál žít s pocitem viny, že jsem ublížila nevinným lidem.
Sbohem.
Vaše klientka Anne.

„Kulíku, co uděláme s tím bobříkem odvahy?“
„Nevím Bubíku.“
„Co kdybychom navštívili strýčka Skrblíka, kluci?“
„Výborný nápad, Dulíku, určitě nám poradí.“
„Myslíte, že bude v pokladnici?“
„Jistě, kde jinde by v tuhle dobu byl.“
„Strýčku Skrblíku, jsi tady?“ zavolali všichni chlapci najednou.
„Ano chlapci, jsem tady dole. Co byste potřebovali?“
„Splnit bobříka odvahy. Ale nevíme jak.“
„Skočte za mnou dolů.“
„Ale my se bojíme výšek,“ zapištěli.
„No právě proto, tím toho vašeho bobříka splníte.“
„Ale co když se nám něco stane?“
„Moje zlaťáčky ještě nikomu neublížily.“
„Tak my jdeme na to.“
„Vidíte, zvládli jste to bezvadně.“
Poučení: Odvážnému štěstí přeje.

„Myslíš, že je dobrý nápad mít otevřená okna, když máme rozsvícená světla?“
„Proč by nebyl, děláme to tak vždycky.“
„No jo, ale jsme v tropech.“
„Myslíš, že tu jsou komáři?“
„Nevím. Raději zhasneme a půjdeme spát.“
…o půl hodiny později
„Mám pocit, že slyším bzučení.“
„To se ti jenom zdá.“
„Nezdá, bzučí mi to přímo u ucha.“
„Už to slyším taky.“
„Rozsviť, tohle jim nebudu trpět.“
„Teď budou trpět oni.“
„Tyhle noviny jsou k tomu ideální.“
…po půl hodině urputného boje
„Myslím, že jsme vyhráli. Jdeme si lehnout.“
Bzzz, bzzz…
„Néééé, jsou tu další.“
„To nejsou komáři, ale krvelačné bestie.“

Občas, když jste se dobře dívali, jste mohli za mlžnou clonou spatřit obrysy jiného města.
Vypadalo podobně jako tohle, mělo úzké i široké uličky, jen domky mělo menší a malebnější. Uprostřed bylo malé náměstíčko s fontánou.
Toto město se většinu času nelišilo od jemu podobných, ale mělo svou občasnou zvláštnost.
Do města se sjíždělo mnoho návštěvníků, aniž by tušili, proč se tu cítí tak skvěle. Jen mimořádně citliví mohli pochopit jeho moc.
Druhé město, skryté ve stínu svého bratra, mělo své kouzlo.
Plnila se zde přání.
Stačilo tomu silně věřit a mohlo se to stát.
Město mělo rádo rozzářené oči.

„Kdo jsi?“
„Jsem všechno a nic.“
„Kdy tě můžu potkat?“
„Stále a přesto nikdy.“
„Kde tě můžu najít?“
„Jsem všude a nikde.“
„A co máš ráda?“
„Odvahu, touhu jít za svým snem, oči dokořán.“
„Jak tě můžu získat?“
„Nikdy mě nezískáš, ale část života spolu můžeme sdílet.“
„Jak dlouho budeme spolu?“
„To záleží na tobě. Každá chvíle má svou cenu.“
„Cenu, jakou cenu myslíš?“
„Za všechno se dneska platí. I když platba nemusí být vždycky hned.“
„A kdy se platí?“
„Na konci každé cesty.“
„Řekni mi prosím, kdo jsi, krásná neznámá.“
„Jsem Cesta. Cesta životem se všemi jeho nekonečnými možnostmi.

„Vidíš tam toho mladíka?“ zeptala se mladá holka své kamarádky.
„Myslíš toho s tou kšiltovkou nebo toho v té košili?“ upřesňovala si.
„Toho v té košili, nějak mi přijde, že tady nepatří.“
„Myslíš kvůli té divné košili nebo proč?“
„No jak to říct, připomíná mi ty chlápky z prvorepublikových filmů.“
„Myslíš gentlemany, jako byl Oldřich Nový?“
„Jo, přesně. Když se podíváš, jak se chová, tak to vypadá, že má vychování ze staré školy.“
„Sice je to hodně nezvyklé, ale asi bych tohle u chlapa ocenila.“
„Víš co, pojďme se s ním seznámit.“
„Bylo by hezké zažít něco jiného, než známe.“

„Chlapi, raději se nežeňte, a pokud to uděláte, tak nemějte dítě.“
„To je to tak hrozné?“ lehce znervózněl jeden z nich.
„Vždycky jsi říkal, jak máš skvělou ženu,“ navázal druhý.
„No to sice mám a dítě je relativně taky hodné – jí, spí a kadí, zbytek zatím neumí.“
„Tak v čem je tedy problém?“
„Připadám si na vedlejší koleji. Jako ten, kdo má za úkol vydělat peníze a zbytek zvládne žena. Navíc veškerá naše konverzace se točí kolem dítěte.“
„To se nediv, asi potřebuje mezi lidi.“
„Ale já chci zpátky tu ženu, kterou jsem měl před dítětem.“
„Jo, to máš těžké.“

„Tohle vypadá na pečlivou a profesionální práci,“ zhodnotil vloupání jeden z policistů.
„Člověk by řekl, že tento byt musel vykrást buď majitel nebo profesionál.“
„Na zámku ani škrábnutí, zato byt vypadá jak po výbuchu.“
…o den později
„Tenhle byt je vykradený stejným způsobem jako ten včerejší.“
…o týden později
„Mám pocit, že tenhle pachatel docela riskuje. Příliš mnoho podobných vloupání za krátký čas, a to přesto že navštívil byty ve vedlejším městě.
Lidí, co umí podobné věci, tolik není.“
„Chce to trochu času na hledání v databázi.“
…později
„Tak ho konečně našli. Je to zámečník, který tím chtěl řešit dluhy.“

„Vážení, jak víte, hledáme novou asistentku. Sepsal jsem potřebné vlastnosti,“ a na tabuli se objevily pod sebou tato písmena.
P.
I.
F.
K.
A.
„Pifka? To zní skoro jako pitka. Pardon,“ omlouval se jeden z kolegů hned, jak to dořekl.
„Samozřejmě je to zkratka a každé písmeno má svůj konkrétní význam.
P – pečlivá
I – inteligentní
F – flexibilní
K – komunikativní
A – atraktivní
Taková by měla být. Otázkou je, kde podobnou najdeme. Nevíte o nějaké?“
„Já mám pocit, že poblíž se to hemží spíš těmito:
Pitomá
Imbecilní
Frigidní
Kráva
Abstinentka.“
„Tak takovou do našeho týmu rozhodně nehledáme.“
„To ty peníze raději propijem.“

„Můžu říct, že ty dnešní reklamy mají na lidi neblahý vliv. Vem si třeba takové hračky nebo sladkosti. Pokud se dívá dítě na nějaký pořad v televizi, hned je bombardován tím a oním. Chudáci rodiče.“
„Bereš to moc vážně. Zatím ještě děti nemáš.“
„A ty si myslíš, že je to záležitost jen dětí?“
„No jenom asi ne, třeba taky důchodců. Ale uznej sám, že normální člověk se tím nenechá ovlivnit.“
„Víš co, pojď, zkusíme nějaké nové fígle na skejtu.“
„Jasně stařešino, tě dám.“
„Au, asi jsem si zlomil nohu.“
„Křup a jsi v pohodě.“
„A ty jsi důchodce nebo dítě?“

„Když uvíznete v pustině, vše co potřebujete k přežití je jídlo, pití a teplo,“ ozvalo se z televize, kde zrovna dávali pořad o extrémním přežití.
Sledovala jsem bývalého člena elitních vojenských jednotek, jak jí různé ohavné tvory jako jsou třeba larvy, syrové ryby a hadi a přemýšlela, kdo z mého okolí by vůbec dokázal zjistit, co je jedlé a na co si dát pozor.
„Oheň si nejlépe vyrobíte třením,“ pokračoval v dobrodružství osvalený chlapík.
Díky oddílu jsem tušila, jak jde oheň rozdělat, ale některé techniky mi byly zcela neznámé.
Raději budu doufat, že se v životě nedostanu do takové situace.

„Jste otevřená na šest centimetrů. Nemusíte se bát, do dvou hodin to máte za sebou. Tatínek bude u porodu?“
Rozpačitý pohled muže na ženu.
„Ano.“
„Můžete se jít připravit. Oblečení Vám dá sestra a ukáže Vám, kde se můžete převléknout.“
„Lehněte si na lůžko, dítě postupuje a zanedlouho budete moci tlačit.“
„Dobře.“
„Tak maminko, už je vidět hlavička. Ještě chvíli a miminko bude venku.“
„Sestro, tatínek nám tady kolabuje.“
Bum.
„Sestřičko, proberte ho. Ať si jde pak sednout na chodbu.“
„Pane, pane, slyšíte mně?“
„Nebojte se o mě, já nejsem mrtvý, jen jsem si na chvíli odskočil do blaženého nevědomí.“

Měl to být nejlepší ze všech nápadů, které jsem vymyslel. Miliónový.
Ale něco se zvrtlo.
Už nevím, kde jsem slyšel větu: „Dávej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit,“ ale teď mi hlavou zněla stále dokola.
Přál jsem si mít milióny a skončit někde v Karibiku.
Ale nikdo mi už neřekl, že to přání má být konkrétní.
Během dovolené jsem hledal vhodné obchodní partnery. Měl jsem štěstí. Ale při skvělém mejdanu na jachtě se stala nehoda a jen já přežil.
Teď trčím na pustém ostrově, bez jídla a vody. Zato perel je tu hodně.

„Já se na to můžu vykašlat. Tohle v životě nesložím dohromady,“ rozčiloval se manžel nad stovkami dílů z Ikei.
„Místo aby si člověk dovezl smontované skříně, tak si tady celý víkend hraje se skládáním puzzle,“ pokračoval v lamentování.
„Možná by sis mohl přečíst návod a jít krok za krokem,“ snažila se mu poradit manželka.
„Návody jsou pro blbce, inteligent zvládne i chaos,“ odvětil ji.
„No když myslíš.“
…po několika hodinách
„Já se na to vykašlu, jdu na pivo, dodělám to někdy jindy.“
„Hlavu vzhůru,“ povzdechla si manželka, „když otevřu návod, zvládnu to pravděpodobně i já. Tímhle tempem bych se nedočkala.“

„Mám pro tebe takový malý návrh,“ pošeptal do ouška mladík své dívce.
„Povídej a nenapínej mě,“ nemohla se dočkat překvapení.
„Napadlo mě něčím ozvláštnit náš vztah.“
„Máš na mysli něco konkrétního?“
„Nooo, ještě jsem to nepromýšlel. Ale kino, večeři jsme už několikrát prožili, tak něco zajímavějšího.“
„Doufám, že se to týká jen nás dvou,“ ubezpečovala se.
„Neboj, nikoho dalšího k nám přizvat nechci. Ale chtěl bych zkusit přivazování.“
„Hedvábný šátek mám, to není problém. To bychom zkusit mohli. Být vydáni sobě napospas.“
„No já myslel spíš klepeta.“
„Klepeta?“
„No jako ty policejní.“
„Myslíš pouta? To rozhodně nepokládám za dobrý nápad.“

Bylo by příliš snadné zapomenout.
Zavřít oči, zničit vše co tě připomíná, vymazat paměť. Jsou chvíle, kdy bych si to opravdu přál.
Můžu se jen na chvíli zastavit a snít. Cítit znovu tvou přítomnost.
Ale život jde dál a já tu zůstávám.
Stále mě pronásleduje žhavá touha po tobě.
Chuť jen tak vyrazit a neohlížet se na zítřky. Kašlat na jiné lidi.
Přání sevřít tě znovu v náručí je jen velkou pošetilostí.
Otisk tvé přítomnosti nejde ničím smazat, stále jsi tu se mnou, i když už tě nikdy v životě nespatřím.
Ach mé mládí, proč už jsi jen pouhou vzpomínkou.

„Neříkal jsi, že dneska budeme hrát deskovky?“
„No říkal a co se ti nezdá? Podívej se támhle do poličky, najdeš jich dost.“
„Když vidím ty připravené panáky, tak se bojím, že po první hře nebudu mít už čím přemýšlet.“
„To může být buď panáková dáma nebo šachy. Ten kdo vezme nepříteli figuru, tak pije.“
„A cos tam nalil?“
„Dvě barvy - vodku a fernet.“
„Ty mě chceš zabít?“
„To dáš. Znáš to, nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme.“
„Myslím, že raději prohraju.“
„Není problém změnit pravidla. Pít bude ten, kdo figurku ztratí.“
„To máš ale jedno, stejně se ožerem oba.“

„Myslíš, že existuje chvíle, která je na některé věci vhodnější než jiná?“ zafilozofoval si Lukáš jednou mezi hodinami před kamarády.
„No záleží na tom, co se chystáš dělat,“ přidal se do debaty Martin.
„Třeba teď bude vhodnější mlčet, neboť nám přestávka právě skončila a nerad bych šel k tabuli počítat vzorový příklad,“ odvětil Honza.
„A zkusili jste se někdy řídit podle biorytmů?“ pokračoval v debatě po cvičení Lukáš.
„Myslíš podle těch blábolů, co o nich píšou v ženských časopisech?“
„Ty čteš ženské časopisy? No nekecej.“
„Ale ne, nečtu. Ale třeba v pravé poledne bych řekl, že je úplně nejlepší obědvat.“

Vrzy vrz, vrzy, vrz.
„Miláčku, tenhle zvuk už mě vášně štve, mohl bys s tím něco udělat. Ty dveře potřebují promazat.“
„Není problém, promažu je. Jen musím něco koupit. Zítra zajdu do obchodu. Teď si promažu tělo touto chlazenou dvanáctkou.“
… za týden
Vrzy vrz, vrzy, vrz.
„Už jsi koupil ten olej na namazání pantů?“
„Jaký olej, jaké panty?“
„Jak vidím, zvládnul ses namazat jen ty. Proč jsem si vzala tak neschopného debila.“
…za měsíc
Vešel domů, nikde nic nevrzalo. Vzal za kliku a potichu otevřel dveře. Manželka ležela nahá v posteli… a nebyla sama. Asi potřebovala pořádně promazat (nejen) dveře.

„Miláčku, udělal jsi mi obrovskou radost. Společná dovolená v Egyptě, pojedeme na velbloudovi, navštívíme pyramidy, budeme se potápět.“
„Lásko, už se těším, až budeme spolu sami a strávíme společný čas.“
„Jsi úžasný, skvělý, miluji tě.“
…na dovolené
„Netušila jsem, že velbloud plive, že u Pyramid jsou davy turistů a nechutné horko. Ale stejně je to nejlepší dovolená, protože jsem tu s tebou.“
„Myslím, že potápění nás nezklame. Plivat po tobě nikdo nebude, ve vodě nebude horko a myslím, že ani davy turistů.“
„Miluji tě.“
„A teď se potopíme mezi korály. Pozor, je to hluboko.“
„Lásko, kde jsi? Dochází kyslík.“
„Nééééé!!!!!“

„Zítra bude polojasno až jasno, nejvyšší teplota v nížinách až deset stupňů,“ hlásil moderátor počasí z televize.
„Tak to nastane obleva,“ zamumlal si pod vousy otec od rodiny.
„To zas bude výdajů. Přezout pneumatiky, odzimovat chalupu.“
„Miláčku, nezapomeň na ten velikonoční nákup, který si mi slíbil,“ ozvala se z kuchyně manželka.
„V ledničce nic není a musíme koupit nějaké ty sladkosti pro děti.“
„Copak jsem nějaká dojná kráva,“ pronesl už poněkud tišeji muž.
„Říkal jsi něco, neslyšela jsem tě dobře.“
„Nene, miláčku, říkal jsem, že jsem zvědavý, jestli se ti meteorologové s tím počasím trefí. Venku totiž právě začalo sněžit.“

„Každý z nás má jiného koníčka a já mám, pravda, trochu neobvyklého,“ začal své vyprávění kluk těsně po dvacítce.
„Nevím, kdy přesně moje závislost začala, ale už tím trpím víc než tři roky.“
Psycholog pokýval hlavou, ale do hovoru nevstupoval.
„Sám pro sebe to nazývám klácení zmijí.“
„Zajímavý název.“
„Znáte ty starší nepříjemné ženské, které neustále musí něco pomlouvat, všechno dělají lépe, všude byly a na každou situaci mají ideální řešení.“
„Ano, takové znám.“
„Tak já se snažím dostat jich co nejvíc do postele a pak je hned opustit.“
„A daří se Vám to?“
„Jsou jich stovky a pronásledují mě.“

„Blahopřeji Vám, pane inženýre, k tomu novému objevu,“ začal svou řeč ředitel jedné nejmenované společnosti na prezentaci vedení.
„Možná se k Vám už, milí kolegové, doneslo, jaké významné události jsme nyní svědky.“
Asi dvacet lidí v místnosti se neznatelně usmálo.
„Naše společnost dotáhla klonování zvířat dál než kdokoliv jiný. Ale přes to všechno nám chyběl ještě krok ke slávě. Ale díky panu Mammalovi budeme brzo na titulcích tisku i v televizi. Dovolte mi, abych Vás informoval, že vytvořil Alfasavce.“
Ozval se hlasitý potlesk.
Je to tvor, ze kterého mají respekt všichni žijící savci. Konečně budeme mít Vůdce, kterého nikdo neporazí.

V tomhle malém bytě byl problém mít soukromí a jak to tak vypadá, tak další dvě hodiny bude mít celý barák jen pro sebe. Nikdo ji nebude říkat co má a co nemá dělat.
Přemýšlela, jak nejlépe využít získaný čas.
Vytáhla ze skříně oblečení a začala si zkoušet různé kombinace před zrcadlem.
Blíží se vysvědčení, tak je potřeba najít nějaký bezkonkurenční ohoz.
Začala si prohlížet také obličej a zašklebila se.
Ach ty vlasy, už zase nevidí přes ofinu. A prachy potřebuje na něco jiného.
No co, zvládne to sama.
Nůžkami pomalu odstřihávala vlasy.
Podívala se na výsledek – ofina byla zubatá.

Další temná ulička. Přitáhla si kabát blíže k tělu. Drobný déšť ji stékal po obličeji.
Už jen kousek. Prudce zafoukal vítr. Už nelitovala, že neměla deštník, stejně by ji nepomohl.
V dálce za sebou uslyšela těžké kroky.
Přidala rychlost, ale neotočila se.
Došla na křižovatku a zabočila doprava. Doufala, že osoba za ní bude volit jiný směr.
Kroky se stále přibližovaly.
Dostala strach a přemýšlela, zda zvolnit a nechat se předejít nebo se ohlédnout.
Letmo se ohlédla.
Vysoký, mladý muž vypadal celkem sympaticky.
Během chvíle ji předběhl.
Oddechla si.
Nečekaně se na ni otočil a pronesl do větru: „Nemáš cígo?“