Moje články

Kdybych měla přirovnat rodičovství k nějakému sportu, asi by se to v průběhu doby různě měnilo. Rozhodně už první trénink v podobě těhotenství je hodný vrcholového sportu. Žena se občas dostane na pokraj sil, nevyspání a únava jsou její kolegové. Ani po porodu nenastane kýžený klid (bohužel podle starších a zkušenějších toto období už nenastane nikdy). Žena se změní ve vzpěrače nejprve lehkých a později těžkých břemen. Období batolecí zase trénuje vytrvalostní běh, skok přes překážky a desetiboj. Pak se překulí předškolní a rané školní období, které je klidnější až nastane obávaná puberta. Mozek je napnutý k prasknutí každý den.

Tak jsem od dětí dostala pěkně zapeklitý úkol. Každý večer jim před spaním říkám vymyšlenou pohádku. Většinou krátkou, protože chodí spát dost pozdě. Když jsem jim četla knížku, tak jim ani šedesát stran nestačilo, aby byli spokojeni a navíc to světlo je dost rušilo ve spaní. No nemůžu říct, že by při mých vyprávěních zvládli usnout, spíš je rozesměji nebo přiměji rozvíjet příběh, ale je to náš společný čas, který si užívám, než mi stihnou vyrůst. Ale co mám sakra vymyslet na téma Už troubějí. Jako že ponocný v Domažlicích troubí večerku nebo že mají rýmu a troubějí do kapesníku.

Už zase jí ty vlasy padaly do očí a vzadu si mohla začít dělat culík. Jak moc nesnášela účes, který v dětství považovala za tak báječný. Mít kudrnaté vlasy, tak by směle mohla konkurovat Jardovi Jágrovi v jeho nejlepších hokejových letech.

Zavřená kadeřnictví ji štvala, ale nějak zvládla ostříhat ty dva centimetry ofiny, která šla stejně bokem hlavy. A zadní část ať si roste tak dlouho, jak bude vše zavřené. Zdivočelý mullet teď stejně nikdo řešit nebude. Všichni na tom byli stejně. Teda jak se to vezme, někdo přeci jen měl osobního kadeřníka, stačilo se rozhlédnout v politice mezi ženami.

První svatba byla tajná a rychlá. Druhá byla honosná a zdlouhavá. Ale obě byly s Brentem. Nepotřebovala žádný detektor citů, aby pochopila, že s tímto mužem chce strávit celý život. A přitom v první chvíli ho chtěla ignorovat, zesměšnit, prostě ho vymazat ze svého života.

Jenže s každou chvilkou, kterou s ním strávila, chápala víc a víc, jak jsou spříznění. Jeho pracovitost, smysl pro humor a hlavně tolerance a porozumění, to vše ji na něm přitahovalo.
Její první dojem se mýlil, ještě že mu dala šanci.

„Děkuji všem drakům, že jste mi ho přivedli,“ zašeptala a stírala slzy z tváře.

Vzhledem k tomu, že se na druhou Risinu svatbu sjeli šlechtici z blízka i z daleka, rozhodl se král den před svatbou uspořádat korunovaci svého dědice. Ačkoliv byla Risa o rok starší než její bratr Sean, po jeho korunovaci bude v následnictví nejposlednější z posledních. Za její nepřítomnosti se totiž Seanovi narodila dcera Tia.

Ne že by o to stála. Raději chtěla být nezávislá a vdaná za Brenta než mít za manžela nějakého významného šlechtice a být po jeho boku loutkovou královnou. I její matka si musela vzít manžela podle přísného výběru svých rodičů, neboť byla jedinou dědičkou Aldormského trůnu.

Když Brent s Risou nabízeli na trhu vzácné zboží z Tezárie a Brentovy domoviny, byli nadšeni vším tím zájmem. Díky králově vlídnosti a přímluvě královny dostali nejen souhlas s obchodováním, ale také se svatbou. S jednou podstatnou podmínkou. Budou mít novou svatbu. Jejich dřívější svatba je sice platná, ale královská dcera by měla mít veřejnou a důstojnou veselku.

„Brente, jsem moc ráda, že nám rodiče odpustili. Bála jsem se, že se s tím nesmíří.“
„Sice jsem je neznal tolik co ty, ale říkal jsem si, že si nejvíc přejí tvé štěstí. Doufám, že si všichni myslí, že jsem to já.“

Hermiona seděla v pracovně a snažila se pochopit, co jí profesorka McGonnagalová říká. Obraceč času? Četla o něm v knihách, toužila něco podobného vlastnit a teď najednou leží před ní. Skoro ani neposlouchala, jak ji profesorka varuje, že pokud potká sebe samotnou zpátky v minulosti, nastane totální krach současné reality.
Toužila se vrátit do doby před narozením Toma Raddla, ale to bylo déle než pět hodin. Četla si o dávných pokusech, kdy kouzelníci zemřeli nebo se nevrátili.
Vrátila se o tři hodiny zpátky a málem narazila do sebe samotné, jak se vrací z hodiny. Bude si muset dávat větší pozor.

Risa byla zpět na Wildaranu. Královský palác vypadal stejně jako před tím, než vyrazila, vypadal stejně i před padesáti lety, ale Risa měla pocit, jako by se změnil.

Ale nejvíc se změnila ona sama. Pochopila, kým je a s kým chce být. Byla sobecká ve své snaze být sama sebou. Nechtěla se Brenta vzdát, ale nyní musela brát ohledy na to, kde se narodila.

„Riso, je pravda, že ses v Tezárii vdala?“ zeptali se jí rodiče.
„Ano, je.“
„Mrzí nás, že jsi nás nepožádala o svolení.“
„Omlouvám se, že jsem byla ukvapená. Ale bála jsem se, že mi Brenta neschválíte.“

První významnější místo, které po vstupu na Aldormskou půdu navštívili, byl klášter Vdovin úděl. Ač jménem klamal, sloužil jako útočiště mužů a nyní byl věhlasný tím, že v něm byly schraňovány ty nejvýznamnější knihy z celého království a vlastně z celého kontinentu.

A měl tajemnou historku.
Před dvěma sty lety zde byl obrovský požár, po kterém zůstaly jen trosky a kněz, který ho způsobil, se dodnes zjevoval lidem, kteří měli v úmyslu klášteru ublížit.
Nikdo netuší, co se s ním stalo poté, co odešel z církve, ale očití svědci ho slyšeli přísahat, že navždy bude bránit knihovnu a její poklady.

Cestování s prasaty bylo strašné. Nechtěli jít, nechtěli se vozit, neustále s nimi byl nějaký problém. Koncert zkázy dokonala jedna smečka divokých psů, která je potkala, zrovna když se je snažili hnát dopředu kolem kočárů. Zanedlouho nebylo po žádném praseti ani památka. Nejspíš se stala chutnou večeří vyhladovělých psů a Brent musel uznat, že koupit prasata živá, byl jeden z nejhorších nápadů, které mohl mít.

„Stejně to bylo krásné dobrodružství, Brente.“
„S tebou to bylo jiné, ale mnohem, mnohem krásnější, Riso.“
„Ale už se mi moc stýská. Doufám, že se rodiče nebudou moc zlobit.“
„To už se brzo dozvíme, lásko.“

Ačkoliv měla Risa Veillovy moc ráda, tentokrát byla šťastná, že se rozloučili s další jejich rodinou po delším putování Tezárií. Už jim zbývalo jen překročit hranice a byli zpátky v Aldormě. Rok a půl cestování, nových zážitků, ale taky smutku po domově.

Rozhodli se, že zpáteční cestu využijí k tomu, aby přivezli žádané zboží. A protože na trhu nabízeli velmi levně vepříky, rozhodli se je vzít taky. Jenže vepříci měli na změnu majitele a cestování jiný názor a tak předvedli tanec, za který by se nemuseli stydět ani profesionální tanečníci. Brent měl co dělat, aby je udržel pohromadě. Zatracená práce.

Jako královská princezna nikdy nemusela přemýšlet, čím se bude živit. Práce všeho druhu za ní vykonávaly její společnice, komorné a další lidé, kteří sloužili králi. Učila se jazyky, hudbu, tanec, společenské chování, ale nic z toho se nedalo rozumně využít, pokud by se musela živit sama.

Brent byl naštěstí schopný obchodník, ale musí doufat, že si svatbou nezavřeli dveře u bohatých šlechticů. Protože nikdo nechce být proti vůli krále. A pokud ten jednou rozhodne, že Brent u něj upadl v nemilost, nepochodí ani u jiných šlechticů. Najednou zalitovala svého ukvapeného jednání. Brenta milovala, ale někdy bylo lepší, chvíli si počkat.

Tezárie se Rise líbila. Sice ne tak moc, jako Aldorma, ale dovedla si představit, že zde bude žít. Chápala Amy, která se zde chtěla usadit a mít klid od všech intrik a válek. Doma o Amy nikdy neslyšela. Tušila, že zakopaný pes bude v tom, že její maminka byla vnučka Noemi, která mohla za vyhnání Amy, a tím pádem nemohla být v jejích očích ta špatná. Ale když slyšela příběh o velké válce, která vešla do dějin jako válka o Dračí trůn, i z druhé strany, uvědomila si, že není vždycky vše tak, jak se píše v kronikách. Povzdechla si.

Když konečně dorazili po dlouhé plavbě do Tezárie, první co uviděli, byl průvod masek. Každoroční průvod všemožných více či méně zdařilých postav končil v přístavu. Risa byla fascinovaná tím barevným rejem a přemýšlela, kdo všechno se za maskou skrývá.

Bylo tak jednoduché být skrytý. Člověk netušil, zda se tam skrývá muž nebo žena, mladý nebo starý. Přišlo ji, že možná sama, i když nemá na sobě kostým, nasazuje na svou tvář masku té, kterou chce být. Možná zbytečně bojuje proti ostatním, když by stačilo pokorně poslechnout radu a snažit se najít dohodu. Možná je čas přijmout to, co musí přijít.

Čím víc se blížili domovu, tím víc Risa přemýšlela, jak vratká je jejich svatba, pokud nebude čekat potomka. Ale zatím nic neukazovalo na to, že by počala. Navíc nevolnosti na cestách nejsou rozhodně nic příjemného. Uvažovala, jaká opatření byla doporučována na podporu porodnosti, teda kromě sdílení lože s manželem. Možná nějaké byliny, ale sehnat je na lodi bylo zcela nemožné. Možná si prodlouží pobyt v Tezárii, kde už bude snazší sehnat léčitele. Nakonec Veillovi, u kterých bydleli, byli vyhlášení léčitelé. A možná také zjistí, co se stalo s Adrianou, dcerou Amy, kterou nechala jako malé dítě v Tezárii u Veillů.

„Brente, vážně chceš žít v Aldormě, když tam bude vládnout můj bratr?“
„Riso, viděl jsem na tobě, jak ti domov chybí.“
Ale, on je neschopný, má kolem sebe jen samé patolízaly, kteří mu neustále říkají, jak jsem nebezpečná. Nebýt jich, tak mě s tebou nepustí, ale oni doufali, že se nevrátím.“
„Když se podíváš na Theos nebo Tezárii, není to nikde lepší. Kážou vodu a pijou víno. Mluví se o podpoře obchodování a každý ti hází klacky pod nohy.“
„Otec ho zatím nepouští k ničemu důležitému, ale už teď je vidět, jak tomu vůbec nerozumí. Baví ho lov a víno.“

Konečně pro Risu nastal čas odjezdu. Do té doby než odjela s Brentem, nebyla nikdy odloučena od své rodiny a zjistila, že se ji moc stýská. Ale chápala, že pro změnu Brent bude ten, komu bude po odjezdu smutno. Ačkoliv byli jeho rodiče šokováni zjištěním, koho si Brent vzal, chovali se k ní moc hezky. Jak ji jednou řekla jeho máma, děti nemůžou za chování svých rodičů a ona doufá, že budou spolu spokojeni. Když dračí kněz přišel požehnat jejich odjezdu, najednou se nad nimi objevili magické proužky v sedmi dračích barvách, které dokazovaly, že oni dva jsou vyvolení draky.

Amy s Brentem se rozhodli, že se zdrží ještě měsíc než vyplují směr Tezárie a potom zpátky do Aldormy. Doufali, že svou svatbu obhájí, a že budou moct zůstat. A kdyby ne, tak pořád ještě připadal v úvahu Tristenol případě Tezárie.

Mezitím kapitán lodi dostal kvalitní materiál a úkol zvelebit loď. Rekonstrukce probíhala podle plánů a tak zanedlouho nastal čas rozloučení. Brentovi bylo trochu líto, že jeho rodiče nejsou z Risy tak nadšení jako on, ale chápal, že příkoří, která byla na jeho rodině vykonána Risiny předky, se jen tak nezapomínají. Možná se stane nějaký zázrak a oni je pochopí.

„Můžete mi prosím vyprávět o útěku Amy? U nás se přes padesát let myslelo, že zahynula někde na moři. Pak se vynořil Brent a najednou je všechno jinak,“ poprosila Risa Brentovu maminku. Nikdy bych nevěřila, že existuje jiný kontinent.“

„Amy byla statečná a chytrá žena. Když pochopila, že ani život v Tezárii, kam se uchýlila na příkaz svého otce Velvrika, ji nezaručí klidný a svobodný život, rozhodla se, že spolu se svým mužem najdou ztracený kontinent Novia. Pluli dlouho, netušili, zda vůbec doplují, Amy tesknila po své dceři, kterou zanechala v Tezárii, ale nakonec se jí sázka na smrt vyplatila.“

„Při květu zlatých růží, došlo k splynutí duší,“ snažila se Risa potichu o veršování v krásné kvetoucí zahradě. Proto ji vylekalo, když najednou za sebou uslyšela Brenta.
„Splynutí uší, říkáš?“ dotazoval se pobaveně.
„Copak tu děláš?“ zeptala se a jeho otázku nechala nezodpovězenou.
„Šel jsem se podívat, kde jsi po obědě zmizela. Stýskalo se mi po tobě,“ řekl a sednul si vedle ní. Chytil ji za ruku a lehce políbil.
„Není ti smutno po rodině? Já jsem sice doma, ale cítím, že bys tady žít nechtěla.“
„Je to tu jiné než u nás doma. Krásné, ale jsem tu úplně cizí.“

Problémy kvůli tajné svatbě ve své rodině Risa čekala. K jejímu i Brentovému překvapení však zbledla i jeho rodina, když se dozvěděla, čí dcera Risa je. Protože Risina prababička Noemi byla důvodem, kvůli kterému opustili Aldormu a usadili se v Nové zemi.
„Brente, budeme muset vymyslet, kde se usadíme v případě, že to rodiče neskousnou. Já vlastně ani netuším, kde si chtěl žít. Já chci být s tebou a je mi jedno kde.“
„Riso, my se nedáme. Umíme si vydělat a na místě nezáleží. Chtěl jsem se vrátit do země, odkud má rodina pochází, ale s tebou budu žít kdekoliv.“

Každým dnem na lodi byla do Brenta zamilovaná víc a víc. Usmála se, když si vzpomněla, jak toho kluka chtěla přehlížet, ale jak se jí čím dál tím více zarýval pod kůži, čím víc se snažila ho ignorovat. Nápad s tajnou svatbou v Tezárii dostala ona. Brent se ji přiznal, že neměl odvahu ji něco takového nabídnout, když je nejstarší královská dcera.

Netušila, jak její rodiče budou reagovat, až se dozví, že se bez jejich vědomí vdala, ani jestli vyluští tajnou šifru, ve které jim to sdělily. Ona ovšem o Brenta nehodlala přijít, ani kdyby kvůli tomu měli opustit Aldormu.

Když vypluli z Tezárie na velké obchodní lodi, bylo to pro Risu první cestování na vodě. Aldorma je totiž zcela suchozemská a těch pár větších řek se snad ani nedalo počítat. Houpání lodi nedělalo Rise nejlépe, ale i tak sledovala pobřeží vzdalující se země. Cestou míjeli menší i větší ostrůvky, které ji Brent komentoval.
„Tento ostrov má spoustu krásných jeskyní.“
„A co tamten napravo?“
„Na tom ostrově se nachází nemocní lidé, jsou tam v karanténě.“
„Co je to karanténa?“
„To je způsob, jak zabránit, aby se s nimi nepotkali další lidé a také neonemocněli.“
„To je smutné, musí být osamělí.“

Risa byla překvapená, kolik zeleniny a ovoce obsahovala jídla v Tezárii. U nich se sice zelenina jedla také, ale převažovaly masitá jídla. Však také než dorazili do města, míjeli spoustu políček, kde se pěstovala. Všudypřítomné horko však chuť na zeleninu podporovala. Nedokázala si představit, že by se teď živili masitými pokrmy, po kterých se často i hodinu odpočívalo.

„Brente, jsem moc ráda, že jsme na tuto výpravu vyrazili. Sice jsem dřív četla o rozdílech mezi zeměmi, ale nedokázala jsem si to představit. Zato teď, když všechno zažívám na vlastní kůži, tak víc chápu, co tím bylo myšleno.“
Brent se pousmál.

Když Risu začaly svědit vlasy, nejdřív přemýšlela, čím to asi může být. Zpočátku si myslela, že je to od sluníčka, proto si nezapomínala na každé zastávce dávat na hlavu letní klobouček. Ale svědění neustávalo ani další dny, takže využila zastávky v hostinci, kde si dala pořádně teplou koupel a tam na to přišla. Měla ve vlasech takové malé a na první pohled neškodné potvůrky, malé broučky. Jediným způsobem, který znala, a který pomáhal se jich zbavit, byl olejový zábal a hřebínek. Pověřila Brenta, aby ji v místním městečku sehnal tyto věci a poprosila místní šenkýřku o pomoc s vyčesáváním vlasů.

Drazí rodičové,
na cestách se máme skvěle a oznamujeme, že se vše daří dobře a nakoupili jsme Vám zajímavé zboží, které se v Aldormě nenachází. Myslíme, že bychom se domů vrátili příští rok, jakmile se Brent setká se svými rodiči, ukáže mi svůj domov a poznáme jeho krásy. Zatím jsme prožili nádherné dny, Risa je skvělá v obchodování a smlouvání. Možná jsme měli toho nakoupit mnohem více, nečekaně jsme totiž objevili tajnou zkratku a dodali jsme vzácné zboží na honosnou svatbu. Pozdravujte Seana a jeho maličkou Tiu. Možná se v příštím týdnu potkáme s ctěnými Veillovými tady v Tezárii. Sbohem.

Cestování s obchodní karavanou nebylo stejné jako cestování královským kočárem na území Aldormy. Nezastavovalo se každý den v nějakém domě nebo hostinci, kde by si člověk mohl odpočinout, dát si koupel a dobře se najíst. Občas skoro usnula na tvrdé lavici kočáru, jídlo byly nějaké suchary s trochou vody a koupání bylo na Adama (a Evu) v nedalekém potoce. Ale Risa zjistila, že ji toto občasné nepohodlí nevadí, že se vedle Brenta hodně naučila a viděla spoustu nových věcí. Obchodování ji bavilo a cítila, že má pro něj cit. Jediné, čeho se bála, byla reakce rodičů na její představu budoucnosti.

Cestování do jiných států může skrývat i řadu nebezpečí a různá úskalí. Třeba i to, že se nechtěně ocitnete v místním vězení. Třeba pokud máte s sebou něco, co se místním úředníkům nezdá. A potřebují čas, aby to prošetřili.
Bylo překvapující, že tímto předmětem byl hudební nástroj. A protože úředníci netušili, k čemu ta věc slouží, nechali si ho předvést. Sotva se ozvaly první tóny nástroje a známá melodie, všichni okolo se dali do zpěvu. Vězni, dozorci, prostě všichni okolo, se oddali nádherné písni, někteří dokonce začali tančit. Po skončení písničky se ozval hlasitý potlesk a lidé žádali o přídavek.

Vymyšlený odjezd měl ovšem jeden velký háček. Ten byl v tom, kdo byla Risa. Narodit se jako nejstarší dcera králi mělo sice jisté výhody, ale taky hodně omezení.
Přemluvit rodiče k tomu, aby mohla cestovat po světě, navíc ve společnosti mladšího Brenta, bylo záležitostí několika týdnů. Ačkoliv absolvovala s rodiči spoustu cest, tak nikdy nemohla na nich dělat to, co by chtěla.

Proto byla první část cesty Risa překvapená vším, co viděla. Podivovala se obyčejným věcem, které Brent snad už ani nevnímal. Díky tomu při vystupování z kočáru předvedla dokonalý držkopád. Jako dáma se zvedla, oklepala a pokračovala noblesně dál.

„Brente, tohle byl vážně naprosto originální nápad,“ pochválila ho jednou Risa.
„Každý, kdo ty vozy vidí, tak o tobě ví. Rozkřiklo se to úplně všude.“
„Děkuji Riso. Já si pořád lámal hlavu, jak oslovit další zákazníky. Tam u nás už jsme byli známí. Lidé u nás chtěli nakupovat, i proto, že jsem tam byl já. Záruka kvality. Ale tady se obchody hýbaly hrozně pomalu.“
„No ale napsat na všechny vozy, které tu vozí zboží, že Brent vám sežene všechno v té nejlepší kvalitě, to muselo dát hodně práce,“ hodnotila Risa.
„Práce ani tak ne, ale těch peněz, co to stálo.“

Theos je země, která je nebezpečná pro všechny, kteří se ji rozhodnout navštívit. Jejich absolutní vládce přísně trestá porušování zákonů, které jsou mnohem přísnější než u nás. Řídí se zákonem třikrát a dost, neboť kdo poruší i potřetí jeho nařízení, bude vzat životem. Proto se vystříhejte návštěvy této země, na hranicích jsou přísné kontroly a nikdo nebude vpuštěn. Kdo překročí hranici neoprávněně, nemůže počítat s pomocí našeho státu. Bohužel díky přísné izolaci není jasné, kdo by se postaral o problémy vzniklé neznalostí jazyka nebo při těžkých zdravotních problémech. Není znám nikdo, kdo by tuto zemi navštívil a vrátil se živý.

„Nikdy jsem nepotkal holku jako jsi ty,“ pronesl Brent ve chvíli, kdy se mu Risa svěřila s úmyslem odjet, aby poznala i jinou zemi než je Aldorma.
„Každá se chce hned vdávat a mít děti.“
„Nechápu, co na tom vidí. Já chci vidět svět. Kdybych byla chlap, tak mi vůbec nikdo nebrání, abych jela třeba tam, kde ses narodil,“ povzdechla si Risa.
„Rád tě představím své rodině. Ale plout samotná je pro ženu velmi nebezpečné. Proto mi prosím dovol, abych tě mohl doprovázet. Můžeme cestou obchodovat s koprem a kořením , a tím si vydělat na celé naše cestování,“ navrhl Brent.

Risa nevěřila, že by nejlepší radu mohla dostat zrovna od Mii. Byly odjakživa proti sobě. Cokoliv Mia řekla, znamenalo většinou nějaký problém nebo kulišárnu. Tedy ne že by od ní nějakou radu chtěla. Bohužel si povídala sama pro sebe, a nevšimla si, že ji někdo poslouchá.
„Když tak moc toužíš po tom, abys neměla žádné závazky, co se takhle sbalit a prostě odjet. Budeš mít klid od lidí, kteří se tě snaží dát dohromady s Brentem, budeš mít klid od Brenta a ještě si splníš své sny.“
Co ovšem nikdo nečekal, bylo to, že se Brent k chystané výpravě přidá.

„Brente, můžeš mi říct, jakým způsobem odhadneš, u kterého zboží budeš mít štěstí a získáš z něho peníze?“
„Riso, nevím, jestli ti máš prozradit své obchodní tajemství,“ usmál se na ní škádlivě Brent.
„Ale zjednodušeně asi můžu. Většina špatných obchodníků se řídí heslem – hlavně levně. Nakoupí levně velké množství věcí a snaží se je draze prodat.“
„Ale to nezní hloupě.“
„Já sázím na výjimečnost. Nekupuju hodně zboží, ale takové, které si koupí spíš bohatí. Nemusím mít stovky zákazníků, stačí mi jich pár. Jsem rád, když se někdo pochlubí, že má nějakou věc ode mne. Protože to mi přivede další zákazníky.“

„Řekni mi, Samantho, co se o Brentovi povídá mezi holkama?“
„Riso, nechceš mi něco říct? Nejdřív mi říkáš, jak je ten chlápek namyšlený, jak se nebudeš chovat jako ostatní, podbízet se a nakonec s ním trávíš nejvíc času.“
„No víš. Máš pravdu. Odsoudila jsem ho, aniž bych ho znala. Jenže když se o mne začal víc zajímat, tak jsem si říkala, že ho navnadím a pak se mu vysměju. Jenže se stal pravý opak. Začal mě zajímat a asi jsem se do něj zamilovala. Jenže já ještě nechci svatbu.“
„Ale to pro nás ženy ten úděl. Starat se o rodinu.“

Poté, co ji došlo, že se Brenta jen tak nezbaví, tak se rozhodla přistoupit na jeho hru a využít všeho, co se o něm dozví. Ačkoliv ji to nebylo vlastní, zkusila použít ženské zbraně. Takže na jednu stranu dělala mrk, mrk, aby zjistila, zda si toho všimne a na druhou stranu smrk, smrk, dávala najevo, že je jen slabá ženská, která potřebuje něco nést, s něčím drobným pomoci.

Za nějakou dobu už je všichni považovali za pár. A čím více to popírala, tím více byli ostatní přesvědčení, že se k sobě hodí. Dohadovali se pouze o tom, kdy bude svatba.

Pro Risu bylo zajímavé pozorovat, co všechno Brent ze zámoří přivezl. Od různého zboží nevídané krásy po užitečné nástroje, které hned všichni začali využívat. Každý teď pil ze džbánku pomocí slaměného brčka. Rise to připadalo legrační a říkala jim sosáci, protože ji připomínali čmeláky, jak sosají z květů nektar. Ačkoliv už ji Brent nepřipadal tak namyšlený jako v první chvíli, ještě pořád si od něj dávala odstup. Což jako by ho vybízelo k tomu, aby ji vyhledával. Nejraději s ní mluvil o obchodování a různých jeho nápadech a ona mu ráda jeho nápady vyvracela a dávala rady, jak je vylepšit.

Risa stála osamoceně a s nechápavým výrazem sledovala skupinku svých vrstevnic, které právě teď nejspíš opěvovali nového mladého muže na scéně. To kvůli němu se dneska chystal slavnostní ples. Nechápala, co na něm vidí. Teda musela uznat, že měl opravdu vypracované tělo, hezký úsměv a krásné oči. Ale byl to cizák. Kdoví odkud se tu objevil a všechny pobláznil. Byl to namyšlený hejsek, který využíval toho, že ho všichni obdivovali. Někdo se k ní blížil a usmíval se u toho. Ne, to nemůže být pravda. Zasáhla ji panika. To si nemůže dovolit. Neeee. Cítila, jak se jí úplně chvěje tělo.

Štěstí, smutek. Vášnivá hra plná emocí. Zbraň. Těžká váha i plno
smetí. Moc. Málo. Papír s barvami. Každý den od rána do večera.
Možná jednou. Možná nikdy. Co je víc. Kdo z nás může. Chechtat se?
Snít? Brečet? Nebo jen v klidu jít? Život a smrt nezná bratry ani
sestry. Každý může. Ale nechce. Nebo chce. Kamkoliv řekneš, půjdu
s tebou. Pro ně. Pro tebe. A až nebudeš, zjistíš. Nemůžeš žít s nimi
ani bez nich. Bez lidí je to jen bezcenné nic. Nedá se jíst, nedá se
pít. A přesto má v očích lidí vysokou cenu. Zlato, stříbro, papír.

Matka na rodičovské dovolené se dříve či později naučí organizovat čas a práci sobě i ostatním. V poslední řadě většinou myslí na sebe, tak se často stane, že z jejího dílu dobrot a volného času ostatní ukrojí.

Ale většinou to funguje ke spokojenosti všech. Maminka rozdělí jídlo, pak se o svůj díl rozdělí a všude panuje klid, protože pusa je zaměstnaná zpracováváním jídla. Aspoň v naší rodině neúnavných jedlíků to tak je.

Můžu se jít ven projít, ale musím přinést domů aspoň něco malého k snědku. Můžu být na počítači, ale oni musí být najedení, jinak vládne anarchie a nespokojenost.