Moje články

Seděl v cele. Zíral do tmy.
Je to už měsíc, co Georgiana odjela. Nechtěl, aby ho viděla zlomeného, ale nedokázal se vzchopit.
Před očima viděl Valerii, jak padá k zemi... zetě, jak je lstí zabit. Představoval si agónii, kterou zažívala Rebeka s rodinou, když byli vražděni v blízkosti Petrova kamene... i svou malou holčičku a vnoučka s proříznutými hrdly.
Jak to mohl Loqar udělat? Copak ho tak moc nenáviděl?
Byl slepý hlupák.
Už neuvidí svou milovanou zemi vzkvétat. S jeho smrtí se vytratí i zákon zdravého rozumu. Aldorma nepozná soucit.
Vypil odvar, který mu sluha přinesl.
Usnul. Víc se neprobudil.

Opět se pod rouškou noci vydala do vesnice, aby se setkala s neznámým mužem. Nikdy mu pořádně neviděla do tváře, ale podvědomě tušila, že mu může věřit. Jeho rady se ukázaly být přínosné.
„Jsem rád, že jste mohla přijít,“ zazněl hlas. Georgiana spatřila přibližující se siluetu.
„Máte pro mě nové informace?“ zeptala se okamžitě.
Muž chvíli mlčel, než jí pověděl o Dračí stezce a úskalích, která ji mohou doprovázet.
Gee se zhrozila. „To nemohu… moje rodina mě teď potřebuje.“
„Vydejte se na cestu a můžete jen získat. Zůstaňte a nebudete mít nic. Rozhodnutí je na vás.“
S těmito slovy odešel.

„Chceš si odpočinout?“ zeptal se Ethan. „Můžeme na chvíli zastavit.“
„Ne,“ odvětila, „jsme téměř u hraniční řeky, dojedeme do Hůrky.“
„Jak myslíš.“
Gee si pohladila vystouplé bříško a ucítila kopnutí. Už několik týdnů ji to maličké nenechává spát.
Když kočár zastavil před hostincem, vystoupila jako první. Chtěla se porozhlédnout kolem, ale někdo ji uchopil za paži.
Otočila se. Zírala do hnědých očí muže, jehož tvář byla skryta pod černými ornamenty, hyzdícími jeho obličej. Lekla se.
„Nejezděte na korunovaci,“ zasyčel. „Je to vrah, nezaslouží si být králem tohoto území.“
Chtěla muži odseknout, ale v tu chvíli se objevil Ethan. Neznámý zmizel.

Svírala kus pergamenu s královskou pečetí, nemohla tomu uvěřit. Dopis četla několikrát za sebou, přesto ji jeho význam šokoval.
„Co když řeknu ne?“ zeptala se už po několikáté.
„Je to závazek, Gee,“ uznal Ethan, „ale nic, co bychom společně nezvládli. Budu stát při tobě, ať se rozhodneš jakkoliv.“
Gee vydechla úlevou. V hloubi duše věděla, že prosbu princezny Valentýny neodmítne, přesto to nebylo jednoduché rozhodnutí.
„Co řekneme lidem?“ vyhrkla vzápětí. „A Viktorii? Je ještě tak maličká, nepochopí to.“
Ethan ji něžně objal. „Viktorie získá novou sestru a jako takovou ji budeme vychovávat.“
Přikývla a odpovědí na dopis přijala princeznina levobočka.

Seděli na spadlém kmeni a čistili hříbky. Měli štěstí, úroda byla letos bohatá.
Když zaslechli dusot kopyt, jediný Saem nastražil uši. O chvíli později se kolem nich prohnal splašený kůň. O kus dál shodil svého jezdce, který se zaúpěním upadl do mechu.
Všichni se okamžitě vymrštili na nohy a běželi neznámému pomoci. Saem s Gee však měli náskok. Než dorazili ostatní, Gee muži pomáhala na nohy.
„Pozor, kouše!“ varoval ho Froderyk.
Muž se vystrašeně ohlédl po té bílé chlupaté obludě a zkusmo se ho snažil rukou odehnat.
„Ne pes,“ rozesmál se Johnatan, „ten je neškodný.“
Gee jen zuřivě vycenila zuby.

„Honem, už bude půlnoc,“ křikla Gee a i se Saemem se rozběhla k řece. Ethan s bratry ji znuděně následovali.
„Ty jsi nějak natěšená,“ dobíral si ji Jonathan, „na kterou lodičku máš spadeno?“
„To se neříká, jinak se to nesplní,“ odvětila zvonivě. Přivoněla si k svazku sedmi různých květů, převázanému copánek, spleteným z vlastních vlasů.
U řeky již postával houf dívek a chlapců. Jonathan se posadil o kus dál a opřel se o kmen.
„Ty nejdeš?“ zeptal se ho Ethan.
„Přijdu hned… jsem rád, že můj zadek po celodenní šichtě konečně sedí. A Ethane?“ křikl za bratrem, „šťastný hod loďkou.“

Georgiana stála před vchodem do rodinné krypty, kterou nechal zhotovit její předek, Archibald Clemens. Sbírala odvahu vstoupit.
„Milovala tě,“ řekl dračí kněz, který se k ní připojil. „Chtěla, abys to věděla.“
Netušila, jak zareagovat, tak jen přikývla. Ta zášť ji neopustila ani po její smrti. Na jednu stranu jí byla vděčná, zároveň ji proklínala za to, že tak dlouho mlčela. Ethan nemusel žít jako psanec na útěku.
„Povídá se, že po doznání spáchala sebevraždu.“
Hraběnka opět přikývla. „Tak to stálo v dopise vévody z Oradomu.“
„Nakonec udělala správnou věc a zaplatila za to nejvyšší daň,“ řekl dračí kněz a odkráčel.

Dveře kostela zavrzaly. Dovnitř vstoupila žena.
Přešla k sedmero sochám, kde s pláčem padla na kolena.
„Odpusťte mi,“ žadonila, „nechtěla jsem ho zabít, ale už jsem se nemohla dívat, jak má nebohá Gee trpí. Zradila jsem vaše ideály, vzala jsem život hraběti. Jsem připravena přijmout trest.“
Socha zeleného draka zazářila.
„Zaslouží si být šťastná. Trpěla příliš dlouho, zatímco já se jen dívala. Měla jsem tehdy zasáhnout. Jsem zbabělec.“
„Ale dnes jsi prokázala odvahu,“ ozval se dračí kněz. „Doznej svá slova před vévodou Oradomu. Očisti pověst toho chlapce.“
Přikývla. „Řekněte Gee, že ji miluji.“ S těmito slovy se vydala na cestu.

Trvalo dlouho, než se Georgiana opět uklidnila. Se slzami v očích se posadila.
„Jak se Sidovi vede?“ zeptala se Alvonie starostlivě.
„Lépe, než mě,“ odsekla. Stále ji téma "Sidus Clemens" iritovalo. „Stal se z něj generál královského vojska.“
„No to je úžasné, kam až to dotáhl.“
„Jo, hotová senzace,“ odsekla popuzeně, ironický tón nepotlačila.
„Viníš ho z toho, co se ti stalo?“ zeptala se Freja tiše a Georgiana se zamyslela. Opravdu bratra vinila? V hloubi duše věděla, že za to nemohl, přesto se nedokázala zbavit pocitu, že kdyby ji vzal s sebou, všechno by bylo jinak.
„Asi ano,“ připustila tiše.

Chodila po pokoji sem a tam. Freja s Alvonií ji mlčky sledovaly a čekaly, až se uklidní.
„..a on se tam jen tak zjeví, jako černý drak, chápete to?“
Obě ženy si povzdechly.
„Co si sakra myslel?“ vybuchla, polštářem mrskla přes celý pokoj. „Utekl jako spráskaný pes, deset let o sobě nedal vědět, jako by se po něm slehla zem. A co byla jeho první reakce? Gee, ty jsi ale vyrostla, stýskalo se mi… zmetek jeden.“
„Dala jsi Sidovi šanci to vysvětlit?“ zeptala se Freja. „Co kdybys mu napsala?“
„Vyloučeno,“ vyštěkla, „to on se umlčel, ten krok je na něm.“

Seděla v křesle a zírala do tmy. Tentokrát ale bylo všechno jinak. Neupadala do apatie, dokonce odezněl i ten trýznivý pocit osamění. Po více než deseti letech se znovu usmívala na svět.
Její rod stále sužovala kletba, ale nyní již měla veškerá pojítka k jejímu zlomení. Nedovolí, aby jí nadále řídila život.
Upřela oči na muže, který se převalil v její… ne… v jejich posteli a pomalu se probouzel. Už nebyla na všechno sama… měla jeho, svého nového manžela. Věděla, že jí bude oporou a už nikdy jí neopustí.
„Jsi vzhůru brzy,“ zašeptal Ethan rozespale a Gee se neubránila úsměvu.

Její život doprovázely trny ostré jako dračí zuby. Nebyl jednoduchý, stejně jako rozhodnutí jej ukončit.
Přišla na svět coby nemilovaný levoboček hraběte Tarnaka. Život jí do cesty stavěl mnoho překážek. Za svůj krátký život si prožila tolik utrpení, kterému jiní nebudou čelit za celý život.
Přesto vyrostla v milou, krásnou ženu, schopnou milovat a lásku přijímat. Její úsměv se navždy vryje do našich srdcí.
Odcházela s pocitem, že skončí v zapomnění. Nikdo si nebude pamatovat, že po hradě chodívala dívka s havraními vlasy.
Ale my nezapomene, Mae. S každou večerní hvězdou si vzpomeneme na laskavou dívku a její nenarozené dítě.

Cestu z Tristu si téměř nepamatovala. Byla myšlenkami na míle daleko. Ano, získá dědičné právo na hrad v Olanesu, ale za jakých podmínek? Jako neprovdaná žena nemůže spravovat hrad a pokud si jej chce udržet, musí si najít manžela… jak ponižující.
Představovala si, jak se vrátí na hrad s královským dekretem a vykopne toho zabedněnce, až se bude z Olaneského kopce kutálet jak shnilé jablko.
Dokonce ani Sidus krále neobměkčil.
To byla další věc, která ji nedala spát. Neviděla bratra deset let a najednou se před ní zjeví jako drak s Ethanem za zády. Její svět se znovu obrací naruby.

„Vjíždíme do Tristu, má paní,“ upozornila ji Alvonie.
Přijela s jediným cílem: uchránit svůj nárok na hrad d´Olanes.
„Jmenuji se Christopher Trewis, jsem vzdáleným bratrancem hraběte Tarnaka. Vznáším nárok na své dědictví,“ vzpomínala na slova cizího muže.
Tohle nedopustí. Olanes nesmí padnout do rukou dalšího Tarnaka.
Kočár zastavil na nádvoří a Georgiana elegantně vystoupila. Byla vyděšená. Musí se pokusit přesvědčit krále, ale jak to má udělat?
„Jsi dcerou svého otce,“ říkávala jí matka. Ale jak by mohla? Považují ji také za zbabělce?
„Ne,“ okřikla se v duchu, „já nejsem jako on!“ S těmito slovy vstoupila do královského paláce… hlavu vztyčenou.

Běžela po louce plné lučního kvítí. Za ní se řítila velká bílá smršť.
„Poběž, Saeme,“ zakřičela, „dnes má první narozeniny, musíme jí popřát.“
Doběhla k řece a spěchala dál k lesu. Chvíli bloudila, ale nakonec našla ten správný kmen.
„Jsem tady, jak jsem slíbila,“ zašeptala do ticha. Saem se usadil vedle ní a mlčky ji pozoroval.
Gee položila na zem kytici bodláčí. Ostatní by se podivili výběru, ale jí připadalo krásné… na dotek drsné a na pohled nádherné, jako krátký život toho tvorečka.
Se slzami v očích sledovala vlastnoručně vyškrábaný nápis v kmeni:
Isla Clemens
Nikdy nezapomenu, s láskou Gee.

Zaslechl kroky, neohlédl se. Věděl kdo přichází… runy mu to prozradily.
„Proč jsi to dovolil, Beroane?“ zeptala se zlatá dračice.
„Nabídl se, neměl jsem důvod odmítnout,“ odvětil prostě.
„Necháváš jej tam i přes to, že znáš jeho pravý důvod?“
Přikývl a sledoval dračího kněze ve svém kostele. „Osud to žádá. Jestliže má rod Orise Clemense šanci, vede cesta skrz něj.“
„Roztahuje se tam jak dobře naložený tučňák. Ještě to zvaž.“
„Důvěřuj mi, Xilanie, jeho přítomnost dá věci do pohybu.“
„Jen aby se nerozpohybovaly až moc,“ namítla. „Zasáhneš?“
„Ne, osud si najde cestu sám.“
Naposledy se ohlédla k Aldormě, poté odešla.

Vrznutí dveří
Georgiana (vystrašeně): „Kdo je tam?“
Zvuk přibližujících se kroků
Georgiana: „Kdo jste a proč jste trval na setkání v noci?“
Neznámý: „Mé jméno není důležité… důležité je, s čím přicházím.“
Šustivý zvuk… následován cinkáním
Neznámý (klidně): „Tu dýku schovejte. Kdybych vás chtěl zabít, už byste byla mrtvá.“
Zalapání po dechu
Georgiana: „Co ode mě chcete?“
Neznámý: „Pomoci vám.“
Georgiana: „Netuším, s čím byste mi mohl pomoci.“
Neznámý: „Vím, že jste zaslechla rozhovor mezi dračím knězem a jistým mužem.“
Nadechnutí
Neznámý: „Pomůžu vám najít černého draka, který proklel váš rod. Jen vy můžete kletbu zrušit.“
Nevěřícné zalapání po dechu

„...za vraždu hraběte…“ slyšela v hlavě Frejina slova. „…bude zítra popraven…“
Otevřela dveře a vklouzla dovnitř.
„Georgiano?“
„Musíš zmizet,“ zašeptala namísto pozdravu.
Chlapec se k ní přiblížil, ale hraběnka couvla. Strnul.
„Gee, co ti provedl?“
„Musíš utéct,“ zopakovala naléhavě. „Pověsí tě.“
„To je mi jedno, nenechám tě tady.“
Slzy jí stékaly po tvářích. „Budu v pořádku. Jdi!“
* * *
Zírala do tmy. Před očima měla tvář člověka, kterého milovala a kterého musela nechat jít. Nevěřila, že hraběte zabil, ale i kdyby… nezazlívala by mu to. S posledním sbohem se její svět nadobro zhroutil a Georgiana se opět propadla do líbezného stavu apatie.

Otec Marcus stál vedle sochy zeleného draka a čelil zlostnému pohledu hraběte Tarnaka.
„Platím vám za to, aby se naučila základy, ne aby se z ní stala odbornice na hospodářství,“ vyštěkl.
„Poskytuji všeobecné vzdělání všem stejným metrem. Pokud je úroveň takového vzdělání přespříliš, připlaťte jí soukromé hodiny a já svou výuku zaměřím na poezii a vyšívání,“ odvětil kněz příkře.
Hrabě se hlasitě uchechtl, než pokračoval: „Jak si dosud vede?“
„Je bystrá. Učí se rychle.“
„Výborně… ale nepřehánějte to. Chci, aby byla vzdělaná a nedělala ostudu u dvora svou negramotností, ne aby se z ní stala emancipovaná přítěž.“
„Jak si přejete.“

Samael posedával na lavici a nervózně žmoulal kapesník. Gannet s dětmi opustila kostel ihned po mši.
„Je plachá,“ pronesl hrabě, „ale s tím se dá pracovat.“
Samael jen přikývl.
„Ještě učíte děti zámožných rodin?“ obrátil se k dračímu knězi.
„Samozřejmě,“ přitakal otec Marcus. „Je to mým posláním.“
„Můj předek otevřel vůbec první třídu v Olanesu,“ pokračoval namyšleně. „Můj rod byl vznešený, nechci jej pošpinit někým málo hodným...“
Samael nervózně polkl.
„…to malé pískle potřebuje vzdělání, přijmete ji do učení, otče Marcusi.“ Nebyla to otázka, ale rozkaz. „Účet pošlete mně.“
S tím se odporoučel a Samaelovi došlo, že dohoda byla zpečetěna.

Ceallach se zadostiučiněním sledoval, jak z Orise Clemense vyprchává život. Je to již pár let, co sám v boji padl a přijal nabídku stát se drakem. Připojil se k černému rodu jako Caellach.
Dnešek považoval za významný den. Sledovat, jak člověk, co zavinil jeho smrt, umírá, považoval za osobní vítězství.
Pocit štěstí ale bývá prchavý…
Orisova duše se zhmotnila v chrámu. „Vybírám si fialový rod a přijímám jméno Ohene,“ slyšel ho pronést.
Cítil se zrazen. Jak mu mohli nabídnout stejnou poctu?
„Alespoň na vlastní oči uvidí, co má kletba udělá s jeho rodem,“ vykouzlil úsměv a upřel pohled k Tristenolu.

Samael zaklepal a vešel do prostorné místnosti.
„Vítejte, pane Clemensi,“ odvětil dračí kněz a ukázal na poslední volnou židli. Druhý muž na něj upřel oči, ale nepromluvil.
„Předložil jsem panu hraběti vaši prosbu,“ začal kněz, „souhlasil, že vašeho syna přijme za panoše... za jistých podmínek, samozřejmě.
„Ovšem,“ vyhrkl Samael horlivě. „Splním vše.“
Hrabě jej dlouho pozoroval. „Dáte mi za ženu vaši dceru.“
Samael zkoprněl. „Je jí pět.“
„Svatba bude, až dosáhne sedmnácti...,“ začal kněz, ale hrabě ho přerušil.
„Chtěl bych si ji prohlédnout.“
„P-přinesu vám obrázek.“
„Ne… preferuji osobní setkání, přiveďte ji na mši.“
Samael zvažoval možnosti, nakonec vyhrkl: „Platí“.

Začínalo se smrákat. Kejklíři už dávno přestali ukazovat svá umění a stejně jako vesničané se oddávali pití.
Georgiana a Ethan se vlnily do rytmu hudby a užívali si veselí.
„Kočičko,“ zaslechla chraplavý hlas, vzápětí se dostavil i závan pálenky, „zatrsáš si se mnou?“
Gee zkřivila nos, ale než stihla odpovědět, Ethan se před ni postavil a vyštěkl: „Vypadni, bubeníku.“
Muž se mu vysmál, chňapl po děvčeti, ale Ethan byl rychlejší.
„Tys mě neslyšel? Vypadni!“ Popadl buben, který muži ledabyle visel kolem krku a vší silou mu jej narazil na hlavu.
Bubeník zakolísal, zatímco Gee se hlasitě rozesmála.
„Pojď, raději zmizíme.“

Liamovo tělo padlo k zemi, zatímco stříbrná čepel se leskla krví. Tušil, že přichází konec. Přerývaně se nadechl, ale vzápětí se rozkašlal, když se mu krev dostala do hrdla.
Bojoval statečně za svého rytíře. Věřil mu. On ho však zradil… nepřišel, jak slíbil. Poslal ho na smrt.
Nechal doutnajícímu vzteku volný průchod. Sípavě odříkával slova kletby, která rod Orise Clemense uvrhne do záhuby.
S posledními slovy jeho tělo ochablo.
Když znovu nabyl vědomí, ocitl se v chrámu, obklopen sedmi bytostmi.
„Kde to jsem?“
„Na místě, které žádná mapa nezná,“ odvětil zlatý drak. „Nabízíme ti možnost stát se drakem, jak zvolíš?“

Alvonie strnule sledovala procesí v kostele. Socha zeleného draka, jemuž byl kostel zasvěcen, stála v popředí všech ostatních a němě zírala na mahagonovou rakev, zatímco otec Marcus pronášel poslední slova k pozůstalým.
„…naposledy rozloučíme s rytířem Benjaminem Tarnakem, hrabětem z Olanesu.“
Přítomní se zvedli a připojili se k průvodu. Alvonie podpírala křehkou hraběnku a doprovázela ji ke kapli. Stále tomu nemohla uvěřit. Po dlouhá léta byla nucena sledovat odporné zločiny svého pána a nyní stojí nad jeho hrobem, společně s další hrstkou sloužících. Netruchlili... jako němí svědci jeho činů oslavovali jeho konec.
„Dračí spravedlnost ho přeci jen dostihla,“ pomyslela si.

„Neměla bys opouštět lože, jsi nemocná,“ napomenula ji matka.
Georgiana ji neposlouchala. Nechala služebnou, aby jí pomohla do černých šatů a poté ji propustila. Připadalo jí směšné truchlit nad smrtí člověka, který ji zničil, ale byla to součást protokolu a jako nová hraběnka jej respektovala.
„Kde je otec?“ zeptala se bez špetky zájmu.
„V hlavním sále, dnes probíhá audience s obyvateli Olanesu.“
„Cože?“ vykřikla vztekle Gee. „Proč mě nikdo neinformoval?“
„Protože je ti patnáct, tvůj otec se o chod vesnice postará.“
„Otec není hrabě,“ ohradila se. „Už nejsem dítě! Byla jsem dost stará se vdát, převezmu tedy i povinnosti hraběnky.

„Je nádherná.“ Georgiana se nakláněla nad kolébkou.
„Dokonalá,“ odvětila vyčerpaná dívka a rozplakala se. Gee jí rozuměla, sama by se s takovou situací nedokázala smířit lehce.
„Jsi si jistá, Valentýno?“ Tristenolská princezna přikývla, v obličeji bolestný výraz.
„Nebude ji nic scházet, slibuji,“ ubezpečila jí hraběnka. Když před pár dny dostala dopis, ve kterém ji Valentýna prosí, aby se postarala o její dítě, výměnou za doživotní dědičné právo hradu v Olanesu, nenacházela slov. Nemohla však odmítnout, a tak se zavázala navždy mlčet a přijmout do opatrování nemanželské dítě.
„Jmenuje se Leontýna,“ slyšela ještě princeznino zvolání, než se za nimi zavřely dveře.

Georgiana vytáhla uvolněnou cihlu a nakoukla dovnitř. Byla to skrýš plná úhledně složených pergamenů. Na některých rozpoznala svůj rukopis.
Našla i pergameny s hraběcí pečetí. Nebyl to však Tarnakův rukopis, ten by poznala. Vedena zvědavostí jeden rozložila.
„Nic z toho nedává smysl,“ povzdychla si, jakmile přečetla pátý. „Od koho jsou?“
Alvonie proletěla pár řádků a zalapala po dechu. „Ty jsou od Mae. Se Sidem používali různá hesla, kdyby se dopis dostal do špatných rukou.“
„Nesměli se stýkat,“ dodala na vysvětlenou.
„Panebože,“ vykřikla náhle Gee, „byla těhotná. Napsala mu to v den, kdy spáchala sebevraždu. Datum se shoduje, podívej.“
Alvonie zbledla.

Mrskl s ní na postel, jako by to byla jen hadrová panenka. Třásla se po celém těle. Hrabě se nad ní tyčil a ona se cítila bezmocná. Zrazená vlastní rodinou.
Hrubě si ji přitáhl a políbil. Rukama surově putoval po jejím těle. Chtěla křičet na celý svět, ale věděla, že by jí nikdo neslyšel.
Pak zaslechla vrčení. Zvuk naděje, který dával najevo přítomnost posledního přítele.
„Zmiz, bestie!“ zařval hrabě ve chvíli, kdy se po něm zvíře ohnalo.
***
Neviděla, jak se to stalo. Ale když si jí po pár minutách hrabě násilím bral, její pohled setrvával na prázdných očích psího hrdiny.

Freja se zhluboka nadechla, setřela zbloudilé slzy a na podnos položila sklenici s mlékem.
Když procházela hradem, cítila na sobě pohledy sloužících – nenávistné, lítostivé, obdivné. Sama se chtěla ukrýt a poddat žalu, věděla však, že musí zůstat silná. Kvůli synovi i mladé hraběnce, která ji nyní potřebuje.
Zaklepala na masivní dveře a vstoupila. Hraběnčino křehké tělo se choulilo v rohu, zahalené jen v tenké noční košili. Nevnímala. Už několik týdnů její mysl zakrýval temný mrak.
Položila tác a poklekla před svou chráněnku.
„Georgiano, probuď se!“ zatřásla s ní.
Marně, ta roztomilá dívenka zemřela v den, co se jí hrabě zmocnil.

Jeho život byl protkán množstvím křižovatek, kterého ho nelítostně nutily k výběru. Většinou směr našel okamžitě, ale v nestřežených okamžicích přišly takové, kde volba znamenala vše.
Nyní přemýšlel, zda své cesty zvolil správně. Jaký by jen byl jeho život, kdyby se tehdy rozhodl s Mae prchnout? Dokázal by zachránit Gee před tím strašným osudem, kdyby ji neopustil? Byla by jeho žena a děti stále naživu, kdyby se tehdy postavil králi a nevzal do služeb panoše?
Na to snad ani draci neznají odpověď.
Nyní věděl, že veškerá rozhodnutí směřovala k jediné cestě, královně cest, jejíž cíl dychtivě čekal v Dramonské cele.