Moje články

„Co teď?“ zděsil se.
„Něco si stopneme. Hlavně neztrať svůj ručník.“
„Proč ruč…,“ nedokončil větu. Najednou zmizel, protahoval se úzkou štěrbinou a následně se vznášel v nekonečnu, než se jeho tělo opět zhmotnilo a tvrdě se rozpláclo na zem.
* * *
„Forde?“
„Ehm?“
„Mám pocit, jako bych byl gauč a někdo na mě seděl.“
„Pocit je správný,“ uchechtl se Ford. „Ahoj Marvine.“
Obrovská hromada plechu se zavrtěla a vstala. „Ach jo, další stopaři,“ povzdechl si. „Zřejmě vás to zajímat nebude, ale dojdu to nahlásit. To byl zas nápad, zapnout pravděpodobnostní pohon.“
„Jo, přímo miliónový,“ vykřikl Ford šťastně. „Zachránilo nás to před Vogony.“

Přece to teď nevzdáš?! Dodával si kuráž a snažil se nemyslet na trapnost nadcházející situace.
Jak ponižující. Ostatní budou žonglovat, jen já ne. Každý si na mě bude ukazovat a smát se mi.
„Běžci se připraví na startovací dráhy.“
Už je to tady. Za pár vteřin se úplně znemožním… jako bych už tak neměl komplex méněcennosti. Pitomé šlachy.
Stoupl si vedle ostatních a pokusil se zahnat černé myšlenky.
„Hlavu vzhůru!“ zazněl rozkaz. „Připravit… vpřed!“
Dvacítka bezhlavých duchů vyrazila. S napřaženýma rukama, ve kterých se jim houpaly vlastní hlavy, se řítili chodbami Bradavického hradu. Bezhlavý Maratón prvních Merlinovských her právě započal.

Utíkal po pláži, ale neohlížel se. Slyšel jen děsivé klap… klap…
Běhal každý večer, aby si udržel kondici. Dnes se však jeho nevinné odreagování změnilo v běh na život a na smrt.
…klap… klap…
Píchalo ho v boku. Byl na pokraji sil. Zakopl a svalil se do písku.
…klap… klap…
Konec. Dohnali ho. Několik klepet se ohánělo jen těsně u jeho obličeje.
„Nechte mě,“ křičel z plných plic. „Já nechci. Dejte ty klepeta pryč!“
* * *
„Zlato?“
Zaslechl známý hlas.
„Mami?“ Pomalu otevřel oči. Nikde žádní krabi.
„Vstávej! Svatebčané přicházejí. Musíš se připravit, jsi přece ženich.“ Dořekla pyšně a nachystala mu oblek.

Potácel se liduprázdnými ulicemi. Trvalo mu to déle než obvykle, protože několikrát špatně zahnul, či najednou pocítil potřebu zvracet. Kamarádi v hospodě jej ale ubezpečili, že je naprosto v pořádku a těch pár metrů přece dojde.
Když kostelní zvon třikrát odbil, dosáhl cíle.
Zašmátral v kapse a vytáhl klíče. Zaujatě si prohlížel klíčovou dírku. Nakonec zabouchal na dveře.
„Mýýý-škit-škooo!“
Rozsvítilo se světlo.
„Honem, z-zlato, musím č-čůrat,“ vykoktal a začal se smát.
Dveře se otevřely. Nebyla tam však myška ani zlato.
Zpoza dveří vykoukla starší žena v županu, zaškaredila se a pravou nožkou provedla výkop.
* * *
Nápis Baťa navždy zdobí jeho tvář.

Třásla se od hlavy až k patě. Černé myšlenky naprosto pohltily její mysl a bránily jí v racionálním uvažování. Byla vyděšená.
Dveře hotelového pokoje se otevřely. „Jsi v pořádku, zlato? Je ti špatně?“ zeptal se starostlivě přítel a popošel k ní. Stála tam jen v županu.
Polkla. Prstem ukázala na koupelku a špitla: „Pavouk.“
Uchechtl se. Vyzul si botu a s řevem vpadl dovnitř. Netrvalo to ani pět vteřin, než se s ještě větším řevem vyřítil ven.
Povytáhla obočí.
„Velí celému regimentu,“ vysvětlil šokovaně.
Silná slova typu „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“ byla najednou pryč.
Do hodiny měli sbaleno.

Seděli v hotelové místnosti a poslouchali vyprávění o Praze. Byli pozváni, aby zazpívali na kulturní akci a ukázali svůj talent. Celý sbor čítal asi dvacet Izraelských dětí různého věku.
V tom však zazněly sirény a čas kolem jako by se zastavil.
Vyděšeně vstali a s křikem se snažili najít úkryt. Jako by se najednou ocitli v noční můře.
Teprve poté to ostatním došlo … první středa v měsíci, pravé poledne… sirény… Izrael - země zmítaná válkou.
Trvalo několik desítek minut, než se uklidnili.
Bezpečnost a svoboda je něco, co nelze brát jako samozřejmost, ale jako dar, za který bychom měli být vděční.

Ta neskutečná podoba. Otevřela staré rány a krutě do nich vnikla. Nelze se bránit. Je to osud. Bude nás pronásledovat dnem i nocí.
„Má lásko. Jsme si souzeni.“
Vždy tomu tak bylo a ani v tuto divnou dobu tomu není jinak. Cítím to.
Láska je silnější než prokletí té čarodějnice. Podruhé nás již nerozdělí.
„Viktorie?!“zarazil jsem se. Už podruhé stála na okraji útesů. Mluvila na mě, ale já ji neslyšel. Skočila…
Přísahal jsem, že ji neopustím. Skočil jsem tedy a zakousl se.
Voda jí omývala obličej a smývala krev, když se její oči otevřely a bílé tesáky se zaleskly.
„Barnabasi?“

„Kde to jsme, Holly?“
„Plechland,“ odvětila hlava na monitoru. „Sídlí zde největší společnost, vyrábějící roboty.“
„Na co čekáme? Jdeme prozkoumat další Kryťáky,“ rozveselil se Lister, jakmile Červený trpaslík přistál za lesem.
* * *
„To bude ono.“
Stáli před obřím areálem s nápisem Robodrom. Prolezli otvorem ve zdi a jali se prozkoumat terén.
Asi po hodině bloudění nakonec skončili na balkóně rozlehlé haly. Když se rozsvítilo světlo, spatřili a hlavně zaslechli něco nevídaného.
„Koukněte, Kryton tisíce a jedné tváře,“ zavtipkoval Rimmer. „Jak svorně všichni melou panty.“
„Spíš vržou,“ opravil ho Lister a zacpával si uši. „Ještěže Kryťák pochází z edice, kterou naučili mluvit.“

Světlo výhružně zablikalo a zhaslo. V zápětí se odporoučela i televize a s ní Hvězdné války.
„Né,“ rozhořčil se Leonard, „vypnul proud.“
„Někdo by se měl jít podívat na pojistky,“ navrhl Howard, načež všichni významně pohlédli na Sheldona.
„Samozřejmě, pošlete tam profíka.“
* * *
Rána… záblesk… křik…
„Sheldone?“
* * *
„Nobelovu cenu za fyziku získává doktor Sheldon Cooper.“
Usmál se. Za hlasitého potlesku obecenstva přistoupil na pódium. Vlasy mu trčely do všech stran.
„Děkuji,“ brečel. „Je to pro mne čest.“
* * *
„Co to mele?“
„Nevím, ale musela to být pěkná šlupka, ještě se mu kouří z hlavy.“
„To teda musela, vlasy má jak Albert Einstein.“

„Květen…“ mumlal si Artur, když v županu odhrnoval sníh. Po ránu byl rozladěný.
Odhodil poslední várku, narovnal záda a vrátil se k nevypitému šálku čaje. V tom spadla první vločka… za ní druhá… třetí… Zaskřípal zuby a naštvaně odhodil lopatu.
„Zpropadená zima, kde vězí slibovaná obleva?“
* * *
Mezitím na příslušném spádovém stavebním úřadě pro planetu Zemi
„Žádám o povolení přepnout do režimu jara,“ vyhrkl podsaditý muž a podával smrdutému tvorovi formulář, už po patnácté za poslední měsíce.
Vogon zamlaskal a zakroutil hlavou. „Bohužel, chybí zde podpis celního úřadu. Povolení se zamítá.“
„K čertu s byrokracií!“ Nasadil si čepici a odporoučel se.

„Jsme sami?“
Přikývl.
Ticho… úsměv… myšlenky plné neřesti.
„Mám nový experiment,“ zaskřehotala Amy. Významně na Sheldona zamrkala.
„Ano?“ dal najevo svůj zájem. „V čem spočívá?“
Začervenala se.
„Klácení zmijí,“ zasyčela. Zvláštní tón hlasu odhalil zjevné náznaky.
„Dala ses na plazy?“ vyhrkl nadšeně. „To je skvělé, podmanit si hada byl odjakživa můj sen.“
Zvesela se usadil k laptopu. „Už máš vybranou? Navrhoval bych tuhle, má hezké vzory.“
Zaskřípala zuby, přesto pokračovala v rozepínání své blůzy.
V tom se otevřely dveře.
„Leonarde, Penny,“ vykřikl vzrušeně. „Chystáme se klátit zmiji, přidáte se?“
Stačil jeden pohled na Amy, aby jim to došlo. Neudrželi smích.

Jeli už bezmála deset hodin.
„Kde jsme?“ zeptala se podrážděně. Protočil oči v sloup, už po sté tento den.
„Víš vůbec kam jedeš?“
Nereagoval. Držel své nervy na uzdě.
„Tak si mlč.“
Unaveně vzdychl.
„Máš mapu, tak se podívej,“ vyštěkl.
Neochotně se do ní podívala. „Kde jsme byli naposledy?“
„V Olomouci.“
„Hm… takže budeme asi v… Bruntále.“ V jejím hlase byl znatelný respekt, smíšený s hlubokým zděšením. Vyměnili si ustarané pohledy.
A už projížděli kolem cedule – Vítejte v Bruntále, v kraji Zubatých žab.
„Zubatá žába? Já chci pryč, Pepo.“
Její křik však zanikl v řevu drsných lidí, z drsného kraje.

Rimmer: Proč jsi nás neupozornil, že se blížíme k planetě Travest?
Holly: Neptal ses.
Rimmer: Hm… Kdy budeme přistávat?
Holly: Už.
* * *
Kocour: Co že je to za planetu?
Rimmer: Travest. Asi zase nějací mormoni.
Lister: Ani bych neřek… Zdrhejte!
* * *
Kocour: Do Listrových větrů. Ten Amanda chtěl můj ocas.
Lister: Brenda už ho málem měl.
Rimmer: Znásilní nás chlapi!
* * *
Kocour: Prosím, Amando, nedělej to. Jsem ještě panic.
Amanda: Zavrň kocourku, pohrajeme si.
Kocour: Cože?
* * *
Buch… prásk… zvuk motorů… útěk.
* * *
Rimmer: No to je dost, Holly. Kams nás to sakra zavezl? Málem z nás udělali ženské!
Holly: Ale byl to krásný pohled.

První zaklepání… druhé a vzápětí třetí.
Protočila oči v sloup a otevřela dveře.
„Co je?“
Ticho… nervózní zakašlání…
„Podívej Shledone, nemám čas.“ Zavírala dveře, ale zarazil ji.
„Ehm jak jde experiment se savci?“ vykoktal ze sebe první větu a pokusil se o úsměv. Moc neuspěl.
„Savci?“ opáčila naježeně. „Moji primáti se mají skvěle. Začínají odvykací kůru. Děkuji za optání.“
Ticho…
…ještě trapnější ticho…
„Omlouvám se, Amy.“
Trvalo to čtyři dny, šest hodin a dvanáct minut. Ale potěšilo jí to.
„Omluva přijata,“ naježila se hrdě. „Pojď, ukážu ti Alfu téhle smečky. Už přešel z Marlborek na lehké peprmintky.“
„To je skvělé.“

Bla bla bla
„Regresní analýza zkoumá problémy dvou znaků. Například závislost zisku z prodeje komiksů na počtu inteligentních čtenářů, ochotných platit.“
Dívala se na něj a sledovala, jak se mu rty zaníceně pohybují v horečném vysvětlování. A ačkoliv jí sluch pracoval zcela normálně, slyšela jen další: bla bla bla. Tady překlad mozku prostě ztroskotal.
„Mírami závislosti jsou regresní koeficienty. Grafickým znázorněním …“ zarazil se v půli věty.
„Penny?!“ vyštěkl tak nahlas, že málem spolkla žvýkačku.
„Co? Koeficienty?“
„Ty vůbec neposloucháš. Jak chceš vystudovat univerzitu?“
„Promiň, Sheldone. Pokračuj,“ pobídla ho ospale, načež Sheldon pokračoval.
Mozek však opět pobral jen: bla bla bla.

Zahlouben do rozhovoru s Krytonem o existenci křemíkového nebe a vskutku bizarních pravidlech, kterými se přijetí řídí, vstoupil do prostoru své kajuty.
Od včerejšího večera, kdy Rimmera z důvodu úspory energií vyřadili z provozu, sdílí kajutu s Kocourem.
„Ale, co když porušíš pravidlo 6, které ti nařizuje pracovat v úsporném režimu v případě, že ceny energií vzrostou o více jak tři procenta?“
„V tom případě je tady ještě pravidlo 12, které...“
To už ale Lister neslyšel. Vyjeveně civěl na barevnou výzdobu nového pokoje.
„Růžová?“
„Líbí?“ zeptal se Kocour s úsměvem. „Krášlení je smysl mého bytí.“
Tělo Kocoura nebylo dodnes nalezeno.

Telefon ho probudil ve tři ráno. O pět minut později už seděl v autě a uháněl na Pasadenskou univerzitu.
Udýchaný vběhl do jídelny. Bylo tam živo. Stačil jen vytáhnout mobil a zmáčknout nahrávání.
Sheldon skákal po stole v županu a vykřikoval: „Už jsou tady. Právě prolétli atmosférou a řítí se na nás. Musíme bránit naši univerzitu. Ke strojům!“ Seskočil a zamířil k automatu na kafe. V ruce třímaje obracečku.
„Váš známý?“ optal se policista.
„Spolubydlící,“ odvětil Leonard pobaveně.
„Tak si ho koukejte odvést!“ poručil a odkráčel.
Leonard vypnul nahrávání. „Tohle bude na Youtube senzace,“ pousmál se a šel vyzvednout Sheldona.