Moje články

Následoval ho všude, dokonce i když prošel zdí a byl si naprosto jistý, že mu unikl, vždy se z nějakého koutu objevil a mlel pantem, dokud mu dech vydržel.
„…no a to jednou se můj prastrýček z devátého kolene vrhl střemhlav z horního patra, uvázaný lanem za kotník, prý aby si vyzkoušel pocit bez tíže,“ pokračoval Kocour a šíleně se přitom řehtal, „jenže to lano se odvázalo. Šest jeho nevlastních bratrů jej chytalo. A už jsi slyšel o válce dvou kočičích klanů? To ti byla panečku síla…“
Došla mu trpělivost. „Holly? Vypni mě, hned!“
Zablesklo se a Rimmer dobrovolně zmizel.

Seděla opodál se sklopenýma očima. Předstírala, že neslyší, nevidí. Každé prohozené slovo jí však způsobovalo bolest.
„Dva,“ řekl otec nesmlouvavě.
„Tři,“ odvětil druhý muž a podíval se jejím směrem. Ona ten pohled ale neviděla. Nesměla vzhlédnout.
„Dva, víc nedám,“ pronesl otec znovu, pevný ve svém tvrzení.
Následovalo ticho, druhý muž zvažoval nabídku a nakonec kývl. „Dobrá, dva velbloudy, ale pět ovcí a dvě kozy platí, pravda?“
„Platí,“ potvrdil otec, oba si plácli. Otec vydal pokyn a její bratr začal zvířata nakládat na povoz. Transakce byla dokončena.
Když vstávala, její pohled se poprvé střetl s mladším synem druhého muže. Budoucím nastávajícím.

„Musíš odjet,“ snažil se ji přesvědčit, marně. Tvrdohlavě si stála za svým.
„Nechápeš to, ví o nás.“
„Nebojím se ho.“ Na loď, odplouvající do bezpečí Pentosu, nenastoupila. Rozhodla se zůstat.
Ne však kvůli němu.
* * *
„Musíme si pospíšit, pane Tyrione.“ Pavouk vypadal nervózně, ale Tyrion měl ještě jednu práci.
Vydal se tajnými chodbami, vedoucími do pobočníkovi ložnice. A tam ji spatřil. Svlečenou a vyčkávající.
Nechtěla odjet, nikdy to neměla v plánu. Byla to jeho děvka. Oba ho zradili. Měla viset.
Ale Lanistrové vždy splácí své dluhy.
Utáhl zlatý řetěz těsněji kolem jejího krku. S posledním výdechem byl dluh splacen.
"Sbohem, Šae."

Pobíhal na vzdáleném konci davu a hledal cestu skrz. Hemžení kolem neustávalo, ačkoliv bitva o lístky teprve začala.
„Nezbudou na nás žádná místa,“ pronesl otráveně.
„Kdyby jsi nezapomněl koupit vstupenky předem, už bychom seděli uvnitř,“ utrousil Leonard naštvaně.
„Myslel jsem, že je koupí Wolowitz. Kdyby to nezpackal, šli bychom dovnitř jako normální lidé.“
Leonardovi docházela trpělivost. „To ty jsi je měl koupit!“
„No ovšem, je jednodušší obviňovat druhé, že ano?“ pronesl ublíženě.
V tom se otevřel nový vchod. „Posledních dvacet lístků na Star Wars,“ zvolal muž oblečený jako Darth Vader.
Sheldon zbystřil. Vyrazil vpřed, mlátíc lidi kolem sebe hlava nehlava.

„Kde sedíme, tati?“
„Úplně nahoře, Rone,“ zařval pan Weasley, snažíc se nadechnout. „Už tam skoro jsme.“
Vystoupali ještě několik pater, až se konečně dostali na samý vrchol tribuny.
„Tohle jsou vážně skvělé místa, tati,“ pronesla Ginny, na tvářích se jí leskly barevné irské vlajky.
„Páni,“ vydechl Harry v úžasu a rozhlížel se po celém hřišti. Olověné kruhy se v dáli rozplývaly ve vzduchu, téměř pohlceny proudícími oblaky. Hřiště se pomalu zaplňovalo. Haldy kouzelníků a čarodějek hledali svá místa a pořadatelé již přinášeli velkou truhlici, ukrývající potlouky, camrál a zlatonku.
„Vítejte na finále Mistrovství světa ve Famfrpálu, souboji Irsko vs. Bulharsko.“

Leonarda probudil hlas přicházející z koupelny. Pomalu se přikradl ke dveřím a naslouchal.
„… potom na to místo dal nový stůl, velký, kde se prý vejdeme všichni.“
„Nebo minulý pátek, když domů přinesl to indické jídlo, i když ví, že v pátek míváme čínu, je to stále horší…“
Leonard už to nevydržel a bez zaklepání vtrhl dovnitř. Sheldon seděl na sklopeném prkénku a promlouval ke zdi.
„Co tady proboha děláš ve tři ráno?“
Zcela vážně se na něj podíval. „Našel jsem pavouka, bál jsem se, ale nakonec jsme si úžasně popovídali, je skvělý posluchač.“ Rozloučil se s pavoukem a šel spát.

„Běta zmizela,“ vykřikla Petra zděšeně.
„I Věra, přímo před mýma očima,“ vykoktala Jana.
Skupinkou se začala šířit panika. Ubývalo jich každou vteřinou a nikdo nevěděl, kdo přijde na řadu teď.
* * *
Adélka utrhla pampelišku a namotala její tělíčko kolem dalších pampelišek, až měla po chvíli věnec uvitý. Nasadila si jej na hlavu jako zlatou korunu a běžela se ukázat mamince.
„Mami, koukej, co jsem si vyrobila.“ Pyšně ukázala na hlavu.
„Copak jsem ti neříkala, že se nesmíš ušpinit?“ vykřikla žena místo pochvaly. „Podívej se na sebe!“
Adélka smutně strhla věneček, pohodila jej na zem a se slzami v očích ho rozšlapala.

Na hladině jezírka sledoval život na zemi a přemýšlel, kam se asi dostane. S každým dalším místem začínal být sklíčenější a cítil strach. Hladomor, teror, nemoci, sobectví, lstivost, agrese… to a mnohem více mohl vyčíst z jednotlivých útržků.
A do téhle říše by se měl narodit?
„Jsi na řadě.“
„Ale já nechci,“ ohradilo se dítě.
„Pročpak ne? Život je krásný. Přece o to nechceš přijít?“
„Neumějí si ničeho vážit. Jak mohou být šťastní?“
„Život není lehký, připouštím, ale záleží jen na tobě, jak si jej vybuduješ. Každý může být šťastný.“
Dítě přikývlo a prošlo portálem.
* * *
Nemocnicí se nesl křik novorozeněte.

„Je to krvelačná bestie,“ vykládala Buffy skupině japonských turistů, kteří horlivě přikyvovali a tasili IPhony.
Nesnášela tuhle práci, ale peníze docházely. Přišli ke kryptě.
„Můžeme? Jedna, dva…“ Ohromná rána a dveře vyletěly z pantů.
Turisté okamžitě nažhavili mobily, ale namísto hrůzostrašného upíra našli jen zmoženého Spika sedícího u televize a brčkem nasávajícího prasečí krev, zatímco Alex hlasitě chrápal na gauči.
Turisté naštvaně odkráčeli i s penězi.
„Co je tohle? Měli jste sehrát útok. Zaplatili, aby viděli přemožitelku v akci.“
„To bylo dnes? Promiň, to ta dieta, po prasečí krvi mívám okno.“
„Zítra se půjdeme doopravdy pást.“
Zakručelo jí v žaludku.

Probudilo ji jemné šimrání na noze. Strnula, skoro nedýchala. Pohybovalo se to vpřed, cítila každý krok.
Odkopla peřinu a rozsvítila lampu. Záhy sebrala odvahu a peřinu odhrnula.
V tom se houf pavouků dal na ústup a rozutekli se ke skříni, protahujíc se skulinami dovnitř.
Chtěla ječet, vřískat, ale šok jí bránil.
Vzala knihu a statečně se vydala ke skříni. Měla v plánu tu malou, ošklivou havěť rozmáčknout. Avšak našla něco horší.
Zírala na obřího pavouka.
„Jsem Aragog!“ zaskřípal klepety a vrhl se na ni.
* * *
S ječením se probudila, až Tajemná komnata odletěla z postele. Zase usnula při čtení, jak typické.

Švih sekery proťal vzduch. Mělo to být rychlé, bezbolestné, ale nebylo. Kat sekl podruhé, potřetí a teprve se čtvrtým seknutím tělo znehybnělo.
* * *
Procitnutí bylo neočekávané.
Stál jsem vedle špalku, zírajíc na zubožené tělo s napolo useknutou hlavou.
Trvalo mi dlouho než jsem pochopil, že má duše neodešla, zhmotnila se v bílém kouři, coby pouhý odraz mého těla.
Bloudil jsem světem, hledal další lapené duše, ale nedařilo se. Tedy až do dne, kdy jsem v lese spatřil krásnou ženu.
Společně jsme se vydali hledat nové útočiště do nedalekého hradu.
Já, rytíř Nicolas de Mimsy-Porpington a má spřízněná duše, Helena z Havraspáru.

Stáli ve sklepení plném duchů. V němém úžasu zírali na zvrácenou výzdobu a nechutné jídlo.
Nick je zpozoroval a připlachtil k nim.
„Vítejte na oslavě mého úmrtí,“ pozdravil.
Než však stačili říct slovo, místností se rozezněly vřískavé tóny, podobající se škrábání po tabuli, za doprovodu ohlušujícího vrzání.
„Co je to?“
Ron si ucpal uši a zkřivil tvář.
„Nejlepší kapela na světě,“ řekl nadšeně Nick. „Říkají si Punková Nutrie, to kvůli tomu kytaristovi s čírem, drsný chlap… chlupatý od hlavy až k patě. Nejsou skvělí?“
„Až z nich mám husí kůži,“ opáčil Harry a nechal Hermionu provést kouzlo pro ucpání uší.

Pomalu kráčel za skupinou dětí. Outsider mezi bohatými a zhýčkanými. Oni nevyrůstali v bídě, měli vše, na co jen pomysleli. Ale přesto se cítil o mnoho bohatší. Všímal si věcí kolem sebe, dokázal je ocenit, jako dnes.
Procházeli se úžasným údolím s hučivým vodopádem. Barvami se to hemžilo na každém kroku. Nemohl se odpoutat od toho pohledu.
„Mimochodem, ten vodopád je nedůležitější,“ slyšel Wonku přednášet, „činí čokoládu lehkou, vzdušnou, čechrá…“
„My víme,“ vyštěkla Veruca.
Wonkův obličej posmutněl.
Oni nedokáží tu nádheru ocenit. Ale Karlík věděl, že to nejsou jen sladkosti, bylo to umění, něco úžasného, byla v tom Wonkova duše.

Zabil jsem Kennedyho i Kinga, jsem nejvlivnějším člověkem v USA, mrmlal si pro sebe. Takové ponížení, kudla v zádech od vlastní manželky.
Vešel do obchodu.
„Přejete si?“
„Tampóny,“ vyštěkl.
„Támhle.“
Poděkoval a šel nakupovat.
Ta potupa. Prý tabák je levnější než cigarety, které kouřím celý život… i Mulder si rýpnul.
„Máš?“ vykřikla, když se objevil ve dveřích.
„Mám.“
Hodil po ní pytlík vaty a ubalil si cigaretu.
„To je co?“ zkřivila tvář.
„Promiň,“ odvětil a vytáhl ještě provázek. „Tady je zbytek.“
Nechápavě vykulila oči.
„Pošlu tě pro cigarety a ty mi doneseš tabák, papírky a filtry, tak si taky ubal!“

Kráčím údolím, prodírám se lesy, běhám po vodě, brodím se pouští… jsem na cestách dny, roky ba i epochy – sám už nevím.
Zdravím se se vším a všemi, jako bychom byli staří známí. Na nikoho nezapomenu. Milují mě a nenávidí zároveň.
Nespím, nemívám sny, ale rozdávám je druhým.
Zřídkakdy se zastavím na místě déle než na pár hodin.
Byl jsem všude, ale jedno místo nikdy nevypadá stejně, byť ho navštívíte třeba stokrát.
Někteří mě vycítí a snaží se přede mnou prchnout.
Ale neujdou daleko.
„Osudu neutečeš,“ říkávám vždy a chtě nechtě jim do vínku vhodím balíček života - Ať je jakýkoliv.

Stoupal vzhůru nekonečným schodištěm.
„Pane, zapněte si to.“
Chytil dlouhé elastické lano. Cvak…
Napravo i nalevo se promítal jeho život. Děsil jej a ztrapňoval zároveň.
„Hlavně klid,“ šeptal si.
Poté skočil.
Došel k Bráně a postavil se do fronty.
Vítr skučel. On se střemhlav řítil několik desítek metrů k rozbouřené řece.
„Jméno?“ zeptal se Petr.
„Igor.“
„Cha…“ zasmál se anděl. „Tak do druhé skupiny… k tomu idiotovi, co si zapomněl před skokem padák.“
Podíval se na poslední obraz svého pádu. Tehdy se usmíval. Ani si neuvědomil, že lano omylem zapnul k zábradlí, namísto ke kotníkům. Povzdychl si a následoval parašutistu.

Poprvé jsem se jí dotkl jen pár minut poté, co otec zemřel. Nemohl jsem uvěřit jak je hebká, lehce opracovaná. Pod polštářky mých prstů jsem cítil každé zakřivení, byla dokonalá. Cítil jsem mírné vibrace. Byla moje… a já byl někdo. Stal jsem se jejím pánem, jak bylo předurčeno.
Ten arogantní lord ze severu mi ji chtěl vzít… nechal jsem mu za tu drzost setnout hlavu.
„Jsem Král, koruna je moje!“ Vykřikoval jsem.
Chtěl jsem to vykřiknout i v posledních vteřinách života, ale dechu se nedostávalo.
Oči dívky ze severu zářily zadostiučiněním, zatímco koruna padala z mé hlavy, hledajíc nového Krále.

„Co budeme dělat?“
„Musíme je zastavit, ježí se mi z nich chlupy.“
„Mě lezou do systému a mění příkazy.“
Lister se zamyslel. „Velení nechte na mě, mám nápad.“
Potichu se přikradl k místnosti: „Vzduch čistý, až dám pokyn, vypnete proud.“
Rozrazil dveře.
Stovka Rimmerů najednou utichla.
Naprázdno polkl.
„Chopte se ho,“ zavelel jeden. Pětice se začala přibližovat.
„Holly, teď!“
Světla zhasla, kosmická loď se začala otáčet, ale Rimmerové se přibližovali. Jejich žhnoucí oči zářily ve tmě.
* * *
„Ne, nechte mě, nezabíjejte mě,“ ječel nahlas.
„Pane Listere, vzbuďte se, dnes budeme zapínat pana Rimmera po dvouměsíční úspoře energií.“
Lister vytřeštil oči.
„Ne!“

Bývala jsem někdo. Měla jsem moc. Všichni mě obdivovali.
Občas jsem měla slabé chvilky, chovala se vlídně, ale to mi nikdy nebylo po chuti. Největší radost mi dělali, když se přede mnou plazili, prosili, zbožňovali mě.
Pak přišli oni.
Vzbouřili se.
Nyní jsem jen prázdný kouř v křehké skořápce. Uvězněná v kůži slabého chlapce.
Jeho moc nade mnou sílí a já se ztrácím. Cítím, co cítí on, vidím, co vidí on. Užírá mě to zevnitř.
Ale můj návrat se blíží, portál se otevírá… chybí jen Klíč.
Najdu ho, jsem přece Bůh.
Ale on umírá a já se vytrácím s ním…

„Nepřipadá v úvahu,“ křičel a zběsile pobíhal po bytě, zatímco rozvášněná přítelkyně se jej snažila za každou cenu chytit.
„Sám jsi tu smlouvu navrhl, nemůžeš ustoupit!“
„Ale to už je dávno, to jsem…“
„…dávno nedávno, já tě chci a hned.“
„Ještě popcorn?“ zeptala se Penny Leonarda a podala mu misku.
Oba se krčili na gauči a s pobavením sledovali, jak se Sheldon vyhýbá svým partnerským povinnostem, ke kterým se ve smlouvě, uzavřené s Amy, zavázal.
„Je tam po roce?“ křičela dál. „Je, tak se necukej.“
„Myslíš, že ho jednou dostane?“
„Určitě,“ rozchechtal se Leonard, „Pacta sunt servanta… mocné to přísloví.“

Narodil jsem se s královskou krví, ale jako syn levobočka jsem na trůn neměl právo. Vyrůstal jsem v chudobě… tedy až do onoho osudného dne.
Navrhli mi příležitost, která se nedala odmítnout.
Přijal jsem ženský šat, jméno i život nelegitimního potomka, skonaného předčasně.
Hrou osudu jsem byl korunován a v jejím jménu vládl rozkvétající zemi po čtyři desetiletí. Tomu období se říkalo „Zlatý věk“.
Sjednotil jsem národy pod jednu zemi a pokračoval v odkazu mého děda… rozšíření Anglikánské církve.
Odkaz mé vlády přetrvává dodnes. Mé vlastní já však zemřelo ve stejný den, jako tělo třináctiletého děvčete, pohřbeného pod falešným jménem.

Bloudil mnoho let, prošel desítkou pekel, ale v žádném dlouho nevydržel… nebyl na seznamu.
Majiteli konsorcia Hell Industries došla trpělivost. Otevřel bílé dveře s nekonečně dlouhými schody.
„Jdi!“ pokynul.
A on šel.
Stoupal několik měsíců, až konečně stanul před zářící branou.
„Co žádáš, cizinče?“
Zamyslel se a řekl: „Parcelu na kousku nebe, ctihodný Petře.“
Podal mu úřední pergamen z Hell Industries.
Petr zakroutil hlavou, zkontroloval svůj vlastní seznam a odvětil: „Nejsi hoden, jdi zpět.“
Oslnivý záblesk a Voldemort se zjevil v obřím kotli, zírající na spoutaného Harryho Pottera.
„Vítejte zpět, pane,“ zaslechl Červíčka.
Nahodil úsměv a v duchu Petrovi poděkoval.

Odmontovala strojený úsměv, zabouchla dveře a padla na pohovku. Byl to nejdelší den v jejím životě. Netušila, jak těžký bude rozchod s Leonardem.
Po minutě:
Zaklepání… „Penny…“
…další rány… „Penny…“
…poslední údery… „Penny…“
Už je tady zas!
Rozrazila dveře: „Co?“ vyhrkla vyčerpaně.
„Chtěl jsem jen říct, že to byl nejlepší den,“ odvětil Sheldon s širokým úsměvem a zamával obří tlapou Mickey Mouse. „Děkuji, že jsi mi ho koupila. Půjdu ho ukázat Leonardovi. Když mě hlídal on, nebylo to tak zábavné. Doufám, že je ten rozchod definitivní.“
Leonarde, vrať se ke mně! Proběhlo jí hlavou, když se Sheldon otočil k odchodu.

Naštvaně si natáhla latexové rukavice, vzala si skalpel a provedla řez ypsilon. Myslí si, že si zavolá a já hned přicupitám, mumlala si pro sebe.
Vytáhla střeva a hodila je na váhu, přičemž na papír si vedla přesné záznamy. Stejný proces zopakovala s dalšími orgány.
„Jak to jde s naším neznámým, Scullyová?“
Protočila oči v sloup a švihla na váhu poslední orgán, srdce.
„Zváženo a sečteno. Ten muž má cirhózu jater, rozsáhlý plicní nádor, srdce prodělalo nejméně tři infarkty a žaludek je samý vřed. Vážně si myslíš, že ho zabili mimozemšťané?“
„Hm… jo.“
Nechala tělo napospas studentům a odporoučela se.

Seděla na srázu a zírala na údolí, rozprostírající se pod ní. Vše, kam jen dohlédla, pro ni bylo nové. Slzy jí tiše skrápěly obličej a pichlavá bolest objímala srdce.
V dlani jí spočívala pouštní růže. Našla ji cestou nahoru. Ležela na zemi, osamocená… přesně, jako se nyní cítila sama.
Není to ani měsíc, kdy byla otcem vyměněna za velblouda a tři ovce. Nenáviděla ho za to, ale co zmohla.
Včera proběhla svatba a první noc, kdy se cítila pošpiněná a zneuctěná.
Rozmáchla se. Růže letěla vysoko k nebi, poté zamířila do údolí.
Dívala se, jak dopadá.
Nezaváhala a následovala ji.

Viděl ho, jak dřepí u silnice a něco se zájmem pozoruje. Přešel blíž, čapl si vedle něj a spatřil obří páchnoucí kouli.
„Co je to?“
„Koule hovnivála, je ohromná, viď?“
Vzrušeně přikývl.
„Víš, že každý brouk má svou vlastní hroudu, kterou si válí před sebou?“ poučoval ho. „Říká se, že se dokonce dědí z pokolení na pokolení, jak zajímavé.“
„Takže je to vlastně taková rodná hrouda,“ podotkl fascinovaně.
Trapnost situace a nehorázný omyl jim došel ve chvíli, kdy jim průvodce domlouval, aby se už přestali dívat na to lví lejno a šli si raději vyslechnout vyprávění o putování afrických slonů.

"Ke mě nebo k tobě?"
Chvíli přemýšlela. Zapomněla zaplatit účet za elektřinu, odpověď byla jasná. Vešli do bytu.
"Skvělé, Sheldon už spí." Nadhodil přitom výraz plný očekávání. Pochopila. Neztráceli čas s plánovaným kafem a zamířili přímo do pokoje.
Za pár minut leželo skoro všechno oblečení na zemi a postel okupovali dvě, přirozeným pudem poháněné, bytosti.
"Leonarde... Leonarde... Leonarde," ozvalo se zpoza dveří, doprovázeno klepáním.
"Co?!" zakřičel, právě v tom nejlepším.
"Jsem nemocný, musíš se o mě postarat."
"Jdi spát!"
"Penny mi musí zazpívat Soft Kitty."
Zabít málo, pomyslil si, když se odtáhl od své bohyně a šel uložit nesnesitelného spolubydlícího."

„Nástup, holoto!“ zařval generál a vojáci se seřadili do předepsaných formací. „Chybí někdo?“
„Ne, pane,“ odvětil velitel jednotky. „Hlásím, že čtvrtý oddíl je kompletní.“
„Výborně,“ řekl generál. „Blíží se nepřátelské jednotky. Musíme být nachystaní k útoku. Jako vždy to bude rychlé. Nebereme žádné rukojmí. Nikdy neútočte samostatně, jen ve skupinkách. Použijte veškeré dostupné prostředky, abyste okupanty vyhnali. Jasné?“
„Jasné,“ zařvalo vojsko svorně.
V tom něco poblíž zavrzalo a bouchlo. Bylo slyšet přibližující se dunění.
Podivný tvor došel k posteli motelového pokoje a natáhl se. Trvalo pouhých pár vteřin, než se s křikem vyřítil ven, následován armádou švábů, usídlenou pod dekou.

Když se dívala na chlapce, cítila jen vztek… na sebe, na sestru, na dítě i na něj. Nebyla na to pyšná, ale tahle emoce prostě převládala. Nedokázala ji zapudit a nahradit láskou.
V myšlenkách se stále vracela o několik let zpátky, kdy sebrala odvahu, odhodila hrdost a sepsala dopis:
Vážený řediteli,
píši Vám, abych Vás požádala o zvážení mého přijetí na Vaší školu. Věřím, že mé předpoklady k dokončení studia jsou více než uspokojivé.
Očekávám Vaši odpověď.
„Petunie, děje se něco?“
Hlas jejího manžela ji vrátil do reality. S odporem se podívala na svého synovce a odvětila: „To teda děje.“

„Kam mizí všechno jídlo?“ zeptalo se liščátko.
„K prasatům. Když jim budeme dávat část našeho jídla, tak nám v lese nikdo neublíží a budeme si žít všichni v míru,“ pravila maminka liška.
* * *
„Skandál,“ zahoukala sova.
„Ještěže ho vlci chytili,“ přidal se jelen. Smečka právě odhalila prasečího zloděje. Kradl část jídla z daní pro sebe a střádal si zásoby, zatímco ostatní zvířátka v lese hladověla.
„Prý ho chytili přímo při činu. Schovával jídlo v krabici,“ řekla veverka.
„Dobře mu tak. Kdo krade, bude zavřen do strašidelného lesa. Vsadím med, že ostatní prasata kradou taky. Takhle skončil nesmrtelný strýček,“ zakončil to medvěd.

Vzbudilo ho bouchání na dveře. Dopajdal se ke vchodu a otevřel je.
„Konečně!“ Vyslechl si namísto pozdravu. Ford nervózně postával na prahu s ručníkem na rameni.
„Taky ti přeji hezké ráno,“ zívnul Arthur.
„Musíme pryč… pronto.“
„Pryč? Je šest ráno.“
„Už se blíží,“ křikl Ford a prudce se rozhlížel kolem sebe.
„Kdo?“ nechápal Arthur.
„Myší invaze. Musíme pláchnout.“
„Nesmysl,“ oponoval. V tu chvíli Fordovi přistálo na hlavě bílé zvíře. Zaječel a vtrhl do domu. Zpoza okna sledovali, jak se další a další myši spouštějí z nebe.
„Pozemšťané, byli jste vybráni k experimentování. Odpor je zbytečný.“
„Nestopneme si něco?“ nadhodil Arthur.

„Obletíte horu a zamíříte na severozápad,“ rozkazoval poručík a prstem ukazoval trasu na počítačem vytvořené 3D mapě. „Poletíte dalších deset minut, než dorazíte k cíli. Nechci rukojmí a nechci vidět žádný pozůstalý domeček, jasné?“
„Ano, pane,“ vykřikli vojáci a zamířili k letounům.
Poručík předal souřadnice navigační věži.
* * *
„Neskutečný bordel,“ postěžoval si Hamplton.
„Systém,“ obhajoval se Arons.
„Jak mám tady něco najít?!“
Vysílačka zachrastila: „Tady 407čka, žádám o souřadnice.“
Hamplton protočil oči v sloup a celé tři minuty hledal kus papíru, než jej konečně objevil a nadiktoval souřadnice.
„Hotovo,“ ozvalo se po patnácti minutách. „Nemělo být to město na severozápadě?“
Ups…

Vracel jsem se domů z hospody, zapíjeli jsme kamarádova synka. Důkladně, podotýkám.
Spatřil jsem ji hned za rohem. Byla tak krásná. Sice jsem měl v každém oku několik promile, ale neodolal jsem. Klepala se zimou a tak jsem ji vzal k sobě.
S ničím se nezdržovala, prostě si mě přitáhla k sobě a začala líbat. Řeknu vám, paráda. Skončilo to na koníčkovi v obýváku… třikrát. To vám byly v noci sny.
Ráno mě vzbudil poněkud hrubší hlas… ten šok si neumíte představit. Ona krásná neznámá byla ve skutečnosti dlouhovlasý chlap. Ani nechci pomyslet, kam jsem včera svůj nástroj třikrát vtěsnal.

Nikdo z místních si založení školy nepamatuje. Stojí osamoceně na vrcholku kopce a shlíží na malé městečko pod ní.
Říkají, že je zakletá. Nejeden člověk se občas zatoulá do její těsné blízkosti a prý slyší dětské hlasy… bodejť, vždyť je to škola. Někteří z nich jsou dosud pohřešováni, jiní skončili v blázincích.
Osobně však nevidím důvod k obavám. Pamatuji si tuhle budovu od položení základního kamene a dosud se nic podivného neudálo. Snad jen ten požár před 300 lety. Ale dostali jsme se přes to a nadále se věnujeme vyučování. Já, profesor Benjamin Dorsten, a mých patnáct nezbedných malých žáků.

Oblékl se, udělal si snídani a zapnul televizi, divný pocit ho od rána neopustil.
„Hromadná autonehoda na dálnici zablokovala pruhy v obou směrem, tvoří se kolony.“
Zamrkal. Dopil kafe a pelášil na nádraží, kde si ještě stihl koupit noviny.
Za pár minut seděl ve svém kupé a četl titulek: Dvě letadla mířící z USA do Evropy nezvěstná.
„Co se to sakra děje?“ Náhle ucítil silné otřesy. Zalapal po dechu.
* * *
„Křáááách…“
„Joquaro, přestaň si hrát s tátovou planetou a dej ten vlak zpátky na vedlejší kolej!“ rozzuřila se žena na svého synka, který ukřivděně stáhl ocas a šel si hrát ven.

„Nazdar Evo, co kino dnes v osm?“ zeptal se a nadhodil úsměv. Z kapsy vytáhl vstupenky a zamával jimi. „Hm?“
Vypadala překvapeně.
„Proč právě s tebou?“ nadhodila a s povytaženým obočím čekala na odpověď.
Trochu znejistěl, ale rozhodně neztratil svůj šarm vtíravého člověka.
„Protože jsem PIFKA.“
„Kdo že?“ nechápala.
„Ehm,“ odkašlal si. „Proslulý idol s fantastickou karmou anděla,“ řekl pyšně.
Protočila oči v sloup.
„Asi jsem se přeslechla, říkal jsi protivná imitace falešného kyselého amatéra?“ Vysmála se mu a odkráčela.
Povzdechl si. To byla dnes už patnáctá. Ani teď knížka „Jak na holky“ nezabrala. Vzchopil se a šel zkusit Petru

Pomalu si klestili cestu křovím, aby je nikdo neviděl. Trochu to postrádalo smysl, protože byla tma, v ulici svítila jen jedna pouliční lampa a oba byli v černém. Navíc byla hodina po půlnoci, takže protější domov důchodců spal jako zabitý. Ale vše pro lepší pocit.
Došli k zadním dveřím.
„Fakt nejsou doma?“ zeptal se menší z dvojice.
„Ne, viděl jsem je odjíždět.“ Odvětil druhý podrážděně.
„Tak jo, otevři je na raz… dva…“
Křach…
„…tři. Dík, žes počkal. Neříkals, že jsi zámečník?“
„Jo, ale tohle je rychlejší, ne?“
Vešli dovnitř.
„Dobrý den, pánové.“ Pozdravil je policista. „Už na vás netrpělivě čekáme.“

Několik měsíců vzrušeně očekáváte premiéru dalšího pokračování vašeho oblíbeného filmu. Každý den prohledáváte google, zda se náhodou neobjeví nové fotografie z natáčení nebo z některých scén. Trailer znáte už skoro zpaměti.
Pak přijde den „D“. Plní nadšení si jdete vyzvednou lístky, rezervované dlouho dopředu. Pro zpestření atmosféry ještě plníte kyblík popcornem a pak už usedáte na nejlepší místa v zadních řadách.
Světlo zhasne a vy odpočítáváte těch dlouhých patnáct minut, než skončí reklamy. Nemůžete se dočkat… až nakonec zazní znělka a…
…po vaší pravici se ozve uši drásající křup… křup… křup.
Závěrem? Výrobce brambůrek musel mít tou dobou velkou škytavku.

Leonard s Howardem pomalu došli k Sheldonově kanceláři.
Ztuhli na místě…
Sheldon stál zády a ladnými pohyby rukou jezdil dolů a nahoru, ve výšce svého pasu. Vše doprovázeno slovy: „Při každém tření existuje síla, která působí proti změně klidového stavu a vzniká teplo.“ Před ním klečela studentka, která ho horlivě sledovala. „Doktore, vám to tak jde.“
„Nekecej, vážně dělá to, co si myslím?“ zašeptal Howard.
To byla poslední kapka. S výbuchem smíchu neomaleně vrazili dovnitř. Sheldon se zvědavě otočil, v rukou držel ebonitovou tyč a studentce názorně vysvětloval základy Tření, které probírali na minulé přednášce.
„Škoda,“ hlesl Leonard k Howardovi.

Bylo mu pět. Hrál si v podkroví s vojáčky, napodoboval tátu.
„Jak to jde?“
Pousmál se a vysvětlil mu průběh bitvy.
Otec si s ním hrával často… vlastně každý den. Vrátil se. Máma říkala, že už nikdy nepřijde, že je v nebi, ale je tady.
„Je čas,“ řekl a vstal. Chlapec zakroutil hlavou. „Nechci, musím dávat pozor na maminku.“
„Budeme na ni dohlížet z nebe.“ Vzal ho za ručku.
Prošli kolem spousty lidí v černém a mířili ke dveřím, když spatřil sám sebe… ležel v rakvi, obklopen mámou a babičkou.
Rozbrečel se, když jej pohlcovalo bílé světlo. "Né, chci zpátky."