Moje články

„Klapka padesát tři, scéna první,“ oznámila sličná slečna a cvakla zmíněnou filmařskou pomůckou.
Režisér se naklonil k producentovi a šeptnul: „Jestli to zkazí ještě jednou, neručím za sebe a je mi jedno kolik Oskarů ta hvězdička má.“
Před kamerami stál mladík ve staromódním kabátku a upřeně zíral na lebku, kterou držel v ruce. Zuřivě poulil oči, jako by se snažil na něco vzpomenout. Potom vyhrknul: „Blít, či neblít? Toť otázka!“
Režisér zrudl v obličeji, zařval vzteky, přiskočil ke sličné asistentce, vyrval jí klapku z rukou a překousl ji.
„A dost! Já tohle netočím. Vyhoďte někdo toho debila, než ho zabiju!“

„Slavný Eso Rimmer! Konečně v mé moci. A kdo by řekl, že budou stačit uzenáče napuštěné léky na spaní.“
„Tohle vám nikdy neprojde, barone von Kreuzwald,“ Eso se marně zazmítal v řetězech.
„Ale mě už to prošlo. Do akvária s ním.“
Druhá věta patřila poskokům. Ti vězně drapli a táhli ho na prkno nad akváriem plným žraloků.
„Já sám, hoši!“ Eso předvedl trojité salto a zmizel pod vodou.
„Stejně je to ale frajer,“ ukropil obdivnou slzu jeden z poskoků.
„Byl,“ opravil ho baron.
Ale sotva se otočili, Eso se šplouchnutím vyskočil ven, bez řetězů, zato držíc mečouna.
„Do střehu, barone!“

Bylo, nebylo, žil, nežil, za sedmero horami jeden skřítek. Ale nebyl to obyčejný skřítek. Byl to skřítek Plastožrout. Živil se totiž plastovými lahvemi. Jezdil si se svým malinkatým popelářským autem po sedmero sídlištích a z kontejnerů vybíral plastové lahve. Ty vozil domů ženě, která mu vařila polívku.
Ale jednoho dne nenašel žádnou. Zkroušeně se vracel domů, když spatřil nový, žlutý kontejner. Sídliště začalo recyklovat! Ovšem nezaleknul se: „Snědl jsem láhev od Pepsi Max, tebe taky sním.“ Chroupal a chroupal, až ze žlutého kontejneru nic nezbylo. A na druhý den bylo lahví až dosyta.
A tak žili šťastně až do smrti.

Polymorf se ztěžka potácel nákladovým prostorem a sténal. Potřeboval by si někam zalézt a pár hodin trávit, ale útroby mu svíraly křeče.
Přitom večer začal tak slibně. Jako předkrm měl človíčka, nejdřív si s ním trochu pohrál a potom zhltnul jeho strach. Človíčkovi společníci se ho vydali lovit, ale on na ně vyzrál, když se rozdělili. Nejdříve si pochutnal na marnivosti toho pestře oblečeného humanoida a hned vzápětí využil příležitosti a vycucnul androidovu provinilost. A potom…
Ano, to bude ono. Potom snědl vztek toho magorského hologramu. Hned mu přišlo, že chutná podezřele, tak nějak slizce. Ještě aby se tak otrávil!

Když byl ještě malý, jen co objevil zrcadlo, rád křivil obličej, dělal „ksichty“ a šklebil se. Rodiče mu říkali: „Nedělej to, zůstane ti to a nikdy si nenajdeš práci.“
Měli pravdu, zůstalo mu to. Ale kariéru měl velmi úspěšnou. Zastával velmi důležité postavení v nadnárodní firmě. Měl pracovní auto až pro patnáct lidí, kancelář s divokou šelmou, nosil slušivý pracovní oblek, používal profesionální kosmetiku a k občerstvení jedl jen vybrané dortíky. A když mluvil on, vždy byl středem pozornosti.
Samozřejmě, mnozí by nad takovou kariérou ohrnuli nos, ale on na ni byl pyšný. Přece jen, málokdo se stane cirkusovým klaunem.

Deset let byl pryč z domova, deset let bojoval v královské armádě.
Meč v jeho rukou páral protivníky, on však viděl, jak zaráží pluh do ornice.
Sudlicí nabral jezdce ze sedla, viděl se vidlemi rozhazovat sušící se seno.
Sekerou rozpoltil lebku i s přilbou, viděl se štípat dříví na otop.
Válečným kladivem drtil kosti, viděl se sedět na střeše a přibíjet došky.
Kopím připíchnul nepřítele k zemi, viděl se sázet stromy v sadu.
Chrstnul písek do očí, viděl se krmit slepice.
Shlížel na bojiště, ale viděl jen lán zlatého obilí.
Usmál se vzpomínkám. Jednoho dne se vrátí domů. Jednoho dne…

Táhlo k půlnoci, když ho popadla mlsná. Vyplížil se z ložnice, tak aby nevzbudil manželku, a zamířil do kuchyně. Chodil sem a tam a hledal něco k snědku. Tu otevřel lednici, tam nahlédnul do skříněk. Všimnul si hrnce na sporáku. Manželka říkala, že udělá guláš na druhý den, čekala hosty. Nikomu neuškodí, když trochu ochutná. Zvednul poklici a ovanula ho omamná vůně. Vylovil kousek masa, pikantní šťáva ho šimrala na jazyku. Ještě jednu lžíci by mohl…
Ráno ho probudil křik.
„Kde je guláš?!“
„Měl jsem trochu hlad, tak jsem si zobnul…“
„To bylo osm porcí! Teď je tam stěží jedna!“

Mezi kluky z Lesní a Polní ulice vždy panovala rivalita. Ta kulminovala každou zimu obrovskou sněhovou bitvou. Toho roku měla parta z Lesní navrch.
„Vzdáváte se srabíci?“
„Nikdy! Tahle bitva ještě neskončila!“
Nic to ale nezměnilo na tom, že se domů vraceli mokří a promrzlí na kost.
Přišlo jaro, začalo léto. A na začátku srpna parta z Polní vkročila do Lesní s dvoukolákem přikrytým plachtou. Lesní se začali stahovat jako supi.
„Přišli jste si pro výprask?!“
Polní strhli plachtu a zahájili palbu. Lesní samozřejmě netušili, že otec Jardy z Polní 36 vlastnil velký nevyužitý mrazák, akorát tak na uschování munice.

Ze tmy před ním se vynořil menhir. Někde musel špatně odbočit a došel ke kamennému kruhu v lese. Bylo to zlé místo, lidé se mu vyhýbali i za dne. Vydal se po stezce zpátky, ale po pár krocích se před ním opět otevřela mýtina. S povzdechem vstoupil do kruhu a schoulil se u paty kamene.
Přemítal, jak dlouho to může být do úsvitu, když vtom zpoza mraků vyšel měsíc. Temné siluety kamenů se proti nebi tyčily jako řada zubů. Uslyšel pleskot křídel a na vrchol kamene přistál stín, jako útržek temnoty ve stříbrném světle měsíce. Z černých drápů kapala krev.

Scotland Yard vyšetřuje další v sérii podivných vloupání ve čtvrti Whitechapel. Obětí je slečna Elizabeth S., stejně jako v předchozích dvou případech žena nechvalné pověsti bydlící o samotě.
Elizabeth S. po návratu domů zjistila, že na ni na stole čeká teplá večeře. Další průzkum odhalil, že někdo také zametl, vynesl smetí, vypral prádlo a spravil rozbitá dvířka od skříně. Postižená okamžitě zavolala strážníka.
Později se našim novinám svěřila, že nahlášení „zločinu“ lituje: „No jsem docela ráda, tohle jsou takový ty věcičky, co jsem chtěla udělat, ale kvůli práci na ně nebyl čas.“
Jedná se o další čin tajemného Jacka Uklízeče?

Táhlo mu už na osmý křížek a tak většinu volného času trávil na krátkých procházkách a krmením holubů v parku. Hřál se na sluníčku a bezmyšlenkovitě házel kousky rohlíku. Vtom na něj padnul stín.
„Jaroslav Hromádka?“
Před ním stál další sešlý osmdesátník. Odpověděl kývnutím. Nově příchozí vytáhnul diář a zalistoval.
„Chodili jsme spolu na základní školu. V padesátém prvním jsi mě shodil ze schodů a já si zlomil nohu.“
„To mě mrzí.“
„Mě taky. Na stáří jsem se rozhodl splácet staré dluhy.“
Zapískal a ze země vyrostla gorila v teplákové soupravě.
„A protože mi zdraví už neslouží, pozval jsem vnuka.“

Rád trávil čas přehrabováním se na půdě. Tentokrát našel poklad – staře vypadající knihu v těžkých kožených deskách. Titul hlásal: „Kolekce stvůr magických“. Zběžně zalistoval, když ho zaujal obrázek obzvláště odporné potvory
„Taklak - zplozenec pekel, v temných místech číhá na osamocené oběti, neb lidského masa rád.“
Náhle si uvědomil, jaká je na půdě tma a jak málo světla vikýř dává. Náhle si uvědomil, že ze tmy husté jako těsto se na něj šklebí půlměsíc zubů.
Kniha spadla na zem, otevřená na náhodném záznamu.
„Bestiář monstrózní – mimik nedobrý, podobu knihy beroucí. Však střež se z knihy čísti, neb jen bránou světů jest."

Marigold vstal z lože, protáhnul se a zálibně se ohlédnul na dívku v přikrývkách. Nějaká dvorní dáma, jak jen se jmenovala – Lucille, Lacille? Dřív než se mu podařilo potichu vytratit, s prásknutím se rozrazily dveře.
Bard zblednul. Její knížecí jasnosti Anně Henrietě se někde podařilo ze zdi strhnout gizarmu. Zbraň tam byla jen na ozdobu a pravděpodobně byla úplně tupá, přesto vypadala děsivě.
„Lasičko, víš přece, že miluji jen tebe!“
„Ty chlívníku! Ty škrabale! Ty nulo! Ty…“
Marigold nečekal, jakými dalšími přívlastky ho počastuje, a vyběhl dveřmi na zahradu. Poprvé za dlouhé týdny si postesknul, že měl odjet s Geraltem.

„Dobře mě poslouchejte, nebudu to víckrát opakovat.“
„Michelle, co tu děláte? Mám lokál plný Němců!“
„Dnes večer zaútočíme na skopčáckou základnu ponorek. Budu potřebovat ten modrý gin, který jsem u vás schovala.“
„Ale ten mi vypil poručík Gruber, div si potom nezničil tančík.“
„A co miny zapečené v koláčích?“
„Ty snědla stařičká matka mé ženy, měla hrozný hlad.“
„Dynamit v salámu?“
„Našli ho letci a vy víte, jak jim ta věčná cibulačka leze ušima.“
„Tak to už zbývají jen ty banány z plastické trhaviny.“
„Proboha, Michelle, jaká trhavina?! Ty mi zabavil Herr Flick z gestapa, měl na ně hroznou chuť!“

Všichni jim lhali. Důstojník u odvodu je lákal na slávu. Při výcviku jim vykládali o velké německé armádě, dali jim pocit nepřemožitelnosti. Udělali z chlapců muže. Když šli na frontu, lidé jim mávali jako hrdinům.
Teď ležel na dně díry plné bahna, které říkali zákop. Většina jeho kamarádů šla před pár dny na zteč – už je nikdy neviděl. On to nedokázal, naučili ho bojovat, ale nenaučili ho zabíjet. Zůstal pozadu, schoulený v kaluži vlastní moči, ztuhlý strachy.
Slyšel hvízdavý zvuk. Blízko, příliš blízko. Výbuch jim mrštil stranou. Ucítil bolest a něco teplého mu teklo po nohou. Rukama nahmátnul vlastní střeva.

„Miláčku, snídaně je na stole.“
Malíř vzhlédnul od rozpracovaného díla.
„To už je ráno? Přísahal bych, že před chvílí jsem večeřel.“
„Neříkej, že tu sedíš celou noc. Pojď, než ti vystydne kakao.“
„Minutku, nesmím nechat zaschnout barvu.“
Malíř se vrátil ke svému zátiší s květinami. O chvíli později manželka přišla znovu, ale o to důrazněji.
„Prosím tě, aspoň o Velikonocích bys mohl posnídat s rodinou.“
„Ano, hned jsem tam.“
Když přišla napotřetí, beze slova mrštila mazancem doprostřed mokrého obrazu, až se barvy rozstříkly na všechny strany. Malíř se zadíval na zničené dílo. Třeba by to mohl prodat jako moderní umění.

„Jste obklíčeni, vyjděte s rukami nad hlavou!“
Před bankou se to hemžilo uniformami, zatímco uvnitř se za pultem krčili dva lupiči.
„Co sakra budeme dělat?“ zeptal se jeden a hlas se mu třásl.
„Zavolej šéfovi, on už bude vědět. Vždycky má nějakej záložní plán“
Lupič vytáhnul mobil a vytočil číslo.
„Hele, šéfe, hemží se to tady švestkama. No tady, v bance. Máte nějakej plán B? Cože? Tak vám pěkně děkuju.“
„Tak co říká? Dostane nás z toho?“
„Šéf říká, že plán B je nechat se zatknout a zapomenout, že jsme ho kdy potkali. Jinak ve vazbě uklouzneme na mokrejch kachličkách.“

Od šedesátých let minulého století americká vláda plýtvá penězi na vysílání signálů naslepo do vesmíru z nevadské pouště. Obrovské vysílací talíře metají strašlivou silou do éteru zprávy na všech možných frekvencích.
***
Průzkumná loď Kastanského impéria zachytila signál vycházející ze zapadlého systému. Lodní počítač za zdroj signálu označil třetí planetu, malé zelenomodré zaostalé nic. Pilot se na signál zaměřil, dovedl loď na přistání a netrvalo dlouho, než se kolem shromáždily místní formy života. Vystoupil z korábu a předvedl galaktické znamení míru.
Hlavu mu rozkřísla kulka.
„Tělo do mrazáku k ostatním, talíř do hangáru třináct. A hněte sebou, za pár hodin svítá.“

S chřestěním zbroje do trůnního sálu vstoupil rytíř. Dvořané k němu obrátili svoji pozornost a začali si mezi sebou vzrušeně šeptat. Rytíř prošel sálem a před trůn pohodil zakrvácený pytel.
„Vaše veličenstvo, drak, který terorizoval vaši zem, je mrtev.“
Král pokynul heroldům k fanfáře, povstal a učinil prohlášení.
„Jak jsem slíbil, dostaneš princeznu za ženu a jako věno půl království k tomu. Nechť tvé oko spočine na tvé odměně.“
Na pokyn si princezna sundala závoj. Rytíř si ji zkoumavě prohlédnul.
„Pane král, a nešlo by to vzít si jen tu půlku království? Když ona ta vaše princezna je hrozně ošklivá.“

Profesore, jak jste se stal ředitelem této prestižní instituce?
Když profesor Dippet odešel, stal jsem se tak nějak přirozenou volbou pro tuto pozici.
Ale v poslední době se šíří zvěsti, že nejste kvalifikován pro výkon tohoto povolání. Vezměte si všechny podezřelé události za vašeho ředitelství ohrožující studenty.
No ano, bylo tu pár ošklivých incidentů, ale nevidím spojitost mezi těmito událostmi a mojí schopností vést školu.
A jaké je vaše formální vzdělání na poli vzdělávání mladých myslí?
Já, jaksi… Jsem velmi dobrý kouzelník.
Chcete říct, že nemáte ani pedagogické minimum?
Víte, ne – nemám.
To bude našim čtenářům stačit. Děkuji, pane Brumbále.

Skupina dělníků postávala kolem neuronu a znuděně se opírala o kovové tyče. Z plechové buňky opodál vyšel předák a začal je burcovat.
„Jdeme do práce, přenos tu máme co nevidět.“
Po vlákně se se do neuronu přihnal výboj.
„Přenos 130455897. Připravit, pozor, teď!“
Na povel dělníci zabodli tyče do měkké tkáně neuronu a výboj vyrazil dál.
„Další přenos za patnáct milisekund, dejte si oraz.“
Náhle uslyšeli vzdálené hřmění.
„Bouřka?“ zeptal se jeden dělník
Náhle se přihnal výboj takové síly, že je všechny odhodil dozadu.
„Co to sakra bylo?“
***
Elektrikář Josef Koblížek se mezitím svíjel na zemi po zásahu elektrickým proudem.

Loď se s trhnutím vyloupla z hyperprostoru. Čtyři kilometry před přídí zuřila bitva.
„Plnou energii do mezokvantického stimulátoru!“
„Provedu, kapitáne!“
„Katalickou transplazmu do předních protocyklických oscilátorů!“
„Připraveni k palbě, kapitáne!“
Přiblížili se na dva kilometry. Už rozeznávali jednotlivé lodě. Očividně se jednalo o nájezd pirátů na bachratou loď přepravního typu.
„Palte!“
Směs pirátských lodí rychle podlehla soustředěné palbě bitevního korábu.
„Zahajte simulaci chronolaptoderního enderogenerátoru. Zaměřit na vektor alfa třicet tři.“
Vzdálená vlajková loď pirátů se pokusila o skok, ale její motory vypověděly službu pod náporem. O třicet minut později bylo po všem a pirátský lord otevřel kanál s nabídkou kapitulace.

Ze všech stran na něj dýchal mráz hrobky. Cestou mezi katafalky cítil pátravé pohledy prázdných očních důlků.
Živý. Živý! Živý! Slyšel šepot desítek hlasů jako ozvěnu. Přišel za tichým králem. Králem! Králem!
Došel až na konec chodby, kde byla malá kaple vytesaná ve skále. Mihotavý plamen lampy dopadl na shrbenou postavu vrostlou do hrubě opracovaného kamenného trůnu.
„Přinesl jsem dceru. Za ženou, ona tu někde je.“
Položil před tichého krále balíček hadrů.
Živý musí odejít. Odejít! Odejít! Tohle místo patří mrtvým. Mrtvým! Mrtvým!
Natáhnul se pro balíček.
Ona může zůstat. Zůstat! Zůstat!
Utíkal zpět chodbou mezi katafalky.
Živý. Živý! Živý!

Strýc mu odkázal dům. Sice si nepamatoval, že by nějakého strýce měl, ale stál před domem, závěť a dopis od notáře v ruce.
Uvnitř byl plný harampádí pokrytého prachem. Koutkem oka zahlédnul pohyb. Otočil se, ale spatřil jen kus látky vlát v průvanu. Když látku sundal, zjistil, že se dívá do starožitného stříbrného zrcadla. Něco se mu však nezdálo. Ano! Vždyť jeho odraz má bradku! Naklonil se blíže, aby odraz prozkoumal, a omylem se dotknul zrcadla. Jasně se zablesklo. Chtěl ucuknout, ale nešlo to, neovládal své tělo. Jeho odraz se napřímil, mrknul na něj a namířil si to ze dveří.

„Mám takovou delikátní prácičku. A vy jste mi byl doporučen jako diskrétní profesionál.“
„Samozřejmě. Ale nebude to levné.“
„Kolik?“
„Patnáct teď a patnáct po práci. A dalších patnáct pro mého společníka.“
„Dohodnuto. Radost s vámi spolupracovat.“
***
Do nočního ticha se zařízla siréna.
„Ty krávo, cajti! Dělej, mizíme!“
U zadních dveří na ně už čekali. Do očí se jim zařízla světla baterek.
„Ruce nad hlavu a žádný prudký pohyby!“
***
Soudce v taláru opakovaně zabouchal kladívkem, aby si vyžádal klid v soudní síni.
„Povstaňte. Jménem republiky…“
***
Zabouchly se za ním dveře cely.
„Tak za kolik to máš?“
„Za patnáct nepodmíněně. A ty?“