Moje články

“Honzo, prosím vás, potřebuji abyste zavezl podklady pro daňové přiznání paní účetní.”

“Samozřejmě šéfe.”

“Kupte jí po cestě nějakou čokoládu, jako omluvu. Termín odevzdání byl minulý týden.”

“Jasně, čokoládu.”

“No, vypadá to, že nás obraty zařadí příští rok do kategorie plátců DPH. Tak ať to přepočítá.”

Takže aspoň bonboniéru, pomyslel si Honza.

“A ať se nediví, jsou nějaké nesrovnalosti v penzijním fondu, tak ať to trochu zakamufluje.”

A láhev vína koupím, pokračoval v duchu Honza.

“Jo a kdyby chtěla výsledky inventury skladových zásob, bude to muset odhadnout podle loňska. Skladnící to budou mít až příští týden.” 

Zájezd, koupím jí zájezd.

“Tak co, připraven? Máš všechno?”

“Skoro, tati. Jen pár drobností.”

Dítko stálo nad batohem, který byl skoro tak velký jako ono samo.

“Ukaž.” Tatínek potěžkal batoh. “Panenko skákavá, vždyť to nemůžeš unést. Co v tom máš?” 

“Jenom věci ze seznamu.”

“To není možný…”

Tatínek rozepl batoh a obsah se doslova vysypal na zem - hned navrchu několik knih.

“Co to je? Čtyři knížky? To nemyslíš vážně.”

“V seznamu psali , že si můžeme vzít nějakou osobní drobnost nebo knížku na čtení.”

 “Ale čtyři? Jedeš přece na tábor na dva týdny!”

Dítko se zamyšleně podrbalo na hlavě. “Hm. Myslíš, že je to málo?”

Procesí se zastavilo před svatyní, z davu vystoupil mluvčí a rozložil obětiny.
“Ó moudrý starče z hory, vyslyš naše volání. Tvůj lid trpí - pomůžou nám bohové?”
Ze svatyně se vybelhal mudrc o holi a mlsně si obhlédl přinesené obětiny - zejména vypasenou ovečku. Teatrálně vzpřáhl ruce k nebi: “Poslyšte vůli bohů. Zasejte pole, vaše žádost bude vyslyšena a úroda bude letos bohatá!”
Mluvčí vesničanů se zarazil: “Naše sýpky doslova přetékají. Ale vesnice sužuje zločin, mor a válka! Co říkají bohové o nich?” 
Mudrc ho mávnutím ruky odehnal: “Bohové promluvili. A teď běžte, bohové musí připravit rožeň, na večeři budou mít skopové.”
 

“Hermiono, měla jsi obraceč celý rok, napadlo tě použít ho na něco jiného než ke studiu?”

***

Draco Malfoy se prudce probudil. Aby ne, právě dostal ránu něčím tvrdým. Nad ním stála Hermiona s odrážečskou pálkou.

“To máš za všechno. A pamatuj! Nikdy jsem tu nebyla. A kdyby tě napadlo, že ano, tak jsem tu rozhodně nebyla.”

Šáhla si na krk a zmizela.

Draco vyskočil z postele. On to tak nenechá, okamžitě to nahlásí.

Vtom dostal další ránu do zad. “Já tě varovala.” A byla zase pryč.

Otci, napíše otci!

Prásk! “Ani na to nemysli.”

Mamince... 

Prásk! “Ne ne!”

Rozbrečel se.

Hrdina konečně dosáhl trůnního sálu Černé Citadely. Černokněžník Černomor, rozvalený na trůnu ho přivítal s úsměvem na rtech. 

“Vítej, Hrdino. Těšil jsem se na tvůj příchod.”

“Můj meč Světloštěp se těší až se napije tvé krve!”

Hrdina napřáhl meč proti černokněžníkovi. Zbraň se rozsvítila, potom zablikala a zhasla.

“To není možné, posvátná relikvie, kterou místní hostinský skrýval desetiletí pro pravého šampiona Posvátného Světla.”

Černokněžník se zasmál a nasadil si falešné vousy.

“Myslíš hostinského Jíru, který tě poslal zabít zkorumpovaného krále? Ten co tě poslal zničit chrám posedlého kněze? Byl jsi mi velmi užitečný…”

Hrdina padl na kolena.

“Ne! Ne! NEEEEEE!”

Geralt zahlédl pohyb koutkem oka, než však stačil vytasit meč, někdo ho praštil obuškem do zátylku. Za okamžik ho zalehlo několik těl a někdo mu nasazoval pouta.

“Zachovejte klid, tohle je policejní akce,” muž v dlouhém kabátu s detektivním odznakem uklidňoval ostatní zákazníky krčmy. Potom si přičupl vedle spoutaného zaklínače.

“Konečně tě máme. Víš, hledáme tě už dlouho. Když mi byl před lety přidělen případ vraždy nevinné kikimory, netušil jsem jak odporný případ rozkryji. Ale když jsem našel podobnost se staršími případy zavražděných upírů, věděl jsem, že se jedná o dílo obzvláště zvráceného sériového vraha. Máš právo nevypovídat, ty hajzle.”

“Bernarde, dnes budeš mít ten nejdůležitější úkol.”

Jeho lordstvo otevřelo bednu se zásobami. Zevnitř začal vytahovat jeden steak za druhým. Z kapsy vytáhl špagát, rozbalil plátek masa a jal se ho vázat na sluhovu paži.

“Sire, a jaký je přesně můj úkol?” zeptal se nervózní sluha.

Lord přivázal další kus masa na sluhovu druhou paži, potom několik dalších na jeho boky.

“Zvedni ruce. Tak. Poběžíš bambusovým hájkem. Ať se děje, co se děje, nezastavuj.”

Lord přivázal poslední flákotu masa okolo sluhovy hrudi a pohledem zhodnotil výsledek.

“Dnes jdeme lovit tygry a tvůj úkol je návnada. Utíkej.”

Lord začal nabíjet kulovnici.

Carl Blake, slavný lovec pokladů, si byl jist, že španělská galeona Králův Květ nesoucí zlaté poklady Nového světa ztroskotala někde v okolí korálového útesu. Měl však kyslíkové bomby na několik málo dní potápění, než se bude muset vrátit na pevninu. 

I proto se s nadšením rozplaval směrem k masivnímu trsu korálu, když se něco zablýsklo ve světle baterky. Mávnutím ploutví připlaval blíže a zamířil kužel světla. Leknutím málem baterku pustil. Trs korálu vyrůstal z lidské lebky se zlatým zubem. 

Několik pohybů rukou odhalilo pod korály zbytky dřeva! Králův Květ nebyl někde v okolí korálového útesu. Králův Květ byl korálový útes!

“A zde předmět doličný - plechový hrnec, který okrskář Birski nalezl v domě obviněného naplněný pálenkou.”

“Námitka, ctihodný soudče!” Jakub Vandrovec se přihlásil o slovo. “To je kouzelný hrnec, uvaří co poručíte. Jako takový nepodléhá zákonu o regulaci pálení alkoholu.”

V obecenstvu povstal uniformovaný policista a vykřikl: “Lže, vařil tak akorát lavorovici!”

Soudce zabušil paličkou. “Klid Birski. Obžalovaný, méně fantazie.”

“Uhur, hakau, šeteh!” zamumlal Jakub a chytil se lavice.

Hrnec zabublal a začaly se dít divy.  Soudní zřízenec se pokusil hrnec zastavit, pálenka se vylila na zem a brzy se Jakub nesl i s lavicí na vlně valící se soudní chodbou.

“Pane poslanče, prosím vyjádření!”

“Lituji, ale mám důležité jednání!”

Za poslancem se zabouchly masivní dveře s nápisem ‘Poslanecký klub’.

Poslanec se zul do ponožek, přeťapkal chodbou do dveří. Ty ústily na jakýsi balkon. Rozběhl se, odrazil a skočil. Po krátkém letu dopadl do bazénu naplněného balónky. V něm už si hrálo několik dalších poslanců.

“No to je dost, kde jsi? Museli jsme začít bez tebe!”

Poslanec váhavě odpověděl: “Pronásledovali mě novináři. Začíná tam být docela horko. Neměli bychom se přece jen poradit ohledně toho Blízkého východu?”

“O tom nechcem počuť, ešte slovo a nebude prechádzka na poníkovi,” pokáral ho premiér. 

“Pojď prosím tebe, potřebuju aby mi někdo podržel kameru.”

“Proč neřekneš nějaké kamarádce?”

“Neremcej. Buď rád, že tě někdo vytáhne ze sklepa.”

“Stejně to nebude fungovat, tímhle peníze nevyděláš.”

Dívka mu beze slova vrazila do ruky kameru a začala vrtět zadkem.

***

“To není možný, jen dva palce nahoru a jeden člověk mi napsal komentář, že se mám vážně zamyslet nad svým životem.”

“Já ti říkal, že to nebude fungovat.”

“Co ty o tom víš? Jenom sedíš ve sklepě a natáčíš plastelínu!”

“Natáčím crossover Hvězdných Válek a Star Treku z plastelíny a lega. Sleduje to kolem šedesáti tisíc lidí každý týden.” 

Dveře vrzly. Někdo je opatrně otevíral. Nejdřív se do nich vsunula jedna tápavá noha, následovaná rukou a na obojí napojeným trupem. I přes snahu nikoho nevzbudit, byl vetřelec očekáván.
Cvakl vypínač a světlo zalilo vrávorajícího opilce napůl cesty ve dveřích.
“Jééé. Ahoj mil-láčku. Děje se něco?”
Žena na něj čekala s válečkem v ruce.
“No ty jsi se zřídil. Nevíš kdy máš chodit domů? A nezapomněl jsi něco?”
Opilec se ošahal a zakroutil hlavou: “Ne! Klíče i peně… peněženku mám!”
Marně, začal se na něj snášet déšť ran.
“Ty tupče! Ty ožralo! Ty hlavo děravá! Kde máš naše dvě děti?"
 

Programátor byl mírně nevrlý. Musel vstávat před desátou a jet nacpanou tramvají přes celé město hasit nějaký průšvih. Když vystupoval na zastávce před firmou, mírně mu cukala ruka. Potom následovala cesta výtahem. Pět pater se zdálo jako padesát. Když kabina zastavila, už mu cukal i koutek oka. Cestou ke své pracovně potkal nechutné množství lidí, na které se nuceně usmál.
Konečně. Je na místě. Sestavil si malý french press, zapnul konvičku. Otevřel šuflík. Nic.
Přes rameno se mu podíval kolega: “Byla tu Jana ze sekretariátu a půjčila si pytlík té tvé speciality. Jestli chceš, mám Jihlavanku.”
Programátor prohodil židli oknem.
 

“Edith! Co děláš! Pojď sem!”

“René, co se děje? Jenom roznáším hostům ten výborný modrý koňak.”

“Proboha, to není koňak, to je výbušnina co tu schovali partyzáni!”

“Ale René, to já přece vím. Ale já jsem ty láhve vyměnila. Výbušninu jsem schovala ke slepicím do kurníku.”

“Ženo hloupá, to není kurník, to je tančík poručíka Grubera, ten co jsme ukradli minulý týden, když mě pozval na projížďku. Má si ho vyzvednout Michelle od partizánů.”

Kavárna se otřásla v základech a ze dvorku se ozval zvuk drůbeže, která ve zlomku sekundy poznala, že jsou i jiné způsoby, jak se naučit létat.

“Tak co, šprti? Jak to vypadá s mými bojovými roboty?”

Generál s hrudí plnou medailí se procházel výzkumnou laboratoří.

Vedle něj cupital inženýr v plášti.

“Finalizujeme ovládací program…”

“Výborně. Pamatujte, celé se to musí vejít na disketu. Vrchní velitelství kyberdivize běží na DOSu.”

“Ale pane…”

“Seškrtejte nějaké zbytečnosti. Nechám to na vás.” 

***

Generál se krčil v bunkru. Venku jeho kyberdivize systematicky decimovala obyvatelstvo.

Vzteky popadl inženýra za plášť a zatřásl s ním: “Co jste to proboha naprogramovali?!”

“Říkal jste seškrtat zbytečnosti. Tak jsme škrtali až nám zbyly jenom Ženevské konvence a Asimovy zákony robotiky. Roboti to vyhodnotili jako primární úkol…”

Dubové dveře se otřásly v pantech. Muž v róbě nevzrušeně vybral knihu z police, postavil se doprostřed místnosti a začal číst. 

“Es numus dalar nimunsis…”

Nepravidelné nárazy vystřídaly rytmické tupé údery - někdo za dveřmi donesl sekeru.

“Kalam sum ad venturi…”

S hrozivým praskáním dřevo kolem zámku povolilo, dveře se rozlétly a do místnosti se nahrnula masa po zuby ozbrojených hrdlořezů . Muž jim nevěnoval pozornost a dál přednášel z knihy.

“Piram but firanex at lupirum sextumus…”

Vůdce lapků vykročil vpřed s napřaženým mečem: “Zemři, zplozenče pekel!

“Narolak midus alar kasimus!”

Meč proťal vzduch v místě kde před zlomkem sekundy stál kouzelník.

“Miláčku, ve schránce byly volební lístky.”

“Už zase, bych přísahala, že jsme měli volby nedávno.”

“Už to budou čtyři roky.”

“A co tam máme? Něco zajímavého?”

“Pořád se tam střídají ty stejný ksichty. A Cibulka, chudák.”

“Tak, že bychom to hodili opozici? Tý aktuální vládě se to moc nepovedlo.”

“A myslíš, že to pomůže?”

“Asi ne…”

Muž zalistoval kandidátkami. “Hele, tady je něco nového - Strana menšího zla.”

“A co slibujou?”

“To tu není - jen seznam kandidátů. Lucifer Světlonoš - podnikatel, 23686 let, Dis. Potom Belzebub, Mephistopheles, Asmodeus, Solfernus, Izidor, Mammon, Belial…”

“Hele, já jim to asi hodím. Je to menší zlo.”

“Frede!” Noby málem zakopl o vlastní kufr.
“Pro tebe seržant, Noby. Co se děje, proč nejsi v uniformě.”
“Frede, nemám čas na hlouposti. Potřebuju zmizet, jestli mě tu najde velitel…”
“Co se stalo?”
“Vůbec nic se neděje! Jen potřebuju půjčit peníze na loď někam hodně daleko. A kdyby se ptal velitel, nic nevíš.”
“Jasně Noby, ani slovo. Tady.”
Noby zmizel za rohem i s obrovským kufrem, ale z kapsy mu vypadlo nějaké lejstro.
Zmatený seržant Tračník ho zvedl a četl: “Vážený policisto Cecile Červíčtvrť Svatý Jane Nóblhóchu, jste jediným, ačkoliv vzdáleným, potomkem a dědicem hraběnky z Quirmu…” Pečeť vypadala oficiálně.
 

“Hej, co to tam děláte! To je moje louka! Koukejte zmizet!”

Farmář ozbrojený rýčem vyběhl na louku, kde se nově rozprostíral stanový tábor. Náctiletý mladík s pivem v ruce vyšel farmáři naproti.

“Ale no tak, hospodáři, chill. Už máme postaveno a gril se žhaví. Jsme nevěděli, že se tu nesmí stanovat.”

“Jsou tu cedule, spakujte se, nebo zavolám polici.”

To už k nim došla ocvočkovaná dívka a přidala se do konverzace: “A co nám udělají? Tu táboříme v dobré víře, jako!”

“Tak já vám něco povím. Za patnáct minut vypustím psy. V dobré víře, že tu není koho by prohnali.”

Lovec se plížil temnou chodbou hradu. Napadal na zraněnou nohu a zpocenými prsty se snažil už poněkolikáté nabít kuši. 

Jak se to takhle mohlo pokazit, pomyslel si. Jednoduchá zakázka, ghůlové ve sklepeních.

Rozsypal šipky po koberci. 

Kdo mohl tušit, že ghůlové probudili zlo z hlubin času, zlo které neznalo slitování.

Dorazil na konec chodby. Před ním už bylo jen okno s těžkým závěsem.

Chodbou se rozlehl smích upíra, který povraždil jeho společníky.

V posledním okamžiku lovec vystřelil poslední šipku na závěs. Jako zázrakem se trouchnivý závěs roztrhl a upíra zaplavilo slunce. Do půl minuty po něm nezbylo víc než prach.

“Tak a dnes toho bylo dost. Hybaj do postele.”

Sedmileté dítko se začalo vzpouzet: “Mě se nechce! Péťa je ještě vzhůru!”

“Péťa jde hned za tebou, hybaj vypucovat zuby a spát.”

“A co pohádka? Já chci pohádku.”

Maminka si povzdechla, do pohádky se jí nechtělo. “Nic nebude.”

To už se přidal i Péťa: “Pohádku!”

“Pohádku, pohádku!”

Maminka dostala nápad: “Řekněte strejdovi.”

Děti odběhly do vedlejší místnosti: “Pohádku! Pohádku.”

“Tak ti sestři pěkně děkuju,” rozmrzelý strýc se vynořil z doupěte.

“To zvládneš.”

Strýc si k dětem do pokoje donesl pohádky od bratří Grimmů.

“Budete mít, co jste chtěli,” zamumlal. “O Bezručce…”

Až nadejde čas rudého půlměsíce a zem se zbarví krví, věz, že osud tvůj dostihne tě. Krev mladá a krev stará promíchá se, na cestu krátkou do krajů dalekých. Bránou dřevěnou, listím zdobenou, do země zapovězené. Sedm korun v kruhu spojených, kalich krví mladou plněný uprostřed kruhu stojí. Krev mladá, krev stará, krev zaslíbená - ni žádná z nich moci korun sama neobstojí. Koruna tříští se, jako tabule skleněná. Šest korun, jeden kruh a kalich prázdný jest. Krev proudem teče, dřevěnou branou do kraje rozlévá se. Prstů deset, prstů šest, prsty tři, přijdou si pro tebe a ty zaplatíš cenu krve.

Chlapec se hnal po stopách oranžového kocoura.

“Zrzku, pojď sem, no tak.”

Kocour nedbal a upaloval směrem na půdu. Chlapec se na půdě rozhlédl. Chlupatý ocas zmizel ve velké starožitné truhle. 

“Mám tě!”

Truhla byla hluboká a chlapec malý, musel celým tělem nalehnout na okraj, aby dosáhl.

Kocour zasyčel. Chlapec se ze všech sil natáhl po kocourovi, ten se s odrazem přenesl na chlapcova záda. S extra váhou na zádech se chlapec převážil do truhly, kocour vyskočil ven a cestou srazil zarážku, která držela těžké víko truhly zapřené.

Chlapec netušil, že za čtyřicet let málem způsobí infarkt dělníkovi vyklízejícímu půdu.

“Co to bude, mistře? Na čem pracujete?”

“Říkal jsem si, že téma československých legionářů je nedoceněné a dalo by se o něm krásně zpívat. Ale haprují mě tam nějak ti slováci.”

“Zase válka mistře? Alespoň, že to tenkrát není z druhé světové.”

“Nebo jsem si říkal napsat třeba něco o metanolové aféře. Temné časy národa, píše se to samo.”

“A nechtěl byste pro jednou napsat něco romantického? Něco o lásce?”

“Mám tu rozpracovanou jednu…” Zpěvák se zasněně zadíval do prostoru a dodal: “O Olze…”

“Mistře, a nemyslíte si, že čtyři písničky stačí? To už radši další vypalovák z východní fronty.”

Johny věděl, že v životě udělal čtyři chyby.

První chyba byla, že neměl poslouchat Tonyho, když přišel s geniálním nápadem na bankovní loupež.

Druhá chyba byl ten skvělý únikový plán pomocí letadla.

Třetí chyba byla, že si pronajali to nejlevnější letadlo v okolí.

Čtvrtá chyba bylo letět dosluhujícím letadlem vrchovatě naloženým zlatými cihlami přes špičky Alp.

Tyhle čtyři chyby vedly k tomu, že nyní padal volným pádem s padákem na zádech. Ale země se rychle blížila a tak zatáhl za šňůru padáku.

Johny si povzdechl. Pět, v životě udělal pět chyb. Ve spěchu místo padáku popadl batoh plný zlatých cihel.

“Dámy a pánové, představuji vám - stroj času.”

Do vzduchu vylétlo moře rukou.

“Nebojíte se, že způsobíte časový paradox?”

“Naši nejlepší experti studovali problematiku paradoxů velmi důkladně. Nakonec studiem nejpřednějšího materiálu popisujícího cestování časem - Harry Potter a Vězeň z Azkabanu - došli k názoru, že vůbec nic nehrozí. Prosím o demonstraci, náš tým provede rychlou cestu do minulého úterý.”

Stroj zmizel a znovu se objevil.

Ozval se všeprostupující zvuk - něco mezi vysavačem a čtyřletým dítětem srkajícím polévku. Už tak protáhlé tváře novinářů se protáhly ještě více, potom je následovala přednášková hala a potom zbytek vesmíru, když provedl ukázkové zborcení na sebe sama.

Mnich s hrůzou upustil svícen a zamumlal modlitbu. Něco zabilo opata a roztahalo jeho vnitřnosti po nádvoří. Poznával symboly nakreslené opatovou krví a věděl, že většina jeho bratří je mrtvá nebo umírá. Věděl co musí udělat. Sandály se mrskaly noční knihovnou. Pod prkny podlahy našel, co hledal - krystal zabalený do svatých textů andělů, runovou dýku a pečeť, kterou se prokáže jako služebník Horadrim.

Vrznutí podlahy bylo jeho jediné varování. Otočil se a jeho oči jen těžko pronikly mihotavými stíny knihovny, osvětlené pouze září začínajicího požáru.

“Cítím tvůj strach,” šepot se ozval těsně u jeho ucha. Pokusil se ohnat dýkou. Marně.

“Ty hele, říkal jsem si, že bych třeba…”

“Copak?”

“Už je to dlouho co jsem nic nenapsal.”

“To je jedině dobře, ani na to nemysli. To tvoje škrabání vždycky skončí katastrofou.”

“Bude duben…”

“A co jako?”

“Budou se psát drabble.”

“Ne ne ne! To už tu bylo: Padesátky, klišé, drabble, kdoví co ještě. Naposledy jsi se mi tu rozbrečel, protože po tobě někdo chtěl Mez Bezmeznosti. Slíbil jsi mi, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. A teď bys tam ne vlezl, ale rovnou skočil”

“Ale teď to bude určitě jiné, lepší.”

“Dělej si co chceš, ale potom mi tu nebreč.”

Ozvalo se cinkání rolniček, potom něco dosedlo na střechu. Několik kroků a z se krbu vyvalil oblak sazí. Do temné místnosti z krboviště vstoupil obézní mužík v červeném. Shýbl se pro talířek se sušenkou a zastavil se. Pod talířkem byla protipěchotní mina.

Z místnosti se ozvalo klik-klak nabité brokovnice a zasvítil oharek cigarety.

“Vandrovec! Měl jsem vědět, že je to past. Kdo tě najal? Třeba se dohodneme.” Mužík zvedl ruce.

Jakub vyplivl vajgla:”Nemáš co mi nabídnout, ty buržoazní přežitku. Tady naděluje svatý Mikuláš.”

Tichou nocí zaznělo zadunění dvou hlavní a bílo-červená plyš se snášela na zem jako čerstvý sníh.

“Co to bylo za nápad lézt do strašidelného domu? Mám pocit, jako by nás něco sledovalo.”

“Nebuď takový strašpytel.”

“Jsme všichni? Neztratil se někdo?”

“Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest. Jsme všichni!”

“Nebylo nás na začátku jen pět? Co když se mezi nás něco vetřelo?”

“Ty naděláš. Však bychom to poznali.”

“U duchů nikdy nevíš. Třeba ti změní paměť.”

“Dobře, dobře. Uděláme prezenčku.”

Zašustil papír.

“Honza.”

“Tu.”

“Kuba.”

“Tady.”

“Klára.”

“Ano.”

“Já tu jsem. Pepa?”

“Jo.”

“Gromlach Dekapitátor.”

“Zzzzdeeee.”

“Vidíte, vše je v pořádku. Příště si vymyslíte, že třeba tady Gromlach je jen výplod naší fantazie.”

“Přessssněěě. Žeeee ssseee neessstydíteee.”

“Očekáváte, že budu mluvit, doktore Mortimere?”

“Ne, očekávám, že zemřete! Podívejte se! Tady mám váš diář. Měl jste na dnešek v plánu zhatit plány doktora Mortimera, ale já to přepsal na ‘zemřít’.”

“Vy jste vskutku ďábelsky šílený, doktore. A jak si to představujete?”

“Tento bazén je plný piraní, oberou vás do poslední kostičky.”

“A co mi zabraňuje, abych vás tam nyní během naší konverzace žďuchl?”

“Vůbec nic.”

Agent 007 se otočil, spoutanýma rukama se ohnal po doktorovi a v okamžiku se hladina zvířila těly hladových ryb. Agent ve vzduchu zachytil diář.

“Doktore, je neslušné psát vlastní schůzky do cizích diářů.”

Na pódiu poskakoval klaun v klobouku s křovinořezem a vykřikoval hesla.

“Zatočíme s fijalovou drahotou! Ukrajinci jsou líní a nic nedělají. Vystoupíme z NATO! Ukrajinci moc pracují a berou našincům práci!”

***

Daleko na východě u příliš dlouhého stolu seděla skupina mužů a diskutovala.

“Musím vám poblahopřát, soudruzi. Nevím jak se vám to podařilo, ale ten nastrčený pandulák funguje perfektně, přesně podle not. A dokonce si ho sami zvolili!”

“Ale Vladimíre Vladimiroviči, ten není náš…”

Kopanec pod stolem ho utnul.

“Chceš přijít o prémie?” ozval se šepot.

“Ééé… chtěl jsem říci soudruhu Vladimiroviči, je to náš nejlepší agent, výsledek dlouholetého tréninku.”

Detektiv dorazil na scénu. Podlaha levného pokoje tancuje divoké staccato. Detektive se pokouší vstát. Kdo vyhraje boj na život a na smrt, podlaha nebo detektiv? Detektiv si na svůj účet připisuje další úspěch a oplachuje tvář vodou z příhodného umyvadla. Nad umyvadlem visí zrcadlo a z něj na detektiva zamlženým zrakem zírá cizinec. Zarudlý nos prozrazuje opilce. Cizinec utrousí několik slov, zřejmě urážku. Detektiv ztěžka odchází do přízemí, kde mu do oka padne osamnělý mikrofon karaoke baru.
Detektiv Kim Kitsuragi dorazil na scénu. Čekal na svého nového partnera marně, zatímco se nějaký bezdomovec na pódiu vlnil do rytmu neexistující hudby.

„Tento den bude naším vítězstvím, slunce zajde nad kočičím královstvím a už nikdy nevyjde!“
Na kopečku stála řada myších pikenýrů. Na zjizvených obličejích se odrážela pochmurnost, kterou ani proslov velitele nedokázal prolomit.
„Kupředu!“
Řada napřažených halaparten se pohnula. Pochodovým krokem se přehoupla přes další hřbet. Nikde nikdo.
„Ha zrada…“ Nedořekl. Odněkud shora se snesla oranžová tlapa a rozdrtila ho. Doprostřed postupující řady doskočila chlupatá koule plná drápů. Odvaha pikenýrů zakolísala.
Mladý myšák uchopil padlou standartu a zamával s ní ve vzduchu.
„Bijte, naděje umírá poslední! Za krále! A za sýr!“
Kočka zamňoukala, když se jí do těla zaryl půltucet bodců.

“Měl by sis najít ženskou!”
“A kde, prosím tebe? Vždyť chodím jen do práce a z práce.”
“Tak zkus seznamku. Něco snad najdeš.”
***
“Dobrý večer, slečno.”
“Dobrý večer.”
“Líbíte se mi.”
“Vy byste mohl zhubnout.”
“Deset kilo?”
“Dvacet.”
“Kompromis - patnáct. A vy uberete makeupu.”
“Dobře. Dům se zahradou?”
“Byt, čtyři plus jedna.”
“Dům, ze zahrady slevím”
“Přijatelné. Tři děti.”
“Jedno dítě.”
“Dvě děti.”
“Dvě. Pes?”
“Kočka.”
“Hm. Papoušek?”
“Andulka.”
“Ulice.”
“Prosím?”
“Ulice, seriál.”
“Kobra 11.”
“Ulice.”
“Eh. Dvě televize?”
“Akceptovatelné.”
“Ruku na to?”
“Ruku na to!”
***
“Tak co? Jak to šlo?”
“No nevím, vypadá to, že se o víkendu žením.”

“Víš, těžko se mi to říká, ale Harry, ty jsi ještěřan.”
“Cože?”chlapec s jizvou na čele vzhlédl na vousatého klíčníka.
“Ještěřan, Harry. A sakra dobrej, jestli jsi po rodičích.”
“Oni…”
“No jasně! Oba dva byli původně z Proxima Centauri. Přiletěli na tuhle planetu tak před třiceti lety.”
“To… To není možné!”
“Ale jo, Harry. Nikdy tě nenapadlo jak dokážeš ty podivné věci? Proč umíš mluvit s hady? Proč máš tolik povislé kůže kolem toho zipu za krkem? Ale neboj, Bradavice jsou prvotřídní indoktrinační středisko, tam se naučíš vše, co potřebuješ abys infiltroval mudlovskou společnost - tak říkáme tady těm homo sapiens.”

“Tak co, co jsi viděl?”
Lupič shromážděnému zbytku družiny předával informace.
“Před námi je malé údolíčko, kde mají na volném prostranství postavené stany. Ne více než dvacet orků. Šamana jsem nikde neviděl, pravděpodobně bude vzadu v jeskyni. A mají tam nějakou bestii. Nejspíš lev. Maximálně 30 životů, dva útoky a obrané číslo patnáct."
“Výborně, jdeme. Odpoledne už můžeme propíjet odměnu v taverně.”
***
Lučištnice stěží uhnula cvakající hlavě, jen aby se připletla do cesty další.
“Ty trubko, neviděl jsi ty hlavy? Tohle je chiméra. Přes sedmdesát životů, šest útoků, obrané číslo devatenáct” Z tlamy vyšlehl plamen. “A k tomu dechová zbraň!”

“Teda, seržante! To je paráda, co?! Moje první patrola! Už se nemůžu dočkat, až potkáme povstalce!”
Po zaprášené cestě mezi skalnatými kopci se pohybovala skupina vojáků v pouštní kamufláži. Zatímco většina měla kruhy pod očima a pohled který by mohl vraždit, jeden mladíček si vykračoval svižným krokem. Jeho hlas se nesl daleko údolím.
“Seržante! IED! Na cestě před námi.”
“Tý jo! Vypadá to jako mrtvá kráva!”
“Standardní technika povstalců. Riko, kleště.”
Demoliční specialista podal seržantovi kleště.
“Tak zelenáči, chtěl jsi povstalce, tak šup.”
“Jasná páka, sežante!”
Jednotka sledovala nováčka na cestě k mrtvé krávě, potom si přidřepli a zakryli uši.

Jakub Vandrovec se skrčil a větev mu prosvištěla nad hlavou. Zlotřilý ent zaklapal dřevěnou papulí a na krátkých kořenovitých nožkách se hrnul vpřed. Jakub odrazil další útok větví a opětoval úderem sekery. Mrštil po entovi láhev lihoviny a alkohol zapálil cigaretou.
Potom oslaben únavou z boje padl na zem a ztratil vědomí.
***
“Konečně tě mám, Vandrovče.”
Okrskář Birski se skláněl nad bezvládným tělem. Nakrčil nos a vstal - zápach Jakubovy lavorovice byl ohromující. Kousek dál doutnaly zbytky okrasných keřů.
“Nedostal jsem tě za pálení, nedostal jsem tě za hanobení hrobů, nedostal jsem tě za pytláctví - dostanu tě za ničení veřejné zeleně.”

“Hledá se stážista na sváteční brigádu - Značka: Dobře placená.”
Inzerát vypadal zajímavě, i přestože podrobnosti chyběly. František ho uschoval. Blížily se Vánoce a každá koruna bude dobrá.
***
“Prosím?”
“Jednoduše, jak jsem říkal. Ježíšek potřebuje pomocníka. Na světě přibylo několik miliard lidí, tak už to sám nezvládá. Tady je uniforma, tady je kouzelná trnová koruna - stačí pomyslet a plní přání. A tady je tablet s dopisy od dětí. Tak a šup, ať máte rozneseno před Pelíšky.”
***
František uháněl. “Honzík chce Psa Baskervilského? Tak, je tam. I s pytlem granulí. Kristýnka by chtěla odvahu postavit se šikaně ve škole? Dáme Glock Sedmnáct...”