Moje články

Muž ve žlutém svetru opřel o zeď obraz a začal zatloukat hřebík.
Muž v červeném svetru uslyšel rány ze sousedství a zvedl hlavu od knížky. Vtom spatřil, jak mu ze zdi leze hřebík. Neváhal, sebral kladivo a zatloukl hřebík zpět.
Žlutý svetr se sehnul pro obraz, když se mu hřebík odrazil od čepice. Sebral ho a zatloukl zpět.
Červený svetr zatloukl hřebík.
Žlutý svetr zatloukl hřebík.
Červený svetr zatloukl hřebík.
Žlutý svetr zatloukl hřebík.
Červený svetr zatloukl hřebík.
Žlutému svetru došla trpělivost a donesl si palici. Napřáhl se k pořádnému rozmachu a minul. Vzniklou dírou na něj zíral červený svetr.

“Co to tam sakra dělá?” zamumlal si pod vousy nádražní zřízenec v uniformě kroutě hlavou.
Na peróně na lavičce seděl mladý, slušně oblečený muž s kufříkem. Usmíval se a vyhlížel v dálce vlak.
“Dobrý den, můžu vám pomoci?”
Muž se k němu obrátil s úsměvem od ucha k uchu.
“Čekám na vlak do okresního města. Nevíte kdy by nějaký mohl přijet, dobrý pane?”
“Jak bych vám to řekl…” Zřízenec se poškrábal za uchem a pokračoval: “Čekáte na slepé koleji, tudy žádný vlak nepojede.”
Muž se opět jen usmál a odpověděl: “Nevadí, chvíli počkám a určitě se nějaký ten vláček objeví.”

“Šéfe! Šéfe, tohle musíte vidět!”
Mladičký restaurátor skluzem zabrzdil o dveře kurátora muzea.
“Co se děje? Snad jste obraz nepoškodil?!” zhrozil se muž s prošedlými vlasy sedící za stolem.
“Ne, ne…” sotva popadal dech restaurátor. “Pojďte se podívat!”
Uprostřed dílny upevněná ve stojanu stál portrét známý světu jako Mona Lisa, okolo něj na stolcích pak byly celé řady precizních nástrojů.
“Jen jsem to tady zezadu trošku očistil a pod nánosem špíny jsem našel popisek!” horečně vysvětloval restaurátor.
Kurátor se shýbl k obrazu a potom vykřikl: “U svatého Lukáše! Tohle mění vše!”
Na zašlé cedulce bylo mistrovým nezaměnitelným rukopisem napsáno: “Autoportrét”

“Ale zajisté, na sto procent účinný proti coronaviru! Ať se picnu, jestli to není pravda. A nejlevnější na trhu!”
Muž v kabátě na zem vnucoval své další oběti krabičku prášků. Vtom mu na rameno dopadla ruka zákona.
“Tak copak to tu máme, Lasičko. Prodej bez živnosti? Snad ne drogy? Dej to sem!”
Policista Lasičkovi vytrhl prášky z ruky a pár si jich nasypal do úst. Chvíli převaloval na jazyku, než je vyplivl. Pak si přečetl nápis na krabičce.
“Veverčí antikoncepce? Snad jsi nevykradl veterinární stanici?”
“Ale strážníku, snad se dohodneme,” usmál se Lasička. “Co byste řekl masti proti blechám? Zázračná…”

“Přišel čas, pojď se mnou.”
Vedla ho dlouhou chodbou bunkru a za límec se mu sypala omítka, jak nad nimi duněly exploze padajících bomb. Ve výdejním okénku nafasoval zakrvácenou kamizolu, pušku a půl tuctu nábojů.
“Dnes se z tebe stane hrdina, všichni na tebe spoléháme,” přesvědčovala ho, když mu upravovala klopy. Na hlavu mu narazila oprýskanou přilbu a už ho vedla dál betonovým koridorem, ke dveřím hlídaným seržantem na hlídce.
Políbila ho na čelo a potom ho silné ruce seržanta vystrčily za ocelové dveře. Sevřel v ruce křečovitě zbraň a vykročil vpřed.
Je mu dvanáct let a dnes je hrdinou.

“A ne, že to spleteš! Kup křepelčí! Napsala jsem ti to na papírek!” volala za ním manželka ze schodů.
“No jo pořád,” mumlal si pod vousy. “Jsou to jen vajíčka, jaký je v tom rozdíl…”
V krámu sice chvíli litoval, že si nevzal brýle, ale nakonec nějaká vejce vybral. Koneckonců - vejce jako vejce, manželka to nepozná. Zanedlouho už zase přistál na kanapi. Chvíli přepínal televizní kanály, když vtom slyšel z kuchyně utlumený výkřik, následovaný hlukem padajícího nádobí. Nepříjemná myšlenka ho chvíli hlodala v hlavě a potom váhavě zavolal: “Ty mámo, jaký jsi říkala, že chceš ty vejce?! Křepelčí nebo vetřelčí?!”

“Tatínku, tatínečku! Proč musíme Hnědku se Strakáčem dávat pryč? Já nechci aby odešli!”
Holčička se pověsila tatínkovi na nohu a zapřela paty do hlíny. Tatínek jemně vypáčil prstíky které ho držely a pozvedl dcerušku do náručí.
“Ale prosím tě, co by tady dělali? Jejich práci přece nahradí nový traktor. Nemyslíš, že si za ta léta dřiny zaslouží odpočinek? Pojedou se mnou na farmu za řekou, kde budou dovádět s dalšími koníčky.”
Nastoupil do dodávky, naposledy zamával ubrečené dcerce a vyrazil na cestu. O hodinu později vjížděl do brány nad kterou se skvěl nápis: Farma Za Řekou - masokombinát a výroba lepidla.

“Pane prezidente? Haló, jste tam?”
Donalda Trumpa nikdo už měsíce neviděl. Po inauguraci Joe Bidena jakoby se po něm zem slehla. Tyto a další okolnosti přivedly policii do floridské vily.
Komando vyrazilo dveře a začalo prohledávat pokoj za pokojem, zbraně v rukou. Netrvalo dlouho a dospěli do rozlehlého obýváku, kde cosi podobné oranžovému chuchvalci ohryzávalo hromadu zkrvavených kostí. Věc spatřila policejní tým, zavrčela a nahrbila se ke skoku.
“Pozor!”
Zaduněly zbraně a chuchvalec se rozprskl po pokoji.
“Co to sakra bylo?” velitel šťouchl nohou do pozůstatků prezidenta.
“Příčesek? Možná nějaká odrůda mulletu?” odpověděl podřízený. “Spousta věcí by se tím vysvětlila…”

Otlučená škodovka se přiblížila k vojenskému stanovišti, kde čekal poručík s plácačkou.
“Tak nám hezky předložte čestné prohlášení, občane.”
Muž za volantem vytáhl ohmataný kus papíru a prostrčil ho okýnkem. Poručík prolétl několik řádků textu a potom se podíval do auta na nervózní rodinku.
“Tohle je prohlášení o cestě do práce. Kam jedete i s celou rodinou?”
“Chtěli jsme si zajet na chalupu, okopat po zimě pár záhonů, jistě mi rozumíte...”
“Tak si vystupte. Tamhle ke zdi poprosím. Je mi líto, ale rozkaz je rozkaz, jistě mi rozumíte.”
Poručík pokynul nastoupené četě vojáků a nad odstavným odpočívadlem zazněla salva výstřelů.

“Ústřední komise schválila prodloužení nouzového stavu o dva týdny,” štěbetala moderátorka. "Generální tajemník slibuje, že jsou to opravdu už dva poslední týdny.”
Pepa usrkl piva z lahve. “Fuj… Máňo!” zavolal a potom si vzpomněl, že manželka je v samokaranténě. No jo, bude se muset podívat na recyklátor odpadu sám, pivo už se zase nedalo pít. Zakousl syntetickým uzenáčem a obrátil se zpět ke zprávám.
“Nyní několik pěkných statistik: proočkovanost dosáhla 26%, denní přírůstky nakažených klesají pod 66 tisíc a vytíženost nemocnic je pouhých 3698%. Tolik zprávy pro dvacátý květen roku 2053. Přeji Vám pěkný večer,” holografická hlasatelka zablikala a zhasla.

Popelem se táhla ojedinělá řádka stop. Vedla přes planiny od hor až k ruinám kdysi velkého města. Na jejím konci se vlekl muž v potrhaném koženém kabátu až na zem. Na zádech měl nacpaný batoh a pušku se známkami hojného použití.
Před ním se tyčily masivní kovová vrata, zasazená do betonového bloku. Nad nimi se tkvěl nápis: “Oáza”.
Muži stékali po špinavé tváři slzy. Konečně to dokázal, nalezl poslední výspu civilizace. Se skřípotem otevřel vrata bunkru a vstoupil do tmy.
Pod nohama mu zakřupaly kosti. V mihotavém světle baterky se rozhlédl po betonové hrobce.
Pustinou se rozlehlo osamocené burácení výstřelu.

“Přistupte blíže, nejčerstvější ovoce v říších!”
Snědý stařík stál nad stánkem plným exotického ovoce. Z davu se vynořila dvojice zákazníků a zamířila ke stánku.
“Co tu máte, dědo,” zeptal se první.
“Rozplývavé hrušky z Pobřeží Slonů!” ukázal stařík na plato. “Nebo snad nadýchané melouny z plání Armaku?”
“Nevypadají nejčerstvěji,” komentoval druhý.
“A co třeba expresní jablíčka. Hotová exploze chutí,” usmál se na ně prodavač. “Ochutnávka pro vzácné pány, na účet podniku.”
Zákazníci odcházeli, každý v ruce jablíčko. První si kousl, chvíli sousto převaloval v ústech a polkl. A potom explodoval.
Druhý se otočil hledajíc staříka, ale stánek byl ten tam.

“Uhur! Hakau! Šetech!”
Jakub Vandrovec klečel nad obrazci nakreslenými kuřecí krví a přednášel formuli ze zažloutlého svitku. Uprostřed pentagramu ležela peněženka vyšitá písmenem B. Jakub dokončil zaříkání, polil šrajtofli samohonkou a zapálil. S úsměvem odešel do chalupy.
***
“Rekordní pokles akcií na New Yorkské burze někteří experti připisují černé magii…”
Jakub vypnul televizi a zaplavil ho neurčitý pocit viny. Chtěl jen připravit Bardaky o nahromaděné bohatství, že by někde udělal chybu? Vytáhl svitek založený v ohmataném slabikáři. Ne, formule je v pořádku. Vyšel na dvůr a zvedl ohořelou šrajtofli. Mezi zuhelnatělými zbytky zlotých našel několik zelených papírků s nápisem US DOLLAR.

“Prosím, prosím - jen si autíčko vyzkoušejte.”
Mladý pár si obhlížel ojetý vůz v autobazaru.
“No vypadá pěkně, ale je v pořádku?” zeptal se váhavě manžel.
“Nemusíte se bát, osobně jsem dohlédnul na technickou prohlídku při příjmu tohoto vozu,” úslužně mu vysvětloval obchodník.
O hodinku později manželé odjížděli v jejich skoro novém autě, šťastní jaké měli štěstí při výběru vozu.
Obchodník je sledoval a mnul si ruce. Do měsíce se ta kraksna porouchá a přivezou mu ji zpátky. Odkáže je na příslušnou klauzuli o zpětném odkupu, spojených poplatcích a výkupní cenně. Auto “spraví”, přelakuje a prodá znovu. Tenhle rok už potřetí.

“Policie nás obklíčila snad ze všech stran. A my? Vysmáli jsme se jim a začali pálit z oken. Takovou přestřelku nepamatujete.”
Skupina otrhaných rabiátů seděla kolem stolu v potemnělé místnosti a popíjela.
“To nic není. Já jsem jednou přepadl vlak,” trumfoval ho druhý. “Shodili jsme kus skály na koleje a vyskákali se zbraněmi v rukou. Jenže krom zlata byla ve vlaku i kompanie vojáků.”
Třetí dopil lahev a praštil s ní o stůl. “Já měl v patách lovce lidí. Tři dny…”
“Tak a dost, zavíráme,” odkudsi se objevil čert a začal je šťouchat vidlemi. “Všichni zalézt do kotlů a spát.”

“Tak a teď už to opravdu přehnali! Ale já jim dám, já jim ukážu!”
Farmář vyskočil z postele. Přes dvůr hospodářství se linuly zvuky, které ho probudily, zvuky bujaré zábavy. Z háku na zdi sebral brokovnici a naládoval obě komory.
“To je naposledy, co mě ti zatracení puberťáci vlezli do stodoly!”
Se zbraní v ruce se vydal přes dvůr a s gustem rozkopl vrata do stodoly.
“Ruce vzhůru vy holoto bídná…”
Během okamžiku ztratil slova. Uprostřed stodoly se jako na tanečním parketu producírovala prasata - jeho prasata!
“A sakra,” jedno z prasat vypnulo magneťák. “Někdo ho vemte lopatou, než se vzpamatuje!”

“Svit červeného měsíce přináší rozuzlení nečekaných událostí.”
Uprostřed maškarního bálu se setkali dva muži. Ten s červenou maskou stylizovanou jako králík dychtivě očekával odpověď modrého havrana.
“Jistě, vždyť červený měsíc je předzvěstí války,” odpověděl havran.
Králík si oddechl: “Ani nevíš jak dlouho tě hledám.”
Podal havranovi černý kufřík.
“Tady máš plány. A vyřiď na ústředí, že potřebuji vystřídat. Z tohohle místa se brzo zblázním.”
Havran se uklonil a zmizel v davu.
Jen aby se vzápětí vrátil.
“Co jsi zapomněl?”
“Svit červeného…” začal havran ignorujíc otázku.
Králíkovi se orosilo čelo. Komu to sakra právě předal přísně tajné plány Severokorejského jaderného programu?

“Paninko, ta pračka by vám měla šlapat, ale moc ji nepřetěžujte.”
Muž v montérkách poklidil nářadí do kabely a vydal se do auta.
“Nechtěl byste se podívat i na bojler?” zeptala se paní domu.
“Bohužel, ale zítra se tu můžu zastavit.”
Nasedl do dodávky a vytáhl slohu s papíry. Odškrtl si položku oprava pračky a očima přejel na další - předvolební mítink.”
***
Politik stál za pultíkem a hřímal hesla a sliby do davu. Údržbář ho už chvíli sledoval dalekohledem. Zadržel dech, zmáčkl spoušť a puška ho neznatelně kopla do ramene.
Fajfka u předvolebního mítinku. Co dál? Tady - pohlídat děti paní Růžičkové.

“Azor odešel žít na farmu na venkově. Postarají se o něj hodní lidé a bude se mít líp, než tady ve městě.”
Holčička i přes tatínkovo utěšování nepřestala bušit pěstičkami do země: “Já chci Azora!”
Hned druhý den jí otec pořídil koťátko. Chvíli se na něj dívala a potom ho s výkřikem ‘Já chci Azora!’ hodila ze schodů.
Podobně se to opakovalo s andulkou, křečkem a ještěrkou. Když spláchla rybičku do záchodu, otec to již nevydržel a vyběhl z domu do deště.
Vrátil se celý mokrý a zamazaný, v ruce rýč. Hodil na zem pytel obalený hlínou.
“Tady máš Azora!”

“Svit červeného měsíce přináší rozuzlení nečekaných událostí.”
Uprostřed maškarního bálu se setkali dva muži. Ten s červenou maskou stylizovanou jako králík dychtivě očekával odpověď modrého havrana.
“Jistě, vždyť červený měsíc je předzvěstí války,” odpověděl havran.
Králík si oddechl: “Ani nevíš jak dlouho tě hledám.”
Podal havranovi černý kufřík.
“Tady máš plány. A vyřiď na ústředí, že potřebuji vystřídat. Z tohohle místa se brzo zblázním.”
Havran se uklonil a zmizel v davu.
Jen aby se vzápětí vrátil.
“Co jsi zapomněl?”
“Svit červeného…”začal havran ignorujíc otázku.
Králíkovi se orosilo čelo. Komu to sakra právě předal přísně tajné plány Severokorejského jaderného programu?

“Dobrý den, Voříšková, ministerstvo zdravotnictví.”
Za dveřmi stála ženština v růžovém svetříku a složkou lejster pod paží.
“Pan Ondráček?” začala se probírat lejstry. “Oženil jste se… Ano, tady to je - v květnu to bude pět let. Nicméně nám tu schází zápis do matriky o narození potomka. Proto jste byl vybrán do programu zvýšení porodnosti.”
***
Ložnice byla osvícena pouze mihotavým světlem svíček. Na posteli seděla manželka, přikrývku přitaženou až pod bradu. Manžel stál uprostřed místnosti jen v trenkách. Nervózně polkl a podíval se do rohu, kde seděla paní Voříšková, v rukou notes a pero.
“Tak co bude? Já čekám!” pobídla ho.

“Sušenky jsou. Na každého se dostane. Není třeba vyvolávat paniku - sušenek je dost.”
Za pultíkem tiskové konference stojí pan Politik s velkým P.
“Krajské kavárny hlásí kritický nedostatek sušenek, deficity v řádech miliónů,” hlásí se o slovo novinářka z deníku Nerovnost.
“Kdo to říká?! Ptám se kdo?! Osobně jim sušenky dovezu, hmotné zásoby státu jsou dostačující,” křičí Politik.
Zvoní mobilní telefon.
“Pardon,” omlouvá se Politik. “Ako? Janoš! Muku předsi mátě. Tak pečte, pečte, pečte. Ako? Tak kúpte třebas od Číňanov! Nekecám a makám!”
Politik schovává telefon a odkašlává si.
“Kte som to… Pardon, kde jsem to byl? Ano - sušenky jsou.”

“Nyní, jako zlatý hřeb večera ku příležitosti pětistého výročí založení republiky - Michal David!”
Zřízenec s rudlem na pódium vyvalil zapečetěnou pozinkovanou bednu a kleštěmi ucvakl zámek.
Z bedny se vyvalil mrak mrtvolného puchu, následovaný zpěvákem. Nazelenalá kůže na něm jen visela a světlo se odrážela na kovových sponách které ho držely pohromadě. Otevřel ústa ke zpěvu a publikum ztichlo v očekávání.
Ze zpěváka však vyšel zvuk, jako když se drátěnkou jezdí po skle. Zahřmělo a nebe se zatáhlo. Začala pršet krev a odkudsi se přihnala oblaka kobylek, aby začala spásat publikum. Vypukl chaos a panika.
Michal David začal okusovat zřízence.

“Matko! Nehrabala ses mi ve skříni?”
Vousatý muž v plášti posetém hvězdami se hrabal v obstarožní almaře.
“Matko!”
Do dveří vešla postarší žena s natáčkami ve vlasech.
“No co, udělala jsem ti tam pořádek. Dokud bydlíš pod mojí střechou, budeš dodržovat pořádek. Až se odstěhuješ, dělej si co chceš. Doufám že to bude brzo…” dodala potichu.
“Měl jsem tady boty! Kde jsou?”
“Ty starý adidasky, s proužkama? Chtěla jsem je vyhodit, ale klukovi od sousedů se líbily…”
Muž se chytil za hlavu.
“To byly moje sedmimílové boty! Rozchází se, každá ukročí sedm mil na jinou stranu!”
Zvenku se ozval výkřik.

“Vrah využil rekonstrukce a vnikl dovnitř touto dírou.”
Inspektor Trachta poukázal na stopy zřetelně viditelné v cementovém prachu.
“Prošel tímto pokojem. Za mnou, Hlaváčku!”
Inspektor proběhl dveřmi.
“Došel až sem, do obrazárny. Jeho cílem byla loupež obrazů, ale netušil, že tu potká naši oběť.”
Inspektor naznačil plíživý pohyb a zastavil se nad křídovým obrysem.
“Připlížil se za oběť a bacil ji do hlavy půlkou cihly v ponožce.”
Rozhlédl se a spatřil čerstvě zazděný výklenek.
“Ale, co to tady máme? Dláto, Hlaváčku!”
O chvilku později inspektor vyndal pár cihel a odhalil dutinu.
“A tady máme inspektora Klečku. Chlapci, odneste si ho!”

“Sázím diamanty proti ořechům, že se vám to nepovede.”
Bonhart se smál.
Dívka v aréně unikla výpadu a krátce sekla - útočník se zapotácel a padl.
“Nechci,rozumíte?! Nechci!” křičela Ciri.
Amarant si odplivl a přeskočil hrazení, následován dalšími dvěma zbrojnoši.
“Špinavá hra, jdou na ni tři!” bouřilo hlediště.
Ciri mezi ně vtrhla piruetou a sekla jednoho z nich do krku. Amarantův výpad do zad vykryla mečem. A potom kýchla.
Do vzduchu arény se rozprskl bílý obláček fistechu.
Gnómská Vlaštovka dutě zazvonila o zem. Druhý úder, který ji rozťal od ramene po bedra, už ani necítila. Písek se zbarvil Starší krví.

“Tak co, jak bylo u dědečka?”
Z vlaku vystoupil asi desetiletý klučina a padl mamince do náruče.
“Super! Děda má spoustu historek!”
“No doufám že tě moc nebalamutil, mamuty v mládí opravdu nelovil…”
“Ne mami. A taky mi ukázal dílnu, má tam strašnou hromadu zajímavých věcí.”
“Nešahal jsi na nic nebezpečného, že ne?” zhrozila se maminka.
“Ne…” chlapec na okamžik zaváhal. “Ale děda mi pomohl s problémem.”
Maminku náhle zachvátilo temné tušení: “No pokračuj.”
“Víš jak se mi ostatní ve škole smáli, že mi odstávají uši?”
Chlapec si z hlavy stáhl kulicha. Ze přicvočkovaných uší mu vytékal cirůček zaschlé krve.

“Vzdejte se a darujeme vám život!”
Dva vojáci v pocvočkovaných brigandinách leželi v bahně za náspem a těžce oddychovali. Co mělo být rutinní průzkum se před okamžikem zvrtlo v boj o holý život. Nyní zbývali jen oni dva a nepřátelé měli přesilu pět na jednoho.
“Co budeme dělat?” zeptal se první.
“Musíme se probít skrz! Vidím odtud naše koně,” odpověděl druhý. Vyškrábal se na násep a divoce zamával mečem: “Nikdy se nevzdáme, slyšíte?! Nikdy!”
Vzápětí dopadl zpět do ďolíku a nepřátelské šípy z něj trčely jako z jehelníčku. Po další chvíli se nad náspem ve větru zatřepotal kus bílé látky.