Voják

Deset let byl pryč z domova, deset let bojoval v královské armádě.
Meč v jeho rukou páral protivníky, on však viděl, jak zaráží pluh do ornice.
Sudlicí nabral jezdce ze sedla, viděl se vidlemi rozhazovat sušící se seno.
Sekerou rozpoltil lebku i s přilbou, viděl se štípat dříví na otop.
Válečným kladivem drtil kosti, viděl se sedět na střeše a přibíjet došky.
Kopím připíchnul nepřítele k zemi, viděl se sázet stromy v sadu.
Chrstnul písek do očí, viděl se krmit slepice.
Shlížel na bojiště, ale viděl jen lán zlatého obilí.
Usmál se vzpomínkám. Jednoho dne se vrátí domů. Jednoho dne…