Moje články

Markus zaklel a ukryl se za zohýbaný kus plechu trčící z chodníku. Hbitými prsty začal dobíjet revolver. Byl teprve u čtvrté komory, když vzduch prořízlo zaječení laseru, který začal párat železo za Markusovými zády. Markus si znovu ulevil, zaklapnul zpět bubínek a překulil se na stranu. Místo, kde ještě před okamžikem seděl, teď připomínalo ze všeho nejvíc kaluž rozžhavené lávy. Náhle laser škytnul a zastavil se. Markus neváhal ani okamžik a vyskočil z úkrytu. Před ním stál emzák a zoufale hleděl na indikátor baterie. Markus stisknul spoušť a prohnal emzákovi kulku hlavou
„Radši se drž pořádný starý bouchačky zmetku zelená!“

Cílem této výpravy měly být opuštěné doly na vrchovině. Zmínku o nich našli v kronice schované v archivu knihovny. Takové zapomenuté místo jistě stálo za prozkoumání.
Vlakem dojeli až do Říkonína a zamířili do zalesněných kopců. Starobylá mapa jim ukazovala cestu.
„Jseš si jist, že jdeme správně? Tohle místo vypadá povědomě.“
Byla už tma, když se prodrali houštinou na zarostlý násep.
„Podívej! To musí být důlní trať. Našli jsme to. Přenocujeme a ráno se vydáme na průzkum.“
Kanceláří Říkonínské stanice se linula vůně ranní kávy.
„Štefane, vezmi vidle a pojď se mnou. Zase nám na vedlejší koleji nocujou nějací čundráci.“

„Vítej u kanálníků mladej. Nejlepší jednotka v celým městě, zeptáš-li se mě na názor. Udělal jsi moc dobře, když ses rozhodnul pro tuhle kariéru.“
„No víte pane předák, nikde jinde už mě nechtěli. Prý vždy všechno zvořu.“
„Z toho si nic nedělej, lepší práci si přát nemůžeš. A teď mazej do skladu vyfasovat pifku.“
„Pifku?“
„P.I.F.K.A. Perfektně Izolovaný Fekální Kanonický Automat. Hrozivě jednoduchý na ovládání. Stane se ti vším. Uvidíš.“
„Pane starosto? Dobrý den.“
„Ale jistě, to je náš zaměstnanec.“
„Ten požár minulý rok? Ne to jsem nevěděl.“
„Cože udělal?! Vytopil radnici?“
„Zespoda?! Jistě pane starosto!“
„Zařídím to! Ihned!“
„Nováček!“

Pomalu se blížil večer a ulice se již vyprazdňovaly. Vyrazil na obchůzku, jak měl v tuto hodinu zvykem. Ze strážnice prošel do Staroměstské, dále pak uličkou Lipanskou na Suchý Trh. Odtam už to nebylo daleko do Kamenické.
V tom zahlédl u jedněch dveří sehnutou osobu, zabírající se zámkem s nějakým nástrojem. No jistě, pan Vojáček přece říkal, že chce najmout zámečníka.
„Hej hola občane, vy jste ten nový zámečník?“
„Co? A jistě, zámečník strážníku.“
„Pořádně jim ten zámek spravte, za poslední měsíc měli už tři vloupání.“
Strážník s hvízdotem pokračoval s obchůzkou. ‚Zámečník‘ se jen uchechtnul pod vousy.
„Polda pitomej…“

Za všechno mohl ten blázen Alvin. Kdyby nepřesvědčil vilnou barbařici Uši, že se Xavosovi líbí, nemusel by se ubohý mág do téhle situace vůbec dostat. Za tři dny pronásledování obrovským chlupatým monstrem ztrápený šlechtic značně pohubl a zpustl. Naštěstí se mu podařilo přesvědčit skupinu potulných kudůků, že je jejich strýc Baláž a ti ho přijali mezi sebe, pohostili šašlikem a napojili kozím mlékem. Nyní se se třemi průvodci plížil nočním hvozdem po skryté pěšině do nejbližšího města. Náhle cosi zaslechl a otočil se. Co to bylo? Křupnutí větvičky? Uši! Obrátil se na kudůky, ale ti už šplhali na nejbližší stromy.

Groml se zálibně podíval na dokončený stroj a vystoupil na krabici, aby ho trpaslíci slyšeli.
„Dnes nastala nová éra. Je konec únavného máchání krumpáčem. Představuji vám hloubící stroj.“
Bez okolků přehodil řídicí páku a stroj se rozeběhnul. Zpod opláštění se vyvalil černý dým a stroj vydal hlasité zaskučení. Předák přiskočil ve snaze stroj vypnout, ale bylo už pozdě. Stroj se se skřípotem zastavil.
„Mazivo! Která hlava kamenná tam nedala mazivo?!“
V tom se rozrazily dveře a do dílny vběhl udýchaný trpaslík obtěžkaný nákladem.
„Šéfe, tak jsem tady. Olej nikde neměli tak jsem musel až do Třetí Hlubinné. Kam s ním?“

„A potom se Kronk vrhnul kupředu a začal draka sekat do krku tou svojí magickou sekerou. Drak se ale nenechal a flusnul po něm oheň. A bylo po něm!“
„Po drakovi?“
„Ale kdeže, po Kronkovi! Draka jsme dostali až vzápětí. To vám byla podívaná, nebýt tady Irsena a toho nápadu s balistou, kdo ví, jak by to dopadlo.“
V zápalu vychloubání si oba hrdinové ani nevšimli, že do krčmy vešla obrovitá postava zakutá v brnění smrdící spáleninou. Teprve, když na ně dopadl mohutný stín, si všimli, že něco je v nepořádku.
„Mysleli jste si, že už mě neuvidíte vy chcípáci?“

„Myslíš, že to bude fungovat?“
„Jasně, brácha je vystudovanej chemik. Ta barva je naprosto nesmytelná a neodhalitelná. Budou z nás boháči. Jen si představ ty možnosti. Jenom lidi z reklamy nám utrhnou ruce.“
„O to strach nemám. Spíš jestli nebude problém s autorskými právy nebo tak něco.“
„Nezapomeň, že jsou ze Švýcarska. Víš, co to znamená? Jsou neutrální. Bude jim úplně jedno, co tu děláme. Teď radši zajeď do toho JZD.“
„Obžalovaní se tímto odsuzují ke dvaceti měsícům odnětí svobody nepodmíněně a úhradě škody ve výši jednoho miliónu korun.“
„Já jsem ti říkal, že barvit krávy na fialovo je blbost.“

Jeskyni našli úplnou náhodou. Při sbírání zkamenělin ve starém lomu Ivanovi ujela noha a zahučel do díry. Druhého dne se vrátili s baterkami.
Díra zpočátku vypadala spíše jako nora, ale po pár desítkách metrů se rozšířila do velkého dómu zdobeného krápníky. Když se však vydali dál plazivkou, podařilo se jim narušit křehkou statiku podzemí a chodba se za nimi zavalila. Stěží se doplazili do malé jeskyňky bez východu.
„Hlavu vzhůru, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být líp.“
„To se ti řekne, ale jak se odtud chceš dostat?“
„Doslova hlavu vzhůru. Podívej se na támhleten komín. Určitě někam musí vést.“

„Koho to zase vedete?“
„Nějakého maďarského přistěhovalce. Dělal výtržnosti. Tady máte jeho doklady.“
„Dejte mu klepeta a zavřete ho do cely.“
„Co to vůbec bylo za výtržnost?“
„Vystupoval na ulici v nějakém akrobatickém vystoupení. Když jsem chtěl vidět povolení, jen se mi vysmál. Tak jsem ho sebral za výtržnost.“
„Radši ho běžte zkontrolovat.“
„Kapitáne, pojďte sem. Tohle musíte vidět, jinak mi neuvěříte!“
Uprostřed cely na malé stoličce ležely pouta a jediný květ rudé růže.
„Tak a mám toho akorát tak dost. Z našeho policejního oddělení si nikdo legraci dělat nebude! Konstáble! Pište příkaz k pátrání, budu diktovat. Hledaný: Erik Weisz…“

Archeolog pečlivě štětečkem oprašoval nános jemného prachu ve čtverci D8. Lopatkou nabíral prach do sáčků pro pozdější laboratorní zkoumání. Odkrýval hrob válečníka z doby velkomoravské a jakákoliv chyba by mohla poškodit cenný nález. Náhle se zarazil, když odkryl kus kamenného podloží. Co to tady je? Nový nález očividně vybočoval z řady. Otisk?
„Oto! Zavolej profesora Boháčka! Ale rychle.“
„Co se to děje kolego?“
„Podívejte se na tohle!“
„To není možné! Přineste mi encyklopedii! Cože? Ne tuhle, tu o druhohorách!“
Asistent se usmál, když si vzpomněl na dlátko s kladívkem schované v batohu. Tohle těm páprdům na chvíli pořádně zamotá hlavy.

Snikit vedl tým okapových běžců tunely pod Karakem Osmi Vrcholů. Od šedého věštce dostali jasný úkol – infiltrovat trpasličí pevnost.
V chodbě před nimi zaslechli trpasličí hlasy. Snikit sáhnul pod plášť a připravil si kouli otráveného plynu.
„Běž – zabij! Rychle – rychle!“
Tucty skavenů se ve víru čepelí vrhlo kupředu na pětici překvapených trpaslíků. Snikit se jako správný vůdce bitky nezúčastnil a zůstal ukryt ve stínech. Ta se však nevyvíjela podle očekávání. Mnoho jeho vojáků už leželo mrtvých, zatímco trpaslíci se stále drželi. Pohybem ruky vrhnul kouli do davu. Když se zelená mlha rozplynula, odhalila pouze pětici trpaslíků.
Snikit vypustil pižmo strachu.

Bam
Odbíjí poledne.
Bam
Ten džob se mi už od začátku nelíbil.
Bam
Krást dobytek Dlouhoprstýho Johna?
Bam
Měl jsem tušit, že to Dlouhoprsťák jen tak nenechá.
Bam
Ale že za mnou pošle lovce hlav, to mě nenapadlo.
Bam
A ke všemu toho nejlepšího na západ od Mississippi.
Bam
Velkej chlap, s jizvou přes půl ksichtu, mě našel v salónu propíjet peníze za dobytek.
Bam
Vidět ho dřív, dám si sakra pozor.
Bam
Povídá: „Pojď ven, máme mezi sebou votevřenej účet.“
Bam
„V pravý poledne, jedna kulka na šedesát kroků.“
Bam
„Odmítni a střelím tě na místě jako psa.“
Bam

„Povídá se, že původní majitel povraždil celou rodinu. Nikdo tu od té doby dlouho nevydržel.“
„Mám stále silnější pocit, že je to špatný nápad.“
Dvojice chlapců se rozhlížela ve vstupní hale opuštěného domu.
„Slyšíš to? Někdo pláče!“
„Spíš zatoulaná kočka. Pojď, jde to odněkud ze sklepa.“
Pomalu sešli po zaprášených schodech do přítmí sklepa.
„To není kočka. Pojď pryč, nelíbí se mi to.“
„Vychází to z támhletěch dveří.“
S trochou námahy se protáhli kolem masívních, dávno zarezlých dveří dovnitř prastarého mrazáku.
„Co je to tady v rohu?“
„Proboha! Vždyť to je lebka!“
S hlasitým skřípotem se za nimi zabouchly dveře.

Potkal jsem ji na představení ve Fleet Hall. Zpočátku jsme si vyměnili jen několik letmých pohledů, ale brzy nezůstalo jen u nich. Letmé pohledy brzy nahradily letmé dotyky při našich procházkách pod rozkvetlými stromy Arcadie. Když jsem od pana Ryana obdržel dvě vstupenky na oslavu nového roku v restaurantu Kashmir, ihned jsem věděl, kdo bude mou společnicí.
Tuto noc jsem byl tím nejšťastnějším mužem v Rapture, v objetí s mojí milovanou na tanečním parketu.
Co to je? Střelba? Výbuch?
„Smrt Ryanovi!“
„Atlas žije!“
Kdo to je? Co se to děje?
Po čem to sakra střílí?
Ale ne! Praská sklo!
„Utíkej!“

„Foibure, pojď už, končí nám směna!“
„Hned jdu, jen tu chci něco dokončit.“
Foibur se zadíval na stěnu štoly, kde se lesknul velký valoun mithrilu. Ještě jedno kopnutí krumpáčem a bude venku. Napřáhnul se a vší silou udeřil do stěny. Valoun konečně vyklouznul zanechajíc za sebou temný otvor. Trpasličí horník si přitáhnul lampu a zvědavě rozšířil průchod do dalších prostor. Protáhl se na druhou stranu rozhodnut prozkoumat svůj nález. Světlu se dovnitř příliš nechtělo a lampa jen tak poblikávala. Náhle se před ním pohnulo cosi obrovitého, něco temnějšího než okolní tma. Prostor ozářil oheň.
„Stín a plamen!“
Foibur upustil lampu.

Krnk se probudil z hlubokého spánku. Otřásl se zimou a zachumlal se do kožešin. Vstal a vydal se k východu z jeskyně. S každým krokem, který udělal, z něj odpadával led. Údolí vypadalo úplně jinak, než když se večer schoval před vánicí. Ve vzduchu zavětřil kouř a vydal se hledat tábor. Náhle zaslechl řev nějakého neznámého zvířete. Řítilo se průrvou ve sněhu a slunce se odráželo od jeho lesklé, holé, jasně zabarvené kůže. Pevně sevřel pěstní klín, rozhodnut postavit se zvířeti.
Včera v odpoledních hodinách si dopravní nehoda vyžádala život zřejmě opilého bezdomovce bez dokladů. Policie pátrá po jeho totožnosti.

Erwin se díval, jak skupina mediků odnášela asistenta. Od doby, kdy začal dělat pokusy na zmijích, to byl už osmý. A přitom experiment to byl slibný. Jestliže zavře asistenta bez instrukcí do jedné místnosti se zmijí a sofistikovaným klátidlem, může dokázat, že zmije je v jednom okamžiku klácena a zároveň v okamžiku totožném klácena není. Doposud se mu však podařilo pouze dokázat, že zmijí kousnutí běžný člověk nepřežije a zároveň, že laboratorní asistent je běžný člověk. Možná by měl vyzkoušet jiné zvíře, třeba kočku. Ano, to by mohlo vyjít, jestliže nahradí asistenta radioaktivní látkou. A otrávený plyn, to je ono!

Lord Kostimlat: „Hlášení seržante!“
Seržant Bělolup: „Dobyli jsme citadelu, vaše lordstvo. Poslední obránci jsou poraženi.
Lord Kostimlat: „Výborně. A co ten zrádce Grimalf?“
Seržant Bělolup: „Nebyl mezi obránci, sire. Našli jsme ho ve věži. Vzal si život vlastním mečem, pane.“
Lord Kostimlat: „Nabodněte jeho hlavu na kůl, ať je pro ostatní varováním, co se stane takovým psům, jako byl on. Vyvěste vlajky! Chci vidět Černého lva vlát na každé věži, na každé hradbě, v každém okně. Rozezněte trubky, nechť se zpráva o našem vítězství nese dolinami. Rozešlete posly a bardy. Ať celá země vidí, že Lord Kostimlat nemluví do větru!“

Posledních patnáct let svého života zasvětil hledání nesmrtelnosti. Odpověď našel až u Rudých čarodějů z Thay. Koruna Rohů. Artefakt ukrývající poslední zbytky esence Pána Kostí. Musel ji vypáčit z kostnatých prstů nějakého liche, který se s ní jen těžko loučil.
Rituál popsaný ve svitcích z Doby Nesnází probíhal tak, jak měl, do okamžiku, kdy si korunu nasadil na hlavu. Zhroutil se v bolesti, jak se mu maso začalo loupat z kostí.
Stíny z temných zákoutí místnosti zavířily vzduchem a zahalily kostlivce do rubáše. Ve vyhaslých očních důlcích zahořel plamen.
Myrkul vstal a usmál se: „Snad sis nemyslel, že mi unikneš?“

Bestie se vrátila. Zřejmě toho neměla dost. A to jsem ji naposledy hnal pryč doslova svinským krokem. Tohle musí skončit. Už mě nebaví každý týden svádět boje a bránit své teritorium. Dnes se to rozhodne. Dnes se ukáže, kdo je tu pánem. Přikrčím se za skříní a budu potichu vyčkávat. Už se blíží! Slyším její burácení. Támhle je! Sune se s břichem po zemi, dlouhý obnažený krk má vysunut daleko vpředu. Skočím po ní, zakousnu se jí do krku a budu trhat a trhat!
Adéla vypnula vysavač. „Co zase do toho zatracenýho čokla vjelo? Sotva začnu vysávat, musí takhle vyvádět!“

Bazukoidem prásknul do potemnělé chodby. „Nažerte se olova vy chromovaný mozky!“ stihl ještě zařvat, než se za ním zavřely dveře. Sesunul se u stěny koridoru a bazukoid mu vyklouzl z ruky. Zašmátral v kapse a vytáhnul hodinky s palubním počítačem.
„Holly? Jakou máme vlastně šanci na úspěch?“
„Vezmu-li v potaz všechny faktory jako počet šílených replikantů na palubě, zásoby ozářené haše na podlaží 42, Rimmerovo ego, tvoji schopnost ovládat bazukoid…“
„Holle!“
„To nemáš tak jednoduché.“
„Nechci nějaká přesná čísla! Chci jen vědět, jestli to zvládneme.“
„Statisticky jsme už asi půl hodiny mrtví.“
Dave Lister se ušklíbnul, nikdy neměl rád statistiku.

Celé dny v pustině na Páteři Světa nespatřil živou bytost.
Buď dosáhne cíle své cesty, nebo se nikdy nevrátí.
Jednu noc našel rozsápaného verbeega.
Sledoval stopu mířící do skal.
Nad ránem vyplašil mladého bílého wyrma z hnízda.
S východem slunce mu zabořil kopí do krku.
Pomocí dřeva a trav, které dostal od šamana, rozdělal oheň.
Dýkou rozpáral šupinaté tělo a z útrob vyrval kouřící srdce.
Prýštící krví uhasil oheň a směs krve a popela nabral do dřevěné misky.
Za oslavných písní k Uthgarovi Otci Bitev začal kreslit posvátné symboly na obnaženou hruď.
Toho dne se stal válečníkem kmene Velkého Wyrma.

Ještě ráno dělostřelecká baterie patřila 91. Armageddonské Ocelové Legii. O několik hodin bojů později se zbytky 2. Roty krčily v zákopech několik desítek metrů jižně od hlavního opevnění, kde se čile upevňoval nepřítel. Méně než tři tucty mužů ležely v prachu a popelu, čekajíce na rozkazy od seržanta Haugaarda.
„Na Voxu se už nikdo neozývá, zůstali jsme sami. Zákopy na jihozápad by měly být ještě čisté a do setmění můžeme být...
*BLAM*
Komisař Mortez sklonil kouřící bolter: „Ta baterie patří Císaři!“
V ruce pevněji sevřel rotomeč, když se v zákopu postavil.
„Kupředu vy psi! Věčná sláva tomu, kdo zemře první!“