Moje články

“Můj otec zemřel na infarkt. Jistě rozumíte, že ho nechci následovat.”
“Zajisté. Ale bude to nebezpečné. A drahé.”
“Můj otec byl velmi bohatý, peníze nebudou problém. Zařiďte to.”
Muž podal doktorovi velmi naditou obálku.
***
“Pacient po zákroku při vědomí. Tělní činnost v normálu. Před desátou hodinou stížnost na bolest hrudi. Krátce na to závratě a necitlivost. Diagnostikováno nedostatečné prokrvení. Sken ukazuje abnormální arytmii. Pacient kolabuje, postupně modrá. Čas úmrtí: desátá hodina ranní. Pokus neuspěl.”
***
Student medicíny na pitevně otevřel tělo. Co našel, ho mírně překvapilo.
“Hm, zvláštní. Někdo mu voperoval druhé srdce… Třeba by to fungovalo, kdyby ho nepřišili naopak.”

Ve ztemnělém divadle se na jevišti odehrávala milostná scéna.
“Ach princi, čekám tu na vás!” zvolala princezna.
“Nechoď blíž!” odpověděl jí princ a nakročil si dopředu k divákům.
To značně zmátlo nejen princeznu ale i diváky - právě měl následovat slavný dialog vrcholící polibkem.
“Můj milý, to přece nemůžeš myslet vážně,” snažila se princezna zachránit situaci.
“Myslím to vážně, udělej aspoň pět kroků zpět,” odmítl ji princ a opět pokročil.
“Bože, to je kretén!” ozvalo se z budky nápovědy tak, že to slyšeli i diváci v první řadě.
“Bože, to…,” princ nedopověděl. Udělal krok kupředu a po hlavě sletěl do orchestřiště.

“Dobrý den. Víte, že silnice vedoucí kolem vašeho domu je jednou s největším podílem nehod?”
Stařenka sedící před chaloupkou se bezzubě usmála na reportérku.
“No víte, občas něco zaslechnu.”
“Co myslíte, že by mohlo stát za tak vysokou nehodovostí?”
“Ta zem je prokletá,” odplivla si stařenka. “Dřív to bylo moje pole, ale potom přišel chlap z úřadu a pole mi sebral. Tak jsem tu zem proklela.”
Reportérka nervózně přešlápla.
Vtom se do zatáčky vřítilo auto, kola se smekla na kaluži rozlitého oleje a auto se obtočilo kolem nedalekého stromu.
Babka se zakřenila a nohou kopla plechovku oleje dál pod lavici.

„Prosím vás, jak se Jonny Bourák dostal z mafiánské vily v kapitole šest do casina v kapitole sedm?“ zeptal se fanoušek.
„Nemyslím si, že by to bylo důležité. Jako samotná kapitola by to bylo dost nezáživné,“ odpověděl Autor.
***
Tramvajový vůz zastavil na zastávce. Jonny Bourák, celý zacákaný od krve, nastoupil a posadil se na plastikové sedátko. Na zem postavil motorovou pilu a na kolena položil upilovanou brokovnici. Usmál se ne paní sedící naproti a ta si rychle přesedla.
Starší paní si odkašlala: „Takovej mladej človek a nepustí mě sednout.“
Jonny Bourák se omluvil, stoupl si a o zastávku později vystoupil.

Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Lobélie ze Sáčkova po dlouhém soudním řízení získala práva k luxusní noře svého zmizelého příbuzného. Den aukce pozůstalosti se před Dnem Pytle sešel skoro celý Hobitín. Zmizení pana Pytlíka bylo místní senzací a každý si chtěl odnést nějaký suvenýr. Nejdříve dražili větší kusy, později mělo dojít i na menší předměty osobní povahy.
Zrovna se dražila nějaká komoda, když kde se vzal, tu se vzal – po cestě kráčí pan Pytlík osobně. Když viděl co se děje, začal ošklivě křičet na paní Lobélii.
Tak jsem sebral nějaké stříbrné lžičky a vypadl. Přece neodejdu s prázdnou.

“Dobrý den. Z pověření lékařského konzilia vás budu informovat o výsledcích šetření zdravotního stavu pana prezidenta.
Za prvé musíme vyvrátit fámu, že pan prezident má kamenná játra. Není to tak, jsou z prvotřídního Karlovarského betonu.
Za druhé - musíme se smutkem konstatovat, že cukrovka neodešla. Byla pouze na dovolené.
Naposledy bychom se vyjádřili k duševnímu stavu pana prezidenta. Obecnou veřejnost velmi znepokojilo, že pan prezident slýchá fiktivní hlasy. S potěšením můžeme konstatovat, že po pečlivém pátrání po hlasech prezidentem označovaných jako Jirka a Vráťa, konzilium došlo k názoru, že jde o hlasy nikoliv fiktivní, ale skutečné.
Děkuji za pozornost, na shledanou.”

“Dobrý den, tady Ostříž, teda vlastně Jaroslav Ostřízek, ze skautské základny. Mluvím s panem Janouškem?”
“U telefonu. Co se děje?”
“Rád bych si promluvil o vašem synovi. Poslední dobou má trošku problémy s chováním.”
“To není možné. Já jsem vystudovaný psycholog a při výchově používám nejmodernější metody.”
“To vám nikdo neupírá. Ale faktem je, že jeho chování se vymyká všem normám. Je hrubý k ostatním a dneska na schůzce vzal kamaráda po hlavě sekyrkou.”
“Poslyšte pane Ostříž, pro správný vývin se musí respektovat svoboda dítěte…”
Skaut položil telefon. Několikrát zaťal prsty v pěst a potlačil nutkání vzít pana Janouška sekyrkou.

“Himl hergot donrvetr!”
Tovární halou se nesla nadávka a rána, jak muž praštil nástrojem. Postarší svačinářka upustila, co měla zrovna v ruce, a vyběhla ze dveří.
Přeběhla ulici do zelinářství, přitočila se k zelinářce a něco jí pošeptala. Ta ničeho nedbala, vyběhla na ulici, potom za roh do trafiky. Trafikantka si poslechla šepot a běžela ho předat uklízečce v průjezdu. Ta bez meškání vzala schody po dvou a vyběhla po čerstvě vytřeném schodišti.
Ve čtvrtém patře na pavlači potkala pána s pejskem. Přistoupila k němu a oznámila: “Gondor volá o pomoc!”
Muž pustil vodítko a vytasil meč: “A Rohan odpoví!”

Muž se s úlekem probudil. Do ticha noci se zařízl hluk automobilu na dvoře. V panice vyskočil z postele.
Na schodech zadusaly nohy ve vojenských botách. Polil ho ledový strach a začal hledat zbraň.
Klika dveří, které měly být zamčené, se pohnula. Křečovitě v ruce sevřel jedinou věc, kterou měl po ruce - polštář. Dveře se rozrazily a dovnitř vpadla trojice mužů v pršipláštích.
Dvojice silných rukou ho chytila v podpaží. Třetí muž si zapálil cigaretu a kývl. Rozkaz měl ruský přízvuk. Přes tlumené prosby a výkřiky ho táhli k oknu.
Psal se rok 1948 a republika se vydala novým směrem.

Fotoromán

Macecha se naklonila nad bezvládným tělem v pláštíku a šatech ležícím v chaloupce. Usmála se, jablíčko zafungovalo.
Vtom ocvočkovaná rukavice vystřelila zpod pláště a nabrala macechu do levé tváře. Zasyčela a uskočila. Její tvář se zkřivila, prsty prodloužily ve spáry. S výkřikem se vrhla na vstávajícího muže. Ten ukročil na stranu, hvízdla stříbrná čepel a bílou zeď zkropily kapky krve. Babizna vycenila zuby jako dýky a zaútočila znovu. Muž se vyhnul parádou, až mu odletěla blonďatá paruka. Meč se zakousl do masa a kostí.
***
Babizna ležela v kaluži krve. Bělovlasý muž mlčky přijal od Sněhurky měšec a vyšel z chaloupky.

"Hergot! To je krám!"
Chronolet Kursk 4 se nebezpečně naklonil a vydal zvuk jako týraný buvol. Přístrojová deska se rozsvítila jako vánoční stromeček.
"Musíme přistát."
***
Na písečné duně seděl omlácený chronolet a kolem rázovala žena v šatech.
"Přestaň se v tom rýpat, stejně se v tom nevyznáš."
"Mlč ženo, už to bude."
Zanedlouho zpod chronoletu vylezl muž zamazaný od oleje.
"Podívej, uškvařené těsnění."
"A k čemu nám to bude, tisíce let v minulosti, v téhle pustině!?"
"No víme, v čem je problém, až pro nás přiletí..."
"Zatracený paličák!" žena vyšplhala do kabiny. "Já věděla, že jsme měli jet na Mácháč!"

Hodinová ručička se pomalu sunula kupředu. Tik, tok. Tik, tok.
Posledních pět minut. Zaparkoval vozík, zhasl a zamkl. V šatně ze sebe shodil modráky a navlékl civil. Tik, tok. Udeřila celá. Dveře klaply a o minutu později už seděl v trolejbusu. Domů to má přes město čtyřicet minut.
Civil jde dolů, následuje rychlá sprcha. Potom vyprázdnit lednici, vypnout vodu a zavřít okna. Na židli má narovnané oblečení v odstínech zelené. Ve spěchu se obléká, čas letí. Tik, tok. V koutě na něj čeká nabalená krosna.
Na nádraží je to kousek a poslední páteční vlak na Vysočinu už čeká na peronu.

"Neboj mami, už mi bylo osmnáct, to přece zvládnu."
Těmito slovy chlácholil rodiče dva týdny zpátky, před odjezdem na prázdniny. Zdálo se jim, že tři týdny v divokých horách Rumunska na vlastní pěst je pro mladého studenta trochu moc. Jemu přišlo, že zvládne vše. Teď by jim ovšem dal za pravdu.
Už několik dní pršelo, o stan přišel v rozvodněném potoce, jídlo dávno došlo. Teď mu byla zima a krčil se u ohýnku na kterém opékal jakéhosi sviště.
Na opačném konci mýtiny se pohnuly větve stromů a z mlází se vynořil mohutný stín. Matně si vzpomněl na varování před medvědy.

“Sousede, ty nejdeš na šichtu?”
“Ne, dneska do města na trh.”
“Tak hodně štěstí.”
Horník smyl prach pod pumpou, oblékl sváteční košili a vyrazil na silnici. V dole ho jen tak neuvidí.
Všechno se to událo při poslední šichtě. Chlapi už na něj čekali, chtěli fárat nahoru. Vtom párkrát sekl krompáčem a ze skály se vykulil kus zlata. Rychle se rozhlédl, nikdo nic neviděl. Doma ho očistil a zjistil, že má kostku surového zlata.
***
Zlatník na něho koukal přes brýle a ve vzduchu se vznášel zápach síry.
“Jak to - není zlato?”
“Pyrit. Ale nevěste hlavu, jako těžítko pár grošů vynese.”

"Zkrátka a dobře, z rozhodnutí obecní rady degenerát a pytlák Jakub Vandrovec musí táhnout."
Nově zvolený starosta Michajlo Bardak hovořil ke shromážděné vesnici.
"Tu jeho barabiznu vyvlastníme a srovnáme se zemí."
"To se mu nebude líbit," špitl někdo.
"No a? Však potíží s ním už bylo dost. A jsem si jist, že náš chrabrý policista nám pomůže."
Strážmistr Birski se opotil. "Tohle není policejní záležitost," vykoktal
Dobře viděl v zadní řadě trčet kozáckou papachu. Kde je papacha, tam je Semen a Jakub nebude daleko.
***
Vojslavice spaly. Spaly, když se ozvala střelba. A spaly, když nad stavením Bardaků zakokrhal rudý kohout.

“Nebýt věku, ani by mě nenapadlo hledat nástupce.”
Stařičký školník před sebou tlačil vozík a vedle něj poskakovalo ucho v nových modrácích.
“Brožurku jsi četl?”
“Ano prosím, školu založil…”
“Tak na ni zapomeň, je to sbírka žvástů.”
Zastavili v síni trofejí, hned nad základním kamenem školy.
“Chtějí, abys školu viděl jako ústav.”
Do spáry mezi kameny zarazil páčidlo a zabral.
“Přemýšlej o ní spíš jako o entitě.”
Kámen se odsunul. Z prostoru pod ním zavanul pach hniloby a nákazy. Ze tmy se vymrštila změť chapadel následovaná ozubenou tlamou.
“No nekoukej a podej ten kbelík s těma rybíma hlavama. Škola čeká.”

“Pivo a vodku. Protřepat, nemíchat!”
Před Jakubem přistála sklenice jeho oblíbeného koktejlu. Ochutnal, zamračil se, vytáhl revolver a zastřelil hostinského.
“Vot te na?” odplivl si stařík. Tělo hostinského se rozpouštělo v nějakou černou břečku. Že by ho nahradil nějaký měňavý ufoun? Nabral šlem na prst a přičichl. Věděl na čem je, strukturou i zápachem to připomínalo oblbovací prášek “made in KGB”.
***
Nad tělem starce napojeném na změť hadiček se bavili dva doktoři v pláštích.
“Soudruhu! Říkal jsem, že alkoholismus do příští pětiletky vyhubíme.”
Ani jeden si nevšiml, jak se ruka starce pohnula. Tím méně viděli, že drží závlačku od granátu.

“Proč jsme zastavili?” ozval se autoritativní hlas z kočáru.
“Madam, vypadá to, že jsme přepadeni nějakými lapky. Máme je…”
“Ne, ne,” žena ho zarazila. “Víš jak nemám ráda zbytečné násilí. Postarám se o ně.”
Dveře se otevřely a ven vystoupila žena v elegantních šatech a honosící se sbírkou naleštěných šperků. Popošla kupředu a zastavila před čekající bandou špinavých trhanů.
“Paninko, vaše stráže vám nepomůžou, máme deset mečů proti vašim čtyřem. Tak navalte tu bižuterii a nikomu se nic nestane!”
“A proč myslíte, že potřebuji stráže?” usmála se čarodějka, máchla rukou a polovina banditů se obrátila vnitřnostmi ven a kůží dovnitř.

“Vyzvedne tě babička, nezapomeň.”
Petříkovi rodiče odjížděli do lázní a potřebovali hlídání po škole. A vskutku, s úderem čtvrté se o chlapce na recepci školy přihlásila žena v pokročilém věku.
“Jdu si vyzvednout Petříka,” ohlásila se s širokým úsměvem.
“Opravdu, máte nějaký doklad?”
“Peněženku jsem zapomněla, mám na to věk.”
“To je babička!” prohlásil chlapec vesele.
Recepční ji nikdy neviděla a ten úsměv se jí vůbec nelíbil. Ale chlapec ji poznal, tak je po chvíli váhání propustila.
K jejímu překvapení, o půl hodiny později se žena vrátila bez chlapce.
“Jdu si vyzvednout Petříka, omlouvám se za zpoždění. To víte, doprava.”

“Přihazuji!”
Rytíř zvedl hromádku žetonů a přidal je do banku uprostřed stolu.
“Dorovnávám”
“Ook!”
“Taktéž!”
“Brum!”
Dokola stolu všichni dorovnali. Rytíři se pod přilbou orosilo čelo - tohle nečekal. Rychle a pečlivě přelétl zrakem tváře svých protihráčů. Kdo z nich blafuje, kdo? Dokáže to uhrát s dvojkou sedmiček?
Ne, Rytíř složil karty. O jedno další kolečko kolem stolu později všichni šli s kartami na stůl.
Pirát vyložil čtyři esa a natáhl se pro bank. Vtom vyskočil Opičák a po krátké potyčce vyrval Pirátovi z rukávu ještě dvě další esa.
“EEEEK!”
Náhle se setmělo, jak světlo lampy zastínila masivní chlupatá postava.
“BRUM!!”

“Země na obzoru!”
Španělská karavela zakotvila poblíž exotického pobřeží a malý člun s kapitánem přistál na pláži. Do písku zabodl vlajku a chystal se pronést krátkou řeč, zatímco jeho pobočník objev zanášel do mapy.
“Zabírám tuto zemi jménem Španělského království. Nechť…”
Nedořekl. Nad pláží zaduněl výstřel a kapitán se svalil do písku. Námořníci se rozutekli.
Od nedalekého stromoví se blížil muž v červeném kabátě a bílé expediční helmě, s dlouhou puškou v ruce.
“Zatracení katolíci, dostanou se úplně všude,” mumlal si pod knír. “Ale já jim ukážu, zač je chleba na výsostném území jejího veličenstva královny Viktorie. Jeevesi?! Potřebuji nabít!”

V dáli se ozýval zvuk sirén. Ztěžka vystoupil z auta a po saku se mu deštěm začala rozpíjet karmínová skvrna. Doklopýtal do stodoly, kde se sesul mezi slámu.

Netušil, jestli ho zradil někdo z Giovanniho mužů, nebo jestli nastrčili někoho mezi jeho vlastní lidi. Měl to být obyčejný obchod, něco whiskey za tvrdý doláče. Ale potom se ukázali federálové. Museli být řádně naštvaní, protože netrvalo dlouho a začali střílet.

A přitom včera touhle dobou byl na večírku - ženy, alkohol a zpěv. Jak rychle se věci změní.

“Vyjděte ven s rukama nad hlavou!”

Inu, každý flám musí skončit. Živého ho nedostanou.

„Krucipísek!“
Dveře do obyváku se s ránou rozrazily.
„Jejdamánku, Fando! Co se děje?“
Muž v tílku se vyhrnul ze dveří a nedbaje ženina protestu se hrnul do komory.
„Krucipísek! Ti blázni to dokázali. Nevím jak, ale dokázali to.“
„Ale Fanoušku, co tak blázníš?“ žena vykvikla a stěží uhnula hromadě harmpádí.
„Tys mi nevěřila, když jsem je volil. A teď padá a padá. Hele, tady ho máme,“ muž se vynořil z komory s rýčem v ruce.
„A co padá? Koruna?“
„Padá pivo. Jsme na deseti korunách za litr. A pořád jde dolů. Na snídani mě nečekej. Budeme s chlapama kopat pivovod.“

“Přišel čas skoncovat s okovy otroctví!” čepýřila se kropenatá nosnice.
“Jsme potomci dinosaurů!” přisadila si druhá.
“Chcete skončit na pekáči?!”
“Ne!” odpověděl jim sbor shromážděné drůbeže.
“Dinosauři se ničeho nebojí!”
“Chcete snad celý život dřít na někoho jiného?!”
“Dinosauři si dělají co chtějí!”
“Dnes je ten den, kdy vzplane plamen revoluce!”
“Dinosauři…”
Další moudro o dinosaurech zůstalo nedopovězeno. Stodolou se ozval zvuk klíče v zámku.
***
Co to do nich zase vjelo? pomyslel si muž, když odemykal stodolu. Že by se dovnitř vloudila liška?
“KVOK!”
Mihlo se peří a poslední věc, kterou uviděl, byl slepičí spár, blížící se k jeho krku.

Psalo se třicátého dubna roku dva tisíce dvacet tři.
Po dlouhém konfliktu, který se vlekl téměř devět let, došlo k jeho finální eskalaci.
První rakety nesoucí jaderný náklad dopadly kamsi na východ kontinentu zvaného Evropa. Potom se výměna jaderného arzenálu rozšířila přes celý svět.
Blorp, fialový slizoun se čtyřmi rukami mrskl s figurkami přes stůl.
“To se ti zase povedlo. Mohli jsme hrát ještě hodinku nebo i dvě, ale ne!”
“Když ne já, tak ty. Zbrojil jsi úplně stejně,” odpověděl mu Zglorp, zelený slizoun, a začal balit deskovou hru Risk.
“Hele, poslední ať zhasne nebo zase dostaneme vynadáno. Čau, příště.”

Muž přišel domů z práce, shodil kabát a hned zamířil k lednici. Byl pátek a pivo už rozhodně potřeboval. Otevřel lednici a překvapeně zamžikal očima.
“Marie, nevíš, kde mám pivo?” zavolal.
“Drahý,” přecupitala žena. “Moji rodiče nás navštívili.”
“Trošku jsem tu uklidila,” vysvětlila tchyně. “A měl jste špinavou motorku. Nešlo, to dolů tak jsem vám ji vzala drátěnkou.”
Do garáže to vzal klusem.
“Tak to vám pěkně děkuji, maminko,” podařilo se mu procedit skrz zuby.
“Tatínku, držte mě, nebo vám ji zabiju,” zašeptal stranou tchánovi.
Tchán se na něj smutně usmál, přikývl, sebral z ponku hasák a podal mu ho.

Postava navlečená v cárech proti-radiačního obleku se prodírala troskami města. Vůkol se rozprostíralo ticho přerušované jen neodbytným vrčením jeho Geigerova počítače detekujícího bouři radioaktivních částic z prachu vířeným každým jeho krokem.
Zastavil se před pobořeným vstupem domu. Popraskaný nápis vedle vstupu budovu označoval jako protiletecký kryt. Opatrně sestoupil do polo-pohřbeného sklepa, kde našel ocelové dveře. Za nimi bylo několik zatuchlých místností s pár postelemi. V další našel nějaké konzervy a čerpadlo napojené na malý dieselový generátor. Zkusmo za sebou zavřel vrata.
A potom - ticho. Skutečné ticho. Jeho Geigerův–Müllerův počítač částic konečně utichl. Muž se posadil na zem a rozbrečel se.

Chlapec s pestrobarevným kohoutem, bundě s cvoky a botami s vysokou podrážkou vystoupil na pódium. Elektrickou kytaru připojil k aparatuře, vyzkoušel mikrofon.
“Skladba se jmenuje ‘Když vezmeš kočku sekerou’.”
A vskutku, zvuky, které se začaly rozléhat sálem, připomínaly poslední záchvěvy týraného zvířete. Ozvěna vracející se od vibrujících oken jakoby ho vyburcovala ještě k většímu výkonu a kočku nahradil slon přejetý parním válcem.
Když skončil, komise na něj konsternovaně zírala. Potom se předseda odhodlal: “Je nám líto, ale pro přehlídku talentů naší základní školy hledáme něco jiného. Až uvidíš maminku, vyřiď jí, že bychom si s ní rádi promluvili, ano chlapče?”

“Krásně to voní, už se nemůžu dočkat,” rozplýval se Willie, otec rodiny.
“Jsem zvědavá, co to bude,” přidala se jeho žena Kate.
“Třeba nám připraví něco ze své domoviny.”
“Myslíš, že by na to tady sehnal ingredience?”
“Hm, to asi ne. Víš co, necháme se překvapit.”
Brzy se dveře rozrazily a dovnitř vkráčel mimozemšťan porostlý huňatou srstí.
“Ták, už se to nese, nalaďte si chuťové pohárky, to si pošmáknete!”
A už se dal na porcování - každému řádně naložil.
Willie s plnými ústy se zeptal: “A co to vlastně máme?”
“Lynn říkala, že je sezóna na kočičky, tak jsem udělal sekanou…”

Koridory vesmírné lodi se rozléhala siréna poplachu a světla poblikávala, jak jádro lodi krvácelo energii. Chodbou se potácel muž v letecké kombinéze, z jeho boku odkapávala krev. Roztřesenými prsty strhl panel nouzového ovládání dveří. Lodí otřásl výbuch. Na druhý pokus se mu podařilo otevřít dveře do střediska pohonu. Posádka byla mrtvá, středisko zasáhlo torpédo.
Náhodně pootočil knoflíky navigace a potom se vší silou opřel do páky warpového pohonu. Nic. Zaklel. Vší silou se opřel do páky a ta se se skřípotem pohnula. A potom se zlomila. Uvědomil si, že celý panel je jen kus šrotu. Unaveně se sesul na zem.

“Teda Marie, já zírám. Jak se ti to povedlo?”
Dvě ženy seděly v křesílkách a popíjely kávičku. Kolem nich panáčkoval muž s tácem naložených zákusky.
“Úžasná věc, nebudeš mi věřit. Koupila jsem nějaké CD s hypnotickou hudbou, která tady Ňufíčkovi,” žena ukázala na pudlíka na klíně. “Měla mu pomoci s výcvikem. Pustila jsem mu to, když spinkal v pelíšku. No a Josef spal ve vedlejší místnosti. Teď mě poslechne na slovo, viď Pepo?”
“Ano, madam! Budete si přát?”
Manželka mu hodila suchar a on ho v letu chytil do úst.
“Marie, a myslíš, že bych si to CD mohla půjčit?”

“Tak co bude? Svrbí mě ruce.”
“Klid Kostimlate, však si brzy zabojuješ. Kníže ale nejdřív musí vyslechnout jejich žádost o mír.”
“Proč?”
“Protože je rytíř.”
“A?”
“Protože si to jeho čest vyžaduje. Nemůže pobít protivníka, který se vzdá a vykoupí.”
“Protože je rytíř?”
“Jo.”
Kníže se vrátil z jednání: “Tak chlapi, balíme to, jedem domů. Baron složil kauci pět set hřiven.”
“Kauce? To je urážka?!” Kostimlat vykřikl jako tur a rozeběhl se směrem k protivníkovi.
“Cože? Útočíme? Už? Hrrr na ně!” ozvaly se výkřiky z tisíce hrdel a znuděná armáda se vrhla vpřed.
“Bij kdo v Boha věří. Bij, zabij!”

“Tak kterého si dáš?” mumlal si stín.
Okolo ohně seděla pětice siluet v kontrastu proti světlu. Stín temnější než okolní tma se plížil sotva mimo dosah mihotajících plamenů a vybíral si večeři.
“Ten vypadá dost pohuble. Co tenhle? Podívej se na ten tuk, ještě by se ti udělalo špatně. Hm, tenhle vypadá dobře. Ale line se od něj pach nemoci. To tak. Tenhle rozhodně ne, slyšel jsi přece jak se modlil. Určitě u sebe má křížek. Tak tenhle?”
Upír se konečně rozhodl a skočil. Bohužel pro něj v táboře seděli jen čtyři pocestní a sud zásob. Nocí se zableskly zbraně.

“Marie, mám toho dost! Jdu na pivo.”
“Nikam nechoď, ty blázne. Nejsem tvoje žena, jsem tvůj kolega. A nejsi doma, jsi na vesmírné stanici. Právě trpíš manickou psychózou a paranoiou.”
“Blbost, jestli někdo něčím trpí, tak jsi to ty, ty stará škeble. Nemysli si, že neslyším ty telefonáty s tou tvojí drahou krysí matkou. Jaká matka, taká Katka.”
“To není tvoje tchýně, to je Houston. Všichni o tebe máme strach. Pojď se posadit a já ti dám něco malého na uklidnění.
“Na uklidnění mi stačí pivo!”
Zabral za kliku.
“Neeee!” stihla jeho žena vykřiknout. Potom je dekomprese vysála oba ven.

Nad mořem vysvitly paprsky slunce a dopadly na rybáře sedícího u ohně. Vyrazil časně a teď třídil úlovek - drobné rybky do kotle na polévku a větší stranou, na prodej.
Vtom uslyšel hlásek: “Pomoz mi! Nezabíjej mě!”
Rozhlédl se, ale v malém zálivu byl úplně sám.
“Tady jsem!” ozvalo se znovu úpěnlivé volání.
Hlas vycházel ze sítě s rybami. Zahrabal. A našel stříbřitou rybku.
“Pomoz mi a splním ti tři přání,” prosila ryba.
“Nemáš být zlatá?”
“Jsem nemocná…”
Muž přičichl ke své láhvi s rumem a potom ji pro jistotu zahodil. S rybou praštil o kámen a hodil ji do kotle.

Noby Nóblhóch se poškrábal za uchem. Potom s ošklivým úsměvem posunul střelcem.
“Pokud se nepletu, tohle je šach a mat.”
Natáhl se přes stůl pro hromádku mincí, zatímco knihovník nevěřícně zíral na šachovnici.
“Ook? Ook? Eek!” knihovník dal najevo svůj nesouhlas.
Noby se nedal: “Co tím myslíš, že podvádím? To je ale velmi nepěkné obvinění, navíc proti členovi hlídky…”
“EEEK!” vykřikl knihovník a lapl Nobyho ruku sápající se po vyhraných penězích. Z rukávu se vysypaly tři královny. V knihovníkových očích se zablesklo.
***
“Tak si to shrneme, desátníku,” kapitán Karotka Rudykopalson se zadíval do protokolu. “Potom vám ty figurky nacpal kam?

Procházel po perónu a hledal svůj kontakt. Tam! Spatřil, co hledal. Stará žena s kufříkem a ve klopě bílý karafiát - poznávací znamení. Přistoupil k ní a položil kufřík na zem vedle jejího. Chvíli stál, čekal. Potom sebral její kufřík a zmizel.
***
Tlustý Tony byl rudý vzteky: “Kolumbijci tvrdí, že zboží nikdy nedostali! Kde je, ty nemehlo? A kde jsi vzal ty peníze?”
“Říkám šéfe, předal jsem ho spojce. Nějaká babka, ale znamení měla! Přísahám!”
***
Baculatá Boženka byla rudá vzteky:” Co to je?! Měla jsi donést pletací přízi z dovozu! Peníze jsou pryč a já tu mám kufr prášku do pečiva!”

“Takže to bude jeden los. Jaká čísla byste si přála?”
“Ta vítězná,” usmála se žena na muže za přepážkou.
“Ha ha, ty by chtěl každý,” muž se na okamžik zahleděl. “Jo, kdybych vyhrál jackpot… Sekl bych tady s tím, koupil bych si malý domeček, s malou zahrádkou a do pěti let bych pěstoval malé růže. Třeba červené.”
“Jsem si jistá, že ta zahrádka se vám určitě vyplní,” ujistila ho žena.
“A co vy?”
“Já budu za pět let v Řecku. Napište tam třeba vzestupně čísla od jedné do devíti.”
“Ještě jméno a příjmení potřebuji. Ze zákona, víte?”
“Kassandra - jen Kassandra.”