Moje články

Přijel na motorce, zaprášená kombinéza, vysoký boty.
Dobrodruh.
Poznala jsem ho hned. Nedávno jsem ho viděla v televizi. Vyprávěl, jak objevil v Chile novou jeskyni.

„Sháněl jsem šikovnýho fotografa. Dost jsem koukal, když mi dali kontakt na tebe, kotě!“

„Jak se pořád máš?“
„Říkalas tenkrát, že tě víc láká mít normální rodinu, že to je pravý úděl ženy.“
„Že se mnou to nikdy nebude k žití.“
„Prej teď s nikým nejsi.“

„Jedu na expedici, na pláně.“
„Myslel jsem na tebe.“
„Co kdybys jela se mnou?“
„Máš ráda velbloudy?“

Velbloudy celkem jo, chlapče zlatej, velbloudy jo.
Na co se vymluvím tentokrát?

„Viktore!“
„Nemůžu!“
„Chtěli jsme si zahrát!“
„Máma je v práci. Hlídám ségru. Zítra?
„Doučování.“
„Pozítří?“
„Trénink. Můžu o víkendu.“
„To jsme u táty.“

Viktor čte pravidla: „Souboj titánů. Hráči si zvolí svou virtuální postavu. Ségra, musíš pořád popotahovat!“
„Já chci kaky hrát souboj kikánů.“
„Nikolo, nehuhlej.“
„Nehuhlám. Špakně slyšíš.“
„Nehádejte se, hrajem. Má to zvukové rozhraní. Každý řekne svoji superschopnost.“

„Já jsem teda dost zklamanej. Prej jedenáct let na tom makali. Víš, co to muselo stát? Jen jsme se hodinu motali v pořád hustějším lese a zakopávali o kořeny!“

„Nikolo!!! Cos přesně řekla!“
„Jsem Medusa a můj pohled přináší smrk!“

Slavím narozeniny. Upekl jsem si jablečný dort. Koupil květiny. Jako dárek jsem si věnoval knížku.

Žít sám.

Předloni, v době mé indispozice, jsem mnoho měsíců pobýval v izolaci ve svém pokoji. Tehdy jsme se s rodinou odcizili.

Dříve mne to mrzelo.

Dnes si ale spokojeně pobzukuji.

Jsem zdráv, mám svou práci.

I když, pokud jsem nervózní, ještě dnes mívám chuť zacupitat si po stropě.

Prohlížím si důsledně okvětní kalíšky květin. Jeden po druhém. Chvilka nostalgie. Nebylo by špatné, kdyby všichni lidé měli sosáky.

Odložím vestu, kterou nosím do práce a třetím párem končetin prolistuji knížku. Má oblíbená. Franz Kafka, Proměna.

Je brzy ráno, teprve svítá, všechno má hnědozlaté obrysy. Pootevřením dveří vnikl do chatky závan chladu a šupin.
Tom zastihl Emu, jak stále ještě sedí na zemi ve změti šňůr a padákového hedvábí.
„Kolik ještě potřebuješ času?“
Usměje se. Usmívá se stále, i když je nejhůř.
„Skoro hotovo.“
Ema přetrhne niť.
Hbitými prsty skládá šustivý materiál.
Houf nervózních rybářů se zvolna přibližuje k chatce.
Nad jezerem se ozve svistot, jako když letí hodně velká labuť. Právě včas!
Do rybářů jako když střelí.
Tom se vyškrábe za Emou na dračí hřbet: „Říkal jsem, že jsme tu jen na skok! Zachovejte paniku!“

Kdybych tak mohl vrátit čas. Do toho dne, kdy jsme šli na ryby.

Moji mladší bratři byli při rybaření spíš na obtíž. Arnošt sbíral nějakou hnusnou havěť, Kryštof stavěl v blátě domečky.
Stačilo, že jsem je musel vzít s sebou.
Ještě se s nimi dělit o úlovek.

Svou rybu jsem snědl.

V noci jsem se těžce roznemohl. Z nejhoršího jsem se dostal po pár týdnech, ale churavěl jsem ještě několik dalších let.

Otec v obavách o osud říše předal vládu Arnoštovi. Kryštofovi přidělil rozsáhlá panství.

Kdybych se jen mohl vrátit do minulosti.

Tu rybu bych rozdělil mezi své dva bratry.

Saša má kulatý obličej, nazrzlé vlnité vlásky, pihovatý nos a rozbité koleno. V sobotu se škrábal po skále při hledání kešek. Dvanáct jich našel.

Večer se kroutí u piana a mračí se na noty. Trochu podvádí. Stačí mu skladbu jednou slyšet a zahraje ji zpaměti.

Nejradši má netopýry. Teď sedí v okně. Poslouchá jejich pískání, pamatuje si různé druhy, všechny pozná.

„Sašo, půl desáté!“

Marně ho máma volá do koupelny: „Vyčistit zuby, převlíct se do pyžama, zalézt do postele.“ Skvělý sluch je tentam.

Měl by si nachystat aktovku, zítra je škola. Nevzpomněl si.

Kde má zubní kartáček? Pyžamo nejde najít.

Překrásný exemplář samičky lišaje smrtihlava se nese letním podvečerem. V zahradě u Vrbků ale cosi začne vychylovat její dráhu. Nemůže si pomoci. Táhne jí to směrem ke zdroji teplého světla na verandě.
Ve svém okouzlení zahlídne další lišaje: lišaj šeříkový, lišaj kyprejový, lišaj lipový. Také štětconoš ořechový. Dokonce jeden martináč hrušňový. Všichni se točí v kruzích. Přitahuje je stejné kouzlo.
Samička lišaje smrtihlava letí vzhůru. Cítí úpornou touhu být v cíli první.

Pan lampička to celé prázdniny pozoruje a nechápe. „Můry blbý, co pořád mají s tou přitažlivostí?“
„Já jen svítím lidem na čtení.“
„Snad pode mnou někdo ráno zamete.“

Led povolil, objevila se vodní hladina. Brzy vyraší první křehká stébla trávy. Začne pastva. Vyšla jsem z kůlny vyhlížet jaro.

Najednou uslyším hlasy a hvízdání křídel. Divoké husy táhnou.
Hrudí projede bolest, jako když se otáčí nůž.

Nejsilnější letí vpředu, nezkušené uprostřed. Rodina!
Mé tělo zasáhne vlna potlačované touhy.

Mávám křídly ze všech sil, ale nevznesu se. Zkouším to dál.

Pak donesli ječmen a pšenici… Tak zítra.
Další den. Namožená křídla bolí.
Tak zítra.
Nebo pozítří.

Tetička Jaruška chválí oběd: „Masíčko se jen rozpadá, a ta vypečená kůžička!“ „Husu je nejlépe péct pomalu a pořádně nasolit předem,“ prozradí paní domu.

Helga je na svůj věk stále vitální. Nedávno přišla nešťastnou náhodou o manžela a na objížďku kvetoucího panství už vyráží Ernest, budoucí nový pán na Trauberku.

Stranou hospodářských stavení stojí nevelký domek. Bydlí v něm sirota Tereza, chodívá na zámek poklízet. Ernest si jí všiml o zásnubách. Měl dojem, že si ho pěkná Tereza nějak měří.
Rozhodl se ji co nejdříve poctít přízní.

„Pěkná hříšnice,“ usmál se a vešel dovnitř.

„Zůstane to mezi čtyřma očima,“ řekl, když se strojil.

Tereza pochovala Vendulku. Doufala, že ji vzbudilo až třísknutí dveří.

Předchozí pán byl taky čipera. Než se mu stala ta nehoda.

Kornouty s cukrovím lepí v dětských rukách. Bříška se houpou. Korunky se kutálejí. Katka počítá: „Máme osm stovek a nebyli jsme ještě na horský dráze, na megaboosteru, na autíčkách, na skydiveru a na centrifuze. Jeden z nás by mohl jít na všechny. Ale oba ne!“ Kolotočářská hudba přehlušuje Péťovo ječení. Po chvíli rvaní se za vlasy se rozhodli pro společný Megabooster a centrifugu. Pak se Péťa poblinkal.
Když se prodírají davem domů, Péťa už to má vymyšlené: "Až budu dospělý, budu taky strašně moc pracovat jako naši. Vydělám spoustu peněz a pak pozvu celou třídu na všechny atrakce dvakrát dokola."

„Chůvo, řekni, kde je princezna?“
„Ve chlívě!“

Tři sta let čekala Zlatovláska na svého prince.
To je dlouhá doba.

Rukávy vykasané, na nohou holínky, vlasy schované v šátku.
Kolem princezny poletují mouchy. Těžko říct, která je ta zlatá.

Tři sta let je dlouhá doba. Na zámku je dnes dětský domov.
I princezna se změnila.

Jakoby se jí pokaždé, když se něco nového naučila, jiná dovednost vytratila z hlavy.
Vyšívání gobelínů vzalo za své poté, co zvládla základy první pomoci.
Následovala květomluva.
Znamení horoskopu.
Květinová vazba.

Poslední dobou se naučila opravovat školní autobus. Etiketa stolování je v tahu.

Kdo opraví střechu?

Když se jí podívá do tváře, zlolajné jazýčky v jeho mysli utichnou a vesmír se přestane otáčet. Čas uvízne na místě a brání v dechu. Pak Diana odvrátí pohled, vteřiny se znovu seřadí za sebou a bolestně odtikávají.
Režisér volá: „Karle, co tam stojíš jak svázaný! Prober se, čas běží! Přijdeš k Dianě, usměješ se, podáš jí ruku, odříkáš text, oba se podíváte do kamery a hotovo. Ještě jednou celé znovu!“
Po šestnáctém pokusu režisér ztrácí trpělivost.
Diana to nechápe. Takový sympatický mladý muž. A má říci jen: „Naše pojištění, vaše výhra! S pojištěním v nesnázích už vám úsměv neschází!“

Ledová jeskyně je u otvoru ve tvaru srdce zdobená bílými a modravými rampouchy, skrz které prosvítá sluneční záře a zpěv lesních ptáků. Hlouběji v jeskyni je ale studený klid a oblé ticho.
Ledová glazura mléčného zbarvení do sebe zamkla nekonečno vzduchových bublinek. Znaky natěsnané na stěnách pod ledem jsou jen tušené, nečitelné.
Na stěnách jeskyně se pod horkým dechem tvoří jednotlivé těžké kapky. Stékají ke dnu jezírka a po krátké fázi individuality opět splývají v jedno.
On a ona šeptají tlumená slova proti ledové stěně, dokud nevydá další znak, útržek minulosti. Sní o tom, že jednou se jejich paměť vrátí.

Vystoupil jsem z výtahu ve špatném podlaží. Trochu jsem se zasnil, a když dlouhé nohy v krátké sukni vystoupily ve trojce, bezmyšlenkovitě jsem je následoval.

Martin mluví a mluví, ani se mne pořádně nezeptal na jméno. Vžil se do role průvodce nového kolegy po oddělení. Kasá se, poučuje mě.

Seznámím se asi s patnácti lidmi. U kávovaru vyslechnu pár vtipů o novém řediteli divize. O pauzičce na cigáro se dozvím, že k dlouhým nohám patří jméno Anna.

Právě domlouváme oběd, když mne dopadne asistentka nového ředitele divize: „Pane řediteli, telekonference za pět minut!“

Někdo na cigáro? Oběd?
Nehlaste se všichni.

Přede mnou leží talíř. Z právního hlediska není napadnutelný. Energetická hodnota i váha jsou doladěné sběračkou mastnoty a odpovídají předpisům. Také hygienické normy to splňuje. Například v tom vůbec nejsou brouci. A není to zkažené, další plus. I když otázka je, jestli se to vůbec zkazit může. Ale v břiše mi kručí. Když se to hodně přisolí… Přemůžu se a polykám mírně kapustový karbanátek a průsvitnou bramborovou kaši.

O víkendu je doma u našich spousta práce kolem domu i na zahradě. Na vaření není čas. Maminka přesto vyčaruje oběd. Kapustové karbanátky s bramborovou kaší. Mňam! Dobrota!

Že by tajná přísada?

Kolem mýtiny drkotá rozmlácený gazík, co zůstal v lese po ruských vojácích. V něm parta rozdováděných ženských.

Gazík táhne jelen s kdysi zlatými parohy. „Rychleji!“ ječí jezinky.

Mladíka s krosnou, který na mobilu loví cosi v navigaci, si ani nevšimly. Vypasený psík mývalovitý, dřepící na pařezu, se s ním rád zeširoka podělí o nevyžádané informace: „Jak Smolíček odešel daleko na studia, jelena to hrozně sebralo. A jezinky hned, urostlý jelene, tys náš vzor. Spřízněná duše. Přece bys nás nezklamal. Zpočátku je odmítal, ale znáš to, únava materiálu.“

Mladý muž vstoupí jelenovi do cesty.
„Táto? Jsem zpátky!“
V ruce drží bič.

„K samotné Valérii se nedostane každý. Bez doporučení a absolvování pohovoru můžeš na rozhovor zapomenout. Chtějí taky formulář potvrzený lékařem. A osobní prohlídka, ta je důkladná. Máš dvanáct otázek, musíš je poslat pět týdnů předem. Tým profesionálů je pečlivě zreviduje. O slavnou herečku a fotomodelku pečuje armáda vizážistek a kostymérek. Na nebezpečné scény má kaskadérky, na nepříjemné dublérky. Z každých deseti tisíc fotek se vyberou dvě nejlepší. Ty pak upraví Photoshop.“
„Tak co z toho je tedy vlastně ona?“
„Vůle jít přes mrtvoly. Ségra podváděla už jako malá v Člověče, nezlob se! Ale to bych tam nepsal. Soudit se umí.“

Nová tmavomodrá konev na vodu s namalovanou bílou kopretinou stojí na dřevěné lavici pod oknem.
Lidka s culíky barvy myšího kožíšku přinesla z louky hrst opravdových kopretin. Zastrkala je do konve. Teď sedí na lavici a nohama v oranžových plátěných sandálech okopává kamínky v prachu.
„Před spaním si budu muset umýt nohy v lavoru. Achjo!“
Vzpomněla si na školu a na Pepíka. Stýská se jí po něm. Před prázdninami, na konci druhé třídy, jí pomohl odnést domů květináč s pokojovou květinou.
„Tak hezky koukal. Má mě taky rád?“
Vytáhne kopretinu, otrhává okvětní lístky.
„Má. Navždy spolu!“
„Lidko, nohy!“ volá máma.

Nenosí culík, ze kterého padají pramínky do očí. Ráno vstává nalíčená. Nezapomíná na parfém.
Má vždycky čas na zábavné hry, na dárky. Nikdy nemusí něco dodělat, nikdy zrovna nemyslí na něco důležitého. Nikdy se nemračí.
Vaří jenom dobroty. Teď zrovna nese džbán báječného malinového koktejlu.
Upře na Koralínu lesklé černé knoflíky se čtyřmi dírkami, které má místo očí a miloučce nabízí: „Dej si děvenko, dej, do jedné nohy, do druhé, třetí…“
Koralína nechce žádnou další sklenku.
„Copak jsem pavouk?“ myslí si. „Ale ty, ty možná jsi! Nebo spíš P.A.V.O.Ú.K..
Parazitická adolescenty vysávající odporná úskočná kreatura.“

Děcko odložilo košík stranou a prodralo se mezi vlčaty až k matce vlčici, aby se zahřálo. Přitulilo se a podivovalo se: „Vy máte velké uši! Vy máte velké oči! Vy máte velké zuby!“ Máma Vlčice si opřela mohutný šedý čumák o červený čepeček.

Ve vchodu do vlčí sluje se zaklínil obrovský chromý tygr.
„Dobrý den Šér Cháne, kampak, kam? Člověčí mládě je naše!“ řekl táta Vlk.

„Naskoč, škvrně, medvěd Bálú tě ponese! Kdepak bydlí babička? V chaloupce za lesem?“

Před chaloupkou stál myslivec Baldév: „Zrovna jsem tě šel hledat!“
Karkulka objala medvěda a poprosila: „Řekni vlkům, že už jsem doma!"

Stažené okenní rolety, v šeru pokoje modře září rozměrný monitor, různé barvy se přelévají klávesnicí, sluchátka svítí červeně. Romeo si objednává novou bezdrátovou myš. Tu starou, kterou právě drží v ruce, už má dva měsíce. Periferní zařízení připojená k nabušenému počítači za účelem zvýšení sebevědomí. Periferní bicáčky.

Julie kouká do mobilu a připadá si tlustá. Našla si na internetu dietu, podle které smí tento týden jíst jen samé zelené věci. Je jí z toho smutno, tak si jde udělat popcorn. Chce být jednou slavná tanečnice. Zatím trénuje se sluchátkama doma před zrcadlem.

Až se jednou potkají, jak to bude, pohádko?

Prádlo je třikrát vyžehlené. Desinfekce s vůní eukalyptu voní bytem. Okna jsou průzračně čistá. Během dne do nich narážejí vrabci. Teď je noc, ale Štěpánka dál uklízí. Potřebuje si vyčistit hlavu.
Bude jedna. Štěpánka bere do rukou knížky, co tu nechal Matěj, když se stěhoval.
Žádnou neotevře. Každou pečlivě otře.
Zahnat nutkavé myšlenky.
Knihovna je téměř celá srovnaná podle barev a velikostí.
Práce je lék.
Ještě horní police.
Moci tak na chvíli vystoupit z kolotoče pocitů. Ale Štěpánka je rozhodnutá. Nebude pít.
Díky tomu zvládne po žebříku vylézt až nahoru.
Za knihami se skrývá zapomenutá láhev Sklepmistra.
Tak od zítřka.

Eleonora pluje ulicí v overalu medové barvy a korálkových sandálech na podpatcích. Vypadá úžasně. Proto se vyplatí snést trochu nepohodlí. Ale semafory snad stávkují.
Proklouzne rušnou křižovatkou napříč. Některá auta mine o milimetry.

V pronajatém apartmá odkopne sandálky a hodlá si vychutnat pelyňkový čaj s ledem.
Zazvoní zvonek.
Eleonora zůstane potichu.
Hádkovitý hlas oznamuje: „Bezpečnostní kamery zaznamenaly, jak procházíte křižovatkou.“
Eleonora uvažuje: „Nečipovaná černá kočka vzbudí podezření.“
„Za vlastnictví nezákonného softwaru a napojení na mezinárodní teroristické organizace …“
Eleonora odříkává zaklínadlo.
„… rozhodl lidový soud o okamžitém řešení vašeho případu!“
Ohlušující rána, plameny.

Salamandr na římse bručí: „Kam se poděla anonymita velkoměsta?“

Koncept reality show Krásné chvilky pro dvě spočívá v tom, že dvě obyčejné ženy s nevysokým příjmem stráví společně týden v luxusním hotelu v exotické destinaci. Palmy, bělostný písek, průzračné azurové moře. Koktejly na pláži. Nádherné západy slunce.
Účinkující pro úvodní díl byly pečlivě vybrány. Mladičká studentka Markéta z Prahy a matka tří dětí Soňa z Přelouče tráví společně pod dohledem kamer už pátý den v ráji. V naprostém souladu si povídají o počasí, probírají domácí mazlíčky, oblíbená jídla.
Produkční tým si rve vlasy. Některá témata by se měla zakázat. Sledovanost klesá a dámy ne a ne dospět ke konfliktu.

Dvě drbny na svatbě.
„Už jak spolu courali všude možně po galaxii.“
„Chudáci jejich mámy, co musely zažít strachu.“
„To byly pořád fotky kdovíodkud, spousty sledujících. A když se vrátili domů, najednou měli málo pozornosti. Tak vymysleli, že se vezmou a budou žít někde v úplný divočině.“
„I děti si pořídí jak někde v pravěku. Naostro, bez simulátoru rodičovství. Bez rodinnýho kouče, bez umělýho oplodnění!“
„No to je hrůza, jak nějaký zvířata! Co všechno dneska nejsou lidi schopný udělat kvůli publicitě.“
„To je z toho, že jim doma vždycky všechno dovolili! Jinak by je nenapadlo stěhovat se někam na Vysočinu.“

Tříletý kosmický let je náročný na psychiku, to by se jeden zbláznil. Ale Elen není v kabině sama. Někdo přistoupil cestou.

Loď vstupuje na oběžnou dráhu. Pasažéři se probouzejí z hibernace.

„Elen, teprve díky tobě vím, co je láska!“
„Jen s tebou mám pocit, že žiju, má drahá!“ odpoví Elen.

Palubní rozhlas oznamuje pasažérům, aby se připravili k celní a pasové kontrole.

„Elen, nejsem pozemského původu. Bez falešné identity kontrolou neprojdu!“
„Personál kosmodromu stejně neuvěří, že jsi lidská bytost. Radši to vezmi zadem přes přistávací plochu.“

Láska musí vždycky překonávat potíže.
I láska mezi lidskou bytostí a poloprůhlednou inteligentní mlhovinou.

Louka se probouzela. Nadechla se, zavoněla. Ve vzduchu pomrkávali červení, žlutí a modří motýli. Nad loukou se ve společnosti rozvitých šípkových růží křivily dva hlohy. Rosa si zpívala a osychala.
Pod hlohy chlapisko s kloboukem přes obličej. Jako by spal, ale slyší každý šelest. Zbraň má po boku. Z vesnice sem doznívají zvony mše, na kterou nešel.
Vprostřed louky leží mladej Janda, co včera mluvil s jeho ženou. A to neměl.
Hraboší nora pije jeho krev.
Chlap se zvednul. Nutno rozhlásit, kterak viděl potulovat se po našem přespolní, od pohledu schopné všeho zlého, trest zasluhující.
Ze zlaté oblohy zajásal skřivánek.

Potlesk konečně dozněl a Mariana šťastně klesla na sedátko u toaletního stolku naproti dveřím. Odrazem v benátském zrcadle spatřila dojatou Pavlínu přinášející náruč růží.
„Byla jste naprosto boží!“ vyhrkla Pavlína, ale její slova zanikla v přívalu gratulací ctitelů. Teprve když Mariana poděkovala poslednímu, šatna ztichla.
Ozvalo se zaklepání, ale vysokého černovlasého muže si všimla, až když stál u stolku. Zavadila zrakem o jeho pohled a pocítila závrať.
„Pavlíno, nechte nás chvilku o samotě!“ požádala kostymérku.
Sáhla do broušené dózičky a zchroustala stroužek česneku.
„Páchneš, drahá!“ usmál se.
„Nesundáš si aspoň tu ozdůbku?“ cvrnkl dlouhým nehtem o křížek na jejím krku.

Popotáhl si padající odrbané džíny. Zpocené šedé triko velikosti XXL mu obepínalo zavalité tělo. V jeho poškrábaných slunečních brýlích posazených do vlasů neurčité barvy a střihu se odrážely vitríny obchodů odletové haly s pečlivě naaranžovaným zbožím. Luxusní hodinky, parfémy. Dokonale upravená žena kráčela energickými krůčky na vysokých podpatcích vedle něj.

Podala mu cestovní doklady na jméno Milan Douda a oslnivě se usmála: „Vše pro tvou bezpečnost Jamesi. Bude to jen pár příjemných dnů v Praze.“

Jeho žaludek rozhoupaný preparáty pro tělesnou transformaci o tom nebyl přesvědčen.

Moneypenny svou žárlivost umí dotáhnout do konce.

„Žádáme cestující, aby se dostavili k odletu!“

Laura otočila klíčem a měkkými krůčky obešla prostřený stůl. Stáhla jemně žaluzie. Pomaličku posunula stůl, tak aby příbory a skleničky nezacinkaly a voda ve váze se sněženkami nevyšplíchla. Příborovým nožem uvolnila prkno v podlaze a sáhla dovnitř. Rádio hlásilo podvečerní zprávy. Vytáhla z úkrytu obálku s fotografiemi a strčila si ji za pásek pod šaty. Vrátila stůl na místo, když vtom se klika pohnula. Laura rychle rozsvítila lampu v okně.
„Moment maminko!“ zavolala.
„Ty se zamykáš?“ zeptala se maminka jejího muže, zatímco usedala.
„Převlékala jsem se,“ odpověděla Laura.
Detektiv Marcel Poquet se vrátil do kavárny a objednal si další pastis.