Pikola

Vojenský tábor se topí v bahně. Ohníček nehřeje a čadí. Noha bolí. Martin přesto vytáhne z provlhlého mundúru pikolu a začne hrát. Přisedne Franz, pokyvuje se do rytmu, vedle něj si brouká pod vousy Josef. Další naslouchají.
Martin hraje. Hlavou mu běží, jak mu doma říkali, že řemeslo má zlaté dno. Ale on nedbal. Kdepak. Hrbit se celé dny někde u verpánku. Lákala ho vojenská sláva.
Ozve se zvuk polnice.
„Panebože, přísahám, jestli se z téhle šlamastyky dostanu zdráv, polepším se!“
Průvodkyně provádí skupinku návštěvníků: „Říká se, že pikola, kterou vidíte ve vitríně vpravo, údajně patřila jednomu z majitelů zámku...“