Moje články

Ráno vstane, hlava třeští. Platíčko aspirinu je už zase skoro prázdné. Snídaně, kterou mu přichystala matka, se sotva dotkne.
Je temné ráno. Vydal se dnes na cestu o něco později, a to chtěl ještě ráno dodělat doma nějakou práci, no tak to vůbec.
Kouřit by přestal rád, jednou, teď hlavně uklidnit vibrující nervy.
Den je u konce, lidé sedí před televizí, jen Děd Vševěd dlouho do noci vyplňuje faktury. Inu, co jsi v mládí nestihl, ve stáří musíš dohnat.
Sáhne naučeným pohybem po další láhvi vína. Že by cítil člověčinu?
Matka rezolutně zavrtí hlavou a poklepe prstem na štos faktur.

Karolína karty míchá.
Dnes si osud nevyloží.
Vnoučátka jsou její pýcha.
Jdem hrát prší, mládeži.
Každý dostal čtyři karty.
Honzíček, Katka i Madla.
Dneska bude velká párty.
Rodiče šli do divadla.
Utřít nosík, nalít mlíčko,
pak znovu, když ho rozlejí,
Ach, ty to vidíš, prababičko,
jak ti zlobit umějí.
Než se oči klížit začnou
pověz, babi, pohádku
chceme tu tvoji, vymyšlenou
o nesnědeném lízátku.
Když konečně děti usnou,
přeprat kalhoty je čas,
i zelenou skvrnu na kolenou,
co zítra bude tam zas.
V troubě buchta na snídani
po kuchyní to zavoní
Že je štěstí ještě k mání
Kocour Mourek zavrní.

Rychle lesklou truhlu zavřel, ale přesto do vzduchu s nepříjemným bzučením unikly dvě průsvitné baňky, ze kterých odkapávala hořící kapalina. Robinson dlouho do večera hasil začínající požár. Poté se roznemohl.
Přes blahodárné účinky hořké kůry útlého stromu se Robinson zotavoval z horečky na těle i na duchu jen velmi zvolna. Naštěstí našel na pláži opět několik rýh zakončených mělkým důlkem ve vyhřátém písku. Želví vajíčka mu pomohla přečkat nejhorší časy.
Zatoulal se také znovu ke zbytkům vraku. Lesklou truhlu zakopal hluboko na místě, které si zvolil jako budoucí plantáž. Nakonec navrchu připravil jámy, do kterých zasadil sazeničky. Banány to jistí.

Zbývá minuta?
Měřit čas na starých kukačkách má svoje kouzlo. Jsou po dědovi s babičkou. Stejně jako z překližky vyřezávaný Rumcajs s Mankou nad kamny, kteří řežou dříví, když se zatopí. Užívám si dovolené bez technologií. Bez závislosti na sociálních sítích.
Jako dřív, kdy k sobě lidé měli blízko.
Chalupa stojí na samotě u sadu pod lesem. Na stromech zpívají ptáci.
Vykrajuji červíky z hub na sušení. Když se znovu podívám na hodiny, jsou vajíčka natvrdo.
Zrcadlo vypadá zaprášeně, ale monokl je ještě vidět.
Už se ví, že nejsem s tebou na Bahamách?
Pár dní a budu moci mezi lidi.

Seděla jsem u spinetu, když mi otec oznámil, že po mojí potyčce s novou vychovatelkou už další hledat nebude. Pak dodal, že je načase mne provdat a moje radost pohasla.
„Potyčka? Madam Debrousse nedokáže přijmout logickou argumentaci!“
Moji pověst nevěsty začínaly ohrožovat klepy. Nebylo radno vybírat.
Otci byl obchodní talent vlastní: „Navíc dostane věnem čtyřicet pávů!“
Neměl pávy rád. Prý jen vřískají a kdyby měli aspoň dobré maso!
Ohlásili nás, ale princ nikde. Po chvíli trapného mlčení byl konečně nalezen. „V knihovně,“ vrtěl hlavou můj otec.
Objevil se bledý, ale hezký kluk. Vyplašený jako já.
„To půjde,“ usmála jsem se.

„Pak jsem se rozloučila s babičkou a otevřela vrata,“ vypráví Jitka.
Pavel se dívá, jak jí ve vlasech slunce dělá medově rezavozlaté odlesky.
„Otočila jsem klíčkem v zapalování,“ pokračuje Jitka.
Pavel se jí dívá do očí a trochu se mu točí hlava.
„Škodovečka zaškytala.“
„Senzační úsměv,“ usoudí Pavel.
„Nechala jsem světla svítit přes noc.“
Autobusová zastávka je hned u rybníčka. Pavel vezme Jitku za ruku. Jitka v duchu zmatkuje: „Všichni nás spolu uvidí!“ Ale nakonec nechá ruku v jeho dlani. Ta dlaň hřeje. Bude brzy večer. Po dešti kape z rozkvetlých lipových větví. Jestlipak je ta voda sladká po medu?

Popelka, macecha a zlá sestra se vrací z nákupu a zjistí, že si doma zabouchly klíče.
V okně ve vikýři si načechrává peří bílá holubička.
Zlá sestra vykráká Popelku za vlasy, protože jí nepřipomněla, že si má klíče vzít.
Macecha si všimne bílé holubičky. Zase tahleta potvora. Skoro má podezření, že bílá holubička a Popelka spolu něco mají.
Ráda by po holubičce hodila první věc po ruce, ale zkusí to medově:
„Holubičko milá, podej klíček. Je na almárce!“
Popelka už svou nebožku matku dobře zná.
Když mrtvý může, ale nechce, musí živý.
Popelka se začne škrábat po jabloni k vikýři.

James strhl volant a vyhnul se na poslední chvíli pádu z příkrého srázu. Přitom si dobře všiml, že v protisměru jedoucí vůz, který se ho pokusil vytlačit ze silnice, řídila nádherná tmavovláska.
Na párty u guvernérovy dcery dorazil v dobrém rozmaru a dokonale upraven.
U stolku s nápoji spatřil krásku z odpoledního incidentu jak zavírá malou lahvičku.
„Nevím, co mne vyvádí z rovnováhy více, váš půvab, či vaše řidičské schopnosti.“
„To musela být Anastasia. Mé zlé dvojče.“
Kráska se k Jamesovi přivinula a vzápětí ucítil mezi žebry ústí zbraně.
„Nepřipadáte mi zrovna laskavost sama.“
„Já jsem ta zlejší,“ pousmála se.

„José, nemůžu být tvoje."
„Srdce mé milované matky by můj let do tvé domoviny neuneslo, nemohu probouzet starou bolest."
„Drahá Margarito, na matku je třeba brát ohledy. Ale o jaké bolesti to mluvíš?"
Margarita spočívající v Josého pevném objetí zaúpěla: „Před dvanácti lety nás opustil můj otec. Teprve dnes ráno, když jsem matce o nás řekla, mi matka prozradila strašné tajemství - zahynul při leteckém neštěstí."
Margarita otevřela medailonek s podobiznou své matky. José ji spatřil a zkoprněl.
Znovu prošel dvanáct let starou výroční zprávu o bezpečnosti letového provozu. Samozřejmě, žádné neštěstí.
Loňský románek s Margaritinou matkou mu vytanul před očima.

V horním patře byla velká místnost, v létě studentům sloužila jako ubytovna. Kovové rámy paland, pod prohnutými matracemi scházela prkna, teplý večer. Poslední studenti odjeli.
Marta se usadila k práci do rohu místnosti. Seřízla ostrým zahnutým nožem makovici a semínka odšuměla do lavorku.
Do místnosti vtrhl Standa. Opálená pleť, široký úsměv.
Marta se na něj plaše usmála se zavřenými ústy.
Standa spatřil Martu a jeho úsměv povadl.
„Tvoje uchechtané studentky? Ty odjely už včera ráno," procedila Marta mezi zuby.
Pomaličku sklopila pohled, pak teprve seřízla další makovici a vyprázdnila ji.
„Jen co mák prodám, pořídím si konečně rovnátka," usmyslela si.

„Mám zavolat sanitku?“
„Ne, postřelení by nahlásili policii.“
„Takže co?“
„Takže mi podej pinzetu, jehlu a niť. A zelenou. Ach bože, nic jiného tu nemají? Tak zelenou.“
„Už jsem to párkrát dělal. Sáro, ty hlídej venku. To je ale patok.“
Obrovská postava nelidské vizáže rozrazila dveře. Jack nepřemýšlel. Vychlístnul netvorovi do obličeje obsah svojí sklenice.
„Padáme!“
Laciný motel za městem se osvědčil jako klidný úkryt pro potřebné zdravotnické úkony.
Jack se spokojeným zafuněním dokončil poslední steh.
A teď spát, přitulil se k Sáře. Sára se protáhla: „To byl zase den.“
„Mohlo být hůř,“ zamručel Jack.
„Aspoň jsem nemusel pít zelenou.“

Ve dveřích při odchodu ze šéfovy kanceláře se Karolíně korálky z přetržené šňůry rozsypaly na zem. Hlasitý cinkot probral i Jindřicha: „Jó, Bedřich, ten má ruce všude. Tak šup, přepadení na patnáctém okrsku.“
Majitelka obchůdku byla žena rázná a zkušená. Zlodějíček si teprve svoje ostruhy hledal. Když konečně přišla policie, choulil se u regálu s marmeládou a byl rád, že se dostane z dosahu té agresivní saně.
Karolínu po návratu čekaly na stole místo přetržené šňůrky korálků opravdové perly. Bleskově vyrazila za šéfem ujasnit si pravidla chování k emancipované ženě.
„Ty byly ode mne, ty emancipovaná ženo!“ povzdechl si Jindřich.

Tak ještě jedno poslední a budeme platit pánové. Číšník vyměnil přeplněný popelník za nový, čistý. Na zeleném ubruse se se rozrůstá mokrá skvrna. Pan Kolíček pláče.
Pan Malý je zaskočen.
Domluvil si původně s panem Kolíčkem schůzku, aby získal nového klienta. Teď místo finančního poradenství už od osmi poslouchá příval nářků. Pana Kolíčka žena vyhodila na ulici.
A nezkusíte s ní o tom ještě promluvit?
Ale prosím vás, pane, pošlete mne třeba až na konec světa, vzteklejší osobu než je moje žena nenajdu.
Pan Malý to vzdal, zaplatil Kolíčkovu útratu a zamířil domů.
Číšník jenom mrkne. Kdybyste aspoň měl ženu.

Nedělní ráno. Marika se probírá šatníkem. „Do těch kalhot už se stěží narvu. Budu si muset přes ně obléci něco volnějšího.“ Josef mlčí.
Otevře ledničku. „To je zápach. Úplně se mi zvedl žaludek.“
„Asi něco zkaženého?“ podiví se Josef. A mlčí dál.
Promluví až k polednímu. „Jdu se projet na kole, jedeš se mnou?“
„Family star? Co to proboha čteš?“ vyděsí se.
„Dnes nejedu, miláčku, cítím se poslední dobou unavená.“
Josef přikývne a zmizí na zbytek odpoledne.
K večeru se zastavila Valérie, dula: „Ty brečíš? Už jsi mu to řekla?“
„Myslela jsem, že dnes to praskne. Ale ničeho si nevšiml.“

Jori se štrachá po úzké stezičce nahoru k chalupě. Pomáhá si při chůzi hůlkou. Vlčák Aldo u mých nohou vyskočí a běží Jori přivítat.
Málem ji porazí. Volám ho zpátky.
Stařičká Jori už léta nevidí.
„Spěchala jsem, co to šlo. Čekáš dlouho, děvenko?“
Tak začnu vyprávět. Jak u nás začínají zrát jeřabiny, že do jabloně se pustila nemoc a vody v potoce s létem ubývá.
Jori poslouchá, pokyvuje hlavou.
„Dobře, že jsi přišla za mnou. Vzal peníze a zmizel, viď? Nezlob se, že se ptám.“
To se jen tak říká, že pro slepou Jori je svět kolem jenom tancem stínů.

Problémy se šikanou jsme na škole nikdy neměli. Pak nastoupila do šestky Maruška Sováková. Přistěhovali se do Prahy teprve nedávno. Do dětí něco vjelo, na sociálních sítích se množila její zesměšňující videa.
„Poslední roky se mi tohle stává stále častěji,“ přemýšlí Maruška. „Dříve jsem nebyla tolik nápadná. Teď se hned jde s každou maličkostí hned do médií. Tohle je balancování nad propastí. Nemůžu si dovolit skandál každý druhý rok!“
„Budeme se muset stěhovat,“ oslovila své krkavce. „Chce to nějaké velké, multikulturní město. Třeba Londýn. Je tam sice draho, do školy pojedu přes hodinu, ale jedna malá čarodějnice se tam ztratí.“

„Stále ještě jsem tady otec já!“ sípavě vykřikl Boran.
Tamir vzal otcovo pojízdné křesílko a otočil ho směrem do kouta.
Pent a Richie pokračují ve rvačce. Mastar je překročí. Leští si dýku umaštěným rukávem.
Kdo by chodil na dřevo, když je tady dřevěné obložení.
Chlapci si rozdělali oheň.
Nejstarší syn vystřelí do stropu, aby si získal pozornost: „Teď není čas si rozdělovat kořist. Od východu se k soutěsce blíží další výprava.“
Náhle se otočí pojízdné křesílko. Stařík s planoucíma očima odhodlaně zamíří zbraní. „Postřílím vás tady všechny do jednoho, holoto!“
Zeff si otce ledabyle změří: „To těžko. Nemáš sedm kulí.“

Předevčírem jsem přízrak proháněl s lapačem po pokoji nejméně půl hodiny. Dnes byl lapen ve chvíli, kdy měl již jedno chapadélko ve dveřích. Ted sedí zpátky ve své kleci, fascinován možností uniknout příště až na chodbu.
Zkoušel jsem ho zavřít do utěsněných nádob jako je hrníček s pokličkou, plechová krabice nebo zavařovací sklenice, ale vždy začal brzy chřadnout.
Venku se náhle začalo stmívat dříve než obvykle. Vítr divoce zalomcoval okny, ozval se vysoký hvizd a okenní tabulky se vysypaly na koberec. Nejčernější temnota obklopila klec.
Přišli si pro něj rodiče.
Paráda. Takže pro bakalářskou práci si můžu hledat jiné téma.

Po koberci zelených čtyřlístků hopkají nadýchaní růžoví králíčci.
Satori vstane od stolu. Odhodí kostku.
„Tohle není žádná hra, padají mi samé šestky!“
Zakopne o králíčka.
Několik překrásných motýlů se jí snaží usadit na nos.
Sulumi se vrací s občerstvením. Něžný dortík ve tvaru srdce.
„Sulumi, chci odsud!“
„Ale jistě maličká. Jak si přeješ. Vypravme se do jiného příběhu. Piknik u cesty jsem už dlouho nečetl, ale i mně se zdá, že "Štěstí pro všechny" mělo ve skutečnosti vypadat trochu jinak.“
Sulumi listuje: „Co tohle? Vyhovuje cesta do povídky, kde námořníci pláčí rum, má drahá?“
„Cokoliv, jen ať už jsme pryč!“

Jako vždycky je už tma, když se vracím domů. Jedna pouliční lampa zabzučí a zabliká, když kolem ní procházím. Projdu naschvál velkou louží u zatáčky. Trochu kalné vody si naberu do bot. Rozhlédnu se, jestli mě někdo ze sousedů neviděl.
Sousedku ale potkám u vrátek až ráno. Vyměníme si několik přátelských větiček. Počasí, jarní únava. Co děti?
Za rohem s chutí projdu velkou louží.
Vyfotím si bzučivou lampu, v noci ji někdo posprejoval.
Přenesu větvičkou žížalu z chodníku do trávy.
Až na zastávku autobusu si kopu borovou šiškou.
Cesta z práce a do práce není jen mnoho pohybu pro nic.

Skupinka se už dlouho radí. Ti mladší zastávají názor, že náš hostitel představuje pro budoucnost firmy dokonalého obchodního partnera, kterého je potřeba si předcházet. Snaží se na něj zapůsobit co nejlepším dojmem. Pečlivě vyplnili dlouhatánský dotazník, o jehož předložení hostitel požádal, dříve než přikročíme k jednání.
Druhá část skupinky se domnívá, že klást otázky typu: „Kolik let produktivního života vám ještě zbývá?“ není možné a marně poukazuje na množící se důkazy nelidského jednání v hostitelově firmě.
Mladí se však chovají se dále podbízivěji. Jejich hlasy už dokonce zní kovově a jejich pohyby jsou strnulé. Lze ale uzavřít kontrakt s robotem?

Bydlení ve společném bytě má své výhody.
Například je tu pořád veselo. Pořád se něco děje.
Například když zapomenu v práci klíče, jako dneska, vždycky se nějak dozvoním.
Přijdu do kuchyně. Dvě holky tancují na stole a Ivan visí zavěšený za nohy z okna.
Pročpak má Arturek asi svázané ruce? Ale, ale, podívejme se, lednice je plná dobrot. To musela přivézt Kája ze svatby.
Přidám se k probíhajícímu večírku.
Bydlení ve společném bytě má své nevýhody. Probudím se na koberci pod stolem. Přes obličej mám Arturovu nohu. Artur už nemá svázané ruce.
Naše lednice je tím pádem zase úplně prázdná.

Matěj si připadal jako hrdina. Sešplhal statečně dolů do jámy a zachránil vyčerpané vlče. Okouzleně donesl tvorečka domů.
Babička: Mohlo se ti něco stát!
Otec: Jako by nebylo dost starostí s nemocnou babičkou, přivleč ještě zvíře do baráku!
Strýček: Víš co bude stát zvěrolékař, žrádlo...
Tetička: Nebudu se cítit bezpečně, máme malé miminko.
Děda: Počkej, až tě pokouše. Sousedovi vlk roztrhal ovci.
Starší sestra: Určitě má vzteklinu!
Vlče olizovalo Matějovi ruku. Na jejich hlavy se sypaly další a další argumenty. Maminka pomohla Matějovi zvíře nakrmit.
O týden později vlče vzalo roha.
Tou dobou už v domě nikdo s nikým nemluvil.

Chladný den a kalné nebe. V prašném příkopě před salónem se válí Tom a Jerry. Kdysi majitelé ranče, dnes bezvýznamné trosky. Hledají poslední kapku na dně špinavé láhve nejlacinější whiskey.
Zrovna se dávají opět do hádky, když se před salónem mihne neblaze známá sebevědomá postava. Oba okamžitě zmlknou. Z okénka v horním patře něžná ženská ručka zamává vyšívaným kapesníčkem.
„To byl sám Ben Wade! Je to jen pár dní, co bezcitně odprásknul vlastního kumpána. Nejlstivější a nejhledanější zločinec ve státě!“
„Ale kreslí skvěle.“
Ozvou se výstřely a Ben Wade se náhle vrací do salónu.
„Asi si zapomněl pastelky,“ poznamená Jerry.

Šli tři, šli dva, šel jeden,
V své skrýši čekáš před obědem.
Udeříš, jen co se zády otočí,
Nepřijít s kořistí, žena tě naučí.
Šetříš-li odvahou, nebude sněden.
Na chuť se nepozná, že není to jelen.
Kdo nemá dost kuráže, tak ten se nabrečí,
Tradiční sběračství už dneska nefrčí.
Přišel čas lovu, je měsíc duben,
Dolej si příteli, a hurá, popojedem!
Kmen tvůj je veliký, má mnoho chatrčí,
Umně jsou stavěné a chrastí z nich netrčí.
Největší oslava přichází s úplňkem,
Tehdy se pochlubíš náramným úlovkem.
Za tvou sbírkou trofejí, každý se otočí,
Tykadla a krovky, to tys postrach chrobáčí!

Posílám je po vodě, papírové lodičky různých velikostí. Pomalý líný proud si je bere a odnáší ode mne pryč.
„Už konečně půjdeme, mami?“ Dcerka máčí ve vodě klacík. Otáčím se k ní a stihnu se usmát, než se podívám na svoji berušku.
„Chtěla jsi tu zmrzlinu viď?“
Dcerka se rozzáří a nahlas promýšlí, kterou.
Nenápadně si otřu oči do rukávů. Jsem už velká. Za dospělost se platí.
„Kdy příště přijde táta?“
„V neděli. Jestli bude hezky, půjdete spolu do zoo. Představ si, tapírům se narodilo mládě. Je moc roztomilé.“
Flotila lodiček poskládaných z dopisů a psaníček se kolébá do moře.

Vyplnit hlášení, formuláře A14b a DIII/15. Co jen může znamenat ten třetí řádek v kolonce 56?
Ozvaly se rázné kroky. Strážmistr vyskočil.
Ano pane kapitáne. Víme, že hodnocení naší policejní stanice je striktně závislé na počtu odsouzených, k jejichž dopadení přispějeme.
Dnes to máme jednou odhadem tak na dva roky a jednou na půl.
A co tamhleten, ten třetí zadržený?
Tak to je hodně levná kořist. Toho máme ještě dnes propustit. Jen co vyřídíme všechny náležitosti. Někdy je to tak úmorné. Toho papírování je pořád víc.
Člověk by ho skoro politoval. Kulhavý zlodějíček, v ulicích San Pedra známý jako Verbal.

Na začátku byla náhoda. Potkala jsem ho ve starožitnictví nad zaprášenou olejovou lampou. Hledala jsem zrovna dárek pro Boženku, svoji nejlepší kamarádku už od školky.
Tenkrát jsem se zakoukala do jeho černočerných očí, podlehla kouzlu sametového hlasu... vyměnili jsme si telefonní čísla.
Následoval románek plný vášně. Měl tak úžasné charisma. Nechala jsem se úplně strhnout. Bývalí přátelé a moje koníčky už pro mne neznamenaly nic.
Dokonce ani na Boženčinu narozeninovou párty bych bývala nešla, ale měla jsem pro ni delší dobu koupený dárek. Úžasnou olejovou lampu.
Víckrát nezavolal. Tohle bych do Boženky nikdy neřekla.
Už mu v duchu neříkám miláčku.

Ne, vůbec nic mi neschází. Jsem tu úplně spokojená.
Co že jsem to ještě chtěla?
Už asi nic.
Tak už jeďte, ať nejedete za tmy. A opatrujte se!
Zůstala stát na zápraží a dívala se, jak se auto zmenšuje a mizí.
Kočka se jí otřela o nohu.
Někdy mám pocit, že vůbec nerozumím vlastním dětem. Jako by patřili k nějakému jinému živočišnému druhu. Chápu jejich jednání asi tak, jako se vyznám v hnutích mysli korýšů. Kdy to vlastně začalo?
Když si Matěj našel Zuzku? Nebo když se narodil Pepík?
Povzdechla si a vyrazila dovnitř poklidit stopy po návštěvě.
Stopy korýšů.

Po čase princ dospěl v krásného mladého muže. Byl silný i mrštný, odvážný, zdatný v loveckých dovednostech, zběhlý v učených disputacích. Jen jednu slabou stránku měl. Příliš si věřil.
Jednoho dne objevil na zámku dobře utajené dveře. Marně mu chůva kladla na srdce, aby do komnaty za knihovnou nechodil, aby se ničeho nedotýkal. Princovy prsty jakoby ovládané vlastní vůlí přejely po lesklém povrchu mahagonové skříňky. Ta se s jemným cvaknutím otevřela. Chůva vykřikla, přehodila přes skříňku šál a vystrčila prince z komnaty.
Vrátil se hned, jakmile po obědě zdřímla.
Co nemělo vidět moje oko?
Podobiznu princezny krásné až k pláči.

Na stoleček židli, na židli stoličku. „Trochu se nám to viklá, ale dostáváme se pomalu k cíli, chlapče,“ brumlá děda. Otevřít skříňku. „Fuj, tady si ale někdo nějak potrpí na čistotu.“ Veškeré prádlo srovnané do úhledných komínků.
Je tu cítit mýdlo a dokonce i naftalín.
První přihrádka je plná podprsenek, ve druhé jsou samé punčocháče, ve třetí tuhé krepsilonky. Poctivá vlněná ponožka žádná.
Hihlík volá: „Dědo, lezu dolů, vědí o nás.“ Sesmykne se ze stoličky.
Majitelka kuchyně spatří pouze padající nábytek a pak jakousi rozmazanou šmouhu, nebo záblesk kolem kotníků. Až po chvíli si uvědomí, že jí jedna ponožka schází .

Po nocích se sama toulám nejraději když svítí měsíc. Obrysy stříbrných střech se rýsují proti horkému nebi. Z kvetoucích stromů na náměstí odkapává med. Mezi opuštěnými stánky tržiště si švitoří krysy.
Držím se pěkně v šeru podloubí.
Slíbila jsem, že na sebe nebudu upozorňovat zbytečně.
Cinkání mých náramků vyruší podezřelou skupinku povalečů u rybích kádí.
„Sama, květinko? Nechceš se s námi napít? Ale, copak to neseš?“
Blíží se ke mně ze tří stran.
Cítím to chvění. Přichází tanec.
Bylo by mi i zablýsklo v očích.
Nemám však oči. Nemám ani tvář.
Jen málo se podobám ženě.
Napít se však chci.

Dostrkala kolo se splasklou duší na vrchol kopce. Tam už Evžen ve svém přiléhavém žlutočerném cyklistickém dresu netrpělivě čekal. Odpočinutý, připravený vyrazit dál. Jako vždy dříve, než Petra popadne dech.
„Kde seš? Do večera chceme ujet ještě 65 kilometrů!“
„Asi jsem píchla.“
Petra se pustila do zkoumání závady. Asfalt žhnul.
„Pusť mě k tomu,“ odstrčil Petru Evžen.
„Vidím. Hřebík! Ten musí jít z kola ven!“ Zasmál se vlastnímu vtipu.
„To se snadno opraví, hnedle budeš moct nasednout a šlapat dál.“ Sklonil se k bicyklu.
Petra zamávala na projíždějící černé lesklé Volvo. Nasadila okouzlující úsměv, naskočila a auto se tiše rozjelo.