Moje články

Prsten na jeho ruce modře zajiskřil. Kámen zareagoval na blízkost vodního udroje. Jáchym si jej otočil kamenem do dlaně a sevřel ruku v pěst, dříve, než si toho družina stačila všimnout. Unavená Marie v sedle před ním poklimbávala. Pomyslil krátce a s bolestí, na to, že už ji možná nikdy nespatří. Pohladil dceru jemně po vlasech a zašeptal jí do ucha pár slov. Svezl se z koně a počkal, až skupina zmizí v temnotě. Vykročil směrem, který mu naznačil prsten. Prošel pod vodopádem. V jeskyni pohlédl na zbroj zlatou a stříbrnou. Oděl se do oceli. Přišel čas splatit starý dluh.

Cestou z výročního trhu se mladík zatoulal až na místo nedobré pověsti, zvané Les náhod. Postupoval lesním šerem. Ač nechtěl, v myšlenkách se neustále vracel k příběhům plným entů, druidů, skřetů, lesních mágů a dryád.
„Ach ne, ztratil jsem ochranný amulet ze sobího rohu, který mi přivezla matka až z dalekého severu!“ Z mlází se ozvaly přibližující se strašlivé pazvuky, připomínající vzdáleně norštinu. Mladík strnul a zesinal.
„Ne, nenechám se zastrašit! Nevydám své drahocenné zboží lesním démonům zadarmo!“
Vytáhl obouruční meč, zatočil s ním prudce nad hlavou a vyrazil až z nejhlubších útrob zoufalý bojový pokřik.
Z houští vyrazil sob.

„Hledal tě včera v práci zase ten Marek. Je trochu zvláštní.“
Martina zaúpěla. „Maruško, musím teď končit, mám tu schůzka naslepo. Zavolám ti.“
Vstoupila do kavárny Nadějné vyhlídky.
U prvního stolku sedí Marek: „Máš radost, že mě vidíš?“
„Nene! Jak ses dokázal nabourat do anonymní seznamky?“
„Kolik bys vlastně chtěla mít dětí?“ ptá se Marek.
„Marku, už jsem ti to několikrát jasně řekla. Já s tebou rozhodně nic mít nechci a nebudu!“ Marek na Martinu zasněně hledí: „Moc ti to sluší, když se zlobíš.“
„Já jsem takovej smolař!“ třískla dveřmi.
„Ty to se mnou prostě umíš,“ zašeptal s přivřenýma očima.

Nedělní ráno. Schody jsou studené. Vzduch voní mokrou omítkou. Na okně v mezipatře osychá červený muškát, uložený na zimu do chodby. V rohu okenní tabulky je stále stejná povědomá prasklina, která tu musela být, už když jsem přišel před lety za Magdou poprvé. Podívám se z okna. Přes noc napadl první sníh.
Ozval se zvuk domovního zvonku. Rozespalá Magda přehodila svetr přes pyžamo a vydala se dolů otevřít. Snad zvonek nevzbudí spící děti.
Otevřela dveře. Michal už stál na zahradě s připravenou sněhovou koulí.
Nejsme na to už moc staří?
Ale to už se oba uválení od sněhu vraceli domů.

Margot počkala, až Antoinetta odveze servírovací stolek, ujistila se, že služebná zmizela v kuchyni, a zhluboka si oddechla: "To bylo o vlásek. Málem to psaníčko našla. Rychle, Karin, ukaž, od koho je? A co ti píše!"
Karin znuděně prolétla lístek očima. "Obvyklé bláboly," konstatovala. "Má nejdražší Karin, ve chvíli, kdy jsem se poprvé podíval do tvých očí, se pode mnou otevřela propast, do které doposud padám. Rukopis docela ujde."
Karin přidá obálku k ostatním dvanácti dopisům a převáže je sametovou stužkou.
Margot je neodbytná: "Karin, přiznej se, který z pánů kadetů se líbí tobě?"
"Ten, který nic nenapsal," vydechne Karin.

"Vezmi nohy na ramena, synku!", uslyšel jsem ve sluchátkách dědečkův šepot.
Ztratil jsem trochu času, než jsem pochopil, co to znamená. Ta dědečkova vášeň pro archaické výrazy z doby tak někdy kolem roku 2000. Ale když se hlídač objevil přímo přede mnou, pochopil jsem hned, že je čas zmizet.
Vmžiku jsem byl u východu z technického muzea a podařilo se mi ztratit se v davu turistů z kdovíkteré části galaxie.
Podal jsem dědečkovi požadovanou součástku k prehistorickému přístroji zvanému toustovač.
"Prima. A teď si dáme do nosu!", prohlásí vesele dedeček a já si opět nejsem zcela jistý, jak to myslí.

V téhle nové hře jde o to, plnit postupně zadané úkoly, přežít a zároveň získat co nejvíc bodů.
Je úžasně kreativní, podporuje soustředění, schopnost empatie a neobyčejně mnohostranně rozvíjí tvou mozkovou aktivitu.
Nejprve si vybereš svoje příbuzné, rodiče, sourozence a tak.
Pak si navolíš dobu, ve které chceš žít, a také zemi a město.
Rozhodneš se, jestli budeš "hodný" nebo "zlý".
Dále už zbývá jen si ze dvanácti možností vybrat, který život chceš žít.
Máme tu nemocný námořník, starý poutník, chudý rolník, nemocný dělník, chudý poutník, starý námořník, starý rolník, starý dělník, chudý námořník, nemocný rolník, chudý dělník, nemocný poutník.

Ten strom jsem zasadil před čtyřmi lety. Meruňka první roky jen kvetla, plody nedávala. Letos poprvé se na ní objevily drobné zelené plody, byla celá obsypaná. Mám rád ovocné stromy. Tu meruňku jsem zasadil, když se nám narodil Mirek.
U armády jsem chtěl skončit právě kvůli rodině. Chtěl jsem se víc věnovat ženě, dětem. Naplánoval jsem si, že přes léto opravím střechu.
Hned za naší zahradou je železniční trať. Po zahradě kolem meruňky pobíhá Mirek. Sebral nezralou meruňku ze země a hodil ji psovi.
Víc už jsem z okénka vlaku nezahlédl.
Odjíždím od ženy, která už se mnou nechce být.

Mám už rozmyšlenou písničku, kterou naučím Soničku a Katku zpívat letos, ukážu jim opravdický indiánský obleček, který mi pomohla ušít moje máma, ale na jelení oboru se těším ze všeho nejvíc. Cesta vlakem příjemně plyně v radostném očekávání prázdninových zážitků.
Na nádraží v Kusově už čeká Soňa. Moje první otázka zní: "Co naši bílí jeleni? Jak se mají?"
Soňa se zamračí: "Buď se tátovi v revíru objevila šelma, nebo, a to je pravděpodobnější, hospodaří nám tu velice prohnanaý pytlák. Jeleni se nám začali ztrácet. Tenhle měsíc už třetí. Tátovi to dělá velké starosti."
"A máte aspoň nějakou stopu?", pípnu zkormouceně?

Utábořili se jako obvykle pod vysokým smrkem. Skupinka se od včerejška znatelně zmenšila, což se projevilo na celkové atmosféře. Zatímco se někteří snažili usušit u ohně promáčené věci, jiní rezignovaně hleděli do tmy.
Soják s Mutrochem a starým Hlínou se dle úmluvy ohlásili trojím zahouknutím a poté se vmžiku jakoby zhmotnili z šera. "Ráčí si páni bandité přát kule obyčejné či začartované?"
"Či snad něco pro zahřátí?", doplnil Mutrocha úlisně starý Hlína.
"K čertu! Tohle nejsou oni", špitl Soják. "Princeznu Leokardu musí držet v zajetí ta druhá část bandy. Vzhůru na cestu. Naděje na výplatu odměny umírá až zítra ráno."

Mým největším potěšením bylo tehdy sedávat v okně vedle květináčů s vonnými popínavými růžemi, pozorovat lidi, kteří chodili dole po ulici a vymýšlet si o nich příběhy. Mamince tahle moje radost dělávala starosti. Bála se, že prochladnu a nikdy se neuzdravím.
V naší šedomodře dlážděné ulici se nacházelo množství krámů a krámků a panoval tam po většinu dne čilý ruch. Hned naproti mému oknu bylo ale zlatnictví, kterému jsem přezdíval U snědeného krámu. Obvykle zelo prázdnotou, majitel byl nerudný, ve výloze zlatnictví se však skvěly nádherné hrací hodiny. Představoval jsem si, že se uzdravím, jakmile si tyhle hodiny někdo koupí.

"Kolego, jestli vás to nezajímá, nemusíte tu být, ale nerušte prosím ty, kteří se snaží poslouchat," postrčil si přednášející brejličky na čele a monotónním hlasem pokračoval: "A máme tu další pozoruhodný fenomén. V hloubi amazonských pralesů byl údajně nedávno objeven kmen, který ...."
Martin počkal, až se profesor Nula opět zabere do výkladu a tlumeně dokončil větu: "... fakt vážný! Tentokrát Karel leží už druhý den a nic nevnímá, jen pohybuje očima."
"A co ta nahrávka?"
"To je právě dost zvláštní. Žádnou jsme nenašli. Buď si ten kouzelný zpěv Karel vymyslel, nebo ji někdo v době, kdy už ležel v rauši vyfouk!"

Andrea je sice trochu silnější postavy, ale pohledná mladá dívka. Světle hnědé vlnité vlasy si nechala narůst po ramena a když se usmívá, dělají se jí dolíčky ve tvářích. Usmívá se často, oči jí svítí a pusa se jí nezastaví. Ráno vstane, oblékne legíny nebo tepláky a pustí se do práce.
Dneska nachystala tátovi snídani, nakrmila zvířata a teď cosi kutí dole v dílně. Jestli jí zbyde chvíle času, chtěla by se odpoledne zastavit na jízdárně projet trochu Narcise.
Zapomněl jsem jí říct, že odjíždím. Takhle to pro ní bude lepší.
Copak bych ji vůbec mohl ukázat kámošům ve městě?

"Brácha, nemáš ještě housku?"
"Cože, ty máš zase hlad?"
"Tobě to nepřipadá strašně dlouho, co jsme naposledy jedli?"
"A neměl by sis třeba příště nachystat něco k jídlu sám?"
"Copak ty jsi mi v ledničce něco nechal?"
"Chceš mi říct, že ses pro jednou vůbec obtěžoval vstát a dojít do kuchyně?"
"A kdo myslíš, že po tobě umyl všechno to špinavý nádobí?"
"Nemyslíš tím ty dva čistý hrnky předevčírem?"
"Hádej, kdo si tady pořád jen dopřává a nic nedělá?"
"A to natržený triko mi bude zašívat kdo?"
"Myslíš, že bude mít máma radost, že jsme jí přišli na nádraží naproti?"

Dívám se na Jolanu, poslouchám a mlčím. Vidím sama sebe před lety.
Ano, mohla bych teď říct, tvůj zítřek jsem prožila včera. Tuším, co se mezi vámi dvěma bude dít dál. Ale neřeknu nic.
Vlastní zkušenost je nepřenosná. Jolana by mi v tuhle chvíli neuvěřila. Musí si tím projít sama. Já můžu jenom trpělivě naslouchat. A dívat se, jak si natluče nos.
V koutku mojí mysli se chvějivě krčí naděje, že Jolaně to s Markem třeba vyjde.
Jolana dovypráví. Pochválí babičce buchtu. Rozloučí se.
Na zastávce už čeká Marek: "Prachy máš?"
"Že váháš!"
"Babka vždycky dá. Stačí pár srdceryvných příběhů!"

Přiopilá dvojice se vrací z hospody z vedlejší vesnice. Je letní noc. Už se domotali docela daleko. Do chalupy už to není daleko, ještě zatáčka u rybníka a jeden kopeček.
Dívka se zastaví a rozchichotá se. Nejde to přestat. Zakloní hlavu a měsíc a hvězdy se houpají v rytmu jejího smíchu.
Chlapec k ní přistoupí, chvíli se objímají a trochu se potácí. "Pusť mě, musím si odskočit", prohlásí dívka a odebere se za křoví.
Chlapec čeká. Zapálí si. Dokouří. Dívka se nevrací.
Je ticho.
"Nesnaž se a ukaž se!"
"Stejně vím, kde jsi."
"Neusnulas tam?"
Ale Bára za křovím není.

U prostředního stolu sedí Jana. Vrtá se v jídle, které si přinesla na plastovém tácu. Jana na svých patnáct nevypadá. Spíš působí trošinku mladším dojmem. Je už v jídelně skoro poslední. Rýže a hnědá omáčka chladnou. Kuchařky v okýnku třískají nádobím a probírají poměry. Za pár minut začíná hodina. Do okenní tabulky narazil čmelák.
Jana vymalovává na talíři nožem osmičky a sleduje dveře jídelny. Béčákům tělocvik už dávno skončil, kde může být?
Konečně se objevil.
Dnes už ji určitě osloví.
Mladý tělocvikář zamířil se svým tácem přímo k Janě: "Co tu ještě děláš? Hodina začíná. Tohle už je totální anarchie!"

Poručík Rot trápil své mozkové závity nad papíry na stole celou noc. Dopil poslední doušek silné kávy, dnes šesté. Ne, nezdálo se mu to. Hlášení nasvědčují tomu, že starý Gregor si ještě před tím, než jsme ho před měsícem zabásli, stačil vychovat nástupce. Specializace noční loupeže v klenotnictvích. Gregorův rukopis převzal dokonale.
Ozvalo se nesmělé zaklepání: "Máme tu další přepadení. Tentokrát je to menší klenotnictví na Schwarzově náměstí."
Gregor vrátil mříže do okna, odklopil uvolněné prkno pod kavalcem a do skrýše uložil stočený provazový žebřík. Slunce by mělo vyjít nejdřív za tři hodiny, to ještě stojí za to si zdřímnout.

Některé dny se mi vůbec nechce vstávat. Budík zazvoní, já ho vypnu a ještě chvíli ležím. A vzápětí poznám, že se probírám. To podle toho, že se ke mně vrací úzkost, která se někde toulala, zatímco jsem spala. S probuzením si ji vždy znovu oblékám jako uniformu. Když přidám úsměv na tvář, můžu i vyrazit do práce.
V metru si v odrazu ve skle prohlížím cestující. Hádám, co by se jim mohlo honit hlavou. Právě jste v naší hře vstoupil na políčko "Zpět na start bez čtyřech tisíc"? "Umřelo mi koťátko?"
Dám se do práce: "Předložte vaše jízdní doklady, prosím!"

Padlo poslední slovo. Otec rozhodl, Kara se vdá.
Znal jsem jí. Vždy si uměla poradit. Bojovala proti sňatku ze všech sil, bránila se jako o život. Když jsem ji spatřil, jak odevzdaně nastupuje do kočáru, cítil jsem, že mi pukne srdce. Jakých jen prostředků museli použít, aby ji zlomili?
Věděl jsem, že se nesmí podvolit nátlaku majetkuchtivého otce, nesmí zmizet tam ve tmě dračí sluje. Nedokázal jsem se však ani nadechnout.
To bylo před třemi měsíci. Dnes ráno jsem uslyšel povyk na zadním nádvoří, vyšel jsem ven a vidím Karu, která již z dálky rozjíveně volá: "Miláčku, přivítej bohatou vdovu!"

Monika se dnes ráno odstěhovala. Ještě pořád tomu nevěřím. Čekám, že každou chvíli zavolá a ve sluchátku uslyším její smích. Nedokážu si představit život bez ní. Z ložnice se na mě šklebí prázdná postel. Na okně visí oranžové závěsy, které jsme spolu ještě minulý víkend vybírali. Poodsunu je a dívám se otupěle na ulici. Můj syn Matěj se vrací z chemického kroužku. Co se asi naučil dnes.
Mělo mě to napadnout dřív. Byly tu náznaky, že Monika pro Matějovo zaujetí pro vědecké pokusy nemá pochopení. Natož její peršanka.
Dnes ráno se Monika odstěhovala. Zůstala po ní jen vůně vyprané kočky.

Na pódium vykročí přihrbený rozcuchaný mladý muž v obleku. Publikum se utiší v očekávání komického výstupu. Mladík těká očima po obecenstvu, rty sevřené. Ticho začíná být dlouhé. Mladík se pohne, obecenstvo s úlevou vydechne. Mladík sáhne do zadní kapsy kalhot pro hřebínek, ulízne si účes a civí dál. Diváci se začnou neklidně vrtět. Vtom muž hlasitě a s nepřirozenou intonací spustí:
"Ahoj! Jak se máte?"
"Zazpíváme si takovou písničku. Je to úplně jednoduché. Já řeknu: Copak má kočička? A vy odpovíte kočička má koťátko!"
"Tak jedem! Copak má kniha? Kniha má knížátko!"
"Copak má úděl? Úděl má ...udělátko!"
Diváci odchází.

"Zlatíčko, máš povolenou kravatu!" zašeptla nespokojeně. "Uprav se, ať se za tebe nemusím pořád stydět." To byla poslední věta, kterou mi věnovala, než se omluvila a odcupitala probrat cosi neodkladného s Markem. Už je to hodina, stojím a čekám. A přiznám se, trochu se nudím. Ovšem Tereza je ve svém živlu. Navazuje pracovní kontakty. Marek ji právě vzal kolem pasu. Tereza se hlasitě směje. Cítím se provinile, ale odcházím na terasu zakouřit si. Útlá plavovláska s bleďounkýma očima v šatečkách s hlubokánským výstřihem utrousí: "Že si to necháš líbit." Co na to říct. Vracím se zpět. Jsem její osobní strážce.

"Máš peníze?"
"Něco ještě mám. Pojď, na panáka se tam ještě najde."
"Tak jste zpátky?" Dneska má službu za barem Vojtěch. "Vy jste ráno vypadali. Ani jsem vás už dneska nečekal."
"Jenom na skok, máme ještě důležitou práci. Zítra nás čeká schůzka s významným klientem."
Vojtěch jen zvedne obočí a mlčky přisune pánům dvě sklínky.
"A taky jsem slíbil mojí Zuzaně, že až se zítra vrátí ze služebky, bude doma pěkně uklizeno. Pozvala si na večeři tchýni!"
"Myslíš tý Zuzaně, co stojí ve dveřích?"
"Zuzanko, miláčku, ty sis přebookovala letenku?
"Ne, nepřebookovala. A volala máma. Je na cestě k nám!"

"Chlapec, devět let, na základě psychotestů byly hranice jeho schopností stanoveny na úroveň 124. To je velmi slušné," oznámil obrýlený specialista nervózním rodičům doprovázejícím zavalitého kloučka. "S tím může velmi dobře najít profesní uplatnění na jakékoliv vyšší manažerské pozici,". Mužík předal rodičům složku s dokumenty. Rodiče ještě děkovali, zatímco se mužík pustil do dalšího případu. Zadal pečlivě vstupní data a na obrazovce se naskočilo hlášení: "Sedm let, hranice schopností neznámé."
Těkal očima neklidně po sloupcích čísel, zkontroloval znovu všechny koeficienty. S úlevou si oddechl. Mám to, tady je ta chyba. Zadejte pohlaví. Ták. Dívka, sedm let, úroveň 54, kancelářské práce.

"Zázrak!" Volá nadšeně velekněz oblečený do fialově strakatého hábitu a mává zmateně rukama. Dav hlasitě hučí. "Radši se odklidíme trochu stanou", syknu polohlasem. Karel na můj povel nečekal a už se sám začal opatrně mezi sloupovím sunout k postrannímu východu z chrámu. Vydechneme až venku v záři slabounkého jarního slunce dopadajícího na šedý prach zvolna usedající kolem chrámu. Pomalým krokem se ubíráme k městu po cestě lemované palmami. "Co dál?" ptá se Karel. Tentokrát to vyšlo, ale stále drží Toma v zajetí a jejich touha obětovat božstvům nemusí pominout. Nemůžeme si dovolit chodit potají krmit ty jejich masožravky každý den!

Po bílé pláni se nese každý zvuk tak snadno. Člověk není nikdy dost opatrný. Našlapuji zlehka, aby se tenká krusta zledovatělého sněhu pode mnou neprobořila. Její křupnutí by mě mohlo snadno prozradit. Obejdu malými krůčky celou chýši postavenou ze zčernalého dřeva vyplaveného z moře, minu úzkou průrvu, sloužící jako sklad potravin. Zkontroluji poklop, je dobře zatížený. A tady už jsou moji přátelé. Jsem s nimi, kdykoliv mi to další povinnosti dovolí. Chci jim předat vše, co jsem se sám v ledové pustině naučil. "Psst! Hlavni pravidlo je chovat se tiše." Ušmudlaní sněhuláci, jediní společníci posledního přeživšího polární výpravy, nehybně stojí.

"Kolik mám času?", ptá se Lea? "Už jen vteřinku, teď, běž!" Šofér otevírá dveře limuzíny, vystupuje první gorila, objeví se i druhá mlátička, konečně vystupuje sám Kurt Wagner. Lea docupitá k vozu, gorily jí zastoupí cestu. Lea volá procítěně: "Mr.Wagner, prosím, chci jen autogram! Jen jeden Váš autogram!" Kurt pokyne hlavou, ochranka o krok ustoupí a uvolni Lee cestu. Klient podepisuje Lee velkou kýčovitě barevnou fotografii, svým výrazem dává najevo, jak ho ta sláva už obtěžuje a pokračuje sebejistě po červeném koberci hotelu Alexandr. Lea se pomalu šourá zpět: "Tolik let studuju herectví a skončím v agentuře na zážitky."

Sedím v kavárně Les Bisquits. Proutěné stolky, ve vzduchu vůně kávy a levandule, polićky s knihami k zapůjčení lákají nechat se okouzlit duchem francouzského jazyka. Můj společník má zpoždění. Vpadne dovnitř se svým typickým šarmem, nasadí omluvný chlapecký výraz, krátce se rozhlédne a se zaváháním usedne ke stolku naproti mně, zády ke vstupním dveřím. Bleskově pohlédne na své luxusní hodinky a pak do mých očí: "Pojďme si promluvit o vašem bratrovi někam jinam." Cítím se náhle nesvá v blízkosti tak elegatního muže. Dřív, než se mi zatočí hlava, ozve se výstřel. "K zemi," zavelí James. "Kde je tu zadní východ?"

Záhy po přistánī jsem se rozhodl s průzkumem neznámė planety připomínající ovocný sad neotálet. Upozornil jsem Alenku, aby neopouštěla raketoplán. Alenka se zatvářila zklamaně a tak jsem jí připomněl, že je potřeba se postarat o naše nové přírůstky, čtyři mladé skvoře, které jsme předevčírem vyměnili za páreček létavců s doktorem Chovarevem. Zatím se nepodařilo je přimět, aby začali znovu žrát. Když jsem se vracel, spatřil jsem malou postavičku v žluté kombinéze, jak se vynořila z trávy a s plnou náručí plodů podobných jablkům míří k raketoplánu. Dříve, než jsem stačil zareagovat, zvolala: "Mám to, tati! Mrkev žerou jen v zimě!"

"To je nádhera, babi!" kvičí Nina. Kiki má od včerejška čtyři štěňátka. Maminka si je ještě pečlivě střeží, ale Nina už teď dobře ví, že jsou strašně roztomilá. "Nino, buď trochu potichu, ať je nerušíme. Sedni si zpátky ke stolu, ať dopíšeme úkoly do školy." Nina se zdráhavě došourá i s aktovkou ke kuchyňskému stolu potaženému voskovaným plátnem. Má ráda tenhle vzor s růžičkama. Nemá ráda matiku. Snaží se dopočítat poslední příklad s proměnnou x, ale myšlenky se zatoulají. Dva rodiče plus jedna Nina rovná se tři. Kolik se rovná dva rodiče plus tatínkova nová cizí paní plus jedna Nina?

Tohle býval kdysi sváteční pokoj mých prarodičů. Vždycky na mně působil skličujícím dojmem. Zaprášený nábytek ze dřeva ztmavlého časem, zašlé krajkové dečky, zatuchlé vůně starých časů, neživé věci, které už dávno nikomu nepatří. Postava na obraze s rámem prožraným červotočem, která tě sleduje pohledem, kamkoliv se v pokoji pohneš. Lehce ometu prstem nejšedivější a nejlepkavější pavučiny. Na stole leží pár prastarých fíkusových listů, seberu je a vyhodím oknem. Dole v autě čeká Daniela. Vezmu ji za ramena a říkám: "Teď se nedívej!" Vyjdeme schody. Odemknu. "Teď je můžeš otevřít". Snažím se znít co nejvíc optimisticky. "Tady budeme vychovávat naše děťátko."

Všude kolem vidím jen suché listí. Les vypadá jako mrtvý, pouze odchlíplá kůra starého stromu neznatelně povrzává. Dojdu ke stromu, svatý obrázek visí nakřivo, opatrně ho narovnám zdravou rukou. "Stálo ti to za to," zakřičím do větru? Listí se pohne. Pokusím se odhadnout, odkud přijde další útok. Je mi do pláče. Obvazem začíná prosakovat krev. Nad lesem se ozve křik dravce. Obrovská tlama podobná hadí se vymrští zpod hromádky listí u mých nohou. Uskočím, ostré zuby mi cvaknou u spánků. "Marie, moje milá Marie, musela ses dotýkat mých lektvarů?" Teď už oba víme, co znamená "vypít jen na vlastní nebezpečí".

Noha se smekla po drolící se omítce, ale nahoru se vyhoupl. Přesto bylo jasné, že má společnost. Drobně a vrávoravě ustupoval po uzoučké římse. Konečně hromosvod. Ruce mu tentokrát nevypověděly službu. Přes silnou bolest v pravé ruce vyšplhal na střechu. Jeden pohled dolů, pořádná výška. Slušný výkon na člověka s akutní otravou neznámou substancí. Léta tréninku se nezapřou.
Ulehl v nepřirozené pozici na okraji ploché střechy a sledoval blížící se šramot. Zavřel víčka, lapavě dýchal, zdravou rukou se přidržoval hromosvodu.
„Tady tě máme. Osvědčený koktejl, koňská dávka!“
„Špatně mě znáš,“ zařval N., jedním záškubem vytrhl upevnění hromosvodu: „Pac a pusu!“

„A zde je již má proslulá knihovna.“
Těžký vzduch, těžké tmavorudé závěsy, řady těžkých knih v policích, na stolku pod zrcadlem Nietzsche.
V okně těžká mříž.
Monsieur Candie pokračuje lehkým tónem: „Dovolíte? Vřele doporučuji Vaší ctěné pozornosti tento svazek,“ sebere ze stolku jednu z knih. „Mimořádně zajímavý obsah. A za poslední stránkou je schránka a v ní dýka.“
Pokývne na doprovod a opustí knihovnu.
Dýka skrytá v knize je směšná hračka pro děti.
Dveře drží jako přibité.
Monsieur Candie dosedne na pohovku v místnosti za zrcadlem: „Někdy se tak neuvěřitelně nudím!“
Sheba se k němu přivine: „Kdy už to začne?“

Přijdu z práce unavený domů. Za dveřmi čeká ADA T602, nejnovější, nejlesklejší, vylepšená verze domácího robota. Samostatně detekuje a plní všechna vaše přání.
ADA má kolem sebe omotaný koupelnový závěs s drobnými růžičkami převázaný šňůrou od rádia. Na krku má cedulku s nápisem "Sněz mě!"
Ukázkový příklad toho, že každá nová verze nemusí znamenat pokrok.
Jsem cílem stupňujících se milostných tužeb oddané plechové krabice. Marně pátrám v paměti, že bych si cokoliv podobného kdy přál.
Zpočátku stačívalo ji jen restartovat.
Minulý týden už došlo na "Bude lepší, když zůstaneme přáteli."
Budu muset opět přitvrdit: "ADo, jsi fajn , ale miluji jinou..."

„A proč tam stojí tamta pumpa?“
„Pod ní je jediný zdroj pitné vody v osadě, můj pane.“
„A to nevidíte, jak by překážela ve výhledu, kdybych chtěl v létě posvačit s přáteli na terase?“
„To jsem si neuvědomil, můj pane.“
„Vy si nemáte co uvědomovat, vy máte plnit moje rozkazy. Ještě dnes ta pumpa zmizí.“
„Jak jste se dokázal zabydlet v takové končině, pane guvernére?“
„Krásné místo, výtečný plat, ale ti místní lidé, neuvěřitelní burani. Jsou tak přízemní. Zkrátka nedokážou vnímat cokoliv vyššího, nemluvě o citu pro krásu. Někdy jsou dokonce vzpurní.“
„Ale já už si s nimi nějak poradím.“

„A ani ta vejce od strejce už nikdo nechce,“ povzdechl si Jakub Vandrovec
„A co je to vlastně za plemeno, tyhle vaše slepičky? Černé, hubené, taková mají pichlavá očka. Takhle jsem si vždycky představovala plivníky“.
Můj společník si odkašlal a změnil téma hovoru.
„Stany si postavte támhle vzadu u maliní. Já se teď navečír ještě musím někam vypravit, mám nějaké důležité vyřizování. A kdyby vám to nevadilo, poprosil bych vás teď o malou zálohu na ubytování.“
„Stačilo by zatím 180,- zlotých?“
Náš dočasný domácí popadl rychle peníze, vzal ze stodoly čtyři demižony a s hlasitým povrzáváním vozíku zamířil do vesnice.

Jeli bez ustání celý další den. Hladoví a zaprášení sluhové doprovázející je na mezcích si už dávno přestali stěžovat. Pozdě odpoledne uviděli z dálky siluetu Tarbes, města pod horami.
Zastavili před hostincem U žáby. D´Artagnanův gaskoňský dialekt v rodném kraji náhle nepůsobil směšně. Hostinský zaujatě gestikuloval: „Nebylo dosti na tom, že se drak vrátil pustošit náš kraj, přivedl si nevěstu!“
Dvojice draků se blížila od hor.
D´Artagnan si vzal na starosti saň, na Athose, Porthose a Aramise připadly tři hlavy drakovy.
Athos opřel mušketu do vidlice, druhým pokusem zasáhl poslední drakovu hlavu a utrousil: „Je lepší býti mrtvý, nežli ženatý!“

Nejsladší borůvky rostou za mýtinou u posedu. Při sbírání se dobře přemýšlí. Třeba o lásce. Ten mladý hajný...
Z myšlenek Maryšku vyruší funění a dupot. Divočáci. Maryška se sotva vyškrábe na posed. Divočáci zatím dole hltají borůvky. Dožerou a půjdou, myslí si Maryška. Ale divočáci se nemají k odchodu.
Je pomalu večer a Maryška se rozhodne jednat. Dá se do křiku. "Pryč, sprostá čuňata!" ještě patří k těm slušným výrazům.
Na mýtině se náhle vynoří dva strakatí ohaři a čuníci zmizí. Zato se objeví ten mladý hajný a povídá "Já myslel, že je to volání přírody, a ona to Maryška!"