Moje články

Fandom: Harry Potter AU
A/N: Věnováno mým spolubojovníkům v této náročné měsíční válce s tématy - Jana Varga, Arn Dair, angie77 a Marek. Zároveň všem moc děkuji za komentáře.
A/N 2: Celý tenhle měsíc mi přinesl sice horké chvilky a několikrát jsem neměla daleko k tomu, abych to vzdala. Ale zvládla jsem to, bavila jsem se u toho a mám z celého DMD opravdu dobrý pocit. Děkuji moc sosačkám za tuto "akci" i za práci, kterou s tímhle vším musejí mít. :)
„U Merlina, to ta ženská nemyslí vážně!“
„Copak je, zlato?“
„Víš, co napsala?! Pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes! Úplně to největší klišé!“
„Mě je celkem ukradené, co ta baba sesmolila,“ odtušil Harry. „Zaplatila slušně.“
„Tak to ne! Půjdu si to s ní vyřídit!“
*
„Já ji prokleju do desátého kolena...“
„Co tentokrát?“
„Vyměnila to za epilog. Chceš vědět, kolik máme dětí?“
„To nám může být jedno, ne?“
„Vážně? Zkus hádat, jak pojmenovala tvého syna...“
„Raději to nechci slyšet... Však jsem říkal, aby nám tu biografii napsala Jana Varga. Ale ty sis vedla svou. Že prý má moc šílené kamarády...“

Fandom: Stmívání - parodie
A/N: Opravdu už mi docházejí nápady i síly a tohle je BJB jako prase. Omlouvám se tímto všem, kteří budou mít tu smůlu tohle po mě číst. :( :P
Do potemnělého pokoje se vplíží útlá postava s dlouhým osikovým kolíkem. Na posteli leží nehybně upír nesmírné krásy a poklidně oddechuje.
Tajemný útočník se zachechtá a přesune se přímo nad něj.
Hluboký nádech, nápřah a špice kůlu zajíždí skrz košili se škrábavým ocelovým zvukem do kůže a pak k srdci. A dál, až se zabodne do pelesti pod ním. Skrz naskrz.
Dlouhovlasá útočnice nadšeně zajásá.
„A teď už konečně víš, jak bylo mně, když jsi odešel!“
Upír otevře své laskavé zlaté oči.
„Ale Bello, miláčku, přece víš, že mi tímhle nemůžeš ublížit...“
Oproti dívčině představivosti kolík neškodně propíchl pouze látku...

Fandom: DMD
A/N: Už fakt nemůžu, nemůžu, nemůžu, prosím o nějaké jednoduché poslední téma, jinak mi z toho asi opravdu cvakne v bedně. Díky, díky všem :D Jo, a tohle raději dávám 15+, vůbec jsem si nedala pozor na výrazy. :D
Koule… Koule? Koule?! Proč koule?
Ze stropu padá bílý sníh, sýkorka ve skle protivně zírá.
Písmenka ťukají do koberce, bílá vrstva na vlasech i mozku.
Slunce svítí, mám tě v řiti.
Posměšné pochechtávání…
Sklapni!
Múza zdrhla na Bahamy, svině jedna úplatná.
Sloni troubí, prdí, chrápou, blondýna se usmívá umělýma zubama.
Příjem skotačí, vrní a škrábe se, prsty trhají vlákna, bolí to.
Mám toho dost! Dost!
Kostku!
Kouli zase?
Ne!!!
Jo! Muset kurva!
Pomsta klíčí a zároveň uvadá.
Je mi to fuk, ne, chci bod, už toho překypuje, fakt, ne díky, buňky bublají, jděte do háje, ježišikriste, ať už je konec!

Fandom: Harry Potter AU
A/N: Věnování tentokrát pro Janu Varga :)
"Od Vašeho nejoddanějšího studenta..."
Brumbál se samolibě pousmál. Jeho pozice na škole byla neotřesitelná. Kolegové ho obdivovali, studenti milovali.
Zkontroloval krabici na černou magii a zvedl víko. Uvnitř ležel třípatrový dort s citronovou polevou!
Oči za brýlemi se rozzářily, pak padly na složený papír.
„Postavte dort doprostřed stolu a zapalte všechny svíčky.“
Shovívavě se usmál a konal dle návodu…
*
U věže s ředitelnou postával Voldemort a slunil se. Když se nad ním ozval dunivý výbuch, temně se zachechtal. Lehkým krokem vykročil k Zapovězenému lesu, když ho přímo hlavy praštil jeden z padajících kamenů.
„Dědek jeden! Ani po smrti nedá pokoj…“

Fandom: originál
A/N: Věnováno Arn Dair :)
Vždycky obdivoval svou matku, když se věnovala čajovému obřadu. Ta neuvěřitelná lehkost a elegance, se kterou nachystala šálky i konvici a připravila několik doušků toho nejlahodnějšího čaje, jaký kdy pil, byla téměř hypnotizující.
I otec ji při téhle činnosti s oblibou pozoroval.
Mariko byla úplně jiná než matka, ale obřadu se věnovala se stejným zaujetím a grácií.
Obě miloval, obě byly nejdůležitějšími ženami v jeho životě. A obě ztratil…
V jeho rodné zemi už ho nedrželo nic. Jen vzpomínky…
Kay stál na palubě zámořského parníku, kouřil a upíral pohled na obzor, kde pomalu mizely ve tmě i poslední obrysy Japonska.

Fandom: historie
A/N: Deprese mě ne a ne pustit...
Paprsky zapadajícího slunce si pohrávají s malými i velkými vlnami nekonečného oceánu. Příď majestátní lodě brázdí třpytící se hladinu Atlantiku. Z paluby zaznívá smích, z restaurace je slyšet příjemná hudba a cinkot příborů.
Z obrovských komínů se valí dým a loď se řítí vpřed rychlostí dvacet jedna uzlů ke svému cíli, který je však ještě v nedohlednu.
Největší na světě, přepychová, nepotopitelná…
Nikdo z cestujících ani posádky si toho dubnového večera jistě neuměl představit, že by mohl tento přenádherný lidský výtvor zanedlouho skončit na dně oceánu.
Loď bláznů se pomalu nořila do tmy, kde ji už očekával její neslavný konec…

První pokusy o vlastní tvorbu skončily v pořadači, který nikdy nespatří světlo světa.
Už několik let se věnuji HP fanfiction a mám na svědomí jistou trilogii, ke které v současné době vzniká čtvrtý díl. Pustila jsem se i do příběhu z vlastního světa o upírech (inspiraci Meyerovou byste v tom ale hledali těžko). Veškerá moje „veledíla“ jsou k nalezení na ffhp.net, případně na blogu anna-witch.blog.cz.
K DMD mne pod psychologickým nátlakem přivedlo několik úžasných osob, které jsem měla to štěstí poznat díky fanfiction. Takže jakékoli stížnosti ohledně mizerné kvality mých drabblátek, které tento měsíc píšu poprvé v životě, můžete směřovat hlavně na dvě zde jistě dobře známé autorky – Jana Varga a angie77.
Do sta slov jsem se sice nevlezla, ale tak pro jednou... :D

„Je skutečně udivující, že ani v pátém ročníku nejste schopen uznat, že váš výtvor nestojí za nic, Pottere,“ protáhl Snape.
Harry se mračil, ale byl si jistý, že postupoval podle návodu. Lektvar dokonce i vypadal, jak měl.
„Ale já si opravdu myslím, že je v pořádku, pane,“ zavrčel.
Profesor se ušklíbl.
„Opravdu? Tak si čichněte... Měl by vonět jako květinová zahrada...“
„Klidně,“ zasyčel Harry a zhluboka se nadechl.
Vzápětí doslova zezelenal.
„Tak co, Pottere?“
Student se skácel na podlahu.
„Harry!“ vyjekla Hermiona. „Proč jste mu to říkal, když jste věděl...“
„Chcete si čichnout taky, Grangerová?“
Ticho.
„To jsem si myslel...“

Fandom: originál (vůbec mě nenapadá, kam bych tenhle svůj výtvor mohla zařadit...)
Chrám uvízlý v čase.
První dorazí Lakomství a všude těká podezřívavě očima.
Následuje Hněv a rozbíjí jednu ze soch.
Třetí přichází Chtíč s vyzývavým úšklebkem.
Za ním se objeví Nestřídmost, chroustající ze sáčku sladké oříšky.
Po chvíli se připlíží Závist a zamračeně si všechny prohlédne.
S klapotem podpatků vejde Pýcha a poslední se přibatolí zívající Lenost.
Náhle se v jejich kruhu objeví smutně se usmívající Láska.
Hříchy jen nevěřícně zírají.
„Co tady děláš, Lásko?“
„Lidé mě už zavrhli. V nebi mne nechtějí, v pekle bych zhynula. Nemám kam jinam jít.“
Po krátké poradě hříchy přikyvují.
„Dobře, Lásko, budeš Osmý hřích.“

Fandom: historie
A/N: Nic vtipného mne tedy k tomuhle tématu nenapadlo. Asi už trpím nějakou deformací...
Bylo krásné ráno, slunce hřálo, ulice se pomalu plnily lidmi.
Sousedé rozebírali deset minut staré varování o průzkumných letadlech Američanů, někteří vzhlíželi k obloze. Většina dospělých spěchala do práce, několik dětí se honilo cestou do školy a pobíhal kolem nich malý pes.
Dvě zdravotní sestřičky kráčely k nemocnici a něčemu se smály.
V některých domech se ještě snídalo, jinde už paní domu uklízely misky i hůlky.
Nikdo z obyvatel Hirošimy netušil, jaké zlo se k nim blíží.
Vzdálené hučení letadla, krátký hrozivý zvuk, čas se zastavil, aby se vzápětí znovu rozběhl jako splašený.
Oslepující světlo. Pekelný výbuch.
Pak jen tma.

Fandom: Vlad Dracula
Nehybně zíral na oblohu a ptal se proč.
Nikoli Boha, kterého dávno zavrhl, ani Ďábla, v něhož nevěřil, ale sám sebe. A odpověď nenacházel. Ani nespočetné roky života, vykoupeného nekonečným umíráním a opakujícím se utrpením ze ztráty těch nejbližších, nedokázaly vysvětlit smyčku, která ho hrozila uškrtit.
Proč on?
Proč Bůh opustil tuto zemi a všechny lidské bytosti žijící v ní?
Proč ona...
Bela padl na kolena a přitáhl k sobě tělo své milované. Kolikáté už?
A pak si uvědomil, koho by se měl ptát.
Smrt. Ta jediná mu zůstala vždy věrná. Šklebila se na něj z temnoty, kde trpělivě čekala.

Fandom: Harry Potter
A/N: Musím se přiznat, že tento čtvrtek už můj mozek rozhodně nefunguje tak, jak má. A je to znát... :D
Sál byl plný, ale neviděl kapelu, ani stoly s jídlem. Zmateně se otočil k partnerce.
„Levandule, je to úžasný, ale...“
„Ano?“
„Kde je občerstvení?“ pousmál se rozpačitě Ron.
„Ale zlato...“ přitulila se. „Právě dorazilo.“
„Vážně? Kde? Počkat... To vypadá jako opravdový drak... Tam vzadu je vlkodlak! U Merlina! A to je Voldemort!“
„Říkala jsem ti přece, že půjdeme na Ples příšer...“ protáhla sladce.
„Já myslel, že to bude maškarní...“
„Chybovat je lidské... Ty jsi tu hlavní chod.“
Zděšený Ron zahlédl svou spásu.
„Profesore Brumbále! Musíme pryč!“
Ředitel se jen pousmál.
„Ale zrzečku, ty jsi naivní. Brumbál nás tady všechny vede...“

Fandom: Harry Potter
A/N: Tentokrát opravdu BJB jako almara... Ale skutečně mě nic inteligentnějšího při středě nenapadlo. :)
„Přivítejte naše týmy! Jako první Zmijozel! Hnusní hadi!! Fůůj…“
„Pane Jordane...“
„Omlouvám se, paní profesorko. Áááá, konečně! Hic sunt leones!“
„Vy jste něco pil!“
„Ale ne, to mi jen uteklo… Přicházejí odhodlaní lvi! Nebelvír do boje! Rozdrťte je!“
„Máte komentovat nestranně, Jordane!“
„Opravdu? Tak pardon… Počkat! Co se děje? Malfoy provokuje? Tý voléé! Potter se do něj ale pustil! Dej mu!“
„Pane Jordane, okamžitě toho nechte!“
„Rvačkááá! Vložili se do toho i ostatní hráči, studenti sbíhají z tribun! Profesor Snape poletuje kolem houfu mlátících a neví, koho zpacifikovat dřív! To je paráda! Nechte ten megafon, profesorko! Bijte je, bijte je!“

Fandom: originál
A/N: inspirováno hororovou adventurou Exmortis, 18+
Řítil jsem se po okraji silnice a přidával plyn. Přímo po cestě jsem jet nemohl. Každých pět metrů ji blokovalo poničené auto.
Snažil jsem se upírat pohled před sebe, ale moje oči stejně nesčetněkrát zachytily krvavou změť uvnitř stojících vozů.
S každým kilometrem mne svírala větší úzkost.
Rozum mi říkal, že je na spěch pozdě. Byli už i tady...
Nikdo nevěděl, odkud se ty vraždící bestie vzaly. Někteří věřili, že se otevřely brány pekel, jiní, že jsou následkem experimentů, které provozovali Američani.
Mně to bylo fuk. Jediné, na čem mi záleželo, byla rodina.
*
Synova hlava mě přivítala hned za dveřmi. Roztřásl jsem se hrůzou, ale nohy mě nesly dál. Těla mojí ženy a dcery ležela nahoře v tratolišti krve. Roztrhané k nepoznání.
Nemohl jsem dýchat. S očima zalitými slzami jsem vyklopýtal ven.
Obloha nade mnou se barvila do ruda.
Padl jsem na kolena a rozplakal se.
*
Před mužem klečícím v prachu cesty se chvěla zelená rostlinka. Drobná sedmikráska.
Na obzoru se objevily černočerné mraky. V dálce zazněl děsivý jekot a pořád se přibližoval. Ohromující rychlostí. Muž si pádící smrti nevšímal.
Vřískot a řev obludného zástupu byl stále hlasitější. Květinka zvadla a na všechno padla tma plná zuřivé touhy po krvi.

Celý se třásl zimou. Do smíchu už mu dávno nebylo. Ani hysterického. Krčil se v koutě malé kobky v pošpiněném oblečení, které měl na sobě, když ho zatkli.
Marně se dožadoval soudu. Nedali mu ani nejmenší šanci.
Chabá záře prskající pochodně na chodbě potemněla, pak zhasla.
Sirius se povědomě přikrčil. Za mřížemi se objevil stín vysoké postavy v plášti a do uší se mu zaryl chrčivý zvuk…
Když se mozkomor po nekonečné době vzdálil, zůstal vyčerpaně ležet na ledových kamenech, v černých očích malinkou jiskru. Světélko naděje, že se z tohohle pekla jednou dostane a pomstí smrt svých nejlepších přátel.

Zabezpečil koupelnu neprostupnou bariérou. Třesoucí se rukou odložil hůlku a otočil dlaně k sobě. Rudá kůže, plná puchýřů, prsty spálené až do masa.
´Pán zla nesnáší slabochy, synu. Musíš se naučit potlačovat bolest.´
Se zaťatými zuby vytáhl ze skříňky hojivou mast a zlehka ji začal konečky prstů nanášet na zničené ruce.
Štípalo to a pálilo čím dál víc, až mu z očí vyhrkly slzy, které celou dobu tak zuřivě zadržoval.
Sesunul se do sedu na mramorové dlaždice.
Zítra se vrací do školy. Otec nebude mít příležitost provádět na něm denně svou mučivou výuku.
Draca Malfoye čekal pátý ročník v Bradavicích.

Vynořili se ze všech stran, postavy v černém.
Severus byl skvělý čaroděj, ale proti stonásobné přesile neměl šanci.
Přišel o hůlku, srazilo ho několik kleteb.
Mezi řadami Smrtijedů se uvolnilo místo pro jejich pána.
„Drahý Severusi... Přišla na tebe řada...“ zaševelil Voldemort.
Necítil v sobě ani stín strachu či nerozhodnosti.
Pomalu zvedl hlavu, na rtech se mu objevil krátký úsměšek.
„Bylo mi jasné, že je to past. Nemám už koho chránit. Je mi jedno, jestli zemřu, hlavně že tebe přitom vezmu sebou.“
Voldemort nestačil význam těch slov pochopit. Okolí zalilo oslnivé světlo a výbuch roztrhal dva bloky válkou zdevastovaného Londýna.

Věřila jsem, že když zničím ty zmije, které udělaly z nejkrásnějšího dne mého života jatka, budu moct být znovu šťastná.
Plná hněvu i touhy po pomstě jsem se hnala vpřed a došla do trpkého konce - k Billovi.
To už moje víra ve štěstí zmizela, utopená v krvi těch, které jsem zabila. Věděla jsem, že jejich tváří se nikdy nezbavím.
Ale našla jsem svou dceru. Při pohledu na ni mě zalily pocity, o kterých jsem si myslela, že jsou pryč navždy.
Ona je teď to jediné, co mi prosvětluje každý den. Štěstí zahánějící křik těch, kteří skonali na ostří mého meče.

Z časoprostorového okna vyplouvá loď s černými plachtami. Nespočet vesel zabírá jako jeden muž a plachetnice začíná brázdit Atlantský oceán. Na přídi se tyčí majestátní postava v plášti.
„V tomto světě budu konečně neomezený pán! Já, Sauron!“
Před zraky lorda se pomalu objevují obrysy města.
„Podrobím si celou tuto civiliza-“ plechová huba náhle sklapne.
„U všech prstenů! To je věží… Nejméně sto! Vládce, kterému patří, musí být ten nejmocnější! Otec všech věží!“
Sauron se prudce obrací ke svým otrokům.
„Zpátky do Mordoru! Okamžitě!“
Plachetnice se spěšně a kymácivě obrací a vyprovází ji popěvek ze vzdáleného přístavu.
New York… New York…

„Je mi jasné, odkud vítr vane,“ prohlásil Snape.
„Skutečně?“ zamrkala Umbridgeová.
„Dvojčata Weasleyovi provedli nějakou pitomost. Ty potutelné úšklebky tomu odpovídaly. “
„Ehm, a nenapadlo vás třeba, že vás chci jen vylákat ven?“
Severus ztuhl.
„Proč byste to dělala?“
„Abychom si mohli dát piknik,“ ukázala na deku na břehu.
Profesor lektvarů se neubránil znechucenému úšklebku. Hihňání nebelvírských šprýmařů dostalo zcela jiný význam.
„Nemohu si dovolit plýtvat časem na hlouposti, paní kolegyně,“ prohlásil kysele a rychle odkráčel.
To raději veřejně prohlásím Longbottoma za nejlepšího studenta roku, než abych seděl u jezera s tou růžovou ropuchou. A s nimi si to vyřídím...

A/N: Zadání bylo tentokrát fakt záludné a obdivuju ty, co z těch zadaných slov dokážou vykutit něco, co dává smysl.
Otočila jsem se jako na obrtlíku a hodila po obludě košíkem s houbami. Ivan popadl ze země žalud. Jestli si myslel, že to pomůže, mozek vysypal cestou z uší.
Kolegům při našem počínání spadla čelist. Proč jsme si zrovna dneska vzali volno?
Ze stromů se na nás sypalo roztrhané listí. Začalo to připomínat nějaký blbý horor.
„Měli bychom si něco vyjasnit...“ pronesl dunivým hlasem obrovský grizzly s hlavou jako krychle. „Pokud nemáte bazuku, tak byste se měli raději vzdát.“
Rozevřel tlamu a příšerně se rozeřval.
*
Se škubnutím jsem se prudce posadila na posteli a zacvakla budík. To byl teda sen...

„To jsi mě chtěl otrávit?“ vyskočí od stolu můj úhlavní nepřítel.
Jen o tom ještě neví.
„O čem to mluvíš?“ hraju nechápavého.
„To maso smrdí po hořkých mandlích!“
„Ukaž to sem... Co blbneš? Voní to jako normální mandle.“
„Nevěřím ti!“
„Co já s tím?“
„Dej si první!“
„Klidně.“
Zbaštím dvě sousta a Lovec mě přitom upřeně pozoruje. Když se po deseti minutách neskácím mrtev, uklidněn do sebe nacpe celý talíř.
Pak ovšem začne zvracet a nechápavě na mě zírá z podlahy. Zářivě se usměju.
„Jsem díky tobě upír, ty hajzle. Takže mě nějaký kyanid těžko zabije. Za to tebe jo.“

A/N: Na tak podle mně pitomé téma, jsem skutečně dokázala vymyslet pouze pitomost. :D :P
Krásná louka, celý lán,
jarní rozpuk nezmeškán.
Slunce svítí, lehký vánek,
predátory zmáhá spánek.
Ráj to včelích medvídků,
i pro jejich maminku.
Ta ač doma dneska čeká
medvídky to nevyleká.
Kolem květů létají,
sosáčkama sosají,
sladký lahodný nektárek,
bude zase dobrý med.
Bzučí, pilně pracují,
nic jiného nedbají.
Nevidí ten temný stín,
co se náhle snesl k nim.
Květy sklapnou, chytrá past,
včelím bratrům končí slast.
Sýkorka si čechrá peří,
těší se na večeři.
Kdyby vzhlédla vzhůru zas,
nechytil by ji ďas.
Zobák, drápy, rychlý let,
v mraku peří mizí svět.
Jestřáb mrkne okem jako trn,
ulovil dnes božský pokrm.

A/N: Už jsem si ale fakt zoufala, že mě na tohle téma nemůže absolutně nic napadnout. Takže lepší něco než nic. :D
Dva temné stíny táhnou po zemi cosi objemného k vyhloubenému hrobu. Po několika namáhavých minutách se jim podaří svalit tělo do jámy.
„Zatraceně! Příště méně kalorií, kámo!“
„Trochu úcty k tomu nebožákovi, Deane.“
„Co když ho takhle vykrmil ten démon? To byl taky nebožák?“
Sam už zabořuje lopatu do hlíny.
„I tak bys ho neměl soudit.“
„A ty snad jo?“
„Já nejsem ten, kdo spořádá denně čtyři hamburgery.“
„Sotva jsem se vrátil z pekla, to už mi nic nedopřeješ?“
„Už je to přece rok…“
Ve tmě se blýskne úsměv, který skrývá velkou bolest.
„Však taky musím dohnat čtyřicet let, Sammy.“

Od hradu kráčí smuteční průvod, okolím se line pláč. Na hřbitově se zastavují a z kočáru vystoupí královský pár. Přistupují ke katafalku, na kterém spočívá krásná princezna.
Obřad pozoruje z nedalekého kopce smutný rytíř.
„Ach, má nebohá dceruška!“ běduje královna. „Co si jen počneme!“
„Má drahá, tvé slzy už její skon nezvrátí,“ utěšuje ji vážný král.
Princezna náhle otevře oči a podrážděně zasyčí:
„Já ale přece nejsem mrtvá!“
„Mlč!“ přikazuje král. „Ještě se pořád dívá!“
„Bolí mě z toho záda!“
„To vydržíš! Přece tě nedám prvnímu moulovi z Nemanic, kterému se náhodou podařilo dorazit tu starou rašpli s třemi hlavami!“

Fandom: Vlad Dracula (série od Jenny Nowak)
Stál na zápraží a upřeně zíral do bílé tmy. Sněhová bouře neměla konce.
Svírala ho tak strašlivá bolest, že se to nedalo vydržet. Hladověl už třetí den a začínal si uvědomovat, že déle už to nevydrží. Jeho sebeovládání viselo na vlásku.
Přitom mohl tu zubatou obludu snadno uspokojit. Uvnitř chalupy seděla jediná živoucí bytost v okruhu desítek kilometrů.
Ačkoli stál hodiny na mrazu a větru, zřetelně slyšel tlukot jejího srdce.
Děsil se toho, co by jí mohl provést, pokud vejde zpátky do světnice. A šílel strachy z představy, že by ji uprostřed divočiny nechal samotnou a vyrazil do okolních lesů, aby se pokusil něco ulovit.
Představa prýštící krve mu zalila mysl.
Pomalu se sesul se do sedu a vší silou potlačoval to příšerné nutkání vřítit se dovnitř, popadnout Alexandru do náruče a zabořit jí zuby do krku.
Pokud by jednou začal, nejspíš by se nedokázal zastavit. Mohl by ji zabít.
V zuřivém soustředění přeslechl zvuk skřípajících dveří. Na rameni se ho dotkla něžná ruka. Ztuhl jako socha.
„Belo. Pojď dovnitř, prosím.“
Roztřásl se.
„Já vím... Ale věřím ti.“
Pomalu se postavil a otočil. Dívala se na něj s láskou, která zmírnila zuřivost té krvelačné obludy v něm. Následoval ji dovnitř.

Tvrdě dopadl na zem. Celé hřiště se rozeznělo škodolibým smíchem. Podíval se na své dlaně, tekla mu červená. S úšklebky nad ním stála trojice kluků. Celý otřesený začal natahovat.
„Seš divnej!“
„Vypadni z našeho hřiště!“
Zmocňoval se ho strach z přesily, ale pak si vzpomněl na přísný hlas otce.
Muži rodu Malfoyů nikdy nebrečí, Draco.
Světlovlasý chlapec se postavil na nohy a zaťal ruce v pěst.
Ti tři se pořád smáli. Přestali, když na ně začaly létat hračky z pískoviště.
S jekotem se rozutekli.
Draco je vyprovodil pohledem, kterým se velice podobal otci. Pak se otočil a pomalu zamířil domů.