Moje články

„Cože?!“ O´Neill po prudkém výstupu konečně popadá dech, aby vyjádřil svůj údiv nad vyslechnutým vysvětlením. „To myslíte vážně? Dobrovolně?!“
„Prosím tě, Jacku!“ mírní ho Daniel. „Je to jejich víra.“
„Kam jsme se to zase dostali?!“
„Do minulosti, řekl bych,“ šeptá jeho podřízený, aby ho nezaslechli mírumilovně se tvářící obyvatelé vesnice. „Rusko, kolem roku 1920.“
„Máš snad v hlavě historickou encyklopedii?“
„To bohužel ne,“ zní skleslá odpověď.
„Každopádně jsou to blázni! S tím musíme něco udělat! Carterová! Zadejte tam černou díru! Shodíme je odsud, aspoň se hezky skutálejí.“
„Neblbni, Jacku!“ odtahuje Daniel plukovníka od ruských křesťanů. „Nemusíš přece Stalinovi usnadňovat práci...“

Svěží větřík a vůně křupavé trávy na loukách.
Kamínky odskakující do polí a země udusaná nespočtem příbuzných.
Pevně vydlážděný povrch římských cest.
Hluboké louže, bahnité příkopy, dravé říčky a vrzající mosty.
Nezáleželo, kudy cesta vedla.
Ať už to byla hromada sena nebo menhirů, ať vezla stařečka, nebo tlustého Gala. Vždy dostala náklad kamkoliv bylo potřeba. Bezpečně, spolehlivě a svým tempem. A byla na to patřičně hrdá.
Její otec, statný oř širokých plecí, byl nejoblíbenější zvíře v širokém okolí. A Královna mu nehodlala dělat ostudu…
Vyměřila si vzdálenost a svižně nakopla blížícího se zloděje, až odletěl v kotrmelcích někam za chlív.

„Opravdu nejsem mrtvý,“ snaží se Daniel Jackson přesvědčit svého přítele.
„Právě tebou proletěla bota,“ reaguje O´Neill oznámením zjevného faktu. „Tudíž neexistuješ a já tu mluvím s duchem. Což znamená, že už mi začíná přeskakovat. Zatracený Ba´al...“
Daniel přetočí oči ke stropu v marné otázce.
„Povznesl jsem se, takže se ve tvé sféře nemohu zjevit ve hmotné podobě.“
O´Neill na něj prázdně zírá.
„Na tom nesejde... Přišel jsem ti pomoct.“
„Bezva. Můžeš jako moje halucinace odemknout ty dveře?“
„To bohužel nepůjde... Nesmím ve tvé realitě nic ovlivňovat, to je pravidlo.“
„Tos teda udělal s tím povznesením terno,“ odfrkne si O´Neill opovržlivě.

Z hospody je slyšet hlasitý zpěv. Galové se po pár korbelích piva pustili do národních písní.
Přes ulici se mihne stín a splyne s temnotou u zdi.
Na dvoře zafrká Královna.
Stín vystrčí nos a zkoumá nehlídaný vozík, který odpovídá popisu.
Opouští úkryt a plíží se vpřed, když se dveře na dvůr rozevřou dokořán.
„Už jsi měl dost, Obelixi! Jdeme!“ snaží se malý Gal vystrčit svého obtloustlého kamaráda.
Špeh, vyslaný samotným výběrčím daní, bleskurychle odcupitá a dřepne si za kompost... A vletí zadkem přímo do bodláčí.
Dvorem se rozlehne nelidský výkřik.
„Co to bylo?“
„Určitě ne Říman,“ usuzuje plačtivě Obelix.

Tu přezdívku vymyslel Rychlonožka, ale netrvalo dlouho a mládež z jejich čtvrti neznala jistého pána jinak než jako Tučňáka. Byl již vyššího věku, a vždy se pomalou, kolébavou chůzí procházel po ulici ve svém nažehleném fraku s kloboukem.
Ovšem děti mu tak samozřejmě říkaly jen potají... Pan Tučňák obvykle neměl náladu na žerty.
Takže když jednoho slunečného dne Rychlé šípy s úsměvem pozdravil a vyzvídal, copak mají zase za lubem, Rychlonožka si byl jist, že se muselo stát něco, díky čemu měl tak dobrou náladu. A jejich zdatný pozorovatel Jarka na to rychle přišel. Pan Tučňák si koupil nový oblek.

Neúspěšný prodej menhirků Obelixovi na náladě zjevně nepřidává a Asterix přemýšlí, jak ho povzbudit.
„Dneska už nic neprodáme. Co zajít na korbel piva, Obelixi?“
Tomu se rozsvítí očka a za pár minut parkují vozík za hospodou. Hned za dveřmi je vítá hostinský.
„Jen račte, pánové. Co to bude? Máme kuřecí stehýnka nebo kančí guláš.“
„Výborně. Tři porce od každého, nebo radši čtyři,“ opravuje se Asterix při pohledu na slintajícího kamaráda.
„Ovšem. Tady zatím pivíčko na chuť a doporučuji první pivo najednou až do dna!“
„Pročpak to?“
„Dlouholeté zkušenosti, pánové. Jen na dně prvního piva můžete ocenit jeho vytříbenou hořkou chuť!“

Tržiště je narváno k prasknutí. Když utichá smích nad rozhlasovým vtipem, obchodníci znovu začínají překřikovat jeden druhého a nakupující se odstrkují lokty od nejlevnějších stánků.
Asterix se zájmem sleduje dění kolem a Obelix si hraje s Idefixem, když k jejich vozíku přistoupí důležitě vypadající muž.
„Jaký mají původ vaše… menhiry?“
„Útesy na pobřeží naší vesnice.“
„Je na nich značka výrobce?“
„Obelix vám do nich může rýpnout nehtem.“
„Kolik za celý náklad?“
„No…“ zaváhá Asterix a pracně počítá. „Tak tisíc sestercií.“
„Zabalte mi tedy jeden. A k tomu požaduji potvrzení o původu, podepsané.“
„Jistě. Vlastní krví?“ zavrčí už pěkně otrávený Asterix.

[postupně utichající nadšený řev z mnoha hrdel]
Dav: Ave, Caesar! Ave, Caesar!
[dusot těžkých nohou, cinkání řetězů]
Gladiátoři: Jdoucí na smrt tě zdraví!
[ťuknutí odložené sklenice na víno]
Caesar (slavnostně): Gladiátoři! Dnes budete bojovat o svou svobodu! Pokud porazíte všechny mé miláčky, jste volní!
Gladiátoři (sborově): Ave, Caesar!
[skřípot otevíraných mříží, vrčení mnoha lvů, řinčení připravovaných zbraní]
Caesar (rozkazovačně): Zhasnout!
[další vrčení, bolestný řev a úpění, volání o pomoc]
[krvechtivé hučení davu]
Caesar (škodolibě): Zapomněl jsem poznamenat, že budete bojovat potmě…
„A to je konec dnešního vtipu o Cézarovi! Hezký den a zdařilé nákupy na našem tržišti všem dobrým Galům!“

Zatímco Královna poklidně táhne vozík, Obelix zhluboka vzdychá.
„Co se děje, Obelixi? Čekal bych, že budeš mít z Římanů radost!“ otáčí se po něm Asterix.
„Byla to jen jedna jednotka...“ zafrčí jeho kamarád.
Malý Gal si povzdechne a vzápětí volá na procházejícího muže s nůší jablek na zádech: „Hej, ovocnáři! Kudy na tržiště?!“
„Pokračujte tímto směrem,“ ukáže chlapík a mrkne na jejich náklad. „Ale dejte pozor, na vjezdu jsou kontroly a akceptuje se pouze prvotřídní zboží!“
„Urážíš snad moje menhiry?!“ osobí se na něj Obelix.
„To jistě ne,“ uklidňuje situaci Asterix. „Tvoje výtvory mají první třídu dávno za sebou, Obelixi.“

„Cože?“ vykulí oči výběrčí po prohlášení prťavého Gala. Kdyby se opravdu Caesarovi doneslo, že ho okrádá na daních, čekalo by jej bližší seznámení se zuby římských lvů... „No, dobrá...“ přiměje se ke smířlivému zahučení. „Nemusíme přece císaře zatěžovat.“
„Naprosto souhlasím.“
„Můžete jít,“ snaží se znít blahosklonně Taxus. „A tu sazbu ověřím, nejspíše chyba účetního.“
„Výborně! Obelixi! Jedeme!“
„Už? Římánků bylo málo...“ bručí tlusťoch.
Jakmile se vozík odkymácí z dohledu, vzteky se třesoucí výběrčí sáhne do záhybů tóga.
„Však já zařídím, aby vám tohle malé vítězství ještě pěkně zkyslo, Galové,“ vrčí výhrůžně a cpe si přitom do pusy celou tabulku čokolády.

„Takový návrh je...!“ výběrčí spolkne zbytek věty, když se Obelix, doposud pátrající po hýbajících se vojácích, se zájmem otočí, aby zjistil, kdo se na náměstí tak rozkřikuje. „Řekněme, že je nevýhodný...“
„Taky můžu napsat Cézarovi,“ pokrčí rameny Asterix. „Určitě se o tom rád dozví.“
„Ha! Proč by císař věnoval byť špetku pozornosti mazanici nějakého Gala?“ frká Taxus, ne zcela přesvědčen, že ten skrček umí vůbec psát.
„Bez obav. Jsme dobří známí. Loni jsme zapíjeli příměří naším pivem až do úsvitu. Při osobním setkání byl Julek v pohodě, takže bych s ním raději mluvil, ale v tomhle případě bude stačit depeše.“

„Zkusíme to znovu, výběrčí?“ ozve se Asterix poté, co Obelix zahodí i posledního Římánka.
Taxus od něj couvne, ale vzápětí posbírá otřesenou sebedůvěru a zamračí se: „Co chceš, barbare?“
„Vybíráš na místních nesprávnou daň, takže jsme tě přišli požádat o nápravu.“
„Požádat?“ opakuje výběrčí a ukáže přitom na náměstí, ze kterého se snaží odplížit nebozí vojáci. Bezúspěšně, jelikož Obelix každého z nich znovu přišlápne do země.
„Předtím jsi neposlouchal,“ pokrčí Asterix rameny. „Takže... Snížíš daně na zákonnou úroveň, přestaneš vybírat smyšlené poplatky a my zase odjedeme i se svými menhiry.“
„To ale přijdu na buben!“ neubrání se Taxus rozhořčenému prohlášení.

Kolem hlavy výběrčího daní proletí přilbice a vzápětí sandál. Následované jsou popraskaným štítem, kopím, mečem a nakonec i vojákem, který s třeskotem proletí oknem nejbližšího domu.
Konsternovaný Taxus na poslední chvíli uhne před zadnicí velitele jednotky mířící na jeho hlavu a přeletí pohledem náměstí zasypané nezvyklým deštěm kovu a končetin.
Malý drzý Gal se opírá o vozík přecpaný těmi ohavnými šutry a poklidně sleduje svého tlustého kumpána, jak fackuje posledního vojáka s přilbicí ještě na hlavě.
Vždycky mu vrtalo hlavou, proč je na mapě okupované Galie jedno jediné bílé místo a právě mu docházelo, že to zjevně mělo dobrý důvod...

„To je moc,“ mračí se Asterix.
„Prosím?“ pozvedne Taxus obočí. „Ty si dovoluješ odporovat…!“
„Už si s nimi můžu hrát?“ přeruší jeho rozhořčení Obelix, který poskakuje na místě.
„Ještě ne,“ zavrtí hlavou jeho kamarád. „Mám dojem, že mne podceňuješ, Římane. Možná jsem malý, ale už nejsem dítě a znám římské zákony. Vyšší sazbou všechny občany tohoto města odíráš, abys měl víc pro sebe!“
„Ty mne osočuješ z okrádání našeho božského Caesara?“ nadme se Taxus.
„Přesně tak!“
„Jak myslíš,“ usměje se výběrčí úlisně. „Vojáci! Zatkněte je za urážku císařského výběrčího!“
„Už můžu??“ zamrká Obelix.
„Jinak to zjevně nepůjde,“ povzdechne si Asterix.

K Obelixovu nadšení je na náměstí ´vítá´ nastoupená římská jednotka.
Královna poslušně zastaví před jejich pobledlou řadou a Asterix přistoupí k nevysokému Římanovi v čele: „Ty jsi Taxus?“
„Ano, to jsem,“ přikývne výběrčí a vypočítavě si je přeměří. „Obchodníci?
„Ani ne. Přišli jsme…“ chce vysvětlit Asterix, ale Říman ho přeruší.
„Co chcete tedy dělat s těmi… kamínky?“
„No, prodat je.“
„A máte povolení?“
„Nějaké potřebujeme?“
„Samozřejmě. Za poplatek vám je mohu udělit a rovnou zaplatíte i daň ze zboží. A že jste ve městě noví, odpustím vám nejvyšší sazbu,“ pronese blahosklonně Taxus přesvědčen, že podivným Galům učinil tu nejlepší nabídku.

´ŘÍM JE VĚČNÝ!´
´ZDE VLÁDNE BOŽSKÝ CAESAR!´
´SLÁVA CÍSAŘI!´
´Nech se naverbovat! Žold ve zlatě! Pravděpodobnost povýšení 2,0 %!´
Památné kameny, cedule, billboardy. Nejméně třetina hesel byla dokonce v barvách.
„Působivé,“ komentuje malý Gal výzdobu ulic.
„Bolí mě z toho oči,“ reaguje Obelix kysele. „Kde jsou mí Římánci?“
Asterixovi je taky divné, že po nich není ani vidu... Když za nejbližší vývěskou spatří vyčnívající přilbici.
„Hej! Vojáku! Kde najdeme velitele?“
Plechové brnění zachrastí.
„Říman!“ nahne se Obelix z vozu prudce, až Královna pohoršeně zafrká.
„Nech toho, Obelixi, je jen jeden,“ krotí ho kamarád. „Takže?“
„H-h-h-hlavní na-na-na-náměstí. C-c-c-ctihodný T-t-t-taxus,“ vydrkotá vojáček.

Bílý dvoupatrový dům v centru Říma, se zahradou plnou exotických květin a víno tryskající fontánou. Sluhové, kuchaři, zadnici-milerád-líbající poslíček a sličné dámy starající se o jeho blaho.
Vše uhrazeno z těžce, přetěžce vymáhaných daní v zemích podléhajících římskému diktátu. Z jejich nepřiznané části přirozeně.
Výběrčí daní Taxus vzdechne z nádherného snu, který jistě předvídá jeho blízkou budoucnost…
„Probuď se, pane! Rychle!“
Otráveně otevře jedno oko, které zabodne do udýchaného vojáka.
„No, co je?“
„Galové!“ vyhrkne podivně rozklepaný Říman.
„Těch je plné město!“
„Ne, ne tihle! Z té šílené vesnice! Nepřemožitelní!“
„Pche! To bych se na to podíval,“ nadme se výběrčí.

„U Tutatise, jestli dojedeme, bude to zázrak!“ brblá Asterix pobízející línou Královnu.
Na menhircích sedící Obelix zhluboka vzdychá: „Už tam budem, Asterixi?“
„Ne!“ zazní už podvacáté úsečná odpověď.
Idefix varovně štěkne.
„Co je to?“ mhouří oči malý vozka.
„Jídlo?“ zvedne hlavu v naději Obelix.
Jejich vůz mine zadýchaný Gal, na zádech obrovský cinkající batoh.
„Počkej! Kam ten spěch?“
„Ve městě řádí Římani! Tam nejezděte!“
„Římani?“ rozsvítí se oči obrovitého Gala. „Římani!!“
„Radím dobře,“ zdůrazňuje uprchlík. „Otočte vůz a pryč!“
„Bez obav, dobrý muži!“ ujistí ho Asterix. „Je zde hrdina, který město rád ochrání.“
„Budli, budli, budli!“ přikyvuje tleskající Obelix nadšeně.

Asterix valí oči na hromadu mini-menhirků.
„Obelixi... Ty menhiry se ti povedly, ale... Proč tolik?“
Sedící Gal vyšťouchne z jednolitého balvanu další kousek a nevraživě zabručí: „To přece pan Asterix si tohle vymyslel! Tři třikrát, ty taky třikrát a pak...“
„Dobře! Chápu,“ Asterix se zamyslí. „Mohli bychom je zkusit prodat!“ Obelixovi by prospělo opustit na chvíli vesnici.
Jeho baculatý kamarád pokrčí rameny: „Mně je to jedno...“
*
Později...
„Co je to za herku?“ komentuje Asterix zděšeně ospalé zvíře zapřažené do vozu naloženého Obelixovými menhirky.
„Pozor na jazyk, Asterixi! To je nejlepší kobyla z naší vesnice! Královna cest!“ naježí se vousatý podkoní.

Panoramix se s pobrukováním vrací ze sběru bylinek. Za branou se k němu připojuje malý Gal.
„Dělám si starosti o Obelixe, druide,“ spustí Asterix hned po pozdravu. „Chodí jako mátoha, skoro nejí... Včera měl k večeři jen dva divočáky!“
„To je zlé,“ uznává druid. „Měli bychom ho zaměstnat.“
„Ale čím?“ rozhodí ruce obvykle klidný Asterix. Přítelovy chmury ho opravdu trápí. „Římani jsou pryč! Na lov nechce! Ani s Idefixem na procházky nechodí!“
Panoramix se moudře zamyslí: „Řekni mu, ať vyrobí tři krát tři menhiry.“
„A k čemu to bude?“
„Nějakou dobu potrvá, než se dopočítá, a my mezitím něco vymyslíme.“

Nad vegetací porostlou palisádou se už dávno nerozléhalo vřeštění trubek. Rozpadající se ubikace hostily myši a hnijící trámy nahýbaly strážné věže do pokřivené polohy. Tři římské pevnosti zůstaly na kopcích kolem galské vesnice opuštěny jako němí svědci ne až tak dávného obléhání. Místo vojáků Caesarova impéria se jimi proháněl už jen prach a zatoulaní divočáci. Ale ani ti dnes Obelixe, který si vyšel na odpolední procházku, nemohli vytrhnout z jeho pochmurné letargie.
Při pohledu na švitořící ptáky, kteří si udělali hnízdo na jedné z věží, si zhluboka povzdechl a nakopl zapomenutou přilbici. Bez Římanů na hraní tu byla hrozná nuda.

„Krááásnééé ráááno, novýýý den!“ line se mírumilovnou vesničkou nepříliš libý zpěv. „Jááá měl dnes divnýýý sen!“
Mužík s harfou se nadechuje k další sloce, když se uzavřená brána zachvěje, závora zaskřípe, dřevěná křídla se ke zděšení Galů rozevřou dokořán a v nich stojí…
„Obrýlenááá mučitelka se vracííí!“ zaječí bard a zapadne do domku.
„Všichni Galové nástup!!“
*
„Vyžaduji přesné dodržování mých pokynů!“ pochoduje před skleslými Galy vysoká žena v podivném oblečení. „Pokud vše půjde dobře, povolím delší pauzy na pivo!“
Obelix se nahne k mračícímu se Asterixovi: „Jo, zase po nás bude chtít všechno a my z toho nebudeme mít nic.“