Moje články

Nad vchod kdysi pověsil starožitnou lucernu.
Měli s Nicole nepsanou domluvu. Kdo dorazil domů první, rozsvítil. Vracívali se hodně pozdě, zničení nekonečným bojem. Ale při pohledu na světlo to z něj spadlo.
Teď tu však Nicole nebyla. A lucerna se pořád rozsvěcela.
Zkoušel ji opravit, vyměnil žárovku, ze zoufalství přestřihl kabely. Ale další večer ho světlo vítalo zase.
Uvědomil si, co musí udělat...
*
Zadní světla černé Impaly mu zmizela z očí. Nikdy nezapomene bratrům Winchesterovým, že mu pomohli zlikvidovat toho šmejda, který zabil jeho ženu.
Vzhlédl ke tmavé lucerně a usmál se. Když za sebou zavřel dveře, světlo se rozzářilo...

Fandom: Posel smrti (pro neznalce - hororová adventura, pokud si někdo rád hraje, vřele doporučuji)
Upozornění: 15+, je tam dost krve...
Detektiv se zkušeně rozhlédl po místě činu. Studená místnost s blikajícími světly a zapáchající desinfekcí. Oběť ležící na kovovém stole. Hlava u těla chyběla.
Nacházela se v kaluži na zemi.
Všude bylo plno krve, co taky čekat, když na doktorovi někdo zapracoval pilou. Naprosto chladně odvedená práce. Musel to provést nějaký bezcitný maniak.
Doktora Hermanna by určitě nikdy nenapadlo, že skoná na stejném stole, na kterém několik let pitval jiné.
Dorazil i nový seržant. Tvářil se zprvu jako hrdina, ale když jeho pohled padl na rozšklebený obličej, zdrhal ven zvracet.
Detektiv s povzdechem vytáhl svůj notes.
Ti mladí nic nevydrží...

Uchvácen si prohlížím svou novou lásku. Lak, chromování na náraznících, elegantní tvary. Žádná ženská by nemohla být víc sexy. Vklouznu na sametové polstrování.
Konečně! Hodiny dřiny se vyplatily.
Klíčkem ve startéru hladce otočím. Palubní deska červeně zamrká.
Počkat... Nemělo být podsvícení oranžové?
Okolí zaplní zvuk brumlajícího motoru.
„Miluju tě, baby.“
V tu chvíli z volantu bleskovou rychlostí vyjedou bodce a zajedou mi do dlaní. Zařvu šokem a bolestí. Pak se odněkud vynoří dlouhé kabely a pevně mě omotají.
Až když se mi před oči vplíží lepivá tma, uvědomuji si, že jsem pořídil svou první a poslední pořádnou káru v životě.

A/N: Pod tlakem nedostatku času a popichování jisté milé paní autorky (však ona bude vědět, o koho jde :P) jsem ze sebe konečně něco dostala. A i když to stojí za prd, bod je bod. :) A to jsem se zařekla, že touhle sousloví tady nepoužiju. :D
„Chci se stát kurtizánou!“ zvolá střapatá čarodějka na společenskou místnost.
„Cože?!“ škubne sebou Ron.
„Muži po mně budou toužit, budu se oblékat do krásných šatů a nosit šperky!“ pokračuje Hermiona, aniž by si ho všímala. „Budu ta nejkrásnější z celého města a nejbohatší!“
„Zavolejte někdo psychiatra, Hermioně přeskočilo!“
„A pak, až budu na vrcholu, někdo srazí mne zas do bahna ulice...“
To už Ron opravdu zírá.
„Hermionko, nemáš teplotu?“
„Co? Ne a nevyrušuj, nebo se ten svůj part nikdy nenaučím.“
„Jaký part?“
„V té naší hře přece! Ach, já nebohá, životem zkoušená...“
„Tak toho cvokaře zase odvolejte,“ hlásí Ron znuděně.

Nic už ho na tomhle všemi bohy prokletém světě nedrželo. Všichni jeho blízcí byli po smrti. I nejlepší přátelé, kteří kráčeli po Stezce po jeho boku skoro až do trpkého konce. Paprsky stále rychleji slábly, Věž se řítila ke konečné zkáze.
Ani tentokrát se mu nepodařilo to, co si kdysi předsevzal. Jeho život byl zbytečný. Všechno obětoval pro nic. Jediné, co mu zbylo, byla jeho zbraň. Ta ho nikdy nezklamala. Jeho věrná chladná přítelkyně.
Roland si přiložil hlaveň ke spánku a zavřel oči. S posledním hlubokým nádechem stiskl spoušť. Zbraň jen tiše cvakla. Zasekla se.
Ten život je fakt svině.

A/N: Tým SG-1 na jedné ze svých mnoha výprav...
Rozlehlá polopoušť, v písku se válejí ostatky podivných modrých tvorečků. Z prastarého chrámu se vyřítí Dr. Jackson a zděšeně lapá po dechu nad hrůznou scénou.
„Jacku! Co se stalo?“
Plukovník O´Neill si klidně nasazuje černé brýle.
„Zaútočili na nás. Jeden začal vytahovat chapadla.“
„Cože? Ale to mohlo být jen přátelské...“
„Hele, Danieli, za ty roky cestování bránou, jsem zjistil jednu věc. Tenhle vesmír je dost nekonečný na to, aby se v něm vždycky našel nějaký idiot, který chce plavat proti proudu.“
„Vskutku,“ potvrzuje Teal´c.
„Ale Jacku!“
„Danieli?
„Raději nic...“
„Správně, běž si hrát se svýma pinzetkama, ať můžeme konečně vypadnout.“

Po obloze se honily temné mraky, do tváře se mi opíral vítr.
Snažila jsem se mu to rozmluvit, ale neposlechl. Jen se mírně usmál, pokývl hlavou a šel.
Trhla jsem sebou, když jsem koutkem oka zahlédla černou šmouhu. Ale byl to jen černý klobouk, se kterým si pohrával vítr. Jeho buřinka, na kterou s takovou oblibou poklepával. S ní dokázal téměř cokoliv. Když jsem byla malá, vzhlížela k jeho bílé květině a hrála si s černým deštníkem, nikdy by mě nenapadlo, že jednou uvidím jeho smrt.
Klobouk přistál v křoví nedaleko a chvěl se tam jako smutné memento dětských iluzí.

„Já se tak strašně těším!“ zářil Harry u oběda.
„A na co jako?“ zvedl hlavu Ron.
„Na hodinu lektvarů!“
„Tobě už definitivně hráblo, ne?“
„Ty to nevíš?“
„Co nevím?“
„Dvojčata nalila ráno Snapeovi do džusu lektvar dobré nálady!“
„A?“
„Umíš si představit Snapea s dobrou náladou?“
„Ne.“
„Tak dneska ho uvidíš naživo.“
„A proč bych o to měl stát?“
„Nejspíš se bude usmívat, chápeš?“
„Ty chceš vidět Snapea, jak se usmívá?!“ Ron zbledl, ve tváři se mu rozlilo pochopení, pak úděs.
Naklonil se k němu přes stůl a ztišil hlas.
„Ty, Harry... To jsem nevěděl, že jsi do Snapea zamilovaný...“
A/N Nic kloudnějšího jsem nedokázala dneska vymyslet... :D