Souhrn: Dění se dává do pohybu a Skřivánek se po týdnech zahálky chystá k vyplutí a je potřeba zajistit nejen zásoby trvanlivých potravin a kapitán se svými důstojníky se musí stát velice schopným děvčetem pro všechno.
Poznámka: Tento příběh je zcela fiktivní. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky zcela náhodná. Místopis je taktéž fiktivní. Za beta-read děkuji Veveričce.
Varování: Obsahuje počasí a jeden vulgarismus.
Přístav tonul v šedivém zimním ránu. Příboj hnaný větrem se tříštil o kamenné vlnolamy a plašil bílá hejna racků posedávajících na balvanech, ale hladina v zálivu, chráněná před nepřízní počasí, byla jen mírně zčeřená a připomínala mírné vlny šedého hedvábí. Z oblohy, která na obzoru splývala s mořem, se sypal drobný sníh ostrý jako jehličky. Ještě večer vítr přihnal z moře protivné studené mrholení, ale teplota přes noc klesla tak, že palubu, lana, stěžně i ráhna pokrývala tenká a téměř neviditelná krusta ledu.
Ben Harvey seděl v koši. Na omrzlé košové ráhno, z kterého se obvykle rozhlížel, si přelézt netroufl. Přes červenou šerpu měl oblečeno modrou vlněnou kazajku, kolem krku omotanou šálu z hrubé příze, a rybářskou čapku měl přetaženou přes uši. Třel si dlaně o sebe a od úst mu šly obláčky páry. Pozoroval dvojici mladých gentlemanů, jak se zoufale snaží chodit jen tam, kde záludnou vrstvu ledu už lodníci rozbili nebo polili slanou vodou a posypali pískem, zatímco Frances Doylová je energicky poháněla, aby dali palubu co nejdřív do pořádku, aby už se nestal žádný další zbytečný úraz. Přes uniformu měla navlečený starý záplatovaný kabát, takže víc než královského důstojníka připomínala strašáka do zelí, ale žádný z lodníků by si ani koutkem mysli netroufl se jí za zády pošklebovat. Jediný, komu námraza nepůsobila větší potíže, byl střapatý teriér, který pobíhal mezi lodníky, poštěkával, vrtěl ohonem a do mordy chytal vodu i písek, jako by to byla ta největší zábava pod sluncem, dokud na něj Frances ostře nehoukla, ať zmizí. Pes ještě jednou rozverně štěkl, ale poslušně seběhl po příkrých schůdcích na dělovou palubu.
Harveyho napadlo, že se jen stěží podaří palubu vyčistit dřív, než se objeví kapitán, když si daleko za vlnolamy mezi bílými chocholy vln všiml letmého mihnutí plachty. Zprvu si říkal, jestli se mu to jen nezdálo, ale zaostřil roky vycepované smysly a o zlomek okamžiku později už zahalekal k palubě:
„Blíží se plachta!“
Za jiných okolností by Frances do koše poslala pana Evanse nebo pana Sullivana, ale vzhledem k námraze se pustila lanovím vzhůru sama. Nestála o to, aby se během její hlídky ještě zmrzačil některý z mladých gentlemanů. Namrzlé lanoví se smekalo pod špičkami střevíců a mráz bodal do holých dlaní.
„Tak kde ji máš, Harvey?“ zeptala se, když se vysoukala do koše a bezpečně se usadila vedle starého spoluplavce.
„Tam,“ ukázal Harvey daleko za hradbu vlnolamů.
„Pluje asi dost ztěžka,“ dodal.
Frances zaměřila pohled směrem, kterým Harvey ukazoval. Bílé mihotání plachty skoro splývalo s šedí horizontu. Pro nezkušené oko by bylo obtížné ji rozeznat, ale Frances byla zvyklá číst moře i oblohu od dětství. Z kapsy vylovila mosazný dalekohled.
„Podíváme se, kdo se vrací domů,“ utrousila, když ho roztahovala, aby se na neznámou plachetnici připlouvající do summertonského přístavu podívala blíž.
Harvey mlčel a oči upíral k obzoru. Na rozdíl od mnoha jiných lodníků neměl ve zvyku zbytečně žvanit nebo vyzvídat. Věděl, že to, co bude třeba, se včas dovědí, a ten zbytek nebyl starostí řadových lodníků.
„Máš pravdu. Je naše. A zjevně má potíže,“ přikývla Frances krátce a schovala dalekohled do kapsy u kabátu. Neslezla však hned na palubu. Na několik okamžiků zůstala sedět v koši a sledovala blížící se plachtu. Ohrnula si límec kabátu, aby ji vítr neštípal do tváří.
„Slyšela jsem, že budeš mít další přírůstek,“ řekla zcela nesouvisle, ale s upřímným zájmem. Harvey jí býval přítelem a učitelem od prvního dne, kdy ji jako polosirotu otec na Skřivánka přivedl. Už dávno nebyla to vyděšené, uplakané děvčátko, které našel skrčené mezi lafetami děl a přivedl ho mezi posádku, a dělilo je rozdílné postavení, ale přátelství schované pod maskou vzájemného respektu zůstalo.
„No jo,“ přitakal Harvey a viditelně se nadmul pýchou a potom zcela věcně dodal: „Asi budeme už zase na moři, až se to narodí.“
Frances potřásla hlavou. Harvey byl zkušený námořník. Věděl, jak to chodí a že dlouhé úmorné čekání v přístavu může snadno vystřídat chvat a spěch. Do přístavu se blížila poškozená fregata a nezdálo se pravděpodobné, že by za jejími obtížemi stálo jen nevyzpytatelné zimní počasí. Možná ona bude tou jiskrou, která ukončí váhání a rozdmýchá další válku.
Návrat Siria do Summertonu způsobil doslova pozdvižení. Do přístavu vplul těžkopádně, povážlivě se nakláněl k pravoboku a z předního stěžně mu zůstal jen pahýl. Kapitán Abbott s povděkem přijal pomoc a každou ruku, kterou mu kapitáni ostatních zakotvených lodí pohotově nabídli, a přístavem se tak rychle nesly tíživé zvěsti. Sirius hlídkoval v průlivu, když narazil na těžký dvojpalubník. Jen tak tak se jim podařilo vyváznout.
Nálada na palubě Skřivánka se rázem změnila. Takřka otupělé čekání se rázem změnilo ve vzrušené očekávání. Ani výhrůžné pohledy bocmana Ludlowa nedokázaly zcela utišit dohady a klepy, které probublávaly podpalubím, když se mužstvo sešlo k večeři nebo u kamen v lodní kuchyni.
„Vsadím svůj plat, že bude válka,“ nechal se slyšet Joe mezi sousty dušeného vepřového.
„Dyť už nemáš ani vindru,“ uchechtl se kormidelník Hawkins. Mezi zuby přidržoval vyřezávanou dýmku a odfukoval obláčky dýmu.
Jim Welsh se zasmál.
„Nechal u Kulhavý Polly poslední penny,“ přisadil si se škodolibým úšklebkem a výmluvnou gestikulací, aby i slabomyslný pochopil, za jaké služby Kulhavé Polly zaplatil.
Joe po něm šlehl pohledem.
„Moc se nesměj, Jime Welshi. Sám seš úplně švorc.“
„Však si zase přijdem na slušný prachy,“ přisadil si starý Hawkins a loktem strčil do Bena Harveyho.
„Že jo, mladej?“
Ben Harvey jen cosi zabručel a myslel si své. Na rozdíl od většiny svých kamarádů se při čekání v přístavu nepelešil s lehkými holkami na potkání. Párkrát zašel s Ludlowem nebo Hawkinsem na panáka ke Starýmu psovi, ale většinu půlročního platu odevzdal ženě. Se třemi dětmi jako schůdky a čtvrtým na cestě potřebovala každou penny.
Annie Harveyová už dávno nebyla to děvče, co se chodívalo potají loučit se svým milým do přístavu, aby rodiče nevěděli. Za roky manželství se z ní stala rázná žena, která věděla, jak to v životě chodí, a držela domácnost i peníze pevně v rukou. Joe se Harveymu za zády poškleboval, že si vzal kardinální semetriku (a starý Hawkins nezapomněl zkušeně dodat, že z každé se po svatbě stane zatracená fúrie), která ho drží pod pantoflem, ale vysloužil si leda pohotový pohlavek. Harvey byl možná námořník až do morku kostí, ale své ženě a rodině byl oddaný a bral za svou povinnost se o ni postarat.
První konkrétnější informace se důstojníci ze Skřivánka dozvěděli o dva dny později. Kapitán Harris dostal zprávu, že se má neprodleně dostavit za admirálem Parkerem. Odplul ve svém barku k nábřeží už během dopoledne, a když se Tom Martin s Frances vrátili na konci druhé psí hlídky z neobvykle brzké večeře u Miltonových, ještě stále se nevrátil. Když vešli do důstojnické jídelny a Tom ze sebe svlékl těžký zimní plášť mokrý od tajícího sněhu, přivítal je pouze pan Wilkins. Pan Lindsay byl na hlídce a čekal, až ho Frances vystřídá. Doktor Dobbler šel zkontrolovat své pacienty jako každý večer a pan Finch se s účetními knihami zavřel ve své kajutě a skrze tenkou přepážku bylo slyšet jeho tlumené špačkování.
Navigátor listoval nejnovějším výtiskem Věstníku a upíjel grog z kameninového pohárku, zatímco Francesin teriér vítal navrátilce radostným poštěkáváním. Strkal do Frances i do Toma vlhkým čenichem a vlnil doslova celým tělem, dokud na něj Frances nehoukla.
Starý navigátor nabídl teplý nápoj i dvojici mladých důstojníků. Tom pověsil plášť na háček, odložil klobouk na stůl a s povděkem přijal. Katherine jim sice poskytla krytý kočár, aby se do přístavu dostali rychleji a v suchu, ale než dojeli do přístavu, přihnala se taková chumelenice, že jen za cestu v člunu od nábřeží vypadali jako sněhuláci a tváře měli červené od chladu i od větru. Frances však grog gestem odmítla.
„Měla bych jít na hlídku.“
V posledních dnech sice druhý důstojník upustil od nevhodných poznámek na její adresu, ale Frances neměla ani v nejmenším v úmyslu dávat mu záminku k dalším výpadům. Ometla zbytky sněhu z pláště, promnula si zkřehlé prsty, hvízdla na psa a zamířila ven z jídelny.
Pan Wilkins však trval na svém.
„Právě proto. Vypadáte úplně zmrzlá a čekají vás ještě další čtyři hodiny v tom nečase,“ vnutil jí navigátor hrnek grogu téměř mezi dveřmi.
Rezignovaně si povzdechla, a ačkoliv měla pocit, že už se do ní nevejde ani slza, obrátila ho do sebe naráz. Hrdlem se jí rozlilo štiplavé teplo. Odložila hrnek na nízký stolek, na kterém stál kovový podnos s karafou vína a čistými, prázdnými sklenkami, a se psem v patách vyšla z jídelny.
Na záď vyšla právě v okamžiku, kdy pan Beaumont otočil půlhodinové přesýpací hodiny a námořní pěšák udeřil na zvon, aby oznámil konec směny. Palubu fregaty ovládlo spěšné hemžení, jak se lodníci přesouvali na svá místa. Přesto v tom mumraji vládl naučený řád a nebylo potřeba nikoho zbytečně popohánět.
Vyměnila si s panem Lindsayem strohý, odměřený pozdrav, ale jinak spolu nepromluvili ani slovo. Frances ho ještě chvíli sledovala, než zmizel v palubním průlezu.
Vzápětí se v objevila hlava mladého pana Evanse, kterého se kapitán rozhodl přeřadit ze směny pana Wilkinse, zatímco na místo nebohého pana Thomsona, který zahynul v boji s Nemesis, přišli na palubu dva mládenci z Albatrosa, kterého poškodila bouře a už několik týdnů ho opravovali v suchém doku. Panu Evansovi ta změna šla viditelně k duhu. Nervozita, která ho v přítomnosti vyšších důstojníků ochromovala téměř k oněmění, zmizela, a s nově objevenými zárodky sebedůvěry se z něj začínal klubat vcelku příjemný a šikovný mládenec.
Za ním se vynořil pan Sullivan. V přítomnosti mladšího chlapce si dával mnohem větší pozor, aby nezanedbával své povinnosti a nevypadal vedle Evanse jako břídil a netáhlo, ačkoliv vzájemná odměřenost, která mezi ním a Frances Doylovou od začátku panovala, byla stále patrná.
Když se chlapci nahlásili, poslala je Frances zkontrolovat lucerny na zádi i na přídi, aby se zaměstnali.
Návrat kapitánova barku oznámil Harvey v polovině první hlídky. Frances už se chystala svolat bocmana a jeho pomocníky, aby kapitána přivítali na palubě, jak bylo zvykem, když si všimla, že se člun stočil. Kapitán Harris se rozhodl na loď vrátit bez zbytečného rozruchu, a jakmile člun přirazil k boku fregaty, vyšplhal na muže svého věku překvapivě hbitě na palubu. Plášť i klobouk měl pokrytý vrstvou čerstvého sněhu, protože chumelenice se od večera sice umírnila, ale sněžit ani zdaleka nepřestalo.
Frances kapitána pozdravila a ten jí odpověděl stručným kývnutím.
„Všechno v pořádku, Doylová?“ zeptal se.
„V naprostém,“ přikývla.
Kapitán se rozhlédl po palubě. Zábradlí i dubové fošny pokrývala vrstva těžkého mokrého sněhu, který se lepil na podrážky i lemy plášťů, a na palubě panoval skoro ospalý klid. Chumelenice každého, kdo neměl nic na práci, zahnala do podpalubí, odkud se ozýval tlumený hovor. Neshledal nic, co by si žádalo jeho komentář. Ve strohém obličeji se mu rýsovaly hluboké vrásky a působil ještě odměřenějším dojmem než obvykle. Na krátký okamžik se zdálo, jako by přece jen chtěl ještě něco dodat, ale nakonec beze slova sešel do své kajuty. Ze světlíku se chvíli linuly těžko srozumitelné pokyny, které dával Jonesovi, ale i ty záhy utichly a fregata se opět ponořila do nočního mlčení.
Druhý den o druhém zvonu dopolední hlídky hned po snídani nechal kapitán Harris do své kajuty svolat všechny své důstojníky včetně lodního hospodáře pana Finche, a Joe s Jimem Welshem, kteří drhli pemzou a pískovcovými kvádry fošny na velitelské palubě se nápadně nenápadně drželi poblíž světlíku a špicovali uši, jestli nezaslechnou alespoň útržek věty. Kapitánova neobvykle dlouhá nepřítomnost v mužstvu vyvolávala rozporuplné pocity z toho, že zahálka brzy skončí, a nejeden lodník (především ti, kteří pamatovali minulou válku a kapitána Doyla) se už viděl s plnými kapsami zlata a stříbra z kořistného.
Jejich neobratná snaha však neunikla pozorným očím Johna Ludlowa. S hartusením, že si mají hledět své práce, a hrozením koncem provazu vyhnal bocman oba až příliš zvědavé námořníky z velitelské paluby.
„Beztak seš stejně zvědavej jako všichni vostatní, mameluku,“ zamumlal Joe odbojně, ale tak potichu, aby ho Ludlow neslyšel a nemohl ho ještě po právu provazem přetáhnout přes záda za drzé řeči.
Joeovu zvědavost měl záhy ukojit kapitán osobně. Sotva důstojníky propustil, nechal nastoupit celou posádku skoro jako o neděli. Námořníci v modrých kazajkách a kloboucích s vyšitými stuhami a námořní pěšáci v červené stáli vyrovnaní, jak nejlépe dokázali. Ben Harvey šťouchl do dvojice plavčíků, kteří měli košile zastrkané do kalhot na půl žerdi, aby je opravili dřív, než si toho všimne některý z důstojníků nebo dokonce kapitán a budou mít malér. Vzrušené šeptání vystřídalo napjaté ticho a očekávání.
Kapitán Harris tentokrát s Tomem Martinem a bocmanem Ludlowem po boku neprocházel od družstva k družstvu a nekontroloval, jestli mají lodníci správně přišité knoflíky a mládenečkům nečouhá podolek a mají pořádně vykartáčované tmavomodré kabáty s bílými límci, jak bývalo zvykem při nedělním nástupu. Místo toho se postavil k zábradlí na zádi, odkud obvykle předčítal válečné řády, a každému bylo jasné, že má v úmyslu posádce přednést něco opravdu důležitého, takže i ti největší žvanilové se neodvažovali ani hlesnout, a na palubě fregaty by bylo možné slyšet spadnout špendlík.
Harris se stejně jako jeho předchůdce nezdržoval zbytečnými slovy navíc. Sdělení bylo prosté. Krátké období míru skončilo a nicnedělání v přístavu vystřídá tvrdá práce. Přesto správně zvolená slova okořeněná o ždibec barvitého líčení nepřítele číhajícího za Průlivem vyvolala v lodnících vlnu jásotu.
Následující dny se nesly v tom zdánlivě neučesaném shonu, který obvykle provázel přípravy lodi k vyplutí. Skřivánek se podle nejčerstvějších rozkazů měl bez prodlení opět připojit k eskadře admirála Farrela a do podpalubí fregaty bylo potřeba naložit sudy s pitnou vodou, pivem i rumem, bečky lodních sucharů, sušené maso i pytle s moukou, hrachem, fazolemi a dalšími trvanlivými potravinami, ale také rezervní lana, plachty, kulatiny a soudky se střelným prachem.
Zatímco kapitán Harris strávil množství času vyjednáváním se správou loděnic i skladištěm potravin nebo ve společnosti pana Finche nad lodními a účetními knihami, aby Skřivánek skutečně dostal vše, na co měl před vyplutím nárok (a s trochou štěstí, vyjednávacích schopností, špetky manipulace a co nejméně úplatků z kapsy kapitána i něco navíc) a aby až úzkostně pečlivému hospodáři neunikla žádná položka a vše sedělo do posledního zrnka hrachu, samotné naložení zásob bylo úkolem Toma Martina a pana Wilkinse.
Starý navigátor už za ta desetiletí, co sloužil na lodích královského námořnictva, už znal naprostou většinu špinavých triků, jakými v loděnicích zkoušeli kapitány ošidit a nepustit ani o třísku víc, než bylo dáno černé na bílém, ačkoliv všichni velice dobře věděli, že řádné příděly jsou především v čase války hrubě nedostačující.
Správce loděnic pan Waterhouse to dobře věděl. Na mladšího a méně zkušeného důstojníka by jistě některý z nich zkusil. V přítomnosti pana Wilkinse, který společně s lodním tesařem MacLeodem a jeho pomocníkem Perstonem ostřížím zrakem kontroloval nachystaná rezervní ráhna, byl úslužnost a ochota sama, div mu z koutků úst neodkapával med, a byl samý „služebníček“ a „že se kapitánovi poroučím“, zatímco za jejich zády si pod vousy polohlasem mumlal:
„Čert aby toho starého mizeru spral!“
Pan Wilkins se tvářil, že je ho špačkování neslyší. Jen ať si nadává, jen když dělá svou práci bez toho, aby se snažil Skřivánka obrat i o poslední sáh lana a čtverec plachtoviny.
Frances Doylová na nábřeží dohlížela na partu lodníků, která na palubu fregaty vyvázané u mola naháněla brav. Půltucet pěkných vykrmených vepřů hlasitě kvičel a funěl a mohutná, téměř lysá těla zvířat narážela jedno do druhého, když se tísnila před lávkou, na kterou se je námořníci snažili pomocí prutů a hlasitého halekání navést.
„Probůh, Joe, uhněte už s těmi prasaty! Zažeňte je na příď, ať nezaclání!“ houkla Frances, která stála na ochozu ve své staré uniformě, kolem krku omotanou pletenou šálu a nos i pihami poseté tváře rudé od štiplavého mrazu. Ten od večera svíral summertonský přístav, takže molo, ulici i okenice domů pokrývala vrstva stříbřité jinovatky.
Mladý pan Sullivan stál na brlení a rukama se přidržoval úpon hlavního stěžně. Alespoň pro tu chvíli ho opustil nepatrně vzdorovitý výraz, který se v jeho tváři objevil, kdykoliv se vyskytl v blízkosti svého velitele, a očima těkal po tom halasném hemžení. Malý Jack Evans, který s probouzející se sebejistotou získal i větší kuráž při pohybu v lanoví, visel v úponách nad ním a sledoval celý výjev s ještě téměř dětskou fascinací.
„Aye, aye, madam!“ přitakal mladý námořník a švihnul podsvinče prutem, aby se konečně rozešlo, a celý houf se dal do pohybu.
Jim Welsh vedl trojici rohatých strakatých koz s hustou, dlouhou srstí na krku i na bocích. Zvířata ho na rozdíl od svéhlavých vepřů vcelku ochotně následovala. Byla však viditelně nesvá z lomozu kolem a svou nespokojenost dávala najevo hlasitým mečením. Volek, kterého důstojnické jídelně věnoval (společně s množstvím dalších potravin od sýrů, šunky a špeku po čerstvá i sušená jablka a také několika lahví prvotřídní brandy a vína) pan Milton, už stál uvázaný ve stáji na přídi a rozrušený vším tím mumrajem nervózně bučel.
Tom vešel do důstojnické jídelny, pověsil zimní plášť a odložil klobouk na stůl. Zásoby byly konečně naložené, zvířata zavřená ve stáji na přídi, drůbež bezpečně zajištěná v dřevěných klecích pod schody na palubu a hrnek teplého grogu mu byl po celém dni na nohou zaslouženou odměnou. Usadil se ke stolu.
„Kapitánovi se podařilo sehnat pěknou řádku soudků s nejlepším prachem navíc. Prachárna je naložená skoro až po strop,“ pronesl, když se napil a promnul si čelo. Už nahlas neřekl, že od zdánlivě obezřetného kapitána Harrise by takový husarský kousek nečekal. Harris nepůsobil dojmem kapitána, který by se vrhal bezhlavě do každé sebemenší šarvátky. Nepotřeboval sobě ani svým nadřízeným dokazovat své kvality přemírou riskantních akcí.
Od svítání se Tom skoro nezastavil, aby do zmatku, který nakládání zásob před plavbou provázel, vnesl alespoň zdání pořádku. Teď toužil jen po tom si sednout, zahřát se a také se pořádně najíst, protože mu už drahnou dobu v žaludku ukrutně kručelo.
Pan Wilkins uznale pokýval hlavou a nabídl Tomovi ještě grog, když viděl, jak si mladý důstojník tře promrzlé dlaně.
Pan Lindsay zvedl hlavu od výtisku novin. Ve tváři měl neurčitý, téměř nezaujatý výraz. Hned vzápětí však obrátil svou pozornost zpět k novinám. Očima však prázdně hleděl stále na stejný řádek a nespokojeně kabonil čelo. Rozkazy k vyplutí na moře přišly jako na zavolanou, a přece z nich neměl pražádnou radost.
Byl rozmrzelý, ačkoliv by to před svými kolegy ani za nic nepřiznal. Od bratra mu přišel dopis, ve kterém mu odmítl zvýšit vplácenou rentu, byť jen o šilink. Nezapomněl připojit blahosklonný dovětek, že se má Charles naučit s penězi lépe zacházet. Jako by nechápal, jak je důležité, aby se důstojník ve společnosti patřičně prezentoval, a to samozřejmě stojí nemalé peníze. Předchozího večera navíc přišel o značný finanční obnos v karetním klubu a útěchu mu nepřinesla ani náruč drahé štětky. Ta holka navlečená do hedvábí se celou dobu tvářila jako leklá ryba, ale když odmítl zaplatit plnou cenu, ječela jak podsvinče.
Tom v prvním okamžiku zamýšlel, že Lindsayho požádá, jestli by mu noviny nepůjčil, až si je dočte, ale neunikl mu jeho nespokojený výraz, a tak od té myšlenky opustil. Raději přijal nabídku pana Wilkinse, že si před večeří zahrají partii šachu.
Frances Doylová se ve dveřích důstojnické jídelny objevila až těsně před večeří, kdy ji ve strážní službě vystřídala dvojice nových kadetů. Pánové Palfrey a Chappel nebyli na rozdíl od pana Evanse a Beaumonta úplní zelenáči. Na Albatrosovi měli odsloužený už bezmála rok, oběma táhlo na šestnáct a docela přirozeně zapadli mezi ostatní kadety. Ani jeden nijak zvlášť nevyčníval, ale oba se jevili jako ucházející mládenci, přestože jejich skutečnou povahu ukáže až čas. Frances však s povděkem kvitovala, že se do služby přihlásili včas, protože s nastupující nocí začínal být mráz svírající přístav už téměř nesnesitelný.
„Snad z těch dvou nešťastníků nebudou rampouchy, než dovečeříme,“ utrousila napůl k panu Wilkinsovi skloněnému nad šachovnicí, když odkládala plášť a klobouk a natáhla se po hrnku grogu, který k jejímu místu pohotově přisunul doktor Dobbler. Bonny se hlasitě oklepal ve snaze zbavit rozcuchanou, hrubou srst nepohodlných zmrazků.
„Hřeje je mládí,“ zasmál se pan Wilkins a zvedl hlavu od partie.
„Ostatně vás také, Frances,“ dodal starý navigátor a spiklenecky na ni mrkl.
Frances se nepatrně uchechtla a pozvedla hrnek s grogem v němém přípitku.
Čekal je poslední večer v bezpečí přístavu. Nazítří na vrcholku hlavního stěžně zavlaje Modrý Petr, svolávající všechny opozdilce, kteří by se snad zapomněli v cizí náruči nebo nad plným džbánkem v knajpě, a s odpoledním vrcholem přílivu se Skřivánek odpoutá od mola a s odlivem vypluje na moře.
Na nábřeží se se Skřivánkem přišlo rozloučit množství lidí. Za dlouhé týdny, co strávili zahálením v přístavu, navázali námořníci řadu nových známostí. Kam až oko dohlédlo se tísnily houfy rodin, laciných holek, náhodných zvědavců a kolemjdoucích i přístavních dělníků, kteří přišli fregatu vyprovodit.
Kočár tažený párem pěkně rostlých hnědáků se pomalu prodíral davem. Koně nervózně frkali a pohazovali hlavami, a když kočí konečně zadržel otěže, přešlapovali ze všeho toho rozruchu na místě. Lokaj otevřel dvířka a z kočáru vystoupila Katherine Miltonová. Na hlavě měla široký klobouk s peřím, přes šaty měla přehozený teplý plášť a ruce před mrazem schovávala v kožešinovém rukávníku. Přišla se rozloučit s bratrem.
Tom ji uvítal na kraji mola se širokým úsměvem a nechal ji, aby ho vřele objala. Neplýtvala zbytečnými slovy, ale hlas měla zastřený nevyřčenými obavami. Katherine nebyla hloupá, a ačkoliv Tom ani Frances při společných večeřích o své službě ani o vyhlídkách nahlas nemluvili a zprávy v novinách o dění za Průlivem byly sice plamenné, ale značně neurčité, věděla, co ten náhlý spěch znamená.
„Hlavně piš, ať se nestrachuju,“ řekla, sotva bratra pustila z objetí. Zažila to už nejednou. Chvatné loučení, nečekané návraty i strach ukrytý pod nánosy každodennosti, když dopisy zdržely rozmary počasí a šedivá hladina přístavu odpovídala jen zarputilým mlčením.
„Víš, jak to chodí, sestřičko,“ přikývl Tom mírně. Ještě jednou, na posledy ji objal, než vyskočil přes lávku zpět na palubu.
„Frances!“
Katherinina pozornost se obrátila na hubenou postavu stojící u brlení v zimním plášti, který byl snad až příliš dlouhý. Frances jí kývla na pozdrav a ohlédla se po kapitánovi, který s panem Wilkinsem přecházel po velitelské palubě a kontroloval, jestli je před vyplutím vše pořádku a na svém místě. Gestem ji propustil. Vykročila Katherine Miltonové vstříc.
„Tentokrát nezmizíte bez rozloučení, že ne?“
„Myslím, že se mi to nepodaří, madam,“ připustila Frances a cítila, jak ji provinile píchlo mezi žebry. Tom ani jiný z jejích starých spoluplavců jí ani slovem nevyčetli způsob, jakým Skřivánka před bezmála dvěma lety opustila, přesto tu vzpomínku stále halil stín a hořká pachuť.
„Víte, že u nás budete mít vždycky dveře otevřené,“ pokračovala Katherine.
V tom prostém sdělení nebyla jen obyčejná zdvořilost vůči bratrovu příteli, ale skrývala se v něm upřímná starost.
„Budu si to pamatovat,“ přikývla Frances. Teprve později si uvědomila, že v Katherine Miltonové získala přítelkyni nejen pro časy míru a pohodlí.
Když se vracela na loď, sklouzla pohledem k nábřeží. Viděla široký klobouk s pery, jak se vrací ke kočáru. Potom si všimla námořníka s červenou šerpou místo opasku.
Ben Harvey se loučil se svou rodinou. V náručí držel nejmladšího synka. Okatý klučík mu byl neuvěřitelně podobný a smál se na celé kolo, když ho Harvey zvedl za krk a ukazoval mu stěžně a ráhna s úhledně svinutými plachtami. Pak postavil kloučka zpět na zem. Pohladil po hlavě děvčátko v bílém čepečku a svou ženu políbil na tvář. Strnule se od něj odtáhla. Nechtěla loučení protahovat.
„Tak běž už...“
Před druhým polibkem neuhnula. Pevné sevření paží kolem pasu říkalo víc než všechna slova světa. Nesliboval, co nemohl splnit. Ale pro těch pár posledních okamžiků tam byl jen pro ni, hučícímu davu navzdory. Pak ji pustil. Naposledy se nechal obejmout dětmi, které se na něj navěsily v neuspořádaném hroznu, než se z jejich sevření vymanil a prodral se zpět k molu. Annie odvrátila hlavu. V očích ji štípaly zadržované slzy. Neřekla mu, ať zůstane. Věděla, že by to neudělal. Patřil moři, stejně jako všichni, kdo jednou okusili jeho vábení.
Než se slunce začne sklánět k západu, Skřivánek splyne s šedivým obzorem a rodinám, přátelům a blízkým nezbyde než doufat a modlit se, že k němu bude moře milosrdné a že se snad za několik měsíců či let opět shledají.