Moje články

Naše trojice se vrací do vesnice sice bez zrcadla, ale zato s nápadem.
Odvedou nešťastného Trubadixe ke klidnému jezírku… A tak zatímco bard seznamuje nového kamaráda s nejnovější písní, ostatní Galové usedají ke slavnostní tabuli.
I obrýlená mučitelka se nechá přemluvit, aby zůstala aspoň na pivo.
„Letos to vůbec nebylo tak strašné,“ usuzuje malý Gal.
Mučitelka po něm mrkne: „Snad ti to nebude chybět?“
„Docela jo, byla to zábava,“ přiznává Asterix. „Klidně ještě zůstaň.“
Obelix se začne dusit kostí, mučitelka se však naštěstí jen záhadně usměje: „Děkuju, ale musím svou pozornost rozdělit i jinam. Váš svět není jediný, kterému vládnu.“

Oba kamarádi spěchají večerním městečkem k jisté hospůdce. Kleopatra se totiž uvolila vzít Idefixe jako rukojmí, dokud nepřinesou její zrcadlo. Naštěstí ho úspěšně nacházejí schované pod stolem.
Kleopatra se pak s bílým pejskem loučí máváním a se slzami v očích.
„Stejně je praštěný, že se egyptské zrcadlo dostalo až k Trubadixovi,“ dumá Obelix.
„To rozhodně,“ souhlasí menší Gal. „Asi největší záhada téhle výpravy.“
„Záhada vesmíru!“ ozve se z křesílka opodál syčivá oprava.
„Ale to přece vůbec nedává smysl!“ ohradí se Asterix.
Mučitelka pozvedne obočí.
„No dobře, tak záhada vesmíru,“ převrací oči Gal.
„Asterixi, co je to vesmír?“ šeptá zvědavě Obelix.

Kleopatra se znuděně nechává obsluhovat otroky, Obelix zmateně vykukuje zpoza rohu a Asterix poklepává botou o dlažbu. Přelidněná ulice je podezřele tichá.
„Ehm, šéfová?“ odváží se Asterix.
Zpoza placaté krabice se ozývá něco mezi smíchem a pláčem: „Neděle, Velikonoce, já celý víkend skoro bez signálu a oni si vymyslí TOHLE? Jak často se může něco takového stát?“
To bude vážné, pomyslí si Asterix a snaží se mučitelku povzbudit: „Určitě ne často… Tak jednou za sto let?“
Pláčosmích za krabicí ztichne. Pak se objeví rozšířené oči za brýlemi s černou obroučkou, následované děsivým úsměvem.
„Asterixi, právě sis vysloužil pivní pauzu navíc.“

Idefix spokojeně štěkne, nadzvedne nožku a zlatavou sprškou označí trůn.
Šokovaná královna se chytá za hrdlo.
„Idefixi, fuj!“ reaguje jako první Asterix. „Obelixi!“
„Už jdu!“ Obelix se kolíbe vzhůru na trůn a poráží cestou další otroky. „Idefixi!“
„Ňaf! Ňaf!“ nahodí Idefix psí oči.
Dosud zachmuřená Kleopatra zamrká.
„Vím, že se ti trůn líbí, ale patří královně,“ přemlouvá mazlíčka Obelix.
Idefix se nechává přesvědčit a skáče svému páníčkovi do náruče.
Kleopatra už se nemračí a oněměle hledí.
Byla přesvědčena, že mohutný Gal je prostě pitomec. Jenže při pohledu na něj s roztomilým psíkem v náruči se její vztek rozpouští do ztracena…

"Mám vás dvou právě tak dost!" přeruší dohadování dvou Galů rázně Kleopatra. "Jděte mi z očí, než si to rozmyslím!"
"Asi bude vážně lepší, když půjdeme," usuzuje moudře Asterix.
"Ale co můj divočáček?" má slzy na krajíčku Obelix. Otroci totiž k jeho velké lítosti rozkrájeli sele na malé kousky.
"Dáme si něco v hostinci, jen pojď," postrkuje kamaráda Asterix.
"Tak jo... Idefixi! Idefixi, kde jsi?"
Odněkud shora se ozve nadšený štěkot.
Asterix, Obelix i Kleopatra udiveně vzhlédnou k vrcholku pyramidovitého trůnu, kde poskakuje bílý pejsek.
"No, tak! Jdeme domů!"
Idefix ovšem jen vzpurně štěkne. Svoje stanoviště nehodlá tak snadno opustit.

„Zrcadlo?“ zamrká Obelix.
„Jo,“ probodává ho pohledem Asterix. „Kdes ho nechal, u Tutatise?“
„No… Z toho chození mi hrozně vyhládlo a narazil jsem na fajn hospůdku…“ malá očka zazáří při vzpomínce na kančí gulášek a žejdlíky piva.
„Jak jinak!“ mračí se Asterix. „Vždycky myslíš jen na jídlo!“
„Měl jsem hlad!“
„Ty máš pořád hlad!“
„A dost!!“ oba kamarády si měří zlostí naplněné oči egyptské královny. „Nedodrželi jste slovo!“
„Já za to nemůžu, že měl Obelix hlad!“
„To tys nabídnul královně, že jí to zrcadlo odnesem!“
Dohadující se Galové nevidí smrtelnou hrozbu zpod řas krásné ženy, která vydává pokyn svým otrokům…

„Že ti to trvalo,“ vítá Asterix nevraživě Obelixe, který si to šine k pečínce a sráží přitom k zemi nebohé Kleopatřiny otroky.
Obelix ovšem jeho výčitky nevnímá. S rozzářenýma očkama nasává vůni z grilu.
„Toho divočáčka nikdo nechce, že?“ ujišťuje se.
„Právě naopak, Gale!“ sráží jeho nadšení Kleopatra. „To sele bude rozdáno mezi všechny mé otroky jako posilnění na cestu!“
„Ale to není fér,“ bručí Obelix. „Vždyť je stejně jen jedno. A co já?“
„Nezdá se mi, že bys zasloužil odměnu,“ pozvedne Kleopatra obočí. „Kde máš moje zrcadlo?“
V Asterixovi hrkne. Pravda, Obelix se sice přihrnul, jenže kýžené zrcadlo nepřinesl…

V davu čumilů se k sobě naklánějí dvě ženy.
Jedna chová v náruči nemluvně, druhá drží za ručku chlapce.
„Rozumíš tomu, Míno? Vypadalo to na popravu a teď připravují hostinu!“
„Bylo jasný, že ta egyptská můra nám způsobí akorát potíže. Vzali mému muži nejvypasenější sele!“
„Že jim není hanba! Ale toho Gala je mi líto…“
„To je taky divný. Napochodoval sem jako pán a teď je zajatec!“
„Ti Egypťani jsou ale blázni,“ ozve se hluboký hlas, až matky nadskočí a uhýbají z cesty mohutnému břichu. „Takový krásně upečený divočáček a nikdo ho nejí,“ bručí Obelix hrnoucí se k pyramidovitému trůnu.

„Nikdo nebude dělat beztrestně blázna z královny Egypta!“ deklamuje dramaticky Kleopatra.
Asterix se nejprve nenápadně ujišťuje, že v případě nouze dosáhne na čutoru s kouzelným lektvarem.
„To bych si nikdy nedovolil,“ prohlašuje pak rázně. „Když mne nechceš pustit, abych se ho vydal hledat sám, tak aspoň dej před loď pečeni, nejlépe divočáka. Zaručuji, že se Obelix brzy objeví.“
Podivná žádost vzbouzí Kleopatřinu zvědavost: „Dobrá tedy. Zavolejte kuchaře!“

Zanedlouho už se na rožni otáčí vypasené sele a Kleopatra významně přetáčí přesýpací hodiny.
„Tvůj povedený kamarád má polovinu písku, aby se tady ukázal. Jinak mi za ztracené zrcadlo zaplatíš ty. Cenu nejvyšší.“

V přístavu již čeká loď, plně připravena k odplutí, ovšem Kleopatra neopouští trůn a netrpělivě poklepává důtkami po opěrkách svého majestátního posedu.
„Obelix tvé zrcadlo opravdu neukradl, Kleopatro. Určitě se jen ztratil v tomhle příšerném davu. Chvíli počkej, najdu ho a přivedu i se zrcadlem,“ přesvědčuje Asterix nakvašenou egyptskou královnu.
„Nu, dobrá, Gale,“ krčí nos Kleopatra. „Máš hodinu na to, abys svého kamaráda přivedl.“
„Děkuji, královno,“ uklání se Asterix a vyráží do přelidněných ulic…

Alespoň tak si rozhovor s Kleopatrou Asterix představoval.
Místo toho na něj skáčou hned čtyři její vojáci a než se stačí vzpamatovat, má na rukou okovy…

Příjezd pyramidovitého trůnu do města přirozeně vyvolává obrovský povyk.
Od dětí po starce se všichni hrnou na hlavní ulici, aby viděli egyptskou královnu mířící k přístavu.
Obelix jde poslední a nese vzácné zrcadlo, když tu jeho citlivý nos zachytí povědomou vůni a neodolá, aby se za ní nevydal.
"U Tutatise, ti místní jsou ale zvědaví," rozhlíží se Asterix. "Že, Obelixi? Obelixi? Kam se zas poděl ten mamlas?"
Obelix mezitím nachází slibnou hospůdku s kancem ve znaku, ale i když vyčnívá nad ostatními, nikde nevidí svého kamaráda, aby mu o ní nadšeně řekl. A okolojdoucí od obrovitého Gala bázlivě odvracejí zrak...

"Proč se s tím máme tahat my, Asterixi?" nesouhlasí s dobrovolnickou prací Obelix.
"Je to obchodní přístav, zkusíme tam sehnat zrcadlo pro Trubadixe," má po ruce logické vysvětlení menší Gal.
"Tak jo, ale jen když se tam zajdeme i najíst."
"A dost!" utne jejich rozhovor rázně Kleopatra. "Svoluji! Ponesete tedy mé zrcadlo, Galové! Ale pokud selžete, vězte, že vás čeká strašlivé utrpení! Anubis vás za zklamání královny Egypta bude soudit velmi přísně!"
"To se mi nelíbí, Asterixi," šeptá Obelix. "Nezní to jako něco k jídlu."
"Žádný strach, Obelixi," usmívá se potutelně druhý Gal. "Egyptská božstva jsou na našeho Tutatise krátká."

Zatímco se Asterix s Obelixem dusí smíchy, Vlčice si vybírá odměnu. Ani se neobtěžuje mince přepočítat, pošle Galům vzdušný polibek a cválá pryč.
„A vy, Galové…“ usazuje se zpět na trůn Kleopatra. „Máte mé díky.“
„Za ty se tak najíme,“ bručí Obelix.
„Jeden z otroků bude mít čest nést zrcadlo do přístavu!“ zvolá královna a očekává les rukou.
Všichni se však snaží udělat co nejmenší, v němé hrůze z krokodýlích zubů, kdyby se zrcadlu něco stalo.
„No? Tak kdo ho ponese?“ hrozí královna důtkami.
Asterix pobaveně přeletí pohledem třesoucí se otroky a pokrčí rameny: „My vám ho tam klidně vezmeme.“

„Ne!“ rozkáže egyptská královna.
Zrcadlo přirozeně poslechne gravitaci a padá vstříc zkáze. Místo třeskotu se však ozve žuchnutí, jak se odrazí od Obelixova břicha a vzápětí bez úhony přistane v rukou jeho kamaráda.
Kleopatra ztěžka popadá dech: „Vy…!“
„Jo, zachránili jsme ho,“ konstatuje Asterix. „Mizerně zabaleno, zlodějko.“
Vlčice zavrčí.
„A copak je tohle?“ diví se Asterix odchlipujícímu papyru s rudými varovnými hieroglyfy na zadní straně. Nalézá pod ním rukou psaný vzkaz. „Mé nejmilovanější královničce…“
„U Osirise, mlč, Gale!“ zvolá Kleopatra.
Rozkaz královny se má respektovat a tak si zbytek Asterix i Obelix přečtou jen pro sebe.
„…od Tvého nejoddanějšího Julka.“

„Vlčice!“ mávne Kleopatra důtkami, jen záplava náramků zachrastí. „Trvalo to tak dlouho, že jsem si pro zrcadlo přišla sama!“
„Zde je, královno královen,“ poukazuje zlodějka na hranatý balík. „Ale zpoždění není má vina!“
Kleopatra zaměří vladařský pohled na tlouštíka a mrňouse v galských přilbicích a ohrne nosánek.
„Galové! Co chcete s mým zrcadlem?“
„Teď už nic,“ odpoví Asterix sklesle.
„Jak to? Proč si ho prostě nevezmem?“
„To bychom byli zloději my, Obelixi.“
Vlčice předává balík otrokovi, který jej s úklonami vynáší na vrcholek trůnu.
„Konečně!“ rozplývá se Kleopatra.
Ovšem jen do okamžiku, kdy opotřebovaná látka praskne a zrcadlo vyklouzne ven...

Obelix sedí na bobku a nudí se.
Zlodějka totiž vytrvale brání naloženého koníka, zatímco Asterix se pořád snaží vyřešit situaci bez krveprolití.
„Tak nám prozraď skutečného majitele zrcadla. Mohli bychom se s ním domluvit.“
„Pochybuju,“ šklebí se Vlčice. „Ale můžete to zkusit,“ ukáže dýkou za Galova záda.
Asterix se ohlédne po skřípění kol a nachází za sebou pyramidovitý trůn, který táhnou po cestě zástupy otroků.
„Skloňte se před královnou královen! Přichází Kleopatra, dcera Ptolemaia, nejmocnější vládkyně Egypta, nejhodnotnější spojenkyně Říma a nejzářivější hvězda nočního nebe!“
Asterix i Obelix hledí na pozlacený trůn, na jehož vrcholu se noblesně vztyčí krásná žena.

„Tak co, podvodnice? Vydáš nám zrcadlo dobrovolně?“ táže se po dobrém Asterix.
„Ani náhodou!“ zavrčí zlodějka.
„Jenže náš přítel Trubadix ho moc chce zpátky.“
„Vždyť stejně není jeho!“
„Cože?“
„Sehnal ho u překupníka! Kdybyste jen tušili, komu to zrcadlo ve skutečnosti patří…!“
„Tak nám to řekni!“
Odezva zlodějky se ztratí v náhlém poryvu, ve kterém se vznesou i Obelixovy copy.
Asterix se opře o svého kamaráda, aby ho vichr neodnesl: „Ehm, šéfová…? Co to vyvádíš?“
„Co asi?“ prská obrýlená mučitelka pobíhající kolem tří obrovských větráků. „Vyrábím vám vítr ve vlasech, u Tutatise! Větší pitomost si taky při neděli vymyslet nemohli!“

Zlodějka nemilosrdně žene koně, ale její pronásledovatelé se přibližují. Napjatě se připravuje k boji.
Už slyší dusot nohou a odhodlaně se otáčí k úderu dýkou, když… Kolem proběhne neforemný tvar.
„Budli! Budli!“
Zlodějka zírá, zkoprnělý kůň rovněž.
Valící se kouli zastavuje až výkřik: „Stůj, Obelixi!“
Nohy obrovitého Gala vykrojí v cestě dvě brázdy a zlodějka rozeznává hlupáka, který ji dovedl k zrcadlu.
„Belene! Takový tupec jako ty mne dokázal vysledovat?“
Bílý čoklík v jeho rukou výhrůžně štěkne a z jeho zad sklouzává další Gal: „Dobře ti radím, neurážej mého kamaráda, Vlčice!“
No jo… Zas měl s sebou toho mrňavého chytrolína.

Spokojená zlodějka pobízí vraníka k jihu, zrcadlo bezpečně zabalené a připevněné k sedlu.
Už jen dva dny jízdy a dorazí na místo. S bohatstvím, které ji za předání lupu očekávalo, měla velké plány. Nové šaty a zbraně, mohla by dokonce opustit smradlavou společnost Vlků a založit vlastní bandu!
Žádné posměšky a omezování, budu svou vlastní paní!
Nechává koníka zabočit z cesty k potůčku, aby se napil.
Je připravena znovu vyrazit, když její vycvičené oči zachytí na obzoru podivný oblak prachu.
U Tutatise, že by pronásledovatelé?
Jak ji mohli ti tupí Galové vystopovat? To i past u hostinského byla k ničemu?

„Neměl jsem na výběr!“ úpí hostinský. „Ta ženská patří k nejstrašlivější bandě v zemi!“
„Naše blonďatá zlodějka?“ diví se Asterix.
„Netušil jsem, že vám něco ukradla! Vyhrožovala mně i mojí rodině…!“
„Očividně žádnou nemáš.“
„Ale mohl bych mít!“
„Hmm, taky ti při tom vyhrožování slušně zaplatila, že?“
„Zlaťáčky nejsou důležité, bál jsem se o život!“
„U Tutatise, přestaň skuhrat! Co je to za bandu?“
„Říkají si Vlci! A až zjistí, že jsem je prozradil, bude se mnou ámen!“
„Jestli budou mít nějaký problém, tak jim vyřiď, ať přijdou za mnou. Až tahle praštěná mise skončí, budu doma v naší vesnici.“

„Dané soudky jsou úplně vzadu!“ navádí hostinský a vzápětí zabouchne vyztužená dvířka. „Tenhle obchod se mi vyplatil,“ soudí spokojeně.
První část odměny za zdržení Galů vyptávajících se po jeho krásné zákaznici, už mu cinkala v kapse. A až ohlásí, že ti hlupáci jsou…
„Co to?“ otáčí se po skřípavém zvuku.
Vzápětí se ozve praskot, zadunění a on jen těsně uhne před pokřivenými dveřmi, jež vyletí z chodbičky.
„To snad…!“
„Můžu mu dát ťafku, Asterixi?“
„Ne. Toho si vychutnám já.“
Hostinský sotva koutkem oka zahlédne letící pěst.
„Páni… Sem si nevšim, že má ten prťous takový svaly…“ mumlá ležíc na podlaze.

Poté, co Obelix pronese kýchajícího Asterixe pelyňkovým polem, Idefix vede jejich cestu dál k jihu, přes kopce a říčky, až se západem slunce dorazí k malebnému městečku.
Většina místních před dvěma cizinci práská okenicemi, aniž by se Asterix stačil poptat po světlovlasé cizince, ale v hostinci jsou uvítáni, jak se patří.
„Jen se usaďte, pánové,“ rozhazuje rukama hostinský. „Doporučuji vyzkoušet k večeři naše víno, zrovna jsem načal výborný ročník!“
„Proč ne?“ souhlasí Asterix, zatímco Obelix už slintá nad hrnci. „Dáme si rádi.“
Vínko je vskutku výborné a hostinský je až podezřele ochotně zve k nahlédnutí do jeho sklípku pod hospodou…

Dva kamarádi Galové proběhnou nadlidskou rychlostí lesem, přičemž vyděsí k smrti několik divočáků, a dorazí na křižovatku.
Psí čumáček zabrousí u země a za chvíli už štěkot hlásí správný směr.
„Na jih tedy,“ velí Asterix.
Stopa zlodějky však zanedlouho uhýbá z cesty.
„Co se dá dělat,“ krčí rameny Asterix a nechá Obelixe, aby mu razil cestu hustým porostem květinového pole.
Pak ho něco zašimrá v nose a mocně kýchne.
„U Tutatise, to je pelyněk! A na ten jsem alergický! Obelixi!“
„Hmm?“
„Co všechno jsi té podvodnici vykládal?“
„Jen to, na co se zeptala,“ nadme se Obelix. „Jsem přece slušně vychovaný!“

Asterix a Obelix s Idefixem opouštějí vesnici. Udělají několik kroků a… nerozhodně se zastaví.
Chvíli vyčkávají, ale když se nic neozývá, otáčí se ke své šéfce.
Mučitelka je podezřele zticha a zírá do svítícího obdélníku.
„Ehm, šéfová?“ odváží se Asterix. „Co dál?“
„To si dělají p****!“
Asterix zaškube knírem, Obelix zakrývá Idefixovi ouška.
„Jim nestačilo mozkobouření, bestiář, sedm osmin, kyselá vítězství a naložení tučňáci! Já se tu snažím o návaznost příběhu, takže vám řeknu, co by se mělo zakázat! Přesně TOHLE téma!“
Hnědovlasá mučitelka vyrazí z hrdla děsivý výkřik, napřáhne nohu a vrnící placatá krabice svištivě odletí někam v dál.

Asterix nejprve spěchá k druidovi pro kouzelný lektvar.
„Tady, Asterixi. Ale pozor na Obelixe!“ připomíná Panoramix.
„Taky byste mi někdy mohli dopřát,“ ohradí se zmíněný Gal.
„Vždyť víš, žes do něj spadl…“
„…když jsem byl malý. To slyším pořád dokolečka.“
„Tak jdem,“ velí Asterix. „Ta zlodějka nemůže být daleko, brzy ji dohoníme.“
„Raději byste se měli sbalit na delší cestu,“ soudí Panoramix.
„Pravda. Posledně to byla dlouhá výprava…“
„Jůůů! Vezmu svačinky a hračky pro Idefixe!“ nadchne se Obelix.
„Spíš peníze a náhradní spodky,“ opravuje ho Asterix.
„Na co náhradní, vždyť nenosím žádné,“ bručí si pod nosem Obelix. „Stejně hnusně škrtí…“

Asterix dumá, jak přijít na kobylku záhadnému zloději. Z přemýšlení ho však neustále něco vyrušuje…
„Obelixi, co je to dneska s Idefixem?“
„Určitě mu chybí jeho nová kamarádka,“ drbe nešťastně kňučícího mazlíčka obrovitý Gal. „Tvoje sestřenka z Lutécie.“
„Kdože?“
„Taková vysoká, blonďatá, ale hrozně hubená. Měla by jíst víc kanců.“
„Já ale žádnou sestřenici v Lutécii nemám! Kdes ji potkal?“
„Včera na procházce. Pořád nikde žádní Římánci… Strašně ji zajímala naše vesnice, tak jsem ji tu provedl.“
„To snad ne! Byla to podvodnice, Obelixi! Určitě šla po Trubadixově zrcadle!“
„Tvoje sestřenka a zlodějka?“
„U Tutatise, to nebyla žádná moje sestřenka!“

„Ne, nikoho sem neviděl. Mám spoustu práce se stánkem.“
„Který smrdí!“
„Zopakuj to…!“
„Tvoje ryby smrdí!“
*
„ŽLoděj? Šem š ním! Rožmlátím mu všecky košti!“
„Klid, miláčku, prosím tě!“
„Dej mi pokoj!“
*
„Hmm, krádež v naší vesnici za bílého dne? To je velmi nemilé… Že by neblahá konstelace hvězd? Musím to ověřit…“
*
„Až toho zloděje najdeš, můžu si s ním hrát, Asterixi?“
*
„Takhle moje krásné zrcadlo nikdy nenajdeme!“ sténá bard.
„Nikdo z nás nemůže za to, že si neumíš dávat pozor na majetek!“ dme se náčelník.
„Právě naopak,“ odporuje vážně Asterix. „Můžou za to všichni, protože se starají jen o sebe.“

Běžný ruch galské vesničky protne srdceryvný výkřik.
Asterix, jen čekající na to, jaká lapálie se zase snese na jeho hlavu, doběhne k bardovu domku jako první.
„Co se děje, Trubadixi?“
„Je pryč!“ vrhá se mu kolem krku rozcuchaný Gal. „Můj jediný přítel! Vyslechl každou píseň do konce! A teď ho někdo unesl!“
„Snad nebude tak zle,“ chlácholí rozrušeného barda Asterix. „Jak vypadá?“
„Skoro jako já, jen je vyšší a má krásně zdobený rám…“
Asterix zmateně naslouchá: „Toho neznám… Jak se jmenuje?“
„Jméno? To on nemá...“
„Co jsi to přesně ztratil, barde?“ oboří se na něj Asterix netrpělivě.
„Přece moje zrcadlo!“

Mořský vánek, paprsky slunce, Tutatisem požehnaný klid.
Konečně se dočkal. Po všech patáliích s Římany měl rozhodně nárok na odpočinek.
Asterix se rozvaluje na vyhřátém písku a naslouchá šumění vln.
Nedaleko se náhle ozve nadšený štěkot a těžké kročeje. Asterixův knír neklidně zacuká.
Netrvá dlouho a psí jazyk mu začíná oblizovat obličej, zatímco kroky zastaví přímo u jeho slunečníku: „Vstávej, Asterixi!“
Malý Gal se zamračí: „Mám dovolenou.“
„Jenže ta praštěná ženská se vrátila a nařídí mi dietu, když tě nepřivedu,“ kňourá Obelix.
Asterix se s povzdychem se posadí. Rozhodně nechce, aby kamarád kvůli němu trpěl. Jeho dnům lelkování byl konec.

Jediným zvukem, který porušuje napjaté ticho v nacpané hospůdce, je přežvykování nejmohutnějšího ze shromážděných Galů.
Dveře se zničehonic rozletí dokořán, až sebou někteří škubnou leknutím.
„Večerka! Domů!“ velí Bonemína a válečkem povzbuzuje náčelnického chotě ke svižnějšímu odchodu.
Místností zazní úlevný výdech.
Ohlášená pozdní hodina znamená, že se kritický den blíží ke konci.
I Panoramix moudře pokyvuje z křesla u krbu: „Má ochranná magie kolem naší vesnice jistě funguje.“
Radostné výkřiky a rachocení žejdlíků s pivem utne prasknutí. Světlo jediné lucerny se odrazí ve sklech brýlí.
„Je vidět, že jsem vám chyběla,“ zazubí se hnědovlasé zjevení s podivným klackem v ruce.