Queen's Thief

Costis si říká, že by stačilo, kdyby držel stráž před královými komnatami. Nebo si ten zlodějíček myslí, že si jeho nepřátelé vycvičili vrahy, kteří dovedou šplhat po střechách stejně obratně jako on?
Vypadá to, že bude s králem trávit ráno a pak se s ním bude potýkat na cvičišti.
Král bez nadšení rozlomí chléb a Costis ho málem upozorní, že v něm zase bude písek. Zdá se, že není jediný, kdo se nesmířil s tím, že jim cizácký zloděj ukradl královnu.
Král z chleba vyloví chrobáka a s povzdechem ho vyhodí z okna.
Costisovi je ho skoro líto.
Toho chrobáka.

Pozorovala ho, jak tančil po střechách. Jeho bosé nohy kmitaly mezi hradbami a hvězdy ozařovaly jeho úsměv. Beze strachu z pádu, z výšky, která ho čekala byť při jediném klopýtnutí.
Nebál se, a tak se bála za něj.

Když konečně přiběhl do její postele, studené nohy na jejích lýtkách, zeptala se:
"Nebojíš se, že tě tvoji bohové opustí? Že spadneš a..."
"Nenechají mě v tom," zasmál se. "Až jednou ano, až jednou jejich přízeň ovadne nebo přilákám jejich hněv... Buď budu nahoře a v pořádku, nebo dole, a to už mi bude všechno jedno."
Ale co ti, které zanecháš? Neřekla.

"Řekni, zloději... Jsem krásnější než ona?" Královna stála jak vytesaná z mramoru, její nádherná tvář chladná.
"Jsi krásnější. Ale ona je laskavější."
Krásná jako vistárie, se zářivými květy a plody, které nosí jed.
Krásná nevěsta, u stolu se svým ženichem. Jeho smích, její kamenná tvář. Druhý den ho našli mrtvého. Toužíš po stejném osudu, zloději? Pokoušíš bohy?
Mohla by vykvést, říkáš si v duchu. Utéct z klece, od které zahodila klíč. Mohla by najít opravdový úsměv, ten, kterému si nemůže pomoct, a který zní do dáli. Mohla by se přestat bát dýky ve stínech.
Jsi přece zloděj. Ukradni její srdce.

Když se z královniných komnat ozval výkřik, strážce neváhal a vyrazil dveře. Místo očekávaného najatého vrah ale uviděl královnu a toho zatraceného zloděje krále. Spolu. Zcela naprosto bez oblečení.
Královna se rychle přikryla. "Vypadni!" zaječela.
Jakmile se za blekotajícím strážcem opět zabouchli dveře, padla hlavou do polštáře.
"Můžu ho teď nechat popravit?"
"Za to, že tě viděl, jako vídají bohyně vycházet z moře?" zasmál se král.
"Zítra o tom bude vědět celé hlavní město," zabručela nešťastně.
"Tragédie. Můžeme říct, že jsem tě tady byl okrást a vzal jsem ti i šaty..."
Hodila po něm polštář, ale začala se smát také.