DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2022. Téma: Povinná postava - Zosobnění

Po břehu kráčí muž, oděný v kožešinách. Dech se mu sráží v mrazu a mění se na bělostná sněhová peříčka. Řeka ztichla, zpomalila, větve chrastí seschlým listím.
Muž, bezvěký a bělovlasý, sleduje hranici písku a vody na pláži a v každé jeho stopě vyklíčí ledové krystaly.
Nad jezerem najde cestičku do kopců. Vrásčitýma rukama hladí polehlou zežloutlou trávu a přikrývá ji jinovatkou.
Když spatří tmavou prohlubeň ve stráni, usměje se. Tiše, tak tiše jako plynutí času, se vkrade ústím tunelu dovnitř, do tepla.
Sehne se k chundelatým kuličkám oddechujícím v náručí medvědice.
Pěkně spěte, moji maličcí, zašeptá. Než přijde jaro.

Osobu, která se vkradla do setmělé vinárny důvěrně znal, ačkoliv s ní už dlouho neměl tu čest.
Nahrbené schoulené stvoření nejasného pohlaví se posadilo ke stolu a upřelo na něj dvě sivé hluboké studny.
"Dlouho jsme se neviděli. Občas si na tebe vzpomenu a přemýšlím, jak se ti daří beze mě"
"Zcela pochopitelně lépe než s tebou. Hodláš se zdržet dlouho?"
"Kdepak, vždyť ty už opravdu nemáš důvod mě u sebe hostit. Ale tvůj břitký humor mi občas chybí. A prý máš dobré víno. Smím ochutnat?"

Severus Snape se ušklíbl a nalil svému starému známému Zoufalství ze své nejlepší láhve.

Ve dveřích baru se objevil muž se vzhledem manažera. V ruce měl lejstro a na prsou jmenovku s číslem 2022. “Tak, jdeme na to,” oznámil do místnosti.
“Ty,” ukázal na vyzáblého muže s nezdravou barvou ve tváři. “Už víš jak to chodí.”
Muž se ve dveřích kuckavě rozkašlal.
“Ty.”
Druhý, obtloustý ve špinavém tílku a černě čadící cigaretou v puse se odšoural ze dveří. Zůstalo po něm několik mastných šlápot.
“A budeme potřebovat i tebe.”
“A co On?” zeptal se na odchodu třetí s puškou přes rameno a ukázal do prázdného potemnělého rohu.
Manažer pokrčil rameny: “On má službu pořád.”

Do kapitánské kajuty vpluje dáma.
Černovous si protře oči. Stále tam je.
Černovous zuřivě zamrká. STÁLE tam je.
Černovous zkontroluje, zda nevychlastal všechen rum, ale v láhvi ještě je a ta ženská tam taky ještě pořád je.
Její majestátní postavu obepínají nepochybně drahé šaty, ale něco na nich nesedí. Tu knoflík šejdrem, tam propálená dírka... Dekolt jí zdobí trosky náhrdelníku, z něhož jako by někdo orval... co? Perly? Drahé kameny? Knihy?!
Žena se nakloní nad Černovouse a celá loď se zakymácí.
„Kde jsi nechal mého kapitána?“ zaskřípe její hlas jako ráhnoví.
„On nechal mě,“ vzlykne Ed a váhavě dodá, „Pomsto?“

"Už mám po krk těch jejich antibiotik, vakcín a pokrokové medicíny! Je to děsná otrava," brblal Mor nad prťavým šálkem nechutně drahého espressa.
"Říkám ti to pořád, musíš jít s dobou. A nebát se udělat z toho byznys. Podívej, jak mě to sype," poučoval bělovlasý elegán Znečištění a odložil prázdný šálek plný usazenin.
"Mě štvou akorát tyhleti... ekologičtí aktivisti a zelená energie. Hnus! Ale stačilo postrašit je nemocí a jak rádi se zase obalují plastem a hromadí odpad," pokračoval.
"Možná potřebuješ kurz moderního podnikání. A já bych to mohl učit, to by vynášelo," blaženě fantazíroval Znečištění.
"Hmm," přikyvoval otráveně Mor.

Viděla jsem ji tolikrát, temnou a nevyzpytatelnou, jak svýma kalnýma očima v nepřirozeně bledé tváři nahlíží zpoza štítů. Sledovala šedočerné kadeře jejích vlasů, jak krůček po krůčku prozkoumávají terén a odhadují, kam je hora pustí. Lekala se ledových pařátů, když nenadále sevřely vrchol, ten jediný ostrůvek jistoty, drobnou tečku vysoko nad světem, v děsivém tanci. Schovávala se před jejími dunivými kroky, když se rozběhla a jako smršť se řítila krajinou metajíc blesky. Sledovala její ničivý úspěch i drásavý neúspěch, když ji některý z vrcholů propíchl a nechal vykrvácet.
Tolikrát jsem ji přečkala, tolikrát před ní utekla.
Nikdy mě nepřestane fascinovat.

Paradoxně, stres se zásadně při výkonu svého povolání nestresuje. Když mu děcka u přijímaček zasednou všechny židle, on si klidně sedne na zem. Někdy vesele obíhá lavice a šťouchá trochu do každého. Do někoho víc, do někoho míň. A to čekání na výsledky si fakt užívá. Pozve se k nim domů a objímá je, zatímco oni bezútěšně mačkají F5. Někdy je jen tak pozoruje a žvýká u toho popcorn.
Jenže jak mu skončí směna, to už je jiná story. Všude ho znají. Nikde ho nemají rádi. A tak sedí u telky a čeká, až ho navštíví jeho jediná kamarádka. Deprese.

... Při Vlasech jeho hlavy, při Slině, která vyšla z jeho úst jako pramen živé vody; při jeho Slzách prolitých nad Synem na kříži! … Při čtyřech Pilířích nebe! … Při třech Porodních bolestech panny Marie, jejichž jména jsou Chóróei, Abkó, Hanutós!“
Apa Foibammón se unaveně rozhlédl. „Chybí někdo?“ Bytosti, které se během inkantace jedna po druhé objevovaly, po sobě začaly pokukovat. „Myslím, že chybí Prst“, osmělila se Slina. „Jak jsem mohl zapomenout! … Orfamieli, Prostředníku pravé ruky Otce, a všichni ostatní přítomní, zapřísahám vás velkým jménem Božím, které nezná nikdo kromě velblouda, vyžeňte Rýmu, dceru Rýmy, Horečku a Zimnici z Theodora, syna Thekly!“

V malém, temném pokoji vrže postel. Vedle ní sedí žena v laboratorním plášti a pozoruje snažení dvojice na posteli.

„Úspěch není pravděpodobný, a to ještě buďte rádi. Při tomhle stupni příbuznosti se vám nemůže narodit nic životaschopného. Vážně, nechcete toho nechat?“

Je ignorována, a tak se rozhodne omrknout další pokoje. A sklep.

Tam probíhá „výzkum“. Kotlíky bublají téměř nepřetržitě a jede se stylem pokus omyl. Nějaká ta nepřizpůsobivá laboratorní krysa, na které by vyzkoušeli nejnovější lektvar, se najde vždycky.

Seriózní věda nemá proti fanatickým zastáncům eugeniky šanci.

Georgina Moodyová popadne Genetiku za límec a vyhodí ji z budovy Pramene ven.