Moje články

Andrásovy nelidské zuby cvakly jen několik milimetrů od Jessieho krku a vlkodlakův dech, který se provinilci otíral o holou kůži, ježil hyenodlakovi vlasy na zátylku. Alfovy oči byly světlé, vlčí, v těch Jessieho se odrážela smrtelná hrůza.
"Pane Nashi, tu bonboniéru bych vám i odpustil, ale vy si prostě nedáte pokoj. Pokoušíte moji svatou trpělivost."
"Ale vždyť to byla jen jedna pařížská trubička..."
"Byla to moje trubička!" Zavrčel András a skleničky v policích za jeho zády se rozechvěly tichými tóny.
Hyenodlak v tu chvíli myslel jen na jediné - hlavně se nepochcat strachy na ten drahý perský koberec v alfově pracovně.

"Jakmile se jejich první linie dostane za určenou hranici, naše pravé křídlo je obkrouží zleva a napadne ze zálohy. Střed provede ústupný manévr a tady," poukázal na nejvyšší postavičku improvizované válečné mapy, "tady budu stát já. Ty a ty," namířil ukazováčkem na nejbližší dva po zuby ozbrojené střelce, "mi budete dělat stráž."
"A co bude dělat levé křídlo?"
"Levé křídlo obětujeme."
"Ale..."
"Už jsem řekl."
V tu chvíli se mezi debatující vmísil András. "Přímý frontální útok."
"Ale, tati..." svěsil Alex ramena a popotáhl, když zjistil, že mu otec stojí jednou nohou ve sněhové mapě.
Každoroční vánoční koulovanou bral nesmírně vážně.

"Kůže z hřímala, jo, tu tam máme... takže je to hotový," usoudila havraspárská šesťačka spokojeně nad blátivě zeleným obsahem svého kotlíku a přesunula pohled k nervózně vyhlížející spolužačce z Nebelvíru, která nikdy v lektvarech nevynikala. Protože kdyby ano, nikdy by do svého skvělého plánu druhou dívku nezasvětila. "Máš něco jejího?"
Světlovláska přikývla a vylovila z hábitu lahvičku s dlouhým, lehce zvlněným tmavým vlasem. "Bude to fungovat?"
"Si piš, Theo. Bude z tebe McKayová, teda Andersenová, jedna báseň. Ani její děti to neprokouknou, natož její drahý manžílek."
"Sybille, já se mu ale nechci starat o děti, já s ním chci spát!"

Narodil jsem se blíže neurčeného, ale poměrně deštivého dne roku 2004 a už v tu chvíli jsem byl předurčen k velkým skutkům.
Celý život jsem zasvětil jen několika málo cílům, které jsem považoval za důležité.
Spolehlivost. Síla. Rozvážnost. Rychlost. Zodpovědnost.
Nic jiného po mně nikdo nevyžadoval a já jsem se snažil plnit přání ostatních k jejich naprosté spokojenosti. Nikdy mi nevadilo, že jsem se narodil jako někdo, kdo má sloužit ostatním. Bylo to mé poslání.
Mým nejlepším přítelem se stal alfa szegedské vlkodlačí smečky András Thurzo a nabídl mi střechu nad hlavou ve svém vlastním sídle.
Mé jméno je Mercedes-Benz.

Lorelei pozorovala dvojici naproti sobě s chladným nezájmem. Její budoucí manžel Joffrey se netvářil o nic lépe, jen na tvářích jejich otců seděly úsměvy úspěšných obchodních partnerů.
"Takže předmanželskou smlouvu vám ke čtení doručím, jakmile se Lorelei podaří úspěšně zakončit studium." Uzavřel jejich obchod Joffreyho otec a spokojeně si potřásl s jejím otcem rukou. Domhnall mu stisk ruky oplatil, ale úsměvu se od něj jeho budoucí příbuzný nedočkal. Tohle všechno dělal jen na popud svojí drahé ženy...
"Lorelei Charlotte McKayová, berete si zde přítomného Erasma Andersena za svého právoplatného manžela, budete ho milovat a..."
Já nejsem kus mahagonového nábytku, matko.

Jako každou středu i dnes vysedával archanděl Chamuel Mezi Nebem a zemí, popíjel vychlazenou Plzeň, a netrpělivě očekával příchod svého prominentního dodavatele vílího prachu, protože jeho modelu vesmírné lodi Enterprise došlo palivo. Mohl být rád, že se jeho milovaná loď nezřítila k protrhávajícím se mračnům, ale skončila v náruči naducaného obláčku.
„No, to je dost,” poznamenal s úšklebkem, když se pajdající faun objevil.
„Ty na mě vůbec nemluv,” ucedil zamračený muž znaveně. „Obchody nejdou, všichni šetřej.”
„Šetřej? Na co? A co s tím mám společného já?” podivil se archanděl a tázavě se na obchodníka zadíval.
„Všechno. Váš starej rozprodává parcely.”

Leandros seděl na pohovce v hale Andrásova sídla, popíjel zlatavou whisky, a sem tam zabloudil pohledem ke dveřím na konci chodby. Pokaždé, když je sklápěl zpět ke katalogu motorek, si neznatelně povzdechl, a zavrtěl hlavou. „Už je tady zas,” konstatoval při tom pochmurně, aniž by jeho slova měla konkrétního adresáta.
Fenris už ho nějakou dobu pozoroval opřený o futra jídelny, ale když to druhý vlkodlak zopakoval snad posté, nevydržel mlčet. „Nacvičuješ si osobní mantru? Kdo je tady zas?”
„Jaro,” odvětil Leandros stručně a oba stočili pohled ke dveřím alfovy ložnice, odkud on ani jeho družka už pár dní nevystrčili nos.

Z postele vylezl potichu, dokonce Lorelei ani nevzbudil. Po špičkách se vykradl do prázdných chodeb Bradavického hradu, před skupinkou Nebelvírských prváků se na malou chvíli ukryl v tmavém výklenku. Bez větších problémů se dostal až před havraní klepadlo, co hlídalo vstup do Havraspárské společenky. Trochu se zapotil, když mu položilo záludnou otázku, ale to by nemohl patřit k Modrým, kdyby nakonec na správnou odpověď nekápl. Spokojený se svým výkonem se posadil do křesla a vychutnal si šálek kakaa. Možná by své dobrodružství utajil i před všetečnými obrazy, ale to by ho u dveří kabinetu profesorky McKayové nesměly zradit vrzající panty.

Lorelei se zhluboka nadechla a zadržela dech. Natočila se na jednu stranu, pak na druhou, a v očích se jí objevil náznak paniky. Rychle vyhledala pohledem tetu Natašu, která se na ni přívětivě usmála, než se jí pokusila do vlasů naaranžovat bělostný závoj. „Sluší ti to.“ pronesla přiškrceným hlasem a zadívala se na zmijozelskou ex-primusku do zrcadla. Ta jí pohled oplatila.
„Nezvládnu to.“
Hlavou se jí honil katastrofický scénář pokažené svatby, kdy ženich dorazí v duhově zbarveném županu, družičky s růžovými boa, a místo šampaňského si budou připíjet Roweniným kakaem.
„Hlavu vzhůru, zlatíčko, taky sis mohla vzít někoho z Nebelvíru.“

Knut byl přesvědčen, že se mu to blonďaté zakrvácené individuum jen zdá. Těkal pohledem z něj na svou krásnou blonďatou dceru, která v náruči houpala neméně blonďatého synka, a otvírala se mu válečná sekyrka v kapse. I když bylo jistě impozantní, jak se sem ten vlkodlak proklestil skrz bitevní pole, stejně se mu nelíbilo, že by si jeho Brynhildu odvedl. Otočil ho proto rychle směrem k východu.
„Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, nikoho neproklejte, dceru mi nesveďte. Na nic se neptejte, syna si odveďte, hlavně se hejbejte a dveře si nespleťte.“
Stejně ji znovu svedl a odvezl do Uher.

Leandros se nespokojeně ošil a otřel si z čela pot. Bylo pravé poledne, slunce pražilo a nad dlažebními kostkami malého Budapešťského náměstíčka se tetelil vzduch. András po jeho boku vypadal vyrovnaně, dokonce se lehce usmíval.
„Ehm, dědo?“
„Ano?“
„Seš si jistý, že přijde?“
„Když nepřijde, zneuctí tím můj návrh a upadne tak v nemilost se všemi následovníky. Musí přijít. A on to ví. Jinak je budeme moct zabít na potkání.“
„Ehm, dědo, víš, že je to upír?“
Nastala chvíle naprostého ticha, během které Andrásovi nejdříve cukl jeden koutek, a pak se jeho ústa roztáhla do lišáckého úsměvu. Hodiny odbily poledne.

„To neuděláš.“
„Je to jediná možnost.“
„Jen přes mou mrtvolu.“
„Jestli ho chceš zachránit, nic jiného ti nezbude, pappa.“
„To mu nemůžu udělat. Tolik jsme toho spolu prožili, tohle si nezaslouží.“
„Jestli pro tebe ale tolik znamená, pak by se to alespoň mělo zkusit, nemyslíš?“
„Právě proto, že pro mne tolik znamená, ti to nemůžu dovolit. Neodpustil bych si to.“
„Andrási, pappa, vždyť se nic tak hrozného nestane. A bude to rychlé, ani to nepostřehneš. Přísahám. Budu opatrný. Ohleduplný. Nic se mu nestane, vlásek se nezkřiví. Trochu zakašle a pošlape jak hodinky.“
„Ne, Fenrisi, do mého Mercedesu prostě kopat nebudeš!“

Trápil se sám a trápil se pro ni. Nechtěl nikoho vidět ani slyšet. Vždyť proč taky. To jediné, co by ve své náruči uvítal, bylo nenávratně pryč. Smetené z povrchu zemského nelítostným osudem… Už nikdy ho nepohladí její štíhlé prsty, už nikdy nebude moct objevovat stopy radosti v jejím úsměvu.
O několik dní později šílený žalem vytrhal ze záhonů všechny trsy levandulí, které mu ji připomínaly, a nasázel místo nich bílé růže. Vznešené a nevinné stejně jako bývala ona.
Ale ani po letech nenacházel vytoužený klid.
Někde hluboko v něm ten den společně s ní umřela i část jeho duše.

„Letos se sem na Velikonoce nedostanou, co?“
„Pochybuju, že se sem dostanou dřív jak v srpnu.“
„Nebuď tak pesimistický.“
„Jsem realista, pořád sněží. Nedostanou se sem.“
„Jsi si tím jistý?“
„Naprosto.“
O několik hodin později…
Fénix rozrazila vstupní dveře horské usedlosti a se zářivým úsměvem přejela pohledem rozlehlou místnost s vesele prskajícím krbem. „Hej, jsme tady! Je tu někdo?“
Zpoza pohovky se zvedla nejdříve jedna a následně i druhá rozcuchaná hlava. Pak se objevila i holá ramena a Iasonova pěst, která udeřila do Panova ramene. „A to sis byl tak jistý, co? Zapomenout na fénixe. Vždyť to je obleva osobně!“

„A pak za prudké bouře v hodině nejvyšší pod prvním jarním úplňkem zmiji zklátiti musíš…“
„Cože musím?“
„Zmiji zklátiti.“
Všeobecné ticho narušovalo jen tikání budíku ve tvaru fialového poníka.
„Hele, kluci, já nevím jak vám, ale mě se žádná zmije klátit nechce a už vůbec ne za bouře. Toho si dost užiju s Cyrou.“
„A seš si fakt jistej, že je to alchymistická příručka, Luciene?“
Lucien se na oba kamarády zašklebil a znovu přeběhl očima těch pár řádků. „Ne, fakt, zmiji zklátiti. Černé na bílém.“
„Hele, kluci, a co to vlastně je za dryják? Něco na potenci?“
„Leštěnka na nábytek.“

Jessieho nevymáchaná ústa: A hele! Bonbon!
Jessieho jícen: On ty bonbony snad ani necucá! A proč tak divně škrábou? Co to je za bonbony? Pomoc!
Jessieho žaludek: Ach, to je příšerná bolest! Že ten magor ty bonbony snad zase sežral i s obalem? Poplach! Poplach! Pomozte mi někdo!
Jessieho střeva: Klid, pusť to sem, já už se toho zbavím. Žádný stres, tohle už tady bylo několikrát. Nic, co bychom nezmákli, když budeme spolupracovat. Hezky pomalu to posuneme dál. Možná se to někde šprajcne, ale co už.
Jessieho ehm-ehm: Konečná, vystupovat! Ups, tohle mi uteklo omylem. Ale aspoň že fouká vítr.

András si pohrával se skleničkou whisky a sledoval účastníky vlkodlako-upířího summitu. Po chvilce se k němu připojila i upírka Michelle, spolupořadatelka této akce, která upíjela červené tekutiny z vysoké sklenice. Ročník to byl určitě starý, ale s vínem toho moc společného neměl.
„Valerie by tě ráda poznala.“ Mrkla na něj jednoznačně.
„Valerie se nemá ráda?“ Kynos v jeho krvi by ji zabil a ne jeho vkus byla trochu moc zubatá.
„Já ji nemám ráda. Jsi sexy a jsi alfa. To ji bezesporu odrovná. Navíc jsem zaslechla, že po jediné noci s tebou by spolehlivě zrudlo i všech padesát odstínů šedi.“

András tušil nějakou katastrofu, jakmile zpozoroval ty čertovské úsměvy, které pohrávaly na tvářích jeho vnuka a klanového doktora, když jeho družce předávali dárek k narození dvojčat.
„Úplná novinka, Ireno! Z veletrhu magických a nadpřirozených vylepšováků, když jsem to viděl, musel jsem to koupit!“ doprovodil Leandros předání krabice malou reklamou.
„Mě nezbývá, než jen vřele doporučit. Kojení vlkodlačat není nic bezpečného, zvlášť když ještě plně neovládají svoji proměnu. Katastrofální následky.“ Přidal se doktor.
Pod vrstvou balicího papíru s dětským motivem se schovávala ruční odsávačka mléka.
Leandros se zazubil. „Netvař se tak zaraženě, dědo, a ber to pozitivně. Správný alfasamec používá alfasavec!“

„Tak se na to mrkneme, dědo. Narodil ses v roce 1512, poprvé ses oženil, když ti bylo… sto sedmnáct. Tvůj první syn se narodil o dva roky později. Podle smrtelníků jsi rozhodně statisticky nejstarším novopečeným otcem v dějinách, o tom žádná. Pak dlouho nic, až v roce 1797 se ti narodil druhý syn – teda alespoň pokud máme kompletní informace… au, nebij mě… pak tu máme svatbu s Jane, nepodařilo se mi dohledat konkrétní datum. Mno, a pak si v roce 1951 umřel na následky smrtelných zranění…“
„A co z toho vyplývá, Leandre?“ Otázal se alfa.
„Že si prostě starej, dědo.“

Měl rád, když si na sebe brala lehké letní šaty, se kterými si mohl pohrávat pobřežní vánek, když se s ní odpoledne vydal na procházku po pláži. Měl rád i chvíle, kdy se strojila na večírek, a věnovala až přílišnou pečlivost každému sebemenšímu detailu svého vzhledu, aby vypadala dokonale. Ke svému nemalému překvapení dokonce zjistil, že s ní rád absolvuje i zdlouhavé nákupy a soukromé módní přehlídky u převlékacích kabinek. I kreditku vytahoval s úsměvem.
Nejvíc ale miloval ta vzácná rána, kdy na sobě neměla nic. Jen pár šmouh od mouky na tvářích a v ruce tác čerstvě upečených buchet.

Neměl se sázet. Nikdy se nesázel. Vlastně byl vždy důrazně proti sázkám. Byly nemorální a nehodné jeho postavení alfy vlkodlačí smečky. Musel reprezentovat. Stejně jako těch třináct dalších alfů, kteří se rozhodli přihlížet zbytečnému souboji. Vždyť by to šlo vyřešit i jinak, jenže to by se s ním jeho syn nesměl hádat před celou radou. Teď už z toho ani jeden nemohl vycouvat a místností se rozlilo hrobové ticho.
András se naposledy zahleděl synovi do očí. „Mám tě rád. Ale vyhrát může jen jeden.“ Věnoval mu zlomyslný úsměv a zadoufal, že mu autíčko neodskočí z vodící drážky těsně před cílem.

András se probíral horami dokumentů, které se hromadily na jeho stole s nebývalou urputností, a aby toho nebylo málo, dveře jeho pracovny vrzly a do místnosti se potichu vpašoval jeho milovaný vnouček.
„Hele, dědo, tak jsem si říkal, že bych si vzal takovou delší dovolenou… víš jak, Kréta, rodinné setkání, už jsem sestru dlouho neviděl a tady je furt zima. Hm?“ zadíval se tázavě na alfu a snažil se vypadat jako naprosté neviňátko.
„Ne, Leandre.“
„Dědo…“
„Bude duben. Zas nás čeká ta šílená drabblovací akce a já to nehodlám celé odedřít sám. Smiř se s tím a nažeň sem zbytek.“