Nic není zadarmo

(1641)
András ležel mezi pokrývkami ve své posteli. V její posteli. Těžké závěsy na vysokých oknech nepropouštěly do místnosti ani ždibec slunečního světla, ale jemu to nevadilo. Díky vlkodlačím očím viděl i ve tmě docela dobře.
Její stolek se zrcadlem. Kartáč, na kterém ulpělo několik pramenů jejích dlouhých tmavých vlasů vonících po levanduli. Židli u okna, na které sedávala, když vyšívala dětské košilky pro jejich nenarozeného syna.
András ztěžka polkl a do promočeného polštáře se vpilo pár dalších slz.
Odněkud z domu se ozval dětský pláč.
Tak moc si syna přál.
Ale raději by za jeho narození zaplatil svým vlastním životem…