Moje články

"Chase vypadá naštvaně," konstatoval Wilson při pohledu na chodbu.
"Asi si umazal obleček při kopání té jámy," utrousil nevzrušeně House.
"Jaké jámy?!?"
To už ale zmiňovaný pán vstoupil. Hodil Houseovi na stůl sáček s několika zvířecími chlupy.
"Tady to je. Ale chci, abyste si uvědomil, že jsem kvalifikovaný doktor a ne nějaký... kopáč! Příště si na takové prověrky v terénu sežeňte někoho jiného."
"Vy jste nepřinesl vzorky tkání?" podivil se House.
"Řekl jste, že potřebujete na ověření Vaší teorie pár chlupů."
"Vy jste ale přece kvalifikovaný doktor, ne? Mohlo Vás napadnout, že to nebude dostačující. Snad abyste se tam vrátil..."

fandom na konci...
Utkvělý pocit, že něco je špatně. Sžíravé pochyby o vlastní existenci. Mučivá touha po změně. Zoufalé hledání cesty. Hluboká beznaděj z neúspěchu.
Pak přišla ta žena... Mohla říkat pravdu? Měl jí uvěřit? Je toto řešení, po kterém pátral?
Váhal... Jeho současný život byl pochmurný... ale poskytoval mu určité jistoty.
Toužil po změně a stejně intenzivně se jí obával.
Probudil se a cítil se... jinak. Nic si nepamatoval. Nebo snad... Ne, to je nesmysl, to se mu muselo jen zdát...
Pomalu zvedl ruku a vzadu na hlavě si nahmatal otvor. Něco se definitivně změnilo. Jen si nebyl jistý, jestli k lepšímu...
............
Fandom: Matrix

"Harry, já si myslím..."
"Je to dokonalé? Všechno musí být dokonalé!"
"Je to pěkné," uklidňovala Hermiona vystresovaného kamaráda, "ale..."
"Dal jsem si takovou práci, abych to připravil dokonale."
"Jasně... Jenom bys měl zvážit..."
"Tobě se to nelíbí?" zaregistroval Harry problém.
"Mně," zdůraznila Hermiona, "se to celkem líbí. Ale měl bys vzít v úvahu, že Ginny má dost jiný vkus."
"Blbost... Je to přece dokonalé."
"Dala mi facku," konstatoval o pár hodin později. "A přitom to bylo..."
"... dokonalé," dokončila rezignovaně Hermiona.
Ona se vážně snažila mu vysvětlit, že večeře při svíčkách v růžově vyzdobené Nouzové místnosti není zas tak super nápad...

"Představte si, co se nám stalo!" líčili bratři Creweyové svým spolužákům.
"Šel jsem s bráchou fotit západ Slunce. Když najednou..."
"Uviděli jsme strašlivý monstrum..."
"Obrovský... aspoň deset metrů..."
"Z huby mu odkapávala krev..."
"V prackách drtil všechno, co nestihlo utéct..."
"Co jste udělali?" zajímalo Annu, malou vyděšenou prvačku.
"No... chtěli jsme ho sledovat..."
"Jo... abychom ho mohli později zneškodnit..."
"Ale zmizel nám ve tmě..."
Ron se zachechtal. Zahleděl se na své dva kamarády, kteří byli malinko ztuhlí.
"Snad tomu nevěříte?!?"
"Ehm...," promluvila potichu Hermiona, "buď mají Colin a Denis hodně bujnou fantazii..."
"... nebo se tu volně potuluje Hagridův miloučký bráška..."

Je mým snem stát se učedníkem Mistra a po jeho boku pronikat do hlubokých tajemství lektvarů nejmocnějších. On povede mě přísně, leč trpělivě, a umožní mi talent můj rozvinout. Spolupráce naše bude úspěšná a plodná. Jeho zkušenosti a moje zaujetí vytvoří nepřekonatelnou kombinaci. Ambicí mojí nejvyšší je zasloužit si jeho uznání. Pochvala z jeho úst sladkou odměnou za mé úsilí se stane. On mým vzorem byl a vždy bude.
Severus konsternovaně hleděl na odevzdanou esej.
"Pottere! To myslíte vážně?"
"Jak jinak jsem měl pojmout zadání s názvem "Moje motivace ke studiu lektvarů", než jako parodii?" odvětil s kamenným obličejem chlapec-který-to-nejspíš-nepřežije.

Měla spoustu snů, smělé plány. Nadšení a sebedůvěra jí nechyběly. Nebyla klasické dítě štěstěny, vše si musela vydřít. Byla připravená se rvát a leccos obětovat, aby svých cílů dosáhla.
Časem zjistila, že zápal pro věc, odhodlání, znalosti a bystrá mysl nestačí. Připadala si jak lapený motýl, marně bušící křídly do stěn svého vězení.
Naučila se dělat kompromisy. Spokojit se s průměrností. Zakázala si toužit po tom, co nemohla mít. Vzala za své heslo, které kdysi nesnášela…
Občas ji přepadla deprese tak obrovská, že měla chuť všechno skončit.
Rázně si osušila oči. Šla přivítat svého muže:
„Jak bylo v práci, Rone?“

Položil jí ruce na ramena. Ztuhla, ale neucukla. Zrychlil se mu dech. Že by přece jenom měl naději? Musí využít příležitost, která se mu naskýtá!
Byla unavená z té věčné přetvářky. Tak ráda by se o někoho opřela, alespoň na okamžik. Ten muž jí nabízel moc a bohatství, snad i lásku. Mohla si dovolit to odmítnout? Váhala…
„Ozdůbko,“ vydechl, „má milovaná, nedosažitelná. Nechte minulost spát. Neodmítejte mě. My dva spolu… budeme neporazitelní.“
Slova rozbila kouzlo okamžiku. Angelika se mu vysmekla a její oči plály.
„Zahráváte si se srdci příliš mnoha lidí, Sire. Já však nejsem a nikdy nebudu vaše hračka!“

Obyvatelé hor Beraní hlavy si začínali dělat trochu starosti. Ne jinak, výstižnější by bylo říct, že byli pořádně vyděšení.
"Musíme to říct paní Oggové, snad nám pomůže," nadhodila maňmáma Votáhalová.
"Čarodějka proti čarodějce nepůjde!" nesouhlasil rezolutně starý Trumpetka.
"Jinou možnost nemáme..."
Stařenka Oggová se zaujetím sledovala čtveřici přešlapující kousek od jejího domku.
"Co myslíš, Silvere, odhodlají se ke mně přijít pro radu?"
Oslovený kocour pohrdavě zavrčel.
Nakonec odvahu sebrali. Teď tu postávají, žmoulají cípy šatů nebo klobouky a dávají si přednost, kdo promluví jako první. Leze to z nich jako z chlupaté deky.
"Asi jsme se nějak znelíbili paní Zlopočasné..."
"Je na nás moc rozzlobená..."
"Ale my vůbec nevíme, proč..."
"Nemohla byste si s ní promluvit?"
"Proč si myslíte, že se na vás zlobí?" snažila se udělat si v tom jasno Stařenka.
"Pozdravila mě jako první a tak vědoucně se při tom usmívala..."
"Proklela naši kozu. Prý že vypadá výborně..."
"Mně pochválila nové šaty..."
"Něčím jsem ji museli strašlivě urazit!"
"To co říkáte nezní tak děsivě," podotkla Stařenka Oggová.
"Jsou to tajné kletby... Pomozte nám, prosím."
"Dobrá, promluvím s ní."
Vesničané uklidněni odešli. Stařenka si povzdechla:
"Vidíš Silvere, takhle to dopadá, když se Esme na stará kolena rozhodne být milá..."

fandom: Malý Mikuláš
Sotva utichlo zvonění, na školní dvůr se vyřítil chumel chlapců. Paní učitelka rezignovala. Polívka kolem sebe dští síru, ale ani on nemá šanci udržet pořádek.
Celestýn si opakuje látku na odpolední vyučování a nevnímá okolí.
Augustýn se všem chlubí svým novým převlekem, který prý představuje vojenského pilota.
Kryšpín protahuje nohy ztuhlé z hodinového klečení na hanbě.
Vendelín využívá své hmotnostní převahy. Ve frontě na oběd ho nikdo nepředběhne!
Ani Albín, který je z toho rozzlobený a hledá, komu by dal pěstí do nosu.
Mikuláš všechny své kamarády tiše pozoruje a přitom se usmívá.
Polední přestávka je krásná, ale příliš krátká!
...................
AN: Tomuhle jsem prostě nemohla odolat. Určitě je možné vymyslet příběhy humornější, hlubokomyslnější, zásadnější... Ale rozhodla jsem se, že Malý Mikuláš si svůj drablík zaslouží!

Byli uvězněni na posledním ostrůvku souše uprostřed pádících vod. Dva bezbranní vysílení tvorečkové. Den se zvolna chýlil ke konci.
"Už nevydržím..."
"Ani já ne. Takové utrpení."
"Jak nám to mohli udělat? Nechat nás tu samotné."
"Bídně zahyneme."
"A pak je budeme chodit strašit," blýsklo se prvnímu z nich zlomyslně v očích.
"To nám zrovna teď moc nepomůže," pronesl apaticky druhý.
"Pipine, Smíšku!" ozval se hluboký hlas. "Omlouvám se, zdrželi mě."
"Mysleli jsme, že jste na nás zapomněli," stěžovali si dvouhlasně.
"Snad se tolik nestalo," Gandalf se pobaveně pousmál. "Prostě se navečeříte trochu později..."
"Nestalo?!?"
"Málem to byla naše poslední hodinka..."

Harry v duchu zaúpěl. Před chvílí prosil nebesa o zázrak. O cokoli, co by ho vysvobodilo z předsvatebního šílení, které ovládlo ženskou část Weasleyovského klanu. Teď byl se svým budoucím tchánem v jeho kůlničce. Uvažoval, jestli neměl radši pomilionté první cídit slavnostní nádobí.
"A tohle," řekl Arthur se šťastným úsměvem, "využijeme na Tvé svatbě, chlapče. Úžasný vynález."
Harry hleděl na podivnou skříňku na nožičkách, která měla z jedné strany otvor a z druhé k ní byla připevněna tmavá látka.
Matně mu cosi připomínala.
"Ehm, Arthure," podotkl nejistě, "pokud chceš svatební fotky vyrábět mudlovským způsobem, myslím, že existují i modernější zařízení."

Padal sníh. Ankh Morpork se stával čistší a tišší. Bylo to nezvyklé a děsivé...
Dva bezejmenní zlodějíčci stáli v ústí temné uličky.
"Něco se tam hýbe."
"Nesmysl, nic nevidím."
"Běž první.!
"Proč já?"
"Říkal jsi, že tam nic není."
"Bojíš se?"
"Chceš praštit?!?"
"Poslyš, co je s Tebou?"
"Co jako?"
"Jsi takový průsvitný..."
"Co to plácáš?!? Pohneš sebou konečně?!?"
" ŽE VÁS PŘERUŠUJI... MOHLI BYSTE TO URYCHLIT?"
"Vidíš, že tam někdo byl!"
"Co jsi zač?"
"NAZÝVAJÍ MĚ ANTROPOMORFNÍ PERSONIFIKACÍ."
"To jako že jsi mrtvý?"
"UJIŠŤUJI VÁS, ŽE JSEM ŽIVĚJŠÍ NEŽ VY DVA DOHROMADY. TEĎ KDYŽ DOVOLÍTE, NEMÁM NA VÁS CELOU NOC."

Ty dveře tam včera nebyly...
Zamyšleně je pozoroval.
Byl na tomhle podivném místě dlouho, příliš dlouho.
Vystřídal všechny nálady, od zoufalé naděje, přes strašlivou sebelítost až po příšernou depresi. Teď už necítil nic. Jen lhostejnost.
Tedy... až do dneška.
Dveře vyvolaly jeho zvědavost
Zažehly v něm jiskřičku víry.
Navíc... co může ztratit?
Přinejhorším za nimi bude další prázdnota.
Opatrně se přiblížil.
Změnil se...
Dříve by neváhal.
Konečně do nich šťouchnul.
Pootevřely se.
Nesměle nakouknul do vzniklé škvíry.
"Budeš tam dlouho stát jak zkamenělý, Tichošlápku?!?" ozval se dobře známý hlas.
Hlas jeho dávno mrtvého nejlepšího přítele.
Sirius s úsměvem překročil práh...

Otvírám oči. Chata je tichá, všichni ještě spí. Z vyhřátého pelíšku se mi vůbec nechce, ale tělesné potřeby jsou neúprosné.
Venku svítí sluníčko. Určitě je tam tepleji než v téhle mrazivé kobce. Jdu se podívat k ohništi. Na nedojezených kouscích masa je krásná jinovatka. Všude kolem se povalují prázdné plechovky od piva. A to byla včerejší akce ve srovnání s tou páteční výrazně klidnější…
Blíží se poledne.Stále jsem jediná vzhůru. Na žádný velký výlet to opět nevypadá.
Odpoledne se kamarádi diví, proč tak pospíchám domů.
„Do půlnoci času dost, ne?“
„Do půlnoci musím napsat dva drablíky!“ odseknu jim nervózně.
..........................
AN: Tentokrát dle hesla "bodík je bodík"... Ale zase je to ze života:-) Za víkend jsem spala tak sedm hodin a v krvi mám ještě určitě nějaké to promile...

„Tos snad udělal schválně… Zavřený na ošetřovně zrovna když se má oslavovat Tvoje sedmnáctka.“
„Klídek, paroháči. Prostě to oslavíme o pár dnů později.“
James nechápal, jak flegmaticky Sirius tu tragédii bere.
„Rozumíš tomu, Moony? “
„Tichošlápek má pravdu. Navíc v tomhle stavu nemůže pít. Pojď, musíme se vrátit na kolej.“
…………………………
Konečně půlnoc…. S úlevným výdechem vytáhl placatku.
„Na svobodu!“ pronesl a sám si připil.
James měl pravdu, udělal to schválně. Nechtěl slavit, když se tak strašně bál, že jeho matka proti němu na poslední chvíli použije rodovou kletbu. Před minutou vůči němu ztratila jakákoli práva.
Zítra ho čeká velkolepá pařba…

Ťuky ťuk.
Rozhořčené ťukání Pottera přesvědčeného, že si trest nezasloužil.
Ťuky ťuk.
Nesmělé ťukání Abbotové, když přichází nahlásit zadání ročníkové práce.
Ťuky ťuk.
Tichounké ťukání Creweyho, který si ho chtěl vyfotit.
Ťuky ťuk.
Rázné ťukání McGonagallové, která si přišla vyjasnit sto bodů stržených Nebelvíru.
Ťuky ťuk.
Arogantní ťukání mladého Malfoye toužícího mu nabonzovat i ty spolužáky, kteří ho považují za přítele.
Ťuky ťuk.
Snaživé ťukání Grangerové nesoucí mu s předstihem domácí úkol.
Kromě svých jiných kvalit uměl Severus Snape také výtečně poslouchat. Ťukání na dveře jeho komnat mu o přicházejících řeklo mnohé.
Pořád ale nechápal, jak může znít ťukání snaživě…

Probudil se s třeštící hlavou. V mysli se mu pomalu, nejistě skládaly události předchozího večera. Ta holka se nezdá. První dojem u ní sakra klame. Žádná rozmazlená slečinka. A chlastat umí, že by většina jeho posádky zbledla závistí.
Blaženě se protáhl. Ležela hned vedle něj. Ve spánku vypadala tak bezbranně... V srdci cítil něco, co už tam dlouho nebylo.
"Jacku?" zachraptěla.
"Dáš si něco k pití?"
"Rum?!?" vyprskla zděšeně.
"Včera Ti chutnal," ohradil se dotčeně.
"Potřebovala jsem zvednout náladu."
"Je krásný den. A doušek rumu ho ještě vylepší."
"Krásný den? Jacku, nezapomněl jsi, co se stalo? Hodili nás přes palubu..."

Nevypadalo to dobře… Ale kdy ano?
„Nějaké nápady?“
„Nízká hladina bílých krvinek…“
„Magnetická rezonance nezobrazuje žádná narušení…“
„Když uděláme CTG, zjistíme, …“
„Můžete mi říct, o co se tu pokoušíte?“
House se zahleděl na Cuddyovou… pokorněji než si přál a než byl zvyklý..
„Udržet ho při životě do doby, než budeme vědět, co mu doopravdy je…“ připustil.
„Máte problém, co?“
Cuddyová nebyla zlomyslná… Jen se jí tak často nepřihodilo vidět House bez argumentů…
„Zatím ne, Houstone,“ odbyl ji.
Zachránil ho jeho oblíbený onkolog… Pokolikáté už?
„Ehm… nechci Ti kecat do diagnózy, Gregu… ale vzal jsi v úvahu, že pacient je kosmonaut?“

Občas jí jeho galantnost poněkud lezla na nervy. Ne, znovu a bez eufemismů… Jeho galantnost ji vždy vytáčela k nepříčetnosti. Nicméně když je člověk… žena… ne tak zcela člověk… nemůže mít přehnané nároky, že.
Navíc to myslel dobře, naprosto bezelstně. Což ji rozčilovalo i fascinovalo.
„Město je plné válečníků, bude lepší, když se nebudeš příliš ukazovat,“ vysvětloval omluvně.
A tak poslušně ťapkala vedle něho.
Konečně našel ubytování.
„Dobrá cena, pane, výborná.Exkluzivní pokoj pro jednoho , pelíšek pro vašeho mazlíčka gratis.“
Angua mezitím vydusala nahoru a rozvalila se na posteli. Uchechtla se.Přemýšlela, kde bude spát ten galantní a čestný Karotka.
......................................
AN: Pro neznalce fandomu jen vysvětluju, že Angua je vlkodlačice... Zeměplošská odrůda vlkodlaků se ovšem odlišuje od těch potterovských, takže se Angua může přeměňovat více méně podle libosti a nebolí ji to jako třeba Remuse. Kapitám Karotka je potom její harryovský (čti natvrdlý) přítel.

Domem se rozlehl příšerný jekot. Bez větších problémů jsem v něm identifikoval tetu Kateřinu v počínajícím hysterickém záchvatu.
Nutno podotknout, že její nervová soustava byla v posledních dnech podrobována těžkým zkouškám. Saturnin se jí rozhodl předvést zjevnou nesmyslnost nebo naopak přílišnou doslovnost některých přísloví a průpovídek.
Včera se na zahradě kupříkladu pustila do rvačky desítka psů, zatímco zajíc, kterého měli pronásledovat, se spokojeně popásal opodál.
"Nechci být příliš podezíravý, ale máte s tím něco společného?" zeptal jsem se proto Saturnina, když se teta odmlčela.
"Domnívám se, že madam právě objevila toho kostlivce ve skříni, o němž ráčila hovořit při obědě."

Zaprodal svoji duši. Už dávno...
Když ho oslovil jeho první pán, připadal si důležitý a mocný. Dal mu svoji oddanost, schopnosti, vědomosti. Na oplátku žádal respekt.
A udělal chybu.
Když vyhledal toho druhého, měl naději. Nabídl mu svůj život, informace. Chtěl druhou šanci.
A zklamal se.
Využívali ho oba...
Proč bolelo Crucio méně než tichá slova obsahující rozkaz?
Prvního odhalil jako vraždící zrůdu. Druhého považoval za přítele.
Přítel ho zaprodal vyšším zájmům.
A to bolelo.
Doufal, že jeho oběť nebude zbytečná.
Zhluboka se nadechl. Pohlédl do očí svému příteli. Ze rtů mu splynula dvě slova.
Zaprodal svoji duši. Dnes podruhé...

Nebyl ve své kůži. Cítil se stísněně.
„Aspoň se pokuste tvářit mile,“ napomenula ho jeho společnice.
„Ty hadry mě škrtí.“
„Ty hadry… se nazývají smoking. Pro takovéto příležitosti nezbytný oděv.“
„Vám se to mluví, vy se v něm potit nemusíte.“
„Omluvíte mě? Měla bych jít pozdravit pár známých.“
Zasmušile pozoroval, jak odchází. Zatracení Angličané. Snobští pijáci čaje…
Celé tohle údajné sledování byl nesmysl.
Po chvíli se vracela a vypadala rozrušeně.
„Pohněte sebou, Dempsey!“
„Co šílíte? I kdyby se tu měla stát nějaká vražda, o čemž pochybuju, máme ještě dobrou hodinu čas. Přece si potrpíte na systém a tradice, no ne?“

Cameronová s Chasem vpadli do kanceláře. Fajn, aspoň nebudu muset poslouchat ty Foremanovy absurdní teorie, pomyslel si House.
„Měl jste pravdu!“
„Jistě. A v čem?“
„Je to chřipka 11.“
„Neobjevili jsme nic, co by ji mohlo vyvolat,“ podotkl Foreman.
„Šli jsme do Lewisova bytu. Promiň,“ nejistě se usmála, „ale říkali jsme si, že to stojí za pokus.“
„A našli jsme tohle!“ vytáhl Chase vítězoslavně sáček s několika mrtvými mouchami.
„Byly pod jeho postelí,“ doplnila Cameronová.
„Shrňme si to… Foreman, pro kterého cizí byty nemají tajemství, nic nepřinesl. Pak tam jdete vy a… Pod postelí? Poslyšte, že vy mi něco tajíte?!?“

Silver podrážděně zaprskal. Otočila se, aby si prohlédla osobu bláhovou natolik, že vstoupila na jeho výsostné území.
„Magráto?“
„Paní Zlopočasná má problémy! Starý Hromada vzkazuje, že máme rychle přijít.“
„Blbost…“ zabručela Stařenka, ale pak se přece jen zvedla.
„U všech všudy, co to je za srocení?“
Před Bábinou chalupou bylo nezvykle živo. Stařenka pojala podezření…
„Poslyšte, co kdybyste se všichni vrátili domů a přestali tu překážet?“ oslovila dobrácky dav.
„Ale ona je…“
„Není!“ ujistila je důrazně.
Cedulku uviděla okamžitě. Na druhou stranu… možná dobře, že oni si jí nevšimli. Nejspíš by se vyděsili ještě víc.
Nejsem mrtvá, stálo na ní…

Úkol. Přátelství. Síla. Inteligence. Neústupnost. Únava. Pochyby. Odpovědnost. Zmatek. Beznaděj. Vztek. Povzbuzení. Malomyslnost. Hádky. Tvrdohlavost. Strach. Rozkol. Smutek. Pronásledování. Odhodlání. Smrt. Zoufalství. Návrat. Vzepětí. Náhoda. Nezdar. Souhra. Šance. Boj. Zranění. Úspěch. Vítězství.
Vítězství?
"Máme ho!" jásal Harry.
"Máme CO?" zeptala se skepticky Hermiona.
Ron mlčky přikyvoval a poslouchal, jak pokračuje.
"Máme klíč, ale ne zámek. Máme odpověď, ale neznáme otázku. Máme řešení, ale k jakému problému?"
Harryho nálada prudce klesla k bodu mrazu. Očima zmateně těkal kolem a snažil se najít nějaký záchytný bod.
"Zamysli se. Určitě alespoň naznačil, kam se zaměřit dál."
"Už jsem vám všechno řekl..."
Rezignace.
Rezignace?

Hermiona při snídani:
"Harry, můžeš mi podat knoflík čaje?"
Rozespalý dotyčný si podivného požadavku nevšiml...
Hermiona na Bylinkářství:
"Budeme potřebovat tři knoflíky hlíny."
Harrymu opět není nic divného, ale Ron se ušklíbl:
"Když už chceš mluvit nářečím, to slovo je koflík."
Hermiona na Lektvarech:
"Neville, teď musíš přidat dva knoflíky!"
Následoval výbuch...
"Grangerová! Zbláznila jste se? Dnes v osm v mém kabinetu!"
Hermiona na Dějinách:
"V roce 1543 začala Knoflíková válka."
Podřimující třída zajímavou informaci nezaznamenala...
Hermiona na trestu u Snapea:
Já se z toho vážně zcvoknu... Kéž by si povolil aspoň jeden knoflíček na tom svém proklatě upnutém hábitu!

Dva nesmiřitelní soci stojí proti sobě s tasenými hůlkami.
„Potter, jak jinak… Stále přesvědčen, že pro vás pravidla neplatí?“
„Malfoy si začal!“
„Pane Malfoyi, můžete…“
„On má pravdu, pane. Vyprovokoval jsem ho.“
Snape své překvapení zamaskovat dokázal, Harry rozhodně nikoli…
„Alespoň někdo tu hraje fér. Nicméně přesto… Zítra večer se hlaste u školníka.“
„Malfoy má něco za lubem. Musím zjistit, o co mu jde,“ mumlá Harry rozčileně a v noci se vykrádá z nebelvírské společenské místnosti, aby odhalil spiknutí.
„Draco, proč ses přiznal?“
„Vsadím se, že Potter připraví Nebelvír díky mému přiznání o spoustu bodů…“ ušklíbl se.
A nemýlil se…

Pozorovala ho se znepokojením. Kdysi byl energický a plný odhodlání. Připravený bez rozmyslu se vrhnout do jakékoli akce. To ona ho vždycky musela brzdit.
Co by dala za to, aby se ty časy vrátily. Ten poslední nezdar ho zlomil…
Otočil se k ní. Vypadal překvapeně. Nejspíš zapomněl, že je tu celou dobu s ním. Jeho zastřený pohled ji bolel. Obávala se, že se rozhodl jít cestou, po které ho nemůže následovat.
„Někde tam venku je pravda!“ zašeptal.
Přistoupila k němu a konejšivě mu položila ruce kolem ramen.
„Možná, Muldere. Možná. Ale nestrávíš přece zbytek života jen čekáním a doufáním… Pojď!“

Blaženě se rozhlédl.
„Jaro… Ty drobné radosti. Páchnoucí skládka, páchnoucí kuchyně, páchnoucí…“
„My dva taky zrovna nevoníme,“ přerušil B.J. litanii.
„Aby jo, po dvanácti hodinách na sále…“
Po chvíli už spokojeně seděli v Bažině a popíjeli.
„Skvělý ročník,“ chválil Howkey. „Jaký je recept?“
„Tvoje týden staré ponožky…“
„Proč moje?“
„Frank mi svoje nechtěl půjčit.“
Následovalo pohrdavé odfrknutí. To je jen vyprovokovalo
„Máš rande se Šťabajznou?“
„Major Houlihanová a já jsme přátelé,“ odvětil ctnostně.
„Taky jsem míval takového přítele,“ zasnil se Howkey.
„Povídej,“ vybídl ho B.J.
„Vy zvrhlíci!“
„Co ho žere?“
„Asi na něj letos jaro přišlo dřív než na ni…“

Další chyba v Matrixu…
„Zástava srdce! Musíme provést masáž!“
„To nezvládneme, Bodie…“
Nad hradem září Znamení zla…
„Čeká nás těžký úkol, můj bílý bratře.“
„Balrog … Toho nepřemůže žádný z nás.“
Ještě krok a Tonička pohlédne do očí Zimodějovi…
„Vypusťte Krakena!“
Gary Stu pružným panteřím pohybem vstal od monitoru. Svět potřeboval jeho pomoc. Zkontroloval nová hlášení. Vyhodnotil, kde je jeho přítomnost nejvíc třeba.
Jeho oslnivý vstup poněkud pokazila chyba, tentokrát nikoli Matrixu, ale Garyho podpůrného systému.
V jejím důsledku Severus Snape s nezvykle vyjeveným výrazem sledoval muže v zářivé zbroji, který se vynořil odnikud a rozplácl se o stěnu Astronomické věže…

Pobaveně je sledovala. Dva kohouti na jednom smetišti. Nechápala, že se už dávno nepřizabili… Neměla v plánu do toho jejich permanentního souboje zasahovat. Tedy aspoň za předpokladu, že ji k tomu nevyprovokují…
„Náročný den, co? Bodie, vnímáš mě vůbec?!?“
„Zasloužíme si sladkou odměnu,“mlsně se oblízl a ukázal kamsi vpřed.
„Ty kanče…“ povzdechl si Ray rezignovaně.
„Na co hned nemyslíš. Pak kdo je tady zvrhlík…“
Profesionální úsměv byl její druhou přirozeností. Ovšem na ně se usmívala dobrovolně a ráda.
„Mise úspěšná?“
„To záleží..“
„Co takhle probrat detaily někde soukromě?“
„Propadáte klišoidním představám, pánové. Jsem sice dlouhovlasá blondýnka, ale… Nemám zájem!“

Nevšímal si nepříjemných pohledů. Nikdy nebyl jako oni. Vybral si cestu. Po té kráčí bez zaváhání.
Ten muž mu mohl prospět. Jen blázen by si ho znepřátelil.
Opustil rodičovský dům. Neohlédl se. Neviděl matčin raněný pohled.
"Děkuji za tu příležitost. Ocenil bych, kdyby se Vám podařilo zjistit o něm nějaké informace."
Cestou domů spřádal plány, jak získat zpět důvěru své rodiny a tak i přístup k němu.
Odměna ho nemine.
Na stole ležela neznámá kniha. Oči se mu rozletěly po založeném textu.
"Už jsem tady! Percy?"
Vzhlédl k ní.
"Udělal jsem strašnou věc. Snad se mi ji ještě podaří napravit..."

Ginny nervózně namotávala na prst pramínek vlasů. Pozorovala ho. Doufala. Modlila se, aby ji neodmítl. Aby ji alespoň vyslechl.
Psát mu dopis možná nebyl nejchytřejší nápad. Ale ona už byla zoufalá. Skrývala své city příliš dlouho. A normálně bavit se s ním nedalo...
Do Velké síně vlétly sovy, začaly kroužit a hledat adresáty. Bojovala s potřebou celé to zastavit. Vždyť je to šílené. On přece nikdy... Jak by mohl?
Vstala. Musí se dopisu zmocnit dřív, než ho otevře. Co ji to napadlo? Jen ze sebe udělá blázna...
Pozdě.
Draco nedbalým elegantním pohybem odebral od malého výrečka dopis a začetl se.

"Já mám smysl pro humor!"
"Dokaž to!"
"Jak?"
Krátký šepot. Hermiona nevypadá přesvědčeně.
"To není o smyslu pro humor ale o nedostatku pudu sebezáchovy..."
Severus Snape vstupuje. Pohledem dopředu říká: "Ať vás to ani nenapadne!"
K nohám se mu sveze Pansy. Leží na zádech, nedýchá. Přikleká k ní, snaží se ji vzkřísit. Bez úspěchu.
Bere ji do náruče. Hodlá ji zanést na ošetřovnu.
Chytne se ho kolem krku. Něco mu šeptá.
Pouští ji a tváří se zcela nevěřícně.
"Cože??!?"
Ve vzduchu se formuje srdíčko s nápisem "Apríl".
Snape vážně zvažuje zásadu netrestat zmijozelské...
Harry říká Hermioně:
"Jak jsi ji přemluvila?"