Moje články

Saturnin patrně tetičku opět čímsi hluboce urazil. Jak jinak si mám vysvětlit, že kolem mne prohopsala vykřikujíc:
„Kdo si co zaseje, to taky sklidí! Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá!“
„A kdo seje vítr, sklízí bouři,“ dodal se stoickým klidem Saturnin, když jsem vstoupil do salónu.
Kajícně uznávám, že po tomto jeho prohlášení, vědom si jeho nespoutané povahy, se zkušenostmi, které jsem již byl nucen vstřebat, měl jsem být ostražitější. Mohu však jmenovat několik polehčujících okolností, které moji ostražitost utlumily. Tichá pohoda dědečkova domu. Barbora. Dosavadní bezproblémový průběh dovolené. Barbora.
Pak vypukla bouře. Stála za to…

Probouzel se a v hlavě měl obrovský zmatek. Něco se pokazilo. Něco se úplně příšerně pokazilo. Tím si byl jistý. Jen nevěděl, co to bylo… Všechno přece probíhalo stejně jako každý jiný úplňkový večer. Byl ve Chroptivé chýši a čekal, až se k němu připojí jeho přátelé. A skutečně tam byli, James i Sirius. Ale byl tam ještě někdo další. To byl ten problém.
Když později toho rána potkal na chodbě Sra-Severuse… když v jeho očích přečetl nenávist smíšenou se strachem, jeho nesmělá naděje, že snad nebude okolím považován za krvelačnou nestvůru, definitivně zemřela.
Nevěděl, jestli dokáže Siriusovi někdy odpustit…

„Housi! Ke mně!“ zahřměla Cuddyová.
„Už jdu, brouku,“ zamumlal a směrem ke svému týmu dodal: „Nenechte se vyrušovat.“
„Váš pacient je na operačním sále,“ řekla obviňujícím tónem, jakmile se vbelhal dovnitř.
„Jistě. To se v nemocnici přihodí, ani nevíte jak.“
„Nesmí tam být! Nemáte svolení operovat. Nebo snad ano?“ zeptala se tajně doufajíc, že uslyší kladnou odpověď.
„Ne, proč?“ vzhlédl na ni nevinně.
„Jeho rodiče vám měli dát informovaný souhlas. Copak nechápete, že jste jednou nohou v kriminále?“
„Než by se ti dva pitomci rozhoupali, operace by se změnila v pitvu,“ zašklebil se House. „Někdo musí hájit práva toho kluka.“

Ta otázka mi nedá spát. Prý – můžeš si vybrat osobu, ale ne čas. Do jaké postavy by ses chtěla převtělit?
Hermiona mě napadá první. Když si ale představím, že bych se trefila do doby jejího pobláznění Ronem, vyděšeně vrtím hlavou.
Arwen by nebyla špatná. Co ale dělala, když zrovna nepomáhala Aragornovi zachraňovat hobity? Nenudila bych se?
A co mužské postavy?
Jaképak by bylo strávit den jako můj milovaný Bodie? Nemuselo by být špatné dívat se na svět a ženy v něm pro jednou z pohledu lovce. Jenže on je věčně postřelený nebo zmlácený, to ne…
Radši zůstanu ve své kůži.

„Já to asi nějak nechápu…“ postěžoval si Frištenský. „Nejdřív náčelník říkal, že sníme psy, ale přitom žádné psy nemáme. Potom zase učitel navrhoval upéct nějakého pospíchajícího berana – ale kde by se vzal beran na severním pólu, že jo? No a teď se mě ty ptáš, jestli necítím, jak mi roste peří po celém těle. To jste se všichni zbláznili?!?“
„Hlavně si to tak neber, Frištenský,“ uklidňoval ho lékárník. „Brzy už bude všechno v pořádku a budeš se cítit úplně báječně.“
„Takže sníme tu husu?“ rozradostnil se. „Však už bylo načase. Náčelník neumí násobit dvěma a všichni abychom kvůli tomu hladověli…“

„Vstávej, líná kůže!“
„Trhni si,“ zabručel Bodie a přetočil se na druhý bok.
„Jak myslíš… Míří sem Cowley.“
Doyle nikdy nepochopil, jak se jeho parťák dokázal dostat ze stavu nevrlá rozespalost v podstatě ihned do módu pohotová usměvavá bdělost.
Tedy… usměvavý byl do chvíle, kdy mu došlo, že Ray blafoval.
„Jsi sketa, Doyle,“ zamumlal otráveně. „Zdálo se mi o té nové sekretářce.“
„Jsme na stopě sadistického vraha,“ připomenul Ray. „Nechápu…“
„Dokud se mi zdají hanbaté sny, může tě potkat jen to, že se k tobě budu v noci lísat. Až se mi začnou zdát sny vražedné, dopadneš hůř…“ upozornil Bodie.

Gimli byl…
…dotčený, že jemu jako jedinému chtěli zavázat oči.
Je snad nějaký zločinec?
…zoufalý ze smrti Gandalfa.
Ač to nedával příliš najevo, opravdu si starého čaroděje vážil.
…unavený z cesty Morií.
Ano, i trpaslík se unaví.
…zmatený ze setkání s Galadriel.
Jakoby jí stačil jeden pohled a věděla o něm úplně všechno.
Myšlenky se mu hlavou honily jak šílené.
Pak se ale rozezněl ten zvláštní zpěv a on se náhle cítil naprosto klidný, vyrovnaný a smířený.
„Žalozpěv za Gandalfa,“ vysvětlil Legolas celému Společenstvu.
Žalozpěv, přitom tak konejšivý. Gimli, nerad, musel uznat, že elfové jsou v něčem lepší než trpaslíci.

„Vstávat a cvičit!“
To si Bob nedá nikdy pokoj? pomyslí si Bobek, převalí se na druhý bok a zazívá:
„A proč?“
„Protože je ráno!“ zařve Bob optimisticky.
Jsou chvíle, kdy by se optimisti měli střílet…
„Jenže já mám ještě noc…“ odmítne Bobek neodolatelnou inovativní nabídku.
Čeká, že Bob uzná porážku, zacvičí si sám, připraví snídani a pak do něho znovu opatrně šťouchne.
„Vstávej, líná kůže!“ zařve Bob do nitra klobouku. „Koupil jsem ti cvičební úbor.“
Bobek zbystří. Dárky zbožňuje. Vyleze tedy ven.
„Co to máš na sobě?!?“ vyjekne zděšeně.
„Tepláky,“ odpoví nenuceně Bob. „Ale neboj, tobě jsem pořídil něco slušivějšího…“

Zpočátku byl obezřetný. Bolestivě si uvědomoval své nedostatky. Raději se tvářil cynicky a trousil kolem sebe ironické průpovídky.
To byla ale jen skořápka, ochrana před vnějším nepřátelským světem. A ona narušovala jeho obranný val – postupně, den za dnem. Až zůstal zcela bezmocný.
Narazil… Opět. Nikoli poprvé a velice pravděpodobně ani naposled. Bolelo to však stále stejně…
Když si uvědomil, že je obviněn ze smrti Joffreye… přišlo mu to vtipné.
Když ji slyšel mluvit před tribunálem… byl zoufalý.
Když ji našel v posteli svého otce… byl vzteklý.
Jeho naděje byly zase jednou zmařeny. Zmařit pár životů se jevilo jako přiměřená protihodnota.

„Co to děláš, Jacku?!“ křičela Elisabeth a hlasem jí vibroval vztek.
„Odplouváme, nevšimla sis?“ utrousil a posunul si klobouk víc do čela.
„Zůstala tam půlka tvé posádky!“
„Černá perla je poslušná loď, nepotřebuje moc námořníků na obsluhu. Bohatě mi stačí těch pár, který jsou na palubě.“
„Ale… přece je tam nemůžeš nechat?“
Jistě, mohl by jí vyložit svůj plán. Že obepluje ostrov a vynoří se na jeho druhé straně, což nepřátelé nebudou čekat. Že s Gibbsem mají tuhle variantu nacvičenou. Že se takhle vyhne zbytečnému krveprolití, které by vyvolal přímý boj.
Ale co… vždyť zá pár hodin to uvidí sama…

Několik zcela náhodně vybraných útržků rozhovorů, které se mohly, ale také nemusely odehrát v jistém čase a místě mezi zcela konkrétními postavami.
„Honem, pojďte!“ pobízel ji a samou nedočkavostí málem poskakoval.
„Moment, musím zadat domácí úkoly,“ odpověděla s přísným výrazem.
„Nestihneme to…“ začínal propadat panice.
„Čas není podstatný,“ ubezpečila ho s ledovým klidem.
„Nelekněte se, vevnitř je mnohem větší než zvenku,“ upozorňoval důležitě.
„Jak jinak,“ utrousila povzneseně.
„Jak jste to věděla?“ zeptal se konsternovaně.
„Myslíte si, milý Doktore, že jste jediný, kdo dokáže manipulovat s časem?“ odpověděla s pobaveným úsměvem Zuzana a pro jistotu dovysvětlila: „Už jsme se setkali… zítra.“

Agent Smith se zlověstně pousmál. Neo byl důkladně svázaný, v dosahu se nenacházeli ani žádní další agenti, ani telefon, skrz který by se Neo mohl dostat ven, kdyby se nějakým zázrakem vykroutil z pout. Byl přesvědčen o svém triumfu. Mohl Nea velice snadno zlikvidovat. Jenže měl nezvladatelnou potřebu mu cosi vysvětlit.
„Víte, pane Andersone,“ předklonil se spiklenecky, „skutečně nechápu, čemu se stále tak usilovně bráníte. Matrix je dokonalý systém, spolehlivě fungující, předvídatelný. Lidé svou podstatou potřebují řád, sami ho však nedokáží vytvořit a především zachovat. Bez nás by svět ovládla totální anarchie.“
„Miluju anarchii,“ odvětil stručně Neo a přerval pouta.

Mužstvo… tedy… skupina se sesedla a trochu plánovala. Úvodní slovo měla Poly.
„Kam na ty nápady chodíš…“ řekl s netajeným obdivem Maledikt, když domluvila.
„Však víš, holka si vždycky musí umět poradit,“ pokrčila rameny.
„Já na to složitý vymejšlení nemám hlavu,“ přiznala klidně Řimbo.
„Možná bys ji potřebovala vyměnit,“ navrhla Igorína.
„Co?!? To taky dokážeš?“ vykulila oči Nefríta.
„Hm, ale tvoji asi ne, nemám náhradní díly,“ řekla Igorína omluvně.
„To… to je v pořádku, vážně,“ ujišťovala ji Nefríta.
V ten okamžik se mezi ně přišourala Mžoura.
„Večeře je hotová. Udělala jsem výborné mozečky…“
Poděšené pohledy jejích spolubojovnic ji lehce zmátly.

„Ukradli mi brejle!“
„Dědo, neblázni, kdo by ti je kradl?“
„Třeba ta nová sestra. Divně se obléká a ještě divněji mluví. Dnes může dělat ošetřovatele každý. Za mých mladých let to bylo jiné. Lidi byli zdvořilí. V létě bylo teplo, v zimě zima. Tráva byla zelenější.“
„A deset deka salámu, to bylo salámu…“
„Cože? Ze všeho si děláš legraci! Jsi jako všichni mladí!“
„Tati, táhne mi šedesátka…“
„Tím hůř!“
„A ty brýle máš založené tady v té knize.“
„Hm… No dobře. Ale já jsem je tam nedával. Určitě mi je tam dal ten Němec. Jak se jmenuje?“
„Alzheimer, dědo, Alzheimer...“

Tři ospalí ale nadšení lidé – věkem dospělí, o rozumu raději nemluvit - ve vlaku.
„Vzala jsem Sázky a dostihy,“ pochlubím se, jakmile proběhne uvítací přípitek.
„To nemuselo být,“ zašklebí se Kamínek.
„Aspoň se zabavíme, cesta je dlouhá,“ podotkne smířlivě Marek.
„Můžu mít Napoliho?“ smlouvá Kamínek.
„Můžeš,“ ujistím ji, „když na něj stoupneš první…“
Hra proběhla a skončila drtivým vítězstvím.
„Určitě jsi podváděla, přiznej se, Angie!“
„Jo, namíchala jsi mi všechny starty bez čtyř tisíc!“
„Kdepak,“ zavrtím hlavou. „Podváděli jste vy dva, když jste se zákeřně spojili proti mně. Stejně vám to nepomohlo. Odveta?“
Rychlý pohled z okna.
„Raději bychom měli vystoupit…“

Když jsem se do DMD letos pustila, věděla jsem, že to bude náročné. S druhou identitou v zádech a absolutním nedostatkem času…
Myslela jsem si ale, že coby veterána už mě nic (v tématech) nemůže překvapit.
Hluboký omyl…
S dojetím vzpomínám na punkovou nutrii. Klidně bych s ní zalezla do mlhy, z které cosi čouhá, napila se nektaru či ambrózie a do toho sepsala dadaistickou báseň. Snad i ty zmije bych… nebo ne?
Tápám v temnotách…
A na konci tunelu není světlo. Na konci musím zpátky na začátek (navíc bez čtyř tisíc - jak odporné) a navíc budu detektivně krájet salám…

„Něco tu smrdí,“ všimnul si B. J. při vstupu do Bažiny.
„Někdo tu smrdí, Franku…“ specifikoval Hawkey.
„Vy máte pořád něco!“ zaprskal Kuní ksicht a pokusil se o důstojný odchod.
„Tady vážně něco smrdí,“ podotknul plukovník Potter další den, když se Bažina stala základnou pro pravidelnou partičku pokeru.
„Franku?“ zeptal se jakoby nic Hawkey.¨
„Trhni si!“
„Důstojníci, měli byste jít mužstvu příkladem,“ upozornil major z velitelství. „Přitom váš stan děsivě páchne…“
„Já nic!“ začal se bránit čistě preventivně.
„Franku…“ řekl pečlivě neutrálním tónem B. J. „Šťabajznu možná mocná tygří vůně vzrušuje… ale… není načase přiznat, že ta aviváž je přehnaná?“

„Radare, co děláš pod stolem?“ podivil se B. J.
„Vylez, potřebujeme, aby tvoje malé šikovné prstíky zasunuly pár správných kolíčků a propojily nás na velitelství,“ doplnil Hawkey.
„To bude problém, pánové,“ zamumlal vynořivší se Radar.
„Pročpak?“
„Telefon je rozbitý.“
„Báječné…“ utrousil Hawkey a už se vrhal ke skříni nadepsané „Přísně tajné“, ve které Henry skladoval alkohol.
„Když mi pomůžete, myslím, že ho dokážu spravit,“ dodal Radar. „Musím tuhle věcičku zastrčit do támhleté malé dírky a pak to celé omotat třínulkou...“
„Radare, ty jsi geniální,“ zatleskal Hawkey, když po chvíli telefon skutečně fungoval.
„A máte povolení telefonovat?“ otázal se Radar přísně.

Kdykoli, kdekoli.
Den první.
„Nezdá se ti, že to jsou modřiny?“
„Ne nejsou, to jsi se přehlídla.“
„Určitě?“
„Určitě!“
Den druhý.
„Neslyšel jsi v noci nějaké divné zvuky? Jako rány od sousedů z bytu…“
„Ne, vůbec.“
„Vážně ne?“
„Jednoznačně!“
Den třetí.
„Neměli bychom zavolat policajty?“
„A to jako proč?“
„Vždyť víš… Vrátil se dnes domů hodně opilý. Určitě ji zase zmlátí.“
„Nepleť se do toho! Co ty víš, jak to mezi nimi je…“
Den čtvrtý.
„Ve čtvrtek je pohřeb. Půjdeš?“
„Ne, proč?“
„Možná jsme tomu mohli zabránit…“
„A jak? Copak jsme mohli tušit, že je to tam tak špatný? Neblázni…“

Byli… dva lidé opačného pohlaví na výletu v horách… dva lidé, kteří si rozumí víc, než je obvyklé… dva kamarádi.
Když si dva kamarádi po týdnu v horách dali v dolině pár piv, stali se více než kamarády…
Jenže jeden z těch kamarádů měl manželku a pár dětí…
Sice se v horách nechoval úplně jako ženatý muž, ale ani tento statut nepopíral. Což musela uznat i jeho kamarádka… která byla v některý okamžik možná víc než kamarádka.
Pak si chvíli psali. Řešili, co by se mohlo stát.
Nestalo se nic.
Nebo přece?
Znovu se potkali…
Znovu si skvěle rozuměli.
Kamarádi…

„Ale… co když to nevyjde?“ ptal se nejistě.
Následovala série odpovědí.
Morpheus nekompromisně: „Musíš!“
Cypher ironicky: „Snad se nebojíš?“
Trinity chlácholivě: „Ty to zvládneš.“
Tank přátelsky: „Jsme s tebou.“
Ale co když ne? Je to přece… chtěl říct, proti fyzikálním zákonům. Byl poučen, že ty tu neplatí. Že důležitá je jeho mysl.
Jeho mysl…
Před pár dny byl obyčejným člověkem. Žil si svůj obyčejný život, platil daně. Občas se naboural do nějaké databáze. Balancoval na hraně zákona.
Pak mu řekli, že to vše byl jen sen.
Řekli, že ho osvobodili.
Že je vyvolený.
Že má osvobodit on je.
Chtěl to?

Nesnášíte nudu? Napomůžeme. Neváhejte!
Nezapomeňte:
- nabízíme napětí (nikoli nadměrné nebezpečí)
- nikdy nedopustíme neprofesionalitu
- navštívíte nemálo netradičních novostaveb
- navodíme náležitou náladu
- neslibujeme nesplnitelné
- nemusíte nic načítat
- nejsme nelidští nadháněči (naopak)
- nic není nemožné
- nepostrádáme nejmodernější navigaci
- nelákáme nepravdivě
Nebuďte nerozhodní - nyní nebo nikdy!
Nakupujte neprodleně!
Naleznete nás na náměstí.
Nuda neexistuje.

Poklidné odpoledne bylo narušeno jekotem vyvolávajícím představu nájezdu Indiánů. Jak se ukázalo posléze, útočila neznámá rostlina.
„Kytky nekoušou, Milouši.“
„Mě kousla!“
„Třeba to byla masožravka,“ uvažovala Kateřina.
Se sklenkou v ruce a Barborou po boku, příjemně malátný, sleduji, jak se Saturnin zvedá a počíná řečnit.
„Masožravé rostliny, hovorově zvané též masožravky, získávají živiny chytáním drobných živočichů a zvláště pak hmyzu. Rostou obvykle na místech, kde je půda velmi chudá na živiny. Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat tvrzení mladého pána, dovoluji si podotknout, že se nacházíme v úrodné polabské nížině, nedostatek živin zde tedy nehrozí. Krom toho, Milouš přece není hmyz…“

Být slepá dívka mělo své výhody. Lidé viděli její pásku přes oči a mívali sklony si myslet, že ani neslyší. Ona naopak slyšela mnohem lépe než kdy dřív.
Čich byl smysl, kterému nikdy dřív nepřikládala váhu. Teď cítila věci, zjišťovala, že každý člověk má svoji specifickou vůni.
Později dokázala vytušit, co se děje, i když se zdánlivě nic nedělo. Vnitřní zrak byl dar, který k ní přišel nečekán.
Občas ji přesto přepadal smutek.
Chtěla bych ještě jednou spatřit slunce zapadat nad Zimohradem… napadlo ji, ale hned se okřikla.
Pssst! To jsou nebezpečné myšlenky. Myšlenky mrtvé dívenky. Ty nejsi Arya Stark!

Nejradši by si nafackovala. Takhle hloupě se chytit do léčky. Snad vymyslí, jak z toho ven. Celý den pozorně sledovala skupinku, která se zajala.
„Pánové, co si večer zkrátit soubojem muže proti muži?“ navrhla.
„Proč ne,“ odpověděl jejich velitel.
„Rád bych vyzval támhletoho velkého chlapíka,“ pokynula spoutanýma rukama.
„Proč ne,“ zopakoval a znělo to… zajímavě.
„Zbláznila ses?“ zašeptal jí do ucha Maledikt.
„Abych mohla bojovat, musí mě rozvázat a dát mi zbraň.“
„To chápu… ale proč sis vybrala jeho? Říkají mu Mlátička!“
„Ne, on sám si říká Mlátička. Ostatní mu říkají Citrón,“ utrousila Poly. „Mám v plánu ho pořádně zmáčknout…“

„Když zaútočíte na Zeď, zemřete,“ snažil se jí vysvětlit, už poněkolikáté.
„Ty nic nevíš, Jone Sněhu,“ ušklíbla se.
„Občas ti vážně vůbec nerozumím,“ přiznal tiše. „Jako kdybychom každý mluvili jiným jazykem… Copak ti je jedno, že jdete na jistou smrt?“
„Ty s námi nejdeš?“
„Jdu, jistě…“ bránil se, ale tušil, že mu nevěří.
„A cítíš se líp, když si opakuješ ty poraženecký kecy?!?“ vyprskla.
V tu chvíli se mezi ně připletl Duch. Snad vycítil napětí. Zavrtěl ocasem a oblízl Ygritte ruku. Automaticky ho pohladila. Když vzhlédla znovu k Jonovi, tvářila se smířlivěji.
„Vím, že tam zemřeme. Máš ale lepší nápad?“

„Pierce se tu válí jako zvíře,“ Frank nakrčil znechuceně nos.
„Byl den a půl v kuse na sále, pak na pooperačním dohlížel na toho kluka, kterému vytáhl šrapnel od srdce, pak šel pro změnu znovu na sál. Nespal tři dny…“ snažil se logicky argumentovat Trapper.
„Vstávat!“ zařval přesto Kuní ksicht.
„Co-cože?“ rozhlížel se Hawkey dezorientovaně.
„Když už ses probudil, najez se,“ ušklíbl se Trapper a přisunul mu tác.
„To je mrkev?“ mhouřil Hawkey podezíravě oči. „Když jsem usínal, byla zima. Jak dlouho jsem spal?“
„Asi dvě hodiny… Ale zapomněl jsi, že mrkev v prášku roste bez ohledu na roční období…“

„Jak to, že ti nikdy nevybuchne kotlík?“ zeptal se Neville zoufale.
„Stačí přesně dodržovat postup,“ odpověděla Hermiona a tvářila se moudře. „Je to jednoduché a logické.“
„Jednoduché…“ zaúpěl.
xxx
„Pane Pottere, chtěla jsem přeměnu jehelníčku na želvu. A toto je?“
„Krysa…“
„Slečno Grangerová, můžete panu Potterovi vysvětlit, kde udělal chybu?“
„Použil jsi špatnou inkantaci, Harry.“
„Kdo si má všechny ty divný slova pamatovat…“
xxx
Hermiona občas své kamarády nechápala. Vždyť přece stačilo znát pravidla. Opravdu to bylo snadné! Všechno školní učivo se v její mysli samo skládalo do přehledných vzorců.
Vztahy byly horší… Proč, u Merlina, neexistuje nějaký návod i na ně?

Roland se tvářil odhodlaně. Tonička si povzdechla a připravila se na nejhorší. Měla ale chvíli času, rozhodla se tedy být trpělivá.
„Nelíbí se mi ta tvoje panovačnost. Myslíš si snad, že víš všechno nejlíp?“
„Jsem čarodějka,“ řekla doufajíc, že to bude stačit.
„A já jsem baron!“
„Fajn… až budu potřebovat poradit s baronováním, určitě se na tebe obrátím. Teď kdybys šel laskavě pryč.“
„Nepůjdu! Mám právo tu být,“ dupnul si.
Trpělivost ji pozvolna opouštěla.
„Rolande,“ zalapala namáhavě po dechu Kalendárie. „Opravdu bych radši, kdybys tohle neviděl…“
„Ale…“ řekl o poznání zkrotleji.
„Ven!“ zavelela Tonička. „Tvoje žena rodí a potřebuje klid!“

Hospoda čtvrté cenové, těsně před zavíračkou, dva chlapíci, mezi nimi nádoba s blíže nespecifikovaným nápojem.
„Dej to sem! Mám žízeň.“
„Ty tho chčeš pít?“
„Ne, chci ti to vylít na hlavu… Jasně, že to chci pít. Povídám, že mám žízeň!“
„Hale on říhal, žhe je to na vlas…“
„Spíš ty jsi na šrot.“
„Na vlastiny ne…“
„Co sem motáš nějakou Vlastu?!?“
Ten „střízlivější“ se chápe dotčené sklenice a dává si vydatný doušek.
„Aaaargh! Co to je za svinstvo?!?“
Přitočí se výčepák, potutelně se usmívá.
„Vždyť jsem říkal - jen na vlastní nebezpečí. A taky, že to vypadá navlas stejně jako pivo…“

„Paní,“ oslovil ji Aragorn. „Máš důležitý úkol, neměla bys být zklamaná.“
„Jistě…“ odvětila s hořkostí. „Jsem jen žena. Údělem žen je v úkrytu se strachovat, zda se muži vrátí z boje živí.“
„Tvůj lid tě potřebuje. Musíš se o něj postarat.“
„Myslíš, že nevědí, jak se dostat do bezpečí?“ namítla.
„Někdo je musí vést.“
„Vím,“ připustila a sklonila hlavu. „Splním svoji povinnost. Nečekej však, že budu jásat.“
Svůj slib dodržela. Ale teprve když seděla na koni a mířila k Minas Tirith, připadala si úplná. Když pak přemohla Pána nazgûlů… toho, kterého nemohl zabít žádný muž… věděla, že se rozhodla správně.

Rozhlédnu se po bytě, hlavou mi bleskne heslo jednoho z minulých ročníků – v dubnu se nebude prát, vařit ani uklízet. Výstižné…
Jako kdybych si nepamatovala, jak jsem vždycky ke konci dubna šílela. Letos jsem do toho šla pro jistotu i se svojí druhou identitou. Na to musí být nějaká diagnóza.
Bavila jsem se ale náramně, a to i s kudlou v zádech, punkovou nutrií v pumpě, pábitelským přizdioním či popravenými olověnými kruhy.
Je na čase nechat postavy, které jsem v průběhu měsíce rozličným způsobem mučila, zase na chvíli v klidu. Pac a pusu, miláčkové. A nejpozději za rok na shledanou!

Dlouho jsem věřila, že za poslední stránku bude ještě něco napsaného očarovaným inkoustem. Tedy… konkrétně jsem si představovala, že když se budu soustředit, objeví se obrovské „Apríl“ a pod tím drobnějším písmem „Celý epilog se ruší“.
Severus přece nemohl umřít… Jistě zvládnul sáhnout do kapsy hábitu a vypít protijed.
Hermiona přece nemohla skončit s Ronem, vždyť ti dva neměli vůbec nic společného.
Ginny přece nemohla skončit s Harrym… vždyť… no prostě nemohla.
Když jsem pochopila, že ten epilog byl myšlen vážně, měla jsem vztek. Až později jsem si uvědomila nabízející se možnosti. Budu ho ignorovat a psát si své příběhy…

Vypotáceli se ven a zmateně mžourali do sluníčka.
„Jak dlouho jsme tam byli?“ zeptal se Hawkey.
„Jestli je čtvrtek, den a půl,“ zaskuhral B.J.
„Je sobota,“ upřesnila Margaret.
„Proplatí nám strýček Sam přesčasy?“
„A práci v noci?“
„Co myslíte?“ zavrtěla hlavou. „Pojďte radši do kuchyně, mám hlad, že bych polykala hřebíky.“
O chvíli později seděli u stolu a znechuceně hleděli na hnědavě-zelenou hmotu natřásající se na tácech.
„Hřebíky by byly mnohem lepší,“ usoudil B.J.
„Taky bych řekla,“ přikývla Margaret.
„Hm… tohle bychom asi měli sníst co nejrychleji. Jinak to možná oživne a sní to nás…“ zašklebil se Hawkey.

„Teto, proč sluníčko chodí spát v noci, proč nespí ve dne?“
„Většina lidí spí přece radši v noci, ne?“ odpovím bezmyšlenkovitě.
„Ale sluníčko není člověk…“ zakoulí očima.
Jedna nula.
„Teto, proč se říká, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá? Zkoušela jsem do lesa volat a mamka mi vynadala, že se to nesmí.“
„To je takové přísloví, víš? Jako třeba – ranní ptáče dál doskáče. Nesmíš to brát úplně doslova.“
„Aha…“ nakrčí přemýšlivě čelíčko, ale neprotestuje.
Jedna jedna… snad.
„A teto, proč tamhle stojí ta pumpa?“
„Protože ji tam někdo postavil?“ zkusím, ale nedoufám, že mi odpověď projde.

Den první
„Jdeme na pivo?“
„Promiň, dnes nemůžu, mám rande s Ann.“
Den druhý
„Co to máš na sobě?“
„To mi koupila Ann. Až na tu barvu dobrý, ne?“
Den třetí
„Všimnul sis té zrzky?“
„Jaké?“
Den čtvrtý
„Z tebe se stal vegetarián?“
„Ann mi připravila svačinu. Chceš ochutnat?“
Den pátý
„Kam ten spěch?“
„Musím doma uklidit, přijde Ann.“
Den šestý
„Dnes ale snad do hospody půjdeš?“
„Tak jo… ale maximálně na dvě piva.“
Den sedmý
„Nasedej, spěcháme.“
„Bodie, ne tak rychle. Chceš nás zabít?“
„Vlastně proč ne…“ utrousil kysele. „Jak tě tak sleduju, rozhodně lepší být mrtvý než ženatý…“

Velikonoční prázdniny. Slunečné počasí, poloprázdný hrad. Lenošivé sobotní odpoledne.
„Kdo dopije poslední, je padavka!“ zahlásil James a mohutným lokem vyprázdnil půllitr.
Peter nechtěl být padavka… a odpadnul...
„Mějte rozum, kluci,“ zoufale zanaříkal Remus.
„Rozum? Jaký rozum? Máme alkoholem obalené mozkové buňky, které nám tiše nadávají,“ upozornil Sirius. „Máš zpoždění, Moony. Dopíjej, nebo padej!“
Remus se pokusil zamyslet, jak jen přes flašku Ohnivé whisky a pár piv šlo…
„Padám!“ řekl rozhodně potáceje se ze společenské místnosti.
„Co se mu děje?“ zamžoural James.
„Volání přírody!“ zahlásil Sirius.
Ke cti jim sluší přiznat, že v ten okamžik zvedli hlavy k nebi a vystřízlivěli…

Píšu jim samá prima dobrodružství a oni, místo aby to ocenili, jen frflají, povzdechnu si. A vyrazím jim vynadat osobně.
„Čau krásko, kam ten spěch?“ ozve se za mnou.
Bodie… to jsem si mohla myslet. Můj největší oblíbenec, který ale dokáže být otravnější než House se Snapem dohromady.
„Jdu někoho zabít,“ oznámím mu klidně.
„Hodláte dotyčného… který si to nepochybně zaslouží… umlátit k smrti vejci, které nesete v košíku?“ přidruží se k nám nenuceně již jmenovaný Snape.
„Očividně,“ oplatím mu jeho oblíbenou hláškou.
„Jen do nich, Angie!“
Ale ne… jsem na tom natolik špatně, že mi musí fandit zrovna Alison?

Mohutný hlas Molly Weasleyové přilákal všechny školou povinné potomky do kuchyně. Která vypadala jak po výbuchu…
„Frede! Georgi! Co mi k tomu řeknete?“ spustila zostra.
„My?“
„Proč zrovna my?“
„Teď jsme se vrátili…
„…byli jsme u Lee Jordana.“
„Že se nestydíš…
„…takhle nás podezírat,“ dokončili slovní ping-pong.
„Rone?“ přesunula paní Weasleyová svoji pozornost na mladšího syna.
„Já zrovna psal dopis pro Harryho.“
„Ginny? Nemůžeš se konečně začít chovat jako jemná mladá dívka?“
„To sice asi nemůžu, mami,“ ušklíbla se, „ale s touhle spouští nemám nic společného."
„Tak…“ Molly byla v koncích.
„Ehm…“ odkašlal si Percy a zarytě hleděl do země.

„Sakra Jasánek, nebuď takový přizdisráč,“ řekl Kefalín, spíš otráveně než doopravdy naštvaně.
Netušil, že v zádech má Terazkyho.
„Kefalín, vy vojínu Jasánkovi nadáváte? Neviete, že v jednotě je síla?!? Hanbiť byste sa mali, Kefalín.“
„Hanbím, pane majore,“ přikývnul okamžitě.
Jasánek zářil spokojeností. Spravedlnosti bylo pro jednou učiněno zadost. Terazky však ještě neskončil.
„Keď tak o tom premýšlam, Kefalín… čo vlastně značí taký prizdisráč?“
„No…“ nadechl se k vysvětlení. „Člověk natolik zbabělý, že i jaksi tu… potřebu… vykonává nenápadně v koutku. A odvážný voják, který nehledí napravo nalevo pak do takového toho… věci… může stoupnout, čímž dojde k porušení ústrojové kázně.“