DMD č. 20 pro 20.4.2010. Téma: It is alive!

fandom: dočtete se na konci
varování: nadměrně poetický jazyk a poznámka kurzívou, která není moje, nýbrž autora
poznámka: já vím, druhé drabble. když já si nemohla pomoct. pardon. (a to nevíte, že jsem si vymyslela ještě třetí. ale tak cvok snad nebudu. auto-kradení fandomů je totiž blbost. pak si budu stěžovat, že nemám na co psát.)
Ztišení. Pomalé a slzavé, vyšší mocností vyvolané.
Dvé nechápavých očí, doširoka rozevřených.
Na řasách ještě stopy po ranním pláči.
Ticho a klid; před bouří, po bouři?
Lístek se nepohne, pták nezazpívá.
Nicneříkající ráno po divoké noci.
Chladný kámen, skále ne nepodoben, probudil se s praskáním. Rozzívala se dokořán obrovitá ústa.
Bílé mraky po obloze plynou. Beránci načechraní, krví slunce vycházejícího poznamenaní.
Tichá radost, rozlévající se žilami - proč?
Pár spletených vláken, rozkousaných, poničených, na rosné trávě ulpívá.
To krev – krev na nich?
Hlas z pozadí s obzorem se zjevil.
Ano, je to další kouzlo.
„Aslane!“
Zářící hříva nádherná v slunci plápolá.

fandom: Budeč
poznámka: Jak jsem říkala, divím se.
--------------------------------
Na podlahu dopadl tvrdě. Věděl, že je po uši v průšvihu. Spíš víc než po uši, pomyslel si, když se rozhlédl kolem.
Uslyšel naléhavý šepot. Nemohl se zbavit pocitu, že ta napůl průsvitná stříbřitá hmota je živá.
Přistoupil k němu muž v dlouhé říze. Když uviděl, kdo to tam leží, zvedl obočí.
„Nečekal jste mě, co?“ vydechl Ráďa.
„Sem má přístup pouze ředitel školy a velmistr Řádu šneka,“ odpověděl důstojně. „Ale neboj se, nejsi první student, který sem zabloudil.“
„A kde to vlastně jsem?“
To se ovšem měl Ráďa dozvědět od Tomáše Kotlíka, který ho právě za ucho táhl ven.

fandom: Zeměplocha
poznámka: to viete, bodík je bodík...
Doktor Trávomil Mechorost ešte takého pacienta nezažil. A keby len pacient, ale tie jeho rôzne... súčasti odevu... a tak podobne. Našťastie má skúsený zdravotnícky personál. Na sestričky je spoľahnutie vždy. Jednu z nich pred chvíľou videl, ako do čohosi mláti zmetákom. Potom to čosi hodila do skrine, buchli dvere a bolo počuť sestru, ako si uľahčene vydýchla. Nejaký čas bolo všade ticho a kľud. Pacienti odovzdane ležali v posteliach, sestry si s pocitom dobre vykonanej práce užívali pauzu na kávu.
Zrazu sa ozval akýsi šramot. Na skrini sa pomaly otvorili dvere a príčesok pána Grešleho sa opatrne vyplazil na chodbu.

Jednoho bouřlivého dne, kdy vítr ohýbal koruny bříz až k zemi, si Ulla všimla, že se stíny na vrcholku kopce kladou velmi zvláštním způsobem.
Tobold s ní pečlivě prozkoumal celé to místo a společně vymezili a vyčistili tu část, která jim připadala pravá. Byl to kruh. Tobold ho přešel dvaceti čtyřmi kroky.
Ingrid si přinesla čerstvou vodu a píď po pídi ho vykropila. A Bjørn rozdělal oheň a zíral do něj, dokud neuviděl tentýž obrazec jako Ulla.
Čtyři stromy.
Trvalo měsíc, než je v kruhu vyskládali správně.
Ale nepohnuly se, dokud vlci nepřivedli Einara. Teprve pak ožily a začaly tančit.
Poznámka: takto se traduje, že vznikla bjørkhallenská Mandala.

Fandom: Máj (ono je to už skoro originální, ale vztahuje se to k mé povídce rozšiřující děj Máje, takže...)
Věnování: Pro Kleio a Lejdynku, které vědí, co bude následovat. ;)
Kapky deště si našly cestu mezi stromy, nemilosrdně bily do prachu, jejž dávno proměnily v bahno. Keříčky vřesu klopily, zvedaly a opět klopily své větvičky.
Zastavili se až na vrcholu. Následovalo zaskřípění dveří – několika posledních zubů v lebkách starých umrlců. Sucho. Další blesk – okna… ne! To oči nestvůry nebezpečně zablikala. Chystala se je pozřít – v okamžitém hromu se schoval její lačný smích. Pak je spolkla – okolí pohltila černočerná temnota. V netvorovi nebylo nic – pouhé ticho, tma neprostupná, čas bez konce…
Vilém zavřel oči. Když je znovu otevřel, uviděl Hynka – v ruce držel rozžatou svíčku.
Schovali ve starém kostelíku na kopci.

Probral se. Cítil to, stejně jako vždy. Jako by se na něj někdo díval, přestože v místnosti nikdo nebyl. Míval ten pocit často, někdo živý jako by se na svět díval jeho očima, jako by se on díval na svět očima někoho jiného. Někdy nevěděl, jestli je doopravdy sám sebou, nebo už někým jiným. V tomto neklidu žil mnoho let.
Byl Harry Potter. Cítil svou jizvu na čele pálit a pulzovat. Zjistil to tam. Na nádraží, nebo kde to vlastně byl.
„Je to živé?“ zeptal se. Mluvil o části Voldemortovy duše.
„Ano, ale už mu nemůžeš pomoci,“ odpověděl klidně Brumbál.

Fandom: Televizní noviny
Poznámka: Věnováno Lejdynce
Varování: Únava je únava a bodíky... vždyť to znáte :).
__________________________________________________________________
Nová vrstva pudru na upocené čelo. Už pátá.
„Další zprávy. Nevysvětlitelná fáma o obživlých elektrických spotřebičích se v posledních dvanácti hodinách šíří rychlostí blesku. Mluvčí ministerstva obrany naší televizi poskytla toto prohlášení:“
„Opravdu jsme nezaznamenali žádný případ jakéhokoliv obživlého předmětu. Zřejmě se jedná pouze o nepříliš povedený vtip. Po pachateli v současné době pátrá policie České republiky.“
Zpět do studia.
„Pokud se setkáte s kýmkoliv, kdo by šířil podobné poplašné zprávy, kontaktujte prosím číslo, které právě běží na obrazovce. A nyní reportáž o stepující fence Elišce.“
„To bylo docela přesvědčivý, puso, třeba to s tebou ještě zkusíme,“ zazubila se kamera.

„To je mlok, vidíš?“ ukazovala návštěvnice londýnské zoo svému synkovi cosi černého, co bez jediného hnutí vykukovalo z vody.
Klučina hlasitě zaklepal na nádrž, aby mloka vzbudil.
„Promiňte, to se nesmí,“ ozval se hlídačův hlas.
Mlok, vyrušený ze svého odpočinku, se chytil okraje nádrže a začal se kývat. Sem a tam.
Chlapec ho zaujatě sledoval. „On je živý!“
Mlok se otočil na hlídače a skřehotavým hlasem se zeptal: „Co je to živý?“
Ani se nepodivil. „Živý znamená, že se někdo hýbe a...“
Kluk chvíli vyděšeně zíral a pak vzal nohy na ramena.
Mlok za ním podíval a zkonstatoval: „Je živý.“

Holmes dorazil do starého sídla brzy poté, co se dozvěděl o oné tragédii.
Lestrade na něj čekal. Když vstoupili do ložnice, uviděli plačící ženu. Sotva vešli, zhroutila se na pohovku.
Přistoupili k mrtvému. Na polštáři, na koberci, všude byla krev.
„To je strašné,“ probrala se žena z mdlob. „Žili jsme spolu dvacet let!“
Znovu se skácela. Hned k ní přistoupila ošetřovatelka a zatímco si Holmes prohlížel mrtvého, snažila se ji utěšit.
„Dvacet let! A ten idiot… hňup mi nic neodkázal!“ vykřikla náhle manželka zavražděného.
„Upokojte se, madam,“ obrátil se k ní Holmes. „Hňup váš útok přežil. Ještě může vše napravit.“

Fandom: DMD
Poznámka: Pokud jsem tímto dílem porušila pravidla, strašlivě se předem omlouvám; smazat mě můžete vždycky. Ale já jsem prostě MUSELA zjistit, jestli jde napsat drabble na všech 20 vyhlášených témat (plus 3 bonusy) *červenajík*
„It is alive, pořád, neřád“ zařval zataháním za dlouhé vlasy přítulným domácím mazlíčkem s očima jako knoflíky probuzený Edward v neděli ráno, sedmnáctého apríla. Schoval pod postel původně přehlédnutý vzkaz „Čaj o páté, vražda o půlnoci“ a zkontroloval následně vzniklého kostlivce ve skříni, který se stal se zbytečnou obětí za třicet stříbrných. Pak si hodil kostkami, jestli podlehnout jarnímu vábení nebo jít v rámci fairplay čekat na mimozemšťany, za což byl placen. Ťuky ťuk na rameno klíčem, který nikam nepasoval; vzápětí se za dveřmi přechodové komory mihl Gary Stu a otevřel dveře do prázdna. „Houstone, máme problém, muž přes palubu!“