DMD č. 12 pro 12.4.2010. Téma: Zbytečná oběť

Poznámka: Chronologicky navazuje na: A.26/4, Tři. Jedna a dva. a Kdy času neubývá.
Poznámka 2: Děkuji Kleio za konzultaci. :)
Poznámka 3: Pro Lejdynku, která si přála ráno po a nateklé rty.
Poznámka 4: Věřím ve své čtenáře, kteří to pochopí (a pochopí tím pádem i téma).
Otevřel rozespalá víčka a zmateně zamžoural – 5:47, hlásil budík na nočním stolku. Chvíli bojoval s představou padnout zpátky do měkkého polštáře a znovu usnout; zřejmě by se byl již dávno probudil zimou, peřina mu sotva přikrývala lýtka, ale tělo přitulené na jeho, v posteli pro jednoho, příjemně hřálo. Zadíval se na Daniela, snad o vteřinu déle, než by se slušelo. Co asi řekne, až se probudí?
Přinutil se vstát, neslyšně posbíral kousky svého oblečení. Zuby si stiskl spodní ret, sykl – nečekal, že bude ještě tak citlivý.
Potichu otevíral dveře, když ho zarazil Danielův ochraptělý hlas: „Nechceš na cestu třeba kafe?“

Mistrovi Mandaly hořkla slavnostní večeře v ústech.
Gunnar je mrtvý.
Pohltil ho Oheň. Právě ten element, kterého se odjakživa nejvíc bál.
Měl jsem to předvídat. Měl jsem.
Ale já místo toho zasáhl, otevřel jsem před ním právě tuto cestu a ještě ho povzbudil, aby na ni vstoupil...
On měl správné tušení. Ale věřil mi, a tak šel.
Jak jsem si mohl myslet, že jsem silnější než vůle Pěti stromů Mandaly? Ona si vybírá. Já to měl jen poznat.
Jenže já na to byl příliš pyšný.
Co záleží na tom, že Ayreho nemám rád?
Gunnara jsem měl.
Tohle si nikdy neodpustím.

Nebudu lhát, nevím, kdo jsou hlavní hrdinové.
Určitě se vrátí.
Když se budu učit co nejlíp.
Když budu mít samé jedničky, i z fyziky.
Když si nebudu kazit oči čtením pod peřinou.
Když budu vynášet koš a uklízet si věci.
Když se budu denně sprchovat studenou vodou a cvičit.
Když budu vždycky hrát fér a pomáhat slabším.
Určitě když se budu kamarádit s Patrikem, co se s ním nikdo ve třídě bavit nechce.
Když nebudu utrácet tolik peněz za zmrzlinu a ušetřím si na učebnici francouzštiny.
Když sním tenhle talíř rybí polévky, i když polévku nemám rád a po rybách mi bývá špatně.
To přece musí zabrat.

Seděli v podzemní kobce na hromadě suti a zlobili se na svoje paličaté otce a dlouhou zimu.
„Tohle už je poslední," řekla Ronja, zajíždějíc hřebenem do Birkových vlasů, a mínila tím pytlík s hrachem. „Dochází i nám a Lovisa už by to poznala."
„Díky, sestřičko. A nedělej si starosti – do jara už vydržíme."
„Ronjo!" ozval se Pleškův hlas.
„Zítra, bratříčku!"
Birk honem šplhal přes hromadu kamení do Borkovy části hradu. Jak spěchal, zavadil pytlíkem o ostrou čnějící špici. Pak už mohl jen bezmocně sledovat, jak drahocenné kuličky mizí ve škvírách kamsi na dno Pekelného chřtánu.
Tohle se Ronja nesmí dozvědět.

poznámka: Uvědomuju si, že po vzletném stylu, kterým píše ave a který si můžete připomenout zde, je tohle suché, nepoetické, a jak doufám, o poznání realističtější.
-----------------------------------------------------------------
Pozapomenutý klíč jí stále leží u nohou. Diktátora horečně přemýšlí, zatímco kolem pobíhají věrní nohsledové a nohsledky.
Jediným důstojným gestem je utiší. Pak je pošle pryč.
Agenti už vyrazili.
Hnutí odporu v posledních měsících sílilo. Dokonce dostala i jeden anonymní dopis. Asi tohle měla čekat. Byla ale příliš zaměstnaná, příliš se starala o svůj nevděčný lid, dívala se příliš dopředu.
Je čas sebrat se, znovu se nadechnout, dát se do práce…
Cestou zavadila o kus tkaniny. Tmavomodrá říkala jediné: nepřítel ztratila část svého chatrného oděvu. Diktátora látku pevně uchopila. Ona už zařídí, že se tahle oběť ukáže jako zhola zbytečná!

Napuchly jí oči a utírá si nos mokrým kapesníkem.
"To přece nejde. To není fér. Já se přece - snažim."
Plačící krásky by měly vypadat křehce a bezbranně. Ne zoufale a posmrkaně.
Váhám, jestli ji mám obejmout. Ale k čemu? Jen bych to zhoršil.
"Jo. Já vím, že se snažíš."
"Nejvíc jak můžu, sakra. Víc už to prostě nejde. Co si vůbec myslíš?"
Nic. Jen to, že úsilí někdy nestačí.
"Dělala jsem všechno, co bylo potřeba."
"Dělala."
"Nic jsem pro sebe nechtěla."
"Nechtěla."
Jsem ozvěna.
Propálí mě uslzeným pohledem.
"I ty křupavý kraje koláče jsem nechávala tobě."
"Víš... já kraje nerad."
„Víš... já kraje nerad.“

Poznámka: Právě jsem v polovině knihy, ale když jsem viděla zadání, napadlo mne, že by se dala použít. Původně měl být obětí Čeněk, ale když jsem si přečetla konec, vyhrála Zuzana.
---
„To bylo pořád, Vezmi si doktora. Doktor, ten má hodně peněz. Budeš vážená členka společnosti. Budeš bydlet v přepychové vile. Jezdit v luxusním bouráku. A co mám teď?!“ křičela Zuzana kdysi Dobešová na svou matku.
„Já, já…,“ koktala Marie Košvancová.
„Co já, matko?! Říkalas, Vezmi si tohohle, to je ňouma, snadno ho převychováme. A podívej, co mám teď!“ lomila rukama Zuzana.
Matka mlčela.
„Ten blb se teď culí na pitomou letušku. A tys mu pomohla! Vážně mám pocit, že ti tenkrát vůbec nešlo o moje dobro. Šlo ti jenom o sebe. Spokojená, žes obětovala moje nejlepší léta úplně zbytečně?! Spokojená?!“

pozn. Já vím, že to není originální, jenže nic lepšího mě nenapadlo a myslím, že jsme už všichni dospěli k poznání, že první myšlenka je první myšlenka. A s tím nic nenadělám.
Dotek rtů na rozpálené kůži. Pach potu. Smích. To jsou okamžiky, kdy si připadáme skuteční.
Dřevěná postel vrže. Hluboko do masa sis zadřel třísku a nemůžeš si vzpomenout kdy. Když ji vytáhnu, teče ti krev. Chutná po železe.
Náš život připomíná vyprávění šíleného básníka. A stejně šíleně znějí tvá slova. Sice krásná, ale plná nebezpečí.
Varuju tě, ale neposloucháš. Jsi zaslepený vizí.
Už teď mi chybíš.
Stojím pod křížem a do boku ti bodají kopí. Krev je rudá a pomalu teče.
Strašně sobecky si přeju, aby tvoje oběť byla zbytečná, protože pak bych tě pro tvé rozhodnutí nenáviděla právem.
Lásko.

Snila jsem. Doufala jsem, že jednou svůj sen budu i žít.
Jako oheň jsem v sobě živila naději. Málem jsem uhořela.
Všechny své úspory jsem vsadila na jedinou kartu. Na tu Tvou. Prohrála jsem.
Doufala jsem, že bys mě mohl milovat. Že by ses to naučil. Ty ses učit nechtěl.
Věřila jsem, že jednou budu šťastná. Ale Ty jsi všechny moje sny zpřetrhal, zbořil jsi je v okamžiku jako domeček z karet.
Celé své srdce jsem obětovala Tobě, Oněgine. V Tebe jsem vložila všechny naděje. Moje oběť zůstala někde na půli cesty. Řekni, jen řekni, že nebyla zbytečná. Víc nežádám.

pozn. aut.: trochu slashe a trochu víc užívání drog. A asi taky poněkud OOC.
Škodlivost kokainu chtělo s Holmesem probrat několik lidí. Například paní Hudsonová. Tu před Holmesovým vztekem zachránil fakt, že je dáma.
Nebo Lestrade. Toho zachránil útěk.
Zbýval Watson.
Holmes vzal do ruky injekční stříkačku a prohlížel si ji.
„Nechte toho,“ řekl Watson. Holmes neodpověděl. „Počínáte si jako hlupák,“ dodal lékař.
„Co jste řekl?“ Holmes vyskočil z křesla. „Uvědomte si, že hovoříte s nejlepším detektivem, který…“
Watsona Holmesův přístup rozzuřil. „Chcete řešit záležitosti cizích a nevypořádáte ani s kokainem?“
Holmes popadl Watsona za ramena a políbil ho. Pak svého šokovaného přítele pustil a znovu se chopil injekce.
I Watsonova oběť byla zbytečná.