Moje články

Tiste Andii vymírali. Pravda, byli v podstatě nesmrtelní, ale život dlouhý stovky tisíc let mnoho z nich omrzel. Přibýval počet sebevražd, respektive, dle oficiálního označení, neopatrností v boji s následkem smrti. Netvořili páry, nerodily se děti.

„Měl bys s tím něco udělat. Kdo se má pořád dívat na ty stejné ksichty,“ dotírala Bába na Anomandera.
„Víš sama moc dobře, že to je beznadějné. Nemůžu změnit podstatu naší povahy.“
„Výmluvy. Ty sám jsi svého času byl dost plodný,“ podotkla.
„Svého času…“ usmál se nostalgicky.
„Možná potřebujete novou krev.“
„Máš nějaký nápad?“ zpozorněl Anomander.
„Znáš Karsu Orlonga?“ zachechtala se v pravdě ďábelsky.

Hradba Smršti zlověstně hučela, tušila přibližující se nepřátele, těšila se, až se o ni roztříští. Ša´ik ten zvuk vnímala jen okrajově, přesto si díky němu připadala v bezpečí.
Bohyně Smršti v její hlavě šeptala. Tiše, vytrvale. Bylo stále obtížnější rozlišit, které myšlenky jsou čí.
Vojsko Tavore bubnovalo. Byli na míle daleko, nemohla je slyšet, přesto neustávající dunění cítila každým pórem.

Chladné železo… pomyslela si. Pobočnice je chladné železo. Ale já mám na své straně podporu bohyně. Zvítězím a pomstím se!
Ša´ik… která bývala Felisín Paran, šlechtickou dcerkou… se oblékla do brnění a uchopila meč. Přišel čas postavit se starší sestře…

„Prvotřídní zboží,“ vytahoval se chlapík. „Tři slonovinové kroužky požehnané knězem Trhače, tygra léta.“
„Ukaž to,“ nařídila Pazderka. „Hm, nevypadají špatně. Kolik za ně chceš?“
„Tři… tři sta zlatých radů,“ vykoktal stařík a byl šokován, že ta nadsazená cena byla bez námitek přijata.

Pazderka byla pro změnu překvapena, když si náramky nasadila. Měla najednou pocit, že má větší sílu než Anomander s Caladanem Chmurem dohromady. Po chvíli ale sykla.

„Jsou zatraceně těsné!“
„Neboj, třeba ti ruka neupadne. Třeba se ti ta paráda podaří sundat a budeš mít paži báječně magicky pruhovanou,“ zasmála se Mizela a, jak bylo jejím dobrým zvykem, zmizela.

Procházeli kolem řady zdobných rakví umístěných v trůnním sále.

„Mrtvé město, mrtví přátelé,“ zašeptal Paran.
„Budou žít navěky, kapitáne. V pamětech lidí, víte. A možná… mám dojem, že se jednou vrátí. Naši přátelé i to město.“
„Je velkolepé. I teď, v okamžiku zániku. Jak asi vypadalo v době své největší slávy,“ dumal, protože přemýšlet o téhle nevšední pevnosti bylo daleko snesitelnější než o osobách v sarkofázích.
„Můžete se zeptat Anomandera, třeba má někde plány,“ zašklebil se Rychlej Ben.

Vzápětí znovu zvážněl. Díval se na místo, kde snil svůj poslední sen Whiskeyjack. Položil na zem malý kamínek. Kdyby se chtěl zastavit…

„Ty zatracenej mizero!“ běsnil Bouřňák. „Takhle s náma vyběhnout, že se nestydíš.“
„Nestydím,“ odpověděl Šumař a provokativně si přepočítával svoji část výhry. „Nepodváděl jsem. Jen jsem… využil okolnosti.“
„Chudák Mistr Spáru,“ řekl Gesler a podíval se na mrtvého škorpióna.
„Je ti líto bojovníka, nebo peněz, o který jsi kvůli němu přišel?“ zašklebil se Sépie. „Bylo přece jasný, že nejmíň dva umřou.“
„Už jsi vyplatil Keneba?“ zeptal se Šumař.
„Jdu tam. Měl kurz čtyřicet k jedný?“ ujišťoval se Sépie.
„Jasně.“
„Čtyrycet… já tě roztrhnu!“ nabral Bouřňák druhý dech.
„Sežeňte novýho šampiona a můžeme dát odvetu. Radostná společnost je připravena,“ uzavřel Šumař.

„Nechápu, proč ti Braven Zub taky nedal nový jméno. Smraďoch by odpovídalo…“ zašklebila se Smíška.
„Nikdo tě nenutí jít vedle mě,“ odsekl jí Koryk.

Učí se, pousmál se Šumař v roli nezaujatého diváka. Ještě pořád si nezvykl. Chyběli mu staří Paliči mostů. Ale život šel dál a tak si zvykal na nové spolubojovníky. A jiskření mezi Smíškou a Korykem bylo rozhodně zábavné.

„Páchnete oba stejně,“ upozornil je Sépie. „To ty uřezaný uši, víte? Stejně nechápu, co tě to popadlo, Smíško. Že se takhle zdobí Koryk, no dobře, je to tradice jeho kmene. Ale ty?“
„Takové krásné splynutí…“ podotkl tichounce Flaška.

„Prošli jsme spolu desítky bitev. Často to vypadalo, že nemůžeme přežít,“ podotkl Křovák.
„Jednou jsi nepřežil,“ odpověděl Šumař významně.
„Ale vrátil jsem se!“
„Nevím, jestli by ses tím měl chlubit. Taková osina v zadku, že tě nechtěl ani Mistr Kápě…“ pronesl Šumař a vzápětí se oba hlasitě rozesmáli.

„Vtipkují,“ řekla tiše Spona. „Bude to dobré, zvládneme to.“
„Jsou sapéři od Paličů mostů. Nejtvrdší z nejtvrdších. Budou si dělat srandu i s ustřelenou hlavou…“ pokrčil rameny Urb.
„My taky nejsme žádný zelenáči,“ ozval se Sololiz a zatvářil se výhružně.
„Neustoupíme. Budeme bojovat!“ navázala Spona.
„Vo tom snad nikdo nepochyboval…“ uzavřela Hellian.

Zavřel oči, uvažoval. Bylo to šílené, sebevražedné.

„Udělám, co půjde, abych vás dostal na loď,“ rozhodl se.
„Děkuji,“ přikývla Tavore.
„Pravděpodobnější ale je, že všichni zemřeme,“ podotkl s neveselým úšklebkem.

Několik set cvičených asasínů. Proti nim tři lidé. Po střetu s první rukou měla T´jantar v hrudi zaražené dvě dýky.

„O mě se nestarej,“ řekla. „Hlídej Tavore.“

Jmenovaná vzlykla a krátce svoji milou objala. Boj pokračoval. Obě ženy si vedly lépe, než by považoval za možné. A mezi výpady se na sebe zvládly usmívat.

Tohle by měli vidět všichni, kdo jsou přesvědčeni, že pobočnice nemá žádné city, pomyslel si Kalam.

Pobřeží bylo na dohled, což značilo konec jejich dlouhé cesty. Napětí vzrůstalo.

„Nedovolí nám se vylodit,“ zoufal si už dopředu Řezník. „Darudžistán má přísná pravidla pro cizí plavidla. Všichni cestující musí povinně do karantény.“
„Skutečně?“ pousmála se Zášť. „To bych se podívala…“

Jejich spektakulární přistání sledovali všichni, kdo se tou dobou nalézali v dohledu. Vždyť kolikrát v životě uvidíte loď, jejíž posádku tvoří zdivočelé mrňavé opice? Příslušní úředníci se ovšem nezmohli ani na to, aby vyměřili poplatek za kotvení, daň z dovozu, pobytovou daň a cokoli dalšího. Natož na jakousi karanténu.

Takže Řezník mohl bez komplikací vyrazit za svými kumpány.

„Víte, na co mám chuť?“ zeptal se Koryk a významně zakoulel očima.
„Ne a vůbec nás to nezajímá!“ vyjela Smíška.
„Nebuď tak nabroušená, holka,“ snažil se Sépie zmírnit napětí.
„Jeho choutky jsou známý. Zvrhlík!“ prskla.
„Na co hned nemyslíš,“ zašklebil se Koryk. „Já mluvil o jídle. Takový propečený steak…“
„To ti budu věřit…“
„Náhodou, pořádný flák masa by nebyl špatný,“ ozval se Šumař. „Co říkáš, Flaško?“
„Myšička, mňam,“ odpověděl automaticky.
„Poslyš, neměl bys s tou sovou trávit tolik času,“ reagoval Šumař zpola pobaveně, zpola starostlivě.
„A teď si dáme všichni vývar z kůží. Ať žije zdravá strava,“ uzavřel diskuzi Sépie.

Iskaral Pust si zamyšleně měřil svého soupeře.

„Odváží se mě napadnout? Uvědomuje si, že nejsem sám? Mám spojence, ano, mocné spojence!“
„Velectěný Kruppe se nebojí,“ ozval se tlouštík s odzbrojujícím úsměvem. „Leč boj není nutný. Stačí, když se otočíš a vrátíš, odkud jsi přišel.“
„Ustoupit? Nikdy!“

Pobídl patami mezku, která se na něj vyčítavě zahleděla, ale pak se přece jen dala do pohybu. Bhok´arala vířili všude kolem. Velekněz Dómu stínu dostal nápad.

„Uctívači! Buďte konečně jednou užiteční. Hurá na něj!“

Desítky malých létajících opic nadšeně zavřeštěli a zapojili se do potyčky. Ukázalo se však, že nedokáží zcela rozlišit soupeřící strany…

Ležel s rukama za hlavou, zavřenýma očima a mírným úsměvem na tváři. Jeden z nejnebezpečnějších tvorů světa.
Mappo si povzdechl. Kdy se z úkolu stala radost? Kdy začal toho zabijáka považovat za přítele?

„Spal jsem dlouho?“ ozval se Icarium a rozkošnicky se protahoval. „Měl jsi mě vzbudit, je krásný den.“
„Potřeboval sis odpočinout…“ odpověděl, snaže se potlačit své pocity.
„Moře? Jsme u moře?“ podivil se mírně. „Myslel jsem… to nevadí. Pojď, zaplaveme si!“
„Nemám chuť…“
„Ale no tak. Koupání na Adama,“ lákal ho a už se svlékal.
„Na Adama?“
„Neříká se to tak?“ zarazil se. „Někde jsem to musel slyšet…“

Byla uznávanou vědkyní. Kdysi dávno - před měsícem, před rokem? Nevěděla, ztratila pojem o čase. Rozum si udržovala tím, že si v duchu přehrávala všechny své přednášky a řešila rébusy.
Brzy by dala přednost šílenství…
Pískání myší, kapání vody, sténání ze sousedících cel. Děsivá kakofonie zvuků. Nejhorší však byl skřípot pomalu se otvírajících dveří. Věděla, kdo přichází.

„Nic ti neřeknu!“
„Změníš názor,“ prohlásil Tanal Jatvanar a vší silou ji praštil do hlavy. „Každý nakonec zazpívá a prozradí všechno, co ví.“
Pak ji přestal mlátit. Začal jí dělat horší věci.

Nejdřív snila o svobodě. Pak už jen o tom, že ho zabije…

Všichni fascinovaně sledovali, jak se Rychlej Ben vznáší nad loď, jak odráží všechny kouzla edurských zaklínačů, jak se z něj valí prastará zuřivá magie. A jak konečně z výšky padá na palubu.

Rovnou na tu svoji nevymáchanou držku, pomyslel si Kalam s jen zcela nepatrným množstvím zlomyslnosti.

„Rychlej, zvedej se,“ přiskočil a s chutí ho propleskl.

Když se na něj jeho přítel podíval, Kalama najednou přešel všechen humor. Mnohokrát už si přál, aby Rychlýho něco vyvedlo z jeho bohorovného klidu. Teď to nastalo… a bylo to zatraceně děsivé.

„Potřebuju přemýšlet…“ vydechl mág.
„Tak sebou pohni! Přichází pobočnice, bude mít otázky.“

„Kšefty váznou,“ postěžovala si Meese. „Ve městě jsou spousty cizinců, ale sem nikdo z nich nezajde.“
„Aspoň se můžeš pořádně věnovat nám,“ zareagoval Coll. „Třeba já už mám zase prázdný půllitr…“
„Už jsi měl dost!“ odmávla ho. „A bez urážky, ale vás pár štamgastů podnik nad vodou neudrží.“
„Uvažovali jste o nějaké reklamě?“ vyzvídal Rallick Nom, zneklidněný představou, že by jeho oblíbená hospoda zavřela.
„Jasně, ale kam ji umístit?“
„Tento skromný občan by měl nápad,“ ozval se Kruppe.

Od dalšího týdne měly vozy Trygallské obchodnické gildy novou výzdobu. A zákazníci ze všech koutů světa se záhy k Fénixovi jen hrnuli.

„Nádherně voníš, krásko,“ zabroukal muž, kterého si vybrala pro tuto noc k uspokojení nenasytného ootoloo.
„Když to říkáš…“ odpověděla nepřesvědčeně.

***

„Něco je na tobě nové,“ řekl jí další den Tehol a podezíravě si ji prohlížel.
„Že jsem konečně prokoukla tvoje machinace a už nejsem tak ochotná skákat, jak pískáš?“ zašklebila se a v následném dohadování Tehol na původní myšlenku zapomněl.

***

„Zajímavý parfém. Co mi jenom připomíná…“ dumal následující noční společník.
„To radši nechtěj vědět,“ povzdechla si.

***

„Šurk, co bys potřebovala?“ tázala se Seluš nevinně.
„Abys se mnou přestala experimentovat,“ zavrčela. „Skořice byla zcela odpovídající vůní. Vydechovat kopr mi opravdu nevyhovuje…“

Vážení občané, věnujte pozornost této mimořádné zprávě!

Od dnešního dne do odvolání platí přísný zákaz vycházení. Všechny obyvatele důrazně varujeme před jakýmkoli porušením tohoto nařízení, které bylo přijato pro jejich vlastní dobro.

Zákeřný vrah je již téměř na dohled!

Schovává se za nevinné civilisty a postupuje s jasným cílem nás zničit. Naši chrabří spojenci se ho již třikrát pokoušeli zadržet, on však, chráněn temnou magií a užívaje hanebné triky, vždy z léčky vyklouzl.

Však blíží se konečné střetnutí. Zde, před branami Arenu, bude nepřítel zastaven a rozdrcen. Stejně jako on, ani my nebudeme mít slitování. Spravedlnosti musí být učiněno zadost!

Trhačův smrtelný meč. Bohové mají neovladatelný sklon k pompéznosti, pomyslel si a znechuceně sledoval blednoucí pruhy.
Viděl teď ve tmě. To bylo ale jediné pozitivum, které ho napadlo.
Nikdy nevěřil v žádného boha, z kněží, snažících se ho přesvědčit o „jediné a pravé víře“ si dělal legraci. Jenže Trhač se neptal. Jednoduše se ho zmocnil a nutil ho dělat divné věci.
Měl jsem tehdy poslechnout Buku, vzpomněl na přítele, který mu radil, aby se usadil a přestal si zahrávat se smrtí.
Možná by býval i poslechl. Kdyby ta rada nepřišla od někoho, kdo slouží nekromantům a považuje to za normální…

„Buggu…“
„Ano, pane?“
„Co budeme mít k večeři? Ten včerejší vývar z podrážky sandálu, v kterém jeho předchozí majitel zřejmě šlápl na úhoře, byl chuťově poměrně zajímavý, nicméně nutričně nepříliš vydatný.“
„Dnes jsem sehnal opravdovou rybu,“ pochlubil se Bugg.
„To jsi říkal včera taky,“ podotkl podezíravě Tehol.
„Tuhle mám ale přímo od prodavače z tržnice.“
„Dal ti rybu zadarmo? Je jedovatá?“
„To zjistíme. Jen…“
„Copak? Kromě toho, že mě chceš otrávit…“
„Abych ji připravil, budu asi muset použít poslední nohu vaší židle.“
„Tím vznikne zcela nový kus nábytku. To bych si mohl nechat patentovat, nemyslíš?“ uzavřel Tehol potěšeně.
"Zajisté, pane."

„Buď svědkem, ženo. Dnes zabiju císaře. Poté spolu budeme mít sex.“
„Jsi si moc jistý, Karso,“ usmála se Samar. „Tím prvním i tím druhým. Ale… se zabitím toho monstra ti můžu pomoci. Pokud jde o sex… uvidíme.“
„Jsme domluveni,“ přikývnul spokojeně. „O obojím. Je údělem ženy být muži po vůli.“

Měla chuť začít ječet. Chtěla mu připomenout pár drobností. Třeba že mocné Malazské říši velí žena. Že on sám byl dlouho osobním strážcem ženy-velitelky. Věděla ale, že to nemá smysl.

Takže teď seděla v publiku, hryzala si nehty, sledovala tanec smrti. A v pravý okamžik udělala, o co ji žádal.

V hostinci U Fénixe bylo dnes večer podivně poloprázdno. Murillio s Kruppem si nejprve tiše, s přibývajícím množstvím vypitých piv pak stále hlasitěji, vyměňovali názory na všechno možné. Kalous naslouchal a jednou za čas prohodil větu. Scillara pokuřovala a mlčela.

„Neříkal Kvítko, že se zastaví?“ napadlo najednou Murillia.
„Jsem toho názoru, že se těší z lepší společnosti,“ pousmál se Kruppe.

Scillara se rozkašlala. Zamrkala, popotáhla, znovu zakašlala a nepříliš elegantně se vysmrkala do rukávu.

„Děvče…“ povzdechl si Kalous, „pořád tě to drží?“
„Co?“ vyštěkla. „Ty myslíš… Ale vůbec ne. Jen moc silná dávka rezlistí. Asi mám tu… alergii, že jo.“

„Fuj, co to je?“ zeptala se štítivě Hellian, couvla a mírně zavrávorala.
„Tvůj dopravní prostředek, seržante,“ vysvětloval Urb.
„Tenhle hmyzák?“
„Quorl. Inteligentní tvor, neměla bys ho urážet.“
„No, aspoň že to není pavouk…“ usoudila. „Ale sosák má vážně ošklivej.“

Quorlové přenesli jednotku na místo určení. Hellian ani tak nesesedla, jako spíš spadla.

„Tys během cesty zvládla vypít celý měch kořalky?“
„Já ne… tho ten hmyzák. Sem říhala, že má voškluvej shosák.“
„Zato ty jsi nádherná násoska, viď?“ pokrčil smířeně rameny.

Čekal je boj. A on věděl, že Hellian bojuje nejlépe ve stavu, v kterém by normální člověk ležel pod stolem.

Jak šel čas s koronavirem na dovolené...

"To se doma vážně všichni zbláznili?"
"Klid, máme před sebou tři týdny v tropech, do té doby se to uklidní. Vždyť je to jen chřipka, sakra!"

"Zákaz vycházení? Vážně?!?"
"To nemůže vydržet dlouho..."

"Tady píšou, že hranice budou možná zavřené ještě dva roky! Já se tam snad nevrátím..."
"Pitomost, lidí by se vzbouřili."

Pak jsem chvíli v rámci duševního zdraví přestala zprávy z domova sledovat. Chrámy Angkor Watu bez turistů byly super, stejně jako ostrovní ráj.

Následovala mírná panika s rušením jednoho letu za druhým. Teď dobrovolně míříme do domácího vězení.
Ach jo...

Kamarádka horalka je fascinující směsí ryzího pragmatismu a beznadějného snílkovství.

Když jsem se těsně před odletem zeptala, jestli by jí nevadilo být hlavním řidičem výpravy, protože náš muž si uvědomil, že by nemohl pít a začal z původního slibu couvat, nezaváhala ani minutu. S ledovým klidem nás provezla terény, nad kterými slabší povahy dostávaly hysterické záchvaty.

Pak se ale zahledí do vln nebo se začne vlnit v rytmu hudby uprostřed ulice a nevnímá okolí. Hodiny vykládá o vnitřních hlasech, které ji vedou a pomáhají v důležitých rozhodnutích. Je přesvědčená, že za vše špatné, co se nám děje, si můžeme sami.

Na začátku letošního DMD jsem rozhodně neplánovala ho celé věnovat mexické dovolené. Spíš jsem předpokládala, že při příležitosti poslední série Hry o trůny budu ještě jednou psát o těch super postavách stvořených panem Martinem (jejichž charaktery filmoví producenti čím dál více ničí).

Teď na konci přemýšlím, jestli jsem na své hlavní hrdiny nebyla příliš tvrdá. Zajímalo by mě, jak by některé zážitky vylíčili oni.

Nicméně role zapisovatele mi byla svěřena. Zejména jsem teda zapisovala a rozpočítávala společné útraty, ale to je detail. Dostala jsem funkci a té jsem využila. Je na posouzení ostatních, jestli jsem byla vládcem přísným či nikoli.

Teotihuacán jsem viděla při své předchozí návštěvě Mexika, ale jsou věci, které se neomrzí. Jedeme tam s kamarádkou horalkou (a teoreticky i s naším malým mužem, ale ten je zase v jedné z protestních nálad, takže jsme ho viděly naposled u vchodu…). U toho vchodu jsme přesně na otevírací dobu a jsme tu první (i prodavač lístků přišel až po nás).

Magie místa může působit naplno. Být samy na vrcholu pyramidy Měsíce a mít před sebou celou dlouhatánskou Cestu mrtvých úplně prázdnou je nepopsatelný zážitek.

Člověk uvažuje, jestli něco takhle monumentálního před více než dvěma tisíci let skutečně stvořili lidé…

Hovory o našich současných či bývalých partnerech byly tématem, které se za celou dovolenou neomrzelo. Nejspíš proto, že nebylo výbušné, dotyčné nepřítomné protějšky jsme mohli vychvalovat nebo naopak pomlouvat bez rizika, že se to někoho z přítomných dotkne.

Obzvlášť mě bavily příběhy kamarádky horalky. Třeba jak se její exmanžel (v době, kdy byl ještě nikoli ex ale budoucí) kvůli ní během pár dnů odnaučil ráčkovat, protože mu dala ultimátum, že o svatbě bude uvažovat pouze v případě, že dokáže správně vyslovit její jméno.

„Následně se ukázalo, že má i charakterové vady. Byl sice roztomilý, ale úplně blbý,“ pronesla s úsměvem.

Rozdělení na dvě skupiny už máme nacvičené.
Takže jedna bydlí v malém rodinném hotýlku se samými místňáky, kde se očividně nebojí používat dětskou práci (ale ta holčička vypadala, že ji uklízení fakt baví...). Měli jsme se krásně.
Druhá chtěla větší luxus, za který byla připravena si i náležitě připlatit. Hotel Canada jen pár metrů od hlavního náměstí se zdál být ideální volbou. Tato luxusní skupina nicméně v hotelu dlouho nepobyla. Přesně do spatření prvních vícenohých spolubydlících. A nebyli to tentokrát roztomilí švábíci. Byly to odpudivé štěnice. Zvířátka, kterých se zbavuje hodně špatně. Odešly kamarádky, hmyzové spokojeně zůstali.
Dobře jim tak.

„Plánování v pěti lidech prostě nefunguje,“ shrnujeme po týdnu empirický poznatek. „Co kdyby každý den měli na povel dva lidi a ti řekli, co se bude dělat?“
„Jako že nejdřív domluva mezi čtyřma očima a pak tvrdá diktatura?“
„Spíš mezi šesti až osmi… No co, většina vás je brýlatých,“ zašklebím se. „Ale jinak v zásadě jo.“

Dlouhé zamyšlené ticho.

„Už vidím, jak se zrovna vy dvě podřizujete tomu, co někdo vymyslí,“ ozve se vzápětí odboj z očekávané strany.
„Co by ne, zkusme to.“
„Blbost!“
„Taky myslím, že to nebude fungovat.“

Neboli jsme se nedohodli ani na tom, že se nedohodneme…

Máme drobný problém se poskládat do taxíku…

„Co vlastně máš v tom obrovském batohu?“ nedá mi to. „Dvakrát denně se nepřevlékáš jako někdo, takže oblečení to nebude…“
„Zas tak velký ho nemám,“ brání se.
„Dvojnásobný oproti mému, a to vleču pracovní notebook.“
„Já mám zase lékárničku, to jsem hlásila předem.“
„Dobrý, ale pár náplastí, Paralen a Endiaron přece nezabere tolik místa.“

Jsem hrdá, že jsem si vzpomněla na dva názvy léků, které jednou za uherský rok použiju. Následuje nicméně výčet minimálně dvaceti dalších, údajně naprosto nezbytných.

„Já ti nevím… mně na všechny cestovní neduhy stejně zabírá nejlíp slivovice. Univerzální životabudič.“

„Ahoj mami, hlásím návrat do vlasti.“
„To jsi ty! Já jsem tak strašně ráda, že jsi v pořádku. Měla jsem obrovský strach, že se vám něco stalo,“ valí se na mě z telefonu.
„Ale proč?“ ptám se udiveně.
„Neodpověděla jsi mi na tři zprávy. Zkoušela jsem ti volat, ale hlásilo mi to, že se s volaným číslem nelze spojit.“
„Vždyť jsem ti psala mail, že mám zablokovaný telefon a ať si neděláš starosti.“
„Mail?“
„Ty sis vůbec nezapnula počítač, viď?“
„To mě nenapadlo…“

No, moje mamka je hodná, ale počítačově nepříliš zdatná. Mělo mi to dojít. Naštěstí všechno dobře dopadlo.

„Mám ráda moře. Nerada chodím. Jo, jsem líná… Můžete mě aspoň vnímat?“ úpěnlivá prosba.
„Teď sem chcíplá, ale za měsíc jedu do hor a potřebuju tam nebýt brzda. Vysedneme z toho auta konečně?“ dost důrazná žádost.
„Včera u Zopilota byla skvělá banda lidí. Slíbil jsem jim, že se zastavíme i dnes večer. Opravdu musíme odjet?“ poměrně smířlivý dotaz.

Zoufalý pohled z očí do očí. Moje hodná kamarádka chce (pokolikáté už?) vysvětlovat. Já nedávno pochopila kouzla diktatury.

„Nebuď líná. Nevysedneme. Musíme! Aneb pokud jste to nepochopili, Mexiko je velká země, my máme omezený čas dovolené a do toho se musíme vejít…“

„Myslela jsem, že budeme víc u moře. Šnorchlování bylo fajn, ale jen jedno…“
„Mohlo být i druhé, ale to by ses nesměla opít tak, že jsme tě druhý den vzbudili v poledne.“

„Myslel jsem, že nebudeme spát každou noc jinde. Vážně se nemůžete na chvíli zastavit?“
„Neřekla bych, že to bereme moc hekticky. Ale jestli chceš vysedávat týden v jedné hospodě, jsi na špatném zájezdu…“

„Myslela jsem, že ji naučíme dochvilnosti. Už mě nebaví na ni čekat!“
„Obávám se, že jí ani nedochází, že dělá něco špatně…“

Každý měl očividně jiné představy a sny. Zdaleka ne všechny se podařilo naplnit…

„Ještě jednou,“ objednávám.

Teda… chci objednávat. Vyskytl se problém, jehož hloubku jsme nejprve nepochopili.

„Dos equis už není.“
„Hm, tak Técaté?“ navrhuji a všichni kývají, protože jedna z věcí, které máme společné, jsou pivní preference.
„Došlo.“
„Indio nebo Sol?“ začínám být lehce nervózní, neb se dostáváme ke značkám poněkud pofidérním.
„Nejsou.“
„No tak Coronu…“ hlesnu zoufale.
„Neuvěříte,“ usměje se číšník, „ale byli tu cvoci, kteří vypili i Coronu.“
„Vážně nemáte žádné pivo?!?“
„Vypít mexickou hospodu se nepodaří každý den,“ přitočí se ke stolu stařičký domorodec, „nepamatuju si, že se to někdy vůbec stalo.“

Rekord, ze kterého ale nemáme velkou radost.

„Jste jako smečka. Jakmile se ozvu, hned se do mne pustíte. Nikdy nemám šanci říct, co bych chtěl dělat,“ chrlí v největší hádce pobytu a početné osazenstvo restaurace na nás konsternovaně zírá.

Tehdy jsme to odmávly jako pitomost. Nicméně…

Slavné mexické dobrodružství skončilo před dvěma týdny a s mírným odstupem času uznávám, že náš malý velký muž to občas neměl jednoduché. Přemýšlím, jestli by bylo lepší, kdyby býval měl s sebou parťáka. Že by si možná nepřipadal tak osamocený a vyčleněný. Že by se nesnažil prosadit za každou cenu a úplně blbými způsoby.

Ale testovat to při další cestě nebudu…

Sedm uznaných hlavních hříchů bylo mezi nás rozprostřeno celkem rovnoměrně.

Pyšný byl svým způsobem každý z nás.
Lakomství bylo zastoupeno nejméně, ale zato se „spořivé chvilky“ objevovaly ve zcela nečekaných momentech.
Závist občas nepěkně prosvítala u dvou členů kolektivu.
Záchvaty hněvu se pravidelně střídaly.
Smilstvo se sice nedělo „naživo“, ale mluvilo se o něm dost často.
Při skvělé mexické kuchyni a levné tequile se nestřídmosti člověk mohl vyhnout jen těžko.
Líná byla sice pouze jedna z nás, zato ale hodně.

S tím vším se ale dá nějak žít. Nejhorším pro mě je netolerance. Ačkoli vím, že i já jí trpím…

Cestovat v pěti má své výhody. No… spíš výhodu. Náklady na auto jsou nízké. Potenciální výhodou mohou být i nízké náklady na taxíky, ukecáte-li taxikáře, že se vlezete všichni včetně batohů.

Taky má několik (mnoho) nevýhod. Pořád na někoho čekáte. Blbě se domlouváte na programu. Někdo chce jít nakupovat, jiný by mnohem raději popíjel pivo či tequilu. Buď mají plánovací náladu všichni (a tudíž by chtěli mít hlavní slovo) nebo jsou všichni pasivní (a nevelí nikdo).

Cestovat v pěti skládajících se ze čtyřech žen a jednoho muže přináší zároveň každý večer nezbytnou otázku.

„Kdo si ho vezme na pokoj tentokrát?“

Vyjasnili jsme si, že do hor potřebujeme auto s vysokým podvozkem. Zbývalo si auto převzít. Ani to nebylo jednoduché.

Jedna kamarádka auto platí, druhá bude řídit. Od obou jsou vyžadovány cestovní pasy, řidičské průkazy, kreditky a málem i čísla bot. OK, to jsme překonali.

Pravým oříškem se ukazuje zadání údajů do počítačového systému…

„Odkud jste?“ táže se poněkud zoufale mladá Mexičanka.
„Česká republika.“
„Nemám vás tu.“
„Evropa...“
„Vůbec nic se mi nezobrazuje.“
„My nejsme mimozemšťani,“ vtipkujeme.

Nakonec byl zadán kód XXS (všechna další neidentifikovatelná území). Úřední šiml byl spokojen. A já jen uvažuju – opravdu je na zkratce CZE něco tajného?

„Hezká sukně,“ pochválí tequilová lady můj večerní outfit.
„Dlouhá a černá. Sestřička té krátké a šedé,“ přikývnu.
„Počkej…“ ozve se nevěřícně.
„No, kdysi před lety byly obě střiženy z jednoho kusu látky. Jen s tou krátkou jezdím do tropů podstatně častěji…“ zašklebím se.

Jo, co se týká oblečení a obutí, jsem dost konzervativní, a když si něco oblíbím, cestuje to se mnou po světě až do úplného roztrhání. Že sukně (a stejně tak i kraťasy) dávno ztratily svoji původní barvu, je zanedbatelný detail. Několikrát zašívané a přesto již ne zcela spolehlivé sandály jsou horší. Tuhle cestu ale ještě musí zvládnout.

Den po mírně hysterickém výstupu na téma hvězd a svině převlečené za kamarádku naše tequilová lady vyspává a my jdeme na výlet. Cílem je misie osm kilometrů po proudu řeky. Stezka placatá a pohodlná, ovšem beze stopy stínu a slunko se nefláká. Na zpáteční cestě jsme jako prevenci proti úpalu nasadili koupání. Velmi příjemné, voda v řece nečekaně osvěžující. Nicméně po vynoření jsem zjistila, že procházím už druhým svlékáním z kůže a že pod opadávající starou je jemňoučká nová vrstva. Která se, než jsme došli do městečka, vybarvila tak, že bylo rázem jasné, která z nás tří hvězd je nejzářivější…