DMD č. 21 pro 21.4.2010. Téma: Počátky daguerrotypie

Petronila Palacká Kreblíková usedla k psacímu pultíku a vytáhla papír s poznámkami k dalšímu historickému výzkumu. Dnes si brala na mušku Kunhutu z Pardubic.
"Magické artefakty, které nesou její jméno, ve skutečnosti zpravidla nebyly dílem jejím, ale dílem mužů, kteří se jí dvořili a darovali jí je, chtějíce si tímto darem zajistit její přízeň. Kunhuta sama nestvořila nic skutečně významného kromě lektvaru pro zvýšení kadeřivosti vlasů."
Vedle odstavce by se hodil Kunhutin obrázek, pomyslela si Petronila, ale kreslím bídně, takže vyvolat Kunhutu ze záhrobí je k ničemu...
počkat, a co ta mudlovská novinka? Daguerrotypie?
Zkusil už někdo udělat daguerrotypii ducha?

Poznámka: Jsem zoufalá a půnoc se rychle blíží. Pokorně přiznávám, že fandom (je na konci) znám jen z filmů, což asi není dobře.
Otec seděl bez hnutí. Okolo něj tančil daguerrotypista se svými nástroji
„Až vyrosteš, taky ti jednu pořídíme,“ řekla maminka a pohladila chlapce, který celý proces zvědavě pozoroval. Po protějším stromě rozpustile šplhal chlapcův stín.
I stín pozoroval nový vynález. Nelíbil se mu. Připoutal by ho ke stříbru a otrávil rtutí. Kde by byla jeho svoboda? On chtěl běhat a skákat. Klouzat po zdech, vlnit se na vodní hladině, dopadat na trávník…
Představil si to. Studenou desku místo země vyhřáté slunce. Už žádná vůně ostružin. Jen jedovaté páry. Nehybnost…
Děsivá budoucnost. Musel existovat způsob, jak Petra přesvědčit, aby nikdy nechtěl vyrůst.
Fandom: Peter Pan

fandom: Jsou v tom i kouzla, takže to drze prohlašuju za Budeč
pozn. Divné téma - divné drabble. Ale bodík je bodík.
Měl slabost pro nové vynálezy.
- Nebude to bolet?
On zavrtí hlavou a láskyplně se usměje.
Uhladí jí vlasy, nasměruje pohled.
A světlo dopadá.
Je mnoho cest jak ukrást duši.
Byl zvyklý vylepšovat je kouzly.
- To jsem doopravdy já?
A ona byla tak trpělivá.
Ten sladký úsměv po celý čas dopadajícího světla.
Duše spoutaná na desce ze stříbra.
A dvakrát deset šťastných let.
Každé nové využití ho těšilo.
- Jak jsi mohl?
Výčitky plodí jedna druhou.
A sklo se tříští, stříbro stírá.
Když duše zemře, tělo odchází.
A ona padá mrtvá k zemi.
Vina. Nikdo doopravdy nedokáže ukrást duši, která se vzpírá.

Fandom: originál
Poznámka: Má oblíbená daguerrotypie
---
Dobrý den, dnes mám pro vás specialitu. Lapače duší.
Ano, černobílé snímky mají své kouzlo. Toto však nejsou fotografie, nýbrž daguerrotypie.
Nádhera, že? Kdysi někdo řekl, že dobrá daguerrotypie má díky dlouhé době expozice tak něžný a měkký charakter, jaký podle mého názoru pozdější fotografie už nikdy neskýtala. Ano, ano. Daguerrotypové byli umělci.
Vidím, že vám připadají jenom jako stěna plná ozdobných paspart. To je ovšem závažný omyl.
Techniku vynalezl Luis Daguerre v devatenáctém století. Jako záznamové médium použil vysoce lesklou stříbrnou destičku, následně ji zcitlivěl a exponoval. Pokud máte zájem, ve školní knihovně mají o počátcích daguerrotypie zdařilou monografii.
---
Zdroj citátu: wiki

Fandom: Doctor Who
Poznámka: Tady najdete oblíbený obrázek. A pokorně přiznávám inspiraci drabblem Nápadník od Umeko.
Donna nikdy nebyla technický typ, ale během posledního půl roku si vypěstovala překvapivou slabost pro nějrůznější hejblátka. Nerozuměla jim, prostě ji začaly bavit. Dědovi pomáhala sestavovat dalekohled, a když máma jednou za čas vytáhla předpotopního kuchyňského robota, chtěla v rukou cítit jeho drobné součástky. Soboty opakovaně trávila v Britském muzeu na výstavě Počátky daugerrotypie. Fascinovaly ji stříbrné děstičky, vyvolávací skříň i misky na ustalovač. A hlavně první daguerrotypie. Nejradši měla obrázek pařížského bulváru du Temple, zastaveného v nehybném bezčasí - až na rozmazanou postavu muže, který rychle rázoval ulicí. Donna si nemohla pomoci. Měla pocit, že ty zbrklé pohyby odněkud zná.

Fandom: Originální
Poznámka: Dvě věty jsem sprostě ukradla. Bylo to silnější než já.
_______________________________________________________________
Přivoněl k růži. „Je krásná.“
„Uchovej si v hlavě její obraz, princi,“ řekl rádce. „Květiny jsou pomíjivé.“
„Co je to pomíjivé?“
„Odkvetou a zbudou jen trny. Listí ze stromů odpadá. Krásné hlavy zešediví.“
Povídá se, že se princ naučil uchovávat krásu. Květiny, které usušil, prý nikdy neztratily barvu. Kůra stromů voněla i po letech lesem. Oblázky z potoků se leskly stejně jako pod vodou.
„Kouzlo,“ šeptali mnozí a odvraceli hlavy.
Možná. Princ ale své tajemství nikdy neprozradil.
A nikomu také neukázal svoji největší uchovanou krásu. Za třemi zamčenými dveřmi na červeném polštáři ležela hlava jeho milé. Bez jediného šedivého vlasu.

„To je ale strašně zvláštní...“ prohlásil s pohledem upřeným na malou bedýnku a speciální roztok. „Nikdy bych nevěřil, že něco takového může fungovat. Opravdu, přijde mi to hrozně zajímavé, víš... jak to vlastně funguje? Pořád nechápu, co se s tím děje. Dá se to nějak vysvětlit?“
„Tady jsi v kouzelnickém světě. Jsou to kouzla, nic víc. Postavy na fotografiích se prostě hýbají a ten roztok je jen speciálně upravený lektvar.“
Chlapec stále s úžasem zíral do bedýnky.
„A opravdu se budou hýbat? Vážně? Nevěřím, že je něco takového možné. Vždyť přece...“
„Coline, skutečně už jsme hodně pokročili od počátků daguerrotypie...“

Dvoukvítek už poněkolikáté vyndal obrázkovou skříňku, která Mrakoplaše přiváděla k zoufalství. Hledal nejhezčí pohled na malé, ušmudlané náměstíčko, na němž se mu bůhvíco líbilo. Zatímco chystal skříňku, přiblížil se k nim kulhavý, postarší muž.
„Promiňte, na jakém principu to funguje?“ zeptal se.
Dvoukvítek otevřel dvířka a ukazoval mu obrázkového démonka, který se pilně činil, aby spodobnil ono náměstí.
„Zajímavé,“ mumlal chlapík. „Ale je to poněkud zastaralá metoda. Kdybyste měl zájem, mohl bych vám ukázat svůj nejnovější vynález.“ Začal vykládat složitý výrobní postup něčeho, co nazýval fotografií.
Dvoukvítek vypadal zaujatě. „Podíval bych se velmi rád. Času máme dost…“
Mrakoplaš protočil panenky.

fandom: sama nevím, asi originální
Na krku ho zašimral horký dech.
„Nech už toho. Co to vlastně máš?“
„Knihu,“ odpověděl s lehkým úsměvem a ukázal mu černou vazbu tlusté knihy, na které se skvěl zlatý nápis: Počátky daguerrotypie.
„Počátky daguerrotypie?“ zeptal se ho šedooký mladík a začal se probírat světlými vlasy.
„To je ... daguerrotypie je ... zabývá se ...“ myšlenky se mu rozeběhly na všechny strany.
„Čím se zabývá?“ zašeptal mu do ucha a rukama bloudil po jeho hrudi.
„Je to taková fotografická metoda, při které ...“ Dál se už nedostal.
„Dopovíš mi to jindy, jo?“
„No jistě.“ Lišácký úsměv mu napověděl, že na to možná ani nedojde.

Fandom: Lovci mamutů
Poznámka: název jsem ukradla - je to název první knihy o laterně magice. Znamená to "velké umění světla a stínu".
Veverčák ležel na zádech, vyhříval se na sluníčku a sledoval, jak prolínající se stíny trav kreslí na téměř hladkou skalní stěnu proměnlivé obrazce. Do hlavy se mu vloudil zvláštní obraz: stádo býků postupující krajinou. Přivřel oči. Jako by zase viděl včerejší den: předstíraný útok na zvířata namalovaná na stěně jeskyně - a úspěšný lov. Kdybych dokázal zachytit duše zvířat ještě věrněji, myslel si, určitě by bylo kouzlo silnější. Třeba tak věrně jako... stín na kameni...
Zkusil obkreslit stíny trávy uhlíkem. Nebylo to ono. Představa byla zcela jasná, ale realizovat ji nedokázal.
Svět si bude muset na svého Daguerra pár tisíciletí počkat.