Moje články

fandom: realita/multifandomový crossover
poznámka: Přímo navazuje na drabble z předchozího tématu "Skrz naskrz" - Milé setkání
„Co budeme dělat?“ vznesl zásadní dotaz Hawkey.
„Mohli bychom si kupříkladu zoufat,“ odpověděl předvídatelně House.
„Odmítám se podřizovat obskurním přáním té ženštiny!“ zaprskal Snape.
„Naštvat ji není nejlepší nápad…“ podotkl Bodie a dodal: „Něco zkusím.“
Popošel doprostřed scény, zahleděl se do dáli, nasadil svůdcovský úsměv.
„No tak… Angie… Nebuď labuť. Tohle si nezasloužíme. A ty nás máš ráda. Hlavně mě… Jen nezatloukej, moc dobře vím, že máš pro mě slabost… Přece nás tu nenecháš do skonání světa.“
Autorka zaváhala. Ten syčák ale umí hrát na city!
Tak snadno mě neukecá… Ale abyste neřekli, pošlu vám tam nějakou společnost… pomyslela si.

fandom: realita/multifandomový crossover
Noc. Nemocnice. Postupně přicházejí jednotliví aktéři.
„Působivé entrée!“ zvolal House, ironicky naznačuje potlesk. „Ale přestaňte zaclánět.“
„Jakým právem mi rozkazujete?“ sjel ho znechuceným pohledem Snape.
„Civilisti…“ ušklíbl se přezíravě Bodie. „Co kdybyste uhnuli a nechali to na mně?“
„Slibovali mi spoustu hezkých sestřiček…“ stěžoval si ublíženě Hawkey.
Postupně jim docházelo, že je něco špatně.
„Udělala to znovu!“
„Přísahala, že nás nechá na pokoji…“
„Tys jí věřil? Jsi naivka, Seve.“
„A tentokrát je sestava obzvlášť děsivá…“
Autorka se ďábelsky pochechtávala. To víte, holenkové, minule jste měli blbý kecy… Takže vás protáhnu skrz naskrz tolika alternativními vesmíry, že se nebudete stačit divit.

Bodie se ležérně opřel o stěnu a s pobaveným úsměvem shlížel na svého parťáka, který momentálně vypadal jako kříženec sopky před výbuchem a mouřenína…
„Co se ksichtíš?“
„Ten krám nefunguje!“
„Aspoň už to nazýváš pravým jménem. Ne moje milovaná motorka… ale křáp…“
„Sklapni a podej mi ten papír ze stolu!“
„Když tak hezky prosíš…“ uculoval se Bodie. „Návod k použití? Vážně myslíš, že tam vyčteš, jak tu… věc… spravit?“
Hodinu poté…
„Dej si pauzu... Zvu tě na pivo.“
„Tak jo,“ přikývl Ray zmoženě.
„Dokonce ti prozradím tajemství. Opravovat tuhle obrovskou obludu podle plánku mopedu, je blbost…“
„Bodie?!? Já tě zabiju!“

fandom: realita
Kulatá koule se koulela…
Hranatá hrana se vyhranila…
Čárkovaná čára se zčárkala…
Autorka se zcákala…
Rum… rum… rum!!!
Vidím bílé myši.
Myš vidí bělobu.
Běloba žere myš.
Myš je sežraná.
Autorka je ožralá.
Rum… bum… bum.
Váhavé mysli se srotily.
Myslící rota se zvážila.
Rotující váha se zamyslela.
Autorka se zamotala.
Bum dva tři… prásk dva tři…
Světlo bliká v temnotách.
Blikání zatemňuje svit.
Tmářství prosvítá blikanci.
Autorka se brodí blinkanci.
Vodu, vodu, VODU!
Kulatá myš váhá ve světle…
Hranatá bílá rota bliká…
Čára žravosti myslí tmou…
Autorka pije, střízliví a pije…
Jinak se to asi nedá…
Dá?
Nedá!
Dada…

fandom: realita
Mani si rychlým pohybem otřela zpocené čelo a znovu se sklonila ke svému úkolu. Třídila čerstvě sesbírané čajové lístky. Ty nejkvalitnější, neporušené, si zasloužily zvláštní péči.
Mani třídila čajové lístky den za dnem, měsíc za měsícem… už od dětství, celý život. Nestěžovala si, byla ráda, že má práci.
Někdy se jí myšlenky zatoulaly… daleko za rodnou vesnici a okolní kopečky. Představovala si lidi, kteří si koupili čaj. Její čaj. Jací asi jsou? Kdy ho pijí? Podávají ho svým přátelům jako vybranou lahůdku?
Pak přišla domů a uvařila si pořádný hrnek čaje. Z odpadu, který by se nikdy neprodal…
Chutnal báječně…

fandom: Piráti z Karibiku
„Pane Gibbsi, máme kurz!“
„Konečně…“
Elisabeth obezřetně vkročila na palubu Černé perly. Opět…
Zdá se, že se stala jejím osudem, tahle loď a její šílená posádka – extravagantní kapitán Jack, jeho věčně opilý pobočník, němý Cotton a jeho papoušek, nerozlučná dvojka Pintel a Ragetti…
Opravdu se mezi ně zařadila… dobrovolně?
Byla přece guvernérova dcera!
No co?!? Plesy a společenské povinnosti ji nikdy nebavily…
Navíc… pokud chce najít Willa, je na správném místě. Jsou to blázni… ale své práci rozumí.
A ona chce najít Willa…
Samozřejmě!
Jednoznačně!
Strávit při jeho hledání nějaký čas ve společnosti Jacka Sparrowa, to je jen taková prémie…

fandom: M.A.S.H.
„Mám hlad jako vlk…“ řekl B.J. a protáhl se.
„Divíš se? Po šestnácti hodinách na sále…“ odpověděl Hawkey a dodal věštecky: „Copak si na nás kuchař připravil?“
„Nevím, jestli mám odvahu to zkoumat,“ už dopředu se otřásl B.J.
Po chvíli v jídelním stanu…
„Podívej, ten karbanátek je zelený… Není zeleninový, ale je zelený. Vidíš?“
„Nech toho,“ zavrčel B.J.
„A smrdí… páchne strašlivěji než Frankovy týden neprané ponožky.“
„Hawkey, přestaň. Prosím!“
„Čichni si!“
„Snažím se jíst…“
„Přivážejí další zraněné. Všechny směny okamžitě na operační sál!“ ozvalo se z táborového rozhlasu.
„Ještě že tak,“ konstatoval Hawkey a s úlevou odstrčil nedotčený talíř.

fandom: Doktor House
„Jdu domů,“ ohlásil House. „Budu se povalovat a pojídat výborné chlebíčky, které umím připravit jen já. Možná si objednám prostitutku, ale nesmí být moc drahá. Závidíte, co? Vy zatím uděláte testy. A nezírejte tak naštvaně….“
„Kde jsou ty testy?!?“
„Rodiče k nim nedali souhlas,“ odpověděl nejistě Chase. „Vysvětlil jsem jim, v čem spočívají. Jsou přesvědčeni, že je hřích zasahovat takhle do Božího plánu.“
„Řekl jste jim, že bez toho zásahu jejich syn do zítřka zemře?“
„Jistě.“
„Nenapadlo vás testy provést bez souhlasu?“
„No…“
„Zdá se, že jste přes noc vytvořili hned dva nové smrtelné hříchy… Vražedná naivita a beznadějná idiocie.“

fandom: Harry Potter
„Tohle ropucha vážně přehnala!“ zasyčel rozhořčený Fred, když se dočetl o zákazu famfrpálových tréninků.
„Pravdu díš, bratře můj. Pomsta ji nemine,“ doplnil George.
„Hlavně se nenechte chytit,“ strachovala se Hermiona.
„Za co nás máš?“ odvětili uraženě. „Udeříme krutě a nelítostně. Nemá proti nám ani kousek šance…“
„Nezapomeňte na ty její hnusný zmijozelský hlídky,“ upozornil Ron.
„A bacha na Snapea,“ dodal paranoidní Harry.
„Pravda…“ zamyslel se George, „potřebovali bychom nějak odvést pozornost.“
„Bomby hnojůvky?“ nadhodil Fred.
„Zbytečné…“ zakřenil se záludně Neville. „Odpoledne máme lektvary… Pozornost dokážu odpoutat spolehlivě…“
O tom nikdo z přítomných spiklenců nepochyboval… Tentokrát vybuchlý kotlík posloužil dobré věci.

fandom: realita
Poznámka: Když jsem si téma včera přečetla, byla jsem přesvědčená, že spáchám nějakou parodii… Nakonec to dopadlo dost jinak.
Věřila v dobro.
Věřila, že není patetické věřit, že pravda a láska zvítězí.
Věřila svým přátelům.
Věřila, že se svým partnerem prožije celý život.
Věřila ve spravedlnost.
A teď tu stojí… zoufalá, uplakaná…
Už v ní žádná víra nezbyla, o všechnu ji připravili.
Bylo to až děsivě snadné.
Obvinili ji z krádeže a nikdo se jí nezastal. Byla nevinná, ale neměla to jak dokázat.
Partner ji podvedl s její nejlepší kamarádkou. Všichni jim přáli štěstí. Ale co ona? Ona si ho snad nezaslouží?
Pane můj, na výsostech pane nejvyšší
pane můj, copak nevidíš a neslyšíš
pane můj, mrtvý bože můj
AN: Závěrečné řádky jsou úryvkem z písně Jarka Nohavici Litanie u konce století.

Pořád ještě si nejsem tak úplně jistá, co mě to tehdy před pár lety popadlo, že jsem začala psát fanfiction…
O DMD jsem se, pokud mi paměť slouží, dozvěděla přímo na stánkách SOSu a účastnila jsem se s plným nasazením už vloni …
Vlastní stránky nevlastním neb jsem za a) počítačově tupá na jejich zařízení a za b) líná na jejich pravidelné aktualizace…
Mám rozepsaných pár příběhů ze světa HP a stále doufám, že je někdy dokončím…
A... ehm... s oblibou používám trojtečky :-)

fandom: Zeměplocha
Začíná maškarní ples, kams to vlez, kams to vlez …
Se zdvořilým zájmem pozoroval okolí. Rád by to konečně pochopil. Vážně se snažil…
Stoly se prohýbaly pod tíhou občerstvení, sálem se hbitě proplétali sluhové.
Místnost byla plná lidí. Kolem něho z neznámých důvodů zůstával volný kruh.
Masky… Všichni měli na obličejích masky. Byl snad tohle důvod, proč se tak uvolněně bavili?
Nebo za to mohla stoupající hladina alkoholu v krvi?
Přitočil se k němu potulný rytíř, který zjevně požil dost nad míru…
„Nádherný kostým… Velice věrohodný.“
Potěšeně se usmál.
Rytíř náhle vystřízlivěl…
…a začal zoufale couvat.
NEBOJTE SE, NEJSEM TU PRACOVNĚ

fandom: Doktor House
Ráno.
Chase s Foremanem podřimovali, Cameronová listovala knihou. House přicházel.
„To není chorobopis,“ poznamenal cestou k tabuli. „Neměla byste se v práci věnovat… práci, Cameronová?“
„Chorobopis toho kluka znám nazpaměť. V noci jsme udělali novou sérii testů. Nic…“
„V ohrožení života není,“ podotkl Foreman.
„Zatím…“
„Nasadíme širokospektrá antibiotika.“
„Budeme ho léčit, když nevíme, co mu je? Jak pokrokové…“ zavrčel House.
„Připadá vám lepší ho… neléčit?“
„Co pojmenovat nemoc? Pročpak se náš tým nazývá diagnostický?“
„Co smířit se s tím, že ne vždy najdete řešení?“
„Co kdybyste konečně odložila tu knihu?!?“
„Jistě…“
Název knihy zněl „Hic sunt leones – neprobádané taje medicíny“.

fandom: Profesionálové (crossover/AU)
„Volný víkend…“
„Rychle pryč.“
„Plánuješ něco? Mohli bychom pozvat Susan a tu… jak se jmenuje?“
„Sorry, mám program.“
„Napínavější než Susan?“ zatvářil se Bodie nevěřícně.
„Jo…“
……………………
„To vážně trávíš volno doma? A kdy sis vůbec pořídil počítač?“
„Jen půjčil…“
„Co čteš?“
„Říkají tomu fanfiction… Představ si, spousty lidí po celém světě si myslí, že jsme nějaké filmové hvězdy a píšou o nás příběhy.“
„Fakt? Super!“
„Ani bych neřekl… Většina z nich si myslí, že jsme teplý a že spolu… to…“
„Cože?!?“
„Celý den se snažím najít aspoň jeden příběh, který by tebe nebo mě spároval se ženskou. Pomalu ztrácím naději…“
AN: Omlouvám se všem autorkám a autorům slashe. Není to nic osobního. Slash sice moc nevyhledávám, ale občas si nějaký přečtu. Jen speciálně u téhle dvojice chlapíků špatně snáším, jak je pořád všichni párují, a včera jsem omylem narazila na jednu obzvlášť děsivou povídku... Tak jsem neodolala a musela své zoufalství vyjádřit aspoň takto :-)

fandom: realita(?)
Pracovala na vraždách dlouho.
Poslední případ jí otřásl.
Zohavená mrtvola mladé ženy. Vedle droboučký kvítek.
Potom v noci sen…
První lístek padá, padá…
Krutá smrt.
Vypadalo to jako obyčejná bouračka, připletla se k ní náhodou.
Mrtvolu nakládali do pohřebáku. Ve vlasech měla cosi bílého.
První lístek, po něm druhý…
Zbytečná smrt.
„Sebevražda z nešťastné lásky. Tady nemáme co dělat,“ usoudil kolega.
Hleděla na její podřezané žíly. Vedle nože uvadlá sedmikráska, na ní několik chybějících okvětních lístků…
První lístek, druhý, třetí…
Kdy to skončí, kdy?
„Ten šílenec ji doslova vykuchal,“ kroutil šéf hlavou nad fotkami dalšího případu.
V otevřené ráně ležela její noční můra… nenápadná kytka.
První lístek, třetí, čtvrtý…
Jak to půjde dál?
Listovala starými záznamy. Něco ji napadlo, ale bylo to šílené. To nemůže nikomu říct.
Na nástěnce visela fotka další mrtvé. Prokletý květ držela tentokrát v ruce…
První lístek, čtvrtý, pátý…
Vždyť už stopu mám!
Bála se usnout. Bála se toho snu
Ráno žil panelák, ve kterém bydlela, skandálem.
„Představte si, vyskočila z okna…“
Tělo už odvezli. Sedmikráska zůstala ležet na chodníku… Otrhaná sedmikráska…
První lístek, pátý, šestý…
Zastavte to, hned!
Vzala si materiály domů. Listovala v nich dlouho do noci. Najednou světlo zhaslo…
První lístek, šestý…
NE!!!

Utahaná po náročném dnu zalezla nahoru. Otevřela zásuvku, vytáhla deníček a… veškerá únava ji přešla.
„Já se na to… ehm… to,“ zakoktala, ale vzápětí pokračovala rázným hlasem: „Fíglové, vylezte. Hned!“
„Jejdamáku, malá bosorbaba se čílí…Kdopak ji namíchnoval?“ uvažoval Rob Kterýten.
„Četli jste v mém deníčku!“ obvinila ho.
„Jasňačka. Vědí, co práce dalo, ty písmenka přelouskat…“ postěžoval si.
„Je na něm napsáno ´soukromé´!“
„Šak hej…“
„To znamená, že v něm můžu číst jen já!“ zdůraznila.
„Ty ho ale píšeš, né. Proč bys psala, kdybys nechtěla, aby to někdo čítal.“
Tonička rezignovaně mávla rukou. Naučit Fígly respektovat pravidla bylo prostě nemožné…

Měl strach. Byl… zmatený. Opravdu tohle chtěl? Co když nepřežije? Nebylo lepší žít v blažené nevědomosti?
Byli v pasti. Zoufale se snažili uniknout hrozbě.
Cítil nepřátele, tam za zdí. Copak proti NIM mají šanci?
Když on není… není… Jak si vlastně mohl myslet, že je výjimečný? Podlehl tomu mámivému hlasu… Jenže to je pryč. Vědma tu prchavou naději zničila.
„Dostali Morphea. Mizíme!“ zařvala Trinity a stáhla ho dolů.
Morpheus se pro mě obětoval. Obětoval se pro přelud… pomyslel si Neo.
Pak ale pohlédl na Trinity. V jejích očích spatřil odhodlání, víru a… lásku? Možná ještě nebylo vše ztraceno… Budou bojovat!

fandom: Pán prstenů
Zaplatil draze… příliš draze.
Ale nelitoval.
Změnil by toho ve svém životě spoustu, kdyby mohl… Ale tohle rozhodnutí by nezměnil nikdy. Byla to jedna z mála věcí, na které byl hrdý.
Hrdý, nikoli pyšný jako dřív. Býval tolik přesvědčený o vlastní výjimečnosti…
Pak se vše změnilo. Veškeré jeho životní jistoty se otřásly. Najednou byl jen jedním z mnoha, drobným článečkem v soukolí neúprosného osudu.
Toužil… a touha mu zatemnila mozek. Málem zradil vše, za co jeho předkové bojovali. Málem zradil svou čest…
Zarazil se včas.
Umíral…
…umíral šťastný.
Boromir se díval na svého krále a v jeho očích spatřil úctu.

fandom: realita
varování: BJB jako vyšité...
„Já se na to vybodnu…“ vrčím vztekle a zároveň frustrovaně.
„Ale nevybodneš,“ usměje se vědoucně.
„Vybodnu!“
„Vsadíš se? Chvíli budeš zuřit a nadávat tak, že si zase rozšířím slovní zásobu. Naleješ si panáčka dobroučkého kubánského rumu. No, spíš víc panáčků… Nakonec sedneš ke kompu a něco sesmolíš.“
„Nebaví mě jen tak něco smolit… Chtěla bych konečně napsat něco aspoň náznakově smysluplného. Ale copak to jde?!?“
Konečně se uráčí přečíst si zadání. Mračí se. Drbe si bradu jako vždycky, když je nervozní.
„Tak vidíš…“ zašklebím se. „Děs, co?“
„A kdybys vycházela z toho, že Praha je nářečně Prágl, tak to neprojde?“

„Mění se vítr. Přestavte plachty, plujeme na severoseverovýchod!“
„Odkdy tomu tady velíš, kotě?“ zeptal se Jack se zdvořilým zájmem.
„Od té doby, co ty na to kašleš!“ odsekla mu Elisabeth a pokračovala v komandování posádky.
Námořníci hleděli střídavě na ni, na kapitána, na oblohu… Pak se rezignovaně pustili do práce.
„Pohněte kostrou, čeládko líná! Musíme se odsud dostat, dokud fouká.“
Jack zakroutil nevěřícně hlavou a oslovil svého pobočníka.
„Pane Gibbsi? Krásná tvářička vás zblbla tolik, že za naprostého bezvětří lezete po stěžních jak cvoci?“
„Ona říká, že fouká vítr. Mysleli jsme…“
„Naše drahá Elisabeth včera ochutnávala rum. Má trochu halucinace…“

„Dobrá kost, co?“ ohlédl se za procházející dívkou. „Ta by stála za hřích. Musím se zeptat Betty, jestli o ní něco neví. Hej, posloucháš mě, Rayi?!?“
Neposlouchal… Vběhl do Cowleyho kanceláře. Bodie ho ihned následoval. Oba vyděšeně zírali na svého šéfa, který se nehýbal.
Ray přiskočil k oknu a otevřel ho dokořán, Bodie vytáčel číslo záchranky.
„Co tu střečkujete? To se ani nemůžu napít a na chvilku zavřít oči?“
„Ale… ta vůně…“
„Mysleli jsme, že jste se otrávil, pane.“
„No… tahle nová příchuť mé oblíbené whisky sice opravdu není tak dokonalá, jak reklamy slibovaly, ale jedovatá není… Mimochodem, dáte si?“

varování: Je to megablbost, ale smysluplněji jsem to opravdu při zadaných slovech nezvládla...
„Žalud?“ zeptal se Ron.
„Žalud,“ potvrdila Hermiona. „Opracuj ho do tvaru krychle a napiš na ni jméno Ivan.“
„U Merlina, ale proč?“
„Co já vím…Nejspíš se chce pochlubit kolegům. Můžeš mu říct, že to téma potřebuješ vyjasnit.“
„Nejsem sebevrah… Jdeme Harry, ať máme odpoledne chvíli volno.“
„Nezapomeňte si vzít něco, do čeho budete sbírat,“ připomněla Hermiona.
…………………….
„Já se na to vybodnu!“ zavrčel Harry.
Z roztrhané brašničky se sypalo vše, co nashromáždil.
„Do hajzlu, vosy!“ zařval vzápětí Ron.
Otáčel se jako na obrtlíku a šermoval kolem sebe košíkem.
……………………
„Jsi strašná potvora,“ zahihňala se Ginny.
„Mají poslouchat, když Snape zadává úkoly…“

„Poslyš, není tvůj přítel tak trochu… divnej?“ vážila moje nejlepší kamarádka opatrně slova.
„Proč myslíš? Na Francouze docela v pohodě…“
„A že už v té putyce sedí sám dvě hodiny, to je normální?“
„Asi mu chutná,“ pokrčím rameny, i když to sama moc nechápu. „No, možná bychom ho fakt měly jít vyzvednout.“
Vrhnul se k nám. Láskyplně mě objal. Což by bylo fajn… Ovšem pak promluvil…
„Česká republika… ráj na zemi. Ten božský nápoj! Hotová ambrózie. Pojď se napít.“
„Tenhle patok,“ ukážu s despektem, „rozhodně není ambrózie. Je to Nektar… A věř mi, že na pivo té značky chuť nemám.“
AN: Kdyby to někdo nevěděl, tak pivo značky Nektar opravdu existuje. Jeho chuť... jak to říct... má pivo chutnat jako sladká šťáva z květů? :-)

Neschopný budižkničemové! Její oblíbené kalhoty… sražené.
Nesmělý hlásek našeptával, že chyba možná není v prádelně…
Tak jsem trochu přibrala, no… Pohodila vzpurně hlavou. Frankovi se líbím i tak.
Nechtěla by ses radši líbit někomu jinému než Kunímu ksichtu? Vážně chceš skončit jako obtloustlá matróna čekající, až si na tebe mezi pletichařením a psaním dopisů manželce udělá čas?
Když dorazila, večírek byl v plném proudu. Ovocná sangria jí ale chutnala…
„Víš, že alkohol má v sobě spoustu kalorií?“ ptal se starostlivě Frank.
„Nevadí. Brzy budu stejně zvracet…“ odpověděla lehkomyslně. „A nezacláněj…“
Sledoval ji překvapeným pohledem…
„Trape, nezatančíme si?“ zeptala se koketně.

„Igoríno, princezno moje. Tobě to tak sluší,“ rozplýval se Vilemín Břečtaník.
„Phojď dál, Vilhe. Tohle je mhůj otec,“ huhlala nervozní Igorína víc než obvykle.
„Dhobrý… teda vlastně dobrý den,“ pozdravil slušně. „Přišel jsem požádat o ruku vaší dcery.“
„Cožhe?!?“ zahromoval Igor. „Jhak se ophovažuješ?“
„Ale tati, on to nemyslel tak… doslova.“
„Chtěli bychom vaše požehnání, pane Igor. Víte, své srdce jsem jí dal už dávno,“ snažil se otce své milované obměkčit.
„Opravdu?“ Igor byl náhle zaujatý. „Kham jsi ho schovhala?“
Igorína v duchu zaúpěla. Zdá se, že podcenila přípravu… Vilemín byl milý, jen… jaksi nechápal, že některé obraty nejsou nejvhodnější.

„Sedí v baru,“ informoval B.J.
„Musí fungovat, čekáme raněné. Jdu za ním!“ rozhodl plukovník Potter.
„Nechte to na mně, pane,“ zastavila ho Margaret.
Změřil si ji kalným zrakem.
„Neztrácej čas… Jedině že by sis se mnou dala panáka.“
„Pití nic nevyřeší.“
„Pomůže mi necítit… Zatraceně, tomu klukovi nebylo ani dvacet!“
Položila mu ruku na rameno.
„Hodněkrát jsem tě slyšela říkat pacientům, ať se nestydí za své emoce, že je nemá cenu potlačovat. I mně jsi to doporučoval… Tak co kdyby ses sakra řídil vlastní radou! Nepotřebuješ zapomenout, potřebuješ to ze sebe dostat…“
Pevně ho obejmula… a Hawkey se konečně rozplakal.

Ve stínu rozložitého stromu odpočívala trojice přátel.
„Takové sucho už dlouho nebylo. Vypukne hladomor,“ promluvil první.
„Nějak bylo, nějak bude… Poradíme si,“ zavrněl druhý.
„Zrovna ty, tlusťochu, se pár hladových dnů obávat nemusíš,“ doplnil syčivě třetí.
„Nemluvím o sobě, chytráci. Ale co náš maličký? Už takhle je kost a kůže…“
„Neboj, starouši, já se o sebe postarám…“
Mauglí přistál přímo mezi nimi. Pohodlně se opřel o Bálúa, prohrábnul Baghírovi srst, čtverácky zamrkal na Káa.
„Mládě nevycválané,“ povzdechl si černý pardál. „Kdy se naučíš zdvořilým způsobům…“
„Kdypak kdy?“ opičil se Mauglí. „Slyšíš, Bálú? Baghíra myslí, že jsi mě špatně vychoval.“
„Někdy ani sebelepší výchova nepomůže,“ podotknul Ká a výstražně chlapce drcnul svojí obrovskou hlavou.
„Dávej pozor, polámeš mu všechny kosti,“ napomenul ho Bálú.
„Pojďme na lov,“ navrhnul Mauglí. „Už týden se živím kořínky a bobulemi. To není důstojná potrava pro člena Svobodného národa.“
„Plahočit se kvůli vychrtlému kolouškovi?… Ne, díky.“
„Voda v řece klesá. Háthí brzy vyhlásí vodní příměří. Pak bude lov ještě obtížnější,“ upozornil je Bálú a dodal: „Sedí se ti pohodlně, človíčku?“
Mauglí se spokojeně zavrtěl. Byl unavený, kručelo mu v břiše. Ale měl pár výborných přátel, na kterých mu záleželo a kteří by mu snesli modré z nebe.

„Honem, nesmíme se tu zdržovat!“
Povzbuzoval ostatní. Dodával jim naději, které se jemu samotnému nedostávalo…
„Za chvíli už budeme venku. Tam se za námi neodváží, budeme v bezpečí.“
Skutečně? Opravdu budou ještě někdy v bezpečí? Pochyboval… ale nesměl dát svoji nejistotu najevo. Potřebovali ho…
„Vidím světlo! To musí být východ.“
Světlo…
Pro něho už nebude svítit…
Vyběhli ven. Nebo spíš vyklopýtali…
Postupně všichni klesli k zemi. Jako kdyby si teprve nyní uvědomovali, co se stalo…
Přežili. Ale za jakou cenu?
Seděl stranou od ostatních, hlavu v dlaních.
Aragorn vyvedl Společenstvo z temné Morie. Jeden člen však chyběl.
Dokážou jít dál?

„Tak co?“ vzhlédl Foreman s nadějí.
„Nic…“ odpověděla Cameronová a naději rychle pohřbila.
„Všechny testy negativní… Jdeme mu to říct?“ navrhnul nenadšeně Chase.
................
„Jste idioti,“ konstatoval přátelsky House.
„Proč jsme tady?“
„No to já nevím… Protože vás rodiče nechali narodit, i když věděli, že budete idioti?“
„Myslela jsem spíš… proč jsme TADY?“
Cameronová gestem obsáhla celý ponurý prostor.
„Ukážu vám správnou diagnózu…“
House přiložil zbraň a vystřelil.
„Zbláznil jste se?!? To nemůžete!“
„Myslíte, že bude víc mrtvý? Zopakujte na něm testy. Snad vás napadne, jak pomoci našemu zatím živému pacientovi…“
House opustil pitevnu a zanechal zmatený tým nad dvojitou mrtvolou...

„Je nám líto, ale znáte to, je krize…“
Propuštěna pro nadbytečnost.
„Sorry brouku, neklapalo nám to…“
Odstěhoval se k holce o deset let mladší.
„Slečno, mě vůbec nezajímá, že jste se zpozdila jen o den…“
Výpověď z podnájmu.
V tomhle městě už ji nic nečeká…
Seděla v kabině stěhováckého auta. Z radia se ozvalo:
Každej tu černou káru svou si táhne sám…
Povzdechla si.
Nesměle zazvonila.
„Mami, mohla bych u vás zatím bydlet, než si něco seženu?“
„To víš že jo, holčičko.“
Osud jí toho v poslední době naložil pořádně, ale možná na tu káru přece jen nebyla úplně sama…
AN: Tu písničku jsem měla až do dneška spojenou s Karlem Plíhalem a Zuzanou Navarovou, ovšem před chvílí jsem zjistila, že je to nějaké komplikovanější... No ale v každém případě, moc pěkná, tahle Černá kára.

Musela se důkladně připravit… Nemůže selhat, takové potěšení tomu mizerovi nedopřeje…
Což o to, teoretickou průpravu měla… i když si popravdě nebyla jistá, jestli kniha, kterou jí Hermiona půjčila, byla k vcítění se do role nezbytná …
Horší byly jisté… praktické požadavky…
Povzdechla si…
To nedokáže. Jak tohle někdo může?!?
Otřásla se odporem.
..................
„Vypadáš spokojeně, Severusi. Kdo je v maléru?“ zeptala se Hermiona.
„Tonks, pochopitelně. Vsadil jsem se s Kingsleym, že jako nasazená volavka-kurtizána propadne. Cítí se dotčená…“
„Podceňuješ ji. Proč by to nezvládla?“
„Je schopná se přizabít i normálně. Vážně si myslíš, že se naučí chodit na jehlových podpatcích?“

Dnes zemře…
Jak to mohl vědět? Věděl… Byl dítě přírody…
Nebyl přehnaně pověrčivý. Dychtil po vzdělání a západní vzdělanost se nesnášela s „pohanskými rituály“…
Vychovaný v duchu starých tradic, v dospívání ovlivněný svým učitelem.
Zrádce pro jedny, naivka pro druhé.
Ale… našly se výjimky… Lidé, kterým na něm záleželo. A jemu záleželo na nich. Tak, že byl připravený pro ně položit život. Kdykoli, bez váhání…
Dnes zemře…
Měl strach?
Ne… ano!
Nebál se smrti.
Bál se o své blízké.
Dnes zemře…
Když zazněl osudný výstřel, jeho oči spočinuly na tom, kdo mu byl nejbližší.
„Můj bratře… Nevzdávej se… Žij dál…“
AN: Vím, že je to strašně patetické... Takovým věcem se obvykle snažím vyhýbat, ale tentokrát, jakmile jsem viděla téma, bylo mi jasné, že to musí být o "Rudém gentlemanovi" :-)

„Je báječný,“ vydechla zasněně. „Krásný, pozorný, ohromně vtipný. Nosil by mě na rukou…“
„Jistě… k nejbližší posteli,“ dodala její kamarádka pragmaticky.
„Jak můžeš být tak zlá, tak krutá, tak necitelná?“
„Jen se ti snažím vysvětlit, že není všechno zlato, co se třpytí… Nerada bych, abys byla zklamaná. Protože kdo tě pak bude dostávat z depresí, až ti zlomí srdce? Já, pochopitelně.“
„On mě miluje, chápeš?!? Naše láska je obrovská, nekonečná jako vesmír…“
„Když myslíš…“ zazněla rezignovaná odpověď.
Tohle nemělo cenu. Lily si pomyslela, že by nechtěla žít v tak titěrném vesmíru… Pro Merlina, vždyť tu šlo o Siriuse zatraceného Blacka!

„Cítím se tak jistější.“
„Jenže to je právě chyba. Musíš spoléhat sama na sebe, na své znalosti, zkušenosti, schopnosti. Na svoji sílu. Nepotřebuješ žádné berličky.“
„Takže ho mám zahodit? No dobře,“ rozmáchla se. „Ale minule jste říkala, že je znakem našeho stavu, že ho mám používat.“
„Nesnaž se mě přesvědčit, žes to nepochopila. Je to symbol. Když tě v něm uvidí vesničané, hned budou vědět, kdo jsi. Nosit ho kvůli nim je dobré. Nosit ho sama kvůli sobě, to je chyba.“
Další lekce… pomyslela si Tonička a šla svůj špičatý klobouk vylovit z toho pichlavého křoví, kam před chvílí zapadnul.

„Konečně!“ Harry si spokojeně mnul ruce.
„Zbláznil ses? Tobě se to fakt líbí?!?“ Hermiona ho, mírně řečeno, nechápala.
„Proč ne? Potřebujeme trochu té… prolongace.“ Ron se, jako téměř vždy, postavil za Harryho.
„Propagace… Tomuhle říkáš propagace? Mně to spíš přijde jako likvidace a destrukce.“
„Používáním cizích slov vaše přátele neohromíte, Grangerová. Spíš zmatete. Ale jinak s vámi musím, ač nerad, souhlasit. Ještě bych přidal diskriminace, perzekuce a agrese.“ Severus cítil nutnost se zapojit do hovoru.
„Ale houby… Bude to zábava. Vzpomínáte si, jak vloni…“ Sirius se ďábelsky zachechtal.
Akce s krycím názvem DMD začala. Někteří se těšili… Vlastně, proč ne?
AN: Nějak jsem nemohla odolat... Před pár dny jsem v rámci tréninku napsala jedno takové přípravné drabblátko a teď mě okamžitě při spatření tématu napadla jeho určitá obměna. Aneb jak by asi různé postavy reagovaly na prudké zvýšení výskytu povídek, v nichž vystupují :-)

Tonička si zkoumavě prohlížela toho velkého pána.
"Přejete si?" zeptala se slušně, protože tak byla vychovaná. Navíc zdvořilost dokáže některé lidi spolehlivě vyvést z konceptu...
"Tvoji rodiče nejsou doma?"
"Jsem tu sama," potvrdila.
Chlapík bez dalšího zdržování zamířil do stavení a začal systematicky hledat cokoli cenného.
"Krást je špatné," poučila ho Tonička.
"Zalez a buď ráda, že se Ti nic nestane," odsekl hrubě.
Tonička si povzdechla. Takže to půjde tou složitější cestou...
"Měl byste vědět dvě věci... Za prvé, jsem čarodějka."
Nedbalým pohybem si nasadila špičatý klobouk. Muž začal couvat.
"Za druhé, támhle je propadlo do sklepa... Jo, přesně tam."