Moje články

Dým halil bitvu šedým závojem. Štípal v plicích. Poslední nadechnutí. Poslední salva. Kartáče umetly cestu. Háky a lana. Bojový ryk zoufalého útoku. Zvítězit nebo padnout. Touha po životě je nutila necouvnout. Překročit tělo padlého druha. Jít dál. Nebojovali za krále, ale za sebe. Svou loď. Svobodu.

Pan Keith vedl abordáž přes příď. Frances na záď. Ludlow jí klestil cestu. Tesák zbrocený krví. Rozložitá silueta bocmana šířila strach. To bylo jeho řemeslo. Nepotřeboval na ně školy. Měl ho v žilách. Couvali před ním. Náhodný výstřel. Ludlow se zapotácel. Kouzlo bylo zlomeno.
„Teď už vás nezachrání...“
Výsměch rozbil rozvahu. Vrhla se vpřed.

Dočasný kolega. Vysoký. Blondýn. Tak pět a třicet. Jistě žádoucí typ. Pro mě to je prostě kolega. Tvor vedle kterého budu muset dvanáct hodin předstírat, že jsem inventář s nalepeným úsměvem.
„Když přijede auto, tak zmáčkneš TOHLE tlačítko. Zapamatuješ si to?“
Přemýšlím, jestli tu otázku myslí vážně.
„Ty jsi tu na brigádě? Suduješ? Co?“
„Geologii.“
Výraz jako kdybych řekla něco nevhodného.
„Já studuju programování. To je dost složité. To ti vysvětlovat nebudu. K čemu je dobrá geologie? Bez programátorů se svět neobejde, ale...“
Slovní průjem zahrnující nabubřelé ego a nereálné vize.
Přemýšlím, jestli se konce směny nedožiju já. Nebo on.

Nemesis plula nocí. Světla luceren se odrážela od temné hladiny. Ticho rušilo skřípění lan. Kroky námořníků. Tlumený hovor. Příď rozrážející hladinu. Poslední spánek před bojem. Šelma jistá si úspěchem.

Záblesk pročísl pačesy temnoty. Hromobití. Koule a řetězy. Zahryzly se do boků. Bubnování na poplach. Dusot nohou. Hrkání lafet.

Bertrand upíral oči do tmy. Nevzala nohy na ramena. Smekl před její kuráží. S dravostí teriéra tepala jeho loď. A teriér z boje nikdy neodchází. Tančily tanec ohně a železa. Salva za salvou. Fošny praštěly. Provazy praskaly. Dřevo se třítilo. Ryk a sténání. Zakleslé ve smrtícím objetí. Pak nastalo ticho. Na okamžik.

Posádka vyčkávala v napjatém tichu. Siluety námořních pěšáků splývaly s plachtovím. Hlavně děl se zubily skrytým úsměvem. Noční dravci připraveni k výpadu. Oči protivníka mrkaly do tmy.

Naposledy se sešli. Než zavládne chaos. Frances. Pan Keith. Clifton.
„Musíme ji zchromit dřív, než se vzpamatují.“
„A pak vyčistit palubu,“ přikývl pan Keith.
„Vy,“ ukázala na Cliftona, „nevystrčíte nos z orlopu. Doktor vás zaměstná.“
Zbledl. Nadechl se k protestu. Pak sklapl podpatky.
„Při vší úctě, madam, tohle je šílené.“
„Blázni mají štěstí. Takže, pánové, do práce.“
Trpký smích odsouzenců. Noc byla jejich spojencem. I sokem. Až úsvit ukáže, komu štěstěna věnuje přízeň.

Rozložila na stole námořní mapu. Vraštila čelo.
„Nemesis má čtyřiašedesát děl a pět set mužů. Přinejmenším. A Bertrand je starý lišák. Po druhé chybu neudělá. V přímém boji nás rozmetá na cimprcampr.“
Pan Keith pokýval hlavou. Sklenku měl již téměř prázdnou. Vyhlídky na nadcházející boj ho nenaplňovaly očekáváním.

Brázdy vrásek na čele značily vír úvah. Jejich šance byly mizivé. Nebylo to poprvé, kdy čelila silnějšímu nepříteli. Museli vsadit na jedinou kartu. A vsadí na ni všechno. Svou odvahu. I životy. Jejich nepřítel je chytrý. Oni musejí být chytřejší.
Překvapení. To jediné rozhodne, zda získají vše. Nebo ztratí i to poslední.

Pan Clifton odešel. Zatrpklý vývojem událostí. Pan Keith si dolil z karafy.
„Vy tu loď znáte. I jejího kapitána.“
Oči lucerny se leskly na stěnách poháru.
„Kapitán Harris si na ní málem vylámal zuby. Štěstí při něm stálo.“
Při ní také. Jeden výstřel. Upila ze svého poháru. Ať je válka hodně krvavá!
„Otce ten střet stál život. Když se vyhnu konfrontaci, budou mě soudit za zbabělost a nesplnění rozkazu. A vy budete svědčit proti mně. Když ne...“
Kolik žen přijde o muže. Kolik matek o syny. Vržené do zmatku zběsilého světa. A kolik z nich získá šanci na lepší živobytí...

Život rámovaný údery zvonu. Kovový hlas hlásající, že uplynula další půlhodina. Písek tekoucí ve skleněném žaláři. Skřípění pískovce. Rutina. Tradice. Zvyk. Dny šedé jako hladina oceánu.

Tak jako se oceán vzedme bouří, tak hvizt píšťaly třístí šeď o hladinu. Písek mezi střepy. Člun se objevil na obzoru před polednem. Návrat kapitána uvítali, jak se patří. Uznalé výkřiky patřily Ludlowovi. Radost zkalená ztrátou. Připijí si na padlé druhy. Až přijde čas.

Seděli pro ti sobě. Jen oni tři.
„Pánové, přiznejme si, že to bylo fiasko. Na navázání přátelských styků můžeme zapomenout. A do toho se nám tu pohybuje plně vyzbrojený dvojpalubník.“

Budík zvoní s urputnou neodbytností. Najít správnou piluli. Zapít. Spolknout. Za dvanáct hodin znova. Sníst druhou snídani. Vypít ranní příděl tekutin. Učesat se. Udělat ze sebe člověka je den ode dne těžší. Zkontrolovat čas. Ještě deset minut. Hlavu už si neumeju. Stejně jdu jen na nákup. Vycházkovým tempem dojít k nejbližší sámošce. Cesta zabere dobrou tři čvtrtě hodinu. Uvázat Zvíře. Ulovit pár housek, sýr a rajčata. Vyzvednout Zvíře. Znovu zkontrolovat čas. Autobus jede za tři minuty. Domů dorazím s dvacetiminutovou rezervou. Uvařit oběd. Sklidit kuchyň. Odpočítávat minuty do odpolední vycházky. Každodenní rutina svázaná údajem na kusu papíru. Daň za klid.

Od cíle je dělilo poslednich pár desítek metrů pláže. Tmou štěkaly výstřely. Dva muži padli. Nekonečné vteřiny hry na život a na smrt. Opřít se do oblých boků. Chladný dotek vln. Vytáhnout vesla. Napnout plachtu. Chytit závan větru. Skomírající ozvěna mušket.
„Madam, jste v pořádku?“
„Jen trochu rozlámaná.“
„A co jejich loď...“
Zdráhavý hlas kadeta Miltona. Tušila, na co se chce zeptat.
„Nebuďte snílek, Benjamine. Nemesis má dvojnásobný počet děl i posádky. Dvě paluby.“
Dvakrát s ní Skřivánek změřil síly. Dvakrát stěží vyvázl. Ztratil kapitána. Noční můry z minulosti získaly jasné obrysy. Vyzvou štěstěnu do třetice?
Možná nedostanou na výběr.

Rozhlížel se po táboře. Pak ji spatřil. A dva strážné. Na nic nečekal.
Běsnění boje ji probralo z neklidné dřímoty. Surové drapnutí za rameno.
„Zkus jen ceknout!“
Pokusila se vyškubnout. Železné sevření. Blýsknutí nože. Překvapené heknutí. Stisk povolil. Krev se vpíjela do látky. Druhý nepřežil o mnoho déle.
„Ludlow.“
Zabručení. Nikdy neplýtval důvěrnostmi. Pohled z minulosti.
Kdy ho viděla naposledy? Před lety. Připadalo jí to tak dávno. Pohled z jiného století. Prchavý okamžik rozbitý bitevní vřavou.
„Rychle!“
Přeřízl pouta.
Tesák strážného změnil majitele.
„Musíme zmizet.“
Ludlow kývl. Odvolat muže. Ztratit se ve tmě. Dostat se k člunu.
Ještě nemají vyhráno.

Člun přistál v kryté zátoce. Mlčeli. Dva muži zůstali na hlídce. Zbytek se vydal za bocmanem. Z moře si byli jisti, že jsou na správném místě. Záblesky tančily mezi stromy. Nyní je obklopovala temnota. Plížili se nocí vedení touhou po odplatě. Sekery a tesáky v pohotovosti.

Tábor se chystal ke spánku. Hovor utichal. Plameny skomíraly. Z lesa se ozývaly skřeky nočních ptáků. Pak zazněl nepřirozený ryk. Ospalost přerval zmatek. Vtrhli do tábora jako příboj. Smečka urvaná ze řetězu. Ludlow srazil muže, který se postavil na odpor. Zastavil se. Nedbal na vřavu. Soustředil se na svůj cíl. Najít kapitána. Rychle. Sám.

Cítila teplo ohně. Směs hlasů. Smích. Rozvázali jí pouta. Promnula sedřená zápěstí. Bertrand jí podal kus pečínky. Černé oči se leskly ve světle plamenů. Nevzala si nabízené sousto.
„Jak chcete. Budu vás muset zase spoutat.“
„To se tak bojíte, že uteču?“
Ve tváři úšklebek šelmy.
„Už jednou jste se dostal ze zamčené cely. Podruhé se vám to nepovede.“
Některé útěky se nezapomínají. Ne když svedete protivníka na scestí. Zadupala vzpomínky na dno mysli. Za zradu ho čekala smrt.
„To je prozíravé.“
Špetka výsměchu se prodrala k povrchu. Zajali ji. Ne Skřivánka. S trochou štěstí zaplatí. Jsou chyby, které se neodpouští.

Rozkazy se nesly od zádi se vzrušenou naléhavostí. Plachty se vzdouvaly. Museli zmizet. Pryč z dosahu přístavních baterií. Nepadnout do rukou nepříteli.
Vůně grogu štípala v nose.
„Všiml jste si, jaké měli ti muži uniformy?“
Otázka jako prásknutí bičem. Otřesené přikývnutí.
„Řekněte mi všecho.“

Pan Keith svolal posádku. Musel utišit doutnající zlobu. Najít řešení.
„Chlapi! Kapitána zajali.“
Pravda bodala do žeber.
„Byla to sprostá léčka. Musíme ji z té šlamastyky dostat. Hlásí se někdo jako dobrovolník?“
Pobouřené ticho křičelo.
„Pane, já půjdu.“
Pevný hlas zlomil pečeť mlčení. Slova bocmana byla hlasem posádky. Les rukou. Bzučení včelího úlu. Všechny postrádat nemohl.

„Budete mi muset odpustit trochu nepohodlí. Vaše pověst vás předchází.“
Rozkazům, které rozčísly vzduch, nerozuměla. Zanikly v ruchu odchodu. Funění koní. Dusot nohou. Jeden z Bertrandových mužů jí nevybíravě zkroutil ruce za zády. Odpor byl marný. Provazy se zahryzly do zápěstí. Jiný jí strhl z krku černý šátek. Odzbrojit. Spoutat. Oslepit. Zdvořilost zadupaná do země.
Pár hrubých rukou ji postrčil vpřed. Nadávce rozumět nepotřebovala. Byla zřejmá. Pro tyhle muže byla nepřítel číslo jedna. Zosobnění zla. Netvor. Pravdivé střípky přibarvené slovy kapitána i pověrčivostí. Vedli ji v železném sevření. Mohla jen odhadovat, že k lodi. Směr a kotviště však halila temnota.

Den první

„Podívej, co jsem ti přinesla. To je liška.“
Tak ta je parádní!
Černorezatá čmouha. Dusot jezevčičích tlapek. Štěknutí. Esence radosti v drátěném kožíšku.

Den druhý

To nemyslíš vážně, že půjdeme ven!?
„Nedělej fóry. Sluníčko svítí, kytky kvetou, pyly dráždí sliznici...“
Dneska nikam nejdu.
Gordický uzel na čtyřech tlapkách.
„Neříkej, že to potáhneme s sebou...“
Bez lišky nikam nejdu!

Den třetí

Koberec zdobí chomáče zrzavých chlupů. Liščí hlava se válí v koutě. Uprostřed obrazu zkázy trůní černý ďábel s andělským výrazem.
„To si z mě děláš legraci!?“
Já to nebyl.
V očích nevinnost sama.
Vážně. To asi únava materiálu.

Neodpověděla. Namáhavě se postavila. Hrot meče opisoval její pohyb.
„Nechcete, abych přestal být zdvořilý.“
Mlčela, když jí brali zbraně.
„Jste nepředstavitelný zbabělec, Bertrande.“
Hlas stydl pohrdáním. Plavba pod falešnou vlajkou. Snaha přechytračit protivníka. Námořním uměním či lstí. Získat výhodu postavení. To k válce patřilo stejně jako smrt. Tohle byl špinavý tah.
„Historie se neptá, jak bylo vítězství dosaženo.“
Hedvábí sebedůvěry klouzající po povrchu.
Zajetí kapitána není vítězství. Ne bez lodi. Hvězdička naděje zamrkala. A sílila.
Že se Clifton dostal ke člunu.
Že pan Keith odhalil léčku. Odvedl Skřivánka do bezpečí.
Dokud neuvidí na zádi fregaty vlát cizí vlajku, nepřijme porážku.

V Cliftonově tváři se mihl zmatek.
„Tak jeďte!“
Průvodce se je pokusil zadržet. Byl příliš pomalý. Zvíře bez jezdce těžce dýchalo. Ostře stiskla boky koně. Klobouk zadupaný v prachu. Balancování na kraji pádu. Vlasy bičující tváře. Nesrozumitelný výkřik. Závod o život. Klapot. Supění. Lesk karabin. Uniformy. Třesk výstřelů. Zoufalá snaha unikout.

Rána od nikud. Kůň klopýtl. Ztratila rovnováhu. Krátký let a tvrdý pád. Bolest. Železa sklapla čelisti zrady. Dotek oceli. Sametový hlas.
„Statečný pokus. Musím vás požádat, abyste mi dal svůj meč.“
Bertrand! Protivník ze starých časů.
Skřivánek. Osten studu pod žebry.
Prchavá naděje.
Pan Keith ví, co má dělat...

Nervozita dosáhla vrcholu.
„Měli bychom se vrátit na loď.“
Slova zanikla v šumu.
„To by nebylo zvořilé. Ani vhodné,“ namítl Clifton.
„K čertu se zdvořilostí,“ zaklela. Pan Clifton ovládal diplomatické finesy. Ona měla svůj čich. Věrný druh, co nikdy nespal. A tady něco zatraceně smrdělo.
„Řekněte guvernérovi, že mám povinnosti. Nějak to zaobalte. To zvládnete. A vyřiďte mu mé pozvání k obědu. Řekněme zítra dvě hodiny po poledni.“
Do téhle nablýskané stoky už nevstoupí.

Z paláce je vyprovázel starý známý s knírem. Podkovy klapaly po dlažbě. Odpolední ruch města mlčel. Rychlý pohyb mezi domy. Ostré pobídnutí.
„Jeďte!“
Čich ji neklamal.

Hostina v domě guvernéra se vlekla. Mísy přetékaly masem. Vábily všudypřítomné mouchy. Pan Clifton udržoval živý rozhovor se skupinou místních pohlavárů. Bezduché tlachání se slévalo v jednolitý šum. Frances měla pocit, že v dusné místnosti sedí už celé hodiny. O důvodu jejich plavby zatím nepadla ani zmínka. Nedělala si plané naděje, že by se jednání odbyla rychle. Počítala s průtahy. Ale přesto se nedokázala zbavit vtíravého pocitu ohrožení. Snad to bylo něco ve tváři jejich průvodce, co nedovolilo ospalosti aby udolala její ostražitost. Cosi skrytého pod hedvábným baldachýnem. Faleš zahalená do pohárů laciného vína. Jed odkapávající se smějících se rtů.

Nenápadný hrbolek. Zachvění krepové látky. Neviditelnost vypilovaná roky cvičení.
„Co děláš v tý posteli?“
Hrbolek nic. Zvedám peřinu.
„Padej na pelech!“
Výčítavý pohled číslo dvě stě. Vidíš, že nemám nožičky! Kámen by se ustrnul.
„Jsi hluchéééj!?“
Není. Jen to více méně zdrařile předstírá. Otráveně přiznává přítomnost končetin.
„Bude to? Sypej!“
Nejdůležitější povel ve vesmíru. Těžkopádný seskok z prestižního místečka. Do vlčí elegance má daleko. Ztýraný pohled z pelíšku.
Jsi zlá.
„Jsem teroristka.“
Pošlu na tebe pavouka.
„Toho ze záchoda? Ten už byl deportován.“
P. A. V. O. U. K. Právní Asociace Vestajů Ochrany Utrápených Kamarádů.
„Posledně to byly Děti Země.“

Uháněli k jihu na křídlech neurčitých zvěstí. Dlouhé týdny ostražitého spěchu. Pak se z ranní mlhy vynořil jejich cíl. Spustili čluny. Přístav vítal křikem racků. Kalná voda páchla směsí rybiny a splašků. Nábřeží halila naleštěná bída.

Přivítal je snědý chlapík v blyštivé uniformě. Dlouhý knír. Potměšilý pohled. Strojený úsměv panského poskoka.
„Guvernér vás již očekává, pánové. Přeje si, abyste se cítili, jako doma.“
Žádné tanečky. Jen pozvání pohlavára. Šestý smysl námořníka bil napoplach. Koně pohazovali hlavami. Uši olezlé od much. Zdobená sedla skrývala varhany žeber.
„Pane Miltone, vraťte na loď. Vyřiďte, že jsme v sídle guvernéra.“
Vstoupili do jámy lvové.

Zakotvili u nevelkého ostrova. Pobřežní městečko nepůsobilo vábně. Ale mohli doplnit zásoby. Získat informace.
„Spusťte čluny! Pan Lynch a pan Clifton půjdou se mnou. Pane Keithu, máte velení.“
Třeba jeho vzdělání bude konečně užitečné.

Vrátili se v pozdním odpoledni. Vezli pár koz a pěkného čuníka. Panu Lynchovi se podařilo vyhandlovat několik soudků místní pálenky. Ovšem zprávy, se kterými se vrátil pan Clifton byly méně příznivé.

Muži se opřeli do vratidel. Rovníkové dusno tížilo. Holá záda se perlila potem. Jednolitý rytmus hrubých hlasů. Skřípot lan a řetězů. Hra svalů v koutku oka. Plachty lapající po větru. Pokusí se dohnat ztracený čas.

Pan Keith si víno vychutnával jako znalec. Prázdná konverzace vplula do hlubších vod.
„Nepochopí, že jste mu zachránila kůži, madam.“
„Lepší Clifton v podpalubí, než posádka na nože, nemyslíte?“
Opatrné zamylšení. Pouštěl se na tenký led. Zpochybňování rozhodnutí nadřízeného se nevyplácelo. Víno však bylo silnější.
„V tuhle chvíli... Odpusťte, madam.“
Zarazil se v půli věty.
„Znáte ho?“
„Z doslechu.“
Vyhýbavá slova muže, který strávil na pevnině příliš času. Skrývala zkušenost s těmi, co moc směňují za peníze. Změnila téma.
„To zdržení bude mít následky.“
Nemluvila jen o zásobách. Nepotřebovala hospodáře. Mít přehled bylo podmínkou přežití. Avšak přežití nebylo zárukou úspěchu.

„Ale já jsem...“ prostestoval pan Clifton.
„Na pevnině můžete být třeba císař pán, ale na téhle lodi jste akorát budižkničemu. Je na čase, abyste přiložil ruku k dílu. Počítat umíte. A od této chvíle budete spát s kadety.“
Nejraději by ho poslala před stěžeň. Ale lodníci by mu zpřeráželi žebra. V lepším případě.
„To nemůžete!“
„Pane Lynchi, vedu vám pomocníka. Pořádně ho zapřáhněte.“
Pan Clifton se tvářil jakoby spolkl odvar z pelyňku.

„Tohle se Vám může vymstít, madam“ prosnesl polohlasně pan Keith, když se vrátila na palubu.
„Možná.“
Odmlčela se. Něco ve vzduchu se změnilo.
„Přijměte mé pozvání k večeři.“

Plachty mrtvě visely. Splihlé cáry nadějí. Apatií probublávalo napětí. Kvůli komu je moře trestá? Otázky o kterých se nemluví. A přece čpěly z tajícího dehtu.

Pan Clifton se už na palubě neukázal. Pan Keith se zmínil, že ani do důstojnické jídelny nechodí. Než by pozoroval realitu života, pohroužil se do knih.

Dny splývaly do jednoho. Ospalá nehybnost ho vylákala z nory. Zamířil k velitelské palubě. Hedvábným kapesníkem si zakrýval ústa.
„Kapitáne, kdy doplujeme...“
„Pokud jste si nevšiml, stále nemáme vítr. A mohu-li vám dobře radit. Neprovokujte ty muže.“
Nevyřčená hrozba. Námořník pro vítr udělá cokoliv.

Toho večera se plachty napnuly.

Slunce nabíralo na síle. Ale ve stínu vratiplachty bylo i po poledni příjemnějí než v dusné kajutě. Frances seřízla špičku brku. Kolik dní už se v deníku opakoval stále stejný zápis. Jasno. Bezvětří. Muži drhnoucí palubu byli vysvlečení do půli těla. Po zádech stékal pot. Co chvíli se ozvalo hvízdání. Vábili vítr.

„Jestli to bezvětří brzy neskončí budeme muset snížit příděly.“

Pan Keith potřásl hlavou.
Nikdo neřekl, co nastane, pokud je bezvětří zdrží ještě déle. Frances zahvízdala. I ona vyrostla v podpalubí. Věděla, že život na moři není na zkoušku. Pověry dávaly naději. Že tentokrát se moře a obloha smilují.

Ach ta naše slavná flota
tu nezastaví žádná slota.
Jsi-li muž a nebo chlapec
čeká tě jen slávy kopec.

Za vítězstvím po vlnách
z nepřítele žádný strach
hrdé lodě za svítání
vyplouvají znenadání.

Na palubách statní muži
všichni po zásluhách touží.
Ač se bijí jako lvové,
mnohé metály jsou snové.

Ať jsi muž a nebo chlapec
slíbili ti slávy kopec.
Nemáš-li však strýčka krále
dychti po zásluhách dále.

Závidíš těm, co štěstí měli,
že si páni rozpomněli.
Že jsi také věrně sloužil,
do vína jsi rty pohroužil.

Pak tě přepad břichabol,
a polil tě chladný stud,
žes záviděl jim osud.

Bezvětří vylákalo z podpalubí pana Cliftona. Obličej měl nezdravě propadlý. Zamířil do stínu vratiplachty.
„Už se cítíte lépe?“ zeptal se první důstojník.
„Asi ano... Poslyšte, jste si jistý, že kapitán je dostatečně kompetentní?“
„Není v mé pravomoci, soudit své nadřízené.“
„Ale vždyť jsme se v té hrozné bouři málem potopili! A považte, že se vydává za někoho, kým není!“
Hlas přeskakoval rozčileným šepotem.
První důstojník odpovědět nestihl.
„Připomínám, že vaše slova by mohla být považována za podněcování vzpoury.“
Zbledl.
„Pokud nevíte, jakým způsobem se tento přečin trestá, ráda vás nechám nahlédnout do válečných řádů.“
Pichlavý úsměšek rozšklebil zjizvenou tvář kapitána.

Skřivánek se s každou mílí vzdaloval chladu zimy. Šědí se prodralo slunce. Zprvu nesmělé jako mladá debutantka. Vlídnou tvář halilo do mraků. Muži odložili pršipláště.
Lodníci nastavovali křivé úsměvy váhavým paprskům.
Pan Keith se neusmíval.
„Zdá se, že jsme tu slotu nechali za zády.“
„Zdá se,“ přitakala Frances.

Stoupající rtuť barometru. Dobré znamení. Posel tišících se bouří. Stoupala příliš brzy. A příliš rychle. Svrchníky vystřídaly slamáky. Šmolka se táhla od obzoru k obzoru. Hladina oceánu zmrtvěla zlatem. Plachty zplihly.

Když vyplouvali vyzývali zimní vichry. Koňské šířky přinesly trest za troufalost. Trest, který nečekali.
A nehybnost bude tím nejmenším. Zaplatí všichni.

Dny plynuly v ocelové šedi umírající zimy. Rozčepýřené ovzduší klimbalo v odbíjení lodního zvonu. Poridž. Hrách. Solené hovězí. Příděl rumu. Hartusení bocmana. Jistota řádu.

Poznej své muže. Takřka zapomenutá rada vrytá pod kůží. Pozorovala. Tváře byly zrcadlem zkušeností. Oči duší. Umět v nich číst bylo nejlepším přítelem na cestě k poznání.

Bocman Ludlow. Přibylo mu šedin i šrámů. Správný chlap. Věděla, že v ní pořád trochu vidí nedorostlé štěně.
První důstojník pan Keith. Spolehlivý námořník. Neměl štěstí na známosti. Vždy zdvořilý. Mistr nezávazné konverzace a přece zamčená truhlice.
Suchozemskou nabubřelost pana Cliftona zkřísla mořská nemoc. Nutné zlo z rozkazu admirála.

Malá fregata se statečně prodírala chocholy vln. Frances rázovala po velitelské palubě zahalená do těžkého svrchníku. Šála hryzala do tváří. Vítr je barvil do červena. Ale nebylo to počasí, co jí dělalo starosti. To loď. Posádka.

Plachty se elegantně pnuly. Pískovec drhl palubu v neúprosném rytmu. A přece tu bylo něco... Kradmé pohledy. Nevyřčený šepot. Námořníci nemají rádi změny. Byli zvyklí na starého kapitána. Teď tu stál nový. Co mohou čekat?

Co čeká ji? Co byli zač? Mořští vlci ošlehaní solí. Nemotorní nováčci. Zloději. Rváči. Kdo byli doopravdy? Snad pasáty rozeženou ostraržitost. Slunce roztaví napětí. Až doplují k přívětivějším dnům.

Kovový hlas zvonu se rozléhal tmou. První hlídka se přehoupla do druhé poloviny. Frances osaměla. Poprvé od chvíle, kdy vstoupila na palubu. Oči pálily únavou. Myšlenky se řítily po cestě bez cíle. Svlékla frak. Jako by mohla odložit i zběsilý kolotoč posledních dní. Vlněná pokrývka konejšila. Světlo lucerny malovalo na stěny kajuty stíny. Důvěrné a přece cizí.

Patřila otci. Kolik let uplynulo od doby, kdy tu stála poprvé? Uplakané, osiřelé děvčátko.
Patřila starému Harrisovi. A kolik od doby, kdy se za ni zaručil ten, od koho to nečekala?

Teď patřila jí. Vrátila se domů.
Věděla, že to nebude snadný návrat.

Skřivánek rozespale zamžoural dělovými otvory.
„Už je jaro?“
Betsy pokrčila ráhny.
„Ale letos nejspíš nikam nepoplujem.“
„Vždyť je jaro. Na jaře vždycky...“
„Spí.“
„Ale to nejde! Zkrátí se nám lana! Vyschnou spáry! Já to takhle nenechám!“

„Proč mě budíte?“ zavrčelo Zvíře a vystrčilo čumák z pelechu. „Nemůžete se dohadovat někde jinde?“
„Já jen chtěl, aby se probudila.“
„Tuhle povídala něco o mozku v Karibiku,“ brouklo Zvíře. „Asi to bude hodně daleko. Včera mi dala místo konzervy jogurt. Chápete to?“
„Karibik říkáš?“
„Jo,“ štěklo Zvíře nespokojeně.

Skřivánkovi se šibalsky zablesklo v lucernách. To by bylo, aby nedal svět zase do pořádku.