Moje články

Trojstěžník se pomalu blížil. Šalupou se rozezněl bojový poplach. Frances přecházela po zádi se zarputilým výrazem. Kulhala víc, než bylo obvyklé. Nespouštěla z neznámé lodi oči. Boj by pro vyčerpanou posádku znamenal katastrofu. Ale s rozmarným větrem sotva mohli pomýšlet na útěk. Zůstali uvězněni mezi pobřežím a silnějším soupeřem.
Sullivan vyšplhal do lanoví. Pozdravil hlídku v koši a pustil se ještě výš. Až k brámovkám. Posadil se na ráhno. Pod nohama modrou prázdnotu. Zamířil dalekohled na blížící se fregatu. Plachty svítily v ranním slunci. Pak ukázala barvy.
„Je naše!“ vykřikl. „Je to Mrož! Náš ztracenej Mrož!“
Posádka si mohla vydechnout.

Šalupa hnaná nestálým větrem mířila zvolna k jihovýchodu. Drželi se v uctivé vzdálenosti od matného obrysu pevniny. A přece na dosah.
Frances věděla, že s posádkou zmoženou nemocí úkol nesplní. Úplně vzdát ho však nechtěla. Do nejbližšího přístavu hluboko na jihu zbývala dlouhá cesta. Alespoň hrubé zpřesnění pomůže těm, kteří nastoupí na jejich místo. Pokud kdy doplují.
Se svítáním odevzdali moři sedm těl. V tichosti. Jen pár slov na rozloučenou, zašité hamaky a dělové koule u nohou. Bezmála tři tucty dalších čekaly na rozsudek ve tmě podpalubí. Než se hladina zavřela za posledním, v dálce zamžikaly bílé plachty cizí fregaty.

Betsy – Přestože v průběhu příběhu je o Betsy psáno jakožto o šalupě, toto označení je značně nepřesné. Ve skutečnosti se jedná o brigu resp. brigovou šalupu. Tento typ válečného plavidla se vyznačoval dvěma stěžni a brigovým typem oplachtění. Jako šalupa (viz heslo Sloop-of-war) byla označována veškerá plavidla, která nesplňovala definici lodi (viz heslo Ship). Betsy je vyzbrojena celkem osmnácti děly. A to konkrétně dvěma příďovými šesti liberními děly a šestnácti dvaatřiceti liberními karonádami (viz heslo Carronade). Plný stav posádky tvořilo sto dvacet mužů. Celková délka Betsy je třicet metrů a její výtlak je tři sta osmdesát dva a půl tuny.

Hadí pták – Jelikož svou velikostí i tvarem těla připomíná kormorány, troufám si jej řadit do jejich přízně. Hojně se vyskytují nejen na pobřeží, ale též v okolí vodních ploch v hloubi pralesa. Dlouhé hodiny sedí na pahýlech stromů a vyhlížejí svou kořist. Živí se převážně rybami, které harpunují svým zobákem podobným způsobem, jakým velrybáři loví vorvaně.
Jelikož peří tohoto opeřence stejně jako peří kormorána není chráněno před promočením olejem tak, jako je tomu u kachen a husí, musejí se po lovu vystavit slunci, aby byli schopni letu. Člověka se příliš nebojí. Jejich maso však smrdí rybinou a není příliš chutné.

Betsy se zvolna vzdalovala od nešťastného břehu. Na konci první psí hlídky Frances na zádi vystřídal Sullivan. Odebrala se do své kajuty. Po pětatřiceti hodinách bez odpočinku se zoufale potřebovala vyspat. Alespoň pár hodin oddechu. Ale mysl zvířená překotným ústupem se spánku bránila.
Posadila se za stůl. Poznámky psané tu Sullivanovou vypsanou rukou, tu Miltonovým krasopisem nebo Hardyho muřími nožkami potřebovaly utřídit. Zakreslit opravy do map. Nechala si přinést čaj. Pustila se do čtení. Trasa kutru získávala tvar. Paprsky zapadajícího slunce se odrážely ve skle. Oslňovaly nevyspalé oči. Z hrnku se kouřilo. Vůně čaje hladila unavené skráně. Hlava jí klesla.

„Můžeš mi, prosím tě, říct, co do toho grogu dáváš?“
Obličej rozplácne o lavici.
„Koukalas mi pod ruce.“
„Jo. Ani si nepamatuju, jak jsem se dostala domů.“
Výraz nepochopení. Grog je na příděl. Jako na lodi. Někteří dokonce zvládli umýt nádobí.
„Dyťs měla jen jeden a půl hrnku...“
„Tak co? Nějakou tajnou přísadu?“ naléhá dál.
„No co... Víno. Červený. Frankovku. Hřebíček. Skořici. Jako když děláš svařák. Doleješ rumem. Nejlepší je James Cook, ale můžeš dát i Tuzemák. Přidáš citron, abys nedostala kurděje. Jo a poměr půl na půl.“
„To vše vysvětluje. Ten rum budu ještě za tejden snad i brečet.“

Kolem tábora postavili hlídky. Muškety s bodáky se ježily k lesu. Nikomu nebylo přáno odpočinku. Nocí se míhalo světlo luceren. Tesařské náčiní tepalo o život.
Ještě za tmy Betsy pohladily první nesmělé doteky mořské vody. Když ji příliv propustil z písčitého vězení, vydechla úlevou. Vyvlekli ji z kotviště. Každý zdravý muž se musel chopit vesla. Dvojitý příděl rumu dodal sílu. Teprve na moři vztyčili stěžeň. Kotevní lana zaskřípěla. Ranní bríza usušila slzy vyčerpání i prchavého štěstí. Pak splynula s plachtovím.
Nezvítězili. Příliš mnoho zaplatili a ještě více zaplatí. Žlutá vlajka se třepotala ve větru. Ale pluli. Pryč od nešťastného pobřeží.

Nasnídat se, udělat ze sebe člověka a letět ven. S jedním. S druhým. S oběma naráz, když není čas. Škola. Práce. Honem domů. Vyměnit kabát za bundu. Tu psí.
„Jdeme...“
Sled přemetů vpřed i vzad. Pérák. A lenoch. Venku jsou neřízený střely oba. Každý jinak. Na Malýho je spoleh. S Velkým musím mít oči i vzadu. Občas si hraju na chobotnici. Občas na hysterku.
„Proč to děláš? Není tvůj.“
Není. Nemáme k němu hlasovací právo. Náš názor není důležitý. Absurdita života.
Neděláme to pro uznání. Ani pro děkuju. Jen nám to není jedno. Máme je rádi oba. I toho přespočet.

Vzduch na marodce čpěl felčarovými dryáky. Milton ležel v řadě nemocných zlitý potem. Košile se lepila na zbídačené tělo. Foley mu pouštěl žilou, když přinesli další dva. Frances se už ani nesnažila ptát. Felčar jen krčil rameny.
Odpoledne se na kraji tábora objevili domorodci. Náčelník se tvářil neurčitě. Frances se Sullivanem mu vyšli vstříc. Ani si nevyměnili zdvořilosti a náčelník spustil. Sullivan překládal.
„Máme odejít. Prý jsme přivolali...“
Hledal slova. Sotva rozuměl.
„Zlé duchy.“
„Opravy nejsou hotové. Potřebujeme alespoň týden.“
Náčelníkova zlostná odpověď nepotřebovala překladu.
„Tři dny.“
Hrála o čas. O každou hodinu. Marně.
Nazítří museli Betsy spustit na vodu.

Vystřelila z kajuty jak namydlený blesk. Takový debakl. Ale jak se to mohlo stát? Žádný muž jí ještě nikdy neodolal. Upravila si pocuchané lokny. Potupně se sápala po žebříku na palubu. Ani si nevšimla tmavého stínu, který se objevil v palubním průlezu.
„Kam ten spěch, děvenko?“
Ztuhla v půli kroku.
„Já...“
„Nevíte, jaké je nařízení kapitána?“ pozvedl obočí mladý poručík. „Žádné neoprávněné osoby na palubě. Žádné. Bocmane!“
Vzápětí se poručíkovi po boku objevil rozložitý námořník.
„A víte jaký je trest, za neoprávněné vniknutí na loď?“
Na prázdno polkla. Ve výrazu tváře toho mladíčka bylo cosi... zlověstného.
„Ne,“ hlesla.
„Přineste lano.“

Hardyho pohřbili do mělkého hrobu. Další, co nepřežili noc, uložili vedle něj. Řada neoznačených rovů hleděla k moři. Vyhlížely naději, která nepřicházela.
Frances seděla za stolem. Před sebou dva archy papíru. Dva dopisy. Jeden Hardyho otci. Druhý pro admirála. Slova se jí vzpírala. Zvenčí se ozývaly hlasy dražby. Neprovázelo ji obvyklé handrkování. Ceny padaly nízko. Vdovy po mrtvých dostanou jen chabou útěchu. Myšlenky se rozutekly. Odložila brk a vyšla ze stanu.
Sullivan nečekal, že přijde. Uctivě se dotkl čela.
„Nechte toho salutování. Radši mi pojďte pomoct,“ zavrčela.
Sullivan se zarazil. Těžko se přiznává, že na všechno nestačíte.
„Jste sečtělý.“
Přikývl.

Opravy pokračovaly v tíživém mlčení. K marodce, která vznikla stranou tábora, sotva zabloudili pohledem. Vlhkým vzduchem se šířil pach strachu. Z průzkumné výpravy nezůstal jediný zdravý muž. Další následovali. Nikdo si nemohl být jistý, na koho los padne příště.
Foleyho léčba nemocným neulevovala. Spíš naopak. A Frances nezbývalo než řídnoucí posádku štvát k padnutí, aby Betsy byla schopná plavby. S nákazou na palubě je do žádného přístavu nepustí. Nechtěla však u toho proklatého pobřeží déle zůstávat.
Tohle byl nepřítel, kterému nedokázala čelit. Ani před ním utéct. Připadala si bezmocná jako malé dítě. Její muži umírali a ona tomu nedokázala zabránit.

Frances probudili uprostřed noci. V prvotním záchvěvu rozmrzelosti, chtěla opovážlivce sepsout. Když uviděla Sullivanův pobledlý obličej, nadávku spolkla. Táborem se míhaly lucerny.
„Madam, kutr se vrátil.“
Za krátkou větou se skrývalo víc než prosté oznámení. Ani se nenamáhala oblékat si kabátec.
Skupina námořníků vlekla člun na břeh. Půl tuctu dalších mezi sebou neslo troje nosítka.
„Okamžitě vzbuďte Foleyho! Ostatním dejte najíst.“
Celá posádka působila zbědovaně. Milton křečovitě svíral deník. Ve světle skomírajícího měsíce byl nepřirozeně bledý. V očích měl strach a vyčerpání. Sullivan mu nabídl svou placatku.
Do rána onemocnělo dalších pět. Na stožáru vztyčeném uprostřed tábora zavlála žlutá vlajka.

Hardy se k průzkumu pobřežních vod postavil se směsí mladického elánu a uvážlivosti člověka, který samostatně nejedná poprvé. Nechtěl zklamat kapitána ani rodinu. Především prastrýce. Neskousl by, kdyby admirála Parkera zostudil svou neschopností. Snad proto hleděl na svého druha trochu spatra.
Milton měl nadání. Ale pořád byl malý kluk. Ve všem viděl jen další dobrodružství. Hardy nevěřil, že by si poradil bez jeho pomoci. Netušil, že i malý Milton bude muset ukázat, co v něm vězí.
Uplynulo sotva několik dní, když si Hardy začal stěžovat na bolest hlavy. Do rána ulehl v horečkách. Byl to Milton, kdo zavelel k návratu.

Podtrhnout linku. Přidat trochu růže na rty a zvýraznit stíny. Pastelově modrá jí půjde k šatům. Ještě poupravit živůtek, z drdolu propustit jeden rozverný pramen. Se zalíbením se prohlédne v zrcadle. Tenhle plán nemůže nevyjít. Ačkoliv o kapitánovi mezi přístavními děvčaty kolují různé klepy.
Dostat se na loď je ta snazší část. Stačí se jen usmát. Námořníci ji ochotně propašují. Proklouznout do kapitánovy kajuty je těžší. Ale ne nemožné. Se zájmem se rozhlíží. Čekala víc přepychu. Klika cvakne. Chvíle překvapení.
„Co tady, k čertu, děláte!?“
„Já...“ pokusí se o nevinně vilný úsměv. Zamrká.
Něco je špatně. Překvapení střídá... Odpor?
„Ven!“

Moře hořelo, když se chystali k přesunu na nové tábořiště. Milton ještě naposledy zkontroloval, jestli je člun dobře zakrytý větvemi, zatímco Hardy už netrpělivě přešlapoval. Kolem uší jim hvízdala mračna komárů. Bocman svíral mušketu a výrazem honícího psa hleděl k modrozelenému přítmí lesa. Trylkování ptáků vystřídaly skřeky nočních tvorů.
Námořníci je vedli po pláži až k místu, kde se džungle zvedala od pobřeží do mírného svahu. Než rozbili tábor, požár uhasl fialovým závojem. Mrknutí večernice zaplašily první nesmělé plamínky. Po skromné večeři si rozdělili hlídky. První si vylosoval Milton. Hovor utichl. Chlapec osaměl s mušketou na kolenou a inkoustovou tmou.

Který chlapec by si nepřál stát se námořníkem? Kdo nikdy nesnil o dobrodružství v neznámých vodách a zlatých pokladech. To je to, co nám slibují! Plné kapsy zlata a slávu. Kde je však pravda? Podařilo se nám to zjistit!
Důvěrný zdroj, který si nepřeje být jmenován, nám sdělil šokující informace. Zatímco slýcháme o hrdinských skutcích důstojníků, práva tisíců těch, po jejichž bedrech se tito mladíčci drápou vzhůru, jsou hrubě pošlapávána. Špína, nemoci, nekvalitní strava a absolutní absence soukromí - to je skutečná realita námořníka. Zatímco důstojníci si vyspávají v prostorných kajutách, lodníci se musí spokojit s pouhými čtrnácti palci osobního prostoru.

Kutr se ztěžka plavil podél pobřeží k jihovýchodu. Trápil ho nestálý vítr. Plachta často zůstala jen bezvládně viset a námořníci se museli chopit vesel.
K večeru vytáhli člun na břeh v nevelké zátočině. Zatímco dvojice kadetů se přela nad měřeními uplynulého dne, bocman s dvěma námořníky se vydal pro dřevo. Netroufali si tábořit na dosah džungle bez ohně. Stíny se rychle dloužily.
Když se slunce dotklo západu, vrátil se bocman sám.
„Měli bychom přesunout tábor, pane,“ oznámil staršímu z kadetů. Hardy zvedl hlavu od deníku.
„Z jakého důvodu?“
„Je tu bažina. To není dobré. Poslal jsem chlapce najít lepší místo.“

Bouře zřídila Betsy víc, než se mohlo na první pohled zdát. Po poradě s tesařem ji Frances nakonec nechala vytáhnout na břeh. Nehybný trup lodi lákal zvědavé skupinky domorodých dětí. Když se na ně námořníci zašklebili, rozprchly se jako hejno vrabců.
Aby během oprav kadeti nezaháleli a dostála rozkazům, vysílala chlapce často i na dlouhé dny na průzkum pobřeží. Obvykle je doprovázel Sullivan. Vraceli se se stránkami lodního deníku hustě popsanými jejich objevy. Pak je nechala vyplout samotné.
„Myslíte, že to je rozumné?“ zeptal se Sullivan, když člun odrazil.
„Jsou dost staří. Kutr ovládat umějí. Teď se musí naučit zodpovědnosti.“

Ač levoboček původu pochybného již od štěněčích let má malé zvíře úroveň. Nikdy neudělá zbytečný krok a na svět vzhlíží s blahosklonným výrazem anglického lorda. Jediná věc, která mu kdy padla za oběť, byly zánovní dioptrické brýle. Samozřejmě teroristčiny. Prý za ten cvičák. Nožičky orazítkoval svým chrupem dokonale. Na nose už nikdy neseděly rovně a drbání za ušima se stalo jejich přidanou hodnotou.
Velké zvíře si na žádný hogo fogo nehraje. S oddaným pohledem a třiceti kily čisté lásky by vnutil balónek snad i kusu kamene. Ovšem nejlepší zábavou je rabování odpadkových košů. Pytlík umaštěný od salámu je nejcennější kořistí.

Hledali kotviště, kde by mohli Betsy opravit. Ale ničím nerušená přímka pobřeží jakoby nikde nekončila. Jen hradba pralesa se táhla od obzoru k obzoru. Zrádné mělčiny číhaly na svou kořist. Stačila malá chybička a šalupa by byla ztracena. Mapy se ukázaly jako zoufale nepřesné.
Nakonec našli útočiště v ústí veliké řeky. V mapách nebyla ani naznačena. Na břehu je přivítal houf domorodců. Hrozili námořníkům oštěpy a nesrozumitelnými skřeky. Vetřelci se jim ani za mák nelíbili. Teprve, když Frances nařídila složit zbraně, ukázali přátelštější tvář. Vyjednávání se ujal Sullivan. Dřevo na opravy a maso neznámého kopytníka získali za pár skleněných cetek.

Úlovek přinesl závan spokojenosti. Jakmile smyli z paluby špínu, přiloudal se bocman, jestli by to chlapci nemohli oslavit. Frances nic nenamítala. Po přestálé bouři si trochu zpěvu a zvláštní příděl rumu zasloužili.
Pohoda by vydržela déle, kdyby Sullivan nenahlásil, že lodní felčar Foley je opilý. Námořníci se dušovali, že mu ze svých přídělů nedali ani kapku.
„Kápněte božskou, chlape!“ udeřila na něj. Felčar škytl. Sířil kolem sebe pach alkoholu a jalovce. Začínala tušit.
„Pane Sullivane, prohledejte jeho kajutu.“
Netrvalo dlouho a Sullivan s bocmanem přinesli čtyři lahve. Dvě poloprázdné.
„Juniperus... od... přivezl... z... Ho...“
„Odveďte ho. A vylejte tu břečku.“

Bouře ustala stejně náhle, jako začala. Moře ulehlo k odpočinku. Zmučenou šalupu přivítaly nesmělé sluneční paprsky. Pahýl hlavního stěžně se jim sápal v ústrety. Život se vracel do vyjetých kolejí. Řev vichřice vystřídalo tepání tesařského náčiní. Ač ochromená Betsy stále žila a s námahou plula zpět k pobřeží.
Slunce se již klonilo k západu, když celodenní shon přerušil výkřik z lanoví. Tekuté zlato vřelo. Značilo lítý boj, který se odehrával pod hladinou. Tisíce hladových korýšů se chystalo na večerní hostinu. A mrskající změť jejich tělíček vábila větší lovce.
„Pane Sullivane, dejte spustit čluny!“
Moře se rozhodlo vyčerpaným námořníkům splatit dluh.

Bouře udeřila prudce. Bez slitování. Provazce vody bičovaly oceán. Vlny běsnily v divokém tanci s oblohou. Betsy se zmítala v zoufalém boji. Malý Milton se choulil v podpalubí. Hubenýma rukama objímal vědro. Pevně tiskl víčka. Nechtěl vidět. Nechtěl ani slyšet. Trup šalupy řičel bolestí. Věřil, že udeřila jejich poslední hodinka.
U kormidla stáli tři. S vypětím sil se snažili udržet směr. Zarputile hleděli zpod pršiplášťů. Jakoby mohli silou vůle prohlédnout hradbu deště. Vichřice jim rvala slova od úst. Ohlušovala je. Pak nebe ozářil blesk. S ním zaburácel hrom. Loď zapraštěla. Jen koutkem oka zahlédli, jak se stěžeň řítí do vln.

Jakoby chtěl námořníky vytrhnout z jejich zasmušilosti, hrál si vítr s Betsy na babu. Točil se, pošťuchoval nebo naopak úplně ustal, zatímco šalupa zůstala bezmocně stát. Míle ubývaly ztěžka.
Změna přišla před svítáním čtvrtého dne. Nenadálý poryv Frances vytrhl ze spánku. Vyběhla na palubu. Zraněná noha se nepříjemně ozývala. Oblohu halila jednolitá šeď. Vzdálené pobřeží se naráz zdálo nebezpečně blízko.
„Přijde bouře.“
Víc říkat nemusela. Sullivan věděl, co má dělat.
Betsy se k číhajícímu nebezpečí obrátila zády. V závodě o život se hnala vstříc nekonečnému oceánu a nebe temnělo. Když zvon odbil poledne, přišla půlnoc. Černou kštici obzoru pročísl blesk.

Z přístavu je provázela pochmurná nálada a houf pirog. Mladí kadeti byli zamlklí. Malý Milton, který ještě včera s očima na vrch hlavy pozoroval hemžení přístavních ulic, ani pohledem nezavadil o nabízené mládě kočkodana a schlíple si šel po své práci. Frances nařídila snížit příděly. Bylo štěstí v neštěstí, že vrtošivý vítr zaměstnal posádku tak, že na brblání ani nepomyslela. Betsy pomalu plula k jihu a jediným společníkem jí byla tmavá linie pobřeží zahalená v oparu. Nemohli Mrože hledat. Museli si s průzkumem neprobádaných vod poradit sami. Večer se Frances opila. Protože slzy jsou přepych, který si kapitán dovolit nemůže.

Ovšem obstarat si zbraň to není jen tak. Obzvlášť jste-li obávaný a všude známý pistolník. To si nemůžete jen tak nakráčet do obchodu. Nebo na trh nebo dokonce do nákupního střediska. Někdo by vás totiž mohl poznat. A jak by zmerčili, že jste neozbrojení, hnedle by využili početní i váhové převahy a šoupli by vás do chládku. A to by bylo tak říkajíc z deště pod okap. Totiž z pekáče do ledničky. Tohle si uměl Sunkáč snadno spočítat. Naštěstí měl dobrého známého. Jednou mu pomohl s jistou nepříjemnou záležitostí. Určitě mu tu službičku rád oplatí. Ten známý se jmenoval Santer.

Nebyl to nejčistší přístav, který kdy navštívila. Nad zkalenou hladinou estuáru se šířil zápach rybiny a rozkladu, ještě dřív než vůbec rozeznali nesourodý slepenec domorodých chýší a měšťanských domů. Bylo to však jediné místo, kde mohli doplnit kazící se zásoby vody i potravin. A také získat informace.
Příliš brzy zjistili, že nejsou vítanými hosty. Za maskou přátelského přijetí se šklebila faleš. Dvě lodě skončily na dně oceánu, čtyři se staly válečnou kořistí. Jejich admirál už si nepřihne z poháru. Skrývaný výsměch plivl do tváře. Nikdo nepodá ruku poraženému. Odpluli nazítří. Bez zásob a s vědomím, že Mrož je stále nezvěstný.

Ten den večeřeli mlčky. Zpráva o prohrané bitvě udeřila jako blesk. Za sebou zanechala jen zmrzlé úsměvy, doutnající vztek a plíživou nejistotu. O Mrožovi nepadla ani zmínka. Kapitán Kormorána víc nevěděl.
„Jestli...“
Nevyřčená otázka zůstala viset ve vzduchu. Olejová lampa nad stolem zamžikala. Frances si dolila pohár vína. Barvilo se prolitou krví.
„Pak to musíme zvládnout sami.“
Za pevným odhodláním se skrývaly obavy. Neměli dost lidí. Ani děl. Oba to věděli. Sullivan pozvedl sklenku.
„Na padlé kamarády.“
„A na ty co se nedočkají.“
Sklo zazvonilo o sklo a víno trpklo na jazyku. Pluli vstříc bouři a nevěděli, co je čeká.

Byli na cestě už několik týdnů, když hlídka v koši spatřila plachty. Frances zadoufala, že by mohly patřit Mrožovi, se kterým se měla setkat. Stačil však jediný pohled skrze čočky dalekohledu, aby se její naděje rozplynuly. Blížil se k nim neznámý škuner. Rychlý dvojstěžník uháněl k severu s větrem o závod. Nemohly se minout.
Palubou se rozezněl kovový hlas zvonu.
„Pane Miltone, vyvěste vlajku!“ houkla na malého kadeta.
Slušelo se pozdrav opětovat. Ale škuner s odpovědí otálel.
„Pane Sullivane, varovný výstřel!“
Stačilo pohrozit. Vlajka se zatřepotala ve větru a škuner zvolnil.
Jmenoval se Kormorán. Vezl náklad koření a špatné zprávy.

S ranním odlivem zvedla Betsy kotvy. Beze spěchu vymanévrovala z rejdy. Hladce jako užovka proklouzla kolem přístavních baterií a s mírnou brízou v plachtách vyplula do širokého zálivu, aby se jím pustila dál na otevřený oceán. Žádný nepřítel se ji nepokusil zastavit. Jen pár rybářů v malých bárkách jí zamávalo čapkami na pozdrav. Moře dřímalo a stálý vítr ji hnal po zčeřené hladině šedomodrou dálavou. Zdálo se, že malou šalupu nemůže nic ohrozit. Ale Frances věděla, že se nesmí nechat ukolébat. Že nesmí usnout na vavřínech. Příliš mnoho šťastných náhod nemusí být předzvěstí šťastné plavby. Každý vítr se jednou obrátí.

Obrysy šalupy se přízračně rýsovaly v ranní mlze a jen pár stěžňů se vypínal nad šedavé chuchvalce, aby uvítal první nesmělé paprsky slunce. K probouzejícímu přístavu se neslo halekání námořníků.
Na nábřeží Catherine naposledy objala svého syna. Sullivan čekající v člunu taktně odvrátil zrak. Námořníci u vesel se potutelně šklebili. Chlapec se však z matčina náručí netrpělivě vymanil. Nebyl už přeci žádné malé děcko. Bylo mu dvanáct let a byl dost starý na to, aby se pustil matčiny sukně. Nasedl do člunu a bárka odrazila od břehu. Nesla ho přes záliv, kde už čekala Betsy, která ho odveze vstříc dobrodružství.

Ve stínu rozložitých platanů se procházely dvě ženy. Jedna ve fialkových šatech podle poslední módy, druhá v kabátě námořního důstojníka.
„Kdy se vrátíte, Frances?“
„Catherine, jste sestrou námořníka. Víte, jak to chodí.“
„Nemůžete mi to říct ani přibližně?“
Frances se zastavila. Očima bloudila po obloze. Léto bylo v plné síle a z korun stromů se ozývaly tenké hlásky žebrajících ptáčat.
„I kdyby nás nepotkala nějaká větší nepříjemnost, tak připlujeme nejdřív kolem Velikonoc. Ale moc na to nespoléhejte.“
Catherine potřásla ustaraně hlavou.
„Tak mi alespoň slibte, že na něj dáte pozor. Nechci...“
Slova jí v krku vázla.
„Tohle vám slíbit nemůžu.“

Působivé Vae victis od Jacomo - Protože historie často nepíše pěkné konce.
Moudrý Ten, jemuž králové vděčí za své jméno od Daina - Protože člověk nemusí být gramotný, aby byl osvícený.
Zábavný Vzteklý pláč minnesängerův od Lejdynky - Protože některé věci jsou stejné teď jako před stovkami let.
Zadumané Od nuly od Kumiko - Protože mne o tom takhle přemýšlet nikdy nenapadlo.
Syrový Nezvaný host od Daina - Protože atmosféra zoufalství z toho přímo sálá.
Podkůžideroucí se ...fronty od Kematy - Protože to člověk slyší.
Hloubavé Jak se jmenoval? od Talla - Protože byse nemělo zapomínat na ty, o kterých se nemluví.
Hrůzostrašná Přelomová operace od Talla - Protože slovy nedokážu popsat, jak na mě zapůsobila.
Nadějeplné Na východě od Kematy - Protože i dobré konce jsou potřeba.
Bolavé Nechtěné útěky od Jacomo - Kvůli kamenným valům, které svůj boj s vegetací už prohrály.