Moje články

Počasí jim přálo. Jasná obloha se táhla od obzoru k obzoru. Troufla si polevit v opatrnosti. Balancovala na hraně mezi uměním a riskem. Stálý vítr jim dával křídla. Příliš dlouho je Margarita vodila za nos. Příliš dlouho hráli její hru na kočku a na myš.
Nad ránem se horizontu objevil obrys stěžňů.
“To je ona.”
Proklatá Margarita. Kam až je zavedla? Sledovala rostoucí siluetu pohledem dravce.
“Teď už neuteče.”
Hra skončila. Už nezáleželo na tom, kdo koho loví. Láká do tenat. Přišel čas kdo z koho. Přišel čas změřit síly.
Zvítězí ten, kdo získá vítr a moře na svou stranu.

Tělem své divoké předky nepřipomíná. Nohy má přiliš krátké. Tělo dlouhé. Vahou ho hravě překoná kocour od sousedů. Jak rád by mu natrhl ten jeho vypelichaný kožich, když se promenádoval podél plotu. Kocour už dávno není. A on už kočky neprohání. Ani ptáky v parku. Záda bolí. Pomalu obejde svůj rajón. Přečte si vzkazy donchuana z malých domků a bílé dámy odnaproti. Zbytek dne prospí. Občas se v něm však šelma probudí. Když ucítí myši v hromadě dřeva za kurníkem. Potkana hrabajícího v kompostu. Ve slepých očích zasvítí lovecká vašeň. Zpozorní. Čenich nízko u země.
Však já vás jednou dostanu!

Vzduch čpěl pachem krve a nemytých těl. Bolest rvala tmu na cáry.
Dívenka v bělostných šatech z mušelínu.
Sen. Skutečnost. Výplod horečnaté mysli.
Prostovlasá. Skláněla hlavu ke straně. Zlaté kadeře jí splývala po štíhlé šíji.
Neumírej.
Přisedla druhá. Stejně bílá. Jen hřívu havraní. Chladný dotek štíhlých prstů konejšil.
Pojď za mnou. Utěším tě. Zapomeneš.
Nechoď.
Pojď. Uleví se ti.
Nechoď.
Nabídla vodu v hrnku s uraženým uchem. Páchla zatuchlinou.
Ještě není čas.
Nevěř jí. Čeká tě jen bolest a utrpení. Pojď za mnou.
Nechoď.
Pojď.
Nechoď.
Dívčí prsty drásaly rány. Chtělo se mu křičet.
Nechte mě spát.
Nechoď. Zůstaň.
Nešel.

Každodenní cvičení. Čtyřikrát denně rovnat vzpouzející se uzlíček do předepsané polohy. Od pěti týdnů do půl roku. Pak byl už moc těžký. Pohyblivý. Počkáme do roka. Až se rozchodí. Batole má na cvičení názor.
Vylepovat nohy tejpy. Od pěti týdnů do dvou let. Pak se je naučil sundávat.
Když padl verdikt na dlahy, pochybovala jsem, že by si je vůbec nechal nasadit.
Sáně je přijímá nezvykle dobře. Večer co večer se připomíná. Ráno se dívám na odřené dětské nožičky. Výrobce zdravotní pomůcky nepočítá s vysokým nártem.
Náš denní chléb. Od pěti týdnů do teď. Přestávám věřit, že se operaci vyhneme.

Když se vrátili na palubu Skřivánka nastal shon. Hvizd píšťaly. Dusot nohou. Soukolí poháněné tvrdou rukou bocmana. Stokrát opakovaná rutina. Denní chléb máčený potem. Paže se opřely do rumpálů. Skřípění kotevních lan. Halekání v ráhnoví. Plátno se uvolnilo z konopného objetí. Plachty se nadmuly větrem. Skřivánek ukázal záď krvavému pobřeží.

“Margarita má nanejvýš den náskok,” pronesla Frances, když se večer skláněli nad mapami. Víno ve sklenicích větralo netknuté. Světlo lucerny stínily chmury.
“Nejsme jí o moc blíž, než u té misie,” potřásl hlavou pan Keith.
“Tentokrát ji dostaneme.”
Čekal je hon. Tak jako už mnohokrát. Na truchlení bude čas později.

Jezte zdravěji. Dopřejte si zeleninu pětkrát denně.
Omezte cukr.
Cvičte.
Dopřejte si čas pro sebe.
SPĚTE O HODINU DÉLE A BUDETE SE CÍTIT JAKO ZNOVUZROZENÍ!

Jak ráda bych spala. Co o hodinu! Klidně o dvě déle! Nebo půl dne.
Čas pro sebe? Počítá se pět minut ve sprše za doprovodu vytrvalého řevu kojence z vedlejší místnosti? Cvičení? Běh za batoletem na odrážedle a sprint za kojencem na útěku hodlám povýšit na olympijskou disciplínu. Deset tisíc kroků žádná míra. Jenom po bytě nachodím tři. Večer odpadám s kojencem. Jen ten pocit znovuzrození se ráno ještě nedostavil. Takže na čokoládu mi nesahejte!

Pobitá těla námořníků ležela tam, kde padli. V marné snaze dostat se ke člunům. Frances vystřelila. Liška ve zpola vylínalém kožichu zmizela mezi kamením.
“To nebyl boj. To byly jatka,” zavrčel Robson. Odplivl si. Jeden z nováčků začal zvracet. “Pohřbíme je. Nenecháme je napospas mrchožroutům.”
Drtila slova mezi zuby. Bělely klouby zaťatých pěstí. Odevzdají své druhy moři.

Rovnali těla do řady. Byla zmrzlá na kost. Nikdo nemluvil. Jen moře šumělo.
“Tenhle je poslední.”
Za sveřepou tváří střelmistra bobtnal vztek.
Nevyslovená otázka brázdila čelo kapitána.
Šest chybí.
Milton.
Řeřavé uhlíky naděje v popelu zmaru.
Možná je zajali.
Možná jsou ještě naživu.

Skřivánek se líně pohupoval na vlnách na dohled hrdla dlouhého průlivu.
“Vidíte něco, Hoopere?”
“Ne, madam.” křikl námořník z ráhnoví.
Jenom se zdrželi.
Mapy jsou nepřesné.
“Počkáme ještě dvě hodiny.”
“A potom?” zeptal se pan Keith.
“Prohledáme ústí průlivu. Když se do tmy neobjeví, vyplujeme.”

***

“Člun! Tam!”
Ukazoval Hooper k ústí říčky. Roztáhla dalekohled.
“Dejte mi spustit člun! Vyhlaste poplach!”
Smršť rozkazů zvířila vzduch. Člun odrazil. Záběry vesel ho nesly vstříc dřevěným torzům. První tělo spatřili, ještě než se kýl zaryl do kamenitého dna. Známky zoufalého boje.
Margarita tu pořád někde byla.
Touha po jejím dopadení se právě stala osobní.

Doba oběda. Matka u sporáku. Sáně se popelí kolem. Už rozlilo psí misku a do pusy si nacpalo granule. Bž v dětské židličce máchá kůrkou chleba.
“Papat,” pronese Sáně.
“Už to bude. Běž si sednout do židličky.”
Sáně zaostří na talíř s rizotem.
“Ne.” prohlásí kategoricky.
“To je rizoto. To máš rád.”
“Ne! Papat!”
“A co chceš papat?”
“Tistiny.”
“Nemáme těstoviny.”
Sáně odstrčí talíř.
“Tistiny!
“Vím, že bys chtěl těstoviny. Ale ty nemáme. Máme rizoto. To je taky mňam.”
“NE! TISTINY! PIČUK!”
Opět (tak jako už mnohokrát) matce probleskne hlavou, že prozrazovat batoleti existenci těstovin s kečupem byla zásadní chyba.

Vedl čluny do hloubi pobřežního labyrintu se zdánlivou jistotou. S každým sáhem, kterým se vzdalovali dubovému trupu fregaty v něm vedle pýchy mládí rostly i obavy. Vědomí, že každé rozhodnutí padne na jeho hlavu. Že musí čluny bezpečně provést bludištěm ostrůvků. Že zůstal sám.

Druhého dne je cesta zavedla do úzkého průlivu. Klikatil se mezi výčnělkem pevniny a táhlým ostrovem. Obezřetně se vyhýbali kusům ledu unášeným proudem. Kolem nebylo nic. Jen kamení a sníh.
V ústí ledovcové říčky se rozhodli doplnit vodu, když jeden z mužů na stráži vykřikl.

***
Když Skřivánek doplul na místo setkání, čekalo ho jen mlčenlivé pobřeží.

Doba mezi prvním váhavým stoupnutím u nabytku a uplným ovládnutím pohybu vzpřímeného je nekonečné období boulí a modřin. Zvídavý kojenec většinu času vypadá jako oběť domácího násilí a nebohá matka dvacetkrát denně svádí boj sama se sebou. Aby toho tvora bez pudu sebezáchovy nechytala a nezachraňovala před důsledky vývoje. Aby mu dopřála svobodu okusit pád. Naučit se ovládat vlastní tělo. Najít rovnováhu. Občas si říká, jestli by přeci jen neměli pořídit helmu a polstrovsnou celu. Taky dost často doufá, že ty modřiny do příští návštěvy kojenecké poradny zmizí. Nutno podotknout, že s druhým neméně akčním kojencem se matka stává otrlou.

S jasnou oblohou a dobrou viditelností se stáhli zpět k pobřeží. Po Margaritě jakoby se slehla zem. Jen hejna racků a alek vítala Skřivánka svým křikem. Jako bájné sirény vábili do hloubi spletitých zálivů. Lákali k průzkumu pustého labyrintu.

Frances dala spustit čluny. Potřebovala oči i tam, kam se s fregatou neodvážila. Pro mladého Miltona to bylo první samostatné velení.
Rozloučili se bez zbytečných slov krátce po poledni. Zatímco Skřivánek plul dál podél břehů k severu, čluny zamířili do nitra dlouhého úzkého zálivu.
Netrvalo dlouho a dvojice člunů jim zmizela z očí.
Sejdou se za tři dny. Tak zněla dohoda.

Občas děkuji božstvům známým i neznámým, že mám kluky. Že ten mladší mi do oblékání ještě nekecá a že vrcholem módních kreací toho staršího je “tiško” s “begyy”. Když není po ruce bagr vystačí si spokojeně i s autem, vlakem, lodí nebo vrtulníkem. Dojdou-li dopravní prostředky, nekoná se truchlící etuda a vezme za vděk třeba slonem.
Občas má ale i zcela stereotypní batole rodu mužského záchvat kreativity. Obzvlášť když objeví sponky do vlasů nebo maminčin skřipec. Nejenže vyžaduje jejich nainstalování do vlastních pačesů, ale vzoru módního guru musí následovat i maminka, mladší sourozenec, plyšový pes, stromová kočka a duplo mašinka.

Tři dny halila mlha svět do nepropustného rubáše.
Čtvrtého dne ráno vstala Frances dřív než obvykle. Vyšla na palubu zahalená do těžkého soukenného pláště se střapatým psíkem v patách.
„Dobré ráno, madam,“ pozdravil ji mladý Milton.
„Dobré ráno, Benjamine. Jaká byla hlídka?“
„Všude klid, madam,“ odpověděl mladík. „Jen ta zatracená mlha...“
Potřásla hlavou. Sotva bylo vidět před příď. Přesto cítila ve vzduchu nepatrný náznak změny. Hladina moře už nepřipomínala černé ledové zrcadlo. Vítr zesílil. Promnula si zkřehlé prsty.
„Mlha nevydrží věčně.“
Když zvon odbil poledne, mihl se v šedobílé cloně nesmělý záblesk slunce.
Večer přivítala jasná obloha posetá tisícem hvězd.

Skřivánek se zvolna kolébal pod plachtami napůl skasanými. Mlha ho svírala v ledovém objetí. Moře mlčelo pod nekonečnou šedobílou oponou. Jen rozvážné skřípění lan se neslo nad hladinou. Skupina kadetů na zádi pod nesmlouvavým dohledem pana Keitha v pravidelných intervalech měřila hloubku olovnicí. V témeř dětských tvářích měli nezvyklé soustředění. Chybělo obvyklé chlapecké špičkování. Benjamin Milton výsledky pečlivě zaznamenával do notesu. Věděli, že nejde jen o prosté cvičení jejich dovedností. Věděli, že tentokrát na jejich přesnosti závisí nejen jejich loď. Uvězněná mezi mrazivým mořem a bludištěm pobřeží. Pět sáhů od kamenitého dna. Ale také ty, které jednou připlují po nich.

Pronásledovat nepřátelskou fregatu podél pobřeží členitého nesčetnými zálivy a skalnatými ostrůvky bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Žádný vytrvalý hon na otevřeném moři pod napnutými plachtami. Plížili se podél tmavých břehů lemovaných bílou krajkou příboje. Jedinou společností jim byl křik mořských ptáků.
Margarita se mohla skrývat kdekoliv. Den za dnem pátrali po sebemenší známce její přítomnosti. Mihnutí plachty. Zčeření hladiny kýlovou brázdou. Na horizonu i v labyrintu pobřeží. Opatrně proplouvali nezmapovanými vodami.
Šedivé ráno je přivítalo hustou mlhou. Lezavý chlad svíral srdce. S hořkou pachutí nařídila stáhnout se od nevlídných břehů. Do bezpečí otevřeného moře. Ani dnes Margaritu nenajdou.

Jeden by řekl, že potomek někoho, komu pod rukama vyroste i suchá větev, bude mít k rostlinstvu kladný vztah. Pravdou však je, že kde pánbůh či jiná nadpozemská entita nadělila matce, tam nenadělila dceři.
První a poslední pokus o zahradničení skončil v bytě v Košířích. Mé nadšení trvalo přesně dva měsíce.
V Braníku mi po rodičích zůstal kytek přehršel. První to vzdala květena na západním okně obýváku. Skončila na hnojišti. Orchideje jsem se před potupnou smrtí nedolitím nebo přelitím rozhodla zachránit přesídlením k mamince. Ani africká fialka Božidara to nevydržela a odebrala do Věčného truhlíku. S kytkama vážně nejsem kamarád.

28. dubna, Skřivánek, na moři

Vítr západní až jihozápadní, rychlost 7 uzlů, během dopolední hlídky zataženo
Přistáli jsme na ██° ██´ severní šířky a ██° ██´ západní délky. Navázali jsme kontakt s obyvateli misie. Proběhla výměna zboží.

(Následuje výpis směněných položek)

Margarita spatřena předevčírem. Zakotvila v zálivu tři míle jižně od misie. Žádala zásoby potravin a pitné vody. Čtyři muži odvlečeni. Odplula v odpoledních hodinách podél pobřeží k severu. Cíl plavby neznámý.

Vypluli jsme s odlivem o prvním zvonu první psí hlídky. Pronásledujeme Margaritu na sever.

O třetím zvonu první psí hlídky mrholí, vítr západní až severozápadní, rychlost 6 uzlů.

Pondělí 11. dubna, doma

Můj
Náš milý deníčku,
dnes se nám povedlo budíček synchronizovat dokonale. Máma si ani nestačila vypít kakao. Potom se snažila přesvědčit bráchu, že se má vyčůrat do nočníku. Taky povídala něco o doktorce. No tak jsem začal řvát.

9:00
Brácha mi sebral balónek. Utekl s ním do ložnice. Pořád mi bere hračky. To není pravda! ON mi bere hračky.

9:15
Máma ulovila bráchu. Vrátila mi balónek. Navlíkla na bráchu kalhoty.

9:30
Máma říkala něco o tom, že ZASE nestíháme. Honila bráchu s botama po bytě.

9:45
MOJE místo v kočárku zabírá nějaká škatule. Asi budu řvát.

Na osamělou osadu narazili o šest dní později. Když fregata spustila kotvy, děti hrající si na břehu, se rozprchly.
“Netváří se zrovna přátelsky,” utrousil pan Keith, když přistáli. Zpovzdálí je ostražitě sledovala skupina domorodců. V rukou třímali harpuny. Frances gestem zastavila své muže. Námořníci nervózně těkali očima.
“Složte zbraně. Nikdo se ani nehne.”
Nestála zbytečný konflikt s domorodci. Pistoli a meč podala panu Keithovi.
“Madam, je to rozumné?”
“Oni se nás bojí.”
Vykročila. Pomalu. S rukama holýma na znamení přátelství.
Zůstala stát na půl cesty. Sama. Nicotná postavička mezi zemí, mořem a oblohou. Čekala.
Pak ze středu domorodců vykročil kněz.

Našpicovat uši. Zkontrolovat perimetr. Vyplížit se z místnosti. Hezky potichoučku. Tvářit se nenápadně. Vidíte? Vůbec tady nejsem. Nikdy jste mě neviděli. Nic po mě nechcete. Tři rychlé kroky.
SKŘÍÍÍP!
Výdech. Nádech. To nemohli slyšet. Ne když je cíl cesty tak blízko. Dusot nohou. Rychle přibouchnout dveře rozvášněným davům. Otřít si pot z čela. Usednout. To bylo o fous…

“UÁÁÁÁÁÁÁ!”
Na dveře zabuší drobné pěstičky.
“Máma? B-ácha.”
Zavyju. To mě už nenecháte v klidu ani… Tak takhle se asi cítí celebrity. Jen moje největší fanynka je kluk, má sedm měsíců, tři zuby a separačku.
A ten velkej kolaborant mě vždycky práskne.

Poslední rybářskou osadu minuli v pozdním odpoledni. Z nebe se sypal těžký mokrý sníh. Frances upila horkého grogu a přitáhla si pršiplášť ke krku. Pomalu začínala pochybovat o správnosti informací. Co by korzár hledal tady? Daleko od obchodních cest. Daleko od všeho. Jen malá bárka na lovu herynků jim zkřížila cestu.
Rybáři byli sdílní. Velkou neznámou loď spatřili před třemi dny. Plula na sever.
“Proboha, proč pluli na sever?” mudroval nahlas pan Keith, když se později skláněli nad mapami. “Vždyť tam nic není.”
“Třeba nejsme jediní, kdo chce vědět, co je dál.”
Nejsou jediní, kdo chce pokořit hranice známého světa.

Míra mateřského zenu je entita značně nestabilní. Obvykle závisí na mnoha proměnných. Na množství čokolády ve spíži. Pocitu hladu či sytosti. Kvalitě spánku. Na mých pěti minutách ve sprše. Když mladšímu kusu rostou tři zuby naráz, jeho mozek vyvíjí nukleární pohon a živí se asi tak stokrát za den a dvěstěkrát za noc a haptací baterky jsou na nule, nachází se mateřský zen na dně Mariánského příkopu. Nebo spíš pod ním. Je to ta chvíle, kdy stačí nic a ručička barometru nálad překročí hranici výbuchu. A přesně ta chvíle, kdy si OBA sednou před terárko a začnou klepat na sklo.

Pluli na dohled pobřeží. Čupřiny útesů ještě tu a tam pokrýval sníh. Rezavé hlavy loňského vřesu zmírající mezi bílými plotnami se natahovaly ke slunci, které jen nesměle probleskovalo mraky. Osamělé stromy ošlehané větrem. V tomhle kraji se zima nevzdávala snadno. Nevlídné místo pro život.
A ještě nevlídnější pro malou fregatu. Opatrnost velela nepřibližovat se k rozeklaným skaliskům. Příboj je bičoval tisícem ledových důtek. Množství kamenitých ostrovů i ostrůvků, kde se sotva držela neduživá tráva. Některé skryté. Jen nejnižší příliv odhalil jejich holá temena. Kolik lodí už bouře a zrádné proudy nahnaly do kamenných čelistí? Kolik životů si vyžádala krutost moře?

“Ten je dlouhej! A tlustej. Ten už má aspoň pět kilo! A on je zrzavej!”
“Po kom by asi tak byl zrzavej?”
Snažím se neprotočit panenky. Zaměřím se na dlouhé tmavé číro novorozence. Marně se hledám, kde má tu zrzavou. Je stejně neviditelná jako ty faldy, na které starší příbuzenstvo rádo poukazuje. Bž se narodilo jako dlouhá tmavovlasá vižlička.

Je mu sedm měsíců. Dlouhej jak tejden před rodičákem je pořád. Faldíky už rozhodně nejsou neviditelné. Prý kojím smetanu. Hravě ji vyběhá. Totiž vyleze. Tmavé číro, které si na sluníčku rádo hrálo na zrz, vypelichalo. Je z něj prvotřídní špinavej blonďák.

K Francesině překvapení jim velitel přístavu poslal dvanáct mužů. Byl to výkvět přístavní spodiny. Zlodějíčci. Hrdlořezové. A jeden úředníček, který se přihlásil dobrovolně. Prý kvůli manželce. Pořádný námořník nebyl ani jeden.
"Lepší takhle nahonem neseženete."
Řekl to skoro omluvně.
Potřásla hlavou. Tahat za ten správný konec lana snad zvládnou.
"Popravdě jsem rád, že sem konečně někoho poslali," pronesl po krátké odmlce. "Už jsme přišli o dvě šalupy."
"Jak?"

Kotvy zvedli ještě za tmy. Skřivánek vyplul do neznáma. Zmapovat nezmapované. Chytit škodnou. Černé zrcadlo zálivu rozčísla kýlová brázda. Odlesky luceren se mihotaly nocí. Plachty rozkvetly nad hladinou nejistotě a obávám navzdory.

Pluli pomalu. S námahou stoupali proti větru. Obrat za obratem. Ve dne v noci oči na šťopkách. Nebezpečné vody věštily cíl pouti. Už brzy by měli spatřit linku pobřeží. Hřejivou náruč přístavu. Doplní zásoby. Snad i zalátají prořídlou posádku.

Kotvy spustili o tři dny později. Velitel přístavu byl zprvu ochota sama.
“Kolik mužů potřebujete?”
“Patnáct.” Spíš dvacet, ale jestli v seženou deset, budou rádi. “A někoho kdo se vyzná ve zdejších vodách.”
Nedělala si velké naděje. Bude se muset spolehnout sama na sebe. A na své lidi. Až poplují do neznáma. Dál než kdo před nimi. Dál než by chtěli.

Třináct kilo na záda. Trochu protestují. Sedm do vozítka. Ty protestují poněkud víc. Hlasitěji. Nastavit ten ďáblův stroj. Schovat ho do kapsy. Na zápěstí ten bazmek neměří. Plán byl dojít bočními ulicemi na Skálu. Párkrát obkroužit vyhlídku. Žádný dlouhý túry. Jen se trochu protáhnout a uspat potěr.
Bž to zalomilo, sotva se vozítko dalo do pohybu. Sáně až u druhého kolečka na vyhlídce. Hlavu ergonomicky zalomenou do strany. Zpocená jsem až… Za to by mi měli počítat nějaký kroky navíc. Zběžná kontrola strojku. Pauza!? Kde jsou mé tři tisíce kroků? No tak to vezmeme ještě do parku a kolem školky.

Ukrajovali z oceánu míli za mílí. S jarem přicházela tichá hrozba. Oči hlídky na stěžni pročesávaly nekonečnou vodní pláň. Mihotavé zajiskření. Snad odlesk umírajícího slunce. Bělavá kontura vln.
“Led! Led!”
“Kde?” křikla na námořníka. Rozhodné máchnutí paže. Roztáhla dalekohled. Zamířila udávaným směrem. Hora ledu líně unášená mořským proudem. Zdánlivě nevelká. Přesto byla fregata vedle ní jen křehkou skořápkou. Nahá. Bezbraná. Majestát smrti skrytý pod hladinou. Běda lodi, která připluje příliš blízko. Běda lodi, která vystaví své břicho ledovým čelistem. Rozpářou dubový trup jako nůž projede máslem. Kolik neopatrných kapitánů ve vidině doplnění zásob pitné vody, už přivedlo svou loď zkázy?

Vylučování je věc veřejná. Pediatra se nočníkem ohání od roka. Rodina jí zdatně sekunduje. Zatímco neteř od roka a půl nadšeně běhá v rouše Evině bez ohledu na roční období a neméně nadšeně hlásí své biologické pochody, Sáně se řídí heslem “zatloukat, zatloukat, zatloukat”. Když nos odhalí pravý stav věcí, následuje souboj vůlí. Obvykle končí odlovením batolete. Podle zvukových projevů by si jeden myslel, že nám ze sprchy teče přinejmenším lučavka královská. Matka se vyčerpaně sveze na podlahu. Mokrý naháč mizí vdál.

Změna přichází nečekaně.
“Šipky miškou,” dožaduje se batole po té, co se nechalo omýt. Dobrovolně.
Ještě není vyhráno.

Večerní cvičení zaměstnalo ruce. Ale nálada v podpalubí se nezměnila přes noc.
“Povídám, že tahle plavba je stejně prokletá,” brblal pod vousy lodník Hooper. Bradbury byl jeho kamarád.
“Nemel nesmysly,” obořil se na něj střelmistr Robson.
“A co chudák Jack?”
“Sám seš prokletej, mezuláne! A budeš ještě víc, jestli nezavřeš klapačku!”
Už už se hrnul, že to s kverulantem vyřídí ručně.

“Co je to tu za kravál!”
Zahřímal Benjamin Milton. Ani mu nepřeskočil hlas. “Robsone, aspoň vy byste mohl mít rozum.”
Pryč byla doba, kdy byl sotva opeřené kuře. Roky poctivé práce a učení, nesly ovoce. Z dítěte rostl námořník.

“Ky! Ky!”
Sáně se sápe po krabici bezpečně uložené na terárku.
“Šudať! Pizim pizim.”
Podám mu ji Vzápětí už podlahu v obýváku pokrývá změť rozmanitých dílků. Hlava králíka vedle psího ocasu . Minové pole dřevěných kosodélníků. Mezi tím dřepí Sáně a vkládá tvary do šablon. Červený trojúhelník vedle zeleného lichoběžníku. Žluté a modré kosočtverce. Dětská ručka pečlivě skládá obrazce. Výtvory soustředěně rovná do řady. Ještě jednou si je zálibně prohlédne, než se pustí do puzzlí.
“Yba! yba!” ukazuje mi vítězoslavně poskládanou zlatou rybku.
“Ka! Mu. Mu. Pes. Haf haf.”
“Ajíka” už postavit nestihne. Všudypřítomný malý buldozer obrátí Saní snahu v chaos.

Nebyla z kapitánů, kteří se vyžívají v bohapustém řečnění. Slova mohla povzbudit. Ale slova mračna nerozptýlí. A nekonečné míle oceánu nedávaly naději na vzpruhu. Musela doutnající nespokojenost rozptýlit jinak. Nedělní divadlo pobaví. Dvojitý příděl rumu pro nejlepší osádku děla snad nenadělá víc škody než užitku. Ostatně trocha cvičení jim po dlouhých týdnech zahálky v přístavu jedině prospěje.

Večery protkalo drkotání lafet. Tikání ručiček tonulo v hulákání příkazů.
“Do střílny!”
Dělo zarachotilo.
“Pal!”
Voda se rozstříkla na všechny strany. Soudek se jen zakolébal.
“Kam to míříte, chlapi!? Máte snad voko z kašparovy krávy? Chcete, aby nás rozstříleli na cimprcampr? Znovu! Nabít!”

Když jedou prarodiče na výlet, je téměř jistota, že vnoučata nezůstanou zkrátka. Pokaždé něco přivezou. Něco na zub. Drobnou hračku.
“Bije! Bije!”
Batole si nadšeně nasazuje ten kousek plastu na nos. Nožičkama vzhůru. Druhý den se po nich shání hned po probuzení. Musí s námi jít i k doktorovi. Hrdě si je nese cestou na autobus. Když na opačném konci Prahy vystupujeme z tramvaje, svírá je jako pohlad v dlani.
“Dej si je na nos.”
“Ne!”
Ještě při vstupu do čekárny je měl v tlapičkách.

“Bije?”
“Nejsou. Nemůžu je najít.
“Bije?”
Má na krajíčku. Někde mezi příchodem a odchodem vysublimovaly.

Lodní zvon přivítal šedivé ráno. Skřípění pískovce o dubové fošny přehlušilo ostražité mlčení.
“Bocmane, svolejte posádku!”
Přelétla palubu Skřivánka pohledem. Důvěrně známé tváře. Jak dlouho už se společně plavili? Kolik východů slunce už přivítalo ten nesourodý slepec bídy a pozlátka? Rána zbrocená krví. Rána horší noci. Kolikrát už bok po boku čelili nástrahám moře? Znala je všechny. Někteří se sotva pustili matčiny sukně. Některé pamatovala z dob, kdy sama byla nedorostlé štěně. Ty které si vzalo moře.

Hlava třeštící kocovinou. Oddanost nahlodaná pověrami. Jak málo stačí, aby se soukolí důvěry zadrhlo.
Bude moc přesně mířených slov stačit k její obnově?

Není nic lepšího než usnout u maminky na prsou. Voní mlíčkem a taky trochu únavou. Nejčastěji spím pevně přisátý. Nechci se pouštět. A když už se pustím, chci zůstat u ní. Cítit její dech. Vůni. Občas si mě na hruď přivine do dlouhého pruhu látky. Někdy hřeje. Jindy hladí jako tisíce kočičích kožíšků. Kolébá mě na vlnách jistoty. Usínám. Tep srdce je mi ukolébavkou. Někdy pomalý. Ťuk. Ťuk. Jindy rychlejší. Ťukťukťuk. Vždy důvěrně známý.
Spím.

Kde jsem se to probudil? Mžourám na bílé zdi. Chladná místnost. Velké okno.
“Můžete ho svlékat.”
Doktorka. Zrada! To si vypijete! Tři. Dva. Jedna…
“UÁÁÁÁÁÁÁÁ!”

Že mladý Bradbury nepřežil se dozvěděli, než dopili poslední sklenku. Gangréna rozsápala doktorovu snahu o mladíkovu záchranu na cáry. Černá hladina se lačně zavřela nad tělem zašitým do hamaky.

Útočiště našla na vrcholku hlavního stěžně. Spleť lanoví se jako tykadla rournatce sbíhala k dubovému trupu. Milosrdně dělila svět na tady a tam. Chladný vítr hladil čelo znavené starostmi. Poháněl Skřivánka k západu. Posádka bude hledat viníka smrti kamaráda. Poslušnost tančící na ostří nože. Od šance na boj je dělily stovky námořních mil a přímo pod nohama jí doutnalo nebezpečí. Bylo její povinností ho uhasit dřív, než přeroste v požár vzpoury.

Sáně jakoby bylo tesaný z dubovýho dřeva. Motorické milníky překonával s vytrvalou urputností. Pak začal přemýšlet. Jednu chvíli funguje na myšlenku a vzápětí mám pocit, že mluvím do... no do do dubu.

Bž naopak nepřemýšlí vůbec. Pud sebezáchovy se blíží nule. Že nemá strkat prsty do klece, vysvětlily zelený stíhačky Sáněti jednou. Bž to do minuty zkusí znova. Pozornost hlístice. Nevydrží na jednom místě. Kroutí se jako žížala.

Vzájemná interakce dlouho působila jednostranně. Sáně svou hmotou Bž jednoduše převálcovalo. Teď se začínají síly vyrovnávat. Jako píďala se Bž sápe po zádech Sáněti. Ručky šmátralky chňápou po vlasech.
Začíná být veselo.

Neštěstí nechodí nikdy samo. Začalo to, když nejmladší z příďové směny neudržel balanc. Zlámal si obě nohy. Nebyli ani tři dny od přístavu.

Požár v kuchyni se naštěstí podařilo uhasit dřív, než stihl napáchat větší škody. Nebezpečná nepozornost nezůstala bez trestu. Když bocman konal svou povinnost, sledovala krvavé divadlo se skrývaným znechucením. A špetkou ostražitosti.

Pak pošla kráva. Miláček houfu kadetů i zdroj čerstvého mléka. Začala se šířit šuškanda. Nenápadná. Plíživá.

U večerní sklenky vína se tvářila zachmuřeně.
“Není to dobré. Ještě jedna katastrofa a máme na krku Jonáše. Nebo něco horšího.”
“To jsou přece povídačky.”
“Ale oni tomu věří.”

Na začátku je vždycky plán. Plán pro nedělní dopoledne byl, že A. zbaví podlahu v kuchyni všech geologických vrstev.

Když se moje vlněná ponožka ve tři hodiny odpoledne přilepila k něčemu, přehodnotila jsem plán a kýble s mopem jsem se chopila sama.

Po dobře odvedené práci pojala má maličkost myšlenku na svačinu. Myšlenku pojalo i Bž. Myšlenky půlročního lezoucího dítěte jsou obvykle dosti přímočaré. A ne vždy se shodují s myšlenkou matky.

Půlroční lezoucí dítě je taktéž zatraceně rychlé. Uprostřed vší oranžové zkázy seděl Bž (oranžový od hlavy až k patě) v psí misce s vodou a spokojeně se rochnil.