Moje články

Dlouhá šňůra bitevníků připomínala masakr předchozího dne. Rozvláčný konvoj zajatců i těch, které potřebovaly zručnost tesařů. Těžkopádně se šinuly k jihu. Některé ve vleku svých zdatnějších sester. Ty, které vyvázly bez šrámů, je doprovázely.
Skřivánek se držel poblíž Královny.

“Vypadáš příšerně.”
Pronesl Tom. Namáhavě vstala.
“Už jsem vypadala i hůř.”
Pobavený úšklebek. Srdečné potřesení rukou. Přátelství trvzené od dětství. Kolikrát ji takhle viděl? A kolikrát ona jeho? První šrám z boje si odnesla už jako děvčátko. Tvář jí zdobil do dneška. Od té doby jim jizev přibylo nepočítaně.
“Dlužím ti poděkování, Tome. To byla dobrá trefa.”
“Udělala bys to samé.”

Zatuchlé příšeří orlopu čpělo pachem krve. Bolestné mlčení těch, kteří čekali, až na ně dojde řada. Pod rukama doktora Dobblera. Nebo v náruči smrti. Sláva bitev rozčtvrcená mezi pahýly končetin.
Vratký krok kapitána. Mladý Milton ji podpíral.
Doktor vzhlédl. Zkušeným okem sjel příchozí. Ryšavé vlasy slepené koláčem zaschlé krve. Kabát rozervaný. Zamračil se.
“Jaké máme ztráty?”
Věděl, že se zeptá. Vždycky se ptala.
“Osmnáct mrtvých. Zatím. Sedmatřicet raněných. Kabát dolů! Košili taky.”
Na palubě velela ona. Tady on.
“A bitva?” zeptal se, když látal rozšklebenou ránu.
“Naši. Vyhráli.”
Odpověď sekaná bolestí. Zvítězili. Byli na živu. Ale nebylo proč se radovat.

Skřivánek se otřásl zpětnými rázy děl.
“Obrat!”
Plachty v posledním vzepětí. Nedostat se bok na bok. Nenechat se zahákovat. Troufalý pokus. Šance na druhou salvu za cenu odhalení zádi.
“Ty všiváku! To se dělá? Mířit dámě pod sukni?”
Manévr zalitý palbou. Tříštění dřeva. Sténání raněných.
Odpověď druhé řady děl. Poslední výpad raněné šelmy. Odpoutat se. Doufat.

Poslední vlajka klesla. Moře utichlo. Dým se neochotně rozplynul. Odhalil přízračné kulisy. Vítězný ryk z lodí admirála Whitfielda zkalený bolestí. Fregata těžce nakloněná k levému boku. Její osud byl zpečetěn. Nikdo ji neodvleče. Skřivánek pohupující se opodál. Zbitý. Jeho posádka nejásala. Zaplatili přiliš mnoho.

Mlha rozpitá ve zmatené obrazy. Kde je? Snad v rodném domku na pobřeží. Cítí moře. A ještě něco. Štípe. Pálí. Co ten hluk? Příboj. Praskání krbu. Bouřka. Jak příjemné by bylo usnout. Nechat mysl rozplynout v chlácholivé tmě. Matčiny konejšivé ruce. Proč s ní tak třesou?

“Madam!”
Výkřik. Prásknutí bičem. Okamžik zmatení se roztříštil ve střepy přítomnosti. Bitva! Pokusila se postavit.
“Měli by vás odvést k do…”
“K čertu s doktorem! Pomozte mi vstát!”
Netroufl si odporovat.
Stačil pohled. Protivník slavil triumf. Ale nebyl to konec. Skřivánek měl pořád křídla. A zuby. Ještě mohou nepřítele ochromit.
“Palte pod čáru ponoru!”

Skřivánova odpověď zanikla ohlušující salvě dvojpalubníku. Smršť ohně a dýmu. Řev trupu rvaného na kusy. Jediné zahřmění dvaatřicetiliberních děl zastavilo druhého z pronásledovatelů. Výbuch dokonal dílo zkázy.
Ticho. Dech se zastavil. Námořníci zbledli.
“Ubožáci…” vydechla Frances.
Okamžik soucitu.
Ne víc! Pořád zbýval ten druhý!

Fregaty kolem sebe kroužily, co by kamenem dohodil od víru bitvy. A přece od něj odtržené. Boj o holý život v tanci s touhou po kořisti. Po pomstě. Za Phaléne. Za potopené druhy. Burácení děl. Nářek praskajícího dřeva. Snaha získat vítr na svou stranu. Neukázat protivníkovi slabiny.
Záblesk a ryk.
“K zemi!”
Zvonění v uších.
Tma.

Bylo jasné, že uniknout se jim nepodaří. A přímý boj proti dvojnásobné přesile? Rozcupovaly by Skřivánka do poslední třísky. Zbývala jediná možnost. Skřivánek zamířil k mračnu bitvy. Bylo to riskantní. Frances doufala, že se pronásledovatelé raději stáhnou. A že sami se na dosah vřavy nezdrží příliš.

Střídavě sledovala blížící se chaos i pronásledovatele. Ten drzejší vypálil ze stíhacích děl. Koule jen neškodně lízly hladinu. Druhá salva patřila Skřivánkovi. Osádka radostně zařičela, když fregatě pocuchali lanoví. Třetí byla přesnější. Jásot ostrostřelců ztichl, když zaslechli praštění dřeva. Na okamžik.
“Tak ty chceš ještě jednu?”
Dělo zahrkalo do střílny. Čtvrtá salva už nezazněla.

Sledovala vřavu. Zachytila pohyb mezi opozdilci.
“Tak se na nás přeci jen dostane. Vyhlašte bojový poplach!”
Mezi trupy bitevníků se objevila fregata.
“Jsou dvě!” Zvolal pan Milton z ráhnoví. Pařát strachu sevřel hrdlo.

Mířily ke Skřivánkovi. Příliš daleko pro pomoc. Příliš blízko na útěk. Nezbývalo než postavit se přesile. Manévrovat. Nedostat se do smrtelného objetí.

“Pane!”
Tom pohlédl směrem, kterým ukazoval druhý důstojník. Poznal Skřivánka. Zoufale se snažil získat sebemenší výhodu.
“Neměli bychom…”
“Naše práce je zde!”
Hlas jakoby mu nepatřil. Nemohl opustit své místo. Povinnost rvala přátelství na kusy. Obavy a soucit zemřely v hřmění děl. Skřivánek zůstane sám.

Loď, která vybočila z řady, aby vytrestala drzého vetřelce, svůj hon vzdala. Těžkopádný dvojpalubník se malé fregatě nemohl rychlostí rovnat. Dvojice výstřelů z příďových děl vyzněla naprázdno. Dělové koule neškodně rozčísly hladinu. Když se obě eskadry dostaly na dohled, už se Skřivánek skrýval za řadou bitevníků.

Admirál Whitfield se nezdržoval úvodními tanečky. Žádné bezcílné nastavování jednoho či druhého boku. Vedl své lodě proti nepříteli po hlavě. Letitý řád se rozpadl v burácení děl. V obratech lodě vystavovaly svá oblá mědí pobitá břicha porostlá vilejši a mořskou květenou. Hladina zřasená bitevním chaosem. Záblesky a dým. Peklo vody, ohně a dřevěného deště.

Za dýmem hustým tak, že by se dal krájet a dost možná ještě dál je moře šedivé. Obvykle je to moře docela obyčejné. Jednou klidné jako zrcadlo a jindy rozlobené, ale sotva ho přikryje záclonka kouře, začnou se tam dít podivuhodné věci. Nejprve zarachotí poklopy, fošny zavržou, v lodích to hrkne a teprve potom začne ten správný tanec.
Jsou to lodě veliké. Trochu těžkopádné. Stěžně z pevných kmenů mají ozdobené plachtami. Prskají a burácí na sebe, jako když se žene bouřka, až stěžně praskají a třísky létají. A jestli chcete vědět, jak to celé dopadlo, budete muset připlout trochu blíž.

Skřivánek se zvolna kolébal na vlnách. Chvat posledních dní zdánlivě klimbal. Střapatý psík se líně rozvaloval u zábradlí a spokojeně podřimoval. Posádka se věnovala běžným činnostem. Dvojce kadetů lelkovala v ráhnoví. Frances je s uspokojením pozorovala z paluby. Jen ať se cvičí v obratnosti.

“Plachta na obzoru!”

Zvolání jako když hodí kamenem. Záchvěv vzrušení. Frances roztáhla dalekohled. Vějíř plachet takřka splýval s oblohou. A další. Vír rozkazů rozehnal ospalost. Brzy rozeznala mohutné trupy. Jeden za druhým. Napočítala jich ke dvaceti. Nebyl čas otálet.

Svoboda malé fregaty se stala okovy. Povinnost velela pouze najít. Informovat. Stáhnout se. Tenhle boj jim nepříslušel.

“Máma se obleče a pak půjdeme ven.”
Zatímco se snažím reklamní balení nasoukat do džín, z předsíně se ozývá netrpělivé bušení. Kde se flákáš?
“Nahatej na procházku nemůžeš. Nejdřív tě obleču.”
Následuje úprk, hmaty a chvaty. Mládě rudne. To je omezování osobní svobody! Mateřská brutalita! Budu si stěžovat!
“Neper se. Nastav nohu.”
Chobotnička na útěku začne spolupracovat.
“Jedna ruka. Druhá ruka. Gatě.”
Mládě se řadí ke dveřím.
“Můžeš jít. Sedni si na schod. Botičky.”
A teď má maličkost. Najít lžíci. Vylovit mládě z botasky. Nazout si jednu botu. Vylovit mládě z druhé botasky. Nazout druhou.
Operace procházka může být zahájena.

Zprávy ze Skřivánka roztrhaly šedou rutinu na cáry. Porada se protáhla do pozdního odpoledne. Každý se snažil přispět svou troškou do mlýna. Nápadem. Poznámkou. Po dlouhém hladu měli vyhlídku na boj. Vlny vzrušení krocené rozvahou. Kdo osvědčí své schopnosti v bitvě nezíská jen jmění. Ověnčí ho slávou. Cesta k němu nebude bez bolesti. A selhání ještě bolestnější.

V samém v závěru rokování se admirál obrátil k Frances.
“Vy víte, co máte dělat. Teď jste mýma očima. Chci vědět o každé lodi. Každé bárce.”
“Rozkaz, pane.”
“A Doyleová, nenechte se chytit.”
Nebylo údělem malých fregat zasahovat do bitev svých větších sester.

Hnala Skřivánka k jihu. Příď se ostře zařezávala do zčeřelé hladiny. Za zádí se vířila bílá brázda spěchu.

Admirál Whitfield svolal všechny kapitány na vlajkovou loď. Frances si prohlížela tváře příchozích. Některé znala léta. Tom přátelsky kývl na pozdrav. Královna se k ostatním připojila už před několika týdny. Jména jiných těžce dolovala z paměti. Obličeje zachycené při letmých setkáních. Zkušenosti vryté v do tváří starých pardů. Přísnost tvrdých pohledů. Růžolící dobromyslnost. Nadutost floutků s vlivnými strýčky, kteří snědli moudrost světa. Pestrá směsice nátur tmelená povinností. Převládne zkostnatělá tradice v plášti letitých zkušeností nebo přemoudřelá dravost mládí? Najdou soulad v nesouladu?

Dlouze pozorovala svého zajatce. Mlčky před něj položila jeho deník. Pohledná tvář mladého kapitána zbledla.
“Co chcete?”
“Informace. O těch lodích.”
“Nic vám neřeknu.”
“To ani nemusíte.”

Noc byla chladná. Nebe halila temná mračna. Tucet námořníků pohánělo člun k nevelkému ostrovu. Jeho silueta splývala s mořem. I s oblohou. Frances podala Duboisovi zakrytou lucernu.
“Nezkoušejte mě oklamat,” sykla. Hlaveň pistole přitiskla mezi jeho lopatky. Neochotně zvedl lucernu.

Už svítalo, když se vrátili na palubu Skřivánka. Chvatně zvedli kotvy. Plachty se napnuly ve větru. Nesměli ztratit ani okamžik. Museli doručit zprávu o plánech protivníka. Nedovolí, aby jejich druzi čelili útoku nepřipraveni.

“Zdá se, že náš přítel si hraje na špiona. Nebude v tom zběhlý.”
Frances podala notes panu Keithovi.
“Byl dost opatrný, aby tam nepsal nic konkrétního. I tak toho prozradil víc, než si myslí. A než mu bude milé.”
Pan Keith notes zběžně prolistoval.
“Takže se někde sbírá eskadra, která...”
“Akorát to je jediné, co víme.”
Na okamžik se odmlčela.
“Vy převezmete velení na Phaléne. Odplujete s ní do přístavu. Cestou varujete ostatní. Já si promluvím s panem Dubois. Však on přizná, kde má skrýš na tajná psaníčka. A třeba i něco víc.”
Ve tváři se jí mihl nehezký úšklebek.

“Tohle je vše, co jsme našli.”
Pan Keith položil na stůl stoh dopisů a notes v pevných deskách.
“Knihu signálů a rozkazy stihli zničit. Možná něco dostaneme z posádky...”
“Takže se budeme přehrabovat v soukromé korespondenci.”
Podala karafu s vínem.
“Prakticky vzato je to válečná kořist. Nebudeme nad tím sedět na sucho.”

O dva poháry později, odložil pan Keith další svazeček dopisů.
“Tyhle jsou k ničemu. Ani to nemusím číst. Od nějaké slečny C.”
“Máte osobní zkušenost s vdavekchtivými slečinkami?” ušklíbla se Frances, zatímco listovala notesem. “Ale máte pravdu. Zato ten deník. Divím se, že ho také nehodili do moře.”

Phaléne, na moři, 3. února

Vážený pane admirále,

obracím se na Vás ve věci průzkumu rozložení sil nepřítele. Jak je Vám jistě známo zúčastnila se pod mým velením Phaléne, 36 děl, 297 duší, několika podobných výprav velením admirála Denevuea a admirála Gauthiera, kteří Vám má slova jistě potvrdí. Před třemi lety jsem se též účastnil mise na rozprášení pirátů a jiných živlů, které sužovaly obchodní konvoje v nejodlehlejších vodách našich držav, která byla nebývale úspěšná. Na základě těchto skutečností se domnívám, že by tento úkol měl být přidělen právě mé osobě.

S největší úctou Váš oddaný
Guilliame Dubois, kapitán Phaléne

Skřivánek neúprosně svíral bok Phaléne. Burácení děl ustalo. Muškety ztichly. Chuchvalce dýmu dusily k zalknutí. Cáry plachet se třepotaly ve větru jako zlámaná křídla nočního motýla. Čepel šavle zarytá do hrudi kapitána. Okamžik posledního nádechu.
“Je konec. Stáhněte vlajku.”
Rozkaz zemdlený únavou. Vlajka naposledy zavlála, než začala zvolna klesat. Neochotné uznání porážky.
“Musím vás požádat, abyste mi odevzdal svůj meč.”
Zdvořilostní fráze. Křehká úmluva klidu zbraní. Nikdo už nevystřelí. Nikdo nevztáhne ruku na protivníka. Byl konec.
Frances se obrátila ke svým lidem.
“Pane Keithu, prohledejte ji. I tu poslední škvíru. Pokuste se z nich dostat, co tady k čertu dělali.”

Marně se snažila vymanit. Skřivánek jí zablokoval únikovou cestu.
Kroužily kolem sebe v tanci smrti. Děla burácela. Závoj dýmu halil paluby. Štípal v očích. Kakofonie bitvy podbarvená skučením dřeva. Nepatrná šarvátka v součtu bojů. Vítězi přinese uznání. Na okamžik. Než ji zastíní další. Za rok či dva upadne v zapomnění. Stejně jako stovky před ní. Stejně jako ty které přinese budoucnost. Právo i prokletí ve stínu námořních bitev.

Trupy zapraštěly
“Záhakujte ji! A na ně!”
Zuřivý příval se přehoupl přes propast. Štěkání mušket z ráhnoví. Hrozivý ryk. Útok a odpor. Muž proti muži. Tesák na tesák.
Fošny se barvily krví.

Dva dny se hnali za přízrakem. Třetí den je přivítal hustým lijákem. Provazce deště bičovaly neklidnou hladinu. Viditelnost se blížila nule.
“Tu loď snad řídí čertova čeládka,” ucedil pan Keith. “Taková smůla…”
“S takovou na mě nechoďte,” zavrčela Frances. “Nebo vás nakazila ta pověrčivá sebranka? Však on jednou udělá chybu. A pršet taky nebude věčně.”

Došlo na její slova. Během první psí hlídky désť přešel v husté mrholení, až ustal úplně.
Příkrov nízkých mraků se náhle roztrhal. Plachty fregaty se zaleskly v záblesku slunce. Kolébala se pouhé půl námořní míle od Skřivánka. Okamžik nádechu vystřídal bojový ryk. Už jim neuteče.

Příď Skřivánka se zařezávala do vln. Plachty měl vypnuté, aby ani závan větru nepřišel vniveč. Vodní tříšť zkrápěla palubu. Jeho kořist si s ním v ničem nezadala. Prchala rychlostí bezmála deset uzlů. Byl to souboj vůlí. Námořních schopností. Umění předvídat myšlenky protivníka. Získat sebemenší výhodu. Znát svou loď. Hnát ji až na hranu možností. Neudělat chybu.
Vzrušení z lovu a vyhlídka na boj. Tentokrát nesmí uniknout. Nesmí ji ztratit. Až… Jestli se to stane a z její siluety zbyde jen nepatrná skvrna na obzoru, až s ním splyne úplně, zklamou svůj úkol. Kapitána. Sami sebe. Neúspěch si nepřipouštěli. Dostanou ji.

Palubou se rozlehlo halekání rozkazů. Víření bubnu se mísilo s pískáním bocmanovy píšťalky. Brámové plachty se rozvinuly. Na okamžik se zatřepotaly. Pak nastavily svou plochu větru. Hon začal.

“Pane Keithu, kolik máte hodin?”
První důstojník zalovil v kapse. Zlatý strojek se zaleskl ve slunci.
“Dvě hodiny a dvacet šest minut, madam.”
“Mé říkají dvě hodiny třicet devět. Rozcházíme se téměř o čtvrt hodiny.”

Sešli do kajuty. Frances otevřela zásuvku. Vyndala z ní kufřík z leštěného dřeva. Jemný mechanismus chráněný před nepřízní světa. Před půl stoletím revoluční novinka. Zázrak přesného času a výpočtů uprostřed ničeho.
“Chronometr říká dvě hodiny třicet jedna.”

Bělavé čupřiny vln hladily boky fregaty. Šedým příkrovem mraků se prodíralo bledé slunce. Zdobilo moře stříbřitými penízky.
Frances seděla ve své kajutě. Na stole měla rozložené mapy a lodní deník, když se ozvalo naléhavé zaklepání. Škrábání brku ustalo.
“Vstupte!”
Do kajuty vpadl uřícený pan Milton.
“Prosímzaprominutíasijsmejinašli,” vychrlil ze sebe.
“Benjamine, zpomalte. Copak jste nějaký usoplený zelenáč?”
Chlapec se zarazil. Popadl dech.
“Promiňte, madam. Asi jsme ji našli.”
Dotkl se kloubem ukazováčku čela a odkvačil.

Vyšla na palubu. Pan Keith jí nabídl dalekohled. Ukázal k jihovýchodu. Matná silueta takřka splývala s obzorem.
“Jestli to je ona, nesmí nám zmizet. Už ne.”

První otázka na řeč přišla už na desetiměsíční prohlídce.
“Říká něco?”
“Říká. Akorát nikdo neví co.”

Na roční byla doktorka konkrétnější.
“Říká máma? Táta?”
“On vlastně neříká nic.”
To, že mládě už měsíc a půl chodí, se stává podružné. Rodina uklidňuje. Má čas.

Na jedenapůlroční jde do tuhého. Rodina nepomáhá. Patnáctiměsíční neteř už říká “abus”.
“A říká máma? Táta?”
Pocit žáčka před tabulí.
“Musíte na něj mluvit.”
Rada nad zlato. Mládě ovládá plynnou Svahilštinu.

O dva týdny později.
Mládě je zrovna ochotné spolupracovat.
“Kde máš pupík?”
“Kde máš oko?”
Mládě se zarazí. Přemýšlí. Po chvíli mlčení otevře pusinku.
“Oko! Oko!”

Zdejší pobřeží se zdálo pusté. Šedivé jako moře, které ho omývalo. Snad neminul den, kdy by vítr nepřihnal aspoň malou přepršku. Jindy pršelo celé dny, jako bychom už nikdy neměli vidět slunce a přišla druhá potopa světa.
Tmavé útesy se tyčily do výšky až sedmi set stop. Zuřivý příboj bičoval jejich úpatí. Běda neopatrné lodi, kterou by vítr zahnal příliš blízko.
Nejednou jsme spatřili místní ženy a děti, kterak paběrkují v zátokách, kde se útesy sklání ke kamenitým plážím a mezi skalisky hledají to, co moře vydalo ze svých spárů. Chabá náplast na bídu, která svírala kraj v železných okovech.

Hledání jehly v kupce sena se zdálo oproti pátrání po záhadné fregatě jako příjemná kratochvíle. Den za dnem marně křižovali ocelovou pláň. Pátrali po sebemenším náznaku její přítomnosti. Ochota místních rybářů mluvit s královskou fregatou se v tom lepším případě blížila nule. V tom horším mizeli ve skrytých zátočinách, sotva se Skřivánkovy plachty mihly na horizontu. Nikdo ji neviděl. Nikdo o ní neslyšel. Zdálo se, že jejich bezcílné bloumání nemá konce. K eskadře se vrátit nemohli, dokud ji nenajdou. A splnění úkolu nebyli ani o píď blíž než předchozího dne. Nebo před týdnem. Po tajemné neznámé jakoby se země slehla.

Vzduch v admirálově kajutě houstl nervozitou. Snese se na posla nejasných zpráv hněv? Nebo? Naděje na nové rozkazy. Nesmělé očekávání. Mlčení lemované škrábáním brku po papíře. Vůně pečetního vosku.

“Doyleová, vy tu fregatu najdete. A zjistíte, co má za lubem.”
“Rozkaz, pane!”
“Tady máte rozkazy.”
Podal jí zapečetěnou obálku s červenou stuhou.
“Četl jsem vaše poslední hlášení. Jestli vám zase pláchne, nechoďte mi na oči.”
Nádech povzbuzení za strohým pohledem.

Vypluli okamžitě. Nastavili plachty větru a brzy nechali řadu větších sester za zádí. Poháněla je touha splnit úkol. Nezklamou podruhé. Oni ji objeví. Dřív nebo později. Moře je naučilo trpělivosti.

“Plachta na obzoru!”
Zvolání hlídky v ráhnoví pročíslo nebývale jasné dopoledne. Kolem poledne bylo jasno, že není jediná. Mohutné trupy lodí o dvou i třech palubách. Mnohé z nich už pamatovaly lepší časy. Dlouhé zimní bouře se podepsaly na nátěru i plachtách. Mnohé z nich sloužily na samé hraně dožití. Přečkaly zimu. Přečkají i tu další. Než je rozeberou. Než padnou na otop. Služba na konci světa bez naděje na slávu. Precizně kopírovaly pohyby svých družek. Těžkopádný a přece hladký tanec obratů vypilovaný k dokonalosti měsíci i roky služby.

Pestré signální vlajky se zatřepotaly ve větru.
“Kapitán na vlajkovou loď!

V minulém životě jí říkali Veverko. Veveřice. Šavlozubá. Ten život se rozplynul v mlze horečnatých dní. Slévaly se v nekonečný vír. Nevěděla, jestli je noc či ráno. Bezčasí rámované hladovým mňoukáním. Obrysy chaosu tvořené nejistýma rukama prvorodičky. Večery tonoucí v neutišitelném křiku. Slzy bolesti tišící hlad. Slzy bezradnosti. Kolikrát řekla už nemůžu?

“Vážně to chceme absolvovat ještě minimálně jednou?”
Konejšivá ruka ve vlasech.
“Dej mi ho. Zkus spát.”

***

“Tak, paní B., tady vidíte srdíčko. A toho staršího raději moc netahejte.”

Děti nejsou spolehlivá metoda antikoncepce. A lidská paměť je milosrdná. Bude-li vše dobré, za čtyři měsíce ji to čeká nanovo.

Skřivánek ukrajoval míli za mílí. Posel neurčitých zpráv.
Byl očima flotily. Prodloužená ruka svých těžkopádných sester. Nezbytné kolečko v soukolí války. A přece nahraditelné. Křehká skořápka jistoty v nejistém světě.
Byl domovem i rakví těch, ke kterým se život otočil zády. Posádka sehraná roky společné služby. Zloději. Pytláci. Pouliční rváči. Do spárů moře je nahnala bída i důtky verbířů. Nebyli hrdinové. Nervali se s mořem pro krále ani vznešené cíle. A přece všichni zas a znova čekali, že přijde jejich den. Den kdy stanou tváří v tvář nepříteli. Pro mlhavou vidinu kořisti. Pro druhy ve zbrani. Pro přátelství tvrzené solí.

V noci se neznámé fregatě podařilo Skřivánka setřást. Za rozbřesku je přivítala jen nekonečná zčeřená hladina oceánu. Ani plachta na horizontu. Ani kýlová brázda nerušila neposedné šošolky vln. Ocelová šeď neklidné hladiny odrážela zklamání. Vyhlídka na boj i vzrušení z lovu se rozplynulo v denní rutině. Skřípění pískovce po dřevěných fošnách. Vrčení bocmana. Ráno stejné jako ta před ním. Stejné jako ta která přijdou po něm.

“Dělali jsme, co jsme mohli,” potřásla Frances hlavou k prvnímu důstojníkovi.
Pan Keith jen krátce přikývl.
“A teď?”
“Mám za to, že by o ní měli vědět i ostatní.”
Víc říkat nemusela.
“Kurz jihojihovýchod!”

Střet byl rychlý. Protivník o boj nestál. Sotva utichla druhá salva, odpoutal se. Nastavil plachty rannímu větru a uháněl pryč. Skřivánek se pustil za ním. S trochou štěstí fregatu dostihnou. S trochou menší narazí na Královnu.

Večer přerušil stíhání. Co byla neznámá fregata zač? Co ji přivedlo tak daleko sever? Kořist? Narazit v těchto vodách na obchodní konvoj se rovnalo zázraku. A pašerácké kutry s nákladem nedostatkového zboží byly sotva lákadlem. Příliš mnoho námahy. V dešti. Mlze. Za soumraku. Ve zrádných vodách. Odměna mizivá. Co přimělo jejího kapitána se stáhnout? Síly byly přinejmenším vyrovnané.
Příliš mnoho otázek. A málo odpovědí.