Moje články

Noc neochotně předala žezlo šedivému ránu. Mlha neustupovala. Pluli pomalu. Ostražitě. Soumračný lovec. I kořist. Za těžkým závojem se mohl skrývat kdokoliv. Snad rybářská bárka. Drzý podloudník. Možná…
Slabý závan větru pronikl hustou hradbou. Sotva polechtal vršky košovek. Přinesl vzdálené halekání. A přece blízké. Na okamžik se chuchvalce rozestoupily. Tmavý stín v bílém příšeří.
Stačil pohled. Nevyřčené porozumění. Němá sdělení jasných rozkazů. Žádný zvon. Žádný ryk. Jen měkké dusání desítek nohou. Každý věděl, kde je jeho místo. Hladce namazané soukolí stokrát opakované rutiny. Pantomima bojového poplachu.
Čekali.
Pak vítr zesílil. Rozerval mlhu na cáry. Mihnutí vlajky nepřítele. Okamžik překvapení.
“Palte!”

Pan Keith vyšel na palubu se značně rozmrzelým výrazem. Nebylo pochyb, že ho brzké probuzení sotva potěšilo. Kabát měl ledabyle přehozený přes košili. Ani vestu neoblékl. Příkladný zevnějšek se rozplynul ve spěchu. Kadeře se mu divoce kroutily kolem obličeje. Dlouhé prameny obvykle svázané stuhou se vlnily na ramenou v nezkrotném příboji.
Němý pozdrav. Nevyřčená otázka. Tlumený rozhovor.
Stačilo slovo a fregata se pohroužila do ticha. Neproniknutelná mlha ji svírala v objetí. Zdánlivém jako sen, co se nad ránem rozplyne a zbyde jen pachuť každodennosti.
Pan Keith napínal uši, aby zachytil sebemenší šplouchnutí. Vrznutí fošny.
Mlha však svá tajemství nevydá zadarmo.

Fregata ukrajovala šedou hladinu. Vodící linka pobřeží ztracená v nekonečnu. Dny zmíraly v mlžném oparu. Jeden jako druhý se zemdleně míhaly v kruhu týdnů. Zima na hraně své vlády se nevzdávala trůnu. Mrazivými prsty drtila první příslib předjaří. Ocelový plášť dusil střípky umírajícího slunce.

Lodní zvon hlásil počátek ranní hlídky. Frances vyšla na palubu. Lezavý chlad pronikal do morku kostí. Těžký svrchník si přitáhla ke krku. Střapatý psík jí poposedával u nohou.
“Dobré ráno, madam.”
Odpověděla na pozdrav kývnutím. Očima se snažila proniknout tmou. Mlha ji umocňovala. Ticho sklonku noci rušilo jen skřípění lan. Zdánlivý klid. Ostražité tušení.
Nebyli sami.

Nikdy se nedozví, kdo vystřelil. A minul.
Když dorazila do přístavu, sněžení se změnilo v déšť. Husté provazce zkrápěly nábřeží. Člun už čekal. Jeho posádka se choulila do těžkých pršiplášťů. Obloha splývala s mořem v jednolité zimní šedi.
“Madam? Měla jste problémy?”
Tázavý pohled v očích kormidelníka.
“Můžete odrazit!”
Muži se opřeli do vesel. Člun ji nesl vstříc matné siluetě fregaty. Ohlédla se zpět. Poslední pohled, než pobřeží zmizelo za šeravým závojem. Déšť smýval ze skrání sůl smutku. Bolest. Únavu. Odvrátila tvář. Bylo na čase uzavřít minulost. Nezapomenout. Odpustit. Sobě. Neznámému střelci. Všem.
Vyplout k příštím dnům s klidnou myslí.

Koník měřil cestu svižným krokem. Hlavou pokyvoval do rytmu. S nebe se zvolna začaly sypat sněhové vločky. Šimraly na tvářích studenými prstíky. Zdobily huňatou hřívu jemnou krajkou. Vítr šípal do uší. Frances si přitáhla si kabát těsněji ke krku. Sněžení zesílilo. Pobídla koníka do klusu. Nemělo smysl se déle zdržovat. Skřivánek čekal.

Tam, kde se cesta vyšplhala na nízký pahorek, zastavila. Na okamžik. Jediné nadechnutí.

Výstřel odnikud rozčísl vzduch. Trhla sebou. Kůň leknutím odskočil. Sevřela hřívu. Tak tak se udržela v sedle. Dlaní sjela po spoceném krku. Rozhlédla se. Pak vyrazila v před. Do přístavu.
Příliš dlouho otálela s návratem.

Pamatovala chlapce sotva odrostlého. Teď před ní stál dospělý muž. Otázky šlehaly jako řemeny devítiocasé kočky. Slova rozedírala rány na kost. Přetínala kořeny. V jeho očích měla na rukou krev. Zvolila cestu, které nerozuměl. Zlato kabátě. Zdání bohatství. Hon za prospěchem. Závoj sebeklamu v zatvrzelosti neporozumnění.

Zůstala stát na místě dlouho po tom, co zmizel mezi skalisky. Pak položila na zem kožený váček. Obložila ho kameny. Poslední splátka dluhu, který nezpůsobila. Možná někomu přinese štěstí. Naději na lepší život. Pohřbila střípky dvojí loajality. Vyškrábala se do sedla. Otočila koně zpět k přístavu. Nevrátí se. Dveře domova jí zůstaly navždy zavřeny.

V hostinci si půjčila koně. Statný koník dobrácky kýval hlavou. Vyjela z přístavu po paměti. Od západu se valila šedá mračna. Hrozila sněhem. Rozblácená cesta se vlnila na dohled moře. Úzká stužka v zlatavé zimní krajině. Vítr se proháněl stařinou a mrtvým vřesem. Zpíval. Vyprávěl příběhy z dávných světů. Vzpomínky na dětství pohřbené pod hlodašovými keři. Rámované klikaticí kamenic. Dusot koňských kopyt rozbíjel zpěv kraje vodní tříští. Nebyla vítána. Nepatřila sem. Už dávno ne. Přesto ji vábil. Osamělý křemelák šuměl nepřátelstvím. Příslibu mlčení navzdory, zvěsti o jejím návratu ji předehnaly. Vítr je zanesl k mnohým uším.
Už na ni čekal.

S panem Keithem se setkali na nábřeží. Když mu dávala rozkaz, aby zajaté pašeráky odvedl do místního žaláře, neubránila se hořkému úšklebku.
Velitel přístavu se snažil vykroutit. Kličkoval. Oháněl se roky služebního stáří. Za závojem moci úřední se potil jako pašík na rožni. S jazykem vybroušeným argumenty nedokázal držet krok. Příliš mnoho tanečků kolem kaluže bláta. Chytání pašeráků byla špinavá práce. Nebyli to protivníci, se kterými by chtěla měřit síly. Mnozí si nevybrali dobrovolně. Svědomí ubité povinností.
“Pak připravte Skřivánka v vyplutí. Nesmíme zmeškat ranní odliv.”
“Madam.”
Nemusela vysvětlovat.
“Musím něco vyřídit.”
Špinavá práce ji přivedla na dosah ztraceného domova.

Být kapitánem znamenalo ovládnout hned několik profesí. Podporučíkům byl kapitán učitelem. Posádce vůdcem. Pod slupkou námořníka se skrýval střípek trhovce. Handrkování o poslední sáh lana bylo protivnou rutinou.
Tváří v tvář veliteli přístavu měla pocit, že si z ní dělá především blázny.
“Při vší úctě, pane, v mých rozkazech stojí,...”
“Rozkazy, rozkazy,” rozčiloval se postarší kapitán. Čím déle rozhovor trval, tím méně se divila, že ho schovali zrovna sem. “Říkám vám, že zůstanou na vaší lodi.”
Má-li Skřivánka zbavit šesti zajatců, bude muset použít pádnější argumenty. Určitě nestojí o zbytečné problémy.
“Jak myslíte. Ale budu to muset napsat do hlášení.”

Člověk by řekl, že v jedenácti letech se bude Zvíře chovat jako důstojný starý pán. Zatím to však vypadá, že v sobě probudil rozjívené pubertální pako. Stačí, aby vrzly dveře a změní se v černou šmouhu. Zdrhnout. Ukrást. Oslintanou gumovou kost. Její původní barva dávno zhynula pod nánosy geologických vrstev. Zahrabat. Do záhonku mezi tulipány. Dřív než kolem postaví plůtek. Nebo k cibuli. Tam je v plůtku díra. Jak se dostal pod buksusy, je záhadou. Asi se v něm na stará kolena probudily nějaké kamzičí geny. Najít místo pro úlovek je kumšt. Nakonec ho nalezl. Při té příležitosti přesadil rododendron.

Šalupu dopadli o dvě noci později mnohem severněji, než čekala. Kapitán byl starý lišák. Nehodlal se vzdát jen tak. Když po něm žádala dokumenty, tvářil se, že nerozumí. Neměla pro herecké vystoupení pochopení. Ani trpělivost. Dech nepříjemně bodal.
“Ty papíry. Hned!” vyštěkla.
Muž překvapeně zamrkal. Jadrná nadávka pročísla vzduch. Neochotně poslechl. Celý život pašoval kořalku i jiné zboží. Vždy se mu podařilo uniknout. Teď sklapla past.

Za dveřmi kajuty mohla odložit škrabošku rozhodnosti. Úspěšný lov nepřinesl uspokojení. V přístavu pašeráky předají úřadům. Věděla, co je čeká. Život vyrvaný z kořenů. Zeleň domova pohřbená v prachu pouště. Život horší než smrt.

“To musíš vytřít podlahu. Pořádně. A na kolenou. Nebo aspoň vyluxovat.”
“Chůze rozhodně pomáhá.”
“Nejlepší bude, když umyješ okna.”
“Umýt okna můžete. Hlavně nespadněte. A dejte si horkou sprchu. Ale nejlepší je kvalitní sex. Ne nutně v tomto pořadí. To víte, dřív nic lepšího nebylo.”
“Skákej do schodů. To je spolehlivý.”

Byt jsem luxovala ob den. Na okna jsem se vykašlala. Místo toho jsem si naplánovala výlet. Celých sedm kilometrů. Autobus jsem dobíhala minimálně jednou do týdne. Spíš dvakrát. Schodů máme plnej barák.

Pak jsme si s mužem řekli, že půjdem do ZOO. Otevření Rákosova pavilonu nám přece nesmí ujít.

Říkají, že to je chvíle souznění. Uklidnění. Chvíle jen vás dvou.
Chvíle, kdy i ten největší divoch zvláční…

Jenže tomuhle tvorovi zjevně zapomněli přečíst pokyny. Obvykle roztomilé miminko se mění v zákeřnou piraňu. Následuje matčino překvapené jauvajs. Neméně překvapený je i potomek, který přišel o zdroj potravy a libých pocitů. Zlomek sekundy než zpráva o té zradě doputuje do řídícího centra. Následné akustické signály jsou jasné:

Můj svět se hroutí! Umírám hlady! Ona mě vraždí!

Pokus o uklidnění opětnovným přiložením ke zdroji končí árií katastrofy mezinárodního rozsahu. Dneska je vážně špatnej den. Bez ohledu na příručky. Zuby jsou pohroma huby.

Déšť ustal, když se ze šera vynořila vzdálená silueta fregaty. Čluny přirazily k jejímu boku. Stočila pohled k východu. Šedá clona mračen se rozestoupila. Nad tmavozelenou linkou pobřeží, se prodraly bledé paprsky zimního slunce. Prchavé kouzlo rozbřesku tišilo bolest. I únavu. Než se obloha opět zatáhla.

Vrátili se z nočního lovu zmoklí. Prochladlí. Příděl rumu zahřeje zkřehlé údy. I skleslou mysl.

“Jak jste k tomu přišla, z vás nejspíš nedostanu,” ucedil věcně lodní felčar. Pás podlitin svítil na bílé kůži. Odpovědělo mu tiché syknutí.
“Nečekejte zázraky. Hojit se budete pěkných pár týdnů.”
Felčarovo lamentování se rozpilo v konejšivé mlze laudana.

Písek skřípal mezi zubama. Železný stisk drtil kosti.
“Kdo jste!?” zavrčel muž. V očích výraz vzteklého psa.
“Nejsi. Tak. Starý. Aby. Ti. Paměť. Nesloužila.”
Odpověď trhaná bolestí. Čepel nože ztupilo překvapení. Na okamžik.
“Co tady, k čertu, děláš?”
Otázka vyvolala vzpomínky. Stejně jako tehdy stála nad propastí. Snažila se popadnout dech. Žebra hořela.
“Běž domů, Fergusi...”
Prosba zadupaná v písku. Zavřela oči.
Teď zaplatí.

Čekala smrt. Ta však nepřišla.
Nekonečně dlouhý okamžik smíření povolil sevření. Hrubé ruce ji popadly za paži. Pomohl jí vstát.
“Nikdy jsme se nepotkali.”
Souhlas stvrzený mlčením. On nezabije dceru svého přítele. A ona ho neudá.

Kýl se zaryl do písčitého dna. Od pláže je dělilo jen pár kroků. Ledové tesáky se zahryzly do lýtek. Námořníci třímali píky a sekery. Frances je vedla mezi balvany. Déšť jim byl spojencem.

Nepatrné gesto zastavení. Vyčkávali. Pak se ve světle lucerny mihl záblesk obličeje. Dech zadusil výkřik překvapení. Vykročila vpřed. Sama.
“Madam?”
Zavrtěla hlavou.
Věděla, že dělá chybu. Ale nemohla jinak.

Vsadila na vrtošivou kartu. Na jejím líci se možná nacházela smrt.
“Fergusi!”
Muž sebou trhl. Lucerna se roztříštila. Zaváhal jen na okamžik. Čepele nožů zlověstně zazvonily. Souboj stínů. Chlad oceli svíral hrdlo.
“Běž domů, Fergusi..” zasípala. “Nikdo nepřipluje.“

Čluny zamířily ke břehu. Obrys pobřeží temněl před příděmi. Skasali plachty. Muži se opřeli do vesel. Mlčeli. Zabírali takřka neslyšně. Každý záběr je přiblížil cíli v němém zápase s vlnobitím. Frances sledovala mihotavou bludičku. Naslouchala hlasu nočního moře. Déšť šuměl. Šplíchání vln udávalo rytmus. Vzdálený příboj pěl druhý hlas. Věděla, že nenaslouchá sama. Cizinec s lucernou poslouchá také. Špicuje uši. Aby v burácení příboje rozpoznal tichý zpěv vesel. Upírá oči do tmy, aby mu neunikla prchavá odpověď. Ostražitý jako lasice. Připraven zmizet při sebemenším náznaku zrady. Lovec a kořist. Oba měli smysly našponované. Nesmí udělat chybu. Protože ty moře neodpouští.

Frances vedla svůj člun vstříc pobřeží s obezřetností zkušeného mazáka. Druhý ji následoval. Vlny se tříštily o zešedlé boky. Přídě statečně vzdorovaly neklidné hladině.

Každý večer za soumraku se vydávali v otevřených člunech na moře. Brousili podél pobřeží. Noc co noc troufale čelili nástrahám moře i skrytých skalisek. Ráno se vraceli pod křídla fregaty. Nabrat síly k další leči.

Nevděčná služba se stala otázkou prestiže. Každý chtěl ukázat, že se noční plavby neleká. Po podloudnících však pátrali marně. Až jednou. Na sklonku deštivé noci. Když už mysleli, že se opět vrátí s nepořízenou. Za závojem deště se zakomíhalo nesmělé světlo.

“Opravdu není jiná možnost, madam?” zeptal se pan Keith u večeře. Lucerna hrála stínové divadlo. Otázka visela ve vzduchu. Frances zkoumala svůj pohár. Víno se lesklo zkroceným plamenem.
“Není.”
Odpověď říkala vše. A přece nic. Nedovolila nahlédnout za závoj mlčení. Myšlenky. Stínohra emocí skrytých před zkoumavým pohledem.
“Bude to nebezpečné.”
Na čele brázda starostí. O loď. O kapitána. Patří k sobě.
“To bude,” připustila.
Upila z poháru. Klidný tón odpovědi rozehrál struny neklidu. Oči se setkaly v hovoru beze slov. Ztupil osten nesouhlasu.
“Je na čase spustit čluny. Pašeráci nespí.”
Udělá, co je třeba. Splní rozkaz. Převezme velení nad lodí.

Zamyšleně sledovala obrysy pobřeží. Na samém vrcholku hlavního stěžně. Daleko od mumraje paluby. Jen ona, vítr a myšlenky. Rozlétly se po šedé hladině na křídlech mořských ptáků. Za hradbou příboje ležela země, kde se narodila. Zelená deštěm. Útesy halil závoj mlhy. Rozkaz ji vháněl mezi mlýnské kameny. Vyplašila houf pochybností. Nastal čas opustit vlídnou náruč samoty. Vrátit se k neúprosné každodennosti.

***

Z posádky vybrala čtyři desítky mužů. Zkušených námořníků, kteří se nezaleknou dravého moře. S večerním zvoněním spustí čluny. Navzdory větru a dešti budou brázdit pobřežní vody. Pátrat. Slídit. Dostát povinnosti. Mohla jen doufat, že ji kola dvojí oddanosti nesemelou.

“Podívej se, co mám! Je to dobrota,” snažím se navnadit dřepícího tvora ke spolupráci. Jeho výraz ze všeho nejvíc připomíná otráveného puberťáka. Co na tom, že zatím ovládá pouze neartikulované skřeky.
“Ham!”
Otevře ochotně. Následuje rychlá akce, za kterou by se nemusel stydět ani Jeníček s Mařenkou. První sousta skutečně končí tam, kam patří. Taky na bradě. Na uchu. Oko jsem minula.
Pak se výraz změní. Plná papula se roztáhne od ucha k uchu. Vyplázne jazyk.
“Nedělej na mě ksichty a spolkni to.”
Chapadla se sápou po misce. Květák končí na koberci.
Jeho názor na zdravou stravu se právě projevil.

Znovu se rozdělili, ještě než se na obzoru zamihotala rozpitá linka pobřeží. Královna bude chránit svou menší družku před nebezpečím z otevřeného moře. Skřivánka čekala nebezpečná mravenčí práce na dohled pobřeží. Příboj se tříštil o skaliska. Stala záhubou nejedné lodi. Frances znala jejich záludnost. Krutost. I skryté zátočiny za zuby skal. Byly kotvišti pašeráků. Pod rouškou noci malé kutry přiváželi náklad podloudného zboží. Jejich kapitáni byli mazaní. Odvážní. Neváhali hlídkujícím lodím proklouznout za bouřlivé noci. Za mlhy. Velikostí se nemohli fregatě rovnat. Obratností ji hravě předčili. Mají-li být rovnocennými soupeři, bude muset sebrat všechnu svou lstivost. A cit pro spravedlnost.

Vlajkovou loď i její souputnice nechali daleko za sebou. Navzdory shledání s Královnou, se nad Skřivánkem vznášel závoj nervozity. Téměř neviditelný. Skrytý očím lodníků. Jen Tom věděl. Nové rozkazy obnažily staré rány. Viděl je, když připíjeli na druhy ve zbrani. Na obyčejné lidské bytí. Záchvěv strachu za oponou veselí. A přece nahý. Jestli vstoupím na břeh, nedožiju Vánoc. Ta slova mu rezonovala myslí dlouho po tom, co ho člun odvezl zpět ke Královně. Její krajané křivdy nezapomínali. Neodpouštěli. Ani ty domnělé. A pomsta chutná i po letech. Věděl to. Znal ji. Nebyla jiná. Jen roky služby obrousily hrany divoké šelmičky.

Zpráva se nachází zde.

Zamířila dalekohled směrem, který pan Keith ukazoval. Matný obrys plachet získal reálný tvar. Cvičené oko rozpoznalo plamenec třepotající se ve větru.
“Pane Miltone, dejte vztyčit vlajku!”
Chlapec se uctivě dotkl čela a odběhl. Paluba ožila v čilém ruchu. Pískovec skřípal o dubové fošny. Tesař a jeho pomocníci se činili s nebývalým úsilím. Skřivánek si neutrhne ostudu.

Vyhlídka shledání zaplašila napětí neklidných dní. Večer se podpalubí rozeznělo hrubými hlasy námořníků. Píšťala zdatně sekundovala houslím. Bubínek z kůzlečí kůže udával rytmus. Zasloužili si vzácnou chvíli oddechu. Dobrá nálada udrží morálku v jejich stísněném, dřevěném světě. Vždyť jim byl domovem i vězením zároveň.

“Podívej se co mám. To je Liška. Koukej je červená a má zrcátko.”
Nechci Lišku. Budu tu ležet jako pecka a… Hele! Tohle se mi líbí! Co to je? Je to hnědé, pruhované. A střapaté! To potřebuju! Jenže je to daleko. Co s tím? Co kdybych zvedl ruce do vzduchu. Jako to dělají ti dva barevní křiklouni. Máv. Máv. Kop. Kop. Je to blíž? Není. Tak se zkusím zvednout na ruce. A na kolena. Jedna noha. Druhá noha. Ha! Jsem na všech čtyřech. Teď dopředu. Jedna ruka. Druhá ruka. Jedna noha. Druhá… Mamííí. Pomóc! Ono mě to kouslo do nosu!

Sotva za Frances zaklaply dveře kajuty, setřásla z ramen těžký svrchník. Muří nohy v lodním deníku zradily masku neúnavnosti. Bouře je srazila na dno. Ale přežili. A až se déšť rozptýlí, snad se opět setkají s Tomovou Královnou. Poslední myšlenka se rozplynula v propasti spánku.

“Jestli kapitána vzbudíš, vrazím ti takovou po papuli, že se ti hlava otočí třikrát do kola a druhou chytíš o podlahu!”
“Co je to tady za kravál!?”
Námořní pěšák na stráži se snažil splynout s dřevěným obložením.
“Prosím za prominutí, madam. Pan Keith se nechá poroučet. Plachta na obzoru.”
Trest počká. Teď je čeká práce.

Dva dny se Skřivánek zápolil s bouří. Třetího dne se konečně vichr utišil. Jen hustý déšť skrápěl zbitou fregatu ploužící se vpřed. Zlámaný stěžeň. Pahýl vzpomínky na noční běsnění. Nebyl čas na odpočinek. Muži u pump do úmoru čerpali vodu z útrob lodi. Tepání tesařského náčiní vracelo Skřivánkovi křídla. Všeobecný lomoz v pravidelných intervalech přerušil kovový hlas lodního zvonu. Zdání rutiny v rozcuchané přítomnosti. Jeho volání se odráželo od širé hladiny oceánu. Znovu a znovu. Dával naději, že jim ztracená družka odpoví. Že šedou clonou probleskne světlo luceren. Mihne se běloba plachet. Že úder zvonu rozezní ozvěnu. Moře však mlčelo.

V očích zraněného plavčíka se zrcadlil děs. Strach i noha uvězněná ve smyčce mu bránily v pohybu. Slaný déšť stékal po tvářích. Temnotou se blýskla čepel nože. Záblesk naděje v kolotoči zoufalství.
“Dostanu vás dolů.”
Pět kamenů nedobrovolného odporu.
“Věřte mi.”
Podaná ruka byla kotvou důvěry. Vír času se zastavil. Paluba se zdála v nedohlednu. Slézali pomalu. Co noha ruku mine. Každý yard byl malým vítězstvím. Prchavou jistotou v chaosu bouře.

Plavčíka odnesli do podpalubí. Úlevu skryla do těžkého svrchníku. Chlad svíral údy. Jak dlouho ještě vydrží? Plavčík jí dal důvěru. Teď musí věřit ona. Že živlům navzdory přijde den.

LIDÉ BDĚTE!

Z důvěrného zdroje (který si z pochopitelných důvodů nepřeje být jmenován) se k nám doneslo, že zdejší flotila bude posílena o blíže neurčený počet fregat. Proslýchá se, že jejich úkolem bude kontrolovat pobřežní plavbu v místních vodách. Není již dost útlaku? Nestačí, že námořnictvo násilím odvádí muže z náručí žen? Kolik z těch které odvedli, se již nevrátilo. Nestačí, že nezkušené mladíky láká vidinou snadného výdělku a vhání je do osidel smrti? Službou tyranu ještě nikdo nezbohatl! Nyní připraví o obživu i naše poctivé obchodníky a rybáře a jejich děti nechá bídně živořit!
Lidé bděte!
A BRAŇTE SE!

Nářek dubového trupu se ztrácel v ryku orkánu. Zkrátit plachty. Rutinní úkol okořeněný příchutí smrti. Stěžně podobné kyvadlům. Plátno se vzpíralo zkrocení. Pak přišla chvíle úlevy. Hluboký nádech.
Vichr zařičel s novou vervou. Stěžeň zapraštěl. Zoufalý výkřik plavčíka. Jeden z jeho druhů se vrhl zpět.
“Zadržte! Zabijete se oba!”
Bouře jí rvala slova od úst. Pršiplášť vyrval poryv. Boty se stříbrnou sponou spláchla vlna. Dech se zastavil. Šplhala vzhůru. Drž se, ať nespadneš! Slova posměváčků z jiného světa. Dávala naději. Šplhala na hraně možností. Balancovala nad propastí. Déšť mrazil údy. Umírající takeláž sténala. Ještě jeden hmat.
“Mám vás!”
Rychle dolů!

Zdálo se, že bouře nemá konce. Vlny se podobaly horám. Bělavé čupřiny probleskovaly v ocelové tmě. Malá fregata se zoufalou odvahou stoupala po jejich úbočí, aby se vzápětí propadla do hlubin. Ledový déšť bičoval palubu i shrbené hřbety námořníků. Tisíce provazců slité v jednolitou stěnu. Moře s oblohou svázané v nesmírném víru. Čtyři se opírali do kormidla v marné snaze udržet kurz. Vydržet. Přežít. Jak dlouho už? Hodiny? Den či dva? Čas se stal bezčasím. Okamžik věčností. Únava zbitá bdělostí. Kapitán neopustí svou loď hodině nejtěžší. Za hradbou odvahy skryté modlitby. Kéž se živly smilují. A nezaplatí moři cenu nejvyšší.

Západnímu větru navzdory se probily zálivem na otevřený oceán. Pak natočily své boky nemilosrdnému dechu blížící se zimy a zamířily k severu. Vytrvale ukrajovaly míle ocelové hladiny. Vystavovaly svá dubová, mědí pobitá těla nepřízni počasí. Černý nátěr zmatněl slanou patinou. Vlny se tříštily o příď a vodní tříšť zkrápěla palubu ledovým závojem. Pevné i zranitelné. Ořechové skořápky ztracené v nekonečné šedé dálavě. Denní chléb těch, co vyplouvají vstříc zimním bouřím.
Nedaly na sebe dlouho čekat. Den se změnil v noc. V divokém tanci živlů se jedna druhé ztratily z dohledu. Zůstaly samy s prchavým přáním, že se snad opět setkají.

V přístavu se jejich cesty rozešly. Toma kapitánský člun odnesl k jeho Královně. Elegantní dvojpalubník byl ještě cítit novotou. Na Frances čekal starý, dobrý Skřivánek. Vedle své vznešené souputnice působil křehce. Čerstvý nátěr zakrýval jizvy z bojů. Duši fregaty zakrýt nedokázal. Její kýl zbrázdil tisíce námořních mil. Boky se nesčetněkrát nastavily nepřátelské palbě. Posádka si toho byla dobře vědoma.
“Vítejte na palubě, madam.”
Zdvořilostní fráze s nádechem přátelství.
Letmý pohled. Kajuta obložená smrkovým dřevem vítala důvěrnou strohostí. Naleštěná deska stolu. Mapy letokruhů i moří. Závěsné lůžko a námořní truhla. Střapatý psík se labužnicky protáhl. Domov za hradbou z dubových fošen.

Pohostinnost venkovského sídla museli opustit časně. Dostavník nečekal na opozdilce. Přesto se Catherine nezapomněla rozloučit.
Na noc se zastavili v hostinci na kraji městečka. Způsobili pozdvižení. Tři námořní důstojníci ve vnitrozemí působili jako zjevení. Hostinský byl ochota sama. Ostatní hosté se ani nesnažili skrývat zvědavost. Blahobytný měšťan je vyzval k přípitku. Tom zdvořile pozvedl sklenku.
Těžké víno stoupalo do hlavy. Zdvořilé fráze vystřídaly přikrášlené historky.
Frances se držela stranou. Měšťácká podlézavost se jí příčila.
“Kapitáne, a co vy?”
“Omluvte nás pánové, máme za sebou dlouhou cestu.”
Zábava skončila.
Nazítří je přivítá moře.
A životy šosáků se vrátí do líných kolejí.

Hladinu rybníka halila mlha. Rákosí šeptalo o zimě v kabátcích z jinovatky. Rákos se zavlnil. Hejno čírek se vzneslo v každodenním honu za potravou.
První výstřel umlčel krajinu v němém výkřiku. Druhý vyvolal paniku. Kačeny vzlétly bezhlavým úprkem. Třetí dokonal dílo zkázy. Lovečtí psi přinášeli bezvládná těla k nohám lovců.
Stranou ostatních stála postava v modrém kabátci.
“Vy si nevystřelíte, kapitáne?”
Frances pokrčila rameny. Kačírek v zimním šatě se zřítil z oblohy. Pozvání přijala ze zdvořilosti. Nelibovala si v lovu pro zábavu. Tenhle byl poslední. Zítra odjíždí.
Jen čírky budou vyplašeně kroužit nad rybníkem dlouho po tom, co lovci odejdou.

Loďka pluje šplouchy šplouchy. Na stropě se honí mouchy. Hrají ping-pong u dvěří. Námořník jim nevěří. Pink sem. Pink tam. Trk. Smrk. Počítá své penízky. Šilinky a měďáky. Cinkilinky cinky cinky. Tralala. Velryba se vdávala. Že si vzala komára, svoje věno prohrála. Tralala. Chechtaly se chechtáky. Šilinky a měďáky. Chechty chechty hahaha. Johoho. Co je komu do toho. Zašlápneme jednoho. Obra nebo mrňouse. Dva lachtani perou se. Míč jim sebral krkavec. Koupil za něj mazanec. Že stál jenom deset korun, dal mu mlékař salám k tomu. Deset deka turisty, co vylezl na Rysy. Sežrali ho společně. Že se tvářil nevděčně.

Úsvit odhalil v plném světle noční běsnění. Padlé odevzdali moři ještě před svítáním. Kamarádi. Druzi ve zbrani. Nepřátelé. Všichni si byli před smrtí rovni. Písek nasáklý krví. Polámaná ráhna. Kolébaly se vedle sebe v mírném vánku. Raněné. Znavené. Tepání seker však vlévalo život. Zalátat plachty. Zacelit rány. Frances pozorovala hemžení. Uspokojení skryté pod kůží. Obhájila své místo kapitána. Bude-li jim moře nakloněno, dopraví Nemesis do přísavu. Pak každý dostane díl, který mu po právu náleží. Za odvahu. Krev. Pot. Za práci. Za vítězství. Ani poslední plavčík nebude ošizen. Propijí ho. Prohýří. Nebo koupí dětem boty. Když jim štěstí bude přát.

Odkopla šavli stranou. Čas se zastavil.
„Odvolejte své muže. Stáhněte vlajku.“
Slova zněla jako z dálky. Nerozuměl. Nechápal. V jeho světě bitvy vyhrávala děla. Síla. Převaha. Měl zvítězit. Usínal s představou úspěšného boje. Teď před ním stál. Malý. Zjizvený. Bořil jeho svět z dubových třísek. Chlad oceli tížil hrdlo.
„Mám vám to říct po vašem?“
Chlad smrti. Věděl, že nazaváhá, dá-li mu záminku. Nedá mu šanci zjistit, kde udělal chybu. Poučit se.
Když vlajka klesala, jako by umíral. Celé roky byli jedním. Postrach nepřátel. Vládci moří. Toužil po slávě. Uznání. Kořisti. Pýcha ho srazila na kolena. Poprvé v životě prohrál.

Pan Keith se přehoupl přes zábradlí. Jeho muži za ním. Tesáky. Sekery. Na rtech pokřik kuráže. Za Skřivánka. Za kapitána. Za vlast. Za ty, které se nedočkají. Manželů. Synů. Bratrů. Nezáleželo, s jakými slovy se vrhají do boje. Příval zuřivosti. Bičem jim bylo zoufalé odhodlání.

Šavle zazvonily studeným smíchem. Síla pantera a hbitost lasičky. Menuet na ostří čepelí. Elegance tanečního mistra proti syrovosti zrozené v podpalubí. Ve tváři sebedůvěra. Záblesk nože. Krev a řinčení kovu. Pohledy se střetly. V jeho překvapení. V jejím nenávist. Okamžik zaváhání. Opojný pocit pomsty. Stačilo bodnout. Rozehnala černé myšlenky. Msta byla zapovězena.
„Je konec, Bertrande.“