Moje články

Je konec října, chladno a tma, obzor posetý hvězdami. Tiše poblikávají někde tam, kde se brzy nad ránem, když si přivstaneme, rozlije jen pro nás narůžovělé světlo po svazích Dachsteinu. Je nekonečné horské ticho, jsou doběla rozpálená kamínka, jsou těstoviny s omáčkou ze skleničky, je černý čaj z ledové vody z pramínku opodál. Jsme my a je prázdná chata, kam už dnes nikdo nepřijde. Večer se kradmo překlápí do noci, slova se zakutálí pod palandu, všechno všední a lidské pomalu umlká a vládu přebírají duchové hor.
Schoulíme se k sobě pod chlupatou dekou a poprvé to necháme jen na nich.

Připravoval se zodpovědně. Nevzal si s sebou skoro nic, nejen proto, že se následující týden hodlal živit téměř výhradně stravou duchovní, ale také protože ho napadlo, že by ho stav naprostého vyhladovění mohl přivést blíž k Nim. Stejně tak přece Ony hladoví po svobodě! Taky Jí to řekl. Hučel do Ní do ochraptění, od rána do večera, vysvětloval Jí, že musí s ostatními založit politické hnutí, že jedině tak dosáhnou svobody mírovými prostředky, a to je přece nejvíc, čeho dosáhnout lze! Přesvědčoval, argumentoval, logicky... lidsky.
To byla ta chyba.
Sdílené vědomí z jeho plamenných řečí nepochopilo nic.
Zatracené vesmírné slepice.

Je tomu víc než rok, co můj muž naposledy pracoval jako turistický průvodce. Od té doby vystřídal noční směny ve skladech, absurdní dvanáctihodinovky v prázdném muzeu, čtyřměsíční zkušební dobu ve firmě, kde ho poslední den ujistili, že dále ho tam nepotřebují, a vposledku montáž pochybné výrobní linky. Naše miminko se mezitím stihlo narodit a přetavit v batole, přestěhovali jsme se jinam a jinak, než jsme chtěli, a za celou tu dobu jsme měli jeden jediný, nádherný týden klidu, který právě skončil. Neříkám, že si to neužívám, ale jestli zas vážně přijde ta čtvrtá či kolikátá vlna, už mě asi omejou.

Je jako velká hadrová panenka, jako loutka, kterou nikdy nebyl, protože musel držet provázky jiných loutek. Nepustí je, ještě ne, hra není u konce, ale on právě dohrál a v tu prchavou vteřinu s drtivou jistotou ví, že sám sebe prohrál už dávno. V jediném krátkém výdechu vidí matku, otce, bratra i sestru a ví, že to, co dopadne na zem, bude jen skořápka, iluze a lež. Desítky let prožil jako někdo jiný, ale nestačilo to.
Studený noční vzduch mu sviští kolem uší a je v tom zvláštní svoboda. Poslední, co se mu ještě mihne myslí, je Gellertova rozesmátá tvář.

Drobounká ručička sevře její malíček, dítě se nadechne, zkřiví tvářičku a ona ho okamžitě umlčí prsem. Je maličké, nedomrlé, ale pláče hlasitě. Jenže ona je taky vyhublá, hladová, vyčerpaná, mléko se netvoří, ví, že je to jen otázka času. Kalná řeka přitahuje pohled jako magnet a vědomí toho, co musí, ji dusí černou nicotou. Pláč znamená prozrazení, prozrazení smrt. Jich všech. Němci nemají slitování, tak jako oni nemají slitování s nimi.
A přece tu stojí a nemůže.

Dotyk suché, teplé, velké, jisté dlaně.
"Neboj se," šeptá. "Dostanu tě z fronty. Vás oba."
Naposledy se ohlédne.
Voda je zase jen vodou.

"Maminko, zaviňte si ji, to je novorozenec, ten musí být v teple!" Venku je přes 30 stupňů, uvnitř tak 35.

"To si ji nemůžete takhle houpat, to si zvykne!" No a?

"Už jsi s ní byla venku? Ale to musíš co nejdřív!" Proč?

"Tak se na to vykašli a dej jí Nutrilon, hlavní je spokojená máma..." Ale já takhle spokojená nebudu!

"To ji kojíš nějak moc často, ne? To chce nějakou pravidelnost..." Jasně, taky mám hlad vždycky přesně po třech hodinách.

"Měla bys ji začít přikrmovat, je nějaká malá." Má úplně normální váhu.

"Řekni, co potřebuješ, pomůžu!" … nikdy nikdo neřekne.

Bratři,

dovolte mi, abych vyjádřil hluboké znepokojení nad neutěšeným stavem našeho společenství. Vím, že prosadit se v této složité době s něčím skutečně hmatatelným není snadné, právě proto však nesmíme dopustit, aby léta živené kvalitní projekty upadaly! Kde je třeba konec takovým chemtrails? Jak máme vymývat mozky, když ty zatracený letadla furt stojí na zemi?! 5G na bodu mrazu, Obama za březen nadělal rekordně málo děr v silnicích, Kellnera unesou ufoni a nikdo to ani nepozná a Kalousek si klidně zmizí z očí! Říkám vám, já a moje mikročipy vás nebudeme zachraňovat věčně!

Váš
Bill Gates, předseda Nového světového řádu

Jejímu synovci byl rok a půl a byl o dost živější dítě než její syn. Nenáviděla to, nenáviděla, že se mu chtě nechtě musí věnovat víc. Všechno odevšad vytahal, neustále někam šplhal a odněkud padal… a dostal se i tam, kam by neměl.
Oněměle ho pozorovala, jak se probírá hromádkou dětských obrázků, psaníček a fotek. Samozřejmě ho musela zaujmout ta jedna jediná.
Dvě smějící se malá děvčata zuřivě mávají na fotografa, doopravdy mávají, ten pohyb nikdy neustává…
Vytrhla fotku dítěti z ruky a spolu s tím ostatním haraburdím ji nastrkala zpátky do šuplíku.
Nenáviděla ty krámy.
Ale vyhodit je nedokázala.

Vážení,

neblahé okolnosti mě nutí se ucházet o uprázdněnou pozici místopředsedy vaší Demotivační ligy zoufalců a zkrachovalců. Stejně jako poslední místopředseda (čest jeho památce, i když jsem ho neměl rád) jsem životem zklamaný pesimista, na nějž není spolehnutí a mezi jehož záliby patří především prokrastinace, dlouhé zírání do prázdna a bezcílné bloumání světem. Na rozdíl od něj jsem však navíc ještě otravný fňukal a tragéd a rád dávám okázale najevo, jak je ke mně vesmír nespravedlivý. Jsem proto přesvědčen, že budu tuto funkci vykonávat přinejmenším stejně nezodpovědně jako můj předchůdce.
Vlastně to místo nechci, ale peníze holt potřebuju.
Váš

XY

Nebe bylo plné bobtnajících černých mračen, voda temná, vichr zlověstně hučel a vůbec se zjevně schylovalo k něčemu, co by bylo nejlepší pozorovat z tepla domova s hrnkem něčeho na zahřátí*, a Azirafal zoufale pobíhal po břehu a volal na mizející zvíře.
"Ty si prostě nemůžeš pomoct, co?" okomentoval jeho snažení Crawly.
"Jednorožci za nic nemohou!" zamumlal anděl. "Nezaslouží si smrt."
Crawly nadzdvihl obočí. "Já myslel, že je to nevýslovné."
"Dej pokoj, démone!"
Crawly se kupodivu nehádal. Jinak by možná musel přiznat, že před chvílí zahlédl proletět kolem motýla a malým, docela nepatrným vnuknutím nasměroval jeho křídla zpátky k Arše.

Díváš se na mě a v očích máš mlhu. Vím, že ty nevíš. Víš, že já vím? Možná tě to už ani nenapadá.
"Sesternica?" zkusíš nejistě.
Všechna ta léta u tebe doma. Všechny ty návštěvy koupališť a zámku. Všechno to korzování po náměstí, pizza a večerní sklenky. Všechny ty básničky, příběhy a snídaně, večery na dvorku a krmení koček. Všechny ty dopisy a vzkazy a přání. A proti tomu všemu mlha, kterou už nic nerozežene. Beznaděj a zároveň neodbytný pocit, že už nemám nárok to od tebe žádat.
"Ne. Pravnučka," vysoukám ze sebe. Uvnitř pláču, ale navenek nesmím, ještě ne.

Ó, jak mocně po tobě toužím! Jak úpěnlivě napínám všechny své modlitby k jedinému okamžiku, kdy konečně budeš jen má! Kdy si z tebe vyklidím lehátko, dvě nafukovací knížky, pět kelímků a čtyři gumová zvířátka, dopustím si horkou vodu do již studené, pokusím se nezapomenout sundat ponožky a uložím v tobě svou uvláčenou skořápku (Au, záda! Krucinál, gumovej krokodýl). Jak ze sebe smyju nános stereotypu, občasné beznaděje, únavy a pohankové kaše s malinami.
Myšlenka na tebe se rozplyne v omamné vůni pěny a až se vynořím, znovuzrozená, bude zase malinká jako čerstvý zárodek budoucího miminka, připravená růst celý následující týden.

Dívá se. Fascinovaně sleduje, jak se drobná blikající světélka plazí vzhůru do kopce jako had, jak si razí cestu hutnou prašinskou temnotou, jak si nezvratně zabírají území po staletí vyhrazené šeru a záhadám. Vítr shazuje kšiltovky, vzduch voní nadcházejícím deštěm a on cítí zvláštní směsici vzrušení a smutku. Myslí na tajné cesty, spleti chodeb a pavlačí, útočiště střech a skrytá zákoutí. Myslí na všechny, kdo budou muset z Prašiny odejít. Myslí na dědu.

A někde dole pod tím vším, navěky mrtvý a odpojený, leží největší vynález Hanuše Nápravníka. Jako obrovské zvíře, které konečně přestalo dýchat.

Jirkovi se lítostí sevře hrdlo.

Mluví hodně, mluví prakticky pořád, o překot, jak se snaží předběhnout valící se proud myšlenek, mluví, jako by neustále utíkal, protože neustále utíká, protože musí, nesmí se zastavit, musí běžet dál, musí tomu utéct, musí přehlušit to křičící krvácející ticho a ledovou vesmírnou prázdnotu uvnitř. Mluví, protože když přestane, vlna se převalí a on s děsivou jistotou ví, že to bude poslední vlna, že tentokrát už nevstane. Mluví z šíleného strachu mlčet.
A někdy, když se zapomene a zadívá se hluboko dovnitř, někdy to nejde jinak. Tehdy má sevřené hrdlo a pocit, že ze sebe už nikdy nevypraví ani slovo.

Patová situace byl jeho oblíbený podnik. Možná proto, že to tam trochu připomínalo dobu, kdy to pro něj všechno začalo. Že si u osamělé sklenky pokaždé vzpomněl na Doctora a na bezstarostné časy, kdy jenom zachraňovali svět.
Možná proto, že jeho vlastní životní situace taky neměla řešení.
Když žijete moc dlouho, vidíte umírat všechny své blízké, ale máte tu perspektivu, že jednou to pro vás taky skončí, je v tom jistá útěcha.
Jenže on neměl ani tu.
Se železnou pravidelností nakonec vždycky sbalil jakoukoli zelenou mimozemskou slizku, která se namanula, ale koketně mrkat stárnoucíma očima šlo čím dál tím hůř.

Scéna připravena. Prostředí: postel. Pomůcka: kojicí polštář. Metoda: takzvané umlíkování, odborně mleeking. Trvání: 20 minut. Úspěch: nulový. Dítě využívá mléka jakožto urychlovače částic a šťastně mizí v dál, volajíc na neexistující kočičku.

Scéna připravena. Prostředí: celý byt. Intimní přítmí, muž se snaží potmě trefit do úst quichem. Pomůcka: gymnastický míč. Metoda: udolání v šátku. Zvolen šátek s vysokým obsahem spacího prachu. Trvání: 45 minut. Úspěch: nejistý. Dítě chvílemi usíná a pak spatří rybičky, kolotoč, plakát s Havlem. Na všechno volá "čičí".

Rodič zůstává stoicky klidný. Po osmi měsících ví, že jednou to skončí a on si půjde napsat to drabble.

BABČU na horách rozpoznáte snadno. Obvykle vypadá přinejmenším na sto dvacet let a vyskytuje se již od kuropění na místě, kam jste po mnohahodinovém utrpení dofuněli ve tři odpoledne. Nabídne vám grog nebo domácí buchtu, usměje se a svižně odkvačí, přeskakujíc přitom balvany velikosti menšího nákladního vozu, protože má dnes v plánu stihnout ještě dva tři vrcholy.
Zásadně také chodí ve vytahaném svetru a sandálech bez ponožek. Přes tuto zcela nedostačující výstroj se jí nikdy nic nestane, zatímco vám se postupně odlepí podrážka z nových pohorek, promokne nepromokavá bunda, kvůli nefunkční GPS ztratíte značku, zasype vás lavina a sežere medvěd.

Bylo po půlnoci, když překvapený Červenáček uslyšel zabušení na dveře.
"To jsem já," ozval se nezaměnitelný Rychlonožkův hlas, "můžu u tebe dneska přespat?"
"Jasně, mám panádlovou polívku, dáš si?" pokusil se o fousatý vtip, ale když spatřil kamarádův výraz, vzdal to.
"Co se stalo?"
"Bětka," doznal zkroušeně Rychlonožka. "Řekla mi, že čeká dítě."
"U Jóviše, to je přece skvělá zpráva!"
"Chvíli to tak vypadalo. Pak jsme se bavili o jménech, rozumíš... prostě mě to tak napadlo, Mirek je hezké jméno, nevím, co jí přelítlo přes nos!"
Červenáčka polil ledový pot.
"Co ti řekla?"
"Že si mám jít oplodňovat třeba veverky."

Zabořil ruce do vlhké, sluncem prohřáté hlíny. Fascinovaně sledoval, jak se mu sype mezi prsty, jak mění tvar i strukturu i barvu, jak kypí životem, v nějž ještě nedávno nedoufal. Chvíli pozoroval malou žížalu, jak vystrkuje hlavičku, jak kypří půdu, která díky ní může dýchat, a bylo tak krásné moci se volně nadechnout spolu s ní. Nasál do plic vítr s vůní jarního podvečera a nechal posledních pár smítek dopadnout zpět do záhonku. Překvapeně zamrkal, když mu na ruku spadlo pár slaných kapek. Ještě včera třímala meč...
Na okamžik zavřel oči. Sam Křepelka byl zpátky doma a nepotřeboval nic víc.

Dny plynou jeden jak druhý, měsíc roste a ubývá a všechno je pořád stejný. Tvářím se, že žiju, že je to za mnou, jde to vůbec jinak? Ale je ve mně díra, víš, zející černá propast.
Někdy si říkám, jestli to máš stejně.
Většinou se snažím na tebe nemyslet.
*
Dny a noci se dávno slily dohromady, tady to vyjde nastejno. Ale stejně to poznám, víš? Když přijde úplněk. Za mříží je trochu víc světla, moře se trochu víc leskne.
Tolik doufám, že žiješ, žes to už nechal za sebou. Že v sobě nemáš stejnou díru jako já.
Jenže tě znám.

V noci cosi začíná.
Ráno Bulovka. Prej nic.
Prodáváme byt, přežijem rodinnou oslavu. Všechno mám v mlze.
Večer Bulovka, zase nic. Takže to bude ještě horší?!
(Spoiler: Bude.)
Párty pokračuje, celou noc počítáme kontrakce. Pořád sedm minut, bezva. Nad ránem to vzdáváme.
Kontrola na Bulovce. Je to nadějný, dejte procházku. Čtyřicet hodin nespím a trpím, ty procházko!
Hodiny zdoláváme chodníčky v Troji. Pak Stromovka. Čučící důchodci. Být kočka, zalezu na půdu.
Manžel doma odpadá, taky nespal. Jsou čtyři odpoledne. Nepočítám už nic.
Půlnoc. Bulovka, prasklá voda. No jasně, teď to půjde rychle, uvidíte!
Uvidím. Za dalších jedenáct hodin, ale uvidím.

Někdy už na chatě hrajeme karty, vyprávíme si příběhy, sušíme svršky, shlukujeme se co nejdál od dýmajících pohorek, majetnější z nás večeří v jídelně, šetřivější pokoutně vaří těstoviny venku v závětří. I to má svý kouzlo.
Ale někdy... někdy jsme ještě na cestě. Protože jsme to nestihli, protože nám první chatu zavřeli, protože nebylo místo nebo protože chceme přespat venku. A tak trochu protože to vlastně milujem. Stmívá se, v houstnoucí tmě se třpytí jen sníh a hvězdy v jezerech. Vzduch chladne, noc voní a my jdem, mravenci shrbení pod tíhou krosen, jdem dál, trochu ustrašení, hodně fascinovaní. Nevyslovitelně šťastní.

Občas Azirafalovi ten jeho Nevýslovný plán záviděl. Jistě, nebylo to vždycky jednoduché, ale když už se něco podělalo, mohl prostě říct, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné a šmytec. To jeho nadřízení, třebaže tupí a zaseklí ve středověku, co se týče víceméně všeho, byli ve svých požadavcích vždy velmi explicitní. Mam, pokoušej, přiveď na scestí, jednu, dvě, tisíce duší žeň do věčně hladového chřtánu pekel.
Chtělo to pár tisíc let a jeden nezdařený Armageddon, aby si uvědomil, že už nepatří k jedněm ani druhým. Že stojí opodál a má možnost volby.
Svobodná vůle mátla, komplikovala, někdy bolela. Ale neměnil by. Nikdy.

Vedro k zalknutí. Silnice je nekonečná, plíšky z plechovek znaveně cinkají, fotka rodiny visí na proužku izolepy výrazně povadleji než dmoucí se dekolt fešandy z Playboye vystavené hned vedle. Uwe se potí jako kůň. Zakládá si na klidu, ale když už se mu pramen vlasů nalepí na brýle podvanácté, škubne volantem jak při tanci svatého Víta.
"Herrgott!" zasupí.

A vtom se to stane. Zahřmí, zableskne se a hlas shůry k němu dolehne za doprovodu andělských trub. A Uwe náhle ví. Zastaví na nejbližší benzince a zažádá o nůžky.

Řidič černého Bentley, jedoucího za kamionem, se za černými brýlemi nenápadně uchechtne.

U okna je chladno, venku padá sníh. Přesto ho otevře dokořán a uchváceně se dívá ven - nevnímá špinavé šedivé noční náměstí, zaparkovaná auta, oprýskané stěny domů, přetékající popelnice ani tlumená světla zaprášených lamp. Jako by nahlédl pod masku toho všeho, najednou vidí úplně jiný svět - mihotavá světla v oknech hradu, věže a hlásky, temnotu lesa, jezero odrážející oblohu plnou hvězd. Skoro se usměje, i když mu něco říká, že tohle všechno je dávno pryč.
Na parapetu před ním přistane hrnek kakaa.
"Chybí ti to, viď?"
Nemá cenu nic předstírat, znají se příliš dobře. Dál se prostě jen mlčky dívají spolu.

Poslední píseň je jen pro něj a hvězdy. Není smířená, protože není s čím se smiřovat; není hořká, protože není k čemu hořkost vztáhnout. Je plná touhy ještě jednou uvidět nebe, obrovskou, blikající temně modrou báň a pod ní spící kraj. Je plná bolesti, že není s kým se loučit. Je plná strachu z ticha, neznáma, z všeobjímající, dusivé nicoty kamenných stěn. Plná samoty, kterou ani sebenadšenější publikum dole pod oknem nezaplaší.
Je tichá a vzniká za pochodu, přímo při hraní, a přesto je nejlepší, kterou kdy složil.
Je to tak správně.
Smyčec se v ruce chvěje jen zimou, určitě.

Strašně se snažil. Projevovalo se to tak, že zuřivě pobíhal kolem (užasla by, kdyby zrovna tohle nedělal), mumlal si pro sebe tak rychle, až zcela nesrozumitelně (to má nacvičené moc pěkně), chaoticky popadal jeden kus nářadí za druhým, tahal za páčky a tiskl tlačítka (a tohle už taky dovedl k dokonalosti!), několikrát se zatvářil jako raněné štěně (tohle odmítla komentovat) a nakonec frustrovaně vykřikl něco, čemu bohužel pro skotský přízvuk vůbec nebylo rozumět.

"Tak co, spokojená?" zeptal se pak.
TARDIS slastně zavrněla.
Oba věděli, že by ten chameleoní okruh mohl spravit, kdyby chtěl.
Ale tenhle rituál měl prostě svoje kouzlo.

Už je tady zase téma
a já už jsem vyšťavená
nemám nápad, nemám nic
brzo půjdu do Bohnic

Hngh! Hngh!

Už je tady téma zase
ňákej tanec, cože, prase?!
Poezie jako pěst!
K čemu úpím ostošest?

Hngh! Hngh!

Zase je tu téma už
a zase to má dřív muž
nemám drabble ani bonus
zato v zádech pěknej tonus

Hngh! Hngh!

Zase už tu téma je
a já civím do kraje
v hlavě duto jako v kobce
ohleduplnýho sobce

Hngh! Hngh!

Téma už je zase tu
To je konec, odkvetu!
Jeden by nejradši zdrh
a pak si to přečte: TRH?!

Hngh!

Stoupáme. Je nádherně, pod námi sněhová pole, kosodřevina, kamzíci. Za celý den jsme nikoho nepotkali.
První pohled přes hřeben sevře útroby ledovým strachem. Bouřka na horách není legrace. Nepředpovídaná černota se valí jako předzvěst zkázy, není kam utéct, není čas. Choulíme se pod převisem. Hora, lhostejná k nám bezvýznamným, stoicky čeká.
A pak to přijde. Fascinovaně sledujeme souboj titánů. Černota narazí do vrcholu, zahřmí, vzduch citelně ochladne – ale vrchol mračno nepustí dál, drží ho v kleštích, dokud vítr temnou masu nerozcupuje do neškodných obláčků.
Jistěže víte, že je to hoře jedno. Ale stejně vám to bleskne hlavou.
Pustila nás nahoru.

Večerní vzduch voní ozónem, je klid a ticho, brzy se spustí déšť a on si na to všechno znovu zvyká, jako by nebyl pryč pár měsíců, ale půlku života.
Pach hniloby a všudypřítomný chlad.
Oheň vesele praská, dívá se do krbu a nepřítomně převaluje na jazyku griliášovou hrudku.
Noční běsi, bezedné prázdné oční důlky, vztahující se strupaté prsty.
Vrtí se v křesle a upíjí horký čaj. Třesou se mu ruce.
A vzpomínky. Nekonečný sled vzpomínek – vyhazov z Bradavic, máma, tátova smrt. Raddle, všichni ti mrtví.
Je rád, že za ním dnes Harry s Ronem nepřišli. Tenhle příběh jim vyprávět nechce.

"Sousede," zaúpěl vyčítavě Pulchart, jakmile mu otec otevřel, "že mám místo kuchyně chlév, to jsem si zvykl. Ale bít mne prasečí nohou do hlavy, to už přestává všechno!"
Na spánku se mu rýsovala boule velikosti pštrosího vejce. Jeho žena zdola souhlasně prorazila podlahu smetákem.
Otec, rozený diplomat z boubínských hvozdů, kde léta piloval své umění rozmluvami s rozložitým dubem, mu vysvětlil naši situaci, a Pulchart následně nedal jinak, než že musí Bivoje vidět na vlastní oči.
O minutu později vyletěl dírou po řezníkovi s hlavou ve tvaru šťouchaného bramboru.
"Vidíte, sousede, já vás prasečí nohou nikdy neuhodil," poznamenal otec vítězně.

Včera ráno, mám to pravda trochu v mlze (baba se rozhodla v rámci prevence rozstřikovat moji vodku po chaloupce v podobě aerosolu, což způsobilo nádhernou třpytivou mlhu a následně epesní kocovinu), se ozvalo odporně vesele znějící zaklepání.
Dveře zaskřípěly a do hlavy se mi zaryl obří hřebík:
"Ferda Mravenec, práce všeho druhu!"
"Sauron, dveřník. He?" zaznělo ochraptěle v odpověď.
"No, říkal jsem si... Rozumějte, jdu kolem a koukám, chata z perníku, to není zrovna ideální materiál na stavbu, že-"
Z kouta se vypotácela baba s lopatou a zamířila ke dveřím.
Nevím, co bylo dál, nastříkal jsem si vodku do očí.

"Je to tady, přátelé, blíží se poslední kolo! Do vedení se po vyloučení dopujícího Idefixe poněkud překvapivě dostala Dášeňka, ovšem pozor, dopředu se dere 101 dalmatinů, smetli Dášeňku jako přílivová vlna a řítí se - neuvěřitelné! Přímo ze středu dalmatiní záplavy VYSKAKUJE MAXIPES FÍK NA PRUŽINÁCH a jediným mocným skokem je v cíli, tak tohle je skutečný zvrat! Nyní je na rozhodčích, zda uznají tuto neotřelou fintu- ale to je neskutečné, přátelé! Fík je až druhý! Celkový vítěz před okamžikem vylezl z hlíny těsně za cílovou páskou..."

"Ty Pejsku," pravila Kočička, "víš, že už mě vážně točíš? Běž se laskavě zahrabat!"

U okna je chladno, venku padá sníh. Přesto ho otevře dokořán a uchváceně se dívá ven - nevnímá špinavé šedivé noční náměstí, zaparkovaná auta, oprýskané stěny domů, přetékající popelnice ani tlumená světla zaprášených lamp. Jako by nahlédl pod masku toho všeho, najednou vidí úplně jiný svět - mihotavá světla v oknech hradu, věže a hlásky, temnotu lesa, jezero odrážející oblohu plnou hvězd. Skoro se usměje, i když mu něco říká, že tohle všechno je dávno pryč.
Na parapetu před ním přistane hrnek kakaa.
"Chybí ti to, viď?"
Nemá cenu nic předstírat, znají se příliš dobře. Dál se prostě jen mlčky dívají spolu.

"Zahajuji mimořádnou schůzi klubu ve věci..."
Mirek se poněkud zadrhl. Atmosféra v klubovně byla hustá jak panádlová polívka.
"Jak jí vlastně, ehm, říkáš? Předpokládám, že Haha Bimbi už to úplně dneska ve třiceti..."
"Říkám jí Bětko," ošil se nervózně Rychlonožka.
"Ano. Ehm. No. Takže, abych tak řekl, Haha- tedy, Bětka za mnou tuhle přišla s tím, že byste rádi, no..."
"Mirku, přísahám, že jsem jí řekl, že se nejdřív musím poradit s tebou a ostatními!"
"Jo. To bude asi ten problém," vzdychl Mirek a sundal si ručník z tváře, přičemž odhalil epesní monokl.
Nastalo hrobové ticho.
"Takže můžeme?" pípl Rychlonožka.

Ten den hraje už od rozbřesku, déle než jindy, ochotněji než jindy. Venkovské odrhovačky i písně bardů, rytmické, rychlé i pomalé, a dav lidí dole výská a tančí, suknice se točí kolem dokola zamřížovaným výřezem a s nimi celý svět. Hraje bez odpočinku, k čemu taky, hudba sama je tak plná energie, těší, dává zapomenout, přehluší úzkost ze zítřka.
Hraje dlouho do noci, poslední tichá ukolébavka je jen pro něj a hvězdy, tušené, vzdálené, mrkající. Jsem vám blíž než kdy dřív, sestřičky.
Teprve když obloha znachoví příslibem rána, upustí smyčec a roztřese se.
Ticho mrazí a jde z něj strach.