Na konci

Dívá se. Fascinovaně sleduje, jak se drobná blikající světélka plazí vzhůru do kopce jako had, jak si razí cestu hutnou prašinskou temnotou, jak si nezvratně zabírají území po staletí vyhrazené šeru a záhadám. Vítr shazuje kšiltovky, vzduch voní nadcházejícím deštěm a on cítí zvláštní směsici vzrušení a smutku. Myslí na tajné cesty, spleti chodeb a pavlačí, útočiště střech a skrytá zákoutí. Myslí na všechny, kdo budou muset z Prašiny odejít. Myslí na dědu.

A někde dole pod tím vším, navěky mrtvý a odpojený, leží největší vynález Hanuše Nápravníka. Jako obrovské zvíře, které konečně přestalo dýchat.

Jirkovi se lítostí sevře hrdlo.